MANFRED VON ARDENNE

☼      20.1.1907    HAMBURG            ۞     26.5.1997  DRESDEN

Mezi nejméně privilegované kandidáty věd patří ironií osudu hrstka vědců a vynálezců, kteří měli to štěstí, že jim bylo dopřáno dožít se plodů toho, co sami utrousili za utrejch a porodili. A takovým člověkem je bezesporu německý profesor Manfred von Ardenne. Je to vyhraněný typ „univerzálního“ puntičkáře a hračičky, jehož ručičky položily základy elektronice, avšak všechnu svou práci směřoval od počátku na pomoc spoluobčanům. Jeho vynálezecké mládí nám dravostí připomíná Edisona, Teslu nebo Marconiho. Narodil se však o dekády později, a proto dokázal inspirující elektrickou jiskru využít nejen k vysílání, ale i k přenosu lidského hlasu a nakonec pohyblivého obrazu a zvuku. Sotva dozrála jeho elektronická bedna, TV, zavál ho konec druhé světové války do ruských laboratorních krysích zázemí a tam spolupracoval na vývoji štěpné a nakonec i termojaderné reakce. Ve svém Institutu v Dresden dosti dlouho kibicoval, usměrňoval i řídil týmy vědců, kteří se pokoušejí nekonvenčními schématy fyziky i chemie a biologie identifikovat podstatu zhoubného nádoru rakoviny a čím dřív tím líp najít klíč k odstranění nejzákeřnější choroby v historii člověka (rakoviny) ihned po té živé a nakažlivé demenci u naschválů & paskvilů sobě stále rovnající se dekadence, co se snaží jít s dobou a dost poznatelně jí to nedochází až do morku kostí – až do mozku té paranormální křiklavé drzosti, nebo se nechytá v motorickém pohybu svého ekonomicky nerentabilního, obehraného i povadlého ústrojí.

Není toho málo, za co profesoru Ardennovi vděčíme: za již zmíněnou elektronickou televizi, ale také za elektronový mikroskop, který všem vědním oborům vévodí v odhalení tajemství mikrosvěta. Z jeho plazmatronů se vyvinul šik nástroj, který umožňuje mimo jiné nanášet na substráty supertenké vrstvičky kovů, a řízený elektronový paprsek – flying spot, který je rovněž Ardenneho vynálezem, do nich vyřezává ornamenty integrovaných obvodů. Objevené metody boje proti rakovině, infarktu a chorobách krevního oběhu přenáší Ardenne z laboratoří přímo do nemocnic, referuje o nich na světových sympoziích.

Velký vědec, autor 600 (!) patentů, 35 knih a sedmi set vědeckých článků a sdělení, žije v přepychové vile na vyvýšenině Weisse Hirsch (Bílá strž) na strmé stráni nad Labem. Z terasy secesní stavby kryté v zeleni zahrad, každé ráno obhlíží „komplex“ Drážďan jako z ptačí perspektivy. Nezná nemoci, ani se nebojí stárnutí. Svůj organismus „trénuje“ vlastní metodou inhalací kyslíku. „Před snídaní si obvykle zaplavu v bazénu, a potom, mají-li čas moji synové (oba inženýři, kteří se snaží zapracovat na vývoji plazmatronů), si zapinkáme v krytém kurtu tenis. Teprve potom se odeberu do své pracovny, kde mne čeká na hodiny rozepsaný plán práce: návštěva laboratoří v objektech přiléhajících k vile, pohovory s vedoucími úkolů, přijetí významných většinou zahraničních delegací…“ přiznává dvaaosmdesátiletý stále vitální vysoký čahoun, člen desítek mezinárodních vědeckých rad a sdružení. Snad se na nás nebude hněvat, když na něho prozradíme to zásadní za šedesát let vědecké snahy, což se v jeho případě stávalo obvykle významnou premiérou objevů a vynálezů, které posouvaly možnosti techniky a civilizace…

ZABAVENÝ VYSÍLAČ

Ardenne se narodil v rodině vysokého důstojníka a hraběnky a svoje mládí prožíval v rodinném domě v Berlíně, kde měl od školních let vlastní kamrlík, který už v jedenácti letech proměnil na laboratoř. Děda chtěl z něho vypěstovat astronoma a daroval mu sextant a námořnický dalekohled. Další hvězdářský dalekohled si už Manfred ve čtrnácti letech postavil sám ze záclonové trubice a čoček z rozebraných fotopřístrojů. Pustil se i do chemických pokusů, ale po výbuchu bílého fosforu mu byly další chemické výboje v pokoji definitivně zapovězeny. V patnácti letech ho ozářila radiotelegrafie. Kraftwerk – Radioaktivität je o záření bacilů. Na vlastnoručně sestrojené krystalce naslouchal signály blízké mohutné radiostanice v Nauen. S kamarády smontoval na střeše velkou rámovou anténu a někdy až dlouho do noci odposlouchával depeše přelétávající éterem mezi tímto vysílačem a námořními loďmi v Severním moři a Atlantiku. Jeho nápadité přístroje zaujaly i obchodníka s radiosoučástkami pana Sigmunda Löweho, u kterého nakoupil i první elektronku. Ta, a jiskřiště z Ruhmkorffova aparátu, mu umožnily stavbu vlastního – samozřejmě legálně nepřihlášeného – radiovysílače. To bylo v době, kdy uzrával rozhlas a v éteru se nelinuly už jen signály 1. signální hrátky na drátky Morseovky, nýbrž i lidská slova. V šestnácti letech přihlásil Manfred svůj první patent na vysokofrekvenční zesilovač. Ve chvíli, kdy s vyznamenáním absolvoval reálné gymnázium, už dokázal vysílat pro své kamarády vlastní programy. Zamotal do nich ale i slova o prolétnutých proletářích rudých bacilů a policejní oddíl, který stanici zavětřil, mu zabavil veškerou techniku. Tvůrce a majitel stanice nebyl zavřen snad jen kvůli vlivnému otci, který se stal v té době vládním radou. Pro pana Löweho, který mu pomohl dalšími součástkami, vyvinul „čtyřlampovku“, za kterou dostal svůj první honorář 7 zlatých. Spojenectví s doktorem Löwem (zakladatelem dodnes funkčního německého radiotelevizního koncernu v SRN) ho zavedlo až k řediteli pošt, kterého inspiroval ke konečnému zavedení německého rozhlasu.

OD ZVUKOVÉ STOPÁŽE FILMU K TELEVIZI EIN KESSEL BUNTES…

Zatímco v teorii fyziky, chemie a matematiky poslouchá Manfred na Berlínské univerzitě světové autority, například Maxe Plancka, von Laueho a jiné vědce, orientuje se ve stále bohatěji vyzdobené okrasné laborce doma na využití vysokofrekvenčních proudů. Už nepracuje s jiskřišti, ale s vysokofrekvenčními elektronkami. Aby ztlumil jejich počet v přijímačích, navrhuje konsolidaci více elektrod do jedné jediné baňky, a tak se přímo podílel na vynálezu tetrody. V devatenácti letech se už jako autor dvou odborných publikací z radiotechniky setkává se zakladatelem fy. Telefunken, hrabětem Arcou. Ten pověřuje „nadějného mladíka“ vývojem kvalitních koncových zesilovačů, které byly předzvěstí k dnešní HiFi–srandě. O rok později podniká studijní stáž po USA a s Lee de Forestem diskutuje o problému, jak nejlépe ozvučit filmy. Do soukromé laboratoře po jeho návratu přicházejí konzultovat chybné scénáře s vysokou frekvencí i významná kápa – napřiklad profesor Leybold a také sir Watson–Watt, který už tehdy pracoval na principu radaru. Napětí vysílacích elektronek bylo nutné zvyšovat na tisícovky voltů. To už ale Ardenne provádí pokusy v Lichterfelde, kde za prodané vynálezy a s velkou půjčkou od Löweho koupil několikapatrový bejvák. Domovník ani listonoš si však zásadně netroufají překročit práh laboratoře, protože prý tam srší pekelné jiskry, nahání jim to celé hrůzu a nechtějí nějakou koupit na kůži.

Roku 1930 se Manfredovi podařilo sevřít paprsek elektronů z vysoce žhavené katody vychylovacími elektrodami a tak vznikl jeho do té doby největší objev řádkujícího létajícího paprsku „flying spot“ aniž by ještě tušil, že z tohoto principu povstane jeho elektronový mikroskop a televizní výmysl. Ve světě zásluhou Angličana Bairda vzrostl zájem o dálkový přenos obrazu, avšak otáčející se Nipkowovy kotouče, které ho rozkládaly na světelné body, byly spoutány hranicemi mechaniky. Ardenne jako prvý na světě dokázal obraz rozložit létajícím paprskem a opačným postupem ho na stínítku druhé katodové trubice vytvořil! K historické „premiéře“ elektronické TíVí došlo dne 14. prosince 1930. „Pod snímačem jsem podržel nůžky“, vzpomíná ve své autobiografii grafik Ardenne pomalu i denně, „a na stínítku druhé obrazovky, asi o tři metry dále se objevil jejich poněkud neostrý obraz. Lepší výsledky dávaly diapozitivy. O půl roku později jsme si už troufli na přenos filmu!“

K veřejné předváděčce televize se stovkou řádků došlo o rok později na proslulé berlínské Funk–Ausstellung. Za další tři roky dává Ardenne budoucí televizi do vínku polovodičový snímač, předchůdce dnešních vidikonů, kterými jsou osazovány televizní kamery – a safraporte Svatá bráno. Dokázal však na elektrické signály proměnit i rentgenový obraz. Poprvé tak svými objevy zasáhl do běhu medicíny, a jeho rentgenový snímač s paprsky dnes umožňuje rentgenologům vyhodnotit geny na snímcích bezpečně na stínítku obrazovky, výzvy i pro obra.

VÁLKOU PŘEHLUŠENÉ VÝPRAVY DO MIKROSVĚTA

Když roku 1937 vydal knihu o televizi, zaměstnával ho v Lichterfelde už docela jiný problém – elektronový „supermikroskop“. Nejprve se mu podařilo sestrojit takzvaný rastrovací mikroskop, který je „šlágrem“ současné vědy. Nabídl ho Siemensovi, ale ten výrobu odmítl, protože jeho pověření pracovníci dr. Borries a dr. E. Ruska právě dokončili vývoj propařovacího elektronového mikroskopu. „Když jsem poprvé zaměřil řádkující elektronový paprsek na tělo mouchy, či povrch kovu a objevily se téměř milionkrát zvětšené bizarní molekuly krystalů, buněk a později i virů, vzpomněl jsem si na to, že je tomu teprve dvacet let, co mi hodný dědeček Mutzenberg koupil dětský drobnohled, který mi umožnil obdivovat se kresbám na křídlech mouchy. Elektrony na rozdíl od světla však dovolují rozlišit detaily velké jen několik nanometrů!“ vzpomíná Ardenne. Když se na první obrázky z mikrosvěta přijel osobně podívat Max von Laue, začínala právě druhá světová válka a tak slavný vědec do Lichterfelde přikodrcal na bicyklu…

Manfred von Ardenne několikrát odmítl nabídky z nacistických kruhů na velkolepou kariéru v armádním výzkumu. Podařilo se mu izolovat se do své laboratoře a napomáhal jen Dr. Ottovi Hahnovi se stavbou šedesátitunového cyklotronu a van de Graaffova generátoru, které potřeboval na vývoj řídící elektroniky pro V–1 a V–2. V roce 1940 vyšla jeho nejrozšířenější nejpočetnější datová kniha (zdalipak také nejčtenější?) „Elektronová velenadultramikroskopie“, která jako základní dílo tohoto oboru byla po válce přeložena téměř do stovky běžných jazyků. Laboratoře byly před koncem války dvakrát bombardovány, při druhém náletu polovina budovy se všemi hotovými mikroskopy vyhořela na uhel. V nevytopeném zbytku budovy se však Ardenne pokoušel o sestrojení protonového mikroskopu. Konec války však mění všechny jeho plány.

S RUSKÝMI JADERNÝMI „ATOMISTY“ NA SUCHUMI

Už 19. Května 1945 vyhledává v ruinách Berlína ze Stalinova příkazu generálporučík Savenijagin (v civilu ředitel závodů Magnitogorsk) Manfreda von Ardenneho a tlumočí mu pozvání ruské vlády ke spolupráci v jeho oboru. Ardenne neváhá a poslouchá. Je si vědom toho, že podmínky pro pokračování práce v rozflákaném a fašisticky zdegenerovaném, zplundrovaném Německu dlouho nenajde a za pár dnů v doprovodu akademika Arcimoviče a s celou rodinou odlétají ve vojenské Dakotě z Tempelhofu. Po několika poradách s ruskými vědci se Ardenne rozhoduje pro vybudování elektronické laboratoře v Sinopi u Suchumi. Jen 7 km odtud v jiné lázeňské budově dostává svou laboratoř profesor Heinrich Hertz. Z vývoje elektronových mikroskopů pak rychle sešlo, jakmile se nad Hirošimou a Nagasaki roztahoval smrtonosný hřib atomových výbuchů. Ardenne je přizván do Rady vědců, která dostává za úkol urychlit vývoj atomové pumy a postavit jaderný reaktor. Ardenne se zapojuje do skupinky pro dělení izotopů uranu, která má získat první kila štěpného materiálu. Popisuje plodnou spolupráci s akademiky fyziky Arcimovičem, Flerovem, Kurčatovem, Ioffem a Alichanovem. O přínosu Ardenneho práce svědčí příhoda z doby, kdy se ruský potěmkin Nikita Chruščov na návštěvě východního bloku Německé regionální koncepce na recepci seznamuje s výkvětem vědců. Když mu Otto Grotewohl představil Ardenneho, Chruščov prý spontánně reagoval: „Á, tak vy jste ten Ardenne, který nám pomohl vytáhnout atomovou zmiji za krk!“…

„DRÁŽĎANSKÝ KLUB“ ZASAHUJE DO DĚJE, ZAHAJUJE SVÉ KLADY A PŘÍKLADY…

Roku 1955 se Ardenne vrací na půdu východního Německa a s pomocí vládních bestialit zřizuje neobvyklý výzkumný ústav, jehož centrem se stává vila na der Weisse Hirsch v Drážďanech. Ústav s nezvyklým „privátním“ controllingem zaměstnává brzo na 750 obětních beránků, z poloviny již zkušených nebo i renomovaných vědců a jeho objekty se postupně rozrůstají směrem do volného lesního prostoru k Radebergu. Část vědců se zaměřuje na vývoj výkonných plazmotronů. Výsledkem jsou speciální pece na tavení nejušlechtilejších ocelí, které začaly pracovat v nedaleké huti ve Freitalu a později je Východní Německo exportuje do Japonska, USA i jiným hutnickým „velmocím“. Další skupina se zaměřila na vakuové pokovování a napařování vrstev pomocí plazmotronů a položila základ pozdějším úspěchům východňářů v mikrominiaturizaci a v mikropočítačích. Ardenne dovedl každičký objev okamžitě předat do praxe. Plazmové hořáky, které se osvědčily pro dělení plechů v loděnicích, byly okamžitě předány výrobě a vyváží se za slušný vejvar z domácích políček do zbytku civilizovaného světa.

Roku 1957 byl zásluhou Manfreda von Ardenne založen takzvaný Drážďanský klub, který soustřeďuje atomové odborníky z nedalekého Rosendorfu, (kde pracuje první výzkumný reaktor východních nekňubů), přední lékaře z drážďanských klinik, ekonomy z Vysoké školy, ale i elitní umělce a politiky. Klub získal mezinárodní prestiž, navrhuje okruhy bádání, vyslovuje se k otázkám světové bezpečnosti, tak už se s Angelou Merkelovou laskavě vyslovte, jak zastavit Putina a jemu podobné provokatéry.

S vládní delegací východního Německa procestoval Manfred von Ardenne většinu asijských a afrických destinací. Žádný ze světových vědců naopak neopomene dodnes navštívit pracovny na der Weisse Hirsch, které se v průběhu let od „čisté“ techniky postupně orientují na pomoc lékařské vědě.

„PROČ ZATÍM MLČÍME O NAŠICH VÝSLEDCÍCH…“

Mezi nejvěrnější a nejvytrvalejší přátele Manfreda von Ardenneho patřil nositel Nobelovy ceny, dr. Otto Warburg, považovaný za jednoho ze zakladatelů moderní biochemie. Ardenne ho po válce zaškolil do tajů a možností elektronové mikroskopie, a Warburg ho naopak nadchl ideou pomoci lidstvu od nejstrašnějšího nepřítele – od zhoubné a nejen na mozku plýtvající pandemie. „Před smrtí (1970) se mi Warburg svěřil, že ve mně spatřuje svého posledního žáka, který má v rukou možnost využít jeho objevu látkové přeměny při kvašení v rakovinné buňce jako selektivního prvku klinicky úspěšné léčby rakoviny“, uvádí Ardenne ve svých zápiscích. „Podle jeho rad jsme se pustili v laboratořích třemi možnými směry: několikastupňovou terapií s hypertenií, terapií kyslíkem a v neposlední řadě vícestupňovou stimulací imunity kyslíkem“.

Podle dalšího výkladu samotného Ardenneho, který by byl srozumitelný pouze odborníkům a umělcům se zdravým názorem, nikoliv jen s hyper-dravým nádorem, vyplývá, že první metoda spočívá v silném překyselení rakovinných tkání, v nichž se potom v kritickém místě vyvolá přehřátí na 42,5 °C. Tak se podařilo selektivně uzavřít i krevní cévy a oddělit krevní oběh od rakovinné tkáně. „O této metodě zatím mlčíme, přesto ji dále zdokonalujeme. Věříme v ní, ale u pacientů s rakovinou nesmíme vzbuzovat plané naděje, dokud je nedokážeme klinicky splnit“, uvádí Ardenne.

Druhá metoda se snaží předejít vzniku rakoviny a jejího šíření u starších osob vyrovnáváním příjmu kyslíku, kterým ovlivňujeme mikrocirkulaci krve. Tuto metodu sám na sobě ověřuje profesor Ardenne i několikrát za měsíc.

Kyslíku využívá i třetí metoda, která navíc dráždí novotvorbu obranných buněk například extraktem brzlíku, neu-tumorenem a jinými látkami. Slouží k boji proti metastazování zákeřné rakoviny a cílem je všeobecná profylaxe pomocí jednou až dvakrát ročně opakovaného postupu. Touto metodou specializované kliniky napomáhají léčení pacientů, kteří již rakovinou trpí a kterým chemoterapie a radioterapie způsobují nepříznivé vedlejší potíže.

Poslední metoda byla částečně využita ke zvýšení leukocytů u osob, zasažených při nehodě v Černobylu nebezpečnými dávkami jaderného záření. Skupina ruských vědců přijela do Drážďan krátce po havárii konzultovat možnosti jejich záchrany a zamezení tvorby rakoviny u postižených. Vláda Německa projekty Manfreda von Ardenneho plně podporuje. Téměř čtvrtina ze 400 Evropských center zřízených pro vícerázovou terapii s kyslíkem je vybudována na území Německa. S oblibou veřejnosti sledovaný magazín Stern před několika lety v obsáhlé reportáži z laboratoří na der Weisse Hirsch nastínil, že z institucí, které se zabývají výzkumem a léčbou rakoviny, jsou týmy Manfreda von Ardenneho ve světě nejdále. Při vědeckých sděleních na půdě amerických klinik se však ukázalo, že mnoho specialistů ze Spojených států v tyto možnosti záchrany osob postižených rakovinou zase až tolik nedůvěřují. Pokud „drážďanské“ metody potvrdí svou úspěšnost, bude nutné nemocnice celého světa vybavovat neobyčejně nákladnou technikou a světová produkce čistého (lékařského) kyslíku musí být vyexponována. To všechno se však podle humánních scénářů Manfreda von Ardenneho vyplatí – vždyť v průmyslově vyspělých zemích je každý třetí človíček touto hrozivou nemocí postižen a každý pátý na ní nemá dostatek síly, aby jí přemohl…

Civilizační choroby: stres (nerozčilovat se kvůli nepodstatným kravinám a žabomyším rozepřím…), velmi špatná strava, a velmi málo kyslíku díky rostlinám. Pěstovat a pečovat o zeleň se vyplatí již kvůli dědictví následujícím generacím X. V poslední kapitole své autobiografie pečlivý prófa Ardenne uvádí, že jeho vědci dnes hledají nové zbraně proti akutním srdečným příhodám a infarktům myokardu, například na základě zjištěného poklesu stupně pH, který dokáží měřit v lidském těle mikroelektrodou s činnou délkou pouhých 0,1mm!

Kolektiv pro multidisciplinární lékařský výzkum v Drážďanech se rozrůstá, mikroelektronika, biosenzory a mikropočítače umožňují stále jemněji zasnubovat techniku s nesmírně složitými procesy vývoje a života tkání, krve, buněk a jiných živoucích elementů, od kterých závisí zdraví jedince. Tomu všemu Manfred von Ardenne stále napomáhá, alespoň díky svému odkazu, svým pozůstalým knihám a hlavně díky ekologickému smýšlení, co se společným prostorem podnikat dál, s touto modrou planetou.