JOSÉ MARTÍ

☼     28.1.1853     HAVANA                ۞      19.5.1895    DOS RÍOS

„Je třeba zdůraznit, že vše, co souhrnně uvádíme jako charakteristické pro novou epochu Ameriky, má svůj původ v Josém Martím, zatímco on jej má v sobě, ve své subjektivní, novátorské, modernistické a americké originalitě. Naplňuje se v něm to, co prohlašoval o Americe: „Naše Amerika nevychází ani z Rousseaua, ani z Washingtona, nýbrž ze své podstaty.“   

Federico de Onís

*

Zatímco znavení muži pravidelně oddechují, přikrytí houněmi, neboť na apríla je tam v horách zimy dost, ten nejmenší a nejhubenější z nich si k překvapení venkovanů, u nichž se ubytovali, vzal hlídku. Cítil nutnost zaznamenat události, co den dal, ostatně psaní se mu za dlouhá léta stalo samozřejmostí, poněvadž se jím živil. Pro jeho železnou vůli bejka neznamenaly únava ani pokročilá noc žádnou překážku, své soustředění posiloval mnohokrát za nesrovnatelně těžších podmínek. Usedl na zem, a opřel se o stěnu domu, revolver v klíně. Oknem z kuchyně sem dopadalo nepatrně světla, statek měl vyvolávat dojem klidu, toho, že tu život uhání o závod normálně. Muž si opřel o kolena zápisník a datloval: „11. dubna 1895 – člun. Vypluli jsme v 11. Minuli jsme (ve 4) těsně Maisí a vidíme maják. Já na můstku. V půl osmé tma. Pohyb na palubě. Kapitán naměkko. Spouštění člunu. Za prudkého lijáku odrážíme. Nabíráme blbý kurs. Ve člunu rozdílné názory a z hlášek rovnou cítit podrážděnost. Liják stále prudší. Ztrácíme kormidlo. Určujeme směr. Vesluji na přídi. Za mnou Salas. Paquito Borrero a generál se snaží pomoci vzadu. Připínáme si revolvery. Kurs zátoka sviní. Pod mrakem se objevuje nový rudnoucí měsíc. Přistáváme u kamenité pláže La Playita (pod Cajobabem). Zůstávám v člunu jako ten poslední a vyprázdňuji jej. Vyskakuji hopla. Nevýslovné štěstí.“

Čteme-li dnes zápisky z deníku Josého Martího, které smolil krátce před svou smrtí, věříme, že pocit štěstí, který vychutnával, musel být opojný. Po patnácti letech opět stojí na půdě vlasti, po čtvrtstoletí sem nakukuje věhlasný reportér, básník a divoch diplomat jednou provždy z vyhnanství (během něhož se podíval na Kubu jen dvakrát, ale vždy byl rychle španělskými byrokraty z kolonie vyhoštěn). A přichází splnit svůj vytyčený úkol, na němž makal bez ustání dlouhých pětadvacet let – osvobodit Kubu, jedno ze dvou posledních zbývajících lokalit (druhým bylo Portorico) v Americe od španělského diktátu. A nejen to – revoluce, kterou zakouší, má uchránit celý latinskoamerický subkontinent před novým nebezpečím, kapitalistickou řízenou střelou USA. „Znám bastarda dobře, žil jsem v jeho útrobách,“ napsal, neboť v New Yorku prožil čtyři roky. Nedělal si iluze o severní velmoci. Vždyť jen o málo let později John Quincy Adams, státní tajemník amerického prezidenta Monrœa, prohlásil: „Politika stejně jako fyzika se řídí principy gravitace a právě tak jako jablko, sražené bouří z rodného stromu, může dopadnout toliko na zemi, i Kuba, násilím odtržená od nepřirozených pout, která ji svazovala se Španělskem, a neschopná vládnout si sama, může být toliko přitahována k USA, které, řídíce se týmž principem, ji nemohou odhodit ze svého lůna.“

Nepředbíhejme však událostem. Do odchodu Španělů z Kuby chybělo v dubnu roku 1895 víc jak tři roky.

Byl to však Martí, kdo viděl dál. Jako první pochopil, že budoucnost Latinské Ameriky nelze propojovat s kulturním a politickým dědictvím zárodků Evropy, ani se Spojenými státy. Věřil, že budoucnost subkontinentu je ukryta v něm samém, v jeho vlastních kulturních vazbách, v jeho vlastních tvůrčích silách, o něž je třeba se opřít. „Vzděláním ke svobodě“, bylo jeho heslo. „Kultura je zbraň, východisko z nouze, ne ozdobný předmět doličný, zámek i klíč, ne ozdobný přívěšek na klíč.“ Její moc vždy nadřazoval síle střelného prachu, kultura pro něj neznamenala jen jakési zasloužené vtipkování na pořadu dne.

ZBRAŇ NEBO ZACÍLENÁ SLOVA PÁLIT DO VZDUCHU?

„V jedenácti zřetelná střelba. Kartáčová palba, která proti zastřeným, suchým výstřelům bubnuje do rytmu. Bojuje se takřka pod našima nohama: tři střely tvrdě narážejí do kmenů. „Jak hezká je střelba sledovaná pro jistotu z dálky!“ prohlašuje pohledný chlapec ze San Antonia, ještě mrňous. „Hezčí je zblízka,“ připouští starší dědula. Dál cestou vystupujeme na břeh potoka. Střelba houstne, nálada až mrazí.“ – Odložil na chvíli deník. Je na ostrově přesně dva týdny a povstání se rozrůstá, tak jak to očekával. Vzpomněl si, jak v New Yorku, posledním místě svého exilového působení, vycházel původně z jiných představ – nestavěl na první místo vítězství v bratrovražedné válce (neb španělské vojsko tvořili většinou Kubánci), ale mezinárodní uznání Kuby jako suverénního státečku na mapě. Dlouhá léta bojů za nezávislost nepřinášela kýžené cíle a radostné chvíle. Čeho bylo dosaženo v Desetileté válce? Téměř ničeho. Amnestie, jež byla rychle odvolána. Několika svobod, jež nebyly respektovány. Osvobození otroků, které se nevztahovalo na všechny, nýbrž jen na černé z nich, kteří bojovali v řadách povstalců. Vojenští vůdcové povstání označili dohodu ze Zanjónu (podepsanou mezi kubánskými politiky a španělským generálem Martínezem Camposem v roce 1878) za zradu a odešli působit užitečněji do vyhnanství. Všichni věděli, že nic není rozhodnuto, a že jednoho dne začne vše nanovo. Že mír je pouze příměřím, a že Kubánci budou sbírat síly, aby konečně a definitivně rozhodli, že Španělska má každý až po krk.

Otázka zněla – jak to provedeme?

Stále věřil v jednání, v sílu slova. Tu si ostatně ověřil nejednou na svých statích, básních a publicistických materiálech. Jeho úvaha Naše Amerika se stala programem a manifestem národů subkontinentu, získal si takovou vážnost, že se stal nejen duchovním vůdcem Kubánské diaspory v exilu (na rozdíl od generálů), ale Argentina, Uruguay a Paraguay mu nabídly, ať se stane jejich konzulárním zástupcem v New Yorku, pokud možno příští týden.

„Samolibý vesničan se domnívá, že za humny končí svět, a aby to dotáhl na starostu nebo pokořil soka, který mu vyfoukl dívku před nosem, či aby mu v kasičce nakynuly úspory, schvaluje, jak nešťastně je svět uspořádán, a neví o obrech v sedmimílových botách, kteří ho mohou přišlápnout, ani o nebeském sváru vlasatic, jež letí vzduchem pohříženy do spánku a pohlcují světy. Co přetrvává vesničanského v Americe, musí procitnout na čerstvém vzduchu. V dnešní ustarané době se nedá ležet s kapesníkem na hlavě, nýbrž se zbraní místo polštáře, jako mužové Juana de Castellanose: se zbraněmi soudnosti, jež vítězí nad těmi druhými. Opevnění myšlenek je cennější, než opevnění z kamene.“ Tak začal svou úvahu o nové prosperující Americe. Brilantním, a přesto všem přístupným způsobem rozprostřel svou vizi Latinské Ameriky. Jako málokterý z Hispanoamerických přátel jeho doby si položil základní otázku oprávněnosti evropské inspirace. „Kdo nemá důvěru ve svou zemi, je jen slaboch,“ napsal. „Protože jim chybí odvaha, odpírají ji ostatním. Nedosáhnou na těžko dosažitelný strom churavou rukou, rukou s nalakovanými nehty a náramkem, rukou z Madridu nebo Paříže, a říkají, že na strom nelze dosáhnout. Je třeba naložit lodi tímto škodlivým hmyzem, jenž vlasti, která je živí, rozhlodává kosti! Jsou-li to Pařížané nebo Madriďané, nechť se jdou předvádět na Prado či rozdychťovat k Tortonimu. Ti tesařovi synové, kteří se stydí, že otec je tesař! Ti rodilí Američané, kteří se stydí za matku, jež je vychovala, protože nosí indiánskou zástěru, zříkají se jí, darebáci, když churaví, a nechávají ji opuštěnou smutnit na lůžku nemocných.“

Martí soudil, že také Severoameričané sebevědomě přijali a rozvíjejí evropské kulturní dědictví v jeho směřování k racionalitě a rozchodu s přírodou. Tvrdil, že je naopak žádoucí věnovat pozornost vitálním hodnotám, jež představují rasově specifické, sociálně opomíjené složky obyvatelstva Antil, Střední a Jižní Ameriky, „uvolnit Indiána, uvolňovat místo schopnému černochovi, přizpůsobit svobodu potřebám těch, kdo kvůli ní povstali a zvítězili“. Tedy nikoli creole – „auditor a generál, literát a obročník“ – určuje kulturní typ subkontinentu, nýbrž pestrobarevná lákavá svébytná směsice jeho obyvatel, žijících doposud v hmotné a duchovní krizi, nouzi, depresi. Nejlépe ji zastupuje mestic (původně míšenec s bělošskou a indiánskou krví, když to zkusil Old Shatterhand na Nšo–Či či náhradou na Rybanu…; označuje se tak běžně i mulat), jeho dosud přírodní myšlení a cítění. Nezpochybené nějakou hodnotou balíků akcií. Tito mesticové se v latinsko–americké revoluci mravně obrodí a dokáží v nové podobě rehabilitovat i humanistický odkaz staré Evropy.

Za urážku španělských zbraní a státu ho už v sedmnácti letech poslali na šest roků nucených prací do kamenolomu, kde za několik měsíců otročiny těžce marodil a trest mu byl na přímluvu rodiny (jeho otec byl vysloužilý španělský poddůstojník) změněn ve vyhnanství. Všechny životní zkušenosti ho předurčovaly k tomu, aby revoluci sloužil s puškou v ruce, ale on věřil hlavně na revoluci duchovních hodnot. Jeho odpůrci, ale i přátelé mu v tomto směru vyčítali utopismus. Když se na Kubě opět rozhořívalo povstání, přijeli za ním do New Yorku i veteráni Desetileté války, generálové Máximo Gómez a Antonio Maceo. Gómez chtěl zabránit nesvárům (tedy i nešvarům) a rozptylování sil, jež vedly k neúspěchu v Desetileté válce. Navrhl proto, aby mu pětičlenná junta, v níž by byl i Martí, poskytla plnou moc. Martí si Gómeze vážil a obdivoval se mu, ale jeho návrh odmítl: zbraně nechť ustoupí tóze. Na příští vlast nesmí padnout stín vojenské diktatury. To, co viděl v Mexicu Porfiria Díaze, v Barriosově Guatemale či Blancově Venezuele v něm vzbuzovalo nedůvěru k zásahům vojáků do politického dění v latinskoamerických zemích. Věřil v tvůrčí síly a principy lidu, měl obavu z diktatury. „Tyraniemi odpykaly republiky svoji neschopnost poznat opravdové složky země, odvodit z nich formu vlády a v souladu s nimi vládnout. Vladař v nové zemi znamená TVŮRCE, nikoli jen bačkoru na vyhození, na vychození, alou ta současná brambora, úděsný pan zemiak.“ (Naše Amerika).

Oba generálové ho opustili. Bez něho však nic nesvedli a on nesvedl nic bez nich. Dva dny nato napsal Martí Gómezovi: „Národ nelze vytvořit, jako když se velí vojenskému ležení.“

Avšak i vojáci bývalé „republiky ve zbrani“ se stavěli nedůvěřivě k politickým předákům. Ostatně, opravňovaly je k tomu četné neblahé zkušenosti z války za osvobození Kuby, která skončila už zmíněným kompromisem. Hnutí hrozilo rozpadem. A severoamerický kapitál utiskoval Kubu stále silněji. Nepodařilo se ji sice od španělské koruny odkoupit jako danajský dar (i když sumička 300 miliónů dolarů za jeden ostrov nebyla na poměry zanedbatelná), ale Spojeným státům na Kubě patřilo stále víc cukrovarů a velkostatků. Celní tarify zakazovaly dovoz kubánského tabáku do USA. Většina kubánských fabrik na doutníky se musela i se svými dělníky vystěhovat na Floridu – do Tampy a na Key West. Spojené státy nakupovaly 95 procent kubánského cukru, ale hrozily zavedením daní, jež by odrovnaly chatrné hospodaření na hospodářství ostrova. „Národ, který chce zemřít, nechť prodává jen jedinému národu,“ napsal Martí.

Věděl, že nepříznivou situaci je třeba překonat. Přistoupil na ozbrojený boj. V roce 1892 dosáhl na Key Westu dohody o společném postupu organizací zahraničního odboje a vytvořil Kubánskou revoluční partaj, nabídl Gómezovi a „Bronzovému titánovi“ Maceovi vojenské velení v připravovaných misích. Netoužil po vedoucím postavení. Byl také ochoten zaplatit cenu, jíž byla chudoba, zapomenutí a mlčení. Vzdal se všech konzulských míst, přestal spolupracovat s jihoamerickými periodiky. Jeho žena to nedokázala lehko skousnout a odešla od něj i se synem. Byl zoufalý, ale šel dál svou myšlenkovou cestou. Pochod byl jasný – až si Kuba vydobude nezávislost na Španělsku, teprve tehdy si může gratulovat a také se bude muset vymanit s bratrskými zeměmi z ekonomického područí USA.

Nadlidský úkol. Byl tak pohublý, vyprávěli pamětníci, že vypadal jako chodící mrtvolka. Jeho myšlenka ho tak dožrala, že přestal psát úplně.

DOS RÍOS

K zaznamenávání událostí a toků myšlenek se vrátil až v Polním deníku. Spory s Maceem se dál vlekly: „Tvrdošíjně trvám na jediném: svobodnou armádu – a zemi jako zemi, zastoupenou se vší důstojností (Maceo živil myšlenku vojenské junty, o níž věřil, že jako jediná může přivést revoluci až ke spravedlivým sociálním cílům)… od mého příchodu do pole mi všechny síly přes můj veřejný odpor říkají prezident, a ať přijedu do kteréhokoliv tábora, dostává se mi pokaždé znovu vrchovatě úcty a jakési všeobecné jemné nadšené náklonnosti a důkazů, že lidé jsou mou přítomností a prostotou potěšeni. A když se dnes jeden přiblížil: „Pane prezidente,“ usmál jsem se: „Proč tomu Martímu říkáte pane prezidente, říkejte mu pane generále: je zde jako generál, tak mu dokolečka neříkejte pane prezidente!“ „Kdopak to tady potlačuje lidskou touhu, pane generále?“ povídá mi Miró, „vždyť jim to všem proudí od srdce!“ Dobrá, ale on není ještě prezidentem: je to delegát.“ – Zmlkl jsem a všiml si všeobecných rozpaků a u některých jakoby ukřivděnosti.“

Sémě, které zasel, bylo při sklízení dobré. Upnul se k prostým lidem proto, že se obával rozporů mezi vojenskými složkami revoluce a jejími občanskými představiteli. Věděl, a mnohokrát to srozumitelně popisoval, že ozbrojený boj je svým způsobem snazší, než každodenní boj o spravedlivý lidský úděl v době míru. V Manifestu z Montecristi, který s ním parafoval i uvážlivý Gómez a jímž vyhlásili tuto bitvu, se říká: „Válka není k tomu, aby lákavou obětí byla Kubě vydobyta politická nezávislost, kdyby s ní nebyla spjata naděje, že další vlast bude vytvořena ke svobodnému myšlení, rovnocenným zvykům a hlavně pokojné práci.“

Vzpomněl si, jak mu jistý kubánský kumpán, stoupenec španělské koruny, nalil v Tampě do vína cyankáli, Kyanid draselný. Martí víno pozřel, ale vyvázl z toho s neporušeným zdravím. Incident se nezdařil tomu darebovi. Neznepokojoval ho ten jed, ale skutečnost, že onen Kubánec si dovolil být tak málo vlastenec. Martí muži vysvětlil, co a jak, a po hodinové přednášce autority padl vrah do náruče své oběti a vstoupil do řad povstalců dobrovolníků.

Znovu uvažoval o síle slova. Soukromým tiskem vydal dvě sbírky veršů, většinu svých nezapomenutelně troufalých stránek rozptýlil po novinách a časopisech celého kontinentu v podobě esejí, článků, provolání, přednášek, slavnostních ceremonií. Nikdy samozřejmě neuvažoval o tom, jakou starost tím později přivodí literární vědě. Na jednom se však shodli všichni – Martího publicita je uměním jako poživatelné víno (trval na tom již na přelomu 20. století Pedro Henríquez Ureña), ať je věnována velkým postavám literatury, Herediovi, nebo Emersonovi a Whitmanovi, ať se v ní zamýšlí nad novou stavbou Brooklynského mostu nebo velkolepou atrakcí v režii Buffalo Billa. Největší síla zůstala těm jeho pracím, kdy postupně opouštěl květnaté barokizující periody (známé i dnes například z Márquezových románů), vyjadřování je stručné a jednoznačné. Žurnalistika, kterou názorně předkládal svým věrným čtenářům na stránkách listu La Patria, byla určena jak dělníkům z tabákových továren a pologramotným venkovanům v Oriente na východě Kuby, tak i vzdělancům, kteří za sebou měli evropské a americké univerzity. Nikterak se přitom neuchýlil od svých představ o originální, původní formě, vycházející z latinsko–amerických reálií. Právě díky jí je dnes považován za předchůdce modernismu, prvního proudu v hispanoamerickém písemnictví, který se nevytvořil z přímých evropských podnětů, ale vznikl z domácích zdrojů. Škatulku však pro něj vědci a kritikové nalézt nedokázali. Později o něm Federico de Onís napíše: „Jisté je, že tato skutečnost, že je jedinečnou a nezařaditelnou autoritou, představuje základní charakteristický rys nového období, které jím více než kýmkoliv jiným začíná v hispanoamerickém písemnictví. Nejenže mu patřil, nýbrž byl jeho největším tvůrcem, ne bačkorou.“

On sám se ovšem podobnými úvahami nikdy hluboce nezdržoval, jeho psaní bylo odrazem stavu jeho nitra, nitra deluxe, denní trpělivé práce za osvobození Latinské Ameriky. Věřil, že jeho cíl se naplní i tehdy, když v lednu 1895 daly americké úřady zabavit tři lodě plné zbrojního arzenálu pro kubánskou revoluci. Natolik s Gómezem i Maceem věřili v konečný hladký průběh, že se rozhodli pro válku i bez nich – vojáci revoluce pak na Kubě někdy začínali svůj boj proti Španělům kamením, aby ukořistili pušky. Ale nic už je nemohlo zastavit.

Ti, co ho pamatují z posledních dnů jeho života, tvrdili, že plál horečkou – všechno v něm byla myšlenka, ale ta myšlenka docházela okamžitě uskutečnění. Všechno v něm byl sen, ale tento sen se stával akutně i činem, postrachem pro hovnivály.

Byl příliš statečný (i dost naivní), aby řídil boj o novou republiku ze své newyorské základny. A moudrý nato, aby věděl, že jeho případná smrt v boji zmobilizuje další síly Kubánců, stane se neochvějným příkladem odvahy pro stovky a tisíce dalších. Potkala ho zubatá Vysmátá akorát v bitvě u Dos Ríos 19. května 1895, kdy se na koni, s revolverem v ruce, pustil příliš hrrr kupředu. Je zachycena na krásném obrazu malíře Enriqueze, jednoho ze zakladatelů moderního latinskoamerického malířství. Martí se zasněným a přesto nezlomným výrazem klesá z koně, zatímco po něm vztahují ruce dvě nymfy, dvě řeky – Dos Ríos v překladu.

Měl pravdu, když se obával Spojených států, a měli ji i generálové, když se po vítězství revoluce stali svědky toho, jak zaprodanci domácí politici udělali z ostrova, který se měl stát nadějí kontinentu, přívěsek na zámek a klíč USA. Avšak Martího příklad utvářel další bojovníky za svobodu Kuby a Latinské Ameriky – Ernesto „Che Guevara“ Rafael Guevara de la Serna byl jedním z mnoha. Ti postupně vedli dál v život jeho myšlenky.

Krásná slova o něm napsal francouzský spisovatel Robert Merle: „Celá staletí by se opotřebovala na žule jeho díla. Před každou kubánskou školou hledí z běloskvoucí busty jeho krásná přemýšlivá grimasa, nakloněná dopředu jakoby vahou čela. Jeho hrdé, vyvážené věty s bohatým myšlenkovým doprovodem rozpínají svá křídla ve velkých černých písmenech na někdejších reklamních tabulích podél silnic, ve zlatých písmenech na stěnách ministerstev, ve světelných písmenech na vrcholu havanských mrakodrapů, odkud září do noci a dokonce i na hřbitovech, na hrobech obětí diktatury. José Martí je ztělesněním historického svědomí Kuby. Ale tady jeho slova nekončí. Znějí ozvěnou od Rio Grande až po Patagonii, po celém dlouhém kontinentu, který slyší, že udeřila hodina, kdy musíme podruhé vyhlásit svou nezávislost! Dvě stě miliónů opovrhovaných ubožáků, černochů, Indiánů, míšenců, Ibeřanů: Naše Amerika.“

https://www.youtube.com/watch?v=OZZYpQ4Hj7E

Björk – „Army Of Me“ (ABA All-Stars Mix)

https://www.youtube.com/watch?v=sHuZxguI17w

Björk – „Army Of Me“ (Instrumental ABA All-Stars Mix)

1.

Vzhůru, děti vlasti,

den slávy nadešel!

Proti nám tyranie

zvedá svůj krvavý prapor!

zvedá svůj krvavý prapor!

Slyšíte v našem kraji

řev divokých vojáků?

Přicházejí vraždit naše děti,

naše ženy v naší náruči!

Ref.: Do zbraně, občané!

Šikujte se pod prapory!

Vzhůru! Vzhůru!

Nechť krev nečistá napojí

brázdy našich polí!

4.

Třeste se, tyrani! A vy, zrádci,

hanbo celé země!

Třeste se! Vaše otcovražedné plány

dojdou konečné odplaty!

Každý je vojákem připraveným

k boji proti vám.

Padnou-li naši mladí hrdinové,

země zrodí nové,

odhodlané k boji.

http://cs.wikipedia.org/LA MARSEILLAISE

Jako hymna se hraje pouze první sloka a refrén.