Rita II

 

Snažím se relaxovat. Relaxovat. Hlavou mi letí myšlenky, jedna k druhé. Nakolik jsou já?
Vlak zastavil. Nic se nehýbe. Všechno se zastavilo. Připadám si mrtvá. Dívám se na oblohu,
bílé mraky na modrém podkladu. Všechno se tak zastavilo. Mimo stanici. Na horizontu
továrny a věže. Stromy. Zvířata. Zavírám oči, zavírám oči. A propadám se, cítím se jako malá.
Možná jako ještě v břiše mé matky. Určitě. Jakobych padala dozadu. Ostnatýma křídlama
bizarní tvary. Vítej. Vlak se rozjel. Lidé se začali hýbat, i krajina za oknem. Cítím krásu.
Ne krásu, ale autentičnost. Mého zraněného já. Chvílemi se opravdu cítím. Všichni
potřebujeme víc polospánku a víc citu. Ano, i k sobě. Dotýkám se tužkou svých rtů a píšu.
Psát. Psát rukama. Na skutečný papír, jsem staromódní, starodávná, já vím. Nádraží jsou
křižovatky mezi světy, říkalas mi. Jedu dál, pojedu dál. Když jsem měla nehodu (sex v bance
je bankovní styk a klinická smrt je smrt na klinice), začala jsem cítit vibrace v konečcích prstů,
v celém těle. Moje já se hýbalo a rozplývalo se a sekalo jako plamen. Na pomezí mezi světy
pološílená bohyně se mne ptala, zda chci zpátky, zpátky do světa, zpátky na Zem.
       „Chci zpátky, někoho tam miluji.“
       A pak jsem se probudila fackami, když mě probouzeli. Jenom vize? Něco víc? Nic?
Nic a Nicota mne vábila? Odnikud nikam, odněkud někam. Vlak projíždí okolo polí.
Modrá pole. Mezi světy. Mezi námi.

 

Stromy ve tvaru runy Algiz. Mám ochranu, vím, mám ochranu tak moc. Vesmír mě má
nějakým způsobem rád. Ne každého. I kdyby neměl, jedu si to, jak chci. „Zelená louka.“
Zelená louka. Vlak zastavuje. Spolucestující, spolubydlící, spolusedící odešel. Sama.
Vím, že někdo přijde. Vím, že někdo přijde, protože jinak by to nemělo smysl. Budu
dělat nedostupnou a zeptám se ho, jak se má.
      „Omlouváme se za zpoždění vlaku. Vlak číslo 82-82 bude na svém odjezdu opožděn.
Upozorňujeme cestující, že doba zpoždění se může změnit. Zpoždění je způsobeno
čekáním na další vlak.“
      Vlak zasyčel a jede dál. Jako zmije. Okolo prastaré točny rozpadlé lokomotivy. Ve vzduchu
je tak nějak čisto, už mě ani nebolí tolik hlava. Potřebuju někdy být tak zoufale sama. Není nic
špatného utéct, ne? Od světa. K sobě. Samota i objetí jsou jako nádech a výdech – když
zůstaneme jen v jednom, zemřeme. To bych se měla od života naučit. Asi.

      Průvodčí prošla a usmála se na mě. Zničeho nic a jen tak. Ani se mě nezeptala na lístek. Asi
jsem šťastná a to štěstí vyzařuju. Jo, já vím. (Úsměv.)
      Bolest a krása jsou jako nádech a výdech.
      A nic mezi tím.
      Děkuju.
 
      Děkuju?

 

Nádech a výdech. Dýchat zhluboka. To je ono? Když něco hezkého se mění v nenávist –  je to
součást  – – něčeho? Chyba v systému, chyba v systému. Já jsem ta chyba. V systému. Jsem
chyba v sobě samé. Chyba sebe samou. Chyba sebe sama. Chyba samospádem dolů. Nahoře
i dole je krása, nebo nahoře i dole je to, co nechci vidět. Promluvím s řekou, co si o tom myslí.
Na posvátném místě s horkými kameny, které se vpíjí do mých zad uvidím jiné světy, které jsou
součástí tohoto světa. Únik od reality? Únik od reality? Únik, nebo poznávání?
      (Úsměv.)
      (Slzy.)
      (Úsměv a slzy.) 
      Křídla.
      Křídla propasti.

 

Čím víc vzlétneme, tím víc spadneme? Nevěřím tomu. A víra. Víra je jen technika. Jak pokopnout
realitu o kousek dál. Nevěřím, že zešílím. Jistotě nelze věřit. Zešílení je někdy poznání neakceptovatelného.
Všechno jde dobře. Sebedestruktivní program vyřazen. Eliminován. Smazán!