LUÍS DE CAMÕES

☼      přelom prosince 1524 a ledna 1525     LISBOA        ۞     10.6.1580    LISBOA

„Místa neměl jsem, kde bych si odpočal.

Ani naděje, že složím hlavu svou.

Duši mé byl svět jen k žalu, strastí pln.

Zhynout neměla však: toliko vrtkavou

vůli svou jí osud zakusit dal.

Ó, kdo nářkem ztišit mohl by poryv vln

Ve chvíli, kdy oceán se běsnit jal?“

Z Camõesovy kancóny (překlad Kamil Bednář)

*

Slavný portugalský mořeplavec Vasco da Gama, na konci své kariéry místokrál Východní Indie, zemřel v prosinci roku 1524. Ve stejné době – nebo snad o pár chvil později – se narodil kolík Luís de Camões. Pouhá shoda náhod, pomyslíte si? Jistě. Nebyla však jedinou. Mezi dvěma celebritami portugalských dějin bylo vzdálené příbuzenství – Luísův dědeček Antão de Camões si vzal za manželku sestřenici Vasca da Gamy a podle některých kronikářů doprovázel velkého mořeplavce na první i druhé cestě do Indie. Důležitější ovšem – jak se později mělo ukázat – bylo spříznění duchem.

Připomeňme si některé nejvýznamnější okamžiky portugalských dějin, jež předcházely době, v níž žil Camões, a které rozhodly o její tváři. Za panování avizské dynastie (vládla od roku 1385) podnikli Portugalci množství zámořských cest – zejména zásluhou prince Jindřicha Mořeplavce (1394–1460). Celé patnácté století probíhalo ve znamení koloniální expanze. V roce 1488 objevil Bartolomeo Díaz mys Dobré naděje, krátce nato, v roce 1493, rozdělil papež Alexander VI. bulou Inter caltera celý tehdejší zámořský svět mezi dvě velmoci – Španělsko a Portugalsko. Hranice na západní polokouli upravil kontrakt tordesillaský (1494), na východní polokouli došlo pak v roce 1529 ke smlouvě zaragozské. Portugalská renesance vrcholila za vlády Manuela I. Velikého, zakladatele koloniálního panství v Indii, východní Africe, Indonésii a Brazílii. A konečně událost pro budoucího básníka nejinspirativnější: v letech 1497 až 1499 Vasco da Gama vyčmuchal námořní cestu do Indie; plavbu zopakoval začátkem následujícího století – v letech 1502 a 1503.

Kdybychom se ve vyprávění o Camõesově žití chtěli přidržet výhradně jen ověřených faktů, stačil by nám k tomu nevelký odstavec. O jeho osudech je málo věrohodných zpráv, daleko větší část básníkových životních peripetií je rekonstruována ze zmínek a narážek porůznu roztroušených v jeho literárním odkazu. Je samozřejmé, že mnohé z těchto dohadů byly po dlouhá staletí předmětem rozepří literárních historiků – a je tomu tak vlastně dodnes.

Camões pocházel z nižší portugalské šlechty. Luísova matka údajně zahynula při porodu, otec Simão de Camões se podruhé oženil, ale záhy nastoupil vojenskou kariéru. Bohatství a slávu hledal na Východě; po ztroskotání galionu u indického pobřeží poblíž města Goa se sice dostal na souš, leč tam zemřel na následky drtivého vyčerpání organismu.

Mladý Luís zdědil titul „urozeného rytíře královského domu“, nepatrnou rentu a dům v Coimbře. Zdá se, že v tomto městě prožil celé mládí. Coimbra byla dlouho metropolí království, Lisabon se stal sídelním městem teprve roku 1256. Jednu prioritu si ovšem ponechala – od roku 1290 zde působila univerzita, jež náležela k nejstarším v Evropě.

Po absolvování generální školy při klášteru Santa Cruz, který spravovali kanovníci řádu svatého Augustina, začal Camões za podpory svého strýce Benta de Camõese studovat na univerzitě dějiny a klasickou literaturu. Poznával antické autory, byl oslněn Petrarcovým zjevem, silně na něho jistě působilo i prostředí, krása romantické metropole, jež se prostírá po zvlněných pahorcích až dolů do údolí řeky Mondego. To vše jej přivedlo k prvním literárním pokusům. A byl zde ještě jeden pádný důvod, proč se začal vyjadřovat veršem. Nikdy se už asi nedovíme, komu patřilo to „čelo ze sněhu a zlata“, které oslavuje ve slokách plných sladké trýzně. Marná touha prvotního vzplanutí sice odpovídala dobovým konvencím, zároveň však jako by předznamenávala podobu Camõesova citového života.

Provinční, byť univerzitní město mohlo nabídnout mladému nemajetnému šlechtici jedinou kariéru – církevní. Osud (nebo spíše vlivný strýc) rozhodl jinak.

V LISABONU

Přístav v širokém ústí řeky Tejo zaplňuje les lodních šroubů a stožárů; tudy proudí do hlavního města mocné říše přepych ze všech světových stran – slonovina z Afriky, stříbro z latinské Ameriky, arabské koně, pižmo a vzácný lak z Ormuzu, koření a drahé dřevo z Indie a Indonésie. João III., syn Manuela I. Velikého, nedostal přídomek Zbožný jen tak pro nic za nic. Na královském dvoře tehdy panovala přísná a strnulá morálka, celá zem od roku 1536 žila ve stínu protivné inkvizice, od roku 1540 upevňovali v Portugalsku své otěže Jezuité vs. jejich loutky.

Život u dvora byl už jen odleskem někdejšího veselého renesančního třpytu. Zde tedy pod protektorstvím hraběte de Linhares zahajoval svou kariéru „urozený rytíř královského domu“ de Camões. Její počátky byly slibné – dvacetiletý Luís dle dobových zmínek „vynikal fyzickou proporcí a duševní převahou“, upozornil na sebe zručnými sonety a redondily, úspěšně skládal eklogy, napsal dokonce k jakési slavnostní příležitosti hru Král Seleucus.

Čtyři roky přítomnosti u dvora však nevyplňovala jen literární tvorba. Básník se nešťastně zamiloval do dcery první dvorní dámy, do Catheriny d´Athayde. Ve svých verších ji nazýval anagramem jejího jména – Nathercia. Milencům se dařilo po nějaký pátek vztah tutlat, leč po prozrazení se dostavil přísný a neodvolatelný trest – Luís byl na hodinu vykázán. Uchýlil se ke svým příbuzným do Santaremu, odkud posílal na všechny světové strany dopisy se žádostí o pomoc. Na radu přátel se obrátil i na krále, který mu trest vyhnanství změnil ve vojenskou disciplínu a dril v koloniích.

Po dvou letech se ze severoafrické Ceuty směl vrátit zpět do Lisabonu. Byl stejně nemajetný, jako když odjížděl. Kromě rukopisů trpkých elegií si přivážel pouze žold v podobě prázdného pravého očního důlku. Ze spanilého siláka, který u dvora recitoval své sladce smutné verše, prochvívané oním portugalským pocitem „saudade“, tou nostalgickou i drtivou vášní duše, je nyní poloviční slepec. Své oko obětoval králi v šarvátce s Maury v dost bolestivém úhlu boje – a marně. Královský dvůr je pro Camõese nedostupný, Nathercia je teď ještě víc nedosažitelnější kost. Žádný div, že jeho duši ovládla trpkost v černé a bílé v šachovnicové a prohrávající partii. Mstí se, žije životem rváče. Marnost nad marnost, osud mu přívětivější tvář už nepředvede… raději něco fajnšmekrovitého o stopařce po Galaxii Katalin: Rozkvět jako pět tulipánků, ať žije její lahodící křehkost, z její hojivé i rojivé poezie nastane ochranná galaktická sbírka, jíž vychutnal by Jirka, vedle ní na cestách začíná na dospělost nekončící poučná chvilka, je tak roztomilá, když v jejích ústech nebrblá jen vytušená marnivost.

Po souboji, v němž vážně zranil dvorského byrokrata, byl Luís de Camões zatčen a devět měsíců mučen v hladomorně. Později o tomto období dalších útrap utrousil:

„Země, na níž bych se postavil, se mi nedostávalo; odpírali mi vzduch k dýchání a nakonec pro mne neexistoval čas ani svět. Jak těžká a hluboká záhada: zrodit se k životu, a nemít k životu ničeho, co je k němu na světě určeno! – A nemoci jej pozbýt – ačkoliv byl pro člověka už tolikrát ztracen!“

Historie se opakovala v potupě doby: Dne 7. března byl básník propuštěn; dostatečným trestem měly být tři roky vojenské služby na Východě. Již 25. března 1553 zvedly galiony indické „armady“ kotvy a opustily břehy lisabonského přístaviště. Na palubě lodi San Bento byl i králův žoldák nebo pěšák na šachovnici tahů a přehmatů Camões.

BABYLÓN CIZÍCH SVĚTŮ

Během dlouhé plavby do Indie si básník uvědomoval, jak velký čin vykonali příslušníci jeho vlastního národa. Teď měl příležitost poznat mořskou stezku, po níž se před více než padesátkou let ubíral Vasco da Gama. Na vlastní kůži poznal bouři u mysu Dobré naděje, na každé zastávce se setkával se stopami prvních plavců.

Město Goa na západním břehu Hindustánu bylo klíčem k Indii a centrem veškerého výhodného obchodování s Východem. Mělo v té době víc než šest tisíc domů a přibližně dvě stě tisíc stálých obyvatel. Bylo postaveno na ostrově Tisvari a od pevniny odděleno dvěma říčními rameny plnými krokodýlů.

V království naverbovaní vojáci nebyli po vylodění vázáni žádnou pravidelnou službou, dostávali jen nepatrný mrzký žold a sami se museli starat o obživu a o bydlení. Měli povoleno obchodovat s určitým množstvím koření, což jim neslo nezbytná procenta z obratu k živobytí. Na každou výpravu si je kapitáni lodí najímali. Tak se 111% Camões pravděpodobně zúčastnil trestuhodné výpravy na Malabar, pronásledování pirátských posádek v Rudém moři a naopak pirátských přepadovek tureckých obchodních lodí v Ormuzské úžině. V té době poznal i odvrácenou tvář slavného portugalského dobývání světa – loupeže, ziskuchtivost, bezpráví a neoblomnou krutost.

Drsné zážitky a následující dlouhé měsíce zevlování v Goa ve stagnaci jej plnily smutkem a steskem po vlasti. Tehdy se poprvé objevilo v jeho tvorbě přirovnání, které se pak jako refrén opakovalo v mnohých básních: Goa je Babylón, země zkázy, Lisabon je Sion, země naděje, symbol zbožňované a dosyta postrádané vlasti, symbol uplynulých let mládí.

K příjemnějším stránkám Camõesova pobytu v Indii patřilo přátelství s někdejším venkovským ranhojičem a učeným profesorem lisabonské univerzity. García da Horta se v Goa zabýval ušlechtilou botanikou a pracoval na svém nejrozsáhlejším díle – Kolokviích o léčivých koříncích a drogách a lékařských otázkách Indie. Až tato kniha v roce 1563 v Goa vyjde, bude uvedena Camõesovou slavnostní ódou – a bude to básníkovo první tištěné dílo.

Teď však teprve končí rok 1555. Luís de Camões pod dojmem krvavé výpravy proti Kalikutu napsal několikero satirických šlehanců. Předvádějí odpudivou galerii zlodějů, hrdlořezů, darmošlapů a vůbec zbabělců, kteří se sami pokládají za šlechtice. Redondily kolovaly po Goa v opisech a vyvolávaly velké pohoršení. Místokrál na nátlak šlechty básníka vykázal do čínského Macaa. Sbohem, Sione domova! Psal se rok 1556, Luís se už už měl vracet do vlasti – a místo toho odplouvá galionem do Malacy, na Moluky, do Číny. A tento galion, nazývaný také Stříbrný, bude pokračovat až do Japonska a vracet se bude tepřív za tři roky.

Cestu z Malacy do Macaa popsal básník ve svém díle: „Nejprve Singapur, pak Patani, Siam s řekou Manam, která zavlažuje území tisíců neznámých národů; břehy Kambodže a řeka Mekong, královna vod; Kočinčína, Anam… a konečně pyšné císařství čínské, proslavené rozlohou a nezvažitelným bohatstvím, které se prostírá od žhavých tropů až po severní pól…“

Do Macaa připlul galion někdy v červenci roku 1558. Camõesovi byla přislíbena jakási podivná notářská funkce – správce pozůstalosti po nebožtících a majetku zde nepřítomných. Později ji také zastával, a zdá se, že mu příliš starostí nedělala. V Macau dodnes ukazují turistům sloj, v níž podle legendy básník žil a tvořil. Pravdě bližší bude, že jeskyně s krásným výhledem byla cílem jeho špacírů a že přenocoval v malé portugalské osadě. Po všech těch rušných událostech konečně dva relativně poklidné roky, jichž využil k intenzivní práci na svém vrcholném díle. Ten čas však utekl až moc rychle. Po návratu Stříbrného galionu byl Camões hanebným kapitánem obviněn ze zpronevěry. Pán nad osudy všech Portugalců v tomto ztraceném koutě světa rozhodl – deportace do soudního přelíčení v Goa jistá věc. Neslavný comeback nešťastného básníka přinesl další dobrodružství. V ústí Mekongu loď ztroskotala, Camões si jako jediný z celé posádky zachránil holý život – a s ním své rukopisy. Po několikaměsíčním čekání se dostal na obchodní loď, která plula do Malacy, odtud pokračoval do Goa. Opožděné zprávy z Číny tam dorazily až po půlroce, a tak byl Luís znovu zatčen. Tentokrát se přece jen na něj usmálo štěstí, soud jej pro nedostatek důkazů očistil.

O dalších bezmála sedmi letech jeho života v Goa nevíme téměř nic. Podle jedněch literárních historiků se v tomto období setkal s mladou Orientálkou, která se stala Camõesovou družkou. Podle jiných tato Dinamene, jak ji básník nazývá ve svých sonetech, zahynula již při ztroskotání u indočínského pobřeží. Jisté je, že v těchto letech dál pokračoval v práci na svém rozsáhlém eposu.

LUSOVCI

Téměř 9000 jedenáctislabičných veršů rozvržených do desíti zpěvů tvoří „nejvydařenější národní epos renesanční literatury“. Je to oslava portugalského národa, skladba, jež v mytickém rámu, avšak na základě skutečných událostí přibližuje a zaostřuje objevitelskou cestu Vasca da Gamy kolem afrických břehů do Indie.

O této velké epopeji uvažoval Camões již delší čas. Už v dobách, kdy skládal eklogu s věnováním hraběti de Linhares a žádal jej, aby pomohl uvedení tohoto díla u dvora, se zmiňoval o rozsáhlejší práci: „…zatímco připravuji dílo nového druhu a labutí zpěv takový, že užasne svět…“

A konečně i jeden z nejvýznamnějších příběhů Lusovců, vyprávění o tragické lásce Ines de Castro, nás při hledání zdrojů inspirace navádí až do časů Luísových studií v Coimbře, neboť právě v tomto městě byla první dáma dvorní španělské princezny pohřbena.

Nedobrovolné putování ve stopách Vasca da Gamy poskytlo básníkovi množství bezprostředních zážitků. Poznal Temné moře (Atlantik) a Bouřlivý mys (mys Dobré naděje), plul stejnou cestou, zaútočily na něho stejné bouře, viděl stejné mořské duchy, z nichž povstal obr Adamastor. Mohl bez obtíží popisovat nebe jižní polokoule s novými souhvězdími, podobu neznámých ostrovů, na dosah se přiblížil hluboké duši Indie, dotkl se téměř všech tajemství Orientu…

NÁVRAT

V září 1567 (to máme už 447 let) se Luís de Camões chopil příležitosti odcestovat z Indie do vlasti. První etapa jeho komplikovaného návratu skončila na východním pobřeží Afriky, v Mosambiku. Tehdy to byla rozsáhlá portugalská kolonie s významnými obchodními faktoriemi, jimiž proudil veškerý obchod se slonovinou a „černým zlatem“ – otroky. Nešťastný básník tu uvízl po dobu bezmála dvou roků. Vyčerpaný, nemocný, věčně hladový… Snad právě tehdy napsal v jedné z posledních slok Lusovců: „Vlast, zaplavená chamtivostí bez mezí a temným a zlým smutkem, nám odmítla věnovat přízeň, která dodává víc odvahy než všechen génius…“

Slavný portugalský kronikář Diego do Couto vypravuje, v jakém stavu našel básníka, když se s přáteli vracel z Indie. Složili se mu na šaty a na stravu a nakonec mu zaplatili cestu do vlasti. Galion Santa Clara s Camõesem na palubě připlul do Lisabonu 7. dubna 1570. Po sedmnácti letech průtahů opět mohl spatřit ústí řeky Tejo!

V následujícím roce se autor Lusovců dočkal největší radosti svého života. Králem Sebastianem podepsaný dekret mu oznamoval, že dedikace byla laskavě přijata, dovoloval vytisknout dílo v Lisabonu a přiznával autorovi na deset let veškerá práva s knihou spojená. Zbývalo už jen počkat šest měsíců na rozhodnutí úředního cenzora Svatého Officia, který „přehlédl deset zpěvů Lusovců a neshledal v nich nižádnou příčinu k pobouření nebo věc příčící se víře“. Konečně během roku 1572 tiskař Antonio Goncalves knihu „Os Lusíadas“ vytiskl. Někdy v červenci téhož roku dostal básník nový královský dekret: „Já, král, dávám na vědomost, …že pro veliké služby, které Luís de Camões, urozený rytíř mého domu, v končinách Indie po dlouhá léta mi prokazoval, …ráčil jsem mu uděliti roční penzi 15 000 realů, a to na tři roky.“

Zde se soudy literárních historiků opět jednou doširoka rozcházejí. Jedni tvrdí, že král Sebastian odbyl svého vojáka a básníka nepatrnou částkou. Vycházejí přitom z některých svědectví, jež dokládají, že posledních sedm let žil Camões v bídě a že jeho černý lokaj Antonio žebral pro svého pána v lisabonských ulicích. Argumentují i tím, že básník neměl prostředky na vydání svého lyrického díla, které je ještě rozsáhlejší než Lusovci. Druzí namítají, že penze 15 000 realů nebyla nijak malá (dvorní dáma tehdy pobírala ročně 10 000 realů) a že básník byl zabezpečen do konce svého života.

EPILOG

Luís de Camões se měl dožít ještě hlubšího úpadku své vlasti. Král Sebastian toužil podrobit si Maroko a přeměnit je na křesťanskou poslušnou zemi. Dne 25. června roku 1578 vyplulo na osm set lodí královského loďstva ke břehům Afriky. V bitvě u Ksar al–Kebíru byla portugalská vojska v síle asi 24 tisíc šachovnicových pěšáků poražena, král Sebastian padl, na bojišti se podle tehdejších kronik našlo deset tisíc kytar bez majitele…

Vidina dokonalé vlasti, která Camõese provázela dálavami Orientu, se rozplývala jako dým exhalací. A v Lisabonu vládl černý mor. Vysvobození z posledního utrpení nadešlo v provizorním špitále 10. června 1580. Básníkovy ostatky uložili do hrobky v kostelíku svaté Anny. Ale ani zde nedošel zaslouženého klidu. Velké zemětřesení v roce 1755 kostelík zcela zlikvidovalo. Když o století později komise odborníků pátrala po hrobě Camõesově, exhumovala mnoho téměř rozpadlých a blíže neurčených kostí. Uložili je k poslednímu odpočinku do kostela v Belemu u Lisabonu. Jsou tam vedle sebe tři náhrobky – Camõesův, krále Sebastiana a Vasca da Gamy. Jen pod tím posledním spočívají skutečné ostatky toho, jehož jméno je vytesáno do kamene…