CHARLES FRANCIS JENKINS

☼     22.8.1867    DAYTON          ۞      6.6.1934    WASHINGTON

„Omyl, který vyvolá pozdvižení, je cennější než pravda vedoucí do slepé uličky.“   Alessandro Volta

Jak zvláštně se někdy vyvrbí lidské osudy. Někdy člověk nasedne na svého koně a jede stále přímou rovinkou až k smrti čelem. Jindy musí skákat přes zátarasy a ještě si při tom zláme haxnu. A někdy se také přihodí, že v polovině vykonané pouti náhle zjistí, že vlastně ráčil směřovat někam úplně jinam. Ne každý dokáže zastavit, změnit směr a vydat se tam, kam jej srdce navádí. Ne každý si to také může dovolit. Ti, kterým se taková změna vydaří, se považují za šťastlivce, i když se i oni často nevyhnou pořádnému zklamání. A takovým šťastlivcem byl i Charles Francis Jenkins.

Od mládí jej zajímaly stroje a technické vynálezy, kterými se konec 19. století jenom hemžil. Lidé vzlétli do vzdušných siločar, podmořské kabely spojily kontinenty, objevil se kinematograf a síť železnic stále houstla na širokém malebném světě snů s ní. Ale nejkouzelnější pro někoho mohl být Bellův telefon. Jde-li přenášet na dálku hlas, nešlo by to i s obrazem? Bratři Lumiérové ohromují Pařížanky svým cinématographem už od konce roku 1895. Jednou budou takových kin jako je to jejich desítky, stovky, tisíce multifunkčních komplexů. Ale do kina se musí zajít, Bellův přístroj přivede hlasy rovnou za námi. Nemohou za námi přispěchat třeba i pohyblivé obrázky jedné svádivé sváteční poezie?

V Anglii, v Rusku, v Německu, ve Francii i v Americe tráví bezesné noci nad tímto zapeklitým oříškem hodně chytrých kebulí. Na vyřešení takové výzvy však jen jedna nestačí. Ještě mnoho bude muset být objeveno, aby se jejich sen stal skutečností.

VYNÁLEZCI KLESTÍ CESTU TELEVIZNÍM PŘENOSŮM DO VAŠEHO OBÝVÁKU

Čím měřit velikost přínosu desítek kadetů, kteří svůj život zasvětili „vidění na dálku“? Každý z nich přispěl svým dílem, někdy docela malým puzzle a zdánlivě nedůležitým. Ale kamínky vědy se skládaly do sebe a stavba povážlivě rostla. Každý další musel spoléhat i na myšlenkový pochod ostatních. Využít i pradávné nápady, které kdysi vypadaly jak jsou vlastně divná sci–fi krajina krajka. Na okraji zájmů. Dlouho trvalo, než do skládačky zapadl poslední vyslaný posel.

Charles Jenkins ještě nezačal chodit do školy, když na vzdáleném jihozápadním okraji Irska došlo k zajímavému objevu. V transatlantické telegrafní stanici Valencie si správce najednou všiml, že doposud spolehlivá aparatura vynechává. Vždy, když zasvitne Slunce, opakuje se stejná nepochopitelná závada. Teprve po dalším ohledání byla odhalena příčina. Mohl za to selen, prvek již dávno objevený Berzeliem, který se používal k výrobě součástek s velkým elektrickým odporem. Nikdo si však nikdy nevšiml, že by se jejich odpor měnil s množstvím světla, kterému jsou vystaveny! „V telefonu bylo slyšet, jak na kousíček kovu dopadl světelný paprsek,“ vyjádřil se o nově odhalené skutečnosti jeden z vědců. Ale dá se to nějak prakticky využít?

První návrh na využití této vlastnosti selenu padl v roce 1875. Dal by se použít k měření síly osvětlení! A pak se vyrojily další. Selenové destičky umožnily automatické rozsvěcování světla, daly se použít v bezpečnostním zařízení. A pak ji Angličan Shelford Bidwell poprvé použil k přenášení obrazu na dálku.

Vložil selenovou destičku do dutého válce, který se pomalu otáčel a posouval jako Edisonův fonograf. V jeho plášti byl malý otvůrek, který při rotaci opisoval šroubovici. Přes tento nepatrný otvor se promítal obraz na selenovou destičku. Proud, který jí procházel, odpovídal světelné hodnotě právě snímané plošiny. Podobné, synchronně se pohybující zařízení, reprodukovalo přenášený obrazec na vlhkém papíře, napuštěném speciálním inkoustem. Kreslila jej zvláštní jehla, mezi níž a kovovým válcem protékal přes vodivý papír proud z baterie, závislý na okamžitém odporu destičky.

Nevznikl tu pochopitelně žádný složitý obrazec, zařízení bylo ještě příliš nedokonalé, ale byl zjednán první průkopnický průkop, na který se dalo navázat dalšími kroky vpřed. O dva roky později vynalezl Paul Julius Gottlieb Nipkow kotouč k rozkladu obrazu na body. I on se při tom spoléhal na selen. Podařil se mu náhodný objev, který však předznamenal jedno dlouhé období vývoje přenosu dat na dálku. Po mnoha slibných výsledcích však přivedlo své stoupence na hranici možností jejich příliš amatérské techniky. Až druhý směr, kterým se dali jiní kurážníci, jež vyšli o něco později, se ukázal jako daleko nadějnější. To však výsledek práce prvních průkopníků mechanické televize vůbec nesnižuje.

ÚŘEDNÍK NEBO PAN VYNÁLEZCE?

Když ukončil Charles Jenkins střední školu ve Fontain City ve státě Indiana, popoháněla jej touha po poznání dál na univerzitu. A když absolvuje i tu, vstoupí do státních služeb a přesídlí na Washingtonskou adresu. Poctivě se snaží plnit, jak nejlépe dovede, všechny úkoly, ale stále častěji cítí, že nastoupená cesta nemá valný význam. Komu bude patřit budoucnost? Úředníkům s lejstry popotahování té slušné společnosti nebo obdivovaným průkopníkům vědy, jejichž prací se změní již život jejich sousedů k nepoznání? Kdo prožije svůj život prospěšněji? Jistě, každý nemůže být funkčním vynálezcem. Proč má však život v kanceláři zmařit i on, když nosí v hlavě tolik užitečných nápadů, jen je využít a roztočit na kole štěstěny?

V roce 1895 se představí veřejnosti svými prvními technickými fígly. Učená Franklinova společnost si jeho PHANTOSCOPE ® prohlédla a ocenila jej jako „první úspěšnou formu promítacího soustrojí pro vytváření pohyblivých obrazů v životní velikosti z úzkého filmového pásu.“ A za tři roky jej vyznamenala zlatou medailí Elliota Cressona.

Dá se po takovém úspěchu ještě dál uvažovat o nějaké úřednické kariéře? Jeho myšlenky patří „vidění drátem“, jak o něm psal denní tisk v článku již v roce 1894. Jenže život není jen kouzlo objevování, co kam komu patří.

V roce 1902 se oženil s Grace Love, musí se tedy starat o rodinu v první řadě. Nápady, které se mu rodí v hlavě, by je neuživily. Ale ten, kdo po něčem skutečně prahne, ten se toho jen tak lehce nevzdá. Jenkins si musí ještě pár let počkat na svou šanci.

Když v roce 1916 založil Společnost filmových inženýrů a stal se jejím prvním výkonným předákem, je již rozhodnut. Vidění na dálku čeká na něj. On bude tím, který zavede do domácnosti obraz, tak jako Bell zvuk. Zdokonaluje Nipkowův kotouč, dává si patentovat rozklad obrazu prizmatickými kotouči. A o dva roky později si ve Washingtonu založí malou laboratoř. Obklopí se v ní podobnými nadšenci do nehotového, jako je on sám. Co na tom, že jsou většinou o dost mladší kategorie. Aspoň budou mít v zásobě čerstvější nápady v režii čerstvějšího tolik neopotřebovaného ducha.

Ví, že na podobných projektech, jako on, pracují i další snílci bez klapek na očích. A že se už mohou pochlubit prvními vlaštovkami úspěchů. On se však nechce honit za prvenstvím ve spěchu. Jde mu o to, aby jeho „vidění rádiem“ skutečně fungovalo na plné obrátky. Ano, vidění rádiem. Svět si začíná podmaňovat rozhlas, dráty již pomalu vypadávají z kola, rádio do každé domácnosti je na trzích v USA velice žádaný artikl.

V roce 1924 se mu podaří na stořádkovém radiotelegrafu přenést první snímek. Povzbuzen úspěchem se rozhodne zdokonalit znovu aparaturu a soustředit se na přenos pohyblivých obrázků. Kdo mohl tušit, že právě podaná přihláška patentu, kterou získal o dvaadvacet let mladší Vladimir Kosma Zworykin, odsoudí jeho mnohaletou práci v budoucnu k vyhoštění mezi technické přešlapy a kuriozity kopřivové srandy?

Tento ruský přistěhovalec totiž zkonstruoval ikonoskop, který o několik měsíců později zdokonalil a vyřešil zásadní principy kinetoskopu – televizní obrazovky s elektromagnetickým vychylováním elektronového paprsku. Psal se dvacátý čtvrtý rok dvacátého století. A Jenkinsovi bylo již sedmapadesát let.

ŘÍKALO SE, ŽE TO NEPŮJDE…

V červenci roku 1925 uspořádá první veřejný přenos obrazu na dálku. O čtvrt roku později než Angličan Baird. A jestliže ten experimentuje s obrázkem maltézského kříže a hlavou nechutné loutky (strašáka do zelí), Jenkins si pro své pokusy vybere větrník.

„Opravdu se točí!“ žasnou diváci jeden jako druhý. Diváci, mezi kterými bylo i několik zástupců vojenského námořnictva, hleděli na prostý obrázek štěstí s nadšením technicky vyspělých zvědavců. Krása? Ovšem. Technický div? Pochopitelně. Stačí přístroje ještě trochu poladit, zdokonalit a námořní lodě by mohly dostat nový dorozumívací prostředek, přihřívá si svou důmyslnou polívčičku spokojený vynálezce.

A pak se jednoho dne Jenkinskovi konečně splní jeho sen. Drží v ruce důležité psaní. Ta obálka obsahuje povolení k provozu amatérské stanice 3 XK. Může začít vysílat. Může začít přenášet obraz ke každému, kdo k tomu bude patřičně vybaven. Je zrovna akorát 4. července 1928… Jenže všechno má dvojí konec, ano i ne. Na jednom je Jenkins a jeho studio. Na druhém by měli být jeho diváci. Ti však zatím nejsou po ránu probuzeni a překvapeni, čili nejsou čile přichystáni. Chybí jim potřebné zařízení. Zatím. Vynálezce totiž myslí i na jejich arzenál.

Jenkinsovo studio dostalo pro své produkce 4 kanály v pásmu krátkých vln. Nevysílá pravidelně, ale i těch několik kouzelnických minut, které může prožít pár vyvolených u doma vyrobených „obrazovek“, stojí americkým fonoamatérům za to. Jejich počet se nabaluje jako sněhová koule na Aljašce ještě v době ledové.

Jenkinsovo vysílání mělo i rozhlasovou část, ve které se zájemci brzy dozvěděli, jak si mají svůj krátkovlnný přijímač doplnit radiovizním zařízením, mohli se seznámit s informacemi o připravovaných technických zlepšeních. Jenkins je vyzval, aby mu sdělili své poznatky i připomínky k programu, ke kvalitě signálu, aby jej informovali o potížích, se kterými se právě setkali nebo zasekli. Dokázal si tedy zajistit i kontakt se svými prvními diváky.

A co se vysílalo tak mimořádného? Jenkins mohl nabízet vzhledem k technickým možnostem vysílání i přijímačů radioamatérů jen kratičké filmy, hrané siluetami postaviček. Prvními televizními herci se tak stali pracovníci jeho laboratoře.

Filmy vznikaly v malém prostředí ještě menšího studia, nad kterým bděla pozorná pohledná slečna s orgasmem Florence Anthonyová. Před oslnivě bílou stěnou defilovaly ctihodné figurky (není tam skutečně povolováno žádné zklamání s charakterem klamné IQ dudlíčkové, cuc mlíčkové, brunclíčkové duše jednoduše flek nevypratelný hnus & brrrrr), připravené potěšit a rozesmát od srdce nerozmazlené posluchače. „Pradlena“, „podvodník“, „slečna Constance“, která si přepírala svou parádní garderobu, „Jacquelina a pan Fremont“, tančící křepčící ze zásady odvážné tance vhodné i do rotace orgasmu v jejím organizmu.

Jenkins připravil zároveň i první pořady pro nejmenší zvídavé diváčky. Proslavila se v nich například Jane Marie, holčička, kterou brzy znali jeho diváci jako „děvčátko s hopsajícím míčem“…

Dneska by se pracovníci harcovníci skladby a tvorby programů se zlou potázali, kdyby svým rozhýčkaným divákům něco podobného podsouvli. Ale tehdy? Koncem roku 1928 měla Jenkinsova společnost již 18 – 20 000 abonentů.

Obraz, který vysílali ze studia za diváky, se rozkládal na neustále se zdokonalujícím zařízení do čtyřiceti osmi řádků. Podstatou přijímače byl plechový buben se čtyřiceti osmi otvory uspořádanými do šroubovice se čtyřmi závity po dvanácti jednotkách. Světlo neonové doutnavky, umístěné v ose bubnu se přenášelo na zrcadlo postavené na horní hraně skříňky, ve které byl celý aparát umístěn. Před ním byla lupa, která lépe umožňovala sledovat obraz.

Přijímač byl několikrát pozměněn. Nakonec se neúnavnému vynálezci podařilo navrhnout řešení, představující v jeho době téměř neuvěřitelnou miniaturizaci. V úhledné plechové skříňce 45 x 45 x 60 centimetrů, ze které nic nikde nevyčnívalo, se ukryly synchronní motor, buben i ostatní zařízení, divák dostal na vybranou dva knoflíky. Jedním se spouštěl motor, druhým se přepínalo na obyčejný rozhlasový program. Obraz se sledoval lupou, zabudovanou do skříňky. Div techniky. Světozor obyčejně zvaný televizor.

Počet jeho příznivců neustále narůstal, rostl s tím počet i těch, kteří se na nový vynález vstupující do domácnosti, dívali značně rozladěně skepticky. A hlasy proti protivné televizi se objevily i v novinách: „Dříve, než Jenkinsovi poskytne jakoukoliv pomoc, měla by vláda uvážit vliv tohoto prostředku na potomstvo. Kdyby se stalo zbytečné jezdit se kamkoliv a na cokoliv dívat osobně, mohlo by to způsobit stagnaci dopravního průmyslu. Faktem ovšem zůstává, že (televize) je technickou realizací představy Mohameda, neboť příslovečná hora může přijít k němu.“

Jenkins začíná nahánět čas. Ne že by snad usiloval o to, aby byl první, kdo zavede pravidelné televizní prográmky, ale uvědomuje si svůj pokročilý – přesto čilý věk. Nový sdělovací prostředek má ještě mnoho much a dětských nemocí, ještě se nevyzul z prvních polobotek. Siluetové obrázky, které Jenkinsovo oddělení nabízí Američanům, sice už dostávají pomalu výraznější odstíny, smí totiž vysílat v pásmu 4,9 – 5 megahertz, ale stejně k dívání ještě moc nejsou. Jen skutečný nadšenec může věřit, že jednou, v budoucnu, bude televizní obrazovka královnou mnoha příbytků, oknem do světa, zdrojem zábavy, hurónské legrace i poučení ze svárů nedávno minulých. Jenže to už se bude ubírat docela jinou cestou.

Zdokonalování techniky stojí fůry babek, chechtáků, platících prostředků. Pro podporu televizního vysílání byla ve Washingtonu v listopadu 1928 založena Jenkinsova televizní společnost, dokonce s pobočkou v Jersey City. A Jenkins se stal jejím výkonným ředitelem. Ale blížící se události už nedokáže zastavit.

Není sám, kdo podniká na poli rozhlasu a televize. A jeho mechanickému systému stále více konkuruje televize elektronická. Stále hlasitěji se spekuluje o tom, že optomechanický systém přenášení obrazu nemá už žádnou budoucnost. Že jsou jeho technické možnosti úplně využitkovány. I nad Jenkinsovými filmy začínají diváci reptat a vytvářet znepokojivé prasečí rypáčky. Bude mít ještě sílu vzdorovat takovému tlaku? Celý život přece snil o tom, že dá Američanům až do domu obraz. Vypadalo to, že se mu to i podařilo, ale nyní musí uznat, je přece technik, že v budoucnu už pro jeho mechanicky rozkládané obrázky nebude místo.

Televizní společnost s jeho jménem začíná mít finanční nedostatek krytého oběživa. Začne rozprodávat akcie a v září 1929 se stane dcerou větší společnosti de Forestovy. Jenkinsovi zbyde místo ve washingtonské vývojové laboratoři, obdrží i cenu útěchy, je viceprezidentem celé společnosti. Rozhodovat však už nebude. Bude se věnovat s erudicí dalším změnám na své náhle zastaralé aparatuře? Opravdu už by se nedalo NIC zachránit?

Muž, který za svůj plodný život přihlásil 400 patentů, který obhájil doktorát věd ví, že jeho role v této hře definitivně vypršela, pojďme si zahrát prší s konkurencí. K dalšímu vývoji televize už nemůže ceknout jediné slovo. V roce 1930 rezignoval na všechny funkce a stáhl se do soukromí. Proslýchá se, že je vážně nemocen. Jeho spolupracovníci však vědí víc detailů. Pozbyl smysl života, už ho nic nepohání snažit se. O čtyři roky později zemřel pan Charles.