Bitva

Po cestě do Bílých skal jsem se mnoho nového naučila. Ovládat řeč, hodnou čarodějů. Ovládat své nově nabité schopnosti a také bojovat. Falkhir se učil také, ale v některých věcech byl tak sveřepý, že si nedal poradit ani ode mě, natož pak od Ouqa nebo Galkroga.

Procestovali jsme mnoho krajin, o kterých vypráví mnoho mých spisů. Podařilo se mi dokonale poznat mnoho nových národů, o kterých jsem předtím nikdy neslyšela. Huparlové byli na tisíce mil vzdálení.

Těsně než jsme došli do Bílých skal, našli jsme zapadlou vesnici mezi horami. Golimbové se rozhodli, že si tam odpočinou. Žili tam prazvláštní tvorové, s velmi vyspělou magií.

Měli dlouhé špičaté uši, malé nosy. Štíhlou, vysokou postavu a krásné jemné vlasy. Nosili lehké oblečení a nutno podotknout, že to byl národ velmi veselý.

Na ulicích to žilo. Národ se jmenoval Zupa. Chovali se k nám, jako by jsme se mezi nimi narodili a to se mi líbilo.

Když jsme si s Falkhirem a Galkrogem večer zašli do hospody na jídlo, zpozorovalo nás mnoho Zupů a  vesele na nás mávali. Chvílemi mi bylo až trapné před nimi přežvykovat. V rohu místnosti seděl muž, který měl zjevně shrbenou postavu schovanou pod černým pláštěm.

„Je to tu divné,“ podotknul Galkrog a znovu se rozhlédl po místnosti.

„Mlč a jez.“ Napomenul ho Falkhir.

„Můžu?“ jeden ze Zupů, snad o mnoho drzejší než ostatní, si přisednul.

„Jste velmi veselý národ. Nikdy jsem o vás neslyšela, snad žijí v zemi ještě podobné rody?“ Zeptala jsem se, abych se konečně něco dozvěděla.

„No veselí rozhodně jsme, naučili jsme se radovat z každého dne života, protože o něj můžeme snadno přijít.“ Rozpovídal se Zup.

„Jak je to možné?“ zahuhňal Galkrog s plnou pusou.

„Ďiblové obklopují naší vesnici, jejich moc je neuvěřitelná. Mnoho nás již zabili a my jen každým dnem čekáme další útok, který nebudeme moci odvrátit.“ Zesmutněl Zup.

„Zní to krutě,“ nadechla jsem se, „je známo, že Ďiblové žijí v útesech Bílých skal. Nemůžete se bránit? Pokud vím, Ďiblové  jsou smrtelní.“

„Čarodějům se o smrti mluví dobře, když je nečeká.“ Zachechtal se Galkrog.

„Postavte vojsko a odvraťte jejich útok, zajisté pak odtáhnou.“ Zamyslel se Falkhir.

„Žije tady poslední stovka Zupů a padesát Zupů jsou ženy a děti. Není to snadné. Mě odnesli matku a sestru. Je to hrozné. Pozůstatky pak nacházíme za vesnicí.“ Zup se zadýchal a zrudnul. Zjevně vyvolanou vzpomínkou. Zabylo mi ho líto.

Po večeři jsem se necítila dobře. Přemýšlela jsem o záchraně zupské populace.

„Kdyby se dalo sestavit vojsko z padesáti Zupů, mohli bychom to dokázat.“ Řekl Fakhir, jakoby mi četl myšlenky.

„Je to moc velký risk.“ Namítla jsem.

„Ten muž v plášti z hospody jde za námi.“ Zašeptal najednou Galkrog.

„Stůj, kdo jsi!!“ Falkhir nemeškal, aby zareagoval svým obvyklým způsobem.

Muž si sundal kápi a my zůstali úžasem stát, jako omámení.

„Děti, jsem vám ve stopách už tak dlouho.“ Halkabalzar si vydechnul.

„Co tady děláte?“ rozradovala jsem se.

„Pomůžu vám při vstupu do Bílých skal. Sami to nezvládnete. Cesta k zámku nejvyšší moci je svízelná a navíc musíte projít přes Ďibly.“

„Jste hodný, pojďte, odpočineme si.“ Falkhir mou radost nesdílel ani z poloviny. Jeho přední vlastností vždy bylo, dělat si vše sám a odmítat všecku pomoc, kolem něj.

Noc byla dusná, nemohla jsem spát a tak jsem vyšla na krátkou procházku. Podívala jsem se vstříc Bílým skalám. Tenkrát jsem poprvé viděla rozžhavené Ďiblí dílny a na rozích temných skal postavy, hlídající své území. Nad nimi visela na obloze luna. Otřásla jsem se. Věděla jsem, že nás čeká boj, těžký boj.

Byla jsem tak unavená, že jsem byla pevně rozhodnutá, vyspávat velmi dlouho, ale hned brzy ráno, jsem slyšela Falkhirův hlas z předměstí zupské vesničky:

„Nesmíte už dál čekat, mohou zaútočit kdykoliv. Jednou je odrazíte a už se nevrátí. My vám pomůžeme, pomůžeme vám s přípravou a s bojem. Dokážete to! Zaručuji vám nový rozkvět zupského lidu!“

„Nechceme všichni zemřít!!“ Z davu se ozývaly různé výkřiky.

„Nezemřete! A jestli krutý boj přinese oběti na životech, brzy je nahradíte v již klidném životě. Neohroženém životě, bez Ďiblů!“

„Tak budou bojovat i ženy!!“ část Zupů se již nadchla.

„Nechť bojuje kdo chce.“ Pomáhal Falkhirovi Halkabalzar a Zupové začali jásat. Spokojeně jsem se usmívala, ale jen do doby, než začaly přípravy na obranu města.

V kovárnách se jen kouřilo. Meče, přilby a brnění byly sice skvělé, jelikož Zupská technika byla daleko před Huparlskou a Jujskou, ale mnozí s tím vůbec neuměli zacházet.

Falkhir a Galkrog učili Zupy boji a lukostřelbě. Golimbové tahali dřevo na obestavby. Zupské ženy upevňovali střechy a zdi proti vzplanutí.

Falkhir si svlékl svůj plášť a oblékl si bojový oblek, samozřejmě černé barvy, který mu neuvěřitelně slušel. I já jsem později ocenila praktičnost bojového obleku, samozřejmě bílého, jelikož v dlouhém plášti se nedalo příliš mrštně pohybovat.

Halkabalzar také poučoval Zupy o tom, jak zabíjet Ďibly. Existovala pro ně pouze smrt v podobě  setnutí hlavy, nebo čistého zásahu srdce, zbytek těla měli obrněný.

Když přípravy skončili, děti a staří byli bezpečně ukryti, začal se očekávat Ďíblí útok. Setrvávali jsme v bojových pozicích venku několik dní a nocí. Ďiblové nikde, zcela klidně vycházeli na hlídku na skalách, každý večer, ale k útoku se neměli, až pak jednou …

… vrchy Bílých skal se osvětlily ohnivým výbuchem, ze kterého vzlétlo hejno ohnivého vzdušného Ďiblího vojska.

„Útočí ze vzduchu, připravte šípy !!“ zařval Falkhir a hlavní lučištníci se připravili. První salva sestřelila jen jednoho z vojáků. Vesnici zasypaly ohnivé šípy. Několik domů začalo hořet.

Ďiblové se snesli na louku před námi a zahájili okamžitý útok. Nečekaně zaútočili na naše dřevěné hradby, které nedokázaly odolat a za chvíli již byly v plamenech.

Ďiblové měli různorodé postavy, dlouhé ohony, různě velké rohy a ošklivé, zkřivené obličeje. Vrhali se na nás. Bylo jich nejméně tisíc. Několik jsem jich smetla kouzlem otřesu. Zupové je pak jen zabodli. Ďiblů však byla ohromná přesila. Necelá stovku Zupů i s námi a dvěmi Golimby stála proti stále se rojícím ohnivým Ďiblům.

Boj trval dlouho. Poprvé jsem stínala hlavy pohyblivým stvořením. Můj zápal pro boj mě samotnou překvapil, pokaždé mě však zasáhl pohled na mrtvé Zupy. Galkrog si také vedl velmi dobře. Měl zvláštní taktiku boje, jakoby už někde bojoval.

Falkhira ranili. Když jsem viděla pohled na něj, klesajícího k zemi, vylekala jsem se a skočila přímo před něj, bojovala jsem pak o jeho holý život. Pak jsem mu pomohla do bezpečí.

„Nemusíš mi pomáhat. Dokážu bojovat !“ vzpíral se.

„Seď, ošeří tě. Já to zvládnu. Miluju tě.“ Ani nevím, proč jsem to řekla, ale letmo jsem ho políbila a vrátila se do vřavy.

Boj trval ještě několik dní. Fakhir se mezitím vrátil. Od Bílých skal pak přišly mraky. Začalo pršet a Ďiblové, ochuzeni a svou ohnivou sílu, zeslábli.

Nakonec se nám přece jenom podařilo vyhrát. Ďiblové se stáhli. Vesnice byla zničená. Přežilo deset mužů a pět žen, zbývali jen děti a staří.

„Děkujeme vám. Snad budeme mít klid. My už to tady zvládneme.“ Loučili se Zupové, poněkud zklamaně.

„Zaručuji vám naši ochranu.“ Dodala jsem a vydali jsme se na cestu.

 Když jsem vesnici opouštěla, chtělo se mi brečet.

„Byla chyba, že jsme bojovali!“ okřikla jsem se najednou na Falkhira, který odpočíval na Ouquovi.

„Nezachránili, ale potlačili …“ drmolil Galkrog.

„Žádné strachy děti.“ Uklidňoval všechny Halkabalzar, který jel na černém, obyčejném koni.

„Teď už nás čeká jen postavit se tváří v tvář Ďiblímu císaři a hurá za vyšší mocí.“ Pozvedl hlavu Falkhir, ale zase ji za chviličku položil zpět.

„Překvapuje mě tvůj klid.“ Poznamenala jsem ještě znechuceně, a tak jsme pokračovali v našem putování : Falkhir, Halkabalzar, Galkrog a já.