JEAN–AUGUSTE–DOMINIQUE INGRES

(MÁ V NÁZVU SRPEN – AUGUSTE A DNES BY MU BYLO UŽ 234 LET…    2 – 3 – 4)

☼     29.8.1780   MONTAUBANO                ۞      14.1.1867  PARIS

„Vždy jsem šel za svou hvězdou, ale často jsem neměl drobák na chleba. Nechtěl jsem si brát příklad ze současných kumštýřů, kteří se zajímají jen o peníze, šampaňské a snadnou práci.“

Z dopisu Ingresa příteli

*

Jako pětaosmdesátiletý brach Ingres ještě docházel do galerie kopírovat své lásky – Giotta a Holbeina, „aby se něco přiučil“. Svou soustředěnou, houževnatou a neúnavnou prací vytvořil dílo, jež lze považovat klidně za klasické – a zároveň, což je neméně důležité, ovlivnil pěknou řadu umělců moderní doby, respektive 20. století. Ingresova technika jako podivuhodný bohatý komplex souvislostí a inspirací, tradicionalismu a novátorství dala a dává malířství, zejména francouzskému, neustálé podněty. A to i při svém omezení na kultivování a zjemňování čistě výtvarného projevu, na sféru čistoty kresby, formy a výtvarného rytmu. Přes poněkud ublížený a zároveň sebeobdivný tón, který zaznívá z citovaného dopisu, nejenže měl vždy co do úst, ale byl, až na některá děsivá údobí svého života, vesměs obdivován, ctěn a žil v dostatku.

Narodil se 29. srpna 1780 v Montaubanu. Jeho otec byl místní vyhlášený všeuměl – ovšem v tom nejlepším smyslu dámy – herec i sochař, hudebník i architekt, zpěvák i malíř. Syn ho vždy živě obdivoval a napodoboval, přičemž nikdy nezapomněl zdůraznit, že ho Jean–Marie–Joseph Ingres dovedl až k nejvyšším cílům v programu, neboť mu otevřel svět umění a zároveň zajistil nejvybranější studia. A bylo od koho se učit – jako sedmnáctiletý už studoval v Paříži v Davidově ateliéru na Škole krásných umění. Abychom zařadili Ingresa do kontextu doby, připomeňme, že byl o dvaatřicet let mladší než Jacques–Louis David a o osmnáct let starší než Eugène Delacroix – patřil tedy, řečeno společně s autorem jeho zdařilé české monografie Bohumilem Mrázem, „k umělecké generaci, jejíž životní osudy a tvůrčí ambice se vyvíjely v širokém spektru rozkmitů mezi klasicismem a romantismem“. Co to znamenalo pro jeho umění jako takové? Když přišel do hlavního města, podnikatelé již chystali Napoleonův nástup. K budoucímu císaři se přidávali i Davidovi žáci v čele se svým učitelem. Na stav tehdejší společnosti ovšem reagovali po svém. Proti požitkářství a luxusu stavěli ideály antiky a renesance, utíkali se k „čistému“ UMĚNÍ ŽÍT. Pro Ingresa zůstal vždy příznačný ryzí estetický idealismus, jehož meze vlastně nepřekročil – ovšem přejinačil je po svém do podoby, jež inspiruje i současné kumštýře a svou jedinečností vysoce ční nad uměním mnoha jeho současníků.

ŘÍM

Zaznamenával první dílčí úspěchy, ale Paříž ho stále odmítala. Když v roce 1806 vystavil tři obrazy rodiny Riviérů, kritika mu (a ne tak úplně neprávem) vytkla, že touží po senzaci. Senzační sen začni. Jiní ho dokonce označili za „bizarního gotika“. Nebylo divu – už jako mladý vynikal schopností syntézy, vstřebáváním a přetvářením důležitých podnětů. V jeho portrétech se odrazila poučenost Raffælem i Tizianem, florentskými portrétisty i manýristy, ale i řeckou antikou a dokonce uměním Japonska, přicházejícím do Evropy. Bohužel v té době nebylo ve francouzské metropoli mnoho těch, kdo by mu předvídali velkou budoucnost. Mladý Gaskoněc měl však tvrdou palici a byl přesvědčen o své pravdě. Když se na podzim zmíněného roku vydal do vlasti umění, Itálie, ještě netušil, že na stvrzení toho, že si vybral správnou cestu, si bude muset dalších dvacet let počkat.

Řím ho nadchl a zůstal v něm čtrnáct let. Postupně vyzrával a v té době naplněné prací a poznáváním vznikala díla, která ho zařadila mezi mistry. Bylo to rozhodující období, kdy na pozadí rušných světových událostí (vzestup a pád Francie), podporován bohatými mecenáši, doslova dřel (ostatně jako celý život) s jedinou myšlenkou – že jednou dobije Paříž. Obrazy z té doby dnes vlastní nejznámější světové galerie, pochopitelně i výstavní salónní Louvre. Ačkoliv byly inspirovány antickým Řeckem i Římem a jejich výtvarným základem je davidovský klasicismus, vzrušení doby se tu odráží v romantickém zaujetí pro výšiny i hloubky lidských osudů. Ponechme však Oidipa se sfingou, Octavii a Ossianův sen muzeím a zasvěceným studiím vědců a vrhněme se nyní na jinou stránku Ingresova díla, srovnatelnou svou dokonalostí s díly jen několika málo největších umělců celé historie umění. Je to jeho kresba.

K Ingresovým myšlenkám, které při ní objevoval, se hlásil ve dvacátém století Cézanne, ale i teoretikové symetrického kubismu Jean Bassière a André Lhote interpretovali z moderního hlediska Ingresovy proslulé deformace (například nadpočetné obratle páteře Velké odalisky z roku 1814). Kubisté často opakovali jeho výrok: „Lidské nohy jsou jako sloupy.“ Velká, mohutná těla, mlčící ženy, sošné a těžké, které se ve dvacátých letech objevily v díle (nedíle) Picassově, byly pravnučkami Ingresových odalisek, jejich těžké robustnosti a nepohnutosti.

Čistá výtvarná hra, k níž byl Ingres doveden půvabem nebo zvláštností lineární arabesky, našla své pokračování v průzračných abstrahovaných kresbách Henriho Matisse. V kultivované malátnosti a půvabu jeho žen, ve vytříbené hře jejich linií ožila Ingresova rozkoš ze smyslové krásy ženství a rafinované dokonalosti výtvarného díla.

Bylo by ovšem zjednodušené tvrdit, že význam Ingresovy kresby spočívá pouze v jeho formálních objevech. Kdysi prohlásil, že kresba je poctivost umění. Každou jeho malbu provázely desítky a stovky náčrtků. Na jednom listu najdeme desítky rozpracovaných gest, z nichž vybíral to nejvěrnější a nejpůsobivější. Jednu kompozici opakoval v několika variacích a později se k ní vracel v dalších replikách. Postavu, stejně jako Raffæl, nejprve kreslil pokud možno v aktu – a pokud to šlo, i při zakázce podobizny! Málokterý umělec je tak pilný, aby věnoval takovou pozornost detailům, aby s neuvěřitelnou pečlivostí „zkoumal zrnka pravdy“. Přitom, jak vidíme na jeho kresbách, byl maximálně úsporný – vystavěl několika siločarami stydlivou formu v prostoru a nikdy ji nekorigoval – maximálně zdvojil. Olůvko a tužky mu vystačily k tomu, aby postihl celý svět postavy. Pozadím se obvykle nezabýval, většinou jenom je zlehka načrtl.

A zde se dostáváme k dalšímu výraznému rysu jeho umění – kresby mu nesloužily pouze jako studie k obrazům, ale stávaly se i samostatným uměleckým dílem, podobně jako nápady Káji Saudka. Částečně ho možná k tomu přivedla možnost rychlé obživy – byl vyhledávaným portrétistou a kresbu dokončil (podle vlastního svědectví) v průměru za čtyři hodiny. Avšak už od mládí produkoval portrétní kresby bez úmyslu vracet se k nim v jiné technice. Skromně jim říkal „obrázky“ – ale jaké bohatství obsahovaly! S bravurní jistotou vybíral a akcentoval specifické složky fyzické i psychické podoby svých modelů a činil je základem kreseb: úsměvnou hladkou tvář královského úředníka Pyrama Thomægeuxe, stařičké dlaně jeho otce, buřtipánskou tvář a vykrmené břicho doktora Lazzaniho, tupé oči jeho ženy, mžourající oči staromládeneckého Reverdina. Příteli Marcottovi poslal svoji podobiznu – ztělesněnou i útočnou dobyvačnost, ohnivost a pýchu, která získává ohlas pro své ctižádostivé plány. „U těchto kreseb lze těžko srovnávat a hledat analogie,“ psala o něm kritika o sto let později probuzená. „Nejčastěji se nám vnucuje vzpomínka na Hanse Holbeina mladšího, o němž Ingres tvrdil, že v kresbě předčí všechny portrétisty.“

FLORENCIE

Ačkoliv v Římě získal Ingres slávu jak podobiznami, tak historickými plátny, vidina Paříže ležící mu u nohou, ho neopouštěla. Je zajímavé, jak dokázal vyčkávat a při vší intenzitě své práce i hospodařit se siločarami. Když mu nabídli ve Florencii možnost kvalitní tvorby, opustil Řím a na čtyři roky se vydal do města, odkud chtěl vyrazit ke zteči. Svůj sebevědomý portrét (jeden z řady) pro Marcotta spáchal již zde.

Byla to pro něj šťastná doba, zahrnovali jej objednávkami, ale našel tu i nezištné přátelství manželů LeBlancových. Ingres v uctívání kvetoucí ženské krásy vysedával s potěšením před paní LeBlancovou. Nemohl se nasytit překrásných paží a rukou a vychutnával jejich vláčnost v různých úhlech a pohledech olůvkem, tužkou, uhlem, štětcem a zase olůvkem. Usazoval jí a skláněl hlavu, dával jí držet klobouček nebo podpírat si hlavu a stále hledal větší půvab, větší svůdnost a větší plavnost. V obou jejích olejových portrétech podal dokonalou definici urozeného původu a majestátní vznešenosti ženy kvetoucí všemi krásami zralého věku.

Proti těmto podobiznám je jako trochu odpudivý protějšek pan LeBlanc, symbol úřednické horlivosti středních tříd, která vedla k ministerským křeslům. Na kresbě nedbale oděný měšťan v nedopjaté vestě a pomuchlaných kalhotách, impozantní ošklivec plný života a bystré inteligence (IQ). Na olejovém obraze zachmuřený a zamyšlený králův úředník v šatech, které se zmačkaly a nakrčily neustálým vysedáváním nad agendou, člověk ponořený v úvahy.

V té době se rovněž Ingres snažil obsáhnout všechnu dokonalost a krásu florentského umění, poznat mistry renesance. Kopíroval Tizianovu Venuši z Urbina a Raffælovu vlastní podobiznu, studoval v kostelích a galeriích. Měl velkou výhodu v pochopení své první manželky Marie–Madelainy (oženil se s ní v roce 1813), která ho vždy oddaně podporovala ve všech jeho snahách o velikost, o níž nikdy neměla nejmenší pochybnosti.

Ve Florencii se Ingres konečně dočkal – z jeho rodného Montaubanu přišla objednávka, která ho měla vynést do popředí ve vlastní zemi. Co na tom, že to byl obraz oltářní, pro tamější katedrálu – Slib Ludvíka XIII. Co na tom, že Bourboni si přáli, aby celý svět věděl, že i přes revoluci, která otřásla světem, Francie zůstává přísně katolickou relikvií. Ingres se vrhl do studia dobových dokumentů, bil se s dílem jako udatný lev a jeho výpočty mu vyšly – král Karel X. ho dekoroval řádem Čestné legie, dostavily se ovace ze všech oficiálních míst – a jak by také ne, když jeho obraz byl po výtvarné stránce v plném protikladu s revolučností romantiků, obviňovaných v té době ze všeho, čím Francie musela procházet v uplynulých letech.

PAŘÍŽ

Byl však malíř šťastný? Vždyť v nástupu nové doby se veřejně postavil na stranu konzervativců. Jistě, lichotily mu pocty a ukojená ješitnost, byl zvolen členem Akademie krásných umění, v jeho ateliéru se scházeli žáci plni obdivu k velkému mistrovi. Tvořil svá životní díla – Apoteózu Homéra, portréty nastupující podnikatelské elity, při nichž se nechával strhnout a překračoval sám sebe a své mistrovství – zanechal svědectví, obnažující novou třídu až do morku kostí. Tyto podobizny byly vzhledem k dobovým zvyklostem čímsi zcela novým, nelítostným a přitom vrcholně mistrovským a diskuse, jež vyvolávaly, by stačily ukojit ctižádost nejednoho umělce. Ale přicházely další úspěchy – jmenovali ho důstojníkem Čestné legie, profesorem a nakonec ředitelem Školy krásných umění. Stále ho však trápily pochybnosti – opravdu je tak dobrý, jak všichni kolem něj zdůrazňují, nebo by mohl dosáhnout ještě víc? Je či není vůdcem francouzské elitní školy malířů? Nemají romantikové vlastně pravdu ve své touze přetvářet svět, zatímco on zůstává věrný „čistému“ UMĚNÍ ŽÍT? Jako by se bál připustit, že i jeho dílo je po obsahové stránce v mnohém revoluční anebo alespoň nové; považoval se vždy za důsledného nástupce klasiků, gigantických rozměrů z minulosti. A do těchto rozjitřených úvah přišla rána – kritika si dovolila napadnout jeho obraz Umučení svatého Symphoniana pro katedrálu v Autunu, dílo, na němž pracoval celých deset vysilujících let. Hluboce uražen se rozhodl opustit ty, kteří ho dle jeho mínění nebyli hodni – a znovu se vrátil do města ideálů Říma – na dlouhých šest let poblíž Úst pravdy. A už tehdy byl rozhodnut, že návrat bude ještě triumfálnější než první, že své nepřátele srazí jednoduše na kolena.

ŘÍM

Návrat do Říma se ovšem lišil od prvního pobytu – kdysi nepříliš majetný a začínající umělec se tam vracel coby ředitel Francouzské akademie. Také tak vystupoval – na tvorbu se příliš nesoustředil, až v posledních letech pobytu – ale všichni měli vědět, že před nimi stojí velký organizátor, zakladatel sbírek, přítel umění, jež ztělesňoval svou osobností. Ve Vile Medici zněla hudba, provozovaná největšími mistry té doby – a samotným Ingresem, v němž měli najít důstojného partnera. Nechceme mu křivdit, vždyť výsledkem těchto seancí jsou krásné portréty jeho přátel – Ference Liszta, Charlese Gounoda a dalších. „Svým žákům, kteří vzhlíželi k učiteli s nelíčenou úctou, věnoval autoportrét, v němž pětapadesátiletý (jako včera Gary Clail…) mistr hypnoticky pronikavým pohledem zdůraznil neoslabenou sílu vůle a hrdé sebevědomí,“ napsal o něm v již vzpomínané monografii Bohumil Mráz.

Avšak vnitřní nepokoj (u vědomí blížícího se návratu) jím zmítal. Je to znát z jeho dost ješitných a zároveň velmi rozkolísaných dopisů přátelům: „Jak bude probíhat zbytek mého pomateného života? Ti psi (rozuměj kritikové) se mne budou vždy snažit rozsápat a já proti nim mohu zvednout paži vyzbrojenou toliko štětcem – nesmím se nechat strhnout k nerozvážným psím kusům! Dám přednost chvíli, až ty stupidní klevetníky budu moci uvrhnout v hluboké zahanbení.“

Byla to ovšem chvíle, o níž mnohdy zapochyboval: „Zbývají mi ještě dva dlouhé roky bez přátel. Kdo ví, zdali bych potom ještě nalezl sílu říci Francii své poslední sbohem, té krásné zemi, která byla ke mně tolik nevděčná. Ach, ta prostřednost, jež všechno velké znehodnotí!“

Přitom právě vytvářel jedno ze svých vrcholných děl, Odalisku s otrokyní, za níž následovala práce pro vévodu Orleánského s antickým námětem – Nemoc Antiochova.

Jeho pomyslní trudnomyslní nepřátelé „udeřili“ ještě jednou – následník ruského trůnu, pro něhož maloval Madonu s hostií, ho nepřijal a honorář (ač závratný) mu vyplatil po svém maršálkovi. Nic víc Ingrese nemohlo tak urazit. A tu přišla z Paříže zpráva, že vévoda dal Antiocha vystavit v Královském paláci, aby oslavil tvůrce, k němuž má národ veliký dluh. Opět Ingresovi přálo štěstí, tím spíš, že antika znovu přicházela do módy. Davy, jež ho při návratu (už posledním) vítaly, banket s půl tisícovkou hostů a Berliozův koncert na jeho počest, kde se zpívaly malířovy nejoblíbenější árie z Glucka i Webera a nakonec přijetí u krále, byly tím nejlepším lékem na uraženou ješitnost, jemnocit. Šedesátiletý mistr konečně rozdrtil Prostřednost a svým prostředníkem ji naznačoval jedině jemnocitem fuck off…

PAŘÍŽ

Zbývalo mu ještě šestnáct let života a dá se říci, že z nich nepromarnil ani kapku. Samozřejmě, že nezměnil své názory a před zmatky doby se stále utíkal k onomu umění, které si nešpiní střevíce na cestách každodenní skutečnosti džungle – ve stejném roce, kdy Courbet podpisem pod Štěrkaři oznámil nástup nové doby, Ingres pracoval na Zlatém věku, obrazu, v němž chtěl zachytit ideu rodící se „čisté“ antiky.

Avšak jakmile před ním usedl člověk z masa a kostí, Ingres se nechal rád strhnout – jeho pozdní podobizny nejsou jen výsledkem hlubokého uměleckého poznání, ale i poznání lidského jádra, pronikavé moudrosti, vítězství lidského rozumu i citu nad strnulými a pohodlnými dogmaty. Přistupoval k portrétovaným se stejným zaujetím jako za mladých let – na podobizně bohaté paní Moitessierové pracoval celých dvanáct let!

Když 14. ledna 1867 přišel o svůj život, dostavilo se poslední vítězství – Paříž mu vystrojila pohřeb s poctami, jež náležejí jen nefalšovaným králům.