KATHARINE HOUGHTON HEPBURN

☼     12.5.1907   HARTFORD, CONNECTICUT          ۞      29.6.2003    OLD SAYBROOK, CONNEC

Každý, kdo se s ní potkal, se dušuje, že je to dle něj jedna z nejsilnějších a nejoslnivějších postav, jakou kdy poznal. V roce 1987 oslavila s bravurou svou plnokrevnou osmdesátku, ale zdroje její vitality jsou, zdá se pohádkově bezedné. V opálené tváři září šedomodré angorské oči kočičky, její temně rusé vlasy sice prokvetly, ale jsou bohaté a nepoddajné jako dřív, je štíhlounká jak proutek stejně jako bývávala před 50 lety. Ztělesňuje ideál svobodomyslné, odvážné, energické ňafynky, která ví, do čeho půjde a umí všeho potřebného dosáhnout. Celý život revoltovala proti politikaření Hollywoodu (a jako jedna z mála hereček v tomto souboji vedla na body), proti lidské hlouposti zvané brunclíková, nesnášenlivosti, falešnému puritánství a konvencím. Dvanáctkrát byla nominována na Oscara, čtyřikrát se ho dočkala (za filmy Jitřní sláva, Hádej, kdo přijde na večeři, Lev v zimě a Na Zlatém jezeře), aniž se dostavila na slavnostní ceremoniál. Tato okouzlující ženská, o níž se už dnes vyprávějí legendy, se jmenuje Katharine Houghton Hepburn.

Rodina Hepburnových měla v Hartfordu, stát Connecticut, vždycky pověst rebelantů proti přísnosti US zákonů. Zřejmě jim odbojnost zůstala v krvi po skotských předcích navyklých na střik a elixír (milenec skotské královny Marie Stuartovny, hrabě z Bothwellu, prý též spadal do klanu Hepburnů), stejně jako záviděníhodná rodinná soudržnost. Katharinin otec byl ranhojič, matka se velmi aktivně podílela na hnutí za ženskou krásu a nezávislost, i když ve svém vlastním manželství trochu paradoxně respektovala mužovu touhu po velké tradiční rodince. Byla to velmi přitažlivá, štíhlá, inteligencí obdařená a také velmi tvrdohlavá dáma, takže její první dcera, pojmenovaná po mamince, měla co podědit za geny.

Když se Katharine narodila, byl už na světě nejstarší bratr Tom a posléze se domov rozrostl ještě o dva kluky a dvě holčičky. Rodina žila ve velkém baráku obklopeném zahradou a děti byly vychovávány v atmosféře naprosté duchovní volnosti, tedy luxusu. Kate, jak jí doma říkali, byla výrazně sportovní typ – výtečně plavala, jezdila na koni, tenis a golf hrála nejlépe ze všech vrstevníků, cvičila psy, lezla po stromech a hrála s klukama i drsnější fočus. Prostě žila volně na divoko jako pták, i když záhy vycítila nevoli obyvatel prudérního maloměsta s tak evidentní nekonvenční výchovou. Kdo to kdy viděl, aby děvče nosilo kalhoty a dělalo si, co se mu zlíbí! Hubená pihovatá Kate ovšem neměla o dívčí společnost zájem a později se otevřeně přiznala, že vůbec netušila, o čem si dívky jejího věku povídaly a jak zabily svůj drahocenný čas.

Z první návštěvy biografu se zrodila vášeň na celý život a už tehdy prý začala snít o tom, že se stane filmovou herečkou. Rodiče pochopitelně nebrali tyhle sny vážně, ale dovolili dětem, aby ve Fenwicku, kam jezdili na letní bydlení, proměnili jídelnu v divadlo. Hrál se modrovous (s curacao www.kiraso.cz  v titulní roličce šmrncnutá Kate), Kráska a bestie (Katharine si pochopitelně vybrala roli bestie a v modrém přiléhavém oblečku se stříbrnými prýmky a nasazovací oslí hlavou sklidila nadšený aplaus) a další podobné ptákoviny. Pak se však přihodilo něco, co zkalilo dívčiny vzpomínky na tyhle šťastné chvíle a nadlouho ji duševně poznamenalo. Velikonoce 1920 trávila se svým nejstarším bráchou na návštěvě u přátel v Bostonu. Tom celý večer sršel humorem a bavil celou společnost. Ráno, když ho sestra přišla vzbudit, nebyl k nalezení v pokoji a po chvíli usilovné pátrací akce ho vyslídila oběšeného. Bylo mu šestnáct let a sebevraždu by od něj nikdo nečekal. Podle Kathariny, která se po této katastrofě nervově složila, to byla nešťastná náhoda – pár dní předtím spolu zašli do bijásku a v jedné scéně pověsili muže, který však měl takový elán do života, že dokázal smyčku roztáhnout a o vlásek filmově uniknout záhubě. Tom snad zamýšlel tenhle trik na sobě vyzkoušet… Veselá, upřímná a nekomplikovaná Kate se uzavřela do sebe a proměnila se v nešťastně zahořklou arogantní anomálii, nenávidějící celý celičký svět. Ve škole byla neustále v opozici, dělala všem naschvály, dovolila si bezpočet áček, proletěla a opakovala celý ročník, odmítala společnost svých spolužáků a ti zas nemohli pochopit jí. Zbylo jí jen školní divadélko: jedině na jevišti cítila uvolněnost a tehdy se rozhodla definitivně. Bude z ní paní herečka.

V osmnácti z ní vyrostla půvabná kost, oči a vlasy celý táta, útlá graciézní postava, temperament a obří sexappeal, náruživost a přitažlivost, celá matka. Dostala do vínku spoustu darů, ale ještě s nimi neuměla zacházet, protože o nich zatím neměla ponětí. Tehdy se odhodlala svěřit otci se svým rozhodnutím. Zděšeně na ni pohlédl a vybuchl jak papiňák její papa: „Tak to by ještě scházelo! Z mé dcery žádná komediantka nebude!“ Katharine reagovala stejně papiňácky zkušeňácky: „A co emancipace? Vždycky jsi v ní mámu podporoval!“ Pak se rozbulela a vytáhla celý arzenál zbraní, jimiž otcův odpor odvrátila, huh, zpacifikovala za pomoci zbraní. Nakonec jí dovolil, ať zkusí štěstí polochtat v Baltimore a Kate se vydala dobýt svět. Vyjednala si předem návštěvu u šéfa místní divadelní společnosti, jako tornádo Lou prý vtrhla do jeho kanclíku a muž, zaskočený tím přívalem temperamentu 1 rusovlásky v kalhotách, jí přiznal záskok ve hře Carevna. Když však navlékla kostým, nestačil se divit. Kačátko se proměnilo ve výraznou labuť a „ta holka kráčela po scéně, jako by se pod reflektory narodila“. Měla svou roli Divy danou od Boha.

Přesto divadelní debut v roce 1928 skončil jak osud 1 sedlačky u Chlumce. Katharine byla dosud nezkušená, nevěděla si na jevišti rady, měla příliš chraplavý a neškolený hlas a navíc trpěla záchvaty obrovské trémy a nervozitou, s níž po celý život zápolila. Začala sice navštěvovat herecké kursy, ale talent musel nejprve trochu vyzrát. A protože byla vždy maximalistkou, odešla z divadla – a vdala se. Jejím prvním a také posledním vyvoleným VIP se stal Luddlow Ogden Smith z vážené filadelfské rodiny, vysoký elegantní muž znalý světa, mladičký intelektuál, který vystudoval know how on you Katharine ve Francii. Snad měla pocit, že se její herecká dráha řítí do propasti, snad u něho hledala jistotu a zázemí, které právě postrádala, snad chtěla všem dokázat, že už je skutečně dospělá. Matka ji od sňatku zrazovala, neboť svou dceru měla dobře prokouknutou, leč marně. Samozřejmě měla pravdu. Kate stačily tři týdny společného soužití, aby zjistila, že manželství je naprosto neslučitelné s její potřebou ABSOLUTNÍ svobody. Rozešli se, ale nerozvedli. On netoužil po skandálu, ona nestála o další nabídky k sňatku. A protože Smith měl svou ženu jaksepatří rád, zajistil jí ekonomickou americkou nezávislost, a když se po letech v Mexiku rozvedli, zůstali navždy dobrými přáteli.

Katharine se vrátila k divadlu, ale začátky byly jako vystřihnuté a pohnuté z horroru. Dostávala jen příležitostné štěky a svou přímočarostí a náročností producenty i režiséry spíš vytáčela z klidu. Leč trpělivost prý přináší růže a tak se dočkala. Filmový režisér George Cukor hledal novou tvář do připravovaného snímku Rozvodová záležitost (1932), při kamerových zkouškách vycítil v Katharině slibný kus talentu a následovalo pozvání do Hollywoodu. „Bude to nádherné dobrodružství,“ prohlásila Kate a vyrazila vstříc náhodám. Dobrodružství to sice bylo, ovšem jak to celé neslavně začalo. Ve vlaku jí do oka vlétla žhavá saze, takže když budoucí hvězda vystupovala na hollywoodském nádru, zástupce studia zkoprněl. Stála před ním hubená bytost, která vypadala spíš jak kluk, nenalíčená, tvář samá piha, vlasy stažené do culíku, s oteklým rudým okem. Mladá paní Hepburnová si všimla jeho úleku a pohádala se nejprve s ním a vzápětí i s rejžou. „Ty kostýmy se mi nelíbí,“ prohlásila sveřepě a Cukor explodoval. „Napřed se podívejte, v čem jste navlečená vy, a pak něco kritizujte.“ „Myslím, že tyhle šaty docela ujdou. Zaplatila jsem za ně víc než dost,“ odsekla dotčená madam. „Vypadáte v nich příšerně. Jako myška,“ nedal se Cukor. „Tak nechte už hloupého žvanění a jděte do maskérny. Tam snad s vámi něco vymyslí.“ V té chvíli vstoupil známý hollywoodský milovník John Barrymore, její nastávající filmový partner, pohlédl Katharině do očí a utrousil: „Drahoušku, já si sice taky občas přihnu, ale mám výtečné oční kapky, takže to není poznat.“ „Jenže mně spadla do oka saze,“ zaprotestovala ohromená Kate. „To říkají všichni,“ ukončil debatu s nováčkem jednoduše Barrymore.

Navzdory tomuto bouřlivému vstupu do ateliérů si Hepburnová s Cukorem brzy porozuměla a natočili spolu řadu úspěšných titulů. Začínající herečka ovšem dávala jasně najevo, co si myslí o hollywoodské „fabrice na filmové sny“, vyhýbala se „lepší“ společnosti a hlavně se tak odlišovala od sladkých blondýnek i vášnivých brunet s temnýma očima, že vůbec nebylo jasné, zda se prosadí. Vrhla se do práce s nadšením, byla mimořádně disciplinovaná, rychle se učila a film měl úspěch. Její osobitost a vnitřní síla se nedaly přehlédnout. Publikum jen potřebovalo dostatek času, aby si zvyklo, že herečka také může znamenat nějak znamenitý přínos pro film.

Třicátá léta vynesla Hepburnovou rychle nahoru a za roli mladé herečky, bojující o své místo na slunci ve filmu Jitřní sláva (1933) dokonce získala hned Oscara. Následovala záplava nabídek nekonvenčních, odbojných mladých žen (Malé ženy, Malý ministr, Zlomená srdce, Alice Adamsová, Sylvia Scarlettová, Marie Stuartovna, Zadní vchod a další…), ale také fiasko při pokusu o dobytí Broadwaye. Tento nezdar jí však zcela kompenzovala ztřeštěná Susan Vanceová v bláznivé komedii Leopardí žena (1938) režiséra Howarda Hawkse, která patří k nejlepším předválečným ukázkám tohoto žánru. Hollywoodské filmové společnosti se opět začaly předhánět, kdo získá populární herečku do své „stáje“, neboť se proslýchalo, že chce od RKO odejít za lepším. K roztržce skutečně došlo poté, co úlohu Scarlet ve Flemingově přepisu proslulého románu Jih proti Severu dostala Vivien Leighová, třebaže Katharine Hepburnová po této postavě velmi toužila. Důvod? „Nemáte na Scarlet dost dráždivosti pro muže,“ prohlásil šéf studia a asi svého výroku později nejednou litoval. Hepburnová zakotvila u MGM a hned vstupní konverzační komedie Příběh z Filadelfie (1940), opět v Cukorově režii a po boku Garyho Granta a Jamese Stewarta, znamenala triumf. Do další umělecké dekády vstoupila ve zcela prominentním postavení; mohla si vybírat nejen náměty, ale také režiséry a herecké partnery.

Okamžitě toho využila a prosadila, aby další veselohru Nejprve stvořil ženu (1942) režíroval George Stevens a zahrál si s ní roli na tělo Spencer Tracy. S Tracym se dosud osobně nesetkala, ale jeho filmy na ni učinily hluboký dojem. Byli jako oheň a sodovka: ona chvíli neposeděla a stihla tisíc věcí najednou, on nikdy s ničím nespěchal. Ona ráda dlouho zkoušela, on byl „v roli“ hned napoprvé. Ona hýřila energií až marnotratně, on pracoval pomalu a s rozvahou. Setkaly se dvě silné individuality – a zrodila se láska přitahující své protiklady, kterou rozdělila po pětadvaceti letech až smrt. Spencer Tracy byl ženatý, měl dvě děti (prvorozený syn byl hluchý) a jako věřící katolík o rozvodu vůbec neuvažoval. Katharine v manželství štěstí nehledala, a protože dokázala své soukromí uhájit před publicitou, o jejím vztahu s Tracym se příliš nevědělo ani nepsalo. Ohrožovalo jej však něco jiného. Spencer nasával alkohol a měl tím značně pochroumané zdraví. Doktorova dcera to však se svým „pacientem“ uměla a povedlo se jí, že s alkoholem přestal. Tracy byl složitá povaha, ale i když o tom nemluvil, hluboce ji uctíval a pro Hepburnovou byl od té chvíle jediným mužem na světě. Obdivovala ho, respektovala, jeho slovo pro ni platilo jako zákon. Tracyho manželka přijala tuto skutečnost stoicky a vztah tohoto trojlístku se rozhodně podobal víc příměří než bitevnímu poli – pokaždé, když Spencer skončil ve špitále, seděly obě ženy společně u jeho lůžka.

Po úspěchu první společné komedie se před kamerou sešli ještě osmkrát: Strážce ohně (1942), Bez lásky (1945), Moře trávy (1947), Stav manželský (1948), Adamovo žebro (1949), Pat a Mike (1952), Mechanické řízení (1957) a Hádej, kdo přijde na večeři (1967) – a vytvořili jeden z nejoblíbenějších párečků stříbrného plátna. Filmy v druhé polovině čtyřicátých let, v nichž sama hrála, však byly propadáky a obrat k lepšímu přinesl až rok 1951. Režisér John Huston jí nabídl roli ve filmu Africká královna. Dobrodružství staropanenské misionářky Rose a nerudného kapitána Allnuta, na jehož lodi dvojice prchá před německými záškodníky, obsazujícími za 1. světové války východní Afriku, to byla příležitost, na jakou už dlouho čekala. Kapitána si zahrál Humphrey Bogart, který měl určité obavy – o Katharinině nezdolné hyperaktivitě a snaze všechny sekýrovat, herecké partnery nevyjímaje, se klevetilo dost a dost. Záhy se však spřátelili, i když Bogart se dodatečně přiznal, že párkrát měl chuť jí jednu vlepit, nebo ji umrtvit už docela navždy. Bogart je Killer asi jako pudl: psí mazlíček a vražedný cholerický Sírius. Katharine však byla nepokrytě fascinovaná africkou reálií, nespoutanou divočinou, třebaže v ní dostala těžkou úplavici. V jedné scéně měla skočit do řeky a vyprostit člun, zaseknutý v rákosí. „Ale je tu mnoho krokoušů,“ upozornila režiséra. Huston ji chlácholil: „Ničeho se neboj, domorodci je napřed vyplaší. Krokodýli se bojí rámusu.“

„A co ti nedoslýchaví?“ zeptala se lakonicky Kate a šla na plac…

Africká královna uspěla po celém světě a patří k nejúspěšnějším filmům celé její kariéry. Jenže v životě je vždycky něco za něco. Po návratu domů našla Tracyho v hlubokém splínu. Začal znovu do sebe hrnout alkoholické zlepšováky a ona si uvědomila, že dlouhodobá nepřítomnost může znamenat další recidivu. Proto si vybírala v prvé řadě z nabídek, jež by ji neodváděly od domova. Točila sice několik týdnů v Benátkách (Letní opojení, 1955) a odhodlala se odjet na turné po Austrálii s londýnským divadlem Old Vic, ale pokud to bylo možné, provázela Spencera jako strážný anděl. Po návratu z Německa, kde točil Norimberský proces, na ni čekala role Lizzie ve filmové verzi hry Obchodník s deštěm (1956). Starbucka ztělesnil mladý Burt Lancaster, ale od prvního okamžiku bylo jasné, že ti dva si nekápli do noty. Kritika sice nic moc nenamítala, ale diváci už spokojení být nevydrželi. Když Hepburnové při práci něco nevyhovovalo, uměla to dát jaksepatří najevo – neurotické natáčení filmové verze Williamsovy hry Náhle minulého léta (1959) prý dokonce skončilo inzultací režiséra Mankiewicze. Zato ti tvůrci, kteří měli herečku rádi a uměli to s ní, nedali na ni dopustit a vždycky se o ní vyjadřovali s obdivem a sympatiemi – ať už to byli Cukor, Lumet, Kramer, Richardson či Harvey.

V roce 1963 se Katharine Hepburnová stáhla do ústraní, jako myška. Spencerův zdravotní stav se rapidně horšil, herec prodělal dvě operace s komplikacemi a ona se o něho chtěla starat. Režisér Stanley Kramer, který tušil, že Tracyho životní síly jsou téměř vyčerpány, věděl, že ti dva by si spolu chtěli ještě zahrát. Nabídl jim účast ve filmu Hádej, kdo přijde na večeři (1967), příběh starých manželů, které dcera postaví před rozhodnutí provdat se za černocha. Studio si však položilo tvrdé podmínky. Kramer na sebe musel vzít finanční riziko, které by ho v případě Tracyho smrti v průběhu natáčení finančně položilo, a oba herci souhlasili s tím, že honorář bude vyplacen až po dokončení filmu. Režisér však měl Tracyho tak rád, že vsadil vše na jednu kartu. Vyhrál – taky dílem pomoci Hepburnové, která o nemocného přítele obětavě pečovala. „Je to největší herečka, jakou znám a jakou tu mám,“ prohlásil Kramer. „A taky ten největší dříč. I když štáb padal únavou, byla schopná pokračovat v práci. Chápu její touhu po nezávislost, protože je tvůrčí člověk. Moje dcera, jíž šla za kmotru, se jmenuje po ní. Kdyby to byl syn, dostal by jméno Spencer…“

Několik týdnů po poslední klapce Spencer Tracy zahynul. Třebaže Katharine věděla, že se konec blíží a není již záchrany, dlouho se z toho výsledku nemohla vzpamatovat. Pomohla jí, jako ve všech těžkých životních chvílích, práce. Když dostala nabídku zahrát si královnu Eleonoru Akvitánskou v přepisu úspěšné hry Lev v zimě (1968), neváhala ani na okamžik. Exteriéry se natáčely v Irsku, ve Walesu a ve Francii a šedesátiletá štramanda začala další kapitolu. Málokterá žena dokázala zestárnout s takovou noblesou. Autor divadelní hry James Goldman o Eleonoře napsal: „Byla to krásná, temperamentní a silná žena. Žena, vědomá si své ceny, neboť se prosadila a téměř půl století vládla ve světě, ovládaném jinak muži…“ Jako by těmi slovy charakterizoval i tu, která postavě vdechla na plátnech kin život.

A pak přišla další bomba – divadelní muzikál Coco (1969) o legendární Gabriele Chanelové. Nastudování sice probíhalo vehementně bouřlivě, ale znovudobytí Broadwaye nemohlo být triumfálnější. A film? Po několika průměrných úlohách se dočkala nádherné role i na stará kolena – ve filmu Na Zlatém jezeře (1982). Ethel Thayerová je stejná jako ona sama: plná života, optimismu, moudrosti a lásky, nehynoucím ekvivalentem k optimismu.

„Herectví? O tom už se přece tolik nepsalo. Dnes si myslím, že ze všech talentů je ten herecký až na posledním místě. Nejdůležitější je prchající život. Zrození, láska, bolest. A pak smrtelná konečná. Hraní je jen čokovoko poleva, co se rozplývá na jazýčku…“ Celý život však herečku Katharine Hepburn usvědčuje z toho, že velcí umělci dávají obyčejným lidem mnohem víc. 29.6.2003 ji zastihl connec v jejím domácím prostředí jako starou 96 letou old school baby, nepoddajnou i pro 21. století.