BARTOLOMÉ ESTÉBAN MURILLO
☼ poslední den bujarých i nebujných oslav r. 1617 CÁDIZ ۞ 3.4.1682 SEVILLA
Před nějakými 500 lety jen bez 4x4 ročních období (496) byla španělská Sevilla se svými 150 000 flamendry, nevinnými obyvateli a dobyvateli flamenco krasojízd u žen jednou z největších evropských výkladních středisek k potulování se, k rozptylování. Její rozkvět završil úžasný objev Ameriky. Když se v roce 1493 do ní navrátil ze své historické cesty Kolumbus, to již bylo bohaté, na úrodné oblasti pěstované andaluské letovisko, východiště pro obchod s nově objeveným světem, především pak s Mexikem a Peru. Obyvatelé blahobytného města sice mluvou i úderem vedeného životního biorytmu stále ještě závislácky ulpívali na maurských Maghrebských tradicích, ale nyní chtěli dokázat, že jsou stejně dobrou křesťanskou smečkou, kastou, sférou zájmů jako Aragonci a Kastilci. V městě začaly rozkvétat nejen poezie a věda, ale i umění, sloužící náboženství a upjaté církvi. Kolem charakteristické budovy města, katedrály se štíhlou věží, světové známé jako La Giralda, začalo vyrůstat moře kostelů, kaplí, klášterů, meditativních záchranných špitálů i honosných zahradních budov nejrozmanitějších církevních hodnostářů. A všechny kostely, kaple a kláštery soutěžily v co nejpřepychovější výzdobě. Pozadu nezůstávali ani bohatí měšťané a šlechtici, nelitovali prostředků na výstavbu bombastických paláců a na jejich vnitřní rozvoj vymožeností.
Město disponovalo dostatkem peněz i …umělců.
Malířům nastaly zlaté časy. I málo nadaní z nich mohli doufat, že dostanou zakázky na celé cykly náboženských obrazů, velkých i malých maleb na stěny paláců, portréty mocných.
Španělsko bylo od nepaměti zemí nesmiřitelných kontrastů. V 17. století se výrazně vyhranily právě v Seville: pohádkové bohatství zde stálo proti bezmezné bídě, bezuzdná požívačnost proti askezi, bezohledné vášně proti hluboké lidskosti, počestnost proti zběsilému režimu darebáctví. To se odráželo i v malířství. Námětem malířů se vedle velebení zanícených mučedníků, nábožensky neochvějných mnichů, madon a světců, bitevních turnajů, přepychových dvorních slavností, mumrajů, složitých světských i duchovních alegorií stávali i slepí žebráci, pisklavě hulákající pouliční zpěváci, špinaví nosiči vody, otrhaní městští chuligáni, zhýralí přístavní dělníci a mladí přivandrovalci.
Dítkem štěstěny mezi španělskými malíři byl v té době Bartolomé Estéban Murillo. Brzy se zařadil mezi největší španělské malíře. Rozporuplná doba, v níž žil a tvořil, jej natolik poznamenala, že vlastně nikdo nevěděl, zda byl malířem privilegovaných a světců nebo ujařmených chudáků. Hovořilo se o něm jako o malíři Madon a žebrajících dětí; tedy dvou naprosto odlišných „světů“. Je pochopitelné, že se názory na něj během staletí různí. Byl bezvýhradně oslavován, hlavně v devatenáctém století i takřka zcela přezírán v našem století pokroku technicky vyspělé civilizace. Pozoruhodné je i to, že výhrady k jeho obrazům bývaly velmi brutální, ale nikdo se je neodvážil formulovat písemně, byly zpravidla vyjadřovány jen v ústních polemikách, stejně tomu bylo i při jejich vychvalování.
O Murillovi se vytvořila jakási „dvojí pravda“, která vlastně přetrvává úspěšně až dodnes. Dvojakost navíc posilovala pokrytecká část snobových šašků z řad odborné kritiky, která mu bez výjimky podkuřovala. Ale přitom mu tatáž kritika nikdy neodpustila jeho lidovost, to, že mu rozuměli všichni bez dlouhých výkladů a klíčů paklíčů návodů a doporučení.
Koncem roku 1982 byla v madridském Pradu otevřena výstava Murillových děl. Byl učiněn pokus dosáhnout souladu v posuzování obrazů tohoto velkého barokního umělce a pochopit je jako spojovací most mezi autenticitou klasické dokonalosti Raffælovy a expresívnosti Francouzů a Angličanů devatenáctého století. Shody však stále dosaženo plně není.
Jak takový Murillo vlastně žil a pracoval?
Ve staré archivované křestní knize města Sevilly se jeden dozví: „Na Nový rok 1618 bylo v Seville pokřtěno novorozeně Bartolomé Estéban Murillo“. Bylo to poslední ze čtrnácti dětí dosti zámožného felčara a lazebníka Gaspara Estébana a dony Marie Murillových. Od smrti El Greca uplynuly čtyři roky a Diegu Velázquezovi ještě nebylo ani dvacet. Když chlapec dosáhl deseti let, brzy po sobě odešli na věčnost otec i matka. Sestra Anna, jež si usmyslela, že ho bude vychovávat stejně dobře, jako kdysi opečovávala maminka celou početnou rodinu, brzy rozpoznala jeho mimořádný výtvarný dar od pánaboha a rozhodla se ze všech sil ho kreativně podporovat. Spolu s poručíkem, chirurgem Lazaresem, jej vyslala do školy, kterou vedl tehdy uznávaný malíř Juan del Castillo a jeho neméně slavný žák Alonso Cano. Jak se Murillo formoval jako umělec, je však zastřeno rouškou tajemství.
Po skončení prvních učednických let se o vážnější malbu nepokoušel, ale pouštěl se jen do bezvýznamných věcí: na nezpevněná plátna, která se používala jako lodní vlajky, kreslil znaky a erby, zdobil kresbami závěsy, kterými se v postních dnech zastíraly oltářní obrazy. Později si vydělával na chleba malováním laciných obrázků s náboženskými motivy. Usilovně hledal svou vlastní malířskou technologii.
Aby se v malování co nejvíce zdokonalil, odešel v roce 1642 do Madridu. Přes dva roky studoval ve zdejších palácích a v Escorialu (královská rezidence a klášter u Madridu) mistrovskou chloubu pramenící od všeumělů Tiziana, Rubense, Velázqueze a Diega (de) Ribery. Obrazy, které namaloval po návratu do rodného města, svědčí o mimořádném vlivu zejména van Dycka a Rubense.
V letech 1645 a 1646 namaloval pro klášterní nádvoří svatého Francesca jedenáct obrazů s výjevy legend o tomto světci. Rázem ho proslavily. Dnes jsou tyto malby roztroušeny po muzeích celého světa. Ve své době patřily k největším pozoruhodnostem, jimiž se Sevilla holedbala. Na klášterním nádvoří byly opatřeny závěsy, které se poodhalovaly jen při velkých církevních oslavách.
Murillo se stal slavným umělcem. Kostely, kláštery, uměnímilovná šlechta i městští zbohatlíci jej uměleckými zakázkami rozhodně nešetřili.
Stejně jako umění, provázelo štěstí i jeho soukromý život. Protože se o něm zachovaly skoupé španělské zvěsti, soudí se, že jej prožil uspokojivě. Traduje se jen, že žil stále v Seville, ale velmi často se stěhoval. Podivuhodná byla historie kolem jeho veselky s Beatricí de Carbera Villalobos. Na dotaz kněze, zda si bere svého manžela zcela dobrovolně, odpověděla, to vůbec takhle není, vaše ctihodnosti, já se vdávám z donucení. Teprve po několika dnech zase své tvrzení odvolala a prohlásila, že chce do svazku manželského vstoupit dobrovolně. Měla s Murillem deset rozkošných dětí.
Roku 1663 v den svých pětačtyřicátin umělec bohužel ovdověl. Chtěl změnit klima za Západní Indii, ale nakonec od takové změny upustil. Zřejmě ho zdržely děti, o které se staral s veškerou obětavostí. Jeho nejstarší syn se stal vysokým církevním hodnostářem; za kmotra mu byl Miguel de Mañara y Vincentelo de Luca, jehož dřívější milostné románky a prostopášnost tvoří kostru příběhu o Donu Juanovi. Druhý syn později odplul do Ameriky, kde získal lukrativní postavení, dcera Isabela Francisca vstoupila do dominikánského kláštera, který byl určen pro dcery sevillské honorace.
Po dokončení pláten ve františkánském klášteře byl Murillo zcela bezvýhradně pokládán za nejlepšího sevillského malíře. Proto, když se v roce 1656 kapitula dómu rozhodla, že vyfikne katedrálu rozměrným upoutávajícím oltářním obrazem, byl prací pověřen právě on. V zakládajícím protokolu můžeme dodnes číst, že malba byla svěřena „nejlepšímu malíři světa“. Murillo souhlasil se zadáním požadavku a svůj úkol splnil radost pohledět. Jeho obraz „Zjevení svatého Antonína“ se stal světoznámým pamlskem mezi ctiteli umění.
Když byla v roce 1660 založena v Seville Akademie výtvarných umění, byl jejím prvním prezidentem a ředitelem. Závistiví kolegové mu práci natolik znechutili, že se později čestného úřadu vzdal. S akademií však nikdy nepřestal spolupracovat.
V té době byl plně zaměstnán pracemi na výzdobě chrámu Saura Maria la Blanca. Obrazy, které tehdy namaloval (Sen římského patricia, Concepsion a slavná Madona) se řadí mezi jeho nejlepší díla. Podílel se rovněž na výzdobě špitálu pro nemajetné kněze. Z obrazů pro Hospital de la Garidad vyniká Návrat ztraceného syna. Pozoruhodné je, že tuto alegorii si objednal kajícník Miguel Miguel de Mañara y Vincentelo de Luca, bývalý koketný nepolepšitelný divoch a nyní polepšeně nepolepšitelný Don Juan velebící její náboj ženství. Pro markýze z Villamanrique namaloval Jakubovy příběhy, které situoval do úchvatných plenérů – byl to jeden z objevů, který si později velmi oblíbili a hojně napodobovali velcí angličtí malíři osmnáctého století. Z vlastního popudu restauroval i malby, které před půl stoletím vytvořil známý malíř Cespedes. Největší položku výdajů za tyto práce spolykal ultramarín.
Z velkého počtu zakázek, které Murillo realizoval, stojí ještě za zmínku jedenáct velkých obrazů, které maloval v letech 1671–1674 pro bratrstvo de la Caridad (nejznámější z nich jsou Mojžíšův zázrak u skalního pramene, známý pod názvem Žízeň a obraz Svatá Alžběta). Hned poté vyzdobil osmnácti velkými obrazy chrám kapucínského kláštera a zahájil práce v chrámu kapucínů v Cádizu. Vyzdoboval kresbami hlavní oltář. Při této práci slítnul z lešení tak nešťastně, že brzy zraněním podlehl. Podle záznamu veřejného notáře v Seville Juana Antonia Guerrery skonal 3. dubna 1682 v pět hodin odpoledne. Příštího dne byl pohřben v chrámu Svatého kříže do kaple rodiny Jænových. Oltář kaple byl proslulý obrazem Snímání Krista z kříže, jehož autorem byl malíř Pedro de Campaña, pocházející z Bruselu (nyní je dílo přístupné v hlavní sakristii sevillské katedrály). Murillo si jej velmi považoval. Trávil před ním dlouhé chvíle a pozoroval všechny významy, symboly, znázornění pohnutky. Jednou jej vyrušil zrovna při dlouhém rozjímání u obrazu kamarád a zeptal se ho, co to dělá. Odpověděl: „Čekám, až ti svatí mužíci Kristovo tělo pohřbí.“
Do mramorové náhrobní desky Murillova hrobu byla vytesána slova: „Vive moriturus“. Silně věřící autore, žij skrze své nesmrtelné skutky. Náhrobky v malém chrámu zpustošili v roce 1810 vandalové z Francie, takže později nebylo možné odlišit Murillovy tělesné ostatky od obětí moru z roku 1649, které byly uloženy nedaleko hrobu slavného malíře.
I když námětem Murillových náboženských variací často bývají výjevy z mučednické smrti světců (Mučednická smrt svatého Ondřeje) a těžkých okamžiků v životě svaté rodiny (Útěk do Egypta), nenajdeme v nich bolest, jen umění apelovat na cit. Zlo je vždy přemoženo božskou prozřetelností nebo přirozenou lidskou schopností být šťasten i v neštěstí. I z náboženských mistrových odkazů sálá přemíra jasu. Vzpomenul jsem si na pohádku Šťastný smolař, vydanou u nás knižně s obálkou od Adolfa Borna a s přispěním od autora Matěje Mináče, syna světoznámé fotografky Zuzany Mináčové (v Plzni vystavovala jen jedinkrát v synagóze velmi sugestivní přírodní motivy černobíle snímané), také si někdy zkuste připomenout její vzkaz mládeži: http://www.databazeknih.cz/knihy/stastny-smolar-130008
Přes jeho obrovské úspěchy v Murillově náboženské malbě však vždy byli jeho nejmilejším námětem nemajetní, odstrčení, jejich nevinná prostota, zobrazovaná zejména v dětských postavičkách. Děti byly blízké jeho srdci, ať to již byli výlupci z ulice nebo cikánské potvůrky jako ztělesnění dobrodružného světa, do něhož situoval i některé své epizody ze života svatých. Skvělým příkladem je světoznámý obraz Malý svatý Tomáš z Villanuevy rozdává své šaty žebrajícím dětem. V této souvislosti můžeme Murilla označit za zakladatele žánrového malířství, jímž dokumentoval sevillské prostředí své doby.
Murillo patří spolu s italským malířem Correggiem k největším dětským malířům všech dob, obětavý naslouchat nejmenším dušičkám a duším jako Josef Lada. Oba poprvé zdařile zachytili na plátno chvějící se odlesk dětské kůže. V tomto směru jsou nedostižitelné Murillovy obrazy Chlapci, hrající v kostky, Jedlíci hroznů a melounů, Květinářka a mnoho jiných. Jedním z prvních dětských obrazů je Chlapeček, který si vybírá blešky. Námět malby je dosti nevábný, její ladění je však pohodově podané. Stejné ladění má Svatá rodina s pudlem, nebo s jiným malým psím plemenem, která vznikla kolem roku 1650: usměvavé kučeravé děcko si hraje pod laskavým ochranným gestem otce a v teple povzbudivého matčina úsměvu s bílým pejskem. Nic zde nepřipomíná nadnesené a strnulé božství, je to scénka rodinného života zaznamenaná ve všední den.
Murillo byl stále obklopen spoustou žáků. Připomínal skutečného kouzelníka, který upoutával umělce do té míry, že mnozí z nich popřeli vlastní osobitost a malovali zcela v jeho duchu. A mistr si žáky vybírat dovedl. Mezi jeho čeledí se například nacházel otrok – mulat Estéban Gomez. Murillo si povšiml jeho velkého talentu, stejně jako kdysi Velázquez ocenil nadání mulata Pareja. Několik vynikajících maleb Estébana Gomeze se dodnes zachovalo.
I když byl Murillo prvotřídním malířem bez bázně a hany, zprvu se jeho ohlas omezoval jen na rodné město. Prvním člověkem, který mohl rozšířit jeho slávu mimo Španělsko, byl jeho současník hrabě Ferdinand Bonaventura z Harrachů, císařův vyslanec v Madridu a zakladatel světoznámé vídeňské sbírky malebných maleb. Byl prvním cizincem, kterého oslovily Murillovy obrazy.
Počátkem 19. století za napoleonských tažení a po loupežích maršála Soulta v Seville byl velký počet nejkrásnějších Murillových obrazů zavlečen do Paříže. Jejich cena neustále rostla. V roce 1852 byl obraz Immaculata z Hospital de Venerables Sacerdotes prodán v Louvru jednomu zájemci za 615 000 franků. Na tehdejší dobu závratné množství úspor, zejména uvědomíme-li si, jak byly malby ceněny při svém vzniku. Murillo o tom podává nevědomky svědectví ve své závěti:
„Tímto uvádím, že Diego de Campo si u mne objednal obraz svaté mučednice Kateřiny. Shodli jsme se na ceně dvaceti pesos. A protože mi jmenovaný Diego de Campo uvedenou sumu ihned zaplatit, ukládám vykonavatelům závěti, aby mu již hotový obraz předali k jeho velikému očekávání.“ A v jiném odstavci závěti uvádí: „Pracuji na jednom velkém a čtyřech menších plátnech pro klášter kapucínů v Cádizu. Cena byla stanovena na 900 pesos, z nichž jsem již 350 pesos obdržel jako zálohu. Toto vysvětlení uvádím, aby nedošlo k nějaké trapnější mýlce.“
Na sklonku života namaloval Murillo několik mistrovských portrétů, mezi nimi i svůj. Vznikl sedm let před umělcovou smrtí. Malíř na nás shlíží z oválného rámu; potřeby ke kreslení a malování odložil stranou; obličej má jasný, ale oči zamyšlené. Murillo byl malíř nejen mimořádně nadaný, ale i velmi skromný charakter, protože uměl být přítelem všech spolubližních a nadevše měl rád své lidi.
https://www.youtube.com/watch?v=BaQ-W6oiZ3Q
Omar Santana on the mix. 1989.
Tak, a komu by nestačil dávný bratr maleb Murillo, ať zkusí vypátrat něco malebného od maleb vyvedených vtipálkem zvaným Guillermo Mordillo, lvem narozeným 4.8.1932 v Buenos Aires v Argentině.
http://toaster.blog.cz/rubrika/mordillo
♥
http://www.discogs.com/viewimages?release=739278
http://www.discogs.com/PM-Sampson-We-Love-To-Love-Remix/release/739278
P.M. Sampson – We Love To Love (Remix)
A |
We Love To Love (Mosaic Clubmix) |
6:18 |
B |
We Love To Love (Mosaic's Groovy Dreams) |
7:34 |
§ Producer – Peter Columbus
§ Remix – Mosaic
§ Philip Mychal Sampson se narodil sedmého září 1960, tedy zářný úkaz od „sete de Setembro“
§ https://www.youtube.com/watch?v=flY8Q3HA5JM
Kate B s porovnáním vlasatice i na Tebe K.
§ https://www.youtube.com/watch?v=jzShDs2MKEA |