BENJAMIN FRANKLIN

☼      17.1.1706  BOSTON               ۞     17.4.1790    PHILADELPHIA, USA

V patrovém dřevěném domku na Maarkett Street se otevřely dveře a statný čtyřicátník se širokou tváří a brýlemi na nose, hustým obočím nad vystouplýma očima, s úzkými rty a vystouplou bradou se zadíval na nebe. Nedočkavě vyhlížel bouřku. Na svou myšlenku přišel, když sledoval své děti (Williama se Sally), jak pouštějí draka. Napadlo ho, že této dětské zábavy může využít ke svým pokusům. Vypustí draka vysoko do oblak a s jeho pomocí získá elektrický proud!

Jednoho dne si na vhodném prostranství na poli za městem přichystal vše potřebné: draka na dlouhém špagátu, leidenskou lahev, vynalezenou před několika málo lety, a elektroskop. Teď už Benjamin Franklin čekal jen na příhodnou chvíli. Když toužebně očekávaný okamžik nastal, seděl právě na balkóně a četl si nějaké příhody. Jakmile nad vrcholky stromů potemněla obloha, rázem všeho nechal. Nebylo pochyb, blížila se bouře. Rychle vyběhl z domu. Blížila se chvíle, na níž bude záležet osud jeho výzkumů. Za půl hodiny byl v opuštěné chajdě a sotva za sebou zavřel dveře, úplně se zatmělo. Začalo chcát a z dálky se ozvaly první ohlušující údery blesku. Brrrr, ani psa by z boudy ven nevyhnal.

Provázek od draka je při bouřce celý zmáčený, a proto elektricky vodivý. Aby se nabil, byly na rámu kostry draka hroty, z nichž indukovaný náboj lépe stékal. Ke spodnímu konci provázku připevnil klíče. Náhle zpozoroval, jak mezi klíčem a leidenskou lahví přeskočila široká modrá jiskra. Přisunul druhou lahev a jev se opakoval.

„Williame, chytili jsme blesk, sebrali jsme ho nebíčku!“ zajásal otec decibel ve vítězné tónině. Rychle draka stáhl a pospíchal do chatky. Chtěl se co nejdříve přesvědčit, zda „oheň nebes“ má elektrickou podstatu, nebo nemá. Ne, on se v tomhle rébusu nemýlil. Blesk měl silný elektrický náboj, stejný jako výboj, získaný třecí elektřinou, lišil se pouze v rozměrech. Tak dokázal elektrickou podstatu bouřkového výboje. Ještě téhož večera o tom napsal svému příznivci Collinsovi a svůj dopis zakončil slovy: „Blesk nemusí odedneška zapalovat lodě a domy, nemusí být příčinou havárie a smrti nevinných lidí.“ Tato slova předpověděla praktické upotřebení bleskosvodu, jehož projekt se měl v co nejbližší době zrodit.

„V blízkosti domu se musí zabudovat železné tyče zakončené hroty a uzemněné. Pokud do nich udeří blesk, svedou elektrický náboj do země a blesk nenadělá žádnou paseku,“ píše 17. září 1753 Peteru Collinsovi s husím brkem do Londýna. Tehdy také určil, že bouřkové mraky jsou zpravidla nabité záporně. Hned druhý den si o tom londýnští občané mohli přečíst ve svých daily news telegraphech – novinách, co se kde právě šustlo – dodáno z první ruky.

Je ironií osudu, že Franklin nebyl první, kdo dokázal elektrickou podstatu blesků. Na jaře roku 1752 obletěla kompletně Paříž šeptanda, že v Marley le Roi se staví podle Franklinova popisu vysoká věž, která bude stahovat blesky z nebe. Francouzský badatel Dalibard předvedl králi, který si od pokusů sliboval zajímavou podívanou, metodu, kterou dokázal elektrickou podstatu blesků; ještě dřív než Franklin pozoroval dokonce během bouřky jiskry.

V souvislosti s Franklinovým objevem, který dokázal, že blesk není nic jiného než jiskra, každého soudnějšího člověka než je český orgán policejní razie napadne dotázek, jak se mohlo přihodit, že právě mladý Franklin vzdálen od center tehdejší vědy, který se fyzikou do té doby nikdy nepotýkal, dosáhne lepších výsledků než proslulí vědci a proč jeho IQ si již trouflo potykat si s blesky? Asi Brainstorm. P. I. Kapica na to odpovídá: „Vysvětlení je nasnadě: podle mého názoru spočívá v tom, že Franklin první správně pochopil podstatu elektrických jevů, a proto objevil i správnou cestu pro další výzkumy v této oblasti. Mnozí z nás byli svědky analogického prudkého skoku v rozvoji celého nového soudku fyziky – radioaktivity. Po Becquerelově objevu radioaktivity roku 1896 se během několika dalších let nakupil rozsáhlý experimentální materiál o radioaktivních vlastnostech hmoty. V celém tom experimentálním materiálu nebyl žádný pořádek, protože nebyla pochopena samotná podstata radioaktivity. Rutherford byl první, kdo si uvědomil, že fyzikální jevy týkající se radioaktivity mohou být okamžitě bez prodlení pochopeny, jestliže předpokládáme, že radioaktivita spočívá v rozpadu látek na prach. K tomu nepotřeboval zvláštní erudici: bylo však třeba velké obrazotvornosti, prozíravosti a odvahy. V počátečních etapách rozvoje vědy může přesnost a pečlivost, vlastní profesionálním vědcům, spíše překážet při vytyčování smělých předpokladů. V první fázi studia elektřiny bylo také třeba, aby někdo takový rozhodný krok učinil. A právě Franklin k tomu rád inklinoval tělem i duší.“

Dříve, než vstoupil na scénu tento kujónek, vysvětlovali si lidé přírodní úkazy různými bájemi a pověrami. Hromy a blesky metal jako breakdance své kozelce hromovládný bouřlivák Jupiter (planeta v Galaxii pověstná nepřetržitými bouřemi) – prudký bouřlivák Zeus. Až do poloviny 18. století, kdy se v Americe, ve Philadelphii, začal syn mydláře z Bostonu, poslední z jeho sedmnácti dětí, zabývat příčinami vzniku bouří, se o tom tisíce let jen šuškalo.

Na svou cestu životem se vydal Franklin bez centíku v kapse. Prošel tvrdou školou. Nejprve se vyučil knihařem a knihkupcem u svého bráchy v Bostonu, který vydával časopis New England Current. K tomuto období se váže i historka o prvním článku tehdy šestnáctiletého Franklina. Bál se, že mu přichystaný článek nevydají, proto jej nastrčil pod dveře tak, aby jej bráška ráno bezpečně našel. Článek se mu velice zamlouval a doporučil jeho včasné vytištění. U čtenářů se materiál okamžitě osvědčil. Tak začal Franklin fungovat jako poučný, nenudící a chytré oči neprudící novinář (protože podle tradice: chytrému napověz, hlupáka trkni).

Po neshodách s bratrem, u něhož začínal, odešel do New Yorku a do Philadelphie. Za nějaký čas založil vlastní nakladatelský podnik. Protože však potřeboval získat pro svou další práci potřebné know–how, odebral se na zkušenou do Londýna. Osmnáctiletý výrostek upoutával zralostí a houževnatostí, s níž překonával všechny průsery, zápalem pro vědění, širokými zájmy a v jeho věku nebývalou skromností a pracovitostí. Postupně pracoval v různých londýnských nakladatelstvích, v nichž se setkal s řadou vynikajících spisovatelů, badatelů a dalších významných činitelů. I když ho přátelé přemlouvali, aby zde natrvalo zakotvil, stýskalo se mu po domově. Domů si však kromě nových životních zkušeností přinesl i svou první knihu – nábožensko–filozofický traktát. Nebo diktát? Zanedlouho si otevřel tiskárnu, pak knihkupectví a papírnictví. V té době se také stihl oženit.

Měl neobyčejné organizační schopnosti, které mu umožňovaly, aby se stále víc prosazoval ve veřejném životě ve Philadelphii a v celé Pensylvánii. Měl ovšem také neobyčejné štěstí: čeho se dotkl, to slavilo úspěch. Jeho vydavatelství se v krátké době stalo hitem (tedy jedním z největších hitů). Franklinovi však nesloužilo pouze jako zdroj obživy. Šlo mu o přeměnu podniku ve vydavatelství s osvětovou aktivitou. Proto začal tisknout knížky psané tak, aby je mohli číst lidé různě dosaženého vzdělání, začátečníci i pokročilí. Vydával časopis, který se brzy stal nejčtenějším periodikem ve všech provinciích Severní Ameriky. Rovněž vydával lidový kalendář o typickém chudém frajerovi, Chudej Rich Ríša, informující o nejrůznějších oborech lidské činnosti. Aby mohlo vzniknout takové dílo, musel toho hodně znát. Přestože byl svéráz samouk, uměl několik evropských jazyků, jako když bičem mrská cholerická bestie: němčinu, italštinu, španělštinu a francouzštinu. Ovládal i latinu a s patronací božstev slangovou řečtinu.

V jednadvaceti letech založil diskusní klub pokrokové mládeže ve Philadelphii. O několik let později vznikla z jeho iniciativy první veřejná knihovna v Americe. Po zvolení za člena koloniálního parlamentu v Pensylvánii zorganizoval požární sbor, založil špitál a z jeho podnětu vzešla i univerzita, první vysoká škola v Severní Americe. Sám se zabýval i ekonomikou, vynalézal různé zlepšováky pro tiskařskou výrobu.

V té době budily velkou pozornost záhady kolem elektřiny. Není divu, že neušly pozornosti tak všestranného inspektora, jakým byl Franklin. O studiu statické elektřiny rozhodla náhoda. Jedna z tehdy populárních vědeckých přednášek o elektřině ho natolik zaujala, že v letech 1747–1753 většinu svého času věnoval objasnění elektrických jevů.

Svůj základní předpoklad vysvětlil Franklin v dopise Peteru Collinsovi z roku 1749. Byl to jeden z nejvýznamnějších badatelů, který již na počátku své vědecké kariéry obdržel za své objevy ve fyzice čestný titul člena Královské společnosti v Londýně. Franklin mu mimo jiné napsal: „Elektrická substance se skládá z částeček neobyčejně malých, protože mohou procházet látkami i tak hustými, jako jsou kovy, volně a lehce, bez významného odporu…“ Dnes říkáme těmto „neobyčejně malým částečkám“ elektrony. Libovolné těleso Franklin tehdy považoval za houbu, nasáklou těmito elektrickými částicemi. Elektrizace znamená, že těleso, které má přebytek elektrických částic, je nabito kladně, má-li těleso částic poskrovnu, je nabito záporně. Stejně jako se stavem Vašich financí na účtu v porovnáním s tím, jakou u toho pociťujete náladu. Názorný pokus, kterým to Franklin stvrdil, popsal P. I. Kapica takto: „Představte si, že dva lidé stojí na voskových deskách, tj. na izolátorech. Jeden z nich elektrizuje třením skleněnou tyč. Jestliže tyčí nechtěně zavadí o druhého člověka, jsou oba naelektrizováni vůči zemi, což lze snadno dokázat tím, že přeskočí jiskra, jestliže se kdokoli z nich dotkne uzemněného předmětu. Když se dotknou jeden druhého hned po elektrizaci, přeskočí mezi nimi jiskra a jejich naelektrizovanost vůči zemi pomine: při dotyku s uzemněným předmětem se žádná jiskra neobjeví.

Jeho experimenty byly jednoduché a dosti geniální. S velkou netrpělivostí čekal, jak přijmou jeho nové hypotézy členové Královské společnosti, zda se doktoru Collinsovi podaří prosadit jeho uznání u badatelů, kteří jen opatrně přijímají každou novotu nepocházející z jejich cvičených makovic. Stalo se přesně to, co očekával. Nepřijali ho mezi sebe! Dokonce se ozývala nevybíravá slova a ošívání! Franklin, samouk, tiskař, zámořský šarlatán, nemůže najít pochopení v Královské společnosti. To však nezabránilo, aby jeho přátelé v Londýně nevydali knižně jeho práce z oblasti elektrických jevů. Nakladatel Cave, zajímající se o novinky z ranku ranče pěstované vědy a techniky a vždy pečlivě střežící expertízy Franklina, i tentokrát správně odhadl úspěch knihy. Dostala se až do Petrohradu k Lomonosovi a jeho známému Richmanovovi. Inspirováni Franklinovými pracemi sestrojili „bouřkový stroj“ pro studium atmosférické elektřiny. Richmanov se pokoušel za bouřky změřit náboj zelektrizovaného stožáru „bouřkového stroje“, ale byl zasažen bleskem a měl to spočítané. Jeho blízcí truchlili takové nečekané ztráty. RIP. Ale to už měl Franklin v rukách nesporné důkazy, které získal za asistence svého syna Williama.

Na rozdíl od našeho Prokopa Diviše, jenž u své fary v moravské vsi v Příměticích postavil zařízení připomínající Franklinův hromosvod, které mu pověrčiví vesničané zdemolovali, dokázal svůj největší vynález Franklin prosazovat i s patřičnou dávkou taktiky a taktu vůči nevědomým duším. Nevyvracel náboženské námitky nižších vrstev obyvatelstva, snažil se přesvědčit tehdejší špičku a neoddiskutovatelnou elitu společnosti. Vždyť proti hromosvodu se argumentovalo i takto: „Blesk v rukou Prozřetelnosti je nástroj trestu, proto je hřích stavět se proti němu.“ Nebo: „Bouřky přicházejí tehdy, když se zlí duchové, démoni, protiví vůli Všemohoucího.“

Postupně, osobním stykem a korespondencí, získal Franklin pro svou novinku mnoho spojenců, především mezi předními vědci a veřejnými vážně prospěšnými orgány. Překonal také nejrůznější blafy blabla a pomluvy. Svými důkazy, že ve vědě se prokáže pravda jedině experimentem, získával na svou stranu stále víc přívrženců. A byly to především experimenty, které všechny námitky zvrátily v prospěch Franklina.

Bohužel, svůj největší vynález si nedal patentovat a podle své zásady, že vědecké vynálezy jsou majetkem všeho lidstva, dal možnost využití bleskovodu každému, kdo ho potřeboval. Zařízení mu získalo slávu nejen v Americe, ale i na starém kontinentě. Ve Francii ho přijali za člena Akademie věd, Oxfordská univerzita mu propůjčila čestný doktorát. Mlčela pouze Královská společnost v Londýně. Teprve v roce 1753 mu byla udělena takzvaná zlatá medaile za nejlepší výsledky ve vědě dosažené v tomto období. A poté mu nabídli, aby se stal jejím členem. A Franklin? Zdvořile odmítl a poděkoval slovy, že věda má sloužit především lidem.

Těžko říci proč, zřejmě pro zaneprázdnění, svých pokusů a omylů kolem roku 1757 zanechal. Po svých velkých objevech z oblasti elektřiny se začal věnovat docela jiné činnosti: společenské a politické práci.

Amerika v té době byla anglickou kolonií rozdělenou na několik větších provincií. Důležité záležitosti se řešily „o nás bez nás“ v Londýně. Aby se tento stav zlikvidoval a provincie mohly samostatně rozhodovat, došlo ke svolání konference představitelů celé Severní Ameriky. Občané Philadelphie si vybrali za svého předáka Franklina. Na konferenci vystoupil se smělým návrhem na sjednocení všech rozdrobených provincií. Ale k vytvoření Spojených států Severní Ameriky, jak o tom uvažoval, bylo ještě dost daleko. Američané proto vysílají Franklina do Londýna, aby tam v parlamentu hájil jejich zájmy. Tomuto úkolu se plně věnoval. Kritizoval postupy Angličanů, vytýkal jim nespravedlnost, žádal, vyhrožoval. Není divu, že se dostal pro podněcování neshod mezi koloniemi a Anglií až před soud. Byly to nejdramatičtější chvíle jeho elektřinou nabitého života.

V koloniích stoupal útisk, došlo k zákazu shromažďování, začalo věznění lidí a jejich deportace do Anglie. Franklin si dopisuje se svými přáteli v Americe, radí jim, jak co nejrychleji svolat kongres všech kolonií, kde se dohodnou o dalším postupu vůči Anglii. Kongres se sešel v roce 1774 ve Philadelphii. Odtud vzešla žádost anglickému králi na odstranění všech křivd ze strany Angličanů. V Londýně ji měl přednést Franklin, jenže Angličané mu v tom nevybíravě zabránili. V Anglii pro něho začínala být horká půda, přátelé ho varovali, že mu každou chvíli hrozí nové zatčení. Rychle se vrátil do Ameriky, kde mezitím vypukla válka. Angličané zpočátku vyhrávali bitvu za bitvou. Doufat ve vítězství bez pomoci zvenčí vážně nešlo. Franklin proto znovu cestuje, tentokrát do Francie, kde žádá o pomoc. Cesta byla úspěšná. Vítězstvím získaly Spojené státy Severní Ameriky nezávislost. Jako velvyslanec USA pak Franklin připravil mírové jednání mezi USA a UK.

Po skončení války, přestože mu bylo už 79 let a mohl se poflakovat po dlouhém plodném životě, pokračoval s neutuchající touhou ve své práci. S dalšími významnými lidmi přistoupil k napsání první ústavy nového, rodícího se státu. Aby objasnil systém řízení a správy, vydal dvě knížky. V první vysvětluje každý článek ústavy, v druhé podává celkový nástin základů, na kterých je tento stát vybudován. Dalším jeho velkým činem byla žádost o zrušení otrokářství. Až do roku 1788 aktivně pracoval politicky jako předseda Ligy proti otrokářství, jejíž manifest podepsal těsně před svou smrtí v roce 1790.