JOHN WINSTON ONO LENNON

☼      9.10.1940    LIVERPOOL            ۞     8.12.1980   NEW YORK CITY

Jediné, co vám chceme vzkázat, je: dejte šanci míru, bylinkám, lektvarům a všechno, co jako jednotlivec ve schématu dní a nocí potřebuješ, je nezávislá a nezáludná láska… která pospojuje příslušné ingredience k sobě.

Bylo zrovna pondělí a John Lennon se svou japonskou manželkou Yoko Ono snažili dát dokupy nový singl v newyorském nahrávacím studiu Record Plant. Na titulní straně mini uměleckého díla se měla objevit Lennonova melodie Walking on the Thin Ice (Soustředění krasobruslařů na tenkém ledě) a John dlouho nebyl spokojen s výsledným zvukem, a tak spolu s nahrávacími techniky snímek znovu a znovu načechrávali stereo skopičinami. Bylo skoro půl jedenácté v noci, když si manželé zavolali taxi a vydali se domů na 72. ulici, kde si to užívali v luxusním nájemním domě zvaném Dakota. Před jedenáctou zastavil vůz u krajnice, Yoko si vystoupila a vydala se ke vchodu, John ji následoval jen několik kroků za ní. Když se blížil k průchodu do Dakoty, někdo na něj vybafl: „Pane Lennone, jenom momentík, prosím.“ Lennon se ohlédl přes rameno – a co neviděl: jednu podezřelou příšerku, která oběma rukama svírá automatickou osmatřicítku. (Později byl tento „cimbál“ identifikován jako pětadvacetiletý nezaměstnaný, amatérský kytarista a zakomplexovaný ničema jménem Mark David Chapman.) Než se překvapený Lennon vůbec stihl vzpamatovat ze šoku, vypálil ten pitomec několik ran a čtyřmi ostrými tak znehodnotil pozemskou pouť citlivého umělce Lennona.

Krvácející John Lennon se z posledních sil dopotácel do vrátnice domu, kde omdlel. Yoko objímala hlavu svého manžela, jeden vrátný volal pro záchranku a druhý se v naprostém šoku tázal Chapmana, který se na celou situaci nezúčastněně díval: „Víte, co jste vlastně provedl?“

„Právě jsem odkrouhnul Johna Lennona,“ odvětil tichým, ale klidným hlasem parchant.

Britská populární hudba na počátku šedesátých let byla z mnoha důvodů (jedním z těch nejpodstatnějších byla nepochybně absence jazykové bariéry) poplatná hudebnímu dění na druhé straně Atlantiku. S nástupem skupiny Beatles ve dvaašedesátém roce se však doslova strhla lavina s rockovými nářezy do všech koutů světa a podstatná část let šedesátých byla ve sféře pop music formována ostrovním hudebním modelem, nebo modlou? Samozřejmě, v čele toho dění zázraků stanuli Beatles, kterým se dokonale vydařilo proměnit do té doby panující hudební ideál. Beatles vrátili světu pop music především jasné, nápadité podsadité melodie, s chytrými aranžemi (zpočátku srozumitelnými, postupem doby stále komplikovanějšími, ale v žádném případě ne samoúčelnými), dokonalé harmonie, obdivuhodnou vokální sazbu. Podobně, jako se s lety proměňovala hudba Beatles, proměňovaly se i textové vzkazy do publika – od nezávazných, klukovsky zamilovaných prohřešků sentimentu z prvního období činnosti této party (na deskách debutovala 5. října 1962 tituly Love Me Do a P.S.: I Love You) dospěl soubor těchto 4 Bratrů popu (parafráze na české výčepní paranormální 3 Sestry) s dalšími lety na kontě k zadumáním nad tímto nespravedlivým světem všudypřítomných přetvářek a násilností, nad jeho nadějemi i obavami, k výraznému humánnímu a myšlenkově obsažnému poselství. Berte si z něčeho podstatný příklad. Fenomén Beatles zdaleka nebyl jen lážo plážo odrazem hudební tvorby, ale šlo rovněž o fenomén sociologický – Beatles se stali hrdiny generace, pro kterou skládali a vyhrávali a která se s nimi ztotožňovala. Také proto, že každý ze členů liverpoolské čtverylky byl výraznou a vyhraněnou osobností; i když po svém a trošku jinak. Není vůbec bez zajímavosti, že plus minus sinus kosinus půl století staré nahrávky kvarteta se nestaly odpadkem do koše jako obnošené seprané prádlo ve vzpomínkách generačních souputníků skupiny, ale že stejně sugestivně promlouvají k současné, výrazně jiné, odlehčenější, posluchačské generaci.

Dohady o tom, zda se ještě Beatles někdy zjeví na pódiu nebo v nahrávacím studiu (skupina to definitivně zapíchla v roce 1970), bohužel přervaly střely z Chapmanova revolveru, které tragicky ukončily životní a uměleckou dráhu Johna Lennona, který s Paulem McCartneyem vytvořil nejúspěšnější autorskou dvojku v dějinách pop music. A to právě v době, kdy měl po delší odmlce hlavu plnou tvůrčího elánu, na trhu nové elpíčko (Double Fantasy) a v nahrávacím studiu roztočené další slibné snímky… Kapitola jménem Beatles, alespoň tak, jak jsme ji znali ze šedesátých let, se nenávratně uzavřela do smutečního sepětí…

John Lennon přišel na svět v chladném říjnovém soumraku čtyřicátého roku, kdy bitva o Anglii vstupovala do svého třetího měsíce. Noc se právě zvolna měnila na den a Liverpool měl za sebou jeden z nejsvízelnějších náletů německých bombardérů. Nenarodil se do rodiny, kterou by mu někdo mohl závidět. Otec Alfred pracoval jako lodní pingl a do života se vydal ze sirotčince, kde byl vychováván k pořádku od devíti let. Když se John narodil, byl právě kdesi na moři a také matka Julie nebyla právě nejideálnější domácí hospodyňkou, co si budeme namlouvat. Tátu John spatřil poprvé po válce v pěti letech, ale to už jeho rodiče spolu nežili a Johna vychovávala jedna z matčiných čtyř sester, teta Mimi. Do konce života jí Lennon nepřestal být dost vděčný za to, že mu pomáhala objevovat svět, že jí nikdy nebyl v ničem na obtíž, a že mu – pokud je to vůbec možné – nahradila rodiče.

Číst a psát se John naučil někdy v pěti letech do it yourself, v sedmi už sepisoval básničky a kratičké povídky, které doprovázel vlastními ilustracemi. Pro pobavení publika (příbuzenstva a kluků ze sousedství) vydával vlastní „ilustrovaný časopis“ – a když zrovna nelítal s kluky po tajemných zákoutích dělnické periferie, seděl někde v koutku a četl. Nejprve jen tak pro zabití času, ale brzy objevil svého autora: anglického matematika a spisovatele Lewise Carrolla, jehož fantaskní obrazotvornost vtělená do pohádkových knížek Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem mu dost zpestřila jeho úděl ve městě. Pod vlivem Carrollowa slovníku a jeho zjitřené fantazie začal vymýšlet nová slova, nezvyklé slovní obraty a situace, kterými rozveseloval spolužáky i starší vrstevníky.

Že by se měl stát hudebníkem, po tom netoužil ani v nejmenším, i když teta Mimi občas nadhodila možnost cviku na klavíru nebo hodin houslí.

„Nechtěl o tom vlastně ani slyšet. Nebyl ochoten se smířit s čímkoli, co předpokládalo pevný dril vyučovacích režímků. Vždycky chtěl všechno zvládat hned. Nechtěl marnit čas žádným učením. Jediné povzbuzení, kterého se v tomto směru Johnovi dostávalo nezřídka, pocházelo od průvodčího autobusu. Posílali jsme tehdy chlapce každý rok na prázdniny k jeho bratrancům do Edinburghu. Bydlel tam u mé sestry. Jednou dostal od strejdy na cestu starou vyboulenou foukací harmoniku, na kterou to zkoušel během jízdy. Ostatní cestující v autobuse tím asi hromadně přiváděl do splínu. Jenom průvodčí byl nadšen. Když přijeli do Edinburghu, řekl mu: „Stav se zítra ráno na autobusovou stanici a já ti dám pořádnou harmoniku.“ John z toho nemohl dospat. Čekal na zastávce už od rozednění a opravdu dostal pěkný nástroj. To mu bylo asi deset roků. Ten průvodčí určitě netušil, co tím uvedl do pohybu.“ (citováno podle publikace Antonína Matznera Beatles, Mladá fronta útokem, 1987).

Ve dvaapadesátém roce ukončil John základní školní docházku a začal navštěvovat střední školu Quarry Bank; a tady také založil svou první kapelu, jejíž název – Quarrymen – inspirovalo jméno gymnazijního ústavu. John Lennon byl momentálně v zajetí písniček skifflového ražení, s nimiž právě slavil úspěchy populární Lonnie Donegan a ze zámoří dotírala na duši vnímavého rozjívence právě se rodící rokenrolová nálož, jakou by nevymyslel proti konkurenci v mančaftu ani Milan Baroš. Hrál už docela obstojně na foukací harmoniku, zkoušel vybrnkávat melodie na stařičkém bandžu a sen o dráze muzikanta nabíral konkrétnější siluety. Na sklonku prvního roku gymnázia uhynul Lennonův strýc George a Mimi zůstala na třináctiletého puberťáka úplně sama. Pravda, někdy v té době se v rodině začala častěji objevovat také Johnova matka, ale zpřetrhané rodičovské pouto už se jí navázat nepovedlo… Když teta koupila Johnovi za 17 liber jeho první kajtru, bylo o Lennonově životě rozhodnuto.

V šestapadesátém roce se Lennon seznámil s Paulem McCartneyem, který se po vystoupení Quarrymen k muzikantům hlásil o slovo. Slovo tedy dalo slovo a už za několik dnů se zrodilo embryo budoucího autorského tandemu, který nemá v dějinách populární hudby obdoby až na pár světlých výjimek Hip Hopu (jasně, že mám na mysli Public Enemy, nebo MANTRONIX in the place to be).

V osmapadesátém roce srazil Lennonovu matku Julii na silnici zaslepený automobil – podlehla smrtelnému karambolu bolu a osmnáctiletý mladík si teprve nyní uvědomil, že je na světě úplně sám. Těžké depky a sklony k opilství nedokázala rozptýlit ani teta Mimi, byť se o to snažila sebevíc. Na podzim roku 1957 byl Lennon přijat na liverpoolskou výtvarnou školu, ale jeho kontakty s McCartneyem byly stále frekventovanější. Za dva roky školu opustil, ale ze studií mu zbyl kamarád výtvarník a baskytarista Stuart Sutcliffe, který patřil v roce 1959 k sestavě crew, v níž kromě Lennona hráli ještě Paul McCartney, George Harrison a bubeník Pete Best. Jméno Quarrymen se změnilo nejprve na Johnny & the Moondogs, posléze na Silver Beatles. Soubor vystupoval kde se dalo, první stálejší angažmá získal v liverpoolském clubu Casbah a v repertoáru měl kromě slavných rokenrolových pecek ze zpěvníku Elvise, Little Richarda či Chucka Berryho také už první autorské příspěvky by Lennon & McCartney. V létě šedesátého roku získala skupina možnost vystupovat v několika hamburských klubech (to kvůli přičinění Horsta Faschera, let the good times roll, tatínka legendárního mistra světa mixu na gramofonech DJ zlatých schopností Davida Faschera; pro Němce už pod zkráceným označením Beatles), kde také soubor opustil Stuart Sutcliffe, který chtěl v Hamburgu pokračovat ve studiích malířství.

Po návratu do Liverpoolu hráli Beatles v dnes už nefunkčním klubu Cavern, kde si začali v místním měřítku získávat renomé a popularitu. Na čas se pak znovu vrátili do přístavního Hamburgu, zde dostali poprvé šanci navštívit nahrávací studio – v sérii dnes už historických nahrávek doprovodili anglického barda Tonyho Sheridana a při této nahrávací frekvenci si poprvé zazpíval sólově také John Lennon.

V jedenašedesátém roce se Beatles seznámili v Cavern klubu s manažerem Brianem Epsteinem, který jim pomohl roztočit onen pohádkový kolotoč zvaný beatlemánie. Pod jeho křídly a ve spolupráci s producentem a aranžérem Georgem Martinem (na jeho doporučení Beatles vyměnili bubeníka a na uvolněné místo se těšil, že nastoupí Ringo Starr) natočila skupina první dvě skladby dvojice Lennon / McCartney – a hned druhá deska s tituly Please Please Me a Ask Me Why (1962) katapultovala skupinu do čela britských charts. Od tohoto okamžiku až do rozpadu Beatles je možné hovořit o zlaté éře, která přinášela souboru jeden úspěch za druhým. Všimněme si však psychologické studie Johna Lennona…

Jako by mu byl kabát kvarteta těsný od samého startu. V létě dvaašedesátého roku se oženil (v dubnu 1963 se jeho ženě Cynthii narodil klouček Julian, nadšeně kráčející v otcových hudebních šlépějích), ale tolik potřebné zklidnění jeho těkavé duši nezaručilo ani manželství, ani neoddiskutovatelné závratné úspěchy Beatles. S odstupem času se zdá, že dělal vlastně všechno možné, jen aby nebyl svázán s Beatles příliš natěsno. Ve čtyřiašedesátém roce vydal knihu sarkastických, ironických a černě humorných skoro povídek, skoro básniček a jitrocelových malůvek In His Own Write, o rok později se přihlásil s podobně laděným svazkem A Spaniard in the Works. V sedmašedesátém roce hrál ve filmu režiséra Richarda Lestera Jak jsem vyhrál válku a v témže roce se na jedné londýnské výstavě setkal s avantgardní japonskou výtvarnicí Yoko Ono, která se stala jeho femme fatale. V listopadu 1968 se podnikavě rozvedl s Cynthií, v březnu 1969 se prozíravě oženil s Yoko…

„Vím, že mnozí tenhle můj krok vůbec nerozdejchali a že měli pocit, jako bych se řítil do záhuby,“ glosoval o tom kdesi v polovině sedmdesátých let. „Ale já jsem se řítil do záhuby tím, jak jsem žil a co jsem dělal. Ano, Beatles byli pop chic, ale samotná popularita není všechno. To Yoko mi podala pomocnou ruku, abych se znovu našel, co jsem já zač a abych mohl začít vymýšlet to, po čem jsem opravdu toužil. Že Yoko způsobila rozpad Beatles? To je nesmysl, jen ho urychlila. Třeba bych se v tom ještě nějaký ten rok plácal, a stejně by to nikam nevedlo. Skončili jsme, jasná zpráva, neboť Beatles už v té době stagnovali – alespoň pro mne jasné znamení konce.“

V květnu devětašedesátiletého roku nahrál John Lennon a Yoko Ono v hotelové komůrce v Montrealu svůj první singl bez Beatles. Byla na něm Lennonova hymnická píseň Give Peace a Chance (Dejme šanci míru), do té doby nejpolitičtější skladba, kterou Lennon poeticky myslel. Byli to právě manželé Lennonovi na svérázné svatební cestě, která byla především mírovou kampaní, jež do značné míry rozvířila hladinu veřejného mínění. Lennon nedlouho před svou tragickou smrtí k tomuto nezvyklému protestu proti válce prohlásil: „Když jsme se brali, věděli jsme, že ať budeme dělat cokoli, stejně bude naše svatební cesta věcí veřejnou, a tak jsme to vyjádřili tímhle způsobem. Po celý týden jsme seděli v apartmá amsterdamského hotelu Hilton v posteli a rozmlouvali s reportéry. Bylo to fantastické. Dělali jsme na prvních stránkách předních světových novin reklamu míru. Jindy se na prvních stránkách dělá reklama válce, hanebné válce.“

To už měl však John plnou hlavu svého nového projektu, který představil pod hlavičkou Plastic Ono Band. Už v září devětašedesátiletého roku hrál s touto skupinou na velkém rockerském festivalu na stadiónu Varsity v Torontu (živý záznam vyšel na albu Live Peace in Toronto 1969) a Lennon prožíval období, „v němž jednotu vlastního přesvědčení a skutků manifestoval spolu s Yoko Ono nejen hudebními a ostatními uměleckými snahami, ale zejména pokračující mírovou kampaní.“

Svět byl dosud plný vietnamského válečného průseru, ve východní Nigérii probíhala občanská válka, ohniskem nepokojů na půdě Spojeného království se stávalo Severní Irsko a IRA… Na sklonku listopadu vrací John Lennon královně Řád britského impéria, kterým byl jako jeden z Beatles před čtyřmi roky slavnostně dekorován v Buckinghamském paláci, sympatizoval totiž s utiskovanými Iry na britském území. Viz povedený film Ve jménu otce… 1993.

„Před vánocemi byly ve dvanácti světových velkoměstech instalovány na domech několikametrové bílé poutače s nápisem a výkřikem do tmy: „Válka je za námi! Jestliže si to sami budete přát. Šťastné vánoce přejí John a Yoko.“ Během jejich další cesty se v Montrealu uskutečnilo i půlhodinové setkání s tehdejším kanadským ministerským předsedou Pierrem Trudeauem, během něhož ho John a Yoko seznámili s hlavními principy své kampaně za CELO-světový mír, v jehož rámci hodlali nadcházející rok 1970 vyhlásit „prvním rokem míru“.“

Lennon koncertuje, natáčí desky, ve dvaasedmdesátém roce začíná jeho soukromá „válka“ s americkými byrokratickými prďoly, když mu odmítají prodloužit pobytové vízum ve Spojených státech, kde se do té doby s rodinou usadil. Souhlas získává definitivně až v roce 1975… Prochází několika mučivými osobními peripetiemi, čtyřiasedmdesátý rok tráví v Kalifornii – bez Yoko, ve splínu a v umělecké pachuti beznaděje. Až na sklonku roku se znovu odváží vrátit se k blízkým do New Yorku, kde se zničehonic objevuje jako host ve finále koncertu Eltona Johna. Tady ho také jeho publikum vidělo naposledy na koncertním pódiu…

Po narození syna Seana (1975) a vydání alba Walls & Bridges (Zdi a mosty) se John Lennon nadlouho uzavřel do soukromí. Nevěřil americké předškolní výchově, a proto se obětoval, že bude svého potomka sám zasvěcovat do všeho, co považoval za žádoucí pro mrňavé dítě. Dobrovolně se rozhodl pro rodičovskou dovolenou. Prý se do své nové role vžil natolik, že dlouhých pět let si na kajtru ani nevzpomenul, jeho zápisník se neplnil útržky zárodků nových vtipných textů a líbivých melodií, roztodivnými karikaturami a malůvkami, kterými předtím pověstně zpestřil nejeden hotelový účet nebo servítek.

Na podzim roku 1980 se však objevilo na trhu Lennonovo album Double Fantasy (Dvojnásobná fantazie) a vše nasvědčovalo tomu, že se John Lennon znovu vrací na hudební scénu ze svého dobrovolného exilu. Polovinu desky napsala a nazpívala Yoko, druhou si John rezervoval pro sebe. Písničky jako by byly smířlivější, lyričtější, dýchá z nich závan nostalgie i milostné vyznání (Dear Yoko). Jedna z melodií jako by měla symbolický název: Just like starting over (Právě znovu začínám…) + a co se přihodilo vzápětí? Osud rozhodl dost jinak. Chystané album Milk & Honey (Mléko s medem) vyšlo už posmrtně v roce 1984 a Lennon neměl čas svůj „nový začátek“ doložit další uměleckou invencí.

John Winston Lennon (po sňatku s Yoko Ono používal často jméno John Ono Lennon) byl a je nepochybně jednou z nejzásadovějších osobností dějin populární naučné hudby. Osobností nejednoduchou, rozporuplnou, tápající ve tmách, věčně načuřenou a nespokojenou, hledající ono správné a nacházející ono nevyhovující. Jeho přínos světové hudební kultuře v širším kontextu je nepopiratelný, neboť nezasáhl jenom vývoj žánru, ale současně i oblast myšlení a chápání světových pravidel. Lennonova klíčová úloha v moderní hudební subkultuře je všeobecně proklamována a přijímána – a to jako tvůrce, interpreta i revoltujícího nespokojence. Na jeho výsadním postavení nemůže nic změnit ani „neautorizovaná biografie“ skandálního životopisce Alberta Goldmana The Lives of John Lennon (Životy J. L., Morrow, New York, 1988), který již předtím neslavně proslul biografiemi Lenny Bruce a Elvise Presleyho. Ve svém objemném dílku Goldman líčí Lennona jako sadistu, alkoholického vyznavače, bezcharakterního pobudu, heroinovou závisláckou loutku… Všichni recenzenti bez výjimky Goldmanův hnus nebo hnis s rozhořčením odmítli jako „senzacechtivý a pokleslý úpadek žurnalismu.“

Zpráva o Lennonově smrti zasáhla svět jako blesk. Je osudovým paradoxem, že člověk, který ve svých písních a prohlášeních zpíval a vyprávěl o dobrotě, porozumění, radovánkách v míru a štěstí, zemřel násilnou smrtí jako zvíře v městské aglomeraci–džungli bez pořádku jako nějaká trofej šílence. Celou noc z osmého na devátého prosince 1980 a celý následující den stály před jeho domem u newyorského Centrálního parku zástupy lidí, které neuvěřitelná zpráva zdrtila. V uslzeném sychravu plápolaly desetitisíce svíček a lidé si tiše pobrukovali Lennonovy písně čistého srdce. Také tu, ve které je zakódováno jedno z nezapomenutelných Lennonových poselství: „Všechno co potřebuješ rozdat i dostat nazpět / je láska / Láska je všechno / co potřebuješ pocítit.“

Jan Werich na Kampě tou dobou byl již 38. den rovněž „mimo provoz“ bez života, a přece nezapomenutelný český humanista v srdcích lidí. Tak takový byl pozdní vývoj roku 1980.

EMANCIPOVANÁ MELODICKÁ FILANTROPIE? ZKUSTE JEDNU OD E.M.F.

http://www.youtube.com/watch?v=KJzB7r89B_A