ORSON WELLES OSTROSTŘELEC

☼      6.5.1915    KENOSHA,  USA       ۞     10.10.1985     LOS ANGELES – HOLLYWOOD

To vám takhle mimozemské bytosti přistáli na území Spojených států 30. října jen den před Halloweenskou atrakcí 1938 krátce po osmé hodině večerní v přelétavé dýni, jinak líhni nesporných talentů. Paniku se podařilo rychle přivést k životu a dosáhla až nevídaných dispozic. Sanitky se proplétaly šílenými davy lidiček, které rabovaly či prchaly z měst – bílé vozy odvážely rodičky, jejichž premiérová hodina přišla předčasně kvůli invazi Marťánků. Slabé povahy sáhly po nembutalu či bambitce z ruské rulety a vzaly si život raději samy, než by jej obětovaly stvůrám. Vypukla Válka světů.

Její duchovní otec, spisovatel H. G. Wells už nežil, ale jeho skoro v příjmení zástupce Orson dřepěl v režii Housemanova rozhlasového studia a pokračoval ve vysílání hry tak dlouho, dokud do budovy nevtrhla policie. Největší mystifikace v dějinách Spojených států skončila v typicky americkém střihu – adaptace Války světů vynesla Orsonu Wellesovi ničím nerušený volný přístup do hollywoodských ateliérů.

JESTLI CHCE ORSON SKOČIT, AŤ TAM SKOČÍ!

Narodil se bejk 6. května 1915 brzy ráno s ranní rosou Richardu Headovi Wellesovi a Beatrici Ivesové v městečku Kenosha v americkém státě Wisconsinu. Wellesův přítel Maurice Bessy píše, že Orsonův otec, průmyslník a inženýr, za sebou zanechal pověst playboye a bláznivého vynálezce, který nikdy nic pořádného nesvedl. Ani to svádění. Jednou rozbil bank v Monte Carlu. Jakmile se však pustil do vážných záležitostí, štěstí ho hned opustilo. Rád cestoval. Jednou byli na moři, bouře pohazovala lodí a Richard Head zaháněl mořskou nemoc kapkou alkoholu. Vystrašený Orson šel do otcovy kabiny. Potácel se, ale otec takový pohyb vpřed nepřičítal vlnám. „Ksakru! Tvůj pradědeček spadl opilý do vody a utonul… můj otec, o tom raději ani nemluvit. Pokud jde o mne, sám můžeš vidět, v jakém jsem stavu. Ale doufal jsem, že téhle dědičné, smutné vášni propadneš až o mnoho měsíců později!“

Tato upřímnost zapůsobila na Orsona nečekaně. V přesvědčení, že je lepší podlehnout dědičným sklonům hned, zamířil si to na lodní bar. Na konci cesty po Karibském moři předložil otci účet. Prý zněl na několik stovek dolarů a dlužného platiče za tohle mohli omývat.

Proč uvádíme tuto historku, kterou Welles jednou vyprávěl Bessymu? Zapadá do obrazu, který Welles vědomě vytvářel, do obrazu výjimečného člověka, jenž hrdinskými kousky popírá především své dětství, poněvadž v mnohém zůstal až do konce svých dní velkým dítětem, a to i fyzicky (jeho dětský nosík ho celý život rmoutil natolik, že si pomáhal rekvizitami). A tak tu stojí jedenáctiletý pijan a milovník žen (v tomto věku prý vnikl na privát jedné operní zpěvačky a ta se nechala ošálit jeho fyzickým vzezřením a zasvětila ho do tajů posvátné lásky), ale i geniální dítě, jež ve třech plynně četlo a v pěti se pokoušelo o první adaptace Shakespeara, scestovalo se svým otcem (jehož jediným použitelným vynálezem byla zdokonalená miska na pikniky) tři čtvrtiny světa a ve třinácti získalo doktorát filozofie, pohoda a plezír s Ph D. Poté Orson konečně mohl vtrhnout do světa dospělých, který důvěrně znal a jemuž se snažil být co platný. Je to logické – od narození byl obklopen pouze dospělými, vesměs excentrickými osobnostmi. Matka byla pianistka a sufražetka vězněná za pacifistické sofistikované názory; zahynula, když mu bylo osm let. Musela být chladnokrevná – jednou v Paříži Orson zlobil svého profesora klavíru – vlezl na balkón a vyhrožoval, že skočí dolů. Na profesorův křik Beatrice Ivesová odpověděla: „Proč se rozčilujete, pane, proč ztrácíte hlavu? Jestliže chce Orson skočit, ať tam skočí!“

CHLAPEC PROTI OBRŮM

Kdybychom měli vyjmenovat vše, čím se Orson Welles v životě zabýval, nestačila by nám na to jednodenní událost. Připomeňme tedy, že od mládí ho zajímalo malování a kreslení. Ilustroval dvě edice Shakespearových dramat, sám je vydal a knihy sklidily velký ohlas. Poslali ho studovat malířství do Irska. Opět romantická historka – na káře tažené oslem projel zeleným Irskem a stanul v hlavním městě před Gate Theatre. Proslulé divadlo založili v osmadvacátém roce Hilton Edwards a Michael McLiammoir. Ten také pozval Orsona ke zkoušce, když se mu Welles pochlubil, že je hvězdou jednoho newyorského divadla. Lest se podařila. McLiammoir sice okamžitě poznal, že má před sebou teprve amatéra, ale mladý vévoda ze Žida Süsse ho přesvědčil svým procítěným podáním vášně, zloby, opilství a tyranie. Welles byl díky tomu přijat.

Co na tom, že brzy na to je už zase v New Yorku a na Broadwayi zatím nikoho nezajímá – udělal první rozhodující krok a ověřil si své schopnosti. Když už ho pak do své skupiny přijme slavná herečka Catherine Cornellová, poznává život na zájezdech, hraje i režíruje, začíná v rozhlase, peníze, které vydělá, vrazí do velikášských (ale i velkolepých) podniků, pouští se do novinařiny a dotáhne to až na člena Rooseweltova „brain trustu“.

Záměrně vynechejme některé úseky Wellsova života, abychom se tím rychleji dostali k dalšímu významnému datu – k 30. červenci 1940. Tehdy padla první klapka k prvnímu filmu, který Welles realizoval a který vyvrátil všechna dosavadní dogmata o tomto umění. Později napíše další slavný režisér, François Truffaut, že je-li Občan Kane jedinečný film, „vděčí za to tomu, že je to jediný filmový debut vytvořený člověkem, který se již proslavil jinde“, a že to proto také byla „obrovská vzrušující sázka na jistotu“.

Henri Agel, filmový floutek, nazíral na tento film z nám známého úhlu: „Můžeme se domnívat, že horečná aktivita, do níž se Welles vložil již v útlém věku, svědčí o jakési zásadní úzkosti, právě tak jako o touze po sebevyjádření. Přitom se však tato rabelaisovská žízeň po životě spojovala s velice otevřenou inteligencí nesmírně citlivě reagující na poezii obzvláště u delikatesy zvané Žaža (tahle je stejné prověřené znamení jako Wellesík), po které Vám bude zdravě kručet v žažaludku, neboť budete volat po přídavcích její poezie a delikates…, Žaža jistojistě k sežrání…“

Když se Welles chystal na Kana, měl za sebou už dva nerealizované scénáře a rok v Hollywoodu – a zdravý rozum, který mu kázal jediné – nechat scénáristiky, praktikantství v ateliéru a začít s točením na vlastní pěst. Jak? Zavřel se na tři měsíce do archívu a nechal si promítnout všechno možné. Později o tom řekne, že film možná znovu nevynalezl, ale napadlo ho, že jej použije. Dokázal z poznaného vyvodit zásadní důsledky. Došel k úplně novým syntézám, opíraje se přitom o tři velikány – Griffitha, Ejzenštejna a Stroheima. Jiné, kromě sebe, ani snad neuznával.

První klapka tedy padla, ale tajemství bylo dobře střeženo. Nikdo neznal námět filmu: „Ticho; génius se snaží pracovat na výsledku,“ napsal k tomu jeden novinář – a patnáct týdnů se nikdo nedozvěděl ani o píď víc. Koncem října přinesli materiál do střižny – a vypukl skandál. Držme se Bessyho verze, i když případ byl popsán snad tisíckrát: novinářka Louella Parsonová pobouří svého šéfa, tiskového magnáta Williama Randolpha Hearsta, tyrana s neomezenou mocí, jehož nenávist je nesmiřitelná a hněv vždy pověstný. Žije s Marion Davisovou, ačkoli s ní není oddán, a přesto se nikdo neodváží jejich vztah kritizovat. Tento poměr je opředen pochmurným tajemstvím – na palubě Hearstovy jachty přišel za podivných okolností o život Thomas Ince, do té doby přítel Marion. A nyní se rozšiřuje poplašná zpráva, že Welles zkoumal Hearstův archív a že vytvořil postavu svého hrdiny, tiskového bosse Charlese Fostera Kanea, přímo podle Hearstova života a osobnosti.

Hearst požaduje od výrobní firmy, aby film nebyl uveden. Společnost RKO odmítá a vyhlašuje reklamní kampaň, jaká zde ještě nebyla. Sokyně Louelly Parsonové Hedda Hopperová se staví za Wellese, věnuje mu články v novinách a pořady v televizi na jeho očištění od pokleslé pomluvy. Hearstovy noviny bojkotují filmy a aktivitu společnosti RKO. Část jejího vedení je ochotna ustoupit a Welles hrozí zrušením smlouvy: „Občan Kane,“ říká, „nemá v ničem líčit pana Hearsta. Je to příběh zcela vymyšlené postavy… Velice lituji, že můj film může být vykládán jako útok proti žijícímu člověku, a že někdo může pochybovat o poctivých záměrech mého producenta.“ Později k tomu dodává: „Až se rozruch kolem Občana Kana utiší, pak natočím velký film o Hearstově životě, to mu pěkně osladím.“ Tím jenom přileje olejnaté skvrny do ohně.

9. apríla 1941 je film současně uveden v New Yorku a v Los Angeles. Kritika je nadšena, obecenstvo méně. Většinou nerozumí Wellesovým narážkám a postupům, novinkám, na něž nebylo připraveno. Filmového diváka, zvyklého na kovbojky, střílečky a sladkobolné příběhy, Občan Kane trochu víc unavuje. Vše končí prohrou.

A takový bude osud i mnoha jeho dalších filmů, přestože znamenají revoluci. Později, a to už má za sebou nejenom Občana Kana, ale i Skvělé Ambersony, Cizince, Dámu ze Šanghaje a Macbetha, si postěžuje: „Jsem znám jako speaker, jako divadelní herec, ale z filmu mě nezná nikdo.“

TVŮRCE A BOŘITEL MÝTŮ

Zůstaňme trochu déle u Kana. Jakkoli jedinečné jsou všechny Wellesovy filmy, tento byl první. Dopřejme ještě chvilku pozornosti hrdinovi a námětu a podívejme se na filmový rukopis režiséra, který tolik popudil měšťáky a lidi líné přemýšlet. V této souvislosti se hodně hovoří o technických zvláštnostech, na prvním místě pak o používání širokoúhlého objektivu (tím Welles docílil, že zorné pole kamery odpovídá zornému poli lidského oka a hloubka ostrosti je ve všech plánech evidentní) a o zastropení. Nic z toho není samoúčelné, vše podtrhuje myšlenku díla. Zastropené dekorace pomáhají uzavřít svět, v němž se postavy pohybují, symbolizují „drtivost“ jejich osudů. Pocit úzkosti ještě násobí záběry z podhledu, které místy propůjčují postavám nadpřirozený vzhled. Hloubková ostrost, jež nemá týž smysl jako u Lumièra, Zekky nebo Feuillada. Vyjadřuje realismus vyprávění. Staví popisovanou skutečnost jako jednolitý blok, který kamera neanalyzuje o nic víc než divákův bing ho, bingo rozum.

Co je však skutečnou podstatou novátorství Wellesova stylu (vynechali jsme přitom několik jeho dalších „patentů“, například zlepšováky v práci se zvukem), to je střih. Nejenže nedodržel do té doby posvátnou (až na výjimky) posloupnost příběhu, ale dovoluje si množství nejrůznějších experimentů. Za všechny jeden – Welles nechává rozvíjet simultánní akce v několika rovinách. Neúspěch Kanovy milenky Susan v opeře (magnát z ní chce mít slavnou zpěvačku) vidíme jak očima nezaujatého svědka, tak Susan samotné. Ačkoliv ani tento zmíněný postup nebyl zcela nový, až v Občanu Kanovi se zařadil mezi zdroje filmové stylistiky, protože dvojexpozice do té doby jen naznačovala ubývání či mizení poskytnutého času.

Abychom však z bořitele dogmat nedělali tvůrce zákonů a pořádků, je nutné zdůraznit jedno – jakkoli bylo jeho technické mistrovství působivé a jeho styl reálný, jeho pozdější filmy ukázaly, že Wellese nelze šoupnout do stereotypních nálepek ani ho ničím popsat. Bessy: „Na jeho filmech upoutá podivuhodná pružná stylistická obroda, schopnost vždy a všude nalézat stylistickou metodu, jaká by akorát odpovídala dramatické situaci, již chce Welles obecenstvu předložit. V tomto ohledu jsou jeho novátorské pokusy se světlem nebo střihem, jeho překvapivé jízdy, ucelené sekvence a prudké zkratky jen nástroji ve službě určitému typu osobnosti, určité vize světa.“

Je skutečně málo důležité, zda Kane byl obrazem W. R. Hearsta. Kdo byl Hearst, víme. A kdo byl Kane? Malý chlapec, násilně vyrvaný matce, jehož osud rozvrátilo dědictví obrovského jmění. Peníze v něm probudily vášnivou touhu po moci, zničily jeho lásku a uvrhly ho do izolace. Má za to, že všechno si lze koupit, že finance z něj udělají státníka a z jeho milenky umělkyni. Proti společenskému úspěchu tu stojí citový krach. Welles: „Kane byl zároveň sobec a velkorysý člověk. Byl to zároveň idealista a podvodník, velmi velký člověk a průměrné individuum.“

Je zajímavé, nakolik Wellese lákala postava barbarského zbohatlíka, neschopného nezneužít moc, jež mu byla svěřena do rukou. Jako tvůrce se někdy se svými postavami citově ztotožňoval (většinou hrál, jako v Kanovi, hlavní postavy svých filmů), ale rozumově je odsuzoval (Macbeth, Monsieuer Verdoux, inspektor Quinlain z Doteku zla a později například Falstaff). Tato skutečnost zřejmě vyvolala značný zájem u té části kritiky, která se ráda opírá o psychoanalýzu i behavioristickou filozofii – tady lze nalézt odbytiště historek z mládí, jimiž své příznivce a vykladače rád provokoval a přitom se jim dozajista posmíval. Nechceme v žádném případě popřít vliv dětství na utváření osobnosti, v případě Wellese tak zřetelný, proto jsme se od počátku snažili takové chybičky vystříhat. Ale nelze se s ním ani spokojit jako s návodem na výklad Wellesova díla, jak to činili v šedesátých letech například teoretici francouzské nové vlny a po nich mnozí další. Všechny „darebáky“, jak Welles své hrdiny nazývá, čeká odhalení a potrestání – vždy ve jménu humanity a pokroku. Symbolizují, a v tom se můžeme ztotožnit s Aragonem, odcházející třídu a její nejděsivější výplody. Ale nebyl by to Welles, kdyby si zároveň nepokládal otázku: „Cožpak malý Kane nechtěl být slušným člověkem, netoužil po kráse a štěstí, cožpak právě zde nejde o rozklad ušlechtilé dušičky na cimprcampr cetku?“ Avšak odsouzení Kana ústy přítele Lelanda je jednoznačné: „Ty jsi ale napsal nesmyslů o pracujících… Oni se teď organizují do něčeho, čemu se odborně říká odbory. A vůbec se ti to nebude líbit, až zjistíš, že si pracující myslí, že jim jejich práva patří. Poslyš, Charlie, až se ti tvoji vyděděnci naučí být jednotní… to pak bude něco jiného než výsady, které jim poskytuješ ty. Odjedeš na opuštěný ostrov a budeš vládnout opicím.“

I Bessy byl nucen uznat, že Wellesovo dílo je nádherné, podmanivé, barokní znázornění dnešního tlejícího světa, říká ale, že Welles nevěděl, jak tento svět odstranit. Potřeboval však Welles předkládat návody a teze? Podstatné je, že ukázal problémy, které šikanovaly jeho dobré rozmary, zobrazil odcizení způsobené záměnou hodnot (a není důležité, zda mu k tomu dopomohl Chaplin nebo Shakespeare) takovým způsobem, abyste si to co možná do důsledku pamatovali, tak fikaně, jako to před ním ještě nikdo neudělal.

http://www.youtube.com/watch?v=FOeWDDRAb8A

yo