SAD II

Od hororu k naivitě

Ucítil jsem ránu. Upadl jsem na zem …

Když jsem se konečně probral, seděl nade mnou Kevin a něco pojídal. Poté, co zpozoroval, že se probouzím, zaradoval se:

„Sugare, konečně, prober se kamaráde!“

Chytl jsem se za hlavu, která mě nesnesitelně bolela. Vedle Kevina se objevil muž, obrovská doga a děvče, přibližně našeho věku.“

„Co je? Co je to? Kevine?“ zmateně jsem se rozhlížel.

„Sejmul ses o větev Sugare.“ Zasmál se Kevin, spolu s ostatními. Muž ke mně přistoupil a podal mi ruku :

„Jmenuji se Hank Water, to je moje dcera Gwen, a tohle,“ ukazuje na dogu, „tohle je naše Felicity, je mi opravdu líto, že ses nás vylekal.“ Vyděšeně jsem mu zatřepal pravicí a zvedl se z pohovky.

„Vem si.“ Gwen mi podala sklenici jablečného moštu, pro její modré oči by si člověk vzal snad všecko. Už mi bylo jasné, že jsem na terase domu, od kterého jsem původně zbaběle prchal. I přes starou fasádu jsem teprve nyní viděl krásu, která tento dům obklopovala. Krásná zahrada, výhled do tisíce jabloní, malebné místnosti zalité sluncem, dům na konci času ... Kochal jsem se.

„Proč vás nikdo nezná? Žijete tady tak v ústraní.“ Zašeptal jsem nadšeně, koukaje se na Gwen.

„Maminka zemřela, a tak se táta rozhodl pro osamělý život a já proti tomu nic nemám.“ Odpověděla.

„Žijeme tady už od Gweniných dvou let, máme vše, co potřebujeme, je tady krásně.“ Připojil se Hank.

„Ani do školy nemusí chodit!“ zvolal Kevin vítězoslavně a vzal si z tácu na stolku další kus koláče.

„A tak tady žijete …“ usmál jsem se, již značně uklidněn. Gwen mi přiložila studený obklad na bouli na čele.

„Nikdo nevěřil, že se tady někdy někdo odváží vkročit. Říká se, že tady straší a že tady chodí vrah.“ Usmála se na mě opět Gwen.

„Ten vrah mám být já a Felicity.“ Zasmál se hlasitě Hank.

Ještě dlouho jsme pak chodili po zahradě a nechali si od Hanka a Gwen vyprávět mnoho zážitků. Bylo tam krásně, nepopsatelně, a proto to pořád rád zdůrazňuji.

K večeru jsme se vypravili jablečnými chodbami domů. Hank nám ukázal značení, které vedlo k domu a tak nebyl problém jej i Gwen navštěvovat. Zpočátku se mi to dařilo bez problémů, i když jsem měl doma problém s objasňováním boule na hlavě.

Procházeli jsme se s Gwen jablečným sadem. Zvykl jsem si na to místo i na všudypřítomnou Felicity. Začal jsem sad milovat stejně jako mou první lásku. Hank byl hodný chlap. Bylo to moc hezké období, za pár měsíců jsem již bezpečně znal všechny stromy.

Přešla zima.

Nastalo jaro a sad rozkvetl. Tehdy jsem ho miloval ještě mnohem víc.

„Gloumovi tě včera viděli jít do sadu! Jak si to představuješ!“ otec prudce třísknul pěstí do stolu.

„Tati nezlob se, já, poznal jsem tam přátelé.“ Řekl jsem si, že bude nejlepší, vyložit karty na stůl, ale otcův následovný pohled mi prozradil vše.

„Doma budeš! Ani se nehneš i kdybych tě měl zamknout.“ Zařval, třísknul dveřma a pak dlouho rozmlouval s mámou v obýváku. Slyšel jsem jen: „Ten vrah tam žije a jestli to není vrah, tak je to úchyl.“ Štvalo mě, že se ani nezeptal na celou pravdu. Můj otec byl mnohdy natolik agresivní, že jsem měl strach něco mu namítnout.

Vše utichlo, měl jsem přísného zaracha. Nesměl jsem za Kevinem ani do sadu.

Otec se tvářil divně a vůbec se mnou nemluvil. Měl jsem o Hanka, Gwen a Felicity strach.

Každý večer jsem usínal s těžkým srdcem.

A právě, když jsem se jednou před spaním takhle trápil, zalilo se mé okno červenou barvou. Prudce jsem vyskočil z postele. Sad byl v plamenech a celá vesnice stála kolem něj a tu zkázu pozorovala.

Vyběhl jsem ven v pyžamu. Naši byli taky pryč, rozběhl jsem se, ač bos, k sadu.

„To nemůžete!“ křičel jsem už z dálky, „jsou tam živí lidé! To nemůžete!“ Několik zvědavých obličejů se ke mně obrátilo. Prodíral jsem se mezi nimi.  Ty krásné rozkvetlé stromy ničil oheň. Svíjely se v jeho pařátech. Maminka mě zachytila do náruče a nepustila dál. Škubal jsem se a křičel. Nade mnou někdo podotknul: „Paní Gilbertová, uklidněte si to dítě.“

Otec mě pak vzal a odnesl domů, kde mě seřezal za ostudu. Nic mi nevadilo.

„Ani jste se nezeptali! Ani jste se nezeptali!“ protestoval jsem.

„Byl zločinec o tom ty nemůžeš rozhodovat.“ Namítal otec a víc mi říct nechtěl.

Za několik dní se mi před oknem vyrýsovalo obrovské spáleniště. Nezbylo nic.

Za dalších několik dní přijely bagry a začaly to uklízet.

Za rok se tam proháněla auta.

Místo krásných ovocných stromů, propletených mlhou. Místo vůně a květů. Místo mé první lásky jsem cítil jen benzín a smrad.

Za několik let jsme se pak s rodinou naštěstí odstěhovali.

Když jsem vystudoval a dostal se mi do rukou spis, který jasně uváděl doložená fakta o tom, jak otec s dcerou společně zavraždili několik žen, nevěřil jsem vlastním očím. Jména neodpovídala, ale obličeje na přiložených fotografiích mi vše prozradili.

Chybělo jediné. Dokumentace o jejich smrti …

… a tak skončil příběh obestřený mnohým tajemstvím.