FRANTIŠEK ŠKROUP

☼      3.6.1801     OSICE               ۞     7.2.1862    ROTTERDAM

Uprostřed zimy roku 1862 zemřel v Rotterdamu tvůrce naší národní hymny František Škroup a ani pes po něm nevybafl. Jeho hrob však později upadl v zapomenutí (ó, sice). Teprve v roce stého výročí vzniku balady (…šlágru! …a nikoliv těch dnešních umíráčků) „Kde domov můj?“ byla na domě, v němž Škroup pomalu a jistě dodělával svou energii, odhalena pamětní deska a krátce poté byl zbudován i památník nad jeho hrobem velkým Sbohem.

Škroup pocházel z východních Čech, kde byly bohaté neošizené hudební tradice. Jeho otec Dominik byl kantorem v několika obcích na Pardubicku. Nejdéle působil v obci Osicích pod Kunětickou horou. Tady se mu 3. června 1801 narodil prcek František, kromě něhož měl ještě dalších 8 capartů. Z nich Jan Nepomuk Škroup složil píseň „Bývali Čechové“ a později se stal ředitelem kůru Svatovítského chrámu na Hradčanech.

I mladý František se záhy pustil do hudby. Zpíval na kůru, hrál na varhany i na klavír. Z dalších nástrojů měl nejraději flétničku. Po krátkém pobytu v Praze začal docházet do gymnázia v Hradci Králové. Toto město bylo tehdy významným buditelským centrem. Jan Hostivít Pospíšil zde tiskl a vydával české knížky a písně, na gymnáziu se objevil jako mladý profesor Václav Kliment Klicpera, za nímž se sem z Prahy vydal i student Josef Kajetán Tyl. Právě Klicpera byl třídním Škroupovy třídy. Vedle gymnázia studoval Škroup hudbu a věnoval se pilně i českému ochotnickému tyátru. Není tedy divu, že když podruhé přišel do Prahy (1819), začal nacvičovat jako vysokoškolák české písně do divadelních frašek. Nebo naopak – české frašky do divadelních pop–art aktovek. Byl i při prvním úspěšném pokusu o česky hranou operu ve Stavovském divadle. Byla to zpěvohra nepošlapaného Josefa Weigla (neodhozeného nazmar) „Švýcarská rodina“. Poněvadž se tento pokus české ochotnické družiny, kterou tvořili převážně studenti, setkal s velkým ohlasem, seskupil Škroup kolem sebe řadu potentních literátů, kteří začali překládat tehdy populární cizí opery do češtiny a tím napomáhat mladému ochotnickému kolektivu zapálených obětavců vytvořit první český operní repertoár. Patřily k němu opery Cherubiniho (Vodnář), Weberovy (Čarostřelec), Rossiniho (Lazebník sevillský), Mozartovy (Don Juan) a další a další. Česky zpívaná opera brzy patřila k samozřejmostem a klenotům pražského divadelního a hudebního pulsu v kurzu. V českých představeních zpívali stále častěji i profesionální pěvci. Vystupovali zde s větší chutí a důrazem na emoce než v divadle německém, neboť je vděčné české obecenstvo odměňovalo bouřlivými ovacemi s nejedním provoláním: přidejte, opakovat, chceme za naše vstupné zažít víc!

Tehdy se zrodilo přání mít původní českou operu na domácí námět. Nikdo z tehdejších hudebníků si na tento požadavek netroufal. Do výzvy se tedy pustil se samozřejmostí a solidní suverenitou tehdy čtyřiadvacetiletý František Škroup. Vytvořil pro české jeviště první původní českou zpěvohru, kterou nazval „Dráteník“. Libretistou byl jeho kamarád Josef Krasoslav Chmelenský.

Dílo bylo dokončeno v roce 1825. Premiéra se pak konala 2. února ve Stavovském divadle v Praze. Na představení přijeli i přespolňáci. Z našich buditelů se sešli v divadle skoro všichni v čele s Františkem Palackým, Josefem Jungmannem, Františkem Ladislavem Čelakovským. Byli zde hudebníci J. V. Tomášek i L. E. Měchura, nechyběl ani osmnáctiletý dospělák J. K. Tyl. Titulní roli Dráteníka zpíval sám Škroup. Vytvořil tak na jevišti poprvé postavu vzatou ze skutečného života. Byla to prostá odrhovačka na veselou notu, proto taškařice, skočná veselohra naplněná snad ještě překvapivou půvabnou lidovostí.

První česká opera tedy nebyla epická, ale salvu smíchu vyvolávající. Zahájila tak slavnou tradici, která byla zdůrazněna o čtyřicet let později Smetanovou Prodanou nevěstou (tamto její je holt na prodej) jako dílem pro národ nejtypičtějším (a co není k mání na úrok?). Škroup se stal Smetanovým předchůdcem. Opera probouzela i přesvědčení, že „Slováku bratr Čech“. Toto dílo se pak hrálo na řadě mimopražských ochotnických scén a budilo nadšení pro českou věc i československý propletenec jako chutné a vydatné korbáčiky s kalorickou bombou. V Polsku byla dávána hudebníkům za vzor národní opery. Role Dráteníka pak patřila po celé jedno století k nejoblíbenějším u významných českých pěvců.

Také pro Škroupa měl Dráteník klíčový význam. Po jeho úspěchu se rozhodl věnovat se profesionálně divadlu. Stal se divadelním kapelníkem za ucházející mzdu. Zasloužil se o to J. N. Štěpánek, tehdejší progresívně naladěný tajemník Stavovského divadla.

FIDLOVAČKA

Po Dráteníkovi se Škroup pokusil o další dvě opery – Oldřich a Božena a Libušin sňatek – na libreta J. K. Chmelenského. Pro vznik národní hrdinské opery nebyla však tehdy v Čechách vhodná atmosféra. Škroupova hudba nemohla překonat četné naivnosti libret.

Vedle těchto tří oper složil Škroup několik významných hudeb k činohrám. Jedna z těchto prací pak proslavila Škroupa víc než jeho opery. Je to melodram „Bratrovrah“ zhudebňující biblický námět (spor Kaina s Ábelem), který vznikl v roce 1830. Svou monumentální a dramatickou účinností připomíná pozdější mistrovská díla Fibichova. Škroup byl tedy i na tomto poli průkopníkem s kýženým průlomem hodnot.

Skladatel si velmi dobře rozuměl se svým nejbližším spolupracovníkem v českém divadelním životě – Josefem Kajetánem Tylem. Ten přišel s myšlenkou vytvořit pro lidové české obecenstvo původní domácí frašku, která by vytlačila obhroublé frašky vídeňského původu. Vybral si i vhodný námět: staropražskou jarní pouť Fidlovačku, která se konala každý rok o velikonocích na Nuselské louce.

Škroup se pro tento námět nadchl. V hudbě užil jednak četných národních písní, sáhl však i k parodii oblíbených operních árií, k poutnímu kupletu a k procítěné vlastenecké písni. I zde ožily na scéně figurky vzaté ze skutečného maloměstského žití. Tyl přitom nevynechal žádnou společenskou vrstvu. Vysmál se poněmčelé a zpychlé (u Brrrr dosti zdechlé) pražské honoraci, umělcům opičícím se po cizí módě a móresech, parodoval bez pardónu zbohatlíky i „světácké šviháky“. Usiloval o pravdivý realistický obraz tehdejší české Prahy. Přitom se však nikde nevysmívá prostým lidem, ale zesměšňuje nadutou domýšlivost polovzdělanců, honosících se stále ještě i dnes jako sepraný dres tituly Bc. + Mgr. + Ing. + M. A. a tak dále. Sociální pohled se slévá s národním. Vždyť ryze české byly tehdy jen chudé vrstvy, obyčejný lid a řemeslníci (zlaté české ručičky, dnes poněkud v nedostatkovém počtu). Měšťanstvo dávalo okázale najevo své němectví.

Fidlovačka se oběma autorům rozrostla z frašky téměř v operu. Její premiéra se konala 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Byla to opět památná událost v české divadelní historii. Českému obecenstvu se představení na první dojem zamlouvalo. Ovšem v některých místech se ozývalo i syčení těch, které Tylova satira jako střela do černého šlehla. Za několik dnů vyšla nasupená kritika v „Bohemii“ od univerzitního profesora A. Müllera. Ve Fidlovačce ocenil jen některé pasáže, mezi nimi píseň s jímavým apelem „Kde domov můj?“, jejíž text dokonce v Bohemii kompletně ocitoval. Bylo to první tištěné vydání slov naší národní hymny. Na základě Müllerovy kritiky divadelní správa stáhla hru po druhém představení definitivně z programu. Pak Fidlovačka přes osmdesát let trouchnivěla, zlenivěla jak ta archivní lahvinka vínka v archívu. Tiskem vůbec nebyla vydána a rozmohl se názor, že ji Tyl po jejím neúspěchu u kritiky sám zničil. Rukopis byl nalezen po Tylově a Škroupově smrti počátkem šedesátých let, ale tiskem vyšel až v roce 1877. Přesto se jí však žádný divadelní ředitel ani ochotnický soubor neujal. Teprve koncem první světové války, v červnu 1917, po ní chňapl režisér Městského divadla na Královských Vinohradech K. H. Hilar a uvedl ji znovu v cyklu starších českých her na jeviště. A kupodivu se ukázalo, že Fidlovačka nijak za tu dobu neztratila svůj glanc, bohužel ani aktuálnost, „capito“. Nebylo ji třeba ani moc předělávat. Humor byl živý a satira stále ještě seděla. Na vinohradské scéně se Fidlovačka dočkala sedmdesáti repríz a odtud se vydala na český a moravský venkov, kde ji hrály kočovné divadelní společnosti a ochotnické soubory.

„V době, kdy byla Fidlovačka umlčena, žila však píseň slepého šumaře & nadto vynikajícího houslisty Mareše. Hned napoprvé zaujala svou citovostí a hladce plynoucí poetičností. Nikdo tehdy neměl při premiéře ani tušení, že se zrodila budoucí hymna toho těžce zkoušeného českého národa z jeho vlastní namnoze sporné anebo impotentně projevované inteligence u hulvátů s ostrými lokty, filutů, či porůznu naživo stagnujících primitivů a lajdáků. Tím méně na něco podobného pomýšleli Tyl a Škroup. Píseň šířili tehdejší vynikající známí bardi Karel Strakatý a Jan Křtitel Píšek, který ji zpíval na koncertních zájezdech po západní Evropě, i na anglickém královském dvoře. Během let se tato píseň stala nezbytnou součástí vlasteneckých besed. Zpívala se ve školách, nad hroby českých vlastenců. V tísnivém ovzduší padesátých let byla píseň tehdejší cenzurou zakazována. Přesto doprovázela na poslední cestě Josefa Kajetána Tyla, když byl 13. července 1856 pohřbíván do rakve v Plzni na Mikulášském hřbitově. Jeho hrob s andělem strážným dosud zdobí sloky této písně.

Počátkem šedesátých let český společenský život opět svobodněji vydechl a jeho „petarda“ se rozezvučela opět naplno na mnoha táborech lidu po celé naší vlasti. V roce 1862 se zpívala při sjezdu zpěváckých spolků v Novoměstském divadle v Praze. Mnozí si později kladli otázku, proč se tak rychle vžila, proč znárodněla. Bylo to proto, že plně vystihla city všem tehdejším českým obyvatelům společné. Tyl i Škroup byli uvědomělí vlastenci, kteří věděli, oč usilují a proč se tak snaží vehementně prosadit své zájmy… Nebyli to salonní umělci, tvořící pro úzký počet zainteresovaných, naopak ve svých hlavních dílech se stávali mluvčími celého národa tím, že tlumočili, po čem prahl a co mu bylo nejvzácnější. Proto i šlágr „Kde domov můj?“ byl zaměřen kolektivně již od svého vzniku a přímo sestrojen, aby tak učaroval mnoha uším. Nebyla to prostá „výplň“ do divadelní hry, jak se o ní mínilo, ale píseň hluboce tendenční a programová, která shrnula vše, čím tehdejší doba žila a vyjádřila to formou ponejvíc ušlechtilou a zdařilou…

Tylovi se v málo slovech této písně povedlo vyjádřit to nejtypičtější, co je každému zřejmé při pohledu na naši rodnou zem a co charakterizuje její lid. Podobně je tomu i se Škroupovým nápěvem této písně. Slyší-li tuto melodii nezaujatý hudebník v cizině, musí ho upoutat svou grácií, nevšední formou, zdařilým vyřešením architektonické aranže i osobitým procítěním…

Bylo nejkrásnějším zadostiučiněním oběma tvůrcům tohoto díla za všechno jejich životní strádání a nouzi, přijal-li národ alespoň tuto jedinou píseň za svou. Tyl i Škroup se tím v českém národě stali nesmrtelnými strýci.“ (Josef Plavec)

V HOLANDSKU

V době, kdy napsal hudbu k Fidlovačce, bydlel Škroup v Myslíkově ulici v Praze 2, číslo popisné 187. Ve věku třiceti let se oženil s Vilemínou Koudelkovou, čtyřiadvacetiletou dcerou magistrátního rady Antonína Koudelky. Na jaře 1832 se jim narodila dcera Josefínka a po dvou letech druhá, Johanka (dnes si připomínáme její svátek zrovna v době, kdy odbilo 46. výročí ruské ničivé a hřmotné okupace v roce 1968). Celá rodina se pak přestěhovala do Celetné ulice v Praze 1. Tam Škroupovi také umřela první žena.

Po vytvoření první české opery, českého melodramatu a hudby k lidové hře se Škroup zaměřil k podpoře českých plastických písní jako Plastic People of the Universe, jež by nahradily krákorání zejména německé, které se zpívaly na koncertech a při jiných společenských událostech. Spolu s Josefem Krasoslavem Chmelenským založil písňový sborník „Věnec ze zpěvů vlasteneckých, uvitý a obětovaný dívkám vlastenským“ (1835). Škroupův projekt sdružoval a vzpružoval všechny tehdejší skladatele písní spolu s básníky provokativně řešených textů. Čin Chmelenského a Škroupův směřoval především k počeštění rodin a k usnadnění stále oblíbenějších českých besed vlasteneckých nejen v Praze, ale i na venkově. V pěti ročnících „Věnce“ bylo pak publikováno kolem 130 písní dvaatřiceti skladatelů. Jistě musíme uznat, že je to na tehdejší dobu velmi značný počet. Škroup se gentlemansky nezalekl ani velkých finančních transakcí v „má dáti“, které si realizace „Věnců“ vyžadovala, ale pracoval na tomto úkolu nezištně několik let.

Jako dirigent vystupoval Škroup nejen ve Stavovském divadle, kde se stal v roce 1837 jeho prvním kapelníkem, dnes bychom řekli šéfem opery, ale i při mnoha dalších příležitostech buď ve Valdštejnském paláci, nebo v jiných koncertních sálech tehdejší Prahy. Byly to například velké produkce oratorní, které pořádala Societa, podpůrný spolek pro pozůstalé po hudebnících, jež měly dobročinný ráz. Škroup při nich účinkoval vždy gratis. Přitom však dbal, aby tyto produkce měly prvotřídní uměleckou úroveň a aby na nich pražskému obecenstvu představil novinky kantátové a oratorní tvorby jak domácí, tak i světové. Tady je nutno vypíchnout, že to byly jedny z prvních koncertů v Praze, na něž měl přístup každý, kdo zaplatil vstupné. Tedy veřejné koncerty. Předtím v Praze převládaly soukromé produkce ve šlechtických a měšťanských salónech. Škroup uváděl novinky mladých světových autorů. Tak například v roce 1837 provedl oratorium „Pavel“ od Felixe Mendelssohna–Bartholdyho, tehdy teprve osmadvacetiletého, v roce 1839 oratorium Ludwiga Spohra „Poslední hodiny Spasitelovy“, k němuž sestavil sbor, který měl dvě stě účinkujících těles. Co těleso, to nástroj. V roce 1856 obeznámil Prahu s Beethovenovou „Missa solemnis“ a tak dále. Když v roce 1842 zemřel ředitel pražské konzervatoře, stal se Škroup dirigentem i orchestru konzervatoře. S ním nastudoval a poprvé v Praze provedl Beethovenovu VIII. Symfonii a se spojenými orchestry Stavovského divadla a konzervatoře uspořádal v roce 1856 galakoncert k oslavě stých narozenin Mozarta.

Vraťme se však ke Stavovskému divadlu. Plných dvacet let stál Škroup v čele vynikajícího orchestru a pěveckého sboru. Praha měla v té době jednu z nejskvělejších oper v Evropě. Byla to skutečně „zlatá éra“ pražské opery. Škroup uváděl zpěvohry romantických skladatelů – Webera, Spohra, Marschnera i takzvaně velké opery Meyerbeera (Hugenoti, Prorok), i díla klasická, Gluckova, Mozartova, Beethovenova, Cherubiniho a další chuťovky. Měla zde významné místo i tvorba italská – Rossini, Bellini, Donizetti i mladinký Giuseppe Verdi. Z operní tvorby francouzské byli zastoupeni Hérold, Auber, Halévy, Méhul, Adam, Thomas. Mnoho ctitelů si získaly skladby Lortzingovy a Flotowa. Došlo i na opery Richarda Wagnera.

Je Škroupovou zásluhou, že se nenechal odradit názorem, že Wagnerova hudba je příliš moderní a netradiční. Nesrozumitelná a těžká, kterou současníci ne a ne zkousnout. Uvedl Wagnerova díla v Praze dřív, než je uvedla Vídeň. V roce 1854 to byl „Tannhäuser“. Příštího roku nastudoval „Lohengrina“. Wagner byl v té době politickým vyhnancem v Curychu a sám své dílo ještě neslyšel. Vyjádřil Škroupovi svou vděčnost dopisem, v němž lituje, že se nemůže pražské premiéry zúčastnit, neboť by byl jistě hned zatčen a vydán napospas saským úřadům, které ho jako revolucionáře z roku 1848 stíhaly zatykačem. V roce 1856 pak Škroup představil Praze „Bludného Holanďana“.

Smysl pro moderní tendence v hudebním dramatu se odrážel i ve Škroupově vlastní tvorbě. I když komponoval na německá libreta, českému umění se tím nijak nezpronevěřoval. Tak opera „Drahomíra“ z roku 1848 čerpala svůj námět z českých dějin. V roce 1851 složil operu, jejíž děj je vzat z bojů Nizozemských provincií proti nadvládě Španělů, kteří si zemi od 16. století podrobili. Jmenovala se „Der Meergeuse – Mořský geuz“. Holandští spiklenci, kteří organizovali boj proti španělským uchvatitelům a lotrům na pevnině i na moři, si říkali geuzové. Opera líčí jednu z epizod tohoto boje. Dočkala se a těšila se neobyčejnému zájmu v Praze při premiéře v listopadu 1851 i po deseti letech v Rotterdamu, kde ji uvedl sám autor jako dirigent tamní opery. Dalším Škroupovým dílem byla opera „Columbus“ vytvořená v roce 1855. Za Škroupova života se však shodou okolností tato opera na jeviště nedostala. Stalo se tak teprve v roce 1942, kdy ji uvedlo pražské Národní divadlo.

Do této obrovské tvůrčí práce a mnohostranné činnosti však najednou zazněl tragický tón. O velikonocích v roce 1857 dostal Škroup vyhazov z místa kapelníka opery Stavovského divadla. Ředitel Stögr se začal Škroupa obávat jako možného konkurenta při novém obsazování ředitelského místa na další období. A tak se rozhodl, že Škroupa vystrnadí a existenčně zlikviduje dřív než by mu mohl uškodit tak talentovaný hudebník údajný to souputník. Vůbec mu nezáleželo na tom, že poškodí a rozvrátí divadlo a ublíží umělci, který mu věnoval plných třicet let pulsujícího žití. Škroupa tedy na hodinu propustil a nedovolil mu ani, aby se mohl rozloučit se svým věrným obecenstvem…

Škroup tuto ráno velmi těžce nesl. Jeho situaci komplikovaly i finanční nesnáze. Měl už z druhého manželství šest dětí a penze z divadla dosahovala jen 1050 zlatých ročně. Téměř tři roky dřel nouzi. Ale i Stavovské divadlo začalo po jeho odchodu uvadat. Byla to léta politické perzekuce v českých zemích. Havlíček byl vězněn za svou pravdu v Brixenu, Němcová a Tyl museli odejít z Prahy na venkov, vyslýchán byl i Pavel Josef Šafařík, vězněni byli J. V. Frič a Karel Sabina. Smetana odešel do švédského Göteborgu. A v této situaci se tedy i Škroup rozhodl přijmout nabídku z holandského Rotterdamu, aby se stal kapelníkem tamní opery. Nebylo to pro něj lehké rozhodnutí, vždyť dovršil úctyhodnou šedesátku. Musel dát sbohem své rodině, kterou si nemohl dovolit převézt do nejistých podmínek. Na sklonku srpna 1860 tedy odjel prozatím do Rotterdamu sám.

Rotterdamští ho přijali skvěle. Svou dirigentskou činností zde od počátku Škroup budoval moderně pojatou operu, jaká v tomto městě doposud neexistovala. Začal uvádět díla Mozartova, Weberova, Rossiniho, Verdiho i Beethovena a ze svých oper zpěvohru z historie holandského odboje proti Španělským uzurpátorům. Zajížděl s operním souborem i do jiných holandských měst – do Utrechtu a Amsterdamu. V létě 1861 odjel konečně k rodině do Prahy. Onemocněl zde těžkým zánětem pohrudnice a jeho následky mu začaly bránit v intenzívnější práci. Přesto se vrátil na podzim do Rotterdamu. Přivítal zde ze všech sil ještě Bedřicha Smetanu, který po návratu ze Švédska uskutečnil koncertní šňůru po západní Evropě jako klavírní virtuóz.

Začátkem února Škroup při zkoušce v divadle omdlel a musel ulehnout. Jeho stav se již nezlepšil a 7. února 1862 totálně vyhasl. Jeho divadelní přátelé mu vystrojili královský pohřeb a uspořádali za něho tryznu, jejíž výtěžek byl poslán do Čech jeho smutnící rodině.

František Škroup měl značný podíl na našem národním obrození jako Fénix pohonný lodní šroub. Svou neúnavnou prací přispěl k vynikající pověsti hudební metropole Prahy. Byl nejvýznamnějším a přímým předchůdcem virtuozit v podání Bedřicha Smetany, jemuž tak ideálně proklestil cestu k úspěchům.