Gary Clail

Příchod bývalého pokrývače střech z Bristolu do velitelství On-U se zdál být nepravděpodobným začátkem umělce, který zajistil Adrianu Maxwellu Sherwoodovi dodnes největší úspěchy v hitparádách. Steve Barker nám poskytuje fakta:

Příchod Garyho Claila k On-U Soundu, to přineslo rozvoj tendence sebevědomého uvědomělého raggamuffinu, o jakém se nikomu tady předtím ani nesnilo. Gary přišel do Bristolu jako známý Marka Stewarta, také komu se přibližoval v jihozápadní Anglii s epickými baladami, byl básník a veršotepec Andy Fairley, který již bohužel odešel z tohoto „špinavého světa hříchu“. Jakákoliv pravda o Garyho prostředí se vždy upravila, aby byla dobrým příběhem – pokrývání střech, zájem o ojetiny, o povrchní habaďůru s cikány a potom samotná hudba. Bristol byl, je a pořád bude samorostlou scénou, a v tom zůstane jeho síla, akvizice hřmotnosti.

V období mezi polovinou a koncem 80. let se stal Gary Clail pravidelným uvaděčem všech možných typů živých vystoupení On-U s jeho výkřiky do publika „On-U Sound in the Area!!!!“ jako výpomoc na přivítání nadšenců On-U Soundu a zároveň i jako nečekaný přídavek. Vypomáhání přimělo Garyho stát se v roli DJe, MC, hecovače nápadným opakem k nudným praktikám místního DJe, který obvykle tápal a huhlal nezřetelně do nevhodného setu před vystoupením skupin anebo ještě hůř, poměrně obvyklé byly na akcích On-U chvíle meditativního ticha! Skutečný účinek Garyho byl v uvedení a otestování nových On-U rytmů a skladeb, a také v navlékání nových modelů ze zvučných not do interpretace starých oblíbených popěvků. V době, kdy se zabydlel ve studiu, pokud zrovna nejel na nějaké turné, vyhrabával Gary iks kazet Sherwoodových mixů, které jinak byly určeny k likvidaci záznamů.

Singl „Human Nature“

Gary spáchal svůj první vinylový singl v říjnu 1985 na tracku s jemně zahalenou rychlostí „Half Cut for Confidence“ (= posilněn alkoholem pro nekomplikovanost a kuráž). Doprovázející hudebníci byli zásadně Tackhead, ale označeni byli jako TOTP – The Occult Technology of Power, což byla narážka na TOTP – Top Of The Pops, dlouholetou televizní show ve Velké Británii! V následujícím roce Gary debutoval na World Labelu, v riskantní sázce mezi Tackhead a Johnem Loderem ze Southern Studios, píseň se jmenovala „Hard Left“. V roce 1988 spatřilo světlo světa vydání singlu „Reality“ s obrácenými popisky a s Gary Clailem coby doprovodným zpěvákem. A to bylo vše, co vytěžilo zisk pro ON-U a World Label. Gary pak sjednal vydávání materiálu v budoucnu na labelu Perfecto, náležejícímu DJi Paulu Oakenfoldovi. Jejich spolupráce přinesla „vyvrcholení, po jakém toužili“, Garyho vystupování v nefalšovaném Top Of The Pops, spolu s báječně převyšujícím Alanem Pellayem, když píseň „Human Nature“ dosáhla 10. příčky v britských hitparádách (zdaleka nejvyššího umístění pro On-U výplod v jeho vlastních pravidlech), třebaže původní sampl kazatele Billy Grahama byl pod pohrůžkou soudní žaloby nahrazen Garyho vokálem.

Album „End Of The Century Party“ – rok vydání 1989 (název alba byl vypůjčený ze stejnojmenné knihy vydané nakonec až v roce 1990 od autora Steve Redheada, přítele On-U Soundu, který se stal později docentem na Fakultě humanitních věd, práv a společenských věd na Manchesterské Polytechnice). Deska byla v podstatě Tackhead doplněný o pár kamarádů s Garym jako hlavním zpěvákem. Jméno projektu Tackhead Sound System nemohlo být používáno dál, když název kapely chystali pozměnit pod záminkou jejich stejně nakonec neuskutečněných námluv s major labelem, který si hledali, ačkoliv veliké labely zasmluvnily málo předčasných rockových ideálů v chování a nevhodně se zde zapomínalo na obsah sdílné hudby. Přízvisko On-U Sound System se ukázalo být správnou náhradou a to bylo vlastně ono, tohle dělával Gary Clail s vervou na prvním místě!  

„End of the Century Party“ byla jeho druhá LP deska po „Tackhead Tape Time“, efektivně jako výběr největších hitů vydaných o rok dříve u Nettwerk Records. „Beef“ zahajuje kolekci písní a byl radikálně přemíchán pro nové vydání jako první singl Garyho Claila na labelu Perfecto. Ačkoliv se totálně neshodoval v krizi nemoci šílených krav s vlivnou politikou a tiskem o pár let později, přesto vyzněl jako předvídavé varování před nebezpečnou škodlivostí u našich trsajících přátel! „Two Thieves and a Liar“ je nepochybně nejlepším kouskem z alba, s vytrestávající basovou linkou, skvělým samplem na prohřešky v

práci na čtvereční míli, Bim Sherman si sladce prozpěvuje ve vzájemném postavení s Garyho protestním výkladem, efekt je skoro biblický ve svém účinku (rytmus je společný s „JA Minor“ od Dub Syndicate).

Pokračuje Garyho dlouhotrvající tématika nakládat s texty, týkající se sociálně uvědomělých aktuálních problémů a „Privatise The Air Pts 1 & 2“ byly obzvlášť útočné. Opravdu problém byla privatizace ve svém rozsahu za vlády Thatcherové (předsekyně vlády v UK 1979 – 1990) se zvýšeným dotazem: „kde to celé skončilo?“. Nahrávku pozvednul rytmus z Barmy Army bass-heavy tracku „Stadium Rock“ a viděli jsme Garyho nejvíce se přibližujícího k opravdovému stylu JA´ toastingu na počátku 80. let. „Rat Race“ i „House Building“ mají totálně odlišný zvuk zásluhou programování Davida Harrowa, který potom udělal s On-U spoustu živých a studiových nahrávek. V posledním tracku „A Man's Place On Earth“ doprovází Garyho ex-PIL hudebník Keith Levene, spolu vytvořili pompézní rock bez přikrášlení pro záminku, ale musí se nechat, že je to úžasnej kousek na závěr alba.

Přítomnost Garyho Claila na scéně On-U Soundu od 80. let určitě přinesla novou energickou atmosféru do živých vystoupení a ačkoliv jeho vokální styl může být považován objektivně za prostý, silný a správný, tedy za solidně uzrálý, rozhodně dokázal vždy do svých písní a prvních singlů vkládat ze sebe maximum.

„Dreamstealers“ LP

Zatímco chvíle pod křídly labelu BMG / Perfecto Garymu přinesly pravděpodobně největší komerční úspěchy, pomohly k nim v nemalé míře remixy talentů Paula Oakenfolda a Steve Osbornea, aby jeho některým písním naostřily ještě větší taneční chytlavost, ovšem jejich spolupráce měla jen krátkou životnost. Zatímco se album „Emotional Hooligan“ z roku 1991 prodávalo docela dobře, kombinace Clailovo naivní víry, že byl teď vyzrálou pop star spolu s nedostatkem nového hudebního postupu a zvláště u jeho nahrávací společnosti roustoucí nezájem o propagaci vyústily v zatrpklý odchod v roce 1993. Hlavně mizerná propagace následujícího alba „Dreamstealers“ zanechala v ústech Claila a Sherwooda trpkou příchuť z chování velikých labelů.

Na nové smlouvě si plácl s Yelen Musiques ve Francii a výsledkem se stalo album „Keep The Faith“, které bylo ve většině případů pochvalně přijímáno a které obsahovalo více Clailových charakteristických kritik proti nespravedlnostem světa předtím, než se potichu vytratil ze scény v druhé polovině 90. let. Potom si koupil kostel v Penzance (Anglii), přestavěl ho na penzion a pak ho na pár let řídil. Poslední zmínku, kterou jsem o něm zachytil, je že je zpět v Bristolu a má zájem zase uspořádat živelná vystoupení.

Rok 2014

…a v počinech zasloužilého umělce i nadále nacházíte komické momenty, momenty překvapení, momenty uvědomělých představ o nápravě nekalého nabourávání mafie u zaneřáděného světa spirituální osvěta, vše podbarvené vždy kvalitní, nadčasovou a solidní hudební kulisou i esovitou formou projevu: stop už všem těm HEROICKÝM Herodesům, excesům a podvodným běsům, prozřetelně klamným děsům.