SONJA HENIE

☼     8.4.1912      OSLO          ۞     12.10.1969   NEHODA NÁHODOU CESTOU ZE ŠVÝCAR DOMŮ

„The Absolute Best!“ – Sonja Henie, 1945!

http://www.youtube.com/watch?v=7sjnfkEOpsE

By the way, Ms. „H“ paved the way for all the future skating stars of today.

Od prvního do posledního momentu ne licoměrný zážitek, co to je? Život ne na zámku, život ne na klíči. Pa a měj se životně důležitě – život je kluziště už tak dost na tenkém ledě. Pro život ve dvou, jako krasobruslařské duo při výkonu a zážitcích podívané na bruslích.

Ve dvacátých letech 20. století bylo Chamonix jen malou horskou obcí, do níž jediný frmol přinášeli horolezci, pro něž se stala výborným výchozím střediskem k výstupům na nedaleký vrcholek Bílé Hory.

A přece bylo tomuto krásnému mondénnímu francouzskému městečku souzeno vstoupit do historie světového sportu. Kongres Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne se totiž v červnu 1922 skoro i jednomyslně usnesl, že se právě tam budou odehrávat první zimní olympijské hry. Termín byl stanoven na 25. ledna – 4. února 1924. Tedy již za necelé dva roky. Za tu dobu museli pořadatelé vybudovat zcela nové kluziště, rychlobruslařskou dráhu, lyžařské tratě i stadión pro 6 000 diváků, flákat se? Absolutně vyloučeno!!! Zdánlivě nesplnitelné cíle se musely hravě plnit jako sen ve skutečnost k potěšení natěšené veřejnosti.

Když se však onoho 25. ledna shromažďovalo před městskou radnicí osmnáct výprav zúčastněných zemí k zahajovacímu ceremoniálu, bylo všechno bezpečně nachystáno.

V krasobruslařské části „bílé“ olympiády se soutěžilo v kategorii mužů, žen a sportovních dvojic. Taneční páry se na scéně objevily až později.

Dívek a žen se sešlo na startovní čáře osm. Mezi nimi i dvanáctiletá drobounká holčička z norského Oslo smělá jako Jánošice: Sonja Henie. Její účast vyvolávala u pořadatelů shovívavé úsměvy, objevily se však i projevy nesouhlasu, to když si jedna nána – budoucí olympijská vítězka Herma Szabó–Plancková z Rakouska – postavila proti tomu hlavu, a prohlásila, že proti takovým „dětem“ nehodlá přijít na start. Nakonec se však blonďatá dívenka ze země fjordů a trollích zákonů přece jen mohla soutěže zúčastnit. Byl to vůbec její první mezinárodní start a absolvovala ho s dětskou bezprostředností, bez jakéhokoliv náznaku racionální dospělácké nervozity či trémy. Co na tom, že při volné jízdě slítla z rytmu, z tempa, z algoritmu – Algoritmus je přesný návod či postup, kterým lze vyřešit daný typ úlohy. Pojem algoritmu se nejčastěji objevuje při programování, kdy se jím myslí teoretický princip řešení problému (oproti přesnému zápisu v konkrétním programovacím jazyce). Obecně se ale algoritmus může objevit v jakémkoli jiném vědeckém odvětví. Jako jistý druh algoritmu se může chápat i např. kuchařský recept, tak proč ne sportovní recept na výhru. Ani tato nepříjemná skutečnost ji neodradila, aby zase nepokračovala. Vesele vykřikla „hopla“, vyskočila a pokračovala dál v jízdě malé královny, jakoby se nic tak hrozného nestalo. Okamžitě si tím získala sympatie publika. Vyneslo jí to přezdívku „děvčátko rozkošného hopla“. A vůbec jí nevadilo, že skončila mezi osmi účastnicemi na tom posledním místě. Diváci i rozhodčí si Sonju Henieovou zapamatovali jako veselou bytost bytostně sportovně naladěnou pro radost z pohybu.

Narodila se 8. dubna 1912 v Oslo. O těchto končinách se praví, že se v nich děti rodí snad už s bruslemi na nohou. A když ne s bruslemi, tedy určitě s lyžemi. U Henieových v ulici Haftysgade se bruslilo přímo na zahrádce rodinného domku. Tam také malá Sonja začínala udivovat kolemjdoucí. Později chodila bruslit na Frognerův stadión, což bylo velké kluziště pod širým nebem. Kromě toho měli Henieovi v Geilu, malé malebné horské vesničce, přímo ideálním místě k provozování zimních radovánek, svůj lovecký zámeček (trochu lepší, než jsme zažili se školou v přírodě na zámečku v Hojsovo Stráži jako malé děti, školou povinné). A v Geilu snad nikdo nechodil pěšky. Všichni jezdili na lyžích. Sonja si lyžováním vypěstovala cit pro rovnováhu, pohyb i rytmus. A to byl výborný základ pro její budoucí dráhu krasobruslařky. Velkou, a možná klíčovou roli sehrál i Sonjin přirozený talent a nadšení pro tanec a hudbu, hudbu, ne slabý řemeslný odvar tónin. Měla však také štěstí, že od prvních okamžiků jí rodina poskytovala všestrannou péči. Otec Henie, bohatý kožešník z Oslo, stál u zrodu velké kariéry této slavné norské krasobruslařky. Byl to on, kdo se stal přísným kritikem jejích prvních bruslařských krůčků. A v roce 1923 se mohl radovat z prvního titulu své dcery – titulu mistryně Norska. To chce potlesk pro ni i po letech, přátelé.

Tři roky po premiéře Sonji Henieové v Chamonix se světový šampionát krasobruslařek konal v jejím rodném městě Oslo. Bez velkých technických problémů obhájila krátce předtím titul domácí velmistryně. Z bezelstné dívky se pomalu stávala slečna k nakousnutí. Celé Norsko tehdy v roce 1927 drželo své patnáctileté reprezentance pěsti, dámy palce. A ona je nezklamala. Byla vůbec nejmladší dívkou, která kdy získala světové prvenství. Poprvé ve svém životě byla po závodě představena králi a královně. A to znamenalo velkou poctu pro ještě školou povinnou dušičku.

Vítězství na mistrovství světa v domácím prostředí otevřelo Sonje Henieové definitivně cestu do velkého krasobruslařského světa. Hey young world, the World is Yours. Automaticky si tím zajistila účast na ZOH 1928 ve Svatém Mořici. Ve zbývajícím čase intenzívně a pečlivě trénovala každý z předepsaných povinných cviků, nic nechtěla ponechat náhodě. Vyplývalo to i z faktu, že již měla určitou závodnickou zkušenost. Co nejčastěji vystupovala na veřejnosti při nejrůznějších závodech a exhibicích. A při sestavování náročného přípravného období opět nechyběl podnikavý otec Henie. Součástí přípravy na olympiádu bylo i vystoupení Sonji v Londýně. Během pobytu v krasoměstě nad Temží se setkala s velkou ruskou tanečnicí Annou Pavlovovou. Ta napříště výrazným způsobem oživila ovlnila a od ráže dráždila její celkový projev na ledě. Volná jízda Henieové pak představovala do té doby vzácný soulad tance s krasobruslařskými prvky.

Do švýcarského Svatého Mořice přijela již zcela jiná Sonja Henieová, než se představila před čtyřmi roky v Chamonix. Už to nebylo „děvčátko rozkošného hopla“. Téměř šestnáctiletá krasobruslařka oslnila svět mistrovskou technikou v povinných cvicích, ale i půvabem a celkovým uměleckým projevem. Bylo to příjemné překvapení už z toho důvodu, že do té doby ženy spíše napodobovaly své mužné protějšky, což bylo víc na škodu než ku prospěchu nezapomenutelných show. Vedle krasobruslařského umění obdivovali diváci ve Svatém Mořici u Sonji Henieové i novou, na tehdejší dobu dosti odvážnou róbu se sukénkou sahající až nad kolena.

Jméno nové olympijské vítězky se rozletělo do celého světa jako symbol ženského krasobruslařského projevu, že i Erós – latinsky Amor nebo Cupido, řecky Ἔρως – nelenil s erotickou kantilénou a na její počest složil jedno slovo: Děkuji. Erós je bůh lásky a sama šťavnatá láska; syn boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíty, uctívaný též jako božstvo úrody. Ztělesňuje princip lásky v jakékoli podobě (levá – pravá, chudá – bohatá). Jeho římským ekvivalentem byl Amor. Jako Dionýsos, byl i on někdy zmiňován jako Eleutherios, „osvoboditel“. Podle starších mýtů je Erós zosobnění mocné a vše oživující síly, která se zrodila po počátečním Chaosu. V tisku ji začali nazývat jednoduše „královnou ledních ploch“, „božskou Sonjou“ i „ledovou princeznou“. Už v roce 1927 se o norskou krasobruslařku začali zajímat filmaři. V tomtéž roce Sonja natočila svůj první chytlavý film. Jak je známo, nezůstalo pouze u jednoho dobře zvládnutého řemesla v atraktivní branži. Dveře teď měla otevřené do nejvyšších společenských kruhů algoritmů alfatalentů. Politici i státníci z nejrůznějších končin přijímali ve svých rezidencích slavnou krasobruslařskou hvězdu a ekvivalent kvalit pocházející z Norska. Šnůra exhibičních vystoupení i narychlo sjednaných nebrala konce, vůbec ne blbá Sonja doplňovala svou energii, jak se meditativně & radostně dalo. Od října 1928 až do dubna následujícího roku s nimi Sonja Henieová projela půlku Evropy. Po náročném výkonu na ledové ploše přišly zpravidla neméně vyčerpávající večírky, recepce a bankety. Obvyklá daň slávě.

V roce 1930 zavítala Sonja Henieová poprvé na území Spojených států. Tato země se stala brzy pro blonďatou Seveřanku druhým domovem. Seznámení s americkým publikem ji čekalo v newyorské hale Madison Square Garden. Zaplněné hlediště přijalo mistryni světa za svou, podobně jako obecenstvo na „starém“ kontinentu. Už premiéra přinesla velký úspěch. Turné pak pokračovalo na americký středozápad a do Kanady. Po celé trase ji provázely nebývalé ovace. Vůbec největšího ohlasu dosáhlo vystoupení Sonjičky Henieové v revue s názvem „Země půlnočního Slunce“, sestavené v typicky americkém střihu.

O sedm let později dostala Sonja Henieová americký pas a státní občanství. Již během svého prvního turné v roce 1930 obdržela nabídky k profesionálnímu angažmá. Tehdy však ještě zůstala věrná amatérskému ledu.

V roce 1931 se Sonja Henieová v tom neustálém kolotoči závodů a exhibicí znovu zastavila v Londýně. Po již vzpomínaném setkání s tanečnicí Annou Pavlovovou ji tentokrát čekala v britské metropoli jiná zajímavá osobnost – v té době již mezinárodně uznávaný krasobruslařský trenér Howard Nicholson. Jeho tréninkové metody podporovaly technický růst závodníků a napomáhaly ke zlepšení pohybového projevu. A přesně tyto vlastnosti potřebovala Sonja Henieová ještě víc poladit.

Na olympijských hrách 1932 v Lake Placid byla obhájkyně olympijského zlata samozřejmě středem zájmu a byla – jak jinak – favoritkou soutěže žen. O zvýšení její popularity se zasloužila i malá konverzace s norským krasobruslařským svazem těsně před odjezdem do zámoří. Dvacetiletá Sonjička žádala doprovod obou rodičů. Svaz však byl ochoten zaplatit cestu jen jednomu z nich. Ledová hvězda je prý již plnoletá umělkyně a není třeba doprovodu obou rodičů, znělo byrokraticky nejapné zdůvodnění z kompetentních míst. Otce Henieho se to natolik dotklo, že si nejen zaplatil cestu sám, ale ještě se postaral o bombasticky účinnou reklamu pro svou dceru.

V Severní Americe byla tehdy Sonja Henieová opravdu bez konkurence. Po povinných cvicích vedla překvapivě Rakušanka Burgerová, ale perfektní volnou jízdou se Sonja vrátila na trůn, na který právem patřila v uplynulých letech.

Po návratu do rodného Norska se dočkala dvojnásobná olympijská vítězka velké pocty ze strany norské vlády. Ta jí udělila vyznamenání (jako první ženě vůbec) za „všestrannost a vynikající výkony ve sportu“. Sonja Henieová nebyla jen skvělou krasobruslařkou. Stejně dobře zahrála tenis, stejně dobře plavala ve vodě i v ledových krách, lyžovala a skotačila na koni. O několik let později se pak Sonja Henieová dočkala ještě jednoho cenného ocenění. Obdržela totiž Rytířský řád svatého Olafa. Tím se zařadila po bok velikánů tohoto severského národa, jakými byli například Grieg, Amundsen, Nansen nebo Ibsen (poetický Nor, dramatický tvor, který tvrdí: opláchní svou čistotu o kus obyčejného norského mýdla a norský horský pramen, nechceš-li být o blud lichotivých oblud omámen, maucta, amen).

Ani po druhém vítězství na olympiádě nehodlala Sonjička Henieová pověsit brusle na hřebík. Pro novou sezónu připravila pro svá exhibiční vystoupení po celé Evropě zbrusu nový program. Nesl název „Umírající labuť“ a byl zjevně inspirován již zmíněnou ruskou tanečnicí. A jak naznačila premiéra a potvrdily následující měsíce v roce, zájem o norskou lahodnou pohodářku plnou invencí neutichal, ba právě naopak. Na dalších evropských a světových šampionátech v letech 1933–1935 převálcovala s bravurou co se převálcovat kratochvilně dalo.

Bruslařská sezóna 1935–1936 byla však pro Sonju Henieovou poslední v pořadí z devíti, v nichž byla ozdobou všech amatérských soutěží. Rok 1936 pro ni znamenal ještě velkou motivaci. V případě obhájení titulu mistryně světa, by to byl již Jubilejní Desátý. A bavorský Garmisch–Partenkirchen nabízel proměnit šanci ke třetímu olympijskému vítězství, yeah. To se doposud nepodařilo žádné úřadující nebojácné krasobruslařce. Prvním vrcholem sezóny byl evropský šampionát v Berlíně, tedy až na ty fašouny s Adolfem IQ Hitlerjugend, hrůza hrůz. V předvečer jeho zahájení prohlásila Sonja Henieová ke zvídavým pracovníkům od novin, že po skončení této sezóny definitivně s krasobruslením přestane koketovat. Pod tímto zorným úhlem se také veřejnost dívala na poslední Sonjina vystoupení. Evropský titul obhájila v berlínském Sport–Palastu bez balastu a velkých obtíží před svou velkou soupeřkou Cecilií Colledgeovou z Velké Británie.

Co do významu však tento šampionát překonaly zimní olympijské hry v Ga–Pa. V malém alpském městečku také načichlém sudeťáky, hákenkrajci a ohavnostmi na denním nepořádku, měla vedle Colledgeové ještě další vážnou soupeřku v Američance Vinsonové. V povinné jízdě získala Sonja jen nepatrný náskok. Dobrodružství pro soupeřící duše. Volná jízda byla pořadateli záměrně zařazena až na samotný závěr všeho a Henieová jela jako vůbec poslední závodnice v programu (a bylo platné tehdejší rčení To Nejlepší Na Konec??). Své tehdejší nasazení v těžkém boji ozdravného sportu líčila později slovy:

„Z kraje kluziště jsem naslouchala hudbě, která měla doprovázet i můj poslední výstup. Kolem bylo přes dvě stě tisíc diváků, ale ty jsem sotva viděla, neboť mě oslňovala světla reflektorů. Zapomněla jsem na všechno, kromě tří věcí – že mám bodový náskok, že je špatný led, a že musím být opatrná holka. Odněkud z dálky zazněly akordy v crescendu. Vjela jsem na led…

O čtyři minuty později kolem mne propukl jásot. Pak přicházely ovace všech Skandinávců. Potom výsledky. Stala jsem se olympijskou favoritkou a mistryní potřetí a naposledy.“

Mistrovství světa v Paříži už byla jen formalita její dobré formy a Sonja Henieová svým desátým titulem mistryně světa dovršila skvělou závodnickou dráhu jako amatérka. Vůbec ne devatero řemesel a desátá bída, tohle byla desátá chlouba poctivého amatérského nasazení do talentu od Boha.

Deset titulů mistryně světa a tři olympijská prvenství byly samozřejmě velkou reklamou a tím nejlepším doporučením pro profesionální dráhu a později také pro filmové ateliéry. Jen necelý měsíc po návratu z mistrovství světa podepsala Sonja Henieová profesionální smlouvu na sérii exhibičních vystoupení po dobrých adresách ve Spojených státech. Kolem jejího přestupu se objevilo mnoho dohadů. Ona sama se k tomuto kroku brzy vyjádřila:

„Stát se profesionálkou se mi tehdy zdálo nejpřirozenější věcí na světě, ačkoliv jsem ještě krátce předtím odmítala pověsti, které se o mém přestupu šířily éterem. Chtěla jsem se nejdříve podívat do Hollywoodu a zjistit, zda by se krasobruslení nedalo propagovat prostřednictvím filmu mezi nejširšími lidovými vrstvami přátel. Také jsem si chtěla vydělat podle možností nějaké prostředky, abych tak mohla tatínkovi splatit i jinak než láskou všechny ty tisíce, které do mne jako do amatérky po celá léta vynakládal.“

Sonja Henieová si na nezájem ze strany revuálních manažerů a agentů filmových společností rozhodně nemohla stěžovat. Většinou šlo však jen o krátké rozhovory a instruktážní snímky. To neodpovídalo původnímu záměru Sonji Henieové propagovat i jako profesionálka krasobruslení mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva. Smlouva s Arthurem Wirtzem ji zavazovala během tří týdnů k sedmnácti představením v devíti městech Unie. Úspěch prvního profesionálního turné byl nesporný. Nicméně definitivní přelom znamenalo teprve její závěrečné galapředstavení v Polárním ledovém paláci v Hollywoodu. Stadión byl po oba večery natřískán až do posledního místečka. Mezi diváky nechyběla ani řada známých filmových herců, Mary Pickfordová, Douglas Fairbanks, Spencer Tracy, Clarke Gable i Ginger Rogersová, vzpomínáte si? Sonja Henieová zařadila do programu šest náročných tanečních čísel od Apačského tance přes tango až po mazurku. Obecenstvo se nechalo unášet sportovním tahounem spontánnosti jen u 153 cm vysoké protagonistky. Odměnilo ji bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem.

Hollywoodská „show“ byla triumfálním zakončením jejího amerického turné. Velké filmové společnosti se najednou začaly samy hlásit o slovo s návrhy ke spolupráci. Universal, Paramount i Metro–Goldwyn–Mayer nabízely okamžitý podpis smlouvy a astronomické výdělky. Hollywood jako by se po představení norské lední hvězdy dočista zbláznil do krasobruslení, kouzlení s proporcemi poezie v pohybu na (tenkém a přesto bezpečném) ledě. A Sonja si z nabídek mohla vybírat tu na tělo. Nakonec po delším rozvažování podepsala smlouvu na pět let se společností Twentieth Century Fox. Její první film v Americe se jmenoval příznačně „Královna ledu“. Na plátně se přesně podle hollywoodského scénáře objevovaly střídavě bruslařské, dějové a milenecké scény. Sonja Henieová se z krasobruslařské stala filmovou hvězdou emocí v pohybu. O pár let později se v lekci knižních pamětí s názvem „Tančící brusle“ svěřila svým čtenářům s filmovými začátky v této Mekce kinematografie, nebo jen nákladných triků a ekvivalentu algoritmu snů:

„Můj pracovní den v Hollywoodu začínal ráno v pět. V osm hodin jsem byla ve studiu. Ty tři hodiny mezitím jsem strávila šampónováním a úpravou vlasů, líčením a oblékáním pro scénu. V tom spěchu zbylo i trochu času na lehkou snídani. V okamžiku, kdy jsem vstoupila do studia, jsem byla stržena do víru dění, který trval až do noci. Ráno i odpoledne jsme se soustředili na jednu a tutéž scénu. Nejvíce času sežraly právě bruslařské scény. Některé se musely až třicetkrát do zblbnutí opakovat. Nikdo ve studiu nekončí práci dřív jak v sedm osm hodin večer. Desetihodinový pracovní den je zcela běžný příklad obětavosti pro výsledek. Po takovém náporu máte pomyšlení jenom na spaní.“

Tehdejší krasobruslařský „boom“ v Hollywoodu pomohl k úspěchu filmu a tím i k dalšímu profesionálnímu turné Sonji Henieové po Spojených státech. Čekat na sebe nenechaly ani další filmy: „Švarná na pohled“, „Na tenkém ledě“, „Zimní serenáda“, „Melodie na bruslích“ a další chuťovky. Její první film „Královna ledu“ mezitím zdomácněl a zpohodlněl ve Skandinávii. Za čtyři roky profesionalismu zářila – zažila – nezklamala – Sonja Henieová nejen slávu, nýbrž i existenční boj s tvrdou konkurencí. Její obrovskou zásluhou bylo, že podchytila zájem o krasojízdu mezi širokými vrstvami lidí. Jen Klub Sonji Henieové čítal brzy po svém založení na 40 000 hrdých členů.

V pohnutých letech druhé světové dost ledové sprchy války daleko od rodného Norska v Chicagu uzavřela sňatek s Danem Toppingem. V roce 1945 vyšly v New Yorku již citované pamětihodnosti knižně – lekce „Tančící brusle“. V nich líčila dramatické boje o prvenství i svou dráhu profesionálky. Ještě v roce 1956 se objevila v jednom dobrém americkém televizním filmu. Ale v šedesátých letech se stále častěji vracela do rodného Norska. Byla úspěšná i jako milovnice výtvarného umění. V roce 1962 dokonce uspořádala výstavu své soukromé malířské galerie, kde nechyběli ani velikáni jako chuligán Renoir, Cézanne a Picasso.

Sonja Henieová se už za svého života stala právoplatnou legendou. Jako revuální hvězda měla závratné příjmy, sláva jí však nikdy přes hlavu ani o centimetr nepřerostla. Vstoupila do historie krasojízd jako osobnost, která na led vnesla zcela nové typicky ženské prvky plné 69 půvabu a 69 tance.

V říjnu 1969 to tedy schytala, když se vracela letadlem ze Švýcarska z pravidelného léčení zpět do Oslo. I přes snažení lékařských zvučných kapacit svou rodnou zemi již nikdy víc nespatřila. Záludná nemoc jí přeprala, jak byla silnější protivnice cestou hojivým životem.

http://www.youtube.com/watch?v=Zjg-fD4Yqw0

Mantronix – Music Madness [Full Album]

1986 Sleeping Bag Records.

01. Who Is It ? 0:00
02. We Control The Dice 6:10
03. Listen To The Bass Of Get Stupid Fresh, Pt. 2 10:09
04. Ladies (UK Remix) 14:39
05. Music Madness 18:34
06. Big Band B-Boy 24:03
07. Electronic Energy Of... 28:48
08. Scream 34:22
09. Mega-Mix ('86) 39:49

není vůbec od věci, že kámoš Rune Leknes z Bergenu provozuje MANTRONIX fan page. WWW.CheebaDesign.com 

:)