|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ať pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Tato památná věta Václava Havla způsobila českému národu šleh, který jej rozdělil na dvě části. Na “Pravdoláskaře“ a ty druhé – rozumné.
Mám otázku. Komu by vadilo, kdyby třeba zítra nastal proces, (dejme tomu čtrnáctidenní, ať to má spád) na jehož konci by přeci jen pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí?
Kdo by chtěl protestovat?
Je zřejmé, že problém není v samotném výroku, ale v osobě Václava Havla. Samotná věta se pak stává milníkem, kdy pro některé svědčí o jeho vysoké morální hodnotě a pro jiné je důkazem, že kázal vodu a pil víno, velmi mírně řečeno. To je zajímavé. Jak je možné, při posuzování jednoho člověka, zaujmout takto krajně rozdílná stanoviska? A jak sám Havel k tomu přispěl?
Havel se především narodil, prožil svůj život a zemřel, a to vše v rámci jedné osoby. Jeho život byl směsí výchovy, osobního naturelu a prostředí. Tedy žil podle podmínek, které si nevybral.
Je tu snad někdo, kdo to má jinak?
Dalo by se tedy říct, že potud byl Havel komplexní osobností, jako každý jiný. A teď se zamyslete každý sám nad sebou. Byli byste schopni takového rozptylu chování, aby vás bylo možné takto posuzovat? Anebo znáte někoho ve svém okolí, máte nějakého kolegu, který je tak rozporuplnou osobností, že se ne a ne shodnout na jeho povaze, když ho s ostatními “drbete“? Troufám si říct, že ne. Dokonce je to přesně naopak. “Drb“ je vlastně pojivem komunity, kdy se lidé v rámci jednoho kolektivu vypořádávají s konfrontačními problémy osobního rázu bez přítomnosti “drbaného“. Tím se zbavíme přetlaku a zároveň získáme shodu a porozumění spoludrbače.
Proč je nemožné prostě zdrbnout Havla a dojít ke stejnému výsledku? Vyjmenujme si tři základní rozdíly:
1. Kolega je člověk, o němž mají kolegové posuzovatelé stejné znalosti. Těžko by se v takovém kolektivu našel někdo, kdo by měl s posuzovaným protichůdné zkušenosti než ostatní. Naopak mezi posuzovateli Václava Havla, je jen promile těch, kteří s ním mají osobní zkušenost. Ostatní ho posuzují na základě zprostředkovaných informací, přičemž, a to je nesmírně důležité, hodnota těchto informací je neověřitelná. To však neznamená, že by tyto informace byly přímo lživé, to si dnes už nikdo netroufne. Mnohem efektivnější je podat informaci o události sice pravdivě, ale účelově. Je třeba možné podat pravdivou informaci, že MuDr. Bolíto během roku zavraždil sedm pacientů. Tato zpráva už je účelová. Přímo vyvolává antipatii vůči dotyčnému, ale naprosto nic nevypovídá o jeho povaze. Ovšem, když se nad tím zamyslíme, mohl tak jednat naprosto amorální, nebo deviantní člověk, ale také velice empatický, soucitný a neobvykle odvážný. Ovšem také to mohl být kdokoli mezi těmito mantinely.
2. Dalším důležitým rozdílem je fakt, že na kolegu pohlížíme, jako na člověka stejné společenské úrovně, což má za následek, že jeho společenský status je pro nás neviditelný a nevchází tedy do kontextu s jeho povahovými rysy. To si lze ověřit i na tom, že bývá-li takto drbán nadřízený, nebo řiditel, jeho společenská úroveň je už patrná (a to směrem nahoru)a vchází do reakce s našimi společenskými postoji. Nakolik jsou tyto postoje mezi posuzovateli rozdílné, tak velký bude rozdíl v názoru na onoho řiditele. Václav Havel, byl hlavou státu, dalšími argumenty není třeba urážet inteligenci čtenáře.
3. Poslední velký rozdíl je v tom, že nikoho nezajímá, co si myslíme o kolegovi, kromě pár kolegů. Prezentací názoru na kolegu si lze jen lehce přibrousit ego. Tady není možné, případným názorovým střetem dosáhnout výrazného pocitu výjimečnosti. Kdežto posuzováním společensky významné osoby, jako bychom zvyšovali vlastní společenský status. Tady se dá ego nabrousit jako břitva. Navíc, když hodnotíme kolegu, nikdo třetí z toho nemá prospěch ani škodu. To se však nedá říct v případě Václava Havla. Asi by bylo paranoidní tvrdit, že na názorovém rozpadu společnosti, týkajíce se jeho osoby, někdo přímo profituje. Zde jde pouze o důsledek podporované neschopnosti najít obecnou shodu. Tato neschopnost se domluvit, však hraje do karet, těm, kteří mají moc na společnost působit a činí tak pro osobní prospěch. Tito lidé zaseli rozkol do společnosti již před staletími a neváhají přihnojit, kdykoli je to třeba. Naštěstí pro ně se rozkolu společnosti tak daří, že skoro není třeba se o něj starat.
To, jaký má kdo názor na Václava Havla, by se mohlo jevit malicherným tématem, ve světle neustálého zdražování, amnestování vrcholných škůdců národa, církevních restitucí, probíhajících a blížících se válek, ale opak je pravdou. Pravdoláskař se stalo posměšným nařčením. Natolik posměšným, že se za toto označení stydí i mnozí zastánci Václava Havla. Tak to je. Ostré lokty, arogance a sobecká touha po osobním prospěchu, jsou glorifikovány, kdežto statečnost, pravdomluvnost a schopnost pomáhat a odpouštět se stávají nežádoucími a zesměšňovanými úchylkami.
Statečného a obětavého člověka dokážeme ocenit už jen ve filmu. Nedej Bůh, abychom měli takového kolegu, nebo partnera. Považovali bychom ho za nebezpečného pomatence, idealistu, který vůbec nechápe, jak to chodí a který na sebe a na své blízké zbytečně přitahuje neštěstí.
To takový hasič, to je jiná. Zachraňuje přece životy a ten svůj nasazuje. To je panečku hrdina. Co na tom, že jen dělá svou práci, že za své hrdinství pobírá plat. Nebo člověk, který se vrhne do vody pro tonoucího, nebo se zastane bitého, když ostatní jen přihlíží… To je pašák. Takové hrdiny pak vídáme v reportážích, kterak skromně krčí rameny: „To by přece udělal každý.“ Nezřídka se stává, že tento hrdina navštěvuje toho, jemuž zachránil život. Je to snad starost, pocit zodpovědnosti za toho člověka?
…a není možné, že je to spíš snaha maximálně vytěžit situaci? Tucťák, jehož výjimečnost nepřesáhne hranice vlastní osobnosti, najednou expanduje v záchvatu hrdinství. Je hrdina, všichni to říkají, volají mu z novin, navrhují ho na Velíškovu cenu… Najednou jeho život dává smysl. Sklízí přesladké plody, kterých už nikdy více neokusí. Zaslouží si je? Ale jistě! Kdo by nevelebil svého zachránce, kdo by nenabídl dary rekovy? Ovšem převzetím daru dochází k uzavření obchodu. Dluhy jsou vyrovnány.
Hrdina se stává tucťákem a zachráněný nikomu nedluží. Oceněných – ocejchovaných přibývá. Kdo byl pátý a kdo jedenáctý?
Závist? Ale jděte. Nám všem chybí články: „Hledá se neznámý hrdina, který dne toho a toho vysvobodil z hořícího vraku manželská pár… Neznámý hrdino, přihlas se! …nebo podá zprávu vedoucí k nalezení, odměnu ve výši…“
Neznámý hrdina je hrdinou vyššího levelu. Ten jitří fantazii a zanechává pocit pozitivního dluhu. Odmítá profitovat z něčí nouze a možná i chápe, že jeho počin byl ojedinělým kouskem. Možná krajně odvážným, ale ojedinělým. Avšak ani tento hrdina se odhalení nebojí. Moc dobře ví, že mu nemůže ublížit.
Ale co skuteční hrdinové? A dokážete je ještě vůbec poznat? Skutečný hrdina chce, aby věci byly správně. Už to samo osobě zavání nebezpečím. Kdo se od takového hrdiny chce oddělit, ale nemůže říct: „Já nechci, aby byly věci správně.“ Takový, oficiální postoj je stále ještě smrtelný. Je třeba to trochu zaonačit. Ten, kdo chce prosazovat správné věci, si totiž může pěkně zavařit a nejen sobě. Vlastně je to takový nerozuma. To přece musí pochopit každý, rozumný člověk.
Rozumný člověk, jsa nespokojen s pracovními podmínkami, v záchvatu hrdinství jde a zakoupí si zákoník práce. Po jeho prostudování ho zaklapne s povzdechem: „Je to v prdeli,“ a zařadí se.
Hrdina si řekne: „Co naplat?“ zdvihne ten směšný, dřevěný štít a jde proti meči, zatímco rozumní mu podrážejí nohy a plivou do jídla.
Pokud hrdina padne, Rozumní jeho památku zašlapou do podlahy a vzájemně se plácají po zádech, jak rozumně se chovali. Pokud však hrdina zvítězí, považují to vítězství za své a dodatečně hrdinovy vyjadřují podporu.
Samozřejmě, že nic není černobílé. Jsou rozumní a nerozumní, ale i nerozumní rozumové a rozumní nerozumové. Co s tím má společné Václav Havel? Pro někoho všechno, pro někoho nic. A pointa? Vyberte si. Buď pravda a láska, nebo účelovost a sobectví.
|
|
|