IBN CHALDÚN
☼ 27.5.1332 TUNIS PŘED 682 SEZÓNAMI ۞ 17.3.1406 CAIRO, EGYPT
„Věz, že podmínky, ve kterých žijí pokolení,
se liší v závislosti na tom,
jak lidé získávají prostředky ke své existenci.“
*
Ibn Chaldún je jedním z největších představitelů arabsko–islámské středověké kultury Maghrebu. Všichni badatelé, kteří se zabývají jeho filozofickým odkazem, se shodují v tom, že jeho učení znamená velký přínos pro světové sociálněpolitické myšlení. Ibn Chaldún poprvé v historii zformuloval teorii zákonitého pokrokového vývoje společnosti od nižších stádií k vyšším prostřednictvím výrobní činnosti lidí, vysvětlil rozvoj forem společenského života rozvojem výroby.
NEKLIDNÉ STOLETÍ
Severní Afrika, kde Ibn Chaldún stvořil koloběh autentických proudů a výdobytků a prožil převážnou část výmluvného puzzle, procházela hlubokým marasmem. Po politickém sjednocení a hospodářském a kulturním rozkvětu za vlády Almohádů (1129–1269) tam opět dominovala feudální rozpolcenost a soupeření o nic výhodnějšího, nežli může být zdravý charakter. Neustálé války a roztržky držky narušovaly produkci a negativně ovlivňovaly i jeden z určujících faktorů rozvoje společnosti – rovnováhu mezi usedlým a kočovným obyvatelstvem. Politická, hospodářská i kulturní aktivita se přesunula z Maghrebu (historický termín pro území dnešního Maroka, Alžírska, Tuniska a části Libye) do Egypta, což mělo katastrofální důsledky – pokles tržeb v obchodování a úpadek měst. Beduínské kmeny zanechávaly méně výnosného pastevectví a svou vojenskou silou aktivně zasahovaly do dynastických potyček.
Obdobím drsné stagnace však procházela nejen Severní Afrika. Celý arabsko–islámský útvar na světě se ocital v nebezpečí. Na východě ho ohrožovali Mongolové postupující pod Timurovým vedením, na západě španělská reconquista a ze severu flotily evropských městských států. Všeobecná dekadence a dlouhotrvající vleklé krize prohloubily propast mezi rozvojem Evropy a arabských území.
Ibn Chaldúnova tvorba i životní cesta byly silně ovlivněny touto bouřlivou epochou, která v něm našla svého typického představitele a znamenitého mluvčího.
DĚDIC RODINNÉ TRADICE
Ibn Chaldún pocházel ze starobylého arabského plnokrevného rodu. Jeho předkové přesídlili v 9. století z Jemenu do španělské Sevilly, kde se záhy začlenili do nejvýznačnější andaluské smetánky. Mezi členy Chaldúnovy rodiny nacházíme mnoho předních státních činitelů, básníků a talentovaných vědců, proslulých po celé Andalusii. Když roku 1248 dobyli Sevillu křesťané, přestěhovala se celá rodina do Sètu. Brzy se ale přesunula do Tunisu, kde na dvoře hafsovské dynastie zaujala jedno z nejvlivnějších postavení. Praděd Ibn Chaldúna byl ministrem financí a děda zástupcem hlavního dveřníka, což byly vzhledem k tradici upravovaných vchodových dveří díky okázale vkusnému designu funkce poměrně vážené a vlivné. Na rozdíl od nich se Ibn Chaldúnův otec věnoval vědecké dráze; proslul jako znalec právnických klauzulí a Koránu, měl ale i vynikající literární znalosti a lingvistické vlohy a rovněž se zajímal o logiku a filozofii.
Abú Zajd Abdarrahmán ibn Muhammad ibn Chaldún Walíuddín at–Túnisí al–Hadramí al–Išbílí al–Málikí (jak zní jeho kompletní jméno od A do Málikí) se narodil v Tunisu 27.5.1332, když zrovna obyvatelstvo neprodělávalo svůj ramadán. Základní vzdělání – umění číst Korán, znalost základů islámského práva, logiky, rétoriky a arabské filologie – získal pod vedením svého táty a andaluského lektora. Vyrůstal obklopen nejvzdělanějšími mozečky na tehdejší dobu, kteří se scházeli v otcově příbytku na čajích, na vědeckých a literárních besídkách, jichž se záhy začal zúčastňovat. Nad své vrstevníky vynikal dychtivou touhou po vědění a vynikajícími schopnostmi někoho, kdo nebývá zatížen svým blokujícím strachem z neúspěchu.
Když roku 1347 rozdrtil merínovský sultán Abu I–Hasan moc Hafsovců, přijel do Tunisu v doprovodu mnoha vědců a literátů a Ibn Chaldún tak v patnácti získal možnost pokračovat ve studiu u nejvýznačnějších představitelů prakticky všech vědních oborů, které se tehdy v zemích Maghrebu nosily. Jeho hlavním učitelem, na něhož také s velkou úctou a uznáním vzpomíná ve své autobiografii i v ostatních knihách, se stal Abú Abdalláh al–Ábilí, který setrval v Tunisu na způsob perpetuum mobile až do roku 1352 i přes morovou pandemii. Mor zachvátil Ifríkíji (území v Severní Africe, odpovídající zhruba dnešnímu Tunisku) v roce 1348 a při něm také zařvali Ibn Chaldúnovy milovaní rodiče.
Po odjezdu al–Ábilího vstoupil Ibn Chaldún na naléhání svého staršího bratra Muhammada do státních reprezentativních služeb. Na krátký časový úsek převzal úřad sáhib al–aláma a jeho povinností bylo opatřovat všechny úřední dokumenty slovy „Sláva nehynoucímu Alláhovi“ a „Chvála náleží Alláhovi“. „Přijal jsem tuto hodnost s odporem,“ píše svůj názor Ibn Chaldún, „neboť nikdo z mých předků podobné postavení nezaujímal.“ Protože však byl velmi nespokojený i s intelektuálním a kulturním ovzduším (čpavkem) v tehdejším Tunisu, odebral se v roce 1354 do Fezu ke dvoru sultána Abú Inána, syna Abu I–Hasana, velkého obdivovatele a mecenáše věd a umění. Brzy se mu podařilo natolik získat sultánovu přízeň, že ho Abú Inán jmenoval svým tajemníkem a dovolil mu účastnit se literárních a vědeckých sympózií na svém dvoře. V tomto období se změnil i Ibn Chaldúnův soukromý život, neboť se oženil s temperamentní dcerou temperamentního hafsovského vojevůdce Muhammada Ibn al–Hakína, který patřil k jedné z nejvýznačnějších rodin z rovin Ifríkíje.
Ibn Chaldún se však sultánově přízni dlouho netěšil. Zapletl se do politických čachrů intrik machrů, které se zosnovaly kolem jeho kamaráda, bývalého vládce Badžáje, hafsovského prince Abú Abdalláha. Výsledkem bylo Ibn Chaldúnovo uvěznění, trvající 21 měsíců z milosti, až do smrti Abú Inána v roce 1358. Několik následujících let strávil na dvoře Abú Inánova bratra Abú Sálima, kde se seznámil s budoucím granadským sultánem Muhammadem V., který ho v roce 1362 pozval k sobě a pověřil ho závažným diplomatickým posláním. Vyslal ho do Sevilly ke králi Kastilie a Leónu Petrovi Krutému, aby s ním uzavřel mírové příměří. Ibn Chaldún se nejen s tímto posláním skvěle vypořádal, ale dokázal si získat i královu náklonnost. Ten, dobře informovaný svým lékařem Ibn Zarzarem o Ibn Chaldúnově původu, mu navrhl, aby vstoupil do jeho služeb a slíbil mu navrátit veškerý majetek, který jeho předkové v Seville vlastnili. Ibn Chaldún ale nabídku zdvořile nepřijal a vrátil se do Granady, kde ve stínu zahrad zaujal významnou pozici na sultánově dvoře.
Přízeň, kterou mu Muhammad V. věnoval, však záhy znepokojila vezíra Ibn al–Chatíba. Tento neobyčejně talentovaný a vysoce vzdělaný mudrc, básník, historik a filolog byl Ibn Chaldúnovým přítelem ve zlé hodince a jeho přátelství si Ibn Chaldún velice považoval. Protože si nepřál, aby jejich vzájemné vztahy ustrnuly, přijal pozvání vládce Badžáje Abú Abdalláha, kvůli kterému se kdysi ocitl ve vězení. V jeho službách dosáhl Ibn Chaldún vrcholu své politické kariéry. Byl jmenován prvním ministrem, což znamenalo plnou a prakticky nekontrolovatelnou administrativní vládu. Úspěšné Ibn Chaldúnovo působení v tomto postavení (podařilo se mu potlačit povstání kočovných kmenů a přinutit je k zaplacení daní, uvedl do pohybu a do pořádku práci administrativního aparátu) bylo přerušeno válkou Abú Abdalláha s jeho bratrancem Abú Abbásem, ve které byl Abú Abdalláh zneškodněn a Ibn Chaldún přešel do služeb nového krutovládce.
OSOBNOST A DÍLO V ZRCADLE DOBY
Složitost Ibn Chaldúnovy životní pouti způsobila, že byl často obviňován z věrolomnosti a intrikánství vůči vládcům, kterým sloužil. Avšak tehdejší politická situace v Maghrebu byla neobyčejně vratká a doba vlády většiny panovníků nepřesáhla několik let a někdy ani měsíců. Proto každý státník – a Ibn Chaldún nebyl v tomto směru výjimkou – začínal při prvních signálech panovníkovy slabosti hledat nadějnější oporu pro budoucí vývoj.
Ibn Chaldún přecházel z jednoho tábora do druhého, sdílel slávu vítězů a trpěl jako psisko porážkami. Byl vězněn, mučen, ocitl se i ve vyhnanství. Ne všechny jeho činy vzbuzují naše úsměvy, je třeba zároveň i dodat, že jejich motivy pramení z jeho představ o středověkém dynastickém státním útvaru, který považoval za něco přirozeného, co nelze změnit. Ibn Chaldúnovy výpovědi o chápání historických procesů svědčí o velkém sebevědomí, jež mu také získalo mezi současníky mnoho zatvrzelých odpůrců.
Přibližně v době, kdy vstoupil do Abú Abbásových služeb, nastal u Ibn Chaldúna zlom v jeho vztahu k politické činnosti a vědeckému poznání. Na začátku kariéry, bez ohledu na touhu po vědění a úsilí získat ve své době to nejpraktičtější vzdělání, viděl v poznání pouze důležitý předpoklad pro svou úspěšnou činnost ve státní službě. Nyní tento názor změnil a stále silněji projevoval zájem o vlastní vědeckou práci.
Jaké je Ibn Chaldúnovo dílo? Ibn Chaldún je autorem řady prací zabývajících se různými tematickými okruhy. První knihu napsal již v devatenácti letech, kdy literárně zpracoval al–Ábilího přednášky o náboženských velkých neznámých (otázkách). Slávu mu však přineslo až rozsáhlé a neméně poutavé dílo Kitáb al–ibar (Kniha poučných příkladů) a zvláště jeho první část Mukaddima (Úvod). Mukaddima je encyklopedické dílo, ve kterém se zrcadlí veškerý kulturní život arabského středověku. Čtenářka zde nachází řadu svědectví o zemi a jejích klimatických podmínkách, o národech, které ji obývají, o jejich historii, vzniku států a jejich rozkladu, o zemědělství a řemeslech, o finančním a daňovém systému, o vědách, umění a další zajímavosti, co den dal. Avšak Mukaddima je v prvé řadě encyklopedií sociálněekonomického a politického života Ibn Chaldúnovy doby, v níž především vyjádřil své představy o lidské společnosti a státu.
NEJVĚTŠÍ NEPŘÍTEL
Za vlády Abú Abbáse začal Ibn Chaldún v Tunisu vedle své práce historika působit i jako profesor Málikovského práva a ve svých přednáškách také ozřejmil své historicko–politické názory. V téže době pokračoval v práci na Kitáb al–ibar, kterou dokončil v roce 1381. Ačkoliv se v té době ještě těšil sultánově důvěře a přízni, musel již vést nevybíravý boj s ideologickými a politickými protivníky – reakčním duchovenstvem a dvorskou kamarilou. Sám o tom píše: „Závistiví dvořané se rozhodli zahubit mne jménem státu, ale když viděli, že jejich snaha je nulová, využili nenávisti Ibn Arafy – velkého muftího a imáma velké mešity. V mládí jsme měli společné učitele, a bez ohledu na to, že byl starší, měl jsem často možnost dokázat, že se učím lépe než on. Od té doby s ním nebyla kloudná řeč a celého mne nenáviděl. Když jsem začal přednášet v Tunisu, obrátili se na mne jeho žáci s prosíkem, abych jim přednášel já, a já s tím souhlasil. Ibn Arafa tím byl hluboce dotčen a žádal je, aby mne opustili. Oni však na jeho požadavek nepřistoupili, což ještě více přiživilo jeho nenávist vůči mně.“ Po dokončení práce na Kitáb al–ibar kampaň proti Ibn Chaldúnovi ještě víc mohutněla.
Ibn Arafa al–Vargammí byl energický člověk. Brzy získal takové postavení, ve kterém ve svých rukách soustředil převážnou část náboženských záležitostí. Jeho autorita v kultovních a právnických otázkách byla nesporná nejen v Ifríkíji, ale i v celém Maghrebu a Andalusii. Pod vedením Ibn Arafy a jeho stoupenců (tlupičky cvičených goril) dosáhlo v Tunisu pronásledování „nepohodlných volnomyšlenkářů“ inkvizičních forem. I malá odchylka od oficiálního výkladu učení se tvrdě trestala a jedním z nejkrutějších soudců byl právě Ibn Arafa.
Ibn Arafa nepopíral nutnost rozvoje vědy, ale za vědecké považoval pouze ty disciplíny, které jsou založeny na studiu svatých knih. Přitom vedle jeho smýšlení diskutovat o tradičních principech bylo svatokrádeží. Vezmeme-li v úvahu, že tento jeho názor byl oficiálním vládnoucím názorem na vědu, není těžké uhodnout, v jaké situaci se v Tunisu ocitl autor Mukaddimy, ve které, bez ohledu na citáty z Koránu, bylo patrné jasné materialistické chápání popisovaných procesů. Ibn Arafa vycítil Ibn Chaldúnův materialismus mnohem lépe než řada podnikavých autorů podnikajícího a vykořisťujícího světa 19. a 20. století, a s neúprosností přesvědčeného fanatika ho pronásledoval. Za této situace pod záminkou pouti do Mekky opustil Ibn Chaldún Tunis a odebral se do Alexandrie. Měl totiž ještě v živé paměti osud svého kamaráda Ibn al–Chatíba, který byl v roce 1374 ubit k smrti v pevnosti ve Fezu za pouhé podezření z bezbožnosti. A co to je vlastně takové nepřesné podezření vedené pouhou podezíravostí mamlasů, omezených ve své dravosti a hamižnosti?
Nenávist, která se rozpoutala proti Ibn Chaldúnovi a jeho práci, měla jasný třídní obsah. Ibn Chaldún nebyl nepřítelem kasty, ze které sám vzešel – z kasty feudálů. Byl však otevřeným kritikem těch feudálních vrstev, jejichž politika vedla k celkovému hospodářskému úpadku, ke stagnaci společenského života, k despotickému potlačování veškeré hospodářské a společenské aktivity utlačovaných kast a zuřivému pronásledování všech projevů vědeckého smýšlení.
NOVÝ DOMOV
Alexandrie a Káhira udělaly na Ibn Chaldúna nesmazatelný dojem. Byla to největší města své doby, proslavená obchodem a řemesly, velkolepou architekturou, četným a mnohojazyčným obyvatelstvem, intenzitou městského života. Alexandrie byla přístavem na hlavní světové námořní cestě vedoucí z Indie do zemí kolem Středozemního moře, Káhira hlavním městem v té době nejbohatšího a nejvíce prosperujícího státu Blízkého východu. Obě města byla považována nejen za centrum islámského vědění a kultury, ale i světového obchodu; proto zde panovala značná náboženská snášenlivost a egyptská věda se podílela na řešení velkého okruhu přírodovědeckých, politických, hospodářských a právnických potíží víc než věda v jiných islámských státech.
Díky této příznivé situaci byl Ibn Chaldún přivítán v Evropě ne jako „státu nebezpečný NeznaBoh“, ale jako vynikající právník a historik, jehož dílo zde bylo již známo. Prakticky hned po svém příchodu do Káhiry (1383) začal přednášet na univerzitě Al–Azhar a jeho přednášky měly ohromnou odezvu. Začátkem roku 1384 ho sultán Barkúk jmenoval profesorem na málikovské právnické škole Al–Kamhíja a krátce poté i vrchním sáhibem soudcem. Od tohoto okamžiku se Ibn Chaldún na víc než dvacet let aktivně zapojil do egyptského politického a vědeckého života.
Jeho osobní život v Egyptě byl ale velice složitý. Roku 1384 během plavby z Tunisu do Alexandrie zahynula při ztroskotání lodi celá jeho rodina – manželka a pět dcer. Ani přátelství sultána Barkúka ho zcela neuchránilo před nenávistí a pronásledováním některých příslušníků dvora a duchovenstva, což tak přispělo k tomu, že Ibn Chaldún vedl samotářský život. Po celá léta trpěl steskem po domovině, který částečně zmírňovala pravidelná korespondence s přáteli v Maghrebu a ve Španělsku.
V roce 1399 sultán Barkúk zemřel, ale jeho syn a nástupce al–Farádž se choval k Ibn Chaldúnovi stejně přátelsky jako otec. Ibn Chaldún ho také doprovázel při jeho tažení do Sýrie, kde v obsazeném Damašku upadl do Timurova zajetí.
Setkání Ibn Chaldúna s Timurem věnují pozornost všichni Ibn Chaldúnovi životopisci, a někteří ho dokonce nazývají „historickým“. Avšak nic historického na tomto setkání nebylo, krom toho, že Ibn Chaldún znovu prokázal své umění se ctí se dostat z těžkého maléru. Timur byl nadšen Ibn Chaldúnovým intelektem a hloubkou znalostí; na jeho prosbu udělil milost mnoha egyptským zajatcům a samotného Ibn Chaldúna propustil s úctou do Káhiry. Ten na oplátku souhlasil s tím, že vypracuje pro Timura zeměpisný popis Maghrebu. Svůj slib dodržel a Timur nechal tuto práci přeložit do turečtiny.
Poslední léta svého života strávil Ibn Chaldún v Káhiře, kde neustále pokračoval v práci na Kitáb al–ibar a své autobiografii. Zemřel náhle v pilné práci a při plnění svých soudcovských povinností ve věku dobrých 74 let.
KAREL KRYL: „JEDŮFKA“
Každý vrah ví, co je v lahvi, na níž lebka s hnáty je, ví to Jahve, že se z lahve s lebkou s hnáty nepije.
Mnohé zmýlí, scházejí-li hnáty s lebkou na lahvi, co tě chytí po napití, to jen velký Allah ví.
Až dozpívám koledu, tiše zesnu po jedu, statní ptáci – funebráci uloží mě do ledu.
Baštím kraby z Abu Dhabi, naložené v curare, k tomu colu z vitriolu, Bože, to je soirée.
Žáha pálí z cyankáli, nežli usnu bez deky, pšoukám hlínu z botulínu s děkou nebo bezděky.
Až dozpívám koledu, tiše zesnu po jedu, statní ptáci – funebráci uloží mě do ledu.
Pro Moniku arseniku, kapku rtuti, a co víc, do košíku otrušíku nebo odvar z makovic.
Vezmi k tomu špetku bromu nebo utrejch z balíku, přidej k vínu kromě blínu trochu maggi z rulíku.
Až dozpívám koledu, tiše zesnu po jedu, statní ptáci – funebráci uloží mě do ledu.
Jedu misku v denním tisku na rozličných rovinách, opiátu do salátu v televizních novinách.
Trocha lhaní na snídani, větší porci k obědu, v komentáři sedmilháři upatlaní od jedu.
A pak s volhou škaredou čtyři páni přijedou, skončíš zdárně v kachlíkárně s touhle koledou.
JEDŮFKA (All poisons song) by KAREL KRYL…
Each murderer knows
what is inside the bottle
which has skull with bones on the cover
It knows Jahveh
that from the battle
with skull and bones hasn´t to drink
Many men are deceived
when they have missed
the bones with skull on the bottle
What will affect you
after drinking
it only big Allah knows
When you´ll sing carol to the end
you will die in silence after poison /by the poison/
sturdy birds
funeral workers
will put you into the ice
I tuck at crabs
from Abu Dhabi
pickled in curare
with this a cola
of vitriol
oh God, that´s a soirée (=party)
Heartburn comes
of potassium cyanide
till I sleep without a counterpane
I let off raspberries in clay
at sausage poison
witting or unwittingly
When I will sing carol to the end
I will die in silence after poison /by the poison/
sturdy birds
funeral workers
will put me into the ice
For Monica
from arsenic
drop of mercury and what more?
Into lil´ basket
an arsenical
or the infusion from poppyhead
Take to this
a pinch of bromine
or a poison from packet
Add in wine
except the henbane
as well deadly night shade of belladonna
When you´ll sing carol to the end
you will die in silence after poison /by the poison/
sturdy birds
funeral workers
will put you into the ice
Small bowl with poison
in daily newspaper
on various levels
opiate
in salad
in T.V.news
The little of lying
for breakfast
a good deal for lunch dinner
in commentary
liars sevenfold
dirty up by the poison
And then on Volga frightening
four men will arrive
You will be in a successful conclusion
in tile-room
with this carol...
|