JIRKA TRNKA

☼     24.2.1912    PLZEŇ              ۞      30.12.1969  PRAHA–KAMPA

Není superlativ, který by byl tomuto bohémovi těsný. Gigant? Génius? Fenomén? Sympaťák s iniciály JT, který neomrzí ani po sto devadesáté osmé? V oblasti loutkového filmu překročil české hranice a stal se světovým magnetem, namířený a provokující jako devětsil lékařský proti lidské trudnomyslnosti. Jeho dílo (nejen samotný loutkový film) je ryze české, k tomu světové a navíc neskutečně krásné.

Trnka žije především v ilustracích dětských knih vydávaných u nás i v cizině a v odkazu, který zanechal svým následovníkům. Trnka stojí stále v čele proslavené československé filmové loutkové školy, studia Bratří v triku (dnes Jiřího Trnky), svou prací dál ovlivňuje knižní ilustraci, scénografii, kresbu, grafiku. Všude zanechal patrný dotek umělce.

POČÁTKY

Narodil se v Plzni, v rodině víc než chudé. Otec byl zkrachovalý řemeslník, maminka švadlena (nyní v září zdobí můj černobílý kalendář v kanceláři na zdi dvojka švadlen z éry 1900–1910), která situaci zachraňovala domácím hospodářstvím. Mladý Trnka se poměrně záhy dostal do styku s divadlem. Měl kliku. Už když mu bylo jedenáct, všiml si jeho nadání loutkář Josef Skupa, který byl jeho učitelem na plzeňské reálce. Skupa Trnku zavedl do svého divadélka, k loutkám, a dal mu první příležitost sem tam něco nakreslit, vyspravit, upravit. Trnka sužován chudobou domova, se tak dostal ze světa nesmlouvavé životní reality do světa kouzel a snů a konstruktivních výhod. A celou duší už tehdy zahořel pro loutky a divadlo. Finanční situace rodiny přinutila Trnku přerušit studia na reálce. Rodinná rada rozhodla, že se půjde učit cukrářem. Stalo se, ale chlapec od dortíků a pamlsků nabitých kaloriemi denně fofroval do divadélka Feriálních osad k profesoru Skupovi a jeho loutkaření. Spolu s řezbářem Gustavem Noskem, který pro Skupu vyřezal figurku Spejbla, se Trnkovo jméno konečně ocitlo v divadelním programu. Trnka loutkám naprosto důvěrně propadl a jeho krásný „propad“ laskavě pozoroval profesor Skupa. Tušil, co se odehrává u nadaného chlapce a přemluvil jeho rodiče, aby ho nenechali mučit se v cukrárně, ale poslali ho na studia do Prahy. Studovat UPRUM však nebyla žádná brnkačka, Trnkačka oplýval talentem a chutí, ale měl dost hluboko do kapsy. Pomohl opět Skupa a pro adepta umění dohodl tvrdý životní chlebíček: na obědy bude chodit do dobročinného spolku, na to ostatní si přivydělá kondicemi a malováním. Skupa Trnkovi navíc pomohl skromným výdělkem ve svém divadélku, s nímž mladý kumštýř nadále spolupracoval jako jevištní výtvarník a tvůrce loutek. Trnka na pražských studiích ožil ve svém živlu. S nadšením vstřebával vše potřebné pro svůj budoucí blízký obor a kdysi z průměrného studenta plzeňské reálky byl v tu ránu premiant. Už zde se projevovala velikost a síla jeho výtvarného výrazu, ale také jeho přičinlivost, neustrnulost a osobitost vidění a cítění. Už během studií se Trnka prosadil a byl považován za zručného kreslíře nápadného rukopisu. Trnka se vyučil fazóně také v novinářské twillight zone, v zóně Večerníků. Pro noviny kreslí, co je třeba – od seriálů po ilustrace. Tato práce je mu určitým inspiračním zdrojem, ověřuje si techniku kresby, a s ní rychlost a pohotovost – novinařina je mu dalším životním oborem. Ve Skupově divadélku se mezitím stal výraznou osobností, a třebaže svým stylem dál ovlivňuje tvorbu souboru, divadlu především poctivě uctivě slouží, stejně jako svému kamarádskému typu profesora. Ale stále víc ho lákají vlastní loutky, dekorativní postavičky, které jsou schopny vystihnout jistou náladu literární předlohy, slavného dramatu, nebo které evokují silný citový zážitek… A právě v nich se Trnka začíná nacházet. Ano, v loutkách bude konečně principálem.

Ve třiadvaceti letech Trnka jako rozchechtané slůně, co se sluní na výsluní absolvoval UPRUM a věřil, že se klidně uživí svými loutkami a loutkovým divadlem. Snažil se v oboru znamenat jedničku, ale příliš se mu nedařilo udělat díru do světa. V Plzni neměl mnoho perspektiv, po Skupově boku by hrál stále jen druhé housle, nevyšla mu zamýšlená spolupráce s Jiřím Frejkou, nedopadly plány s Vladislavem Vančurou. Všechny naděje vkládal Trnka do vlastního projektu Dřevěného divadla v Praze, v paláci Lucerna, kde v roce 1943 zahájil premiérou hry Mezi broučky. Valný úspěch se nedostavil a divadélko záhy zavíral pro nedostatek výdělku. Příčin neúspěchů bylo několik. Předně Trnka nebyl žádný velký dramatik, příliš se spoléhal na výtvarnou stránku díla a docela podcenil početnost svého souboru. Svůj ansámbl nebyl schopen uspokojivě zaplatit.

ILUSTRÁTOR, SCÉNOGRAF A SVÉBYTNÝ MALÍŘ

V této nezáviděníhodné situaci mu z nejhoršího pomohla knižní ilustrace. Výtvarný žánr, který bral umělec od počátku jako něco okrajového, doplňkového, něco, co ho odvádí od profese loutkáře. I ilustrační tvorba u Trnky vyrostla z loutkářského vidění světa, ale – jak jinak – i tuto oblast výtvarné práce obohatil dalším velmi tvůrčím vkladem. Trnkova ilustrace velmi osobitě odráží nebojácný literární text, je líbezná, moderní, působivá. Trnka začal ilustrovat nejdříve pohádky a záhy se stal spolu s Cyrilem Boudou, Karlem Svolinským, Antonínem Strnadelem a Adolfem Zábranským zakladatelem české ilustrační školy.

Ta první ilustrovaná knížečka se jmenovala Míša Kulička v rodném lese, napsal ji Josef Menzel a spatřila pulty knihkupců v roce 1939. Provázela dětství nejednoho z vás a jistě nepřestřelím, když připomenu, že se stala hitem v hitparádě knižní poptávky. O její slávu se zasloužil do velké míry ilustrátor. Příběhy huňatého medvídka Míši, jeho mámy Barbory a chalupníka Vasila jsou vyprávěny jednoduchou průpovídkou z huby na papír a nepatří k literárním skvostům, ale nezapomenutelnost příběhu činí právě ilustrace. Svět roztomilých zvířátek v hustém lese, kde malý neposeda vyvádí všelijaké podivnosti, kde k smrti vyděsí zlého chalupníka Vasila, měl sílu výtvarného sdělení, sdílení přesné dávky citu. V poetice kresby, vystihující charakter knížky, se našel Trnka jako ilustrátor. Sám si také účinek svého díla ověřil na čtenářích a svůj výtvarný rukopis pak už neopustil. Proč také – byl dokonalý. Propracovaný, promyšlený, nezaměnitelný. Trnka pak slavil velký úspěch i s poetickými ilustracemi Karafiátových Broučků, vyzdobil Erbenovy pohádky, Slovenské národní pohádky a knížku své ženy Heleny Chvojkové Zuzanka objevuje svět… To všechno byly první velké úspěchy, ale stále to nebyly jeho milované loutky.

Cesta k loutkám vede přes divadelní spolupráci s Národním divadlem v Praze, kde se Trnka ujímá řady výprav, návrhů dekorací, kostýmů, scén. Tato práce mu nebyla velkou neznámou, první ostruhy dávno předtím získal v divadle, třebaže jen v loutkovém. Divadelní vidění a cítění měl však bezchybné, umělecky vyvinuté. I do souboru Národního, s nímž spolupracovali špičkoví scénografové, přinesl poetiku svého vlastního divadelního světa. Trnka na jevištním prostoru neexperimentuje pro nic za nic, ale myslí na diváka. Dává přednost jednoduché, sdělné kresbě, působivé atmosféře, jednolitému celku. Zkrátka scénu i kostýmy podřizuje svému rukopisu. Prosazuje tak nenásilně svůj styl, nápad, výtvarné vyjádření. Scénografická tvorba je sice jen malou částí Trnkova mohutného díla, ale přesto v rámci oboru není zanedbatelná.

Opět poněkud v pozadí – stejně jako scénografie – stojí Trnkovo vlastní malování obrazů, jeho tvorba malířská a grafická. A je to škoda, protože i tady se prosadila jeho silná osobnost. Stranou všech tehdy se rodivších směrů a –ismů zůstává i v této zóně fazóna Trnky nepřehlédnutelná. Jeho plátna, oleje, grafiky a dokonce i plastiky nejsou běžné k vidění, ale soustředěny na výstavě vypovídají opět o síle a podmanivosti talentu umělce. Ať už se jednalo o portréty Trnkových nejbližších a přátel, sugestivní tvář jeho matky a také bohatě vázané kytice květů… V jeho díle i zde bylo možno nalézat duši nezkaženého lyrika a realisty zároveň, jeho přírodní fantazii a kouzelný pohled na okolí. Prim zahrály také jeho autoportréty z různých časových období. Šly svému tvůrci opravdu pod kůži a prozrazovaly o něm leccos. Škoda jen, že většina těchto děl patří do sbírek soukromých sběratelů, co měli více štěstí než prostředků.

Malířství a scénografie tedy odsunuly nejen ilustrační tvorbu, ale i tvorbu loutkovou. Loutkový film v Trnkově životopise předběhl ještě fenomén filmu kresleného.

KRESLENÝ I LOUTKOVÝ FILM HRAČIČKŮV

Ateliér kresleného filmu, který Trnka hned po osvobození od fašistické prudy vedl v nově se zrodivším Studiu bratří v triku, u nás s touto prací prakticky začínal od píky. Pravda, v oboru existují i předchůdci, vynikající filmaři ze zlínských ateliérů – Hermína Týrlová, Karel Zeman, Karel Dodal, ale v Praze je to právě mladý tým tvůrců – Bratři v triku – rozhodnutý postavit se po svém záplavě amerických disneyovek, a dodejme, že ani Disney není na efekty přísnej. To chce ovšem umět, být originálním a přinést do mlýna něco nového. Všichni mají chuť a navíc kus štěstí, protože v jejich čele stojí právě Trnka. V té době už hotová osobnost. Úspěch na sebe nenechá dlouho čekat. První film Studia se jmenuje Zasadil dědek řepu – a patří rukopisu Trnkovu. Po něm rychle vznikly další kreslené grotesky a vedle Trnky a spolu s ním rostli výteční filmaři: Stanislav Látal, Břetislav Pojar, Eduard Hofman, jimž prostě současná filmařská obec nešahá ani po kotníky…

Zrození Trnkova světového loutkového zázraku se odehrálo v docela nenápadném studiu Bratří v triku v dnes už zbořených Chourových domech u Národního divadla. Na jediném, obyčejném pracovním stole osvětleném několika lampami, s jedinou kamerou. Trnka tu vytvořil a v hledáčku kamery prubnul loutky pro Betlém. Oživil je a nechal z nich vyrůst příběh Špalíčku. Příběh dojemný, ryze český – a současně světový. Takový, jaký dál pak rozehrává v mnoha podobách a s nímž skutečně dobude celý hravý svět. Technicky se Trnka stále zdokonaluje, výtvarně profesionální už je dávno. Levou zadní zvládne filmovou techniku, světla, podmaní si hudbu, píše příběhy podle vlastních potřeb a umí objevit ty nejlepší kolegy i mimo filmový obor. Tak pro svou práci zvolí nadlouho muzikanta Václava Trojana, umělce s neobyčejnou invencí, vtipem, eskalací tónin, tvůrce, s nímž ho pojí nejúspěšnější díla: Špalíček, Císařův slavík, Čertův mlýn, Princ Bajaja, Sen noci svatojánské, Osudy dobrého vojáka Švejka, Veselý cirkus… Zakrátko nabídne spolupráci kamarádovi Janu Werichovi a úspěch na sebe nenechá dlouho vyčkávat. Je velkolepý, není pro realitu slepý.

Konečně je plně oceněn formát Trnkův tak, jak si zasluhuje. V loutkovém filmu totiž umělec konečně prosadil vše to, o čem snil, v co věřil a o čem byl přesvědčen. V loutkách a jejich neuvěřitelně bravurním pohybu po filmovém plátně našel sám sebe, nejvlastnější vyjádření svých výtvarných představ a práci, která dala vyniknout jeho citu, zručnosti, fantazii, něze, radosti.

V loutkovém filmu se Trnka postupně zabýval nejen pohádkovými motivy, ale zaujala ho i další témata. Pustil se do historie, do politické aktuality (Ruka), tepe do přetechnizovaného světa mobilů a PC (Kybernetická bábrlinka) a s hravostí a lehkostí dobyl velehoru textu Haškova Švejka. V tomto díle je třeba navíc ocenit i pokoru, s níž Trnka přistoupil k odkazu Josefa Lady, který povýšil zcela po svém. Trnka šel dál, nebojí se westernu (Árie prérie), humoresky (Čertův mlýn) a opět se vrací k pohádce (Princ Bajaja), aby posléze vytvořil náročnou epopej (Staré pověsti české). V pověstech předvedl veškerá svá kouzla a navíc prokázal své vřelé národní cítění. Touto látkou opět oslovil svět. Našel nový výraz loutkového filmu, který definitivně povýšil na opravdový kumšt.

Ve výčtu Trnkových loutkových filmů nechtějme pominout poněkud okrajovou, třebaže výtečnou pohádku Dva mrazíci. Kratičký příběh dvou zmrzlých mužíčků, kteří se rozhodnou doběhnout sedláka a sedláčka. Bohatého a chudého. Trnka pro dílko zvolil unikátní kombinaci loutkového filmu s papírkovým a hlavně dal příležitost setkání za mikrofonem dvojici ostřílených komiků – mrazíky mluví Vlasta Burian a Jan Werich. Tato pohádka, jen několikaminutová, je dokladem umění skutečných mistrů slova. Třebaže ji naše televize reprízuje, pohádka se neokoukala a baví diváky všech generací. Jako každé kvalitní dílko vůbec nestárne a na malé ploše lze obdivovat mistrovství Trnkovo – a všech ostatních.

Trnka se pustil do loutkového filmu horečně a usilovně. Pracoval denně mnoho hodin, bez oddechu, byl filmem posedlý. Bilance jeho filmů je také úctyhodná. Zemřel v sedmapadesáti letech a stačil natočit kolem dvacítky loutkových filmů, z nichž více než polovina patří ke chloubě světové kinematografie oboru loutkový film.

Co znamená absolutní vrchol jeho tvorby? Každý z jeho filmů je dokonalost, každý je v jiném smyslu unikát. Trnka nikdy nic nešidil a vždy věnoval práci to, co její jest. S velkou tvůrčí radostí a srdcem k tématu přistoupil k Shakespearovu Snu noci svatojánské, o němž domácí i zahraniční kritika psala jen v superlativech střízlivá hodnocení.

ČLOVĚK

Obří dílo Trnkovo pochopí jen ten, kdo viděl animátora, tvůrce loutkového filmu, při práci v ateliéru. Záběr od záběru, jednou, dvakrát, stokrát… Detail, polocelek, celek… a jedeme opět znovu. A světlo, plné, tlumené… To všechno s loutkou velkou jen několik decimetrů, ve složité dekoraci, s titěrnými rekvizitami… Neuvěřitelnou trpělivost násobí vytrvalost, preciznost a fundament. Talent, výtvarný názor, cit pro loutku i techniku, láska k práci. Trnka to vše měl od Boha v míře vrchovaté. Byl svérázný. Jakoby ponořený do sebe, do své práce. Také svou prací žil a většinu času trávil v ateliéru. Golem s plavými vlasy spadlými do týla, mohutným knírem a pronikavým pohledem skrz naskrz. Pod slupkou tohoto výtvarného obra však tepalo po celý život něžné a vždy poněkud dětské srdce. Celé jeho dílo vypovídá o jeho citu, plachosti, něze tvůrčího dobrodruha.

Trnka neměl mnoho přátel, ale ti, které měl, patřili k nejbližším. Jan Werich byl jedním z nich. Svědectví o tomto přátelství zaznamenal v knize Rozhovory s Janem Werichem novinář Jiří Janoušek. Pro charakteristiku Jiřího Trnky nemůže být užito výstižnějších slov. Werich tu, mimo jiné, všemi barvami vzpomíná:

„Poprvé jsem ho musel vidět někdy v pětatřicátém. Hráli jsme s Voskovcem v Plzni a Skupa nás pozval do ateliéru. Byl tam také mladý, hubený hoch, kterému jsme nevěnovali pozornost. Jmenoval se Trnka… Teprve po letech mi to připomněl. Ale seznámili jsme se až po válce, když jsem se vrátil z Ameriky. Trnka už měl jméno a řídil Studio Bratří v triku. Mne tam pozvali, abych jim vyprávěl o Disneyovi, kterého jsem v Americe navštívil. Pak se vrátil do Prahy Voskovec a chystali jsme Pěst na oko. Výpravu nám dělal Franta Tichý. Byla zajímavá, ale nehodila se, protože neodpovídala pojetí hry. Požádali jsme tedy Trnku. Slíbil, ale furt to odkládal, až jsme se dožrali a poslali mu vyčítavý dopis o držení slova. Trnka přijel a za pár dní udělal krásnou výpravu. Pak dělal kostýmy do Císařova pekaře. A vyvinulo se z toho velké přátelství.

…Pamatuji se, že jednou večer jsem za ním zašel do ateliéru. Už nevím proč, nečekal mě. Vstoupil jsem a nebyla tam ani noha, jen Jirka Trnka. Seděl na štaflích před obrovským sklem, na které se malovalo pozadí. V každé ruce držel tyčku, na konci měl připevněné štětce. Na zemi stály kyblíky s barvami. Trnka maloval oběma rukama současně, jako by hrál na piáno slavnostní rodeo. Stál jsem u dveří a valil oči. Myslel jsem, že chvátá, ale on to tak dělal běžně. My jsme se tím kolikrát bavili. Říkal jsem mu: Hele, namaluj mi domeček, kolem plot, v zahrádce rozkvetlé slunečnice a nad střechou svítící slunce. On vzal papír a tužku a začal. Pravou plot a levou domeček. Pak levou udělal slunce, pravou trávu a do ní zasadil dvě slunečnice. Trvalo mu to pouhých půl minuty.

Jednou jsme si vyprávěli o laních. Ona ta daňčí laň vypadá na dálku stejně jako jelení, povídám. Kdepak, oponuje Trnka. Vytáhl tužku a na ubrousek začal kreslit. Ta jelení má tuhle linii, řekl, ona má zadní nohu blíž posazenou než daňčí. Daňčí má zase vyšší předek. Aha, řekl jsem, podobně jako gazela. Ne, to ne, odtušil Jirka Trnka, gazela vypadá takhle. A namalovali ji. Pěti čárama…

Chodili jsme spolu poznávat velké pojmy po galeriích. Trnka se mi smál, říkal, že jsem barvoslepý, protože viděl barvy tam, kde podle mne žádné nebyly. Měl rád fialovou a ukazoval mi ji. Podívej, jakou to dělá náladu! Kde? divil jsem se. On mi to ukázal – opravdu tam byla. Povídali jsme si o obrazech a vysvětloval mi věci, které bych se jinak nikde nedozvěděl…

Trnka to byl barokní muž. Robustností i protikladností. Měl v sobě jemnost, lyriku a zároveň únosnou divokost… Strašně mi schází. My jsme byli jako dvě almary a když jsme spolu šli po chodníku, vypadalo to, jako když stěhujou selskou jizbu. A když jsme se scházeli a povídali si, ukládali jsme do těch svých almar svý radosti a starosti…

Trnka to byl génius… Trnka byl Chaplin loutkového filmu. Všechno, co je v tomto odvětví dobrého, s ním musí počítat. Nemusí z něj vycházet, může ho i popírat. Ale nemůže ho obejít.“

FRANZ GRILLPANZER: Sen jako život, Národní divadlo

„Oblouk bude kolem, kreslím jen půl

Koberec je o 3m delší kvůli záhybům

Skály jsou kreslené, kvůli obrysu budou neutrálně hnědé

Druhá část skal na podrobné kresbě protínající 1m 25cm“

Ze zápisků Jiřího Trnky (1912–1969), jehož strom je znázorněná poklona matičce Zemi.

V NAŠEM KRAJI VYROSTL STROM, na který jsme všichni byli pyšní. Neboť to byl strom bohatýr.

S kořeny pevně a hluboce v půdě našeho vzácného kraje, nesl svou nesmírnou korunu, bludiště větví a haluzí přepodivných tvarů, rozpínal ji a vznášel mezi oblohou a zemí, ze které bral sílu pro svou krásu a rozmanitost.

Strom bohatýr.

Za parných dnů rozdával chládek svého stínu, ve vánici závětří. Stačilo se dívat do pestré koruny, aby, kdo má oči k vidění, uzřel a zahlédl skoro zázraky. Elfíky s kloboučky z hrachových květů, nosáčky pod čepičkou ze sasanek a sedmikrásek, kocouří oči s potměšilým pohledem, a nahoře v zeleném přítmí na větvi sedí dobrácká kopa Puk. Malá holčička v průhledné bublině technické budoucnosti, zlá ruka, která velí, vyžaduje nebo škrtí, bílá boží muka na rozcestích plných lidiček.

Snad se mi zdál sen, když mi připadalo, že Přemysl Oráč s planým knírem vesele zatkl otku a ta rostla a rostla do rozměrů a krásy takové, že ze všech krajů světa přijížděli lidé se podívat a divit se.

A vydal se Přemysl do světa do dalekých krajů, kam ho zvali z obdivu a z úcty, ale času na chválu jim mnoho nedopřál, neboť než týden uplynul, musil být doma.

Doma u svých písniček a kamarádů a u světlušek a u slunéček mnohotečných, hlaviček sotvaže netečných, protože Přemyslové dále než na Vyšehrad neradi.

Snad také kvůli malým dětem, neboť kde jinde na světě je možno, aby mohutný peň stromu s korunou plnou divů se vešel do dětské náruče, když se děcku zachce si ho k srdci přivinout?

A jestliže jsem tohle všechno viděl ve snu, tisíckrát škoda, že byl tak krátký.

Probudil jsem se do zimavého rána.

Tam, kde stával náš strom bohatýr, bylo prázdné místo.

Bez bohatýrů žádný kraj není líbezný.

Jan Werich

A znáte ty kruhové objezdy i okolí dálnic bující ve Francii nebo ve Švýcarsku? Ochota sama, aby byly (a nebyly na obtíž smyslnosti) elegantně ekologicky zdobené – prostě bohaté na zeleň…

Kamil Mařík: Jak se dělá sad, Karel Fleissig: Stromy, Jan Werich: Strom bohatýr

JEDNOROŽEC

Souhvězdí zimní oblohy nalézající se mezi Orionem a Malým psem není zase tolik staré. Bylo pojmenováno až roku 1613. Jeho šest slabých hvězd leží v Mléčné dráze mezi jasnými hvězdami Sirius, Prokyon a Btelgeuze. V Jednorožci se nachází snad nejkrásnější mlhovina nazývaná pro svůj pravidelný růžicový tvar Rosetta. Je však bohužel pozorovatelná jen velkými dalekohledy a můžeme ji tedy obdivovat jen na snadno dostupných fotografiích.

Jednorožec je bájným tvorem, oblíbeným hlavně ve středověku. Byl prý podobný gazele či nosorožci (z líčení nosorožce pravděpodobně i vznikl), nejčastěji se však popisuje jako mimořádně štíhlý a elegantní bělostný kůň s dlouhým rovným rohem na čele. Byl divoký a velmi plachý. Směly se k němu přiblížit jen panny, kterým potom položil hlavu do vlhnoucího klína. Jeho roh měl prý zázračné účinky – schopnost čistit vodu, pucovat a zpacifikovat bakterie s jedy, léčit padoucnici a jiné nešvary na zdraví. Říkalo se také, že jednorožec se rozzuří, když spatří slona. Za roh jednorožce byly vydávány zuby mořského kytovce narvala nebo rohy nosorožců.

http://www.youtube.com/watch?v=QH07rm-Uhfc

:-)

NAKOLIK JE V ZÁŘÍ DEVÁTÉHO NEZANEDBÁVÁN ROZKVĚT DEVĚTSIL?

Je líbezná, je významná, je v jednom kuse pokroková

píše jako bílá křída Odysseu lásky ze špacíru prorokova

když ji to chytne za srdce, neklamně se rozechvěje, že volá mě

o zářijový závin jablek k jejím nohám: CTĚNÁ LADY čte si náramně

tahle ovce není černá – tahle slečna pro účel divočin není chovná

mám pro její věhlas souhlas: ŽÁDNÁ SE TI NEVYROVNÁ

stále bude něco namítat, že není připravenou „Dámou ve zlatém“

že nechá stranou babí léto létat, že neprožívá úděl štěstí ve stáří košatém

samozřejmě nemá sklony někdy nejapně vypadat na dně fádně

září vilnou ženskostí, vrozený šarm strategicky ohromí pořádně

hormon její kapely zanotuje teď blízká setkání třetího druhu

myslela si, že postačí 3D a brejle odloží komusi jako vzpruhu

chtěl bych časté setkání zblízka a její bezprostřední reakce

slibuji, že neoddálím potřebné, že spolu vyzkoušíme atrakce

v okruhu jejích přátel jenom jeden (?) bude mít protekční avantýry Štěstěny

zdvořilá jak víla, pestrý obrys i když je mlha, jasná díky prozíravosti u ženy

vede kategorii všech souhvězdí, já jsem lehounce podnikavý surfer super moderno

nelze bez ní vydržet, na souši nelze bez ní existovat, kéž by tempo nasadilo terno

na den Matek já jsem šroubek, ale nikdy nehorázný spratek, floutek ani pozér

chtěla Fanfána Tulipána, aby jí nadělil hrst kouzel ze zahrad kvetoucí tvrze Kozel