GUSTAV FRIŠTENSKÝ

☼    18.5.1879   POPORODNÍ KŘEČHOŘ U KOLÍNA    ۞   5.4.1957   LITOVEL U JESENÍKU

Když se Kateřince fešné mamince Frištenské, co měla za manžela Aloise a žili na gruntu v Kamhájku u Kolína, narodil jeden ze čtyř synů Gustav, celý rok měli nachystanou bílou rakvičku. Tak byl bez devětsilu neduživý. Kořenářka Kukalka marně zaříkávala zlou nemoc pod divokým bezem. Obrat k lepšímu nastal, až když novorozeňátko zabalili do obkladů nasáklých režnou kořalkou. Potom Gustávek všechno stěžejní dohnal co nevidět.

Dali ho na kovářské učení u mistra Jecha v Kolíně. Když však hefaistovský tovaryš Václav podstrčil novici dosud žhavou podkovu, která mu šeredně popálila dlaně, u výhně už otálet dál nechtěl. Přešel tedy na řezničinu – a byla to řežba. Měl pořádně udělanou bejčí figuru a u bourání hovězího i vepřového si ji dennodenní prací ještě utužoval.

Za tovaryše šel do Brna. Bylo v něm hodně sportovní dravosti i vlasteneckého zabejčeného cítění, tehdy tak proklamované symbiózy sokolství. V tělovýchovné jednotě mu však moudře doporučili, aby se dal raději zlákat do Atletického klubu Hellas. Tam se totiž o závod zvedaly činky a na žíněnce prolamovaly v řeckořímských půtkách můstky.

Náčelník Hromada byl sice hodinářem, ale na talenty opravdu chlapáckých siláckých sportů měl správný nos. Proto si Gustav Frištenský zhotovil dvě kamenné činky (55 a 57 kil) a po práci i po svědomitě nabitém tréninku si v přípravě jaksepatří dopřával záhul číslo dva.

Na most sportovní slávy vstoupil 8. října posledního roku 19. století. Tehdy se ve Vyškově na Moravě konala živnostenská výstava a závodní mužstvo AK Hellas Brno na ni vyslalo šest dvojic zápasníků. I což, pravil výbor, beztak jim to nandáme a mladý Gustav Frištenský se otrká. Může klidně skončit poslední. (Na památeční fotografii před začátkem zápolení je jako nejmladší člen až v poslední řadě, kam se staví ti nejslabší.)

Dařilo se mu jak u činek tak na zápasnické žíněnce. Udivoval všechny naráz. Ze 24 účastníků přeboru, ačkoliv trénoval teprve sedmý měsíc, zvedl čtyřicetikilogramovou činku hned padesátkrát! Také ostatní předvedené výkony byly v porovnání s jinými obdivuhodné. Zachovaná tabulka hovoří: 50 kg 40 krát, 60 kg 28 krát, 70 kg 16 krát. Pak také nadhozem: osmdesát kilo 26 krát, metrák 18 krát a navíc jednou 128 kg. A přívažkem udivenému obecenstvu osmkrát 70 kilo jednoruč!

Gustav Frištenský si z Vyškova odvezl první čestnou cenu, ebenovou hůl se stříbrnou podkovou. Nepálila už tak krutě jako u mistra Jecha v Kolíně, ale naopak velmi příjemně hřála u srdce.

Začala sportovní kariéra, kterou dějiny hned tak nezaznamenaly. Bilance: na 10 000 vítězných bojů v řeckořímském zápase, 20 cenných pohárů a 60 vítězných odznaků s rubíny, opály a českými granáty.

Když zápasil o nedělním dopoledni, kostely zely prázdnotou. Nezlobili se však jenom faráři, ale také kumštýři. Na vystoupení houslového virtuóza Jana Kubelíka v brněnském Besedním domě (1903) bylo velice málo publika, což umělce velice rozhorlilo. Příště si prý bude muset jako vložku do koncertních pořadů zařadit Frištenského exhibice. Přece jen v něčem měl pravdu: kumštýři i sportovci měli v poněmčeném Brünn shodný cíl – probouzet národní hrdost, proč tedy produkce nezkoordinovat s vydatnější účastí hostů?

Téhož roku dosáhl Gustav Frištenský velmi výrazného úspěchu – získal titul amatérského mistra Evropy. Do Rotterdamu však musel jet za svoje. Ne že by Hellas takového drtiče nechtěl vyslat, ale neměl prostředky na tak dalekou cestu a pobyt v cizině. A tak na štrapáci (srandu) za evropským prvenstvím padly čtyřleté úspory řeznického tovaryše (bez legrace).

Do místa děje přijel sám s lehkým kufříkem, zatímco věhlasní borci už na místě za asistence doprovodné skupiny, v níž se našel i kuchař + mlsání, dávno pilně trénovali.

Tehdy se bojovalo bez rozdílu vah. Frištenský měl 94 kilogramů, jenomže například Belgičan Blome 122 kg. Nešlo chytračit s vítězstvím na body, protože se v žádném případě nevyhrávalo na body, jedině položením soupeře na lopatky. A zkuste se utkat s někým, kdo je technicky třeba stejně zdatný, jenže o čtvrt metráku těžší!

Gustav Frištenský nedělal s některými soupeři žádné cavyky, hned je zdolal, omráčil, skoro jen tak mimochodem. Ale s Karlem Hochem ze Stuttgartu zápolil bezmála celou čtvrthodinu. A jak dopadl boj favorizovaného Heinze Eggenberga z Kodaně s naším mistrem nelsonů? Česká mlátička ho nadzvedla, několikrát roztočila nad hlavou – od té doby se dostal do zápasnické terminologie jeden název   m  l  ý  n   –   a všechno rázem skončilo.

Ještě cítil pot soupeřů, ale už myslel na domov. Vzpomněl si na útlou maminku, která ho na cestě z Brna do Nizozemska čekala u vlaku v Kolíně a vtiskla mu do ruky stříbrnou pětikorunu. (Nikdy ji neutratil za žádnou zbytečnost.)

Jakmile se pokochal medailí, zlatým půldruhakilogramovým pásem a diplomem, sejmul vítězný věnec s nápisem MISTR EVROPY 1903 a šel na poštu sesumírovat co nejstručnější, přitom však snadno pochopitelnou depeši do Brna.

Po návratu do města pod Špilberkem nastal čas velké slávy, ale také velké hořkosti. Jeho dosavadní zaměstnavatel Šofr mu dal papundekl, jak se tehdy říkávalo pracovní knížce. Prý rváče v podniku nepotřebuje… Samozřejmě v tom byl i národnostní podtext; němečtí velkouzenáři v Brně udávali tón i všemu v řemeslech.

Co bylo platné novopečenému šampiónu našeho kontinentu, že se od té doby začalo u nás srovnávat: Ten je silný jako Frištenský?!

Událost se Šofrem rozhodla, čím a jak se uživit – Gustav Frištenský přešel mezi profesionály. Za svou amatérskou dráhou udělal však několik osobitých, ušlechtilých teček. V nevděčném Brně porazil za dvě hodiny dvacet soupeřů, které mu postupně posílali bez větších odpočinků do ringu. Čistý výtěžek akce věnoval na dobročinné účely, dobrotivý rytíř s dobrou náladou Gustav.

Také Praha měla u něho vroubek. Prohlašovala, že prý se po vítězném Rotterdamu bojí o prestiž, a proto se vyhýbá pořádným soupeřům. Ukázal jim, zač je toho loket. Stalo se tak na hřišti Slavie před více než 10 000 diváky. Těm všem řekl své sbohem i nashledanou pověstným vítězným mlýnem.

Do džungle profesionálních zápasníků nechtěl vpadnout zcela nepřipraven. Potřeboval se přiučit a získat i psychicky převahu. Proto se odebral za starším ruským kamarádem Jirkou Lurichem. Znali se z doby, kdy působil i v pražském Varieté. Lurich mu pomohl vycizelovat zápasnickou techniku a obohatit chvatový rejstřík. Procestovali spolu mnoho evropských destinací, nakonec odjeli i za moře. Pokud se střetli na žíněnce, nemusel být žák morálně vděčný učiteli. Před zraky 30 000 diváků v New Yorku po úmorných 46 minutách zvítězil náš devětsil pan Gustav Frištenský.

Z mapy bychom snad mohli vyčíst všechna světová města čtyř kontinentů, kde všude tento mistr nad mistry přišel, viděl a válel. A také málokterá naše vesnička dříve nebo později nezatleskala Frištenskému pod narychlo postaveným stanem. Vesničky však vynechejme, začněme číst okraj slavnostního archu papíru litovelského občana, který zemřel v roce 1957, ale ještě měl čas těšit se i z titulu zasloužilý mistr sportu.

Takže: Kyjev, Moskva, Petrohrad, Helsinki, Riga, Varšava, potom málem všechna německá, švédská a francouzská velkoměsta, za mořem především Rio de Janeiro, New York, Buenos Aires.

Rakousko–uherské mocnářství mu za první světové války uniformu neodpustilo, jeho protiaustriácké tažení v Brně se mu důrazně připomínalo, zvlášť když úzkostlivě lpěl, aby na jeho příjmení nechyběla čárka, natož pak háček. Často je dokonce na plakátech, oznamujících jeho exhibici, sám dopisoval.

Za druhé světové války mělo jeho vlastenectví zcela konkrétní vyjádření. Byl zatčen, protože podporoval rodiny pronásledovaných nacisty. Po gestapáckých výsleších v Pečkově paláci byl vězněn ve Vratislavi. Na váze mu ubylo 35 kil, ale přežil to hrozné týrání člověka.

Gustav Frištenský měl mimořádně krásně vypracovanou postavu. Nepěstoval totiž jednostranně pouze těžkou, ale také lehkou atletiku. Vyhrál dvě mistrovství Čech v disku, házel odštěpem, vesloval, jezdil na kole a v tréninku toho hodně naběhal. Proto také uspěl i v soutěžích o nejklasičtější složení těla, dnes bychom řekli v kulturistice. Proto byl obsazován do filmů, kde pohled na jeho postavu hovořil o všem.

Nejslavnější ze čtyř bratrů jedné krásné mamči Kateřiny (ještě František, Josef a Karel, kteří byli na žíněnce a také u činek dost věhlasní drtiči) nevítězil pouze silou svých svalů. V takovém boji se musí hodně přemýšlet. Gustavu Frištenskému to však myslelo znamenitě až pregnantně i mimo ringy. Když doznívala jeho opravdová sportovní kariéra, přihlásil se u něho atavismus předků. Proto si zbudoval v Lužickém dvoře na Štembersku hospodářství. (Než mu je nacisté zabavili.) Měl však i krásnou vilku v Litovli a na zahradě lískový ořech, který měl prý být z původního keře Přemysla Oráče ze Stadic. Kvůli tomu to však nepíšeme…

Jednou se městečkem rozletěla do všech stran zpráva, že se po litovelském rynečku v pálivém slunci procházel Petr Bezruč. Za chládku se vrátil na svůj Kostelec na Hané. Litovelští o této příhodě nějaký čas mluvili, litovali, že nebyli víc pohostinní, ačkoliv by svou zvídavostí starce stejně jenom vyděsili. Jeho zvykem – a to se už tehdy vědělo – bylo přijít přece na zapřenou, podívat se a zase odejít.

Jenom Gustav Frištenský nezapomněl.

Napsal do Kostelce, že zná Mistrovu touhu nebýt nikým obtěžován; hostitelem, natož pak únavnými delegacemi. Poslední dům u řeky Moravy to dobře ví. A těší se.

Svérázný básník malebného Slezska odpověděl po svém, že je „tvor jednoslabičný, nejen od letory, nýbrž i skrz krček chorý“, mluvení jej dost zmáhá a unavuje.

Pokračoval ve verších.

Co známost ta Vám přinese?

Já živočich jsem mlčenlivý,

půl netečný a půl zádumčivý,

kdo čeká co, kdo čeká divy,

ten zklame se, ten zklame se.

Závěr dopisu je opět v květnaté próze. Synové nebeské říše jsou prý nadmíru zdvořilí a ti podle čínské etikety zvou cizince třikrát.

Pak teprve přijdou.

Tak se začalo tiché přátelství obou.

Sedm let přicházel Petr Bezruč posedět. A při čerstvém vínečku zase tak příliš smutně nebývalo. Pentlička sdílnosti se samovolně rozvázala a Petr Bezruč nebyl, jak sám o sobě avizoval, tvor jednoslabičný.

Z Kostelce na Hané přišlo do Litovle Frištenským na čtyřicet dopisů. Ti dva si měli co povědít.

Co soudil slezský bard o svém hanáckém příteli?

Po jednom zápase, který viděl opravdu na zapřenou, napsal, že je uchvácen jeho junáckou figurou a tím, že vyřídil soupeře v tak kratinkém čase. A končil:

„Vždyť do konce života ostane nám v paměti krásný den, kde jsme měli možnost stisknout pravici muži, který roznášel slávu národa po celé Evropě.“

Ohleduplná a taktní atmosféra ve vilce kousek od řeky Moravy Petru Bezručovi opravdu ladila a posilovala jeho vášně k splynutí s tím krajem. Kolikrát ho ponechali jeho myšlenkám, jenomže on jinak nedal: Jenom zůstaňte a prosím povídejme si…

Občas u všeho toho vypravování a vzpomínání musela posedět, často i zazpívat paní domu. Kdykoli padla sebemenší zmínka o paní Miroslavě, měl hnedka slzy na krajíčku. Potvrzoval tím věčnou pravdu, že nejsilnější chlapiska, jako býval i Petr Jedlík šampión z Bílé Hory, jsou ti největší dobráci od kosti.

Na jeho pomníku (lidé bděte) byla postavena slušivá bronzová kopie jednoho z pohárů, které čestně vybojoval také pro slávu této vlasti… tohoto kraje.