RICHARD HALLIBURTON

TEN, CO VÝTRŽNICKY ŠPLHAL S VÝDRŽÍ LABUŽNICKY NA ŠPICI, ZERMATT, PITORESKNÍ MATTERHORN

JAKO BY SE NECHUMELILO…

☼     9.1.1900   BROWNSVILLE                ۞      NĚKDY PO 24.3.1939  V TICHÉM OCEÁNU

Kdykoli se objeví na pultech knihkupců některá z jeho knih nebo alespoň výběr z jeho reportáží, dlouho se tam nestačí ohřát, tak jsou žádaným sortimentem. Přestože nejsou vydávány v malých nákladech. Proč? Halliburtonovy zápisky už dnes nejsou stěžejní akurátní aktuální téma, svět se přece jen od té doby stihl rapidně vychýlit od normálu. Nejsou psány ani příliš vybroušeným literárním jazykem. Mají však jinou, možná i víc atraktivní přednost. Voní z nich dálka romance, romantická dálka, hýří neobyčejnými nápady. Od doby, kdy je Richard Halliburton napsal, ale co hlavního, prožíval, uplynulo osmaosmdesát let jako nic. Jeho první čtenáři již většinou odkázali své knihovny vnukům a v mezičase se přestěhovali na hřbitovní adresu, mnohé země, které navštívil, mají docela jiná jména a vůbec je tam leccos převráceno, jinak. A přece dnes po jeho knihách sáhnou s chutí starší i mladší ročníky a nebudou zasmušilí jejich dějem.

Ti mladší v nich objeví daleký svět a odvážného hrdinu, jehož zážitky by chtěli prožívat s ním. A ti velcí? Kdy by nechtěl na vlastní oči spatřit Tadž Mahál, Macchu Picchu, kdo by odolal pozvání putovat po stopách Hannibalových, kdo by odmítl sledovat trasu velkého tažení Alexandera Makedonského do Indie, kdo by nechtěl spatřit Tróju a následovat Odyssea na jeho strastiplné dlouhé štrece s osláblým zrakem na Ithaku? Kdo by netoužil prožít pár dní jako Robinson? I dnes, když vychází nad mraky jasnější každé ráno MF Dnes. Anebo právě dnes. Když se vzdálenosti mezi jednotlivými body planety globálně smrskly, kdy snad do všech, i těch nejodlehlejších nehostinných a pohostinných míst, nahlédlo oko televize, a kdy si vlastní zážitky z dovolené dokážeme promítnout na DVD s plochou obrazovkou.

Halliburton hledal exotiku, romantiku a dobrodružství, daleko od vyšlapaných turistických cestiček, a leckdy tam, kde by ji nikdo z nás ani nehledal. Musel se přitom spoléhat jen sám na sebe, na svou sílu, odvahu a fantazii. Hledal ji především sám pro sebe, ale i svým čtenářům umožnil nazout si sedmimílové boty, usednout na létající koberec a vzlétnout po královsky hedvábné stezce za romantikou.

NEPOSLUŠNÝ SYN, VÝTRŽNÍK A HOOLIGAN

Narodil se v zámožné rodině ve státě Tennessee hned na začátku 20. století. Oba jeho dědové ještě žili z práce svých otroků. „Rodiče mne nazvali Richard po místním významném hodnostáři, jehož život se vyznačoval moudrostí, rozvahou a rozšafností… Doufali, že s jeho jménem získám i jeho vlastnosti! Osud jejich nadějím nepřál.“

Richard neměl za rodiče prudiče, a tak vyrůstal obklopený láskou, dostatkem a pochopením. Miloval dobrodružné příhody všeho druhu, lhostejno, odehrály-li se včera nebo před několika tisíci lety. Dokázal snít stejně nad Robinsonem Crusoe, Iliadou, Aeneidou, Odysseou, jako nad učebnicí zeměpisu. Rodiče jeho zálibám nebránili. Kolik chlapců v mládí propadlo podobné vášni, a přece si zvolili v dospělosti seriózní a odpovědnou existenci. Proč by měl být jejich útlý nazrzlý synek jiný?

Jenže Richard byl jiný! Snad se v něm probudila spící krev jeho dávného předka, který před šesti generacemi opustil nevlídnou končinu Anglie a vydal se do abnormálně jisté nejistoty přes oceán do Ameriky hledat obživu. Když vystudoval v Memphisu střední školu, uzrálo v něm pevné rozhodnutí. Pro život mu získané vědomosti docela stačí, teď potřebuje okusit něco jiného. Bude poznávat svět. Dá se najmout na loď jako plavčík, sluha, stevard, cokoliv. Rodiče pochopitelně o svém plánu informovat zapomněl.

Jenže na jeho první výpravě za dobrodružstvím mu štěstí nikterak nepřálo. V New Orleansu právě vypukla stávka námořníků a nezkušený holobrádek, který si sem přišel hledat job, skončil brzy v nemocnici s roztlučenou hlavou – jako stávkokaz.

Otec poslal nezdárnému synovi jízdenku domů, ale Richard se svého plánu nehodlal vzdát. Když se uschopní, znovu hledá loď, na které by jej byli ochotni zaměstnat. Podaří se mu to, ale ten večer netuší, že se raduje předčasně. Brzy pozná, že všechno, co si o svém životě mořského vlka vysnil, je ve skutečnosti docela jinak. Posádka pronásleduje nezkušeného zelenáče neustálým šikanováním, mladíček vyrostlý jako v bavlnce je prostě mezi takhle protřelými námořníky jako nahý v trní.

V nejbližším přístavu má nově nabytých zkušeností právě tak akorát. Požádá o krátkou dovolenou a s přesvědčením, že se na loď již nikdy nevrátí, se vydá domů.

Slavnostní návrat rozpustilého syna se však nekonal. Wesley a Nell Halliburtonovi nechtěli o tom, že by z lodě definitivně zdrhnul, ani slyšet. Zvláště maminka projevila nečekanou neústupnost. Co začal, to také musí dokončit. Jen tak se může v životě uplatnit. Chce být dospělý, musí se tedy dospěle chovat. A Richard putuje zpět na svou radikálně nešetrnou kocábku.

Rodiče se domnívali, že radikální postup jejich synka jednou provždy vyléčí z idealistické touhy po romantice. Že si po takové lekci najde místo v životě bez pocitu, že o něco nádherného byl jejich vinou ochuzen. Jak se však mýlili.

Zatím to ale vypadalo, že měli pravdu. Richard dostál svému závazku na lodi a s hrdou hlavou se vrátil domů. Zapsal se na elitní univerzitu v Princetonu a jako bakalář umění ji dokončil. Jeho dávný útěk za dobrodružstvím byl zcela zapomenut. Rozradostnění rodiče mu nabídnou lístek na parníku do Evropy, je to přece stará vlast, měl by se tam na čas porozhlédnout, než si začne budovat lepší kariéru. Pak už na to třeba nebude mít čas.

Richard se nerozmýšlí ani na okamžik. Jen o způsobu cestování má svou představu. Přepychová loď, nažehlené toalety, vřískající potomci v doprovodu guvernantek? Ale ne. Spolu s přítelem prodají zařízení svých univerzitních pokojíků a s utrženými penězi v kapse se dají najmout na nákladní loď. Do Evropy se přece dá cestovat neskonale zajímavěji. Rodiče již o svolení žádat nemusí.

ZVĚDAVÉ TOULAVÉ BOTY

V Hamburgu, kam je jejich koráb zavál, si za vydělané peníze koupí jízdní kola Ottu a Ofélii. Kam pojedou? Kamkoliv. Nic je nesvazuje, nikam na svobodě nepospíchat – to je jejich krédo. S pár drobnými v kapse zamíří k Matterhornu. Píše se rok 1921.

Každým otočením předního kola se Richard vzdaluje maminčině představě o tom, jak se bude rozvíjet jeho další život. Ocitl se na rozcestí a nyní již pro něj není cesty zpět. Ještě si to plně neuvědomil, ani rodiče ve vzdálené Americe nic netuší. Ale je to tak. Vyšplhá se s bravurou odvážného šplhouna na Matterhorn (upozorňujeme na velmi náročné tvary hory!). Co na tom, že nemá žádnou horolezeckou průpravu. Pocit vítězství mu nahradí neuvěřitelnou námahu a velké riziko, které musel absolvovat. Putuje od jedné země do druhé, od města k městu, zbavený společenských konvencí, bez časového rozvrhu a nutnosti honit se za cílem. Do jeho poznámkového bloku přibývají stránky s drobně zapsanými dojmy a zážitky. Čas od času je shrne a pošle některému americkému časopisu. I když bez skutečné víry, že je k něčemu vůbec někdy využijí.

Prohlédne si Evropu zblízka a pak využije příležitosti, nasedne na loď a hurá do Indie. Zvědavost jej žene dál. Cestuje většinou jako černý panter pasažér, jeho finance nejsou v takovém stavu, aby si mohl dovolit zatáhnout lístek první třídy. A rodičům o peníze psát nemíní. V malém batůžku nosí opravdu jen to nejnutnější. Mýdlo a ručník, doklady a psací potřeby, zásoby papíru a nějaké pomůcky první záchrany. Nahlédne do Tibetu, navštíví Barmu, Siam (dnešní Thajsko s dvojčaty). Peníze docházejí a bude se muset rozhodnout, co podnikne dál. A pak jednou v došlé poště na konzulátu najde obálku s honorářem za přijatou reportáž. Mohl si přát ještě víc? Cestováním se dá panečku i něco vydělat!

Do Ameriky to má daleko, ať půjde na západ nebo na východ. Zvolí tedy východ jako rozhodnutí plné výhod. Přece se nebude trmácet nazpátek stejným směrem. Projde džunglí Malajského poloostrova, plaví se stylově bojovně na vlnách do Japonska, navštíví Čínu. Dovolenou si prodlouží ještě měsícem na Bali.

„Už dávno před touto výpravou jsem se poučil, že požitek z cestování je přímo závislý na počtu zavazadel. Čím víc jich máte, tím méně si toho užijete. Nechal jsem proto na surabajském konzulátu dokonce i batoh a vzal jsem si jen foťák, kartáček na zuby, břitvu a mýdlo. Tyto drobnosti se mi pohodlně vešly do velkých kapes, které jsem si přistehoval na košili. Chci-li si Bali prohlédnout a zažít je, musím se pohybovat pěšky. S dvaceti dolary, s holí, mapou a minimální slovní zásobou malajštiny a s lehkým srdcem jsem se vydal na průzkum ostrova. Měl jsem v úmyslu jít, kam mě oči zavedou, zdržet se tam, kde se mi zlíbí a pokračovat, až se mi zachce.“

A pak se po téměř dvouletém putování vrací domů. Poslechne rodiče a začne si hledat kloudné zaměstnání? Ale kdeže. Začne obcházet nakladatelství a hledat někoho troufalejšího než obvykle, aby mu otiskl jeho reportáže z cesty. Když mu v roce 1925 nakladatelství The Bobbs Merill Company skutečně knížku vydá, ačkoliv ji předtím odmítlo deset jiných, svoje toulavé boty do skříně už nikdy neodloží.

ODYSSEUS, ALEXANDER, ROBINSON… A PŘEDEVŠÍM PAN RICHARD

Nebude trvat dlouho a američtí čtenáři se mohou začít seznamovat s jeho dalšími toulkami skrze 4 roční období. Není už studentem, tentokrát se změnil v Odyssea bez ukvapeného významu. Vyšplhá se na Olymp, zamíří si to do Tróje. Ale nepřišel sem hledat to, co snad bystrému oku Schliemannově či později Dörpfeldově uniklo. Přijel za svými oblíbenými hrdiny, za obdivovanými přáteli svého dětství. Na vlastní oči se chce podívat do míst, kde prožívali svou velkou tragédii. Je zvědavý, nedočkavý, nadšený blázen. A také skeptický a malinko cynický. Ví, že by se svým obdivem u svých čtenářů daleko nedošel. Ano, čtenářů. Teďka už necestuje jen tak pro sebe, ale také pro své dotující čtenáře. Moc dobře ví, že jeho americké obdivovatele daleko víc potěší jeho maratónský běh, než nadšená a historicky fundovaná reportáž o vykopávkách archeologů.

Na chvíli si stihne odskočit domů, ale už zase nemá stání. Stále jej pronásleduje nutkavý pocit spatřit její krásy na vlastní oči, dotknout se, vyzkoušet si, zda to či ono bylo tak a ne jinak, zda to bylo vůbec možné uskutečnit. Tentokrát nepojede přes oceán, tentokrát zůstane na domovském kontinentě. A jeho nadšení je enormně nakažlivé. Natolik nakažlivé, že se k němu alespoň na část cesty přidá vlastní otec. Ten, který se jej kdysi tak neúspěšně pokoušel vyléčit z toulavých pokušení, hahaha.

Společně se vydají po stopách Cortézových, šplhají se na Popocatepetl. A když se pak jejich cesty rozdělí – někdo v rodině musí žít tak, jak je v zemi Amerického snu prostě zvykem, ale Richard to fakt nebude – rozhodne se Smělý Dick, jak mu čtenáři přezdívají, proplavat Panamským průplavem. Jako loď Richard Halliburton, veškeré změny v programu jsou vyhrazeny. Absurdnost takového podniku – Halliburton hodlá uhradit i poplatky jako každá jiná loď podle své tonáže, tedy délky jedno sto sedmdesát osm centimetrů (jako já) a brutto registrovaných šedesáti tři a půl kilogramů (jenže naposledy u mě registrovaných před 9 lety?) – přiměje guvernéra panamského pásma k tomu, že na jeho požadavek klidně přistoupí.

A pak se vydá dál, po stopách Pizzarových, navštíví Macchu Picchu, skočí do studně smrti a zase se úspěšně vyškrábe ven. Žije měsíc na Robinsonově ostrově a pátrá po tom, kde ve skutečnosti přistál Kolumbus, když objevil Ameriku. Studnice jeho nápadů pramení jako parádnice, stále se na něco těší, stále je na co se dívat jeho věčně žasnoucíma očima. I když ten úžas dávno už není tak nestrojený, jako na jeho první cestě kolem světa. I Hanzelka a Zikmund byli jeho hladem po cestování non stop inspirováni.

LÉTAJÍCÍ KOBEREC

Ale přicházet se stále novými, nečekanými a záživnými nápady, to vůbec není žádná legrácka. Dokonce i cestovat kolem světa a psát o tom je již po druhé a po dvacáté druhé čím dál těžší disciplína.

Tentokrát se nebude namáhat v pohybech po svých chodidlech, poletí letadlem. Společně s druhým pilotem Moyem W. Stephensem se na dvojplošníku nazvaném Létající Koberec vydají znovu do Evropy a ještě o kus dál, do afrického Timbuktu, do Egypta, do Asie. Přistanou na mnoha exkluzivních destinacích, setkají se s mnoha exkluzivními lidmi. I když jejich zajímavost je pomíjivá a výběr určován požadavky čtenářů, sedících nad osvěžující kávou někde v Tennessee či poblíž mrakodrapů, skel, oceli a betonů v rajónu neustále se rozrůstajícího New Yorku. Sleduje trasu Alexe Makedonského, popíše život v cizinecké legii, sežene si povolení nepálského Mahárádži, aby se směl s Létajícím Kobercem přiblížit co nejtěsněji a nejbezpečněji Mont Everestu, v té době ještě nepokořenému, ale už poznamenanému mnohou tragédií odvážných srdcí horolezeckých majitelů. Jak dobře je dokáže chápat.

Přistane v soukromém panství potomků Jamese Brooka v Sarawaku (znáte to z TV se Sandokanem v hlavní roli!) a navštíví divoké kmeny Dajaků na Borneu. Ale už je to stíhač ve spěchu na každém kroku. Nemůže si dovolit zůstat někde trčet. Stále jej udivuje a těší, že jeho cesty mohou zajistit přísun peněz, ale výměnou za ně na sebe vzal jho. Povinností je mu psát a dělat to napínavě. Smí odcestovat kamkoliv na světě, může vyhledat každého, kdo mu bude připadat zajímavý a svým způsobem důležitý. Jedinou podmínkou je udělat to rychle, raději dnes než zítra. Vypadá to atraktivně. Ale v důsledku toho již dávno nemůže cestovat tam, kam jej oči navádějí a jít dál, až se mu bude chtít. To si již nemůže dovolit. Události se roztáčejí stále rychleji a jejich kolotoč ho stále víc pohlcuje do sebe. Chudák. Je sice stále osamělým vlkem hledajícím dobrodružství, exotiku, uskutečňujícím sny generací kluků, kteří k tomu neměli dostatečnou odvahu a nakonec ani příležitost. Ale už není nezávislý. Svou nezávislost nevyměnil přímo za peníze, ne, pro sebe nikdy nic nepotřeboval hromadit, nemá majetek a nikdy jej mít nemá chuť. Vyměnil svobodu za nové cesty, za letadélko, za nově podražené boty a tlumok. Paradox. Dostal se do uzavřeného kruhu a už nikdy se nevymaní ven.

Létající Koberec se jako vážka vznáší a zase bez maléru snáší nad světem. Usedne tam i onde. Všude je toho přehršle k vidění. A Halliburton chrlí do Ameriky nové a nové reportáže. Vyšla mu druhá, třetí kniha. Jejich náklady se na trhu ani nezdrží a objevují se dokonce první překlady v zahraničí.

Richard již dávno nemusí obcházet a přesvědčovat nakladatele. Ten, který kdysi přijal jeho prvotinu, neprodělal, neprohloupil. Halliburton se mu vyplácí. Je neúnavný dříč. A stále úsměvný, jak je zábavný. Však už je zase na cestě do Evropy.

Po kolikáté už vlastně míří na starý kontinent? A co jej tu čeká protentokrát? Má za sebou nepříliš úspěšnou roli ve filmu, psaní mu jde poznatelně lépe. Ale o čem bude v Evropě, nad kterou se zatáhla černá a hnědá mračna fašounů, jenom psát? Nestará se o politiku, nikdy se o ni nestaral, ale bude se jí moci vyhnout?

Zatím to vypadá, že ano. Dostal nový báječný nápad. Pronajme si slona a přejde s ním přes Alpy. Jako kdysi Hannibal. Jeho taškařice a pěkný technický výkon vzbudí nemalý rozruch. Ale za horami je Itálie, která se rozhodla vyhlásit válku Habeši. Zemičce plné neobutých Habešanů, kteří nemají dost pušek a nábojů. Ví vůbec někdo, jak to tam skutečně vypadá? Halliburton požádá o rozhovor tamního panovníka pod zapamatovatelným jménem Hailé Selassié. A ten jej přijme. Pozve jej na večeři. Před tím však musí ještě vykonat přehlídku vojáků, odcházejících bránit svou vlast. Světoobčan Richard, který už leccos viděl a leccos zažil, který se o problémy světa tolik nezajímá, je poněkud vyveden z míry. Příliš je tu nápadná ta nevyrovnanost sil protivníků. Dá se tu hledat nějaká senzace pro unuděné čtenáře? Ne. Člověk si jednou musí stoupnout na pevnou zemi. Halliburton se netají, na čí je v tomto trapném souboji straně.

Svět je jiný, než když se do něj kdysi vydával. Nějak se z něj vytrácí bývalá pohoda a pohodlí. Nebo je to tím, že Halliburton povážlivě stárne? Jak dlouho si ještě může hrát na toulavého kluka?

Změní svůj styl radikálně? Přestane se starat jen o svá dobrodružství? Blížící se události poznamenají bez výjimek každého. Jen Richard Halliburton nebude muset řešit žádné dilema. Život je vyřeší za něho.

V San Franciscu se připravuje světový veletrh. Jeho organizátoři mu nabídnou, aby i on přispěl svou troškou do mlýna k ještě větší atraktivitě této neopakovatelné akce. Nechce se přeplavit přes Pacifik na čínské džunce? Má dost času na přípravu. Pochopitelně, že po lákavé nabídce už zase skočí.

Ve dvou letech sehnal potřebný obnos a pak i dostatečně pevnou loď. Alespoň si to o ní myslí. A sežene si posádku. Nemá s plavbou po moři mnoho zkušeností a také jeho přátelé, kteří se na odvážný výkon vydávají s ním, o plavbě toho tolik nevědí. Odplují, a pak se vrátí. Mořskému Drakovi se nechce z přístavu. Najme ještě další posádku, tentokrát již opravdové námořníky, Číňany. A pak konečně 5. března 1939 vyplouvají na cestu, dlouhou čtrnáct tisíc kilometrů.

Poslední zpráva, kterou Mořský Drak vyslal, zněla takto:

Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na závětrné straně pod vodou. Lůžka totálně mokrá. Stěží udržujeme kurs. Máme se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě zrovna vy…

A pak se již bobřík odvahy zvaný Mořský Drak nikdy neozval. I se svou posádku zmizel navždy a bez jediné stopy…

Škoda Tebe, dobrý Richarde.

https://www.youtube.com/watch?v=xhLR8jIe6-0

EMF are an indie dance band from the United Kingdom. The band, from the Forest of Dean in Gloucestershire, came to prominence at the beginning of the 1990s.

http://www.dailymotion.com/video/x1310d_beastie-boys-body-movin_music