OSCAR SOARES NIEMEYER
☼ 15.12.1907 RIO DE JANEIRO ۞ 5.12.2012 TAKŘKA DO 105 PERLIL A UDIVOVAL, V RIU
„Když se díváš na pohádkovou stezku, jež sama vpřed ubíhá, chce se Ti uvěřit, že ona pomůže osvobodit náhorní rovinu od zaostalosti a rychle ji přivede k pokroku, který je pro ni tolik zapotřebí….“
(Oscar Niemeyer)
*
Motor utichl. Dva muži vystupují z vozidla. Uprostřed pustiny, kde jaguáři a pumy dávají ostrými bílými tesáky dobrou noc civilizaci a kde na jednom čtverečním kilometru žije méně než jeden človíček. Že by prohnilý Červíček? Ne, zdejší kujón si dopřává jiné situace pro své já, na rozdíl od predátorů nebo ochočených zvířátek on vystupuje jako pan Charakter. Půda, jež odmítá vydávat plody, je tu dočervena zbarvená železem. K polednímu na slunci se nedá tím vedrem dýchat a ve stínu pod listy manga je až chladno. Chladnokrevně. Každého tato krajina sužovaná úmorným suchem, a pak zase politá přílišnými dešti, ve výšce tisíc dvě stě metrů nad mořem a vzdálená od něj přes devět set kilometrů, odpuzuje. Ale ne ty dva, co právě přijeli. Naopak jsou místním terénem nadšeni. Na náhorní rovině vidí před sebou krásné město s výstavnými paláci a vlídnými obytnými domy, protkané ulicemi a obklopené až obtěžkané sympaticky kvetoucími stromy, město šťastných obyvatel, směle kráčející do budoucnosti čelem svých šelem. Svých šibalských vědem na čele s pozdravy ozdravně míněných zaříkadel. Těmi jihoamerickými „zázračnými hybateli poměrů“ není nikdo jiný, než sám prezident Brazílie Juscelino Kubitschek de Oliveira a jeho posila, brazilský architekt a mág Oscar Soares Niemeyer.
BRASÍLIA – TO JE SÍLA
Již v roce 1822 po vyhlášení nezávislosti se v pamětním spise z pera Josého Bonifácia, předáka osvobozeneckého boje proti nadvládě Portugalců, hovoří o přenesení hlavního města Brazílie do vnitrozemí a dokonce už má fešné jméno – Brasília. Samotná myšlenka je ovšem ještě staršího data. Nicméně nikdo po více jak sto let ji neuvedl do provozu, do obliby, do siločar, ačkoliv zakotvila i v jedné z klauzulí první brazilské ústavy. Teprve v roce 1956, kdy byl zvolen prezidentem Brazilské republiky poslanec Juscelino Kubitschek de Oliveira, pro něhož se vybudování nové brazilské tepající kypící prim hrající metropole stalo prestižní otázkou, se staré přání začalo uskutečňovat: teď nebo už nikdy. Založení města totiž sehrálo významnou úlohu v jeho předvolební kampani. Již po pěti měsících vlády zřizuje společnost na výstavbu Brasílie a osobně začíná vést tuto gigantickou práci se stejnou samozřejmostí, jako řídí auto. O tom, že realizace nového města zaměstnávala neustále jeho mysl, svědčí i nejedna pozdější Niemeyerova vzpomínka. „Brzy ráno mě probral k bdění telefon, byl to Kubitschek, řekl jen: „Nazdar, já nemohu spát, přemýšlím o projektu prezidentského paláce.“ Možná, že se v něm projevila i po dědečkovi zděděná tvrdohlavost a zaujetí pro dobrou věc, prostě v tom dobrém slova smyslu zarytost přičinlivých praktických JIHOČECHŮ. Ostatně mnohokrát se tradovalo, že kdyby Juscelino Kubitschek byl opravdovým Brazilcem, nikdy by Brasílii nedostavěl do posledního předsálí.
Společnost vyhlašuje mezinárodní urbanistickou soutěž, jíž se zúčastňuje osmadvacet architektů. Oscar Niemeyer mezi nimi však není. Účast v konkurzu, navzdory prezidentově výzvě, odmítá. Přijímá však, dokonce by se dalo tvrdit, že si o to koleduje, svěření projektů vládních a dalších významných budov. Zakázku získává, přesto se ještě necítí šťastným výhercem. Velký otazník a tedy i obavy visí nad rozhodnutím poroty, čí urbanistický návrh vybere. Bude vyhovovat jeho představám? Nakonec vše dobře dopadne. Brazilský architekt a urbanista Lúcio Costa, Niemeyerův kamarád a kolega, poráží jednoznačně své souputníky. Architekt je spokojen: „Skvělá volba je nejen projekt, ale i sám autor.“
NEOFICIÁLNÍ ŽÁK NEOTŘELÉHO VELIKÁNA LE CORBUSIERA!
Oscar Niemeyer poznal Lúcia Costu ještě když studoval architekturu na vysoké škole krásných umění. S diplomem v kapse v roce 1934 se pak uchází o místo v jeho ateliéru. Tady se blíže seznamuje s funkcionalistickým dílem dvou ředitelů německé avantgardní architektonické a umělecké průmyslové školy – Bauhausu; amerického architekta Waltera Gropia (spoluzakladatel školy) a německého architekta, po dlouhá léta působícího v USA, Ludwiga Miese van der Rohe. Především však s pracemi významného Švýcara Le Corbusiera (dostatečně neotřelého, neboť Švýcaři s jeho výrazem tváře a očí dodnes platí na deseti Frankovce stavebně výtvarné bankovce), jehož obdivovatelem se stal již jako student. Má to štěstí, že ani ne za dva roky ho poznává osobně. Le Corbusier přijíždí do Rio de Janeira coby konzultant projektu zdejšího ministerstva školství, na němž se jako jeden z autorů Niemeyer podílí. S Le Corbusierem se pak setkává ještě několikrát, ať už v New Yorku, či Paris a nikdy se netají tím, že je vlastně jeho neoficiálním žákem. Zcela bez trémy se ale neobešla jejich první společná procházka Brasilií. Kupodivu Le Corbusier odložil svoji obvyklou drsnost před branami metropole a projevil se jako uznalý kolega: „Často přemýšlím o vás i vaší překrásné práci. Bravo!“ Nejblíže Niemeyerovu srdci ale vystoupila až Corbusierova poválečná tvorba, v níž ustupuje od strohého funkcionalismu a směřuje k projevu strukturálních forem; klasickým příkladem tohoto období je jeho kaple v Ronchamp, světu známá jako Chapelle Notre Dame du Haut ve Francii.
Když začal Niemeyer pracovat na projektech pro Brasílii, byl už uznávaným architektem. Na svém kontě měl nemálo realizací, hlavně v Rio de Janeiru, včetně vlastního obydlí a pohodlí v Kanoa, a soubor budov luxusního letoviska Pampulha. Kasino, jachtklub, restaurace, ale i muzeum umění a kostel se zrodily v jeho vlastním ateliéru. Ačkoliv každá z těchto staveb je pochopitelně jiná, všechny jsou ze železobetonu, materiálu, který Niemeyer výhradně využíval – a poutají výraznou dynamickou plastičností, originální autorovou invencí. Potvrzují tvůrcova slova, že architektura musí být nejen funkční, ale především krásná a harmonická.
Niemeyerův poetický funkcionalismus nebo také funkcionalismus v expresívním stylu je syntézou geometrického a plastického tvaru, jež sahá až k barokní křivuli. Není se čemu divit, vždyť to bylo právě baroko, které na oko mohutně rozkvétalo v Brazílii v osmnáctém a na začátku devatenáctého století, vyhovovalo vkusu, přírodním i klimatickým podmínkám země. Jeho malebnost, tvarová výraznost s črtami národního charakteru proto ovlivňuje celou moderní brazilskou architekturu, Niemeyerovu tvorbu nevyjímaje.
OPĚT BRASÍLIA
Uprostřed zeleného lesa leží jako albatros s rozpjatými křídly a korunkou na hlavě – město. Nejčistěji se rýsují modré osmiproudé betonové autostrády. V obou směrech osmiproudé, s mašlemi nájezdů, podjezdů, mosty a motýlky křižovatek. Kostky cukru a kostky z blýštivého skla stojí v prostoru náměstí a bulvárů volně. Zdá se, že předstírají určitou nedbalost svého umístění. Ale čím blíže se země zvedá vstříc přistávajícímu aeroplánu, tím jasněji vyniká přednost budovatelského záměru. Není tu náhod. Ve městě daleko přísněji než mladý starosta rozhodují architekti. Svoboda je pojem místně proměnlivý. Například auta tu vlastně smějí jezdit, jak chtějí rychle. Ale stavět se tu nesmí jinak, než jak architekti povolí. Nevládne tu ani tak policie jako estetické hodnoty. Je to nejmodernější město planety… tak shledává Brasílii Adolf Hoffmeister, malíř, ilustrátor, karikaturista… publicista, prozaik, ale v tomto případě hlavně jeden z mála Čechů, kteří ji navštívili před mnoha dávnými lety.
Hned od počátku bylo jasné, že jde o grandiózní dílo, které Niemeyerovi nabízelo zajímavou práci. Navíc Costův plán mu garantoval, že zde mohou vyrůst paláce v pravém slova smyslu, takové, které by na sobě nenesly stopy zkostnatělosti a stagnace. Ctižádostí architekta bylo, aby se vtiskly do myslí lidí stejným způsobem jako Dóžecí palác na náměstí svatého Marca v Benátkách či soubor Vasila Blaženého v neblažené Moskvě. Aby nezávisle na funkci a technice svou mondénností vyvolávaly estetické emoce a touhu zajít se pokochat i dovnitř na interiéry.
Domy tu skutečně začaly vyrůstat jako houby po dešti. Za čtrnáct dní bylo zapotřebí stihnout tolik, co běžně trvalo dva až tři měsíce. Fofr, jaký by Evropana sklátil k zemi. Pouhé tři roky, ani o měsíc déle, byl čas vymezený k založení města, jež by začalo spřádat svoji vlastní La Belle Histoire, tedy krásný příběh s bublinkami comicsových nadpřirozeně talentovaných obyvatel.
Oscar Niemeyer přijíždí na staveniště v srpnu 1958, to máte před 56 lety. Bez rodiny, přátel i známých se tu cítí velice odcizený. Jedině práce mu pomáhá smývat červený prach deroucí se pod kůži a překonávat vleklý pocit smutku. Zvláště tehdy, když se dovídá, že mu v Riu zemřel otec a on nemohl být u něj, aby se s ním naposledy rozloučil. A pak také dělníci, kteří realizují jeho návrhy. Večery tráví s nimi. Diskutují o navršených problémech, překážkách, jež se jim staví do cesty, ale snaží se i bavit. Hrají temperamentně na kytaru, bango, zpívají, vzpomínají na staré dobré časy, vyprávějí si vtipy… aby ráno pokračovali v započatém díle.
Den s velkým Dé je stanoven na 21. duben 1960. „Termín byl opravdu krátký, ale v životě to tak už chodí,“ tvrdí Niemeyer, „nevidím na tom nic špatného. Architekta to aspoň nutí vyhnout se všemožným změnám v již odklepnutém projektu a zachraňuje tak jeho prvotní svěžest danou bezprostřední tvůrčí myslí.“
V předvečer slavnostního ceremoniálu přenesení hlavního města zaznamenává Oscar Niemeyer psaníčkem Lúcio Costovi: „Je pro mě těžké slovy vyjádřit radost a vzrušení, které jsem pocítil, když jsem přejel přes uzel autostrád a uviděl množství dokončených bytových domů uprostřed zeleně a spolu s nimi i nevelké budovy škol, obchodů a dalších objektů, jež se už také dostavují. Všechno je to tak, jak jsi zamýšlel. Zastavěné plochy se střídají s volnými, velikost souboru ministerstev kontrastuje s plochou náměstí… Nevím vlastně, proč ti to všechno píšu, zdá se mi najednou, že to asi není nutné.“ A Lúcio Costa mu odpovídá: „Jsem dojat Tvým dopisem. Je nutný. Přátelství, ač staré, je třeba čas od času oprášit. Jsem velmi rád, že přes všechny těžkosti, se kterými ses musel potýkat, jsi schopen prožívat minuty radostného opojného pocitu štěstí nad vyplněním nesmírně obrovské práce, nad ztělesněním překrásného snu, skutečností – takto stojící a takto věčnou.“
KONSTRUKCE VERSUS KRÁSA (KRÁSA HRAJE PRIM)
Jaké jsou vlastně Niemeyerovy brazilské stavby? Soubor budov pro senát a parlament, prezidentský palác, divadlo, katedrála… První z nich snad vzbuzuje největší pozornost. Vynikající italský tvůrce železobetonových konstrukcí a vynálezce armocementu, Pier Luigi Nervi, již při shlédnutí modelu poznamenal o jedné z budov ve tvaru číše: „Její tvar a rozměry představují technický a konstrukční problém nepředstavitelné obtížnosti. Bylo by nesmírně zajímavé pro techniku na celém světě dozvědět se fígly, s pomocí kterých byl vyřešen.“ Ale zároveň si klade otázku, zda tato architektura bude vyvolávat estetický zážitek, nebo spíše údiv smíšený s obavami? Jenže architektura nemůže být ohraničena pouze technickými problémy, je především PROJEVEM DUCHA POEZIE A OSOBNOSTI TVŮRCE. A kongresový palác právě takovým představitelem je. Dokazuje, jak při čistých geometrických formách lze dosáhnout monumentality, vizuální hloubky i perspektivy. Je to obraz dvou číší – kupolí na nízké podnoži, mezi nimiž se tyčí dvě desky.
Prezidentský palác je z konstrukčního hlediska jednodušší. Tady si Niemeyer pohrál s pilíři. Nechtělo se mu přijmout obyčejné podpory pravoúhlého nebo cylindrického tvaru. Mohou někomu připadat iracionální, ale objektu dodávají velkou lehkost. Harmonicky se směrem dolů zúžují a jen jakoby bezděčně se dotýkají země. Snad ale vůbec nejvíc uvádělo dlouho v úžas konstrukční řešení kaple na trojúhelníkovém půdorysu, a to díky ukotvení betonové skořepiny s nízkým zakřivením ve vysokých pilířích. A přece to dál stojí v 21. století.
Je zajímavé, že o mnohdy více jak odvážných konstrukcích Niemeyer nikdy konkrétně zvlášť nehovořil a považoval je za samozřejmý produkt své doby. Zato otázkám funkce a formy věnoval nejednu besedu, přednášku i vzdělávací článek. Některé svoje výpovědi – ač nerad – je však nucen časem korigovat. Je to především jeho po léta trvající obhajoba absolutní tvůrčí svobody, téměř bez ohledu na ekonomické možnosti. Staví se proti všemu, co brání výtvarnému chápání architektury, proti těm bídákům, kteří by v každém jejím detailu chtěli vidět přísně racionální smysl. Dlouho si také nepřipouštěl, že i on pracuje na objednávku a musí chtě nechtě vyhovět přání investora. Je to pochopitelné – vždycky se zabýval solitérními objekty, jejichž investoři byli velkorysí a rozhodně neměli jen žmolky v prázdných kapsách. Byl přesvědčen, že architektura může vylepšit svět. Psychologicky. Hravě. Po Kaplicku (díky Jene). Tato „utopická“ fantazie, ač dobře míněná, pramení jistě i z faktu, že ač s chudými a utlačovanými soucítil, nikdy sám nouzi nedřel. Narodil se ve vážené a známé rodince, chodil do soukromých škol a hned po ukončení studia se začal podílet na hurá vládních zakázkách. Nakonec však dochází k tomu, že architektura má společenský smysl pouze za předpokladu, že lidi se nebudou chovat k ní nedospěle jako děti, špatný vtip. Snad nejtíživěji však nese ztrátu iluzí, pokud jde o jeho milovanou Brasílii. Myšlenka o krásném městě krásných lidiček se hroutí a Niemeyer přiznává, že se stalo obyčejným kapitalistickým hnízdem kšeftů a chytračení se všemi nectnostmi a nespravedlností. Přesto zůstává městu věrný. Jednou z jeho posledních prací je památník Tancreda de Almeida Nevese, symbol znovunastolení demokracie v zemi, architektura–skulptura ve tvaru křídel, kde si všímáte hned rozpětí.
VE SVĚTĚ
Niemeyerovo dílo je rozeseto po mnoha zemích světa. V šedesátých letech opouští na delší dobu Brazílii a žije střídavě v Izraeli (fuj) a ve Francii (to už je jiná). Pracuje i pro Itálii, Alžír a Portugalsko. Rodí se nové a nové projekty, z nichž se také většina realizuje. Jedno mají společné, důsledně boří jednostrannost funkcionalismu s jeho „úzkým utilitarismem“, využívají nejnovější výsledky stavební techniky a rozvíjejí estetické stránky architektury. Někdy budí nadšení, jindy přitahují kritiku – Niemeyer je nařčen z formalismu. Sám autor je vůči ní vcelku imunní: „Když se dnes ohlížím za svojí prací, spatřuji v ní nedostatky, no, uspokojuje mě, že budu-li si přát, je možné je najít na každé architektuře.“
První velká Niemeyerova realizace v Evropě – sekretariát Francouzských komunistů v Paříži – se pro svoji dostupnost stala pořádnou vábničkou pro kolegy architekty ze starého kontinentu. Většina z nich musela přiznat, že i když dílo vytvořil podle stejných osvědčených pravidel, jakými se pyšní mnohá sídla mezinárodních organizací a obchodních konsorcií, nelze mu upřít novou svěžest. Vysoká deska kontrastuje s nízkou linií a volnou formou. Bohužel se tak angažoval u přísně nechutného potměšilého a ještě ošemetného nemotorného levičáckého pnutí bídníků, vějička, která je ošidnou hrou s ohněm a závislou právě na úrovni lidských charakterů – takže otázka směřující ke svědomí a vědomí o duchu a úrovni v řadách svých představených. I Niemeyer sahá do vlastního rejstříku osvědčených prvků – pilíře, kupole, barokní křivky… tatáž jednoduchost a elegance, a přitom opět jiný dům.
Čas od času zabrousí i do jiných oborů lidské činnosti. Ať již jako geniální grafik nebo geniální scénograf nebo geniální nábytkář. Spolu s manželkou Anne Marií například navrhl kolekci sedadel a podnožek pro pařížskou firmu Mobillier.
Ani ve svých osmdesáti letech ještě jeho zájem tvořit neutichá, neutuchá, třebaže už nechrlí jeden projekt za druhým. Dávný nositel několika vyznamenání za přínos stavebního řemesla novému lidskému pokolení, v roce 1988 obdržel jedno z nejvyšších architektonických ocenění – Pritzkerovu cenu – už přesto navždy bude držet primát v definitivním protržení hráze strohých konstruktivisticko–funkcionalistických pravidel i v ovlivnění poválečného vývoje architektury ve všech koutech myslícího světa. A přestože se architektura začala pouštět jinými cestami a staví se zády k hladkým graciézním liniím a tvarům, Oscar Soares Niemeyer už jednou provždy zůstane legendárním umělcem, iniciátorem různých nových myšlenek a pokusů (vyloučeno bez omylů) a nejplodnějším a nejznepokojivějším duchem nejen brazilské architektury.
LE CORBUSIER
☼ 6.10.1887 LA CHAUX–DE–FONDS ۞ 18.7.1965 ROQUEBRUNE
„Chceme-li poznat a pochopit dnešní sloh v novotě, je nutné zapomenout na starý a začít od základů, od těch nejjednodušších a nejčistších základních forem, čitelných norem, jako je koule, hranol, válec, kužel…“ Tak pravil Le Corbusier
*
Hlavní představitel architektury s velkým A během 20. století, zatvrzelý odpůrce akademismu a historizujících slohů, Charles Edouard Jeanneret, se začal jako Le Corbusier podepisovat na stavbách v roce 1920, ve svých třiatřiceti letech. To už je tři roky zabydlen v Paris, má téměř ujasněné představy o architektuře, za sebou bohaté zážitky z cestování po Itálii, Řecku, Turecku, Německu, pobyt v Praze – a před sebou nelehkou roli architekta se svérázným vystupováním, udivujícími názory a absolutní oddaností své práci.
Sám o sobě prohlašoval: „Puristou jsem proto, abych se zbavil všech špatných historických nánosů…“ Po obytných domech, které navrhoval nejčastěji, požadoval dokonalou praktickou i estetickou funkci. Dům v jeho pojetí se měl stát jakýmsi „strojem na bydlení“, kde by obyvatelé měli veškeré pohodlí, umocněné dostatkem slunce, pohledem na oblohu a stromy.
Svéráznost jeho vystupování měla rovněž své logické příčiny. Cokoliv, co stálo mimo jeho pracovní program, ho nezajímalo. Aby se mohl absolutně koncentrovat a dosahovat uspokojivých tvůrčích výsledků, musel se chovat zdánlivě arogantně a nepřístupně až nepřijatelně vůči vnějším rušivým vlivům. Z jeho neochvějného vědomí o správnosti nastoupené cesty k řešení zadaných staveb vyplývalo také jeho sebejisté vystupování, jímž si nejednou proti sobě popudil své zákazníky nebo kolegy. Pak se stávalo, že jednání, narušená architektovým nediplomatickým nebo netaktním chováním, nevedla k uzavření smlouvy. Tak si třeba proti sobě popudil v zimě roku 1935–1936 vlivné kruhy ve Spojených státech (můžeme se také domnívat, nakolik oni mohli být arogantní), kde zrovna vystupoval na přednáškovém turné. Důsledky se projevily ještě po mnoha letech, v roce 1947, kdy byl Le Corbusier jmenován členem architektonického týmu, který měl navrhnout budovu OSN v New Yorku. Řada pracovních roztržek vyústila v hádku s Wallacem K. Harrisonem, předním newyorským specialistou na výškové stavby, a dveře do USA se pro Le Corbusiera opět zaklaply.
Svou životní cestu si dovedl zkomplikovat sám. Ale byla by bez jeho „zásluh o něco nevídaného“ snadná?
Charles Edouard Jeanneret se měl původně věnovat zdobnému rytí hodinových plášťů, oboru, kterému se po vzoru rodinné tradice vyučil na umělecké škole v malé a malebné švýcarské destinaci La Chaux–de–Fonds, tedy ve svém rodišti. Uvadající umělecké řemeslo však naštěstí vyučoval jeden vnímavý učitel, který ve svém žáku rozeznal víc než malé množství nadání; na jeho doporučení se mladý Jeanneret vzdělává i v dalších výtvarných oborech. V letech 1905–1907 dokonce realizuje za pomoci místního architekta svou první stavbu – vilu Fallet. Později se však k tomuto tradičně pojednanému výtvoru osmnáctiletého „stavitele“ nechce věhlasný architekt znát.
Šťastná léta cestování a poznávání světa přerušila ambicióznímu mladíkovi první světová válka; i když se ho jako Švýcara osobně nedotkla, inspirovala ho k vypracování návrhu na skeletovou konstrukci ze železobetonu, kterou by si podle libosti dokončili budoucí majitelé, válkou připravení o své přístřešky. V praxi se však tento systém domků zvaný Dom–ino nikdy neuplatnil.
Konec válečných let prožívá Jeanneret už v Paříži, kam odjíždí za štěstím natrvalo. Existenční starosti mu pomáhá překonat kamarád, malíř Amédéus Ozefant. Společníkem při architektonické práci se ovšem v roce stává někdo jiný – Le Corbusierův bratranec, ženevský architekt Pierre Jeanneret, který se rovněž usazuje natrvalo v Paříži. Všechna díla s datem vzniku 1922–1940 jsou, alespoň de iure, společná; svědčí o tom mimo jiné společná značka LC/PJ.
Inspirující kamarádství Ozefanta a Le Corbusiera se naopak poměrně brzy dočkalo konce – v roce 1923 vyšel jejich společný soubor časopiseckých článků v knize Vers une architecture – jako autor je však uváděn pouze Le Corbusier.
Uvedený sborník statí je obecně pokládán za jedno z nejdůležitějších děl teorie architektury dvacátého století. Hlavní myšlenky se soustřeďují na krásu čistě účelových a racionálních řešení staveb, na uvědomění si pravého a jediného účelu architektury: „Architektura je moudrá, správná a VELKOLEPÁ hra objemů pod sluncem soustředěných… Ocitá se až za otázkami užitku, je otázkou výtvarné tvorby především…“ Bez zajímavosti není ani časný požadavek industrializace stavebnictví: „Poté, co se továrním způsobem vyrobilo tolik děl, letadel, nákladních aut, železničních vozů, ptáme se: Nedaly by se také vyrábět domy?“
Le Corbusierovy jednoznačně formulované názory byly vodou na mlýn jeho zapšklých odpůrců, kterých se mezi architekty našlo požehnaně. Jako samouk a protivník akademismu („…akademismus je určitý způsob nemyslet, hodí se pro lidi, kteří se bojí neklidných chvil invence jako čert kříže…“) provokoval především řady diplomovaných francouzských architektů. Ti ho vyhlásili za studeného, bezcitného technika a jeho pojetí bytu jako „stroje na bydlení“ zvulgarizovali.
Málem nenapravitelně se promítla tato zášť do osudu vily Savoye v Poissy nedaleko Paříže. Le Corbusier na ní v letech 1924–1931, kdy ji stavěl, uplatnil s určitými ústupky svých „pět bodů“, které představují zásady nové architektury tak, jak si je Le Corbusier stanovil v roce 1926. Vila má částečně volné přízemí, plochou střechu a odlišné řešení jednotlivých podlaží. Zprohýbané zdi střešní terasy tvoří kontrast k přísné geometrii prvního patra. Majestátnost stavbě dodává její umístění na vrcholu kopce. V roce 1940 musela majitelka vily prchnout před fašismem a neudržovaný dům se dostal do dezolátního stavu. Po válce byla z iniciativy francouzských architektů navržena v zastavovacím plánu cesta právě tak, aby bylo nutné vilu zbourat. Teprve po protestech odborníků z celé planety se v roce 1959 definitivně rozhodlo o tom, že stavba, dnes chráněná památkovým úřadem UNESCO, zůstane stát.
Otázkou obytných staveb se Le Corbusier zabýval intenzívně po celý život. Řada jeho návrhů zůstala jen na papíře, z mnohých se až časem uplatnily některé nové prvky – například i u nás dobře známé terasové domy s malou zahrádkou u každého bytu, bychom mohli v původně odlišné podobě nalézt na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925, kde Le Corbusier vystavoval zařízenou bytovou jednotku vilového bloku typu Citrohan. Na výstavě však žádný zvláštní úspěch nesklidila – a z mistrových návrhů se tato kombinace bytů se zahrádkami „poskládanými na sebe“ postupně vytrácí.
Teprve po druhé světové válce se Le Corbusier dostal k první velké realizaci svých představ o bydlení. V letech 1946–1952 budoval na státní zakázku rozsáhlý obytný blok v Marseille. Tento dům pro 1600 přistěhovalců i domácích na jednom pozemku bychom s trochou nadsázky mohli nazvat malým, vertikálně členěným městem. V sedmém a osmém patře umístil architekt nákupní centrum, střecha, fungující jako náměstí, nesla vedle promodelovaných hmot větráků také školku, restauraci, hřiště… V některých odborných publikacích je tento „Unité d´habitation“ přirovnáván k parníku, jehož střecha je palubou se společenskými zařízeními. Vzhledem k tomu, že autor často cestoval na velkých lodích, není uvedený výklad příliš daleko od věci.
Určitou satisfakcí na množství neuskutečněných a přitom kvalitních staveb mu byl fakt, že tento obytný blok byl v různých obměnách opakován nejen v některých francouzských metropolích, ale také v Hansovní čtvrti Západního Berlína.
Pokud se týká odmítnutých nebo nerealizovaných návrhů, na Le Corbusiera hluboce až otřesně působily zprávy o zneuznání výsledků intenzivní práce, na níž nedokázal nic odfláknout, jako se to běžně praktikuje dnes. Tak zůstal na papíře epochální projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel, jenž předložil na pařížském Podzimním salónu v roce 1922; stejný osud postihl takzvaný Plan Voisin, týkající se přestavby Paříže severně od Louvru, urbanistický plán pro Rio de Janeiro a podobný pro Alžírsko – tím se zabýval celých dvanáct let. Naděje na jeho realizaci svitla, když se v roce 1934 uvažovalo o založení nového města na území Alžírska a Le Corbusier měl spolu s dalšími třemi architekty vypracovat urbanistický plán. Město Nencours nakonec vybudováno nebylo.
Za životní křivdu však velký architekt považoval jinou porážku. V roce 1927 mu porota nepřiřkla realizaci návrhu pro palác Společnosti národů. Le Corbusier se nespokojil s jednou z devíti hlavních cen, protestoval ze všech sil, avšak ne vždy oprávněně OK. Bohužel, ani opodstatněná námitka proti využití jeho myšlenek architekty stavbou pověřenými nenašla odezvu. Alespoň jednu jedinou ideu ze svého druhého návrhu na tuto budovu uplatnil při stavbě Domu odborů (Centrosojuzu) v Moskvě roku 1929, a to zakrytí velkého sálu s nesourodým příslušenstvím vhodným sestavením tří křídel stavby.
Jak jsme již uvedli, období mezi oběma světovými válkami Le Corbusierovým realizacím příliš nepřálo. Kromě již zmíněných návrhů můžeme toto tvrzení dosvědčit i řadou prací vytvořených pro firmu Baťa; Le Corbusier neuspěl s urbanistickým návrhem na rozvoj Zlína z roku 1935, s projekty typových prodejen obuvi z roku 1936, s návrhem podnikového města Helhourt ve východní Francii z roku 1935, ani s pavilónem firmy Baťa pro Světovou výstavu v Paříži.
Zajímavé je, že Le Corbusierova poválečná architektura se zřetelně odlišuje od předcházejících období. Materiálem povýšeným na monument se stává beton ponechaný v původním stavu, s otisky prken dřevěného bednění, se záměrně hrubým a neupraveným povrchem. RAW. Případné viditelné chyby v detailním provedení stavby neměly být na závadu, protože „…už jste na svých procházkách potkali Venuši medicejskou nebo Apollóna belvedérského z masa a krve? Chyby jsou lidské. Jsou všedním dnem.“
Z betonu měla být původně i v podstatě netypická Le Corbusierova stavba, poutní kaple v Ronchamp nedaleko Belfortu v severovýchodní Francii, budovaná v letech 1950–1955. Autor tuto zakázku přijal patrně pro lákavou možnost improvizace, bezstarostné tvůrčí práce, kterou mu umožňovalo minimum praktických požadavků.
Mimořádně odolné zdi sbíhané ke stropu, nepravidelně umístěná a tvarovaná malá okénka, tmavá střecha ze dvou skořepin ve tvaru škeble, podlaha sledující přirozený tvar terénu, světlo, které proniká do interiéru nepřímo shora věžemi řešenými jako světlíky – to vše dosvědčuje autorův sochařský přístup k řešení stavby a k jejímu pojetí v duchu středozemního dědictví. Škoda jen, že Le Corbusier musel ustoupit a nechat stavbu vybudovat z cihel zbořeniště, jež zůstalo po původní kapli rozstřílené za druhé světové války.
Vybudování této stavby tehdy již známé firmy a slavného architekta v jednom povzbudilo k tomu, aby si začal vybírat pokud možno neobvyklé úkoly. Některé nové motivy uplatnil například při stavbě kláštera La Tourette v Even u Lyonu v letech 1957–1960. Tvůrce sice respektoval řeholní předpisy ze 13. století, které určují, aby křídla stavby obemykala vnitřní nádvoří, ovšem v kapli zvolil prosvětlení shora pomocí světlíků – tak jako v Ronchamp. Velký ohlas vzbudilo a řadu následovatelů inspirovalo postupné přesahování jednotlivých etáží, které vzbuzuje dojem postupného rozrůstání budovy směrem vzhůru.
Francouzsko–japonská úmluva umožnila Le Corbusierovi v letech 1957–1959 vybudovat v Tokiu Muzeum západního umění. V Indii po sobě zanechává v roce 1956 budovu Svazu majitelů přádelen v Ahmadábádu. Dokonce i ve Spojených státech se mu v těchto letech relativně daří zaujmout největší investory – v roce 1961 zde realizuje projekt střediska výtvarné výchovy na Harvardské univerzitě. Především studenti jsou výsledkem nadšeni; mají být na co pyšní – vždyť je to první a poslední Le Corbusierův projekt tolerovaný a zdárně uskutečněný v USA.
Staví v Brazílii, Švýcarsku… Rozsévá své stavby po světě tak, jak si svět žádá. Přináší osobitý styl, přísnou pracovní morálku, mnohdy neuskutečnitelné požadavky, zvlášť na technickou stránku věci. Jeho největším přáním bylo stavět průmyslově, nejvyspělejší a nejdokonalejší technikou. Často se však musel smířit s tím, že jeho stavby – především v technicky dost zaostalých zemích – vyrostly za mnohých ústupků. Konečně – pro architekta světového formátu bylo důležité něco jiného; dokázat, že moderní architektura žije bez ohledu na hranice jednotlivých zemí, bez ohledu na historické tradice a národní mentalitu: „Jsem internacionalistou, ať chci nebo nechci. Situace si to vynucuje sama, ať stavím kdekoliv, musí být stavba v základních rysech a principech stejná…“
Le Corbusierovými základními principy byly čisté tvary, účelovost v harmonii s estetickým výrazem, slunce, příroda. V nedělitelný organismus dokázal spojit architekturu s urbanismem. Za nejvýznamnější poválečnou realizaci považoval urbanistický plán výstavby hlavního města provincie Panjabi, indický Čandígarh. Práci převzal po smrti Matthewa Nowického, který byl spolu s Albertem Mayerem původně projektem pověřen. Le Corbusier vstupuje na scénu v roce 1950, o rok později jsou zahájeny stavební práce. Při řešení jednotlivých budov bral architekt v potaz samotný fakt, že musí chránit jejich obyvatele před žhavým sluncem i před monzunovými dešti. Ne všechno v Čandígarhu pochází z jeho nápadů – například obytnou část a díl občanské vybavenosti řídil už zmíněný Pierre Jeanneret.
Světovou pověst Le Corbusiera jako mimořádně nadaného architekta pracanta však potvrzuje i jeho silný vliv na moderní tvář architektury v Brazílii, v Japonsku; díla podepsaná jeho pravicí najdeme ve všech končinách světa, z jeho ateliéru vycházejí takové osobnosti světové architektury jako Oscar Niemeyer, Lucio Costa, Junzo Sakakura.
Žáci vzpomínají na svého učitele jako na osobnost, která je naučila dokonalému pracovnímu soustředění, odvaze a tvůrčí invenci nebát se dokázat své plány v praxi. Neměl rád, když ho ve svých návrzích napodobovali. Při korigování chodil od prkna k prknu a vedl BOUŘLIVÉ DISKUSE. Žil jen svou prací a v té byl neúnavný drtič dříč.
Podle tvrzení Richarda Neutra, amerického architekta a blízkého kamaráda, měl Le Corbusier ke svým blízkým pozoruhodně vroucný vztah. Stejně tak hluboce lidský byl i jeho cit k manželce, která však bohužel velmi mladinká zahynula. Od onoho zlomu v rodinném životě se „Corbi“ plně věnoval svému poslání, aniž si nějak zakládal na finančních ziscích, které vynaloženému úsilí přinejmenším odpovídaly.
Jeho majetkem byl vlastně ateliér v nájemním baráku, který sám navrhoval – a pak bouda u moře. Le Corbusierův žák, český architekt Jaroslav Vaculík, píše ve svých vzpomínkách, že „měla rozměr deseti metrů čtverečních a nenechali by mu ji ani na Slapech…“
Legendární stavby, pod nimiž je podepsán Le Corbusier, se převážně zrodily v ateliéru, který rovněž popisuje Jaroslav Vaculík: „…To byly vlastně tři bedny 2x2x2,20 m; v jedné pracoval Le Corbusier, ve druhé sekretářka, ve třetí byla šatna. Jediným zařízením byly rýsovací stoly a na zdi háky s plány a skicami, na průčelí Le Corbusierova malba „Stavba“.
Ke konci života se velkému architektovi hrnuly zakázky z celého světa, téměř každé město se mu nabízelo. Poslední zakázku přijal již jen jako zadostiučinění; šlo o realizaci v prostředí velikánů historie architektury – v italských Benátkách. Nedočkal se jí. V červenci roku 1965, ve svých 78 letech, utonul v Roquebrune poblíž Cap Martin na francouzské Riviéře a tak odzvonil zvonec konec jeho kariéře.
Karel Boušek a gratulace pro jednu dámu, hádejte koho:
(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)
Máš červen v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu
Máš červen v rukách a srdce ve zvonu...
Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné afrických fialek
jak struny mých harf Ten škapulíř do ranních nedbalek
A svítá nad tebou jak nad skleněnou studní
když se k ránu překřikují ptáci
ti málozpěvní a ti stříbrolunní
nad zrcadly rybníků s kormidlem navigací
Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty
jež ústí v jediné sluneční měnírně
jak srdce maminky se srdcem mého táty
v hornaté krajině i v pustě vesmírné
Máš červen v očích Plane v jahodách
nám pod hlavami letním rozbřeskem
Máš duhu v očích a pak trochu strach
z plachtění po hvězdách s pozemským útěžkem
Příroda má tvůj plášť když je jí nejvíc zima
a tvoji podobu všechny studánky mají
(z nichž rádi pijeme...) Voda je zarosena
panenskou čistotou všude po rodném kraji
Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic
když podél silnic rudnou jeřabiny
znějí za soumraku příchozímu vstříc
královské zvuky hobojů fléten a eolíny
ze starých partesů psaných při světle svíček
po domech betlémských a v jizbách kostelniček
V místech kde stávala možná tvá kolíbka
a kde se před bouří ohnivě zablýská
až stráň ta ze zlata v zeleném návrší
jak snop se rozhoří A pak se rozprší...
A tmí se nad tebou když tma jde brambořištěm
když mléčná po vsi jde a nad smrákavým hřištěm
v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem
nebo když rozhoupe svou oblou závrať v něm
Jak ryby v bystřinách jsou naše životy
u břehů rybář Smrt chystá si udici
Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme
přes ploty na tu svou medovou venkovskou ulici
na nebe přes vrchy v čas nad len modřejší
jsme mladí... silní jsme
(VÍNO BÍLÉHO VLASU)
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Na horách z protěže Ve vodě leknínová
Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků
po každé v jiný den Po každé spršce znova
Básník je kazisvět Začíná od počátku
za slovem první verš a s veršem novou řádku
Láska má podobnou svou tvůrčí metodu
od lože ke stolu od lože do hrobu
A pohár k přípitkům a něco do vázy
na lukách kavyl má na pouštích oázy
Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad
Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad
Má svoje zahrady a parky plné stínů
líbezná zákoutí závoje z mušelínu
Má svoji mladost otáčivou jako kolesa
a má své stáří Svá smutná nebesa
Takovou lásku jsem si vždycky přál
kde bychom spolu mladé víno pili
a plamen z něho aby nás pak hřál
i v letech kdy už ubývají síly
a kdy je moudrost sestrou milování
a kdy je bolest které jsem se bál
jak v starých stromech pouhé větrů vání
vlídný šepot varhan z katedrál...
Jsi malá Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Jsi pole skála mez Jsi každá roční doba
Jsi zlatý leknín na jezeře básníků
Jsi průhledná a čistá jako voda
A láska chutná vínem z bílých vlasů
které svou trpkostí jen zpychlé ošaluje
Budem je spolu pít do konce našich časů
K tomu ať nám na vinici slavíček prozpěvuje
|