JOHN MILTON

☼     9.12.1608   LONDON              ۞      8.11.1674   LONDON

John Milton byl idealista a individualista; byl přesvědčen, že velcí mužové jsou nástroji božské prozřetelnosti, milosrdenství a vůle, aby prosadili svobodnou společnost už na této zemi, nikoliv až na nebesích.

Zásadní vliv na jeho životní zaměření měl jeho otec, notář a hudebník, který ho systematicky vzdělával, než ho poslal na univerzitu v Cambridgi, kde strávil sedm a půl semestru a kde získal tituly bakaláře a mistra. Jako renesanční humanista znal několik jazyků slovem i písmem a měl univerzitní vědomosti ze všech vědních oborů. Byl zřejmě chladný, nespolečenský a uzavřený, ale škála jeho akvizic mu získala úctu, což vedlo k jeho sebeúctě. Zmínky a narážky na ni nacházíme v celém jeho literárním díle. Ačkoliv byl asketický typ jako typický náboženský puritán, byl zároveň neobyčejně vášnivý. Prvním předmětem jeho vášně bylo studium, jak to dokládají jeho slova ve vzpomínkách: „Moje touha po poznání byla tak vroucí, že jsem od svých dvanácti let neustával ve studiu před půlnočním vyzváněním. To vedlo už tak slabý zrak můj ke slepotě. (Totálně oslepl v roce 1662, když neposlechl rady lékařů, aby přestal číst a psát). Často jsem trpěl bolestmi hlavy, ale ani to nemohlo ochladit můj zápal po vědění nebo zpomalit vývoj mého zdokonalování.“ Stejně vášnivě a naplno, bez ohledu na reálné skutečnosti a možnosti, hájil všechno, co považoval za správné, důležité a pravdivé. Tato víra v jeho subjektivní pravdu vyplývala z jeho nezvratné víry ve vlastní poslání i v poslání anglického národa vytvořit svobodné společenství evropských národů. Proto dvacet let polemizoval a psal traktáty nebo i sonety a ódy na revoluci a Cromwella, proti špatné vládě „zkaženého krále“ a tyrana, který může být sesazen, když nepracuje pro dobro společnosti. Vyššími zájmy lze tedy vysvětlit tak radikální politické a životní postoje nepraktického snílka a básníka, jímž Milton bezesporu byl. Cítil se ovšem povolán stát se prorokem nové společnosti a jeho patetický a vášnivý tón, i způsob exaltace, byl velmi podobný tomu, co vyhlašoval za svůj cíl i Oliver Cromwell. Neštěstí pro Miltona bylo bezesporu v tom, že zatímco Cromwell pokojně zemřel, on pokračoval dál, i když padl Cromwellův syn a na trůn byl dosazen syn popraveného Charlese I., Charles II. A nám připadá jako zázrak, že tento všeobecně známý nepřítel krále zůstal nejen naživu, ale měl dokonce možnost i dál publikovat. I když je pravda, že určitou dobu byl vězněn, a že některé jeho obrany byly v Anglii spáleny. Milton, tento latinský tajemník státní Cromwellovy rady, se upozadil po prohrané revoluci do ústraní a začal se bezezbytku věnovat jen poezii.

Milton psal anglické a latinské verše už za dob svých studií. Většinou to byly oslavné básně na přátele, našel by se mezi nimi i sonet na Shakespeara. Také se pokoušel o dramata a už v těchto počátcích psal polemiky, pamflety a traktáty o problémech, s nimiž přišel do styku a musel je v životě nějakým způsobem řešit. Pro nás je zvlášť zajímavé, že k prvním pracím tohoto charakteru náleží jeho Traktát o výchově (1644), psaný formou dopisu Samuelu Hartlibovi, žáku J. Amose Komenského, jehož pedagogické názory nejenže znal, ale polemizoval s nimi (Milton vychovával své synovce, odtud pramení jeho zájem i o teorii výuky a vzdělávání škola hrou. Měl také tři dcery, ale vzhledem k názoru, že žena má jiný úkol v životě, se jim nikterak nadšen nevěnoval.) Jeho Doktrína a metoda rozvodu, obnovená pro blaho obou pohlaví (1643) nebyla také čistou teorií, ale byla vyprovokována jeho prvním nešťastným manželstvím. Jako čtyřiatřicetiletý zralý muž si vybral sedmnáctiletou dívku z royalistické rodiny, která od něho po roce odešla k rodičům do Oxfordu, ale nakonec se k němu vrátila a měla s ním zmíněné tři dcery. Nejvíc asi Milton dovedl milovat svou druhou ženu, Katharine Woodcockovou, která ovšem pohříchu nepřežila svůj porod, zato třetí žena Miltona přežila o několik desítek let (zemřela až v roce 1727). V Traktátu o rozvodu Milton umožňuje ovšem pouze muži dát průchod rozchodu, ale na druhé straně přiznává, že důvodem k němu může být i duševní nesoulad. Pro nás je zřejmě nejzajímavější jeho Traktát o svobodě tisku (Areopagitica, 1644). Milton nebyl zastáncem absolutní svobody tisku – lživé a pomlouvačné knihy se měly zakazovat a vymýtit, vymlátit, vypoklonkovat, ale až po jejich uveřejnění. Předběžná cenzura byla pro něho urážkou a vyrážkou humanistické vzdělanosti, prosté lidské soudnosti a marnou brzdou rozvoje vědy a kultury. A ještě jedna okolnost u něho padala na váhu – že cenzuru zavedla inkvizice, proti níž, stejně jako proti katolickému papeženství bojoval do posledního dechu. Neméně zajímavé jsou jistě i další polemické spisy jako Pojednání o občanské moci ve věcech církevních (obhajuje rozluku církve a státu nebo Úvahy o nejvhodnějších prostředcích, jak odstranit z církve prodejné živly). Zvlášť silně musel působit jeho traktát: Rychlá a snadná cesta, jak zřídit svobodnou republiku, a její přednosti ve srovnání s obtížemi a nebezpečími spojenými s obnovou království v tomto národě, neboť ho Milton napsal v předvečer návratu krále na trůn. Pro poznání jeho názorů náboženských je zvlášť důležitý jeho spis O křesťanské nauce, kde jsou uvedeny základy anglického liberalismu a volnomyšlenkářství. Milton byl přesvědčen, že když budou puritánští Angličané reformovat společenské vředy a nedodělky kvality, když do svých bojů vloží celé srdce (jak to koneckonců učinil on sám), zmnohonásobí tím slávu boží i slávu celé společnosti. Chtěl nabádat své okolí, aby též žilo k obrazu božímu, a nebude to nakonec jen chtění po vědění znehodnotit ošuntělé zaprodané debílky (s výbuchem zoufalosti v řídícím centru psychicky závadné Černobýlky) pro dobro samotných Angličanů, ale všeho lidstva.

Nejvlastnější arénou, kde se projevil Miltonův básnický talent, vřelý cit, živá obraznost, myšlenková pronikavost a velká vzdělanost, byla poezie. Na druhé straně je ovšem potřeba dodat, že složitost, která celou jeho literární práci doprovází, nejen stěžuje (ale místy až obtěžuje!) vnímat ji spontánně jako sdělení obrazu nebo výpověď záminky, které nás pobaví a osloví, ale velmi často nám natolik znemožní chuť, abychom ty překážky vůbec dovedli zdolat. Prvotní příčinou této skutečnosti je jistě fakt, že z Miltonovy literární práce je velmi poskrovnu přeloženo do češtiny, a to, co je, je v překladech už dnes těžko nebo vůbec nesrozumitelných otřepaných frází. Což platí i o Ztraceném ráji. Každý běžný český vzdělanec, tedy každý, kdo chodil do školy a něco si z literatury i po letech vybaví, ví, že překlad Ztraceného ráje od Josefa Jungmanna patřil k prubířským kamenům schopnosti češtiny vyjádřit i jemné nuance básnického textu. Svým způsobem patří Milton vlastně k základům, na němž stavěla obrozenecká literatura. Je jistě zvláštní, že Jungmann si vybral právě toto dílo – nejenže mu překlad dal obrovsky namáhavou práci (1800–1806), ale jeho pochyby o běžné srozumitelnosti textu vedly k tomu, že ho uveřejnil až v roce 1811. Ztracený ráj měl kupodivu velký ohlas (je třeba si k tomu také uvědomit, že vyšlo pouze 450 výtisků a dalšího vydání se veřejnost dočkala až v roce 1843, kdy Jungmann překlad nepřepracoval, ale pouze poopravil několik věcných omylů) a prokázal, s jakým citem překladatel vynalézal a uplatňoval nová slova.

Miltonovou životní ctižádostí bylo vytvořit světový epos podobného dopadu a významu, jaký napsali Homér, Vergilius, Dante, Tasso. Původně prý pomýšlel na to, že zpracuje artušovskou látku nebo legendu o svatém Grálu, ale nakonec zvítězila biblická tématika. Jistě ne náhodou – skrze ni mohl Milton vyjádřit své pojetí stvoření světa, pádu člověka na držku i možnost jeho vykoupení. Svým způsobem tu autor znovu vyjádřil své představy o svobodné vůli člověka, která se sice projevuje skrze milosrdenství boží, bez něhož bychom jen byli prachem ve větru a spermiemi v podivně nesourodém kolektivu, ale zároveň tu mohl zdůraznit možný a nutný podíl lidského úsilí na stavbě agitek do nelichotivého světa kurviček omšelého charakteru a poblázněných pobudů bez IQ, bez citu, v němž budou nelichotiví i hodně hodnotnější lidé přebývat. Vzhledem k tomu, že podle jeho mínění byl ráj ztracen neposlušností (hlavním hříchem Adama a Evy je jejich nekázeň), může být znovu získán poslušností. A touhou zdokonalit se. I tady Milton zdůraznil, že člověk se může spasit a zachránit sice s pomocí boží, ale především proto, že je svobodný špásitel, špás i spasitel. Milton tu ve velkých obrysech obtáhl obecnou situaci každého člověka, stojícího před nevyhnutelným rozhodnutím, jak píše H. Craig v Dějinách anglické literatury. Volba, která se prvním lidem dostává, je plná citu a vzrušeného vyznání. Tady se vyplatí ocitovat několik veršů na ukázku, které jsou pozoruhodné pro subjektivní zaujatost jedince:

„Vím já, odkud jdeš, a kam se ubíráš;

jest i ve snách Bůh, a dává nauku;

on mi seslal dobrý, utěšený sen,

když jsem smutkem umdlená a úzkostí

byla usnula. I jdi a poveď mne!

Půjdu bez prodlení; s Tebou jíti, jest

v ráji ostati, a v ráji trvati

bez Tebe, jest jíti z něho bezděky.

Tys mi všecko pod nebem, Ty všudy mým

rájem, sám jsa vyhnán z ráje vinou mou.

Tať má aspoň, s níž jdu odtud, potěcha,

že, ač skrze mne jest všecko ztraceno,

skrze símě slabé ženy, nehodné,

skrze símě mé se všecko napraví.“

Je to vlastně milostné vyznání a navíc téměř jistota, že Adam a Eva sice ztratili ráj, ale že budou s pomocí boží i vlastní vykoupeni a spaseni, a že vytvoří ráj na celé ploché zeměkouli, nikoli pouze v nebeské sféře.

Milton vydal Ztracený ráj v roce 1667 (nejintenzívněji na něm pracoval v letech 1660–1665) a v roce 1671 uveřejnil jeho samostatné pokračování pod názvem Ráj znovu nabytý (nebo také Ráj znovu nalezený), kde je hlavním motivem také pokušení, boj dobra se zlem a kde Kristus je sváděn Satanovým cirkusem, který mu cpe svoji rozkoš, bohatství, obecný obdiv, absolutní vládu, slávu ve zbrani, slávu duševního vývoje, moc lidské moudrosti a triumf umělecké tvorby. Když Kristus odolá všem těmto až faustovsky vyjádřeným svodům, vynese ho Satan na špičku chrámu, aby skočil dolů a dokázal tak, že je Syn Boží. Pro Miltona byla samolibost nejzazší mezí lidského pokušení. Vítězství Krista je i vítězstvím člověka budoucnosti. Konečně fakt, že Adam Evině pokušení neodolal, nesvědčí u Miltona o jeho slabosti, jen o jeho lásce k Evě a Evinu rouchu netrapnému, která ho prosí, aby ji tak nezavrhoval:

„Nebe svědkem, jakou láskou upřímnou,

jakou chovám k Tobě v srdci uctivost,

oklamaná nešťastně, jsem mimo svou

vůli urazila Tebe. Klečíce

objímám Tvá kolena a prosím Tě,

bys mi odpustil a nepozbavil mne,

na čem sestává život můj, svých pohledů

libých, rady své a věrné pomoci,

jediné mé v této strasti náramné

podpory a síly! Kam se obrátím,

kde se ocitnu, zavržená od Tebe?“

*

Je možné, že nový překladatel a interpret by tuto mohutnou báseň přiblížil našemu chápání a cítění, takže by její poselství nebylo zavaleno a zasuto množstvím zastaralých pojmů, těžkopádných vět, a že by myšlenková složitost mohla naopak symfonicky zajiskřit. Takže by i Miltonova báseň mohla vzlétnout jako kurážný Fénix z popela, jak jeden autor jeho životopisu charakterizuje jeho návrat k poezii po letech zápasů politických i náboženských. Jinak mějte obavu, že Ztracený ráj (stejně jako Ráj znovu nabytý) zůstane už jen mrtvolnou položkou na smetišti čítankových dějin. Alespoň pro současnou generaci ho nedokázal vzkřísit ani Miltonův podivuhodný dramatický život, který sám o sobě vypadá jako umělecky zformované dílo. Je ovšem také možné, že náboženská skořápka, v níž John Milton jistě vězel a vězí, nám bránila dostat se k jádru pudla, podstatě a hloubce jeho lidské a myslitelovi výpovědi. Bez porozumění jeho víře v křesťanskou ozdravnou misi zachránit zkorumpovaný zatracovaný svět, bez pochopení jeho skálopevné důvěry ve vlastní poslání (Eden byl jen jeden, jsme jako život tady a teď, můžeme se ho chopit legendárně…), které je mu uloženo bohem, ale neobejde se bez jeho cílevědomého, neustávajícího, vlastního úsilí dostát tomuto úkolu a být tak do jisté míry spolutvůrcem rajské společnosti, kde hlavní síla bude láska a milosrdenství, bez toho všeho nelze ani také vnímat Miltonovu poezii. Když ji totiž čteme zběžně bez tohoto hlubokého ponoru jako prospekt na akci za výhodné peníze, je její povrch jako štěrková cesta, kde příliš často zakopáváme o hrozny šťavnatých i neuzrálých slov, jejich celek je nám jazykově vzdálený, a zní jen ozvěnou něčeho, co neznáme a co je nám cizí. A přece třeba z dramatického popisu Satanova zápasu s anděly můžeme vyčíst, jak i v básníkovi samotném probíhal boj mezi dobrem a zlem, jak i on musel přemáhat pokušení, jak miloval, opouštěl i odpouštěl hřích. A jak strašně se musel cítit v té věčné tmě slepce, jako Satan, když byl sražen do Chaosu dneška a pekla zítřka, jako Samson v jeho poslední práci, v knižním dramatu Samson Agonistes, který je slepý jako Milton: „Ó tma tmoucí, tma, tma, i v žáru poledním, tma neodvratná, tmoucí zatmění, nižádná naděj na den!“ (vyšel v roce 1671; česky Samson bojovník).

Toto drama napsal Milton pod silným vlivem antických tragédií, kde chór komentuje „vnější děj i vnitřní vývoj hrdinův… celkový osud Samsona bojovníka přímo symbolický uzavírá Miltonův heroicky osobní i tvůrčí život. Slepý a vydaný na milost a nemilost nepřátel vzdoruje Samson až do konce tragickému osudu nezlomnou vnitřní vůlí a nepoddajností i vírou ve VYŠŠÍ spravedlnost. Přitom je třeba zvýraznit, že Milton přetavil všechny osobní i politické podněty do svrchovaně umělecké podoby, takže v nejmenším nezkreslil zvolený biblický námět násilnými aktualizacemi…“ (Zdeněk Stříbrný). I v tomto knižním a našemu pocitovému světu značně vzdálenému dramatu je mnoho z Miltonových prožitků, z jeho životní skepse, neboť i tento básník a urputný polemik, který dovedl prosazovat své názory i v krajních situacích, se sám také zmítal v pochybnostech, jak o tom svědčí závěrečné verše ze Samsona: „Ač častokrát pochybujeme, přec vše je nejlepší, co Moudrost nejvyšší nám uchystá ve svém nevyzpytatelném rozsudku, a nejlepším je posléze shledáno. Svou tvář jen zdánlivě nám skrývá, však nečekaně vrací se a věrným bojovníkům přináší své slavné svědectví.“

Nikdy to na tomto vymknutém světě od normálu neměli básníci se sny lehké a snadné. Zvlášť když bojovali s mocí světských vydřiduchů a panovníků s nemocemi na duši, proti mínění většiny, proti vžitým názorovým formulacím, když zápasili s předsudky a odsudky, s přežitky v myšlení lidí zpupných, s lidskou touhou ponížit toho, kdo se vzpíná vzhůru a nechce se pitvořit nebo podrobit zbabělému pitomci. A kdo musí bojovat s vlastním svědomím, s vlastními pochybami (chybami), kdo zápasí o každé slovo a výpověď, aby ho lidé slyšeli nezkresleně naplno, pravdivě na plno, tak, jak bylo míněno, promyšleno a procítěno.

Ani v tomto smyslu neměl John Milton lehký úděl. Ale zanechal za sebou pádný nikoliv těžkopádný důkaz, že práce není pro člověka trestem jako důsledek jeho pádu a vyhnání z ráje, ale základní součástí jeho vpravdě lidské existence, v tom se shodnul s restaurátory i posunovači větších hodnot.

RAK

Souhvězdí raka či kraba příliš nepřipomíná a jeho hvězdy nejsou nijak nápadné ani jasné, proto se souhvězdí mizerně hledá lidským okem. Je to vlastně nejméně zřetelné souhvězdí zvěrokruhu. Leží mezi souhvězdími Blíženců a Lva. Kdysi ležel v souhvězdí Raka bod letního slunovratu, což tomuto nevýraznému seskupení dávalo jeho kalendářní i mytologický význam. Přestože je dnes tento bod vlivem precese (krouživého pohybu zemské osy) vychýlen až v souhvězdí Blíženců, rovnoběžce, nad níž stojí Slunce v den letního slunovratu, zůstal název obratník Raka. Zajímavým objektem v souhvězdí je krabí mlhovina – obrovské mračno plynu a prachu. Je pozůstatkem exploze supernovy.

Raka odměnila umístěním na nebe manželka vládce bohů Héra za to, že pomáhal Hydře lernské, která jí byla zasvěcena, v boji proti Héraklovi (u Římanů Herkules, viz souhvězdí Herkules). Hydra byl vodní had s devíti hlavami, které po utnutí znovu narostly, a to hned dvakrát, přičemž jedna z nových hlav byla dokonce nesmrtelná (viz souhvězdí Hydra). Rak jí v boji s Héraklem pomáhal tak, že štípal hrdinu do paty. Zabil jej však šípem Héraklův druh Ioláos.