PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK

☼       13.5.1795    KOBELIAROVO   (SLOVAKIA)      ۞      26.6.1861   PRAHA

Pavel Josef Šafařík patří k těm bejkům od kanonýrů nerušených v crew U kabrňáků, kdo vtiskli pečeť celému jednomu velkému a nezanedbatelnému vědnímu období. Jeden z jeho životopisců uvádí, že Šafařík byl největším slavistou druhé čtvrtiny 19. století. Je to výrok, s nímž třeba současně souhlasit i vrčet proti němu nevole. Vymezuje Šafaříkovi místo přesně, ale příliš skromně. Dodejme, že dodnes jsme si plně neuvědomili, ostatně starali jsme se tak poskrovnu, abychom to učinili, kdo byl Šafařík, co znamenalo, a dosud znamená, aťsi v detailech překonáno současným bezchybně tvarovaným bádáním rychlé roty, jeho dílo pro vývoj českého národa jako politického celku, pro společnou cestu Čechů a Slováků dějinami, pro základní pochopení slovanské otázky z vědeckého hlediska. Šafařík, toť ucelený mezník dvou epoch ve vývoji slavistiky. Šafaříkovo dílo přesahuje počet stran, které napsal a vymyká se věcným omylům, jimž byl z hlediska dobové úrovně poznání nutně a nezbytně poplaten. Je to jeden z mužů, jimiž se naše národní kultura stává zase a znovu kulturou, která má co říci evropskému, či chceme-li, světovému vývoji. Skrze něj je do něho včleněna. Musíme připomenout i jeho jméno, chceme-li dohledat uspokojivou odpověď na otázku, co daly naše zemičky Evropě a pokroku lidstva.

CESTAMI ŽIVOTA

Pavel Josef Šafařík se narodil dne 13.5.1795 v Kobeliarově na Slovensku. Tedy podle tehdejšího geograficko–politického rozčlenění byl Velkým Bratrem Slovanů z „horních pater Uher“. Pocházel z rodiny evangelického kněze a jeho příjmení nalezneme v dobových dokladech v několika podobách. Po otci se nazývá Šafáry. Láry fáry, čáry graffiti poznatelné máry, je to poněkud maďarštěná krasojízda jeho příjmení. Sám se podepisuje Šaffařík, a pokud se pohybuje v německém prostředí – čemuž se nejde vyhnout v samotné Praze, kam později přijde působit – pak tedy Schaffarik. A křestní jména měnil někdy, a to z důvodů nepříliš jasných, ne-li zcela rozšaffných na Josef Jarmil. Tedy: Josef Jarmil Šafařík. V pramenech nenalezneme v přímé ani nepřímé podobě znění ŠAFÁRIK, které vytvořil až dodatečně ten, kdo jménem velkého učence nazval Vejšku pro studentstvo v Košicích. Rodinná tradice Šafaříkových zachovala vyprávění, spíše pravdymilovné a rozhodně pravděpodobné, než přikrášlené, že jejich předkové pocházeli z českobratrské rodiny, která se po bitvě na Bílé hoře vystěhovala na schůdnější pro víru v Boha Slovensko. Z Českých bratří se postupně stávali protestanty augšpurského významu ve vyznání. Šafaříkův děd byl evangelickým farářem ve Štítníku nad žlázou. Otec nějakou dobu poučoval nemotorné, kde se dalo, až v roce 1795, v roce zrodu Pavla Josefa, zakotví jako pastor ovcí v Kobeliarech, kde už má zůstat až do své náhlé smrti 4. února 1831. Prožije těch třicet šest let, hloubavý, ale ne zneklidněný, lidský a laskavý v podobě, která se nám jeví až nepřípustně idylická a našemu rozfofrovanému byznysu dost pohádkově nepravděpodobná. Byl to Bohém každým coulem.

Zvláštním způsobem se v Pavlu Josefovi mají setkávat dva prvky: hloubavý, analytický i býčkově syntetizující, od samého základu intelektuální (až inteligentský) prvek, který zdědí po otci a element čistě národní; prostý svou moudrostí a moudrý svou prostotou…, jako král ptactva orel skalní v rozletu – nikoliv jen bušící datel, natož hlušící a rušící ptakopysk, …který mu do vínku nadělí matka. Neboť je velká znalkyně a obdivovatelka, nadšená a prý vynikající interpretka lidových písní a pohádek, pořekadel, obyčejů a vyprávěnek, tato KATEŘINA rozená Karešová z osady Hanková. Je v ní soustředěna vonička slovenské úrodné země. Je v ní ještě více: pochopení, třeba podvědomé podprahové, pro tradici a její spojení s aktuálním děním. Prvním učitelem byl Pavlu Josefovi vlastní otec. První knihou, nad níž sedmiletý vysedává a honí všechny možné souvislosti v rámci show, prý byla předváděčka bible bratrské. Je oním „palmovým hájem“, který nacházíte v Římě u kostela svatého Pavla (Fuori le Mura u košaté zastávky metra St. Paolo), jímž nelze projít bezúhonně: poznamená ho na celý život. S ní se dobře do citlivého mládenečka vkládá klidná otcova hloubavost, která jakoby vyvstávala pohádkově z hlubin času i odlehlosti prostoru, cítíš to tam u sebe také tak? S matčiným vyprávěním, s jejími hrátkami a zpěvánkami vejde pak do Šafaříka jeho hluboký smysl pro lidovost. Smysl nikoli vypůjčený a sdělený, ale smysl bytostný, osobnostní, formulující a vítězně formotvorný. Utvářený i utvářející. Leč cesty života jsou křivolaké vzhledem k cíli a píli poutníkově. Není dýmu bez ohýnku, podotkl by indiánský náčelník Inču–čuna (= Dobré Slunce na nebi). Není lehkosti, ze které by skutečná velikost mohla vyrůst, opáčila by na záhoncích taková rebarbora, tehdy ještě „Rheum rhabarbarum“. A nejrovnější cesty vedou často přes bludné kořeny, vhodné tak leda pro zakopnutí. Vychován v čistě slovanském prostředí je náhle, v jedenáctém roce svého života přesazen do jiného podhoubí; dostává se čistě náhodně do školy v Rožňave maďarsky volané Rozsnyó, kde vystudoval takzvané gramatikální třídy a takzvané humanitní absolvuje v Dobšíně popri Dobšinskej ľadovej jaskyni (1808–1810). Tady se naučí prvotřídně latinsky a německy, maďarsky a nádavkem hebrejsky a podle jednoho z životopisců se mimo tyto vědomosti „dostalo Šafaříkovi jen málo znalostí“. My bychom spíše pomýšleli na kandidátskou či doktorskou hodnost pro šestnáctiletého premianta. Ale zde, v Rožňave a Dobšíně, je přesazen do jiného prostředí. Ty tam jsou otcovy dumy nad bratrskou biblí psanou nezávadně česky. Nekonečně, až na hony vzdáleny matčiny vyprávěnky a zpívánky. Je v izolaci, odseknut od kořenů, z nichž vzešel. A stíhá ho podobný osud jako velké české historiky a slavisty té doby. Dobner se učí česky až pozdě a s námahou. Dobrovský musí své nejzávažnější myšlenky formulovat v němčině, chce-li, aby mu bylo rozuměno. A Šafařík? Po gymnaziálním základním vzdělání odchází na školu do Kežmaroku. Zachoval se autobiografický zlomek datovaný s největší pravděpodobností rokem 1835. Zde Šafařík píše, že v Kežmaroku s potěšením zakopl o „kruh jednosmýšlejících přátel nadšených pro krásu a nauku“. Zde se učí Šafařík řečtinu a hebrejštinu, filozofii, teologii a takzvaně domácí, my bychom řekli občanské, právo a zatím plynou léta 1810–1814. Ale nejdůležitější je, že Kežmarok se stává místem opětného Šafaříkova poslovanštění: „Jakkoliv ze slovanských rodičů zrodilý a mezi Slovany vyrostlý, přece až do šestnáctého roku svého bezmála neznal a ve vážnosti neměl ni národu ni jazyka mateřského, poněvadž učení a drezúra ve školách uherských odedávna k vyplenění národnosti slovanské směřuje,“ napíše později. V Kežmaroku si zahraje náhoda svou karetní legrácku, která podle von Moltka přeje připraveným: Šafaříkovi se dostává do rukou časopis Hlasatel už bezmála deset let neaktuální! Ročník 1806 s článkem Josefa Jungmanna O jazyku českém. Co bylo zasuto ve zdatném zadním šupleti, vyplynulo na povrch. Co zdánlivě přestalo existovat, zahořelo jasnějším, protože už rozumem ovlivněným, plamenem probuzeného vědomí a svědomí. Šafařík má nelíčenou radost. Tento Josef Jungmann mu otevírá to, co jen mlhavě tušil. Dává pevný obrys a tvar všemu, co jen neurčitě, a o to Fantóme bolestněji, předpokládal. Teď už bude v Šafaříkově životě alles klar, až bolestné a bolestivě hledající svůj původ. Rok má ještě setrvat v Kežmaroku a v roce 1815, kdy Napoleon podlehne lordu Wellingtonovi u Waterloo s povykem Merde! u úst, kdy se ve Vídni sejde na Vídeňské konferenci výlupek evropské reakce, aby se sladil a radil, jak radikálně zastavit nezastavitelné, totiž lidský pokrok, rozhodne se mladý Šafařík vypravit se na cestu. Jede do Prahy koňkou, kde navštíví Dobrovského. Neboť cožpak může mladý muž, který se chce stát slavistou, putovat přes Prahu a nenavštívit starého srdečného mága, muže, který představuje a shrnuje v sobě vrchol vědění o věcech Slovanstva? To by bylo, jako kdyby se provokatér Abdulláh těžce muslimského významu v Mekce nešel poklonit věhlasnému kameni Kábě. Šafaříkova cesta vede vesele dále. Na univerzitu do Jeny, kde studuje teologii, ale také filozofii a filologii, historii a přírodní vědy. To vše lze tenkrát ještě obsáhnout a za dobu nikterak dlouhou. V Šafaříkovi se stále, k jeho štěstí, budou střetávat zájmy vrcholně intelektuální, umělé, skvostně kombinované se zájmem a hlubokým pochopením pro lidovou slovesnost ve vší její složité (ne prostořeké) formě. A tak už v Jeně studuje – a to v plném smyslu tohoto slova – Aristofana a Schillera Bedřicha, ale také lidovou slovesnost. Zajímá ho estetika. A pro českou poezii, která zatím dělá první tápavé krůčky po věky trvající vnucené přestávce, nesmírně důležité otázky prozodické. Srovnejme jeho cestu s cestou Dobrovského. Zájem prvního i druhého je zaměřen přibližně stejně. Přibližně baj vočko. Není totožný, protože Dobrovského nápady a nápady Jungmannovy uvedené v praxi již stihly posunout vědění o notný kus dopředu, a proto už může smělý Šafařík směle navazovat své perly. V tom je nesmírné vítězství ducha jeho předchůdců, z nichž jeden se stane i souputníkem. Šafařík opouští Jenu roku 1817. Je mu dvaadvacet let. Ale už se rozhodl: Napíše ne jen tak ledacos, okrajovou studii, ale zpracuje dějiny slovanských literatur a jazyků. Encyklopedické dílo, které obsáhne vše, co se ve slovanských jazycích kdy od nejstarších do nejnovějších dob myslelo a psalo.

Načež z Jeny se vrací Šafařík přes Prahu na prahu nového poznatku, pozdravení potravy své duše. Seznámí se s Frantou Palackých, který rovněž teprve má čas dozrávat ve velikána. Koketuje s básnickou tvorbou a orbou. Silou svého intelektu se rozhlíží, jak a co se v Čechách píše řečí vázanou. A společně se Šafaříkem zjišťují, že česká poezie je nanicovatá, zemdlená jako hudba nevýrazného řemeslníka, řekli bychom i vychcaného nevázaného řemeslníka. Už totiž nestačí, aby se česky pouze veršovalo, už se, i v tom je poznat pokrok, tvořila poezie, která by na sebe mohla vzít ta nejpřísnější měřítka a ještě se jim zasmát rozkošně mladě. Zatím, co tito dva uvažují nad nesmrtelností výřečného chrousta, blíží se čas, kdy Mácháček (nikoli Jirka Macháček, barevný nestyda v barevně laděném celovečerním filmu…) napíše Máj, babí jar, o němž po více než sto letech nadnese nikdo mrňavější než František Hrubín (komu čest, tomu svěží čest), že je to báseň, která má pro domácí buchty a poezii stejný význam jako Pásmo Guillauma Apollinaira pro moderní fešáckou poezii francouzskou. Ke štěstí svému i české poezie byli Šafařík a Palacký duchové příliš kritičtí, i sami k sobě v první řadě, a usoudili, že zavedení časomíry je pouze vnější reglementace, která ještě poezii nedělá, a rozešli se, aby každý jinde pokračovali na výsledku, který byl platným společným dílem. V letech 1819 – 1833 působí Šafařík na srbském pravoslavném gymplíku v Novém Sadě. Učí květnaté humanitní předměty. A zde se ocitá i na…

NA KŘIŽOVATKÁCH…

Celá historie je poněkud zašmodrchaná. Temně a podezřele se v ní mihne stínohra stínů geniálního falzifikátora, padělatele Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, pana Václava Hanky, bacha na něj dnešní mládeži. V Petrohradě zamýšlejí založit Slovanskou bibliotéku jako kvalitní víno po kapkách doplňované pro vaši oblíbenou městskou vinotéku. Středisko slovanských studií. Zájem projeví do jisté míry i carský dvůr, protože mužové, kteří před osobou báťušky samoděržavného cara odpovídají za vnitřní i vnější bezpečnost lukrativního impéria (hahaha) usuzují, že by tak se mohlo vytvořit pod přímou KONTROLOU (blik blik a běda oh běda) IV. oddělení carské kanceláře (ochranka, nezbytná politická policie, orgán hlídající druhý orgán) něco, co bychom my dnes nazvali „destabilizační centrálou“, která by ohrožovala rakouského habsburského prevíta zevnitř. Byla by schopna ovlivňovat, bohužel, většinu obyvatelstva říše, která je slovanského (zázračného?) původu. Ale našel se zde i zájem čistě vědecký. A zdá se, že alespoň dosáhl úrovně zájmu politicko–pragmatického, jestli ho vůbec nepředčil. Jak diplomaticky ošetřeno, ha. A tak se rozhlíželi, kde najít šikovné slavisty. Jako ve všem, Petrohrad chtěl creme de la creme, to nejlepší na konec už na začátku svých snah. A nejlepšími bejky kanonýry v crew byli čeští slavisté, ať si říká kdo chce co chce. Se školou sahající až do 17. století k Tomáši Pěšinovi z Čechorodu. Pozvali Hanku, aby vedl a řídil Slovanskou knihovnu a vybral si spolupracovníky. Obětavost sama. Zdá se, že Hanka spíše mámil z carské pokladnice zlaté rubly, než by něco podnikal. Nebo hrál přinejmenším dvojí hru. Šafaříka i lákal jako jednoho z klíčových spolupracovníků. A na druhé straně ho zatahoval do žabomyších rozepří o psí jezevčíkův chlup. Je až stydno dnes zmínit, jak se vědec Šafaříkova formátu dohaduje o pár nutných kopějek na otop. Jak souhlasí s ruskými mrzkými podmínkami, aby je vzápětí odmítl. Rozpačitě. Nejistě. Tento muž, který se jako kapacita ve vědě tak velkolepě rozmáchl, tak zpříma, jasně, neústupně býčí morálkou jde ke svému životnímu cíli, se jako člověk, občan, jako veřejná kategorie ukazuje v býčím schopném divadélku. Z učitele humanitních předmětů na gymnáziu v Novém Sadě se stává ředitel ústavu, který si dobyl jistý respekt. Ale je to přechodné štěstí Pavla Josefa Šafaříka. Roku 1825 je, protože vyznává evangelickou víru, zbaven ředitelské šarže. Zbývá mu nic a všechno. Práce. Milovaná studia, kterým věnuje veškerou svou ochotnou energii, um a kritičnost. Sledoval myšlenky jednoty jazyka a kultury slovanských národů. Našel teoretické důvody pro československou celistvost, avšak – a tu dosáhne své největší velikosti – je si vědom vnitřní autonomie, rozdílnosti a odchylek slovanských národů, tento je makový, jiný je jinak šmakový, nemíní je strkat pod jedno „dubisko“ a házet jednotně do jediného „hejslovanského“ pytle. I mouku najdete v pytli hrubou, polohrubou, hladkou, exkluzivní. A třeba je jich všech pro různorodost surovin. V době, kdy se završil Pavlu Josefu Šafaříkovi jedenatřicátý rok jeho života, vychází základní dílo psané pochopitelně německy, neboť jako Dobrovský i Šafařík žádá, aby mu porozuměli výkonní a výkonnostní vzdělanci a svou při o slovanské národy a jejich duchovní hodnoty vede s německými vědci. Toto dílo se nazývá Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten, čili po našem Dějiny slovanských řečí a literatur podle všech myslitelných nářečí. Je světoznámý pojem mezi učenci. Je bez místa, kde by talent rozvíjel a uplatnil. Žije z ruky do úst. Od jednoho dne k dalšímu snad štědřejšímu, nikoli mrazivějšímu.

NA VRCHOLU SIL I MOŽNOSTÍ

Roku 1833 se podaří přátelům sehnat dostatek prostředků, aby se Šafařík mohl nastěhovat do Prahy. Vůbec: bez přátel v 19. století nemůžete žít dostatečně v pořádku. Bez librových bankovek z Engelsovy příjemné peněženky by nepříjemný Marx nesestavil Kapitál. Nezrodil a nevyrostl by Heine. Neudržel by se na živu Wagner a tak bychom mohli pokračovat, ale dodejme jen, že nezřídka se přátelství z gruntu oplácelo stejnou mincí. V Praze střídá zpočátku různé profese. A ovšem se dál věnuje vědecké práci. Je zpočátku redaktorem Světozoru (1834 až 1835), cenzorem pro nezávadnost beletrie. Na tomto málo záviděníhodném postu vydrží dřepět celé desetiletí (1837–1847), ale je také redaktorem Časopisu Českého muzea (ČČM, 1838–1843), kustodem (1841), knihovníkem (1848) a nakonec ředitelem Univerzitní knihovny. Roku 1848 ho jmenují mimořádným profesorem slovanské připravené filologie na pražské univerzitě, ale Šafařík kupodivu takové místo nepřijímá rád. Nepřijímá vůbec. Mine ho vědomě. Vzdá se totiž titulu ve prospěch věci znalejšího F. L. Čelakovského. Kdo by si na tomto místě vzpomenul na výraz „mezilidské vztahy“, ať se hlouběji zamyslí. Šafařík se zúčastnil i veřejného života. V roce 1848 spolu s Palackým předsedal Slovanskému sjezdu, ale nebyl to typický revolucionář. Byl přeci jen rakouský loajalista. I v literárním životě byl spíše konzervativní „mílius“. A dávno minuly doby, kdy devatenáctiletý veršoval v knize Tatranská múzea s lyrou slovanskou. (Vydáno roku 1814, pokud byste měli dnes zájem o víc k nahlédnutí). O české básnictví se zasloužil spolu s Františkem Palackým studií Počátkové českého básnictví obzvláště prozodie, který pomohl k rozrůznění české básnické tvorby a k vytvoření estetického programu spojujícího literaturu mnohem akčněji se zájmy zápasu o národní svébytnost. Avšak Šafaříkův zájem spočíval v jiné kapitole dějin. Zabýval se památkami slovanské hmotné kultury. Dokázal její starobylost. Vzájemné propojení, položil základy modernímu bádání o slovanském pravěku. Co bylo dříve – báseň nebo píseň? Lyra nebo prvok? Je naprosto lhostejné, že idealizoval život starých Slovanů, že moderní archeologický průzkum většinu Šafaříkových názorů doplnil, poopravil, překopal, některé dokonce, jak říkají archeologové, antikvoval, to jest slušnější a méně uši tahající akademičtější výraz pro vyhození na smetiště jakožto nepoužitelný výtvor do výprodeje. Na tom opravdu nezáleží. Velikost Šafaříkova, dosud zplna nepochopená a nezhodnocená je v tom, že problém dokázal zavětřit v jeho celistvosti. Jsme prý „národem nemocným historií“ – já bych to dnes viděl i jako „národem nemocným domácí hysterií a národem naprogramovaných stínů obav a proklatě proklatých bolestínů“, jak konstatoval dosti bolavě a bodavě jeden z našich historiků, neznáte kdo přesně? Naše „choroba“  však nezasáhla organismus národa, jeho duchovní strukturu tak hluboko, aby ho přinutila zabývat se protichůdnou postavou Pavla Josefa Šafaříka, aby ji nenechala na kraji zapomnění, v době, kdy již uplynulo od jeho smrti spousta naplavenin a jiné dnes kontaminované zkyslé vody. Voděnky zpěvavé.

Něco komfortně melodického pro 1. září uctiví školáci?

paní Harmoniko, zahraj něco mně i víc něžným hormonům od Katalin… je zde online, Kataline...

https://www.youtube.com/watch?v=tiekYKCbWAE

:-) feel great in Life

FRANKIE HI–NRG M.C. 1993 a kvalitní šarm hudby poskládán do útvaru…

OTR =

OMAGGIO, TRIBUTO, RICONOSCIMENTO (Hold, pocta, uznání)

OTR = zkratka rovněž pro Otierre, bez zkratů… a bez omylů…

To je hold, pocta, uznání

co cítím uvnitř sebe, věnuju autorům změny

italského stylu tvoření hudby, která má co říci

a vyžaduje myšlení a reflexi na ožehavá témata současné doby.

Poslouchej, co Ti musím říct, tohle není jenom informace,

kterou Ti musím dát, ne, neodbíhej v kvaltu pryč!

Vkroč do vichřice rýmovaného slova ze srdce

od posse, která vyhrává války, od teamu OTIERRE.

OTIERRE, oblast Varese v plném efektu

jak řekli, tak udělali, tady je team, který může

změnit podobu hip-hopové scény, která zrovna teď

ztratila směr, složená z lidí, neustále bojujících proti sobě.

Oni nejsou příslibem, ale spíše potvrzením faktu,

že v oblasti stále víc zatuhlé se najde méně těch,

co odhodlaně odloží svou zbraň a řeknou kamarádům,

že zůstat stagnovat na místě je ještě horší

a chuť se zvýší s demo plným kuráže:

já věnuji poděkování OTIERRE a projevuji jim svůj hold, poctu, uznání.

A teď nadešel pro mě čas, abych uvedl součást otřesné úrovně lidí:

těch je mnoho, všichni v roli prozatím odhalující odstrašující splaškovité fraškovité názory,

jak jsou vystrašeni ze závodění, utloukáni strastí a nouzí

s ostrými zuby a bleskovými texty, neproměnlivými jako náhrobní kameny

chutnající jako impulsy, podněty vnitřního růstu,

připraveny pozorovat, co se děje „tam venku“

– jak říká POLARE – nedopusť, aby si Tvé oči zvykly na tmu.

Je pravda, že vliv spojenej s VIRGORSOUL je nakažlivej

a společně s těmi s IRMU, NITRO a FEDE si přivlastňují dance-hall,

ti, co patří do jazzového rytmu, kterej dělal VEZ,

na kterém TORRIDO zasejvá semena lyrického zmatku,

plného záhadných významů, ve kterých se utápí,

a INTRUSE spolu s LIMITE a AZA dělají svou věc za dveřmi jejich domu,

dohromady s ESA, kterej myslí, váží, tesá,

potom připraví své texty s elektrickým napětím.

Tak já věnuji své poděkování OTIERRE a projevuji jim svůj hold, poctu, uznání.

Počuj to…

CALMA, CALMA... (Ticho, ticho...)

Všem těm, kteří věří ještě na nadřazenou rasu.

Všem novinářům, kteří překrucují informace.

Všem těm, kteří si myslí, že jsou lepší, protože mají peníze.

Všem těm, kteří nikdy nepokládají otázky.

Všem těm, kteří nikdy neodpovídají.

Všem těm, kteří vidí rozdělení jako jediné možné řešení,

a především těm, kteří ukrývají svoje osobní zájmy za „zájmy lidu“,

nezávisle na těch, kteří sedí v parlamentu z rozhodnutí voličů

nebo jen proto, že někdo mocnější než oni rozhodl, aby se stali jeho součástí...

poznámečka pod čarou… když je všechno relativní a všechno stoprocentně jasné:

Ježíš byl jen jeden, u kterého se zase ráda osvěžíš, a kterému svá tajemství SVĚŘÍŠ.

za druhé: Jidášů jako Jidášových uch… tak těch je tu jak much – vše je OK, pokud Tě poslouchá super čuch i sluch a neklame Tě slabý čuch i sluch, Jidáš zase obratně překotí Tvou důvěru a jemu svá tajemství v domnění nějakého – jakého ?? jakoby dobrého zadostiučinění v učení samovolně všanc vydáš?

Když si dáš vedle Ježíška čardáš, je to jako když se na kúpalisku dosyta cachtáš, a zároveň se tomu jako i sama sobě s chutí chechtáš… papa milovaná árie z opery „Madame Butterfly“.

♥ INRI

https://www.youtube.com/watch?v=1--LFDP0tyw

KLF

KATKA PLUS KLF ETERNAL

(pokus o možné i s Mission Impossible a James Bond 007 v rapu)

Katka není kalkulačka, a přece jí to vyjde

dávno už není školačka, ať se těší, co teď přijde

triumfy u žen v Nobelově ceně pokušení, u gentlemanů snad v naději

jen jedna mi naznačila, že chce pokušení jiných v cookie boogie raději

tak Katko, netrop hlouposti a pojď si ze svižné příležitosti tropit žerty

já už další rok čekám, že budeš kandidátka jedna báseň do oferty

já nejsem černá ovce, já jsem celý život cookie boogie nekonvenční beránek

nikomu neublížím jak zpátečka, když neví, jaké pozdvižení vybrat nazpátek

dát nazpátek čas nejde, ručičky času tak nějak nosíme a nevíme

kolik odbíjí chvil radosti a smutku a kolik epizod u toho zdobíme

jo zdobte si své ultra úžasné výdobytky a trofeje pro svátek

já slavím triumf ve všední den vedle té jedné, která čaruje jak z pohádek

ani Heavy D. nakonec neměl 9 životů a přece to byl top cat

Katko Ty jsi výstavní loď pro premiéry a přednosti, tak popluj jak ve víně buket

přesto se mi dáma straní, já jsem kocour, co chce na ní

ve víně ať šplouchá pravda a žádné pokroucené lhaní

v Londýně je Hyde Park a pak taky nekonečně mnoho noblesy

je tam královna a Ty jsi princezna s pověstí přívětivé komtesy

zkus Londýnskej čajík s písničkou a funky svižný biskvit

KLF 3 AM Eternal Ti nabízejí pro Tvůj tančící výskyt

KLF a Katka proč ne Fugees a Killing Me Softly

Katka s Metallicou vyvádí, vlní se, zapojí se lovely

asi víš, co skrývá naděje a co symbiologie u neplaných vývojů symbiózy štěstí

já čekám na rozcestí, snad se jí chuť zhostí a na irskou zeleň smaragdovou mohu ji mít v hrsti?

tak se vykašli na zeď nářků, zanech protestů v časech rapidních kouzelných frází

já jsem huňáč jako ovce a Ty snad rodilý ovčák, zkus doplnit, co ještě schází?

co oběma ještě mimořádně schází? ♥ Co oběma ještě pro úplnost schází? ♥

srdce a dvě srdce mohou blikat společné komponenty do tmy jako noční Londýn

já nikdy nebyl debil jako tmář Mr. Bean, co pelášil rychle pryč od světel blondýn

Katko, Ty máš u mě cenu a jsi bezprostřední žhavá konkurentka Zlatovlásky

a mohu mít já cenu, když jsem nekonvenční a co obnáší tajemství řeči lásky

do registru dárců není přijat hnidopich, nedohledám u její siluety stín pochyb zhurta opakovaných chyb

do krámů a ouvej, zasouvej k ní svůj přepych jak Metternich, jak Werich, ale nikdy jak sadista Berdych

a já nejsem průšvih ostych, ani snob u oltáře v kostelích, ani v Tunisu u pláže, z ornamentů tkaný tepich

každý by si přál hrát prim u ohniska, ženu jako nějaké vyhlášené dílo Unesca

víc vitální než Renata Chlumská, harmonická symfonická unisono nebeská

víc praktická senzace než Angela Merkelová, víc současná výhra i pexesová

je lepší zvětralé pivo než studený výtvor, ta chudá příbuzná odnož blekotová

s Kateřinou pod peřinou nenajdeš prapodivný sebeklam Galaxie prázdnoty

je jasná Múza, já anděl s pokyny Dr. Pavla Šporcla rozjet čardáš na noty

jestli je hluchá a slepá, tak po výbuchu vášně nezůstane vyhořelá patrona

milá pro zahradu důvěrností, nedočkavá svou neřestí i budoucí snář v mezích zákona

funky Katka ta to válí, ze všech zahrad jedna velmi dobře situovaná smyslnost

kost nezklame kostru vlnící se pro radost a brzy jazyk: zamiluješ si u ní upřímnost

na Katce ve zkratce neobjevíš zkrat, elektřina Kateřina: toť náboj pro mou přilnavost 

mezinárodní den orgasmu žen vyhlášen na osmého srpna, mívá tedy osu osudů s 8

základním instinktům a milým nosům přináší sluneční jas i mé Universum, „Cogito ergo sum“

* ♥ *

http://cs.wikipedia.org/wiki/Cogito_ergo_sum