|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Náhle jsem zpozorněl. Ty dvě ženy jsem již dlouho neviděl. Šly pomalu, uvolněně, na jejich tvářích se zračila spokojenost, oči zářily štěstím. Totéž měly vepsáno v pohybech, když usedaly v parku na lavičku.
Usedl jsem nedaleko a otevřel si knížku. Občas jsem pohlédl na pěstěný trávník, stromy s hrdým vznosným postojem, tajuplné keře, vzdálenou lavičku se zamilovanou dvojicí. Za několik minut mě navštívil osvěžující vánek s neposedným sluníčkem.
Najednou jsem zaslechl: pane, pojďte si k nám sednout. Jste tam tak sám.
Zaklapl jsem knížku a vydal se k nim. Místo pro mne bylo již uvolněné, ženy na mě hleděly potěšeně, se zvědavostí v očích.
Jak se máte, začala konverzaci žena s tmavými vlasy. Rozhovor byl námi zrychlován, zpomalován, na vteřinu jsme si odpočinuli, zhlédli okolí, abychom opět s vracejícím se vánkem pokračovali.
Náhle se druhá z žen zeptala: chystáme se za zábavou, zveme vás, já jsem dnes sama doma, tady máte naše telefonní čísla, půjdete?
Omluvil jsem se s tím, že si to ještě rozmyslím a zavolám, a při odchodu jsem slábnoucím hlasem tmavovlásky zaslechl: ještě že jsme dnes braly od úřadu dávky, když to nebude on, bude jiný.
|
|
|
