LUDOVICO ARIOSTO

☼    8.9.1474   REGGIO EMILIA (DNES 540 LET)           ۞     6.7.1533   FERRARA

Život jednoho z nejslavnějších italských básníků konce 15. století – Ludovica Ariosta – byl poměrně usedlý, klidný, stejnoměrně rozdělený mezi rodinu, studium, literární tvorbu a drobné povinnosti u dvora. Sám napsal: „Často se sám sebe ptám, kdo mě donutí, abych opustil svou zemi, neboť bez ní nemohl bych spokojeně existovat.“ Životopisci a literární kritici se tedy v Ariostově případě museli spokojit s méně bombastickými kulisami na scéně zrodu básníkova nesmrtelného díla. Jeho mysl naplňovala láska k naučné literatuře a kupodivu jen k jedné jediné ženě. Ariostova biografie poskytovala tak málo podnětů ke spekulativní fabulaci, že jej někteří životopisci dokonce nařkli z lenosti a skepticismu a vytvořili na dlouhá léta obraz básníka, který ve skutečnosti „žil“ pouze svým „útěkem“ do pestrého a dynamického světa svých literárních koster příběhů, obraz vítězství lidské fantazie nad šedou každodenností. Skutečnost však je, jak už tomu zhusta bývá, poněkud jiná. Šlo totiž o básníkovu uvědomělou volbu, o formu obrany vlastní integrity, určité nezávislosti na dvoru, reálného vidění možnosti, jak uhájit co nejvíce prostoru pro literární tvorbu, o snahu vytvořit si harmonické podmínky k práci, vyhnout se rušivým radikálům, jež by mohly porušit básníkovo soustředění a duševní rovnováhu. Tak se mu též podařilo být nejen uprostřed dění, ale i poněkud nad ním, udržet si odstup tolik potřebný k objektivnímu zkoumání lidských povah a charakteru neklidné doby. Bystrý pozorovatel Ariosto nikdy neztrácel ze zorného pole člověka se všemi jeho projevy a reakcemi, ať už byly vznešené či naopak. Na základě svého pozorování pak hledal dobové odpovědi na otázky po smyslu života, lidské existence, které právě renesance znovu nastolila s nebývalou aktuálností. A tak se nám původní obraz poněkud nudného autora, který z nevysvětlitelných příčin vytváří skvostné literární obrazy, mění v reálnější představu o muži, jenž cílevědomě a bez neužitečného rozptylování kultivoval svůj vnitřní svět, moudře obohacoval onen výjimečný dar talentu a ducha, jímž ho příroda obdařila víc než hojně, aby pak vydal své literární bonbonky.

Ludovico Ariosto se narodil 8. září 1474 v Reggio Emilia, jako syn Niccoly Ariosta, velitele pevnosti, a místní rodačky hraběnky Darie Malaguzzi–Valeriové, jako první z jejich celkem deseti dětí. V roce 1481 se rodina přestěhovala do Roviga, kde se otec z pověření vévody Ercola I. d´Este stal velitelem vojenské posádky. Pobyt zde byl poměrně krátký a nepříliš klidný, protože Rovigo leželo dost na ráně centra vojenského konfliktu vypuknuvšího tehdy mezi Benátkami a Ferrarou. Matka s dětmi byla brzy nucena uchýlit se k příbuzenstvu do Reggia. Když se situace zklidnila, rodina se opět šťastně sešla ve Ferraře. Otec opustil místo vojenské posádky a stal se postupně soudcem a nakonec úředníkem městské správy. Ferrara tak zůstala Ludovicovi už napořád přístavem jistoty, který opouštěl jen sporadicky a nerad, výhradně na rozkaz panovačného panovníka. V devadesátých letech patnáctého a prvním desetiletí šestnáctého století jezdíval občas navštívit příbuzné do Reggia, které sám nazýval „rodným hnízdem, kde byl vždycky tak mile přijímán ve zdech půvabné vily Maurician.“

Ludovicova výchova byla nejprve svěřena studentu práv Domenicu Catabenemu a později rodinnému preceptorovi, kterým se stal Luca Ripa. V roce 1489 zapsal otec Ludovica přes jeho silné námitky na právnickou fakultu kultu paragraf, kde se pak pět let očividně trápil, dokud se otec nepřesvědčil o jeho literárním talentu a nepovolil mu, aby se věnoval své vytoužené literatuře. Studoval pod patronací vzdělaného augustinského mnicha–humanisty Řehoře ze Spoleta, díky kterému se chlapec zdokonaloval v latině. Toužil studovat také řečtinu a ještě ve stáří litoval, že osvícený mnich byl nucen následovat svého vznešenějšího žáka Francesca Sforzu do Francie, kde záhy podlehl na přemíru aktivit. Na univerzitě se Ariosto zapsal na přednášky z filozofie a zároveň se začal pravidelně účastnit literárního života, který byl na humanistickém panovnickém dvoře přelomu 15. a 16. století velice neochuzený. Mladík zde prohloubil své znalosti v učených disputacích, účastnil se četby humanistických textů, hrál v představeních antických i dobových komedií a sám se pokoušel o první latinské verše.

Otcova náhlá smrt v roce 1500 přerušila toto šťastné období bezstarostných studií a získávání prvních ostruh na poli literatury a rázem uvrhla na mladíkova bedra nemalé starosti a zodpovědnost za finanční a materiální zajištění početné rodiny. Musel se nyní vážně zabývat osudem svých sourozenců – chlapcům hledat přijatelné zaměstnání, které dobře nese, a děvčatům zase vhodné ženichy. Zvláštní péči pak bylo nutno věnovat ochrnutému bratru Gabriellovi. Ve svých Satirách si Ariosto stěžuje, jak těžké pro něho bylo „přejít tak náhle k praktickému životu, odložit Homéra a vzít do ruky knihy účetního rázu.“ Z finančních příčin musel vyhledat navíc i pro sebe výnosné uplatnění u ferrarského dvora. Učinil tak s rozvahou a obezřetností zralého muže, který si je vědom svého hlavního životního poslání, na něž bude chtít i nadále soustředit všechny zbytky svých sil.

https://www.youtube.com/watch?v=Yr00n0u_MyM

(1994–2014, 20 let poezie v pohybu i v rozptylu po Clubu Canossa)

V roce 1502 se tedy Ariosto stal kapitánem pevnosti Canossa a od roku 1503 do roku 1517 vykonával bez zvláštního nadšení a iniciativy funkci tajemníka a trochu i důvěrníka (mlčenlivé vrby) kardinálu Ippolitu d´Este, bratru vévody Alfonsa. Byl tedy občan nucen s největším sebezapřením sednout na koně a cválat do Boloně, Modeny, Mantovy, Florencie a nejčastěji samozřejmě do Říma. Jen nerad opouštěl své křeslo a své načnuté rukopisy. Opět v Satirách se o tom zmiňuje: „Po smrti otce uvízl jsem v chomoutu kardinála d´Este, který mě nenechal chvíli na pokoji, chtěje snad z básníka učiniti brilantního jezdce. Natřásáním na koni a skoky přes příkopy si však člověk znalosti řečtiny zaručeně neprohloubí.“

„Diplomatická“ poslání, jimiž býval nejednou pověřen, byla navíc podle Ariostova názoru nudná a formální: v roce 1507 jel například do Mantovy jen proto, aby blahopřál markýze Isabelle Gonzagové k narození syna, pak doprovázel kardinála do Milána, kde se měl sejít s francouzským králem Ludvíkem XII; v roce 1509 spěchal do Říma požádat papeže Julia II. o finanční a vojenskou podporu pro Ferraru, která opět vedla obtížnou válku s Benátkami o prvenství. V roce 1510 byl vyslán znovu do Říma, aby se pokusil utišit papežův hněv, který s nebývalou silou vzplanul poté, co se vévoda Alfonso spojil s Francouzi, místo aby se připojil ke Svaté stolici. Při této příležitosti dokonce papež vévodovi vyhrožoval, že ho nechá vhodit do moře, aby ho tam sežrali žraloci. V roce 1512 utíkal Ariosto v převleku s vévodou do Umbrie a Toskánska, štván znovu papežovým hněvem. Tento výjimečně dobrodružný zážitek básníka tak vyděsil, že jej podrobně vylíčil v dopise Ludvíku Gonzagovi. Píše: „Ještě dnes mi srdce buší hrůzou, když si vzpomenu na noc prožitou v boudě poblíž Florencie s nejmenovaným maskovaným šlechticem. Spal jsem s jedním okem otevřeným ne nepodoben zajíci pronásledovanému při podzimním honu.“

V roce 1513, po smrti Julia II., se s vévodou a kardinálem odebral znovu do Říma, aby skládal hold nově zvolenému papeži Lvu X., na němž si hodlal vyprosit souhlas s uvolněním z funkce u ferrarského dvora. Papež však jeho přání nevyhověl.

Přes všechny tyto blokády, které byly kladeny jeho literární aktivitě a také podrobně popisovány básnickou formou v slavných Satirách, začal Ariosto už v roce 1504 intenzivně pracovat na svém největším díle – básnickém eposu Orlando furioso (Zuřivý Roland – v překladu Jaroslava Vrchlického vyšel u nás v roce 1893). V roce 1516 spatřilo světlo světa první vydání jeho čtyřiceti zpěvů. V letech 1506–1509 napsal a uvedl na scénu také dvě komedie La Cassaria (slovensky Patália s truhlicou, 1961) a I Suppositi (Odstrčení do kouta). Aby poněkud usnadnil cestu svého eposu ke čtenáři, poslal ještě před jeho otištěním dopis benátskému dóžeti, v němž ho žádal o podporu a porozumění pro svou literární práci určenou mimo jiné „pro pobavení a oddych vládců, mužů a dam vznešeného ducha“.

I v básníkově životě soukromém došlo k významným událostem. Z milostného vztahu s Orsolinou Sassomarinovou se narodil syn Virgilio. Po roce 1513 však už Ariostovo srdíčko patřilo jen jediné ženě – Alessandře Benucciové. Ta v roce 1515 ovdověla a přestěhovala se z Florencie do Ferrary. Básník se s ní ale regulérně oženil ve vší tajnosti až v roce 1527 a ani poté nedovolil, aby se nastěhovala do jeho domu v ulici Mirasole, kde žil až do své smrti pouze ve společnosti syna Virgilia a nemocného brášky Gabriella. Jak vidno, básník si příliš vážil svého klidu pro koncentraci myšlenek na literární práci, než aby riskoval přítomnost byť milované ženy ve svém domě.

V roce 1517 měl Ariosto doprovázet kardinála d´Este na biskupskou stolici do Budapešti. Jak se dalo očekávat, odmítl toto poslání z důvodů rodinných a hlavně pracovních. Ve slavné Satiře uvádí, že ho děsí „drsné podnebí toho místa“, a že více než šance získat peníze ho láká možnost v klidu svobodně tvořit.

V roce 1518 tedy Ariosto přešel do služeb samotného vévody Alfonsa, ale jeho finanční situace se nijak prudce nepolepšila. V letech 1517–1524 napsal celkem sedm satirických básní, z nichž jsme již na několika místech citovali, a které se staly realistickým zrcadlem mravů u ferrarského dvora a společenského postavení umělce–intelektuála své doby.

V roce 1521 vyšel již podruhé epos Zuřivý Roland s drobnými jazykovými a stylistickými obměnami. Umělcovu radost nad úspěchem díla výrazně zkalila skutečnost, že byl vévodou vyslán na tři dlouhá léta do rozbořené vesničky Castelnovo v provincii Garfagnana, kde měl vykonávat funkci správce. Role vládního úředníka ho nejen nebavila, ale přinášela mu i nemálo starostí. Jako při veškeré činnosti, kterou v životě vykonával, se snažil i zde pracovat co možná nejlépe a poctivě prosazovat současně oprávněné zájmy chudých rolníků a dohlížet nad dodržováním zákonů. Místním představitelům moci se samozřejmě jeho počínání nelíbilo, vyvolávali konflikty a psali na něho stížnosti a udání vévodovi. Rozhořčené dopisy však posílal i rozhořčený Ariosto. Dokazoval v nich, že místní hodnostáři vévodu nestydatě obírají o zisk. „Jestliže zde mám ještě dál setrvat,“ psal Ariosto v jednom z dopisů, „nebo, i kdybych měl třeba na základě vašeho rozhodnutí odejít, stejně budu neúnavně usilovat o to, aby byl vždy a ve všem dán průchod spravedlnosti.“ (23. ledna 1524). Další dopis z 30. ledna 1524 však dokazuje, že vévoda neměl v úmyslu svého oddaného úředníka nijak zvlášť podpořit. Ariosto poněkud dotčeně píše: „Převzácný můj pane. Jestli mi Vaše Excelence nepomůže bránit čest mého úřadu, mé síly už na to skutečně nestačí. Neboť když já někoho odsoudím za nepravosti a neposlušnost a Vaše Excelence mu vzápětí trest promine, vypadá to, že popřává více sluchu jim než mně, takže autorita mého úřadu přichází vniveč. Prosím tedy úpěnlivě Vaši Excelenci, aby mě tady déle nenechávala v hanbě a co nejrychleji mě povolala zpět do Ferrary.“

Tak se také v červnu 1525 stalo. Ariostovi pak bylo u dvora přiděleno několik menších administrativních funkcí. Jediná, která ho zaujala, byla funkce dvorního divadelního superintendanta. Pro ferrarské divadlo přepracoval své tři starší komedie (La Cassaria, I Suppositi a Il Negromante – Černokněžník) a napsal další – La Lena, která byla slavnostně uvedena o masopustu roku 1528. Komedii Gli Studenti, na níž začal pracovat v roce 1520, však už pro divadlo nepoužil. Dokončil ji po jeho smrti bratr Gabriello, který ji později vydal pod titulem La Scolastica.

V roce 1527 koupil Ariosto v ulici Mirasole nový dům, na jehož fasádě se dodnes skví latinský nápis „Parva sed apta mihi, sed nulli obnoxia sed non sordida; patra meo sed tamen ære domus.“ Poslední léta života prožil Ariosto obklopen láskou Alessandry a syna Virgilia. V roce 1532 vyšel znovu epos Zuřivý Roland už ve třetí přepracované podobě. Básník k ní připojil šest nových zpěvů. Zbylé zpěvy, na nichž pracoval od počátku dvacátých let, už nedokončil a publikoval je po otcově smrti Virgilio pod titulem I Cinque Canti (Pět zpěvů).

Ariosto zemřel 6. července 1533 ve věku necelých devětapadesáti let. Byl nejprve pohřben v kostele Svatého Benedikta, ale od roku 1801 jsou jeho tělesné ostatky uloženy v největším sále ferrarské knihovny, která rovněž nese jeho jméno.

Vraťme se však ještě na moment k Ariostovu nesmrtelnému eposu Zuřivý Roland, k dílu, jemuž jeho autor věnoval výjimečnou pozornost, nevšední lásku a péči. Po celý život jej opravoval, vylepšoval, zdokonaloval. Po dobu dvou let vystavoval dokonce text eposu v hale svého domu. Každý, kdo šel kolem, mohl vstoupit, báseň si pročíst a upozornit autora na eventuální nedostatky či navrhnout zlepšováky pro verše.

Po formální stránce navázal Ariosto ve svém díle na dosud živou literární tradici rytířského eposu námětově čerpajícího z okruhu cyklu karolínského a bretonského. Ariostovým bezprostředním předchůdcem ve zpracování této tématiky byl básník–humanista Matteo Maria Boiardo (1441–1494), autor rytířského eposu Zamilovaný Roland (Orlando innamorato – 1476–1483), v němž zpracoval příběh lásky rytíře Rolanda ke krásné pohanské princezně Angelice. Ariosto pak v této historii směle pokračoval. Vylíčil problémy, které Karlovi Velikému přinesla přítomnost krásné Angeliky na jeho dvoře. Vzbuzovala totiž v rytířích takovou enormní rivalitu, že odváděla jejich pozornost od obrany Paříže před Saracény. Když Angelika, svěřená do péče vévody Nama, uprchla ze stanu a zamilovala se do prostého vojáka Medora – raněného pohana, kterého sama léčila a ošetřovala –, Roland doslova „zešílel láskou a žárlivostí zesínal“ a s ostatními rytíři se vydal po stopách prchající Angeliky. Jednou z vedlejších dějových linií eposu splatil Ariosto poněkud ironicky dluh svému vévodskému mecenášovi: láska krásné Bradamanty k Ruggerovi vyústila manželský svazek a z jejich šťastného soužití odvodil Ariosto původ vévodského rodu d´Este. Ariostovi se v básni podařilo skloubit bohatost námětů i dějových linií, převzatých často i z tradice ústní lidové slovesnosti, a vytvořil tak klasický epos, jehož harmonicky vyvážená struktura lahodila humanistickému vkusu.

Renesanční charakter eposu je pak dán třemi základními aspekty. Prvním z nich je „nepřítomnost boha“. Nejde sice o ateismus v pravém slova smyslu, ale spíše o určité posvětštění života, v němž se vztah k bohu stává niternou záležitostí každé (ochočené) ovečky. Za druhý „renesanční“ prvek eposu je možno považovat Ariostovo pojetí přírody, jíž je člověk nedílnou součástí. Toto pojetí, ne nepodobné antickému, dává člověku právo reflektovat své city, vášně a instinkty bez rozdílu jejich přísného morálního hodnocení. Jako poslední, ale nikoli nejméně významný renesanční aspekt eposu, lze uvést výrazný individualismus postav, vědomí hodnoty a práv vlastního já, toužícího po realizaci své svobodné vůle. Díky všem těmto rysům ztrácejí Ariostovy postavy svůj středověký, feudální charakter a stávají se naopak představiteli dobové renesanční morálky. Snad nejmarkantněji je to patrno na postavách žen. Jsou prostě rovny svým mužským partnerům – zabývají se uměním, účastní se učených disputací a vůbec se intenzivněji podílejí na společenském životě renesančního dvora.

Pod zdánlivě jasnou linií Ariostova vyprávění však pozorný čtenář vycítí těžko zakrývaný neklid, jakýsi projev zlé předtuchy týkající se budoucnosti. Je to nepochybně odraz tehdejší společensko–politické krize, o níž zcela objektivně vypovídají spisy historika Francesca Guicciardiniho nebo zakladatele evropské politologie Niccola Machiavelliho. Itálie byla tehdy bolestně rozvrácena válkami, hospodářství začalo stagnovat a bída lidu byla nekončící žalost. Bylo tedy jen přirozené, že citlivý umělec nemohl zůstat k těmto jevům společenských nešvarů lhostejný. Při veškeré snaze o uměleckou formu úniku do idyly snů o starých zlatých časech a téměř neskutečném štěstí, vyjádřil chtě nechtě i své naléhavé pochybnosti o tom, zda jsou lidé vůbec schopni v rámci existujícího všeobecného šílenství ovládnout svůj vlastní osud a řídit pak správným směrem i osudy své země. Kromě nesporných kvalit uměleckých, byl to právě i tento ideový aspekt Ariostova díla, který přispěl do značné míry k tomu, že jeho tvorba nepodlehla přísnému kritériu času. Zdá se, že vládu správným směrem v osudu země zvládá řídit z Evropy na jedničku díky svému každému důležitému kantonu a občanu Švýcarsko, potažmo i slušné Norsko. A kdy vůbec slušivé Česko?

LYRA

Je to jediné a jedinečné souhvězdí ve tvaru hudebního nástroje na obloze. Malé seskupení blikajících hvězd je výrazné a dá se mezi Herkulem a Labutí dobře vyhledat díky blízkosti Vegy, jedné z nejjasnějších hvězd, kterou u nás najdeme za letních večerů skoro přímo nad hlavou. Z Lyry přilétá mezi dvacátým a dvaadvacátým dubnem meteorický roj Lyridy.

Souhvězdí připomíná slavného Thráckého hudebníka a pěvce Orfea. Nástroj mu věnoval jeho otec, bůh hudby, poezie a slunce Apollón. Orfeus byl také členem posádky lodi Argo. Zachránil Argonauty před sirénami, napůl ženami a napůl rybami, které provokovaly svým neodolatelným zpěvem námořníky do záhuby k útesům. Jeho zpěv byl mocnější, takže Argonauti nepodlehli nebezpečným svodům. Orfeův zpěv a hra na lyru byly tak zázračné, že divoké šelmy zkrotly, zvířata přicházela blíž, bohové sestupovali na zemi a vodní víly vycházely z vln. Jednu z nich – Euridiku si Orfeus zamiloval a namluvil jí, aby se za něj provdala. Euridiku však uštkl had a zemřela. Orfeus za ní putoval do podsvětí, kde svým zpěvem obměkčil krále podsvětí Háda a ten mu Euridiku vrátil. Její stín putoval za ním ven z podsvětí, Orfeus se však nesměl ohlédnout. Příkaz porušil a ztratil svou lásku už navždy.

Nešťastného Orfea nakonec zabil průvod Bakchantek, stoupenkyň boha veselí Bakcha. Tělo pěvce pohřbily múzy, hlava plula spolu s lyrou po řece Hebru až do moře a na ostrov Lesbos. Od té doby odtud pocházeli nejslavnější básníci, i ženské vydání v podobě delikátní Sapfó. Po Orfeově smrti umístil Zeus na jeho památku lyru na nebe.