JEAN GABIN

☼     17.5.1904    PARIS        ۞      15.11.1976    PARIS

Jean Alexis Gabin Moncorgé, Býk s velkým majestátem známější pod přízviskem Jean Gabin, spatřil světla „nejumělečtějšího“ města v květnu 1904. Rodiče – příliš zaměstnaní šansoniéři – ho svěřili do péče nejstarší urostlé dcery. Žila v obci Mériel, dnešním předměstí Paříže. Putoval za ní i se šesticí brášků. Často se však toulal po okolních lesích sám; měl rád volnost, rovnost, bratrství tak akorát, zvířata si chválil častokrát a nemiloval školní docházku, poněvadž při nich zažíval minimum oázy a kratochvíle, jen samé vědění.

Gabin bude opěvovat venkov ještě několik měsíců před smrtí (v rozhovoru s Louisem Valentinem): „Sedlačit, to je daleko serióznější povolání než pracovat ve filmu, kde má člověk co činit s blázny. Herec, to není normální profese… ale fikce i deprese. Slibujeme divákovi modré z nebe. Ovšem, sloužím filmu, jak se nejlépe dá. Nepracuji však pro slávu. Peníze nepřepočítávám na franky, ale na krávy. Komisař Maigret je pro mne obrazně tolik a tolik krav, Ministerský předseda představuje celé pole krmiva, Prosťáček se bouří zase dobrou elektrickou dojičku, Baron od zdymadla znamená hned příležitost, novou jámu na hnůj…“

Rodiče budoucího prvního herce Francie donekonečna přesvědčovali, že musí nastoupit k divadlu. Byl to jeden z paradoxů Gabinova života. Jeho otec odešel na jeviště proti vůli rodičů a Jean zase frflal a odmítal tátovi splnit přání, aby se stal hercem, a raději pláchnul z lycea Janson–d–Sailly a začal se sám živit.

A proč vlastně? Jednou odpoví: „Z prostého důvodu: nechtěl jsem se učit rolím jako otec. Jsem od přírody lenoch. A kromě toho, když jsem viděl, jak se táta namáhá – zpíval a hrál v operetách a revuích – měl jsem chuť do všech řemesel, jenom ne do herectví.“

Užil si jich dost. Po útěku z lycea začal pracovat na nádraží de la Chapelle jako betonář. Od vlaků přešel do Beaumontu, kde poznal slévárny, a pak zamířil do automobilky v Drancy. Později mu poznání dělníků, jejich prostředí a práce usnadní role, v nichž bude vystupovat.

„BOXERSKÉ ZÁPASY“

Záhy však zasáhla přísná otcova paže, která jej navedla do divadla Folies–Bergère. Tatínkův kamarád a správce tohoto stánku Thálie Pierre Fréjol zaměstnával Jeana jako statistu a kulisáka. Tehdy bylo Gabinovi osmnáct let a psal se rok 1922.

Sám na první zážitky vzpomíná: „Poslechl jsem otce a poprvé jsem pak vystoupil v jedné revui, v níž byl hvězdou Bach. Bylo to už před půl stoletím. Podpíral jsem vzadu kulisy, nebo chcete-li, statoval. Kromě toho jsem alternoval prvního amanta, který hrál maršála de Saxe.“

Gabin, v jehož hlase, jímž lámal srdce generací ctitelek filmu s býčí odvahou, zazníval předměstský argot, dál Jeanu–Claudovi Mazeranovi povyprávěl: „Ten „milenec“ se jednou rozstonal a já se octl v brnění a paruce asi pět metrů nad scénou. Dole byly úžasné holky, ale já měl na svém praktikáblu plné kalhoty… a najednou jsem na ně dopadl, takže mě pokládaly za úplné trdlo. Jenom si představte ten pohled! Tenkrát jsem si myslel, že mám jednou provždy po kariéře.“

Z činnosti ve Folies–Bergère vytrhla mladého muže vojenská disciplína. Narukoval k námořní pěchotě do Lorientu – a po propuštění v roce 1925 se mu vedlo stejně obtížně jako předtím.

Vystupoval jako zpěvák, napodoboval Maurice Chevaliera, a pak odjel do turné po štacích v Jižní Americe – „na zájezd nejnemožnější, jaký jsem kdy okusil.“

Po návratu (1928) byl opět bez práce a hlásil se ke zkoušce na další cestu do Jižní Ameriky. Tehdy si Gabina všimla slavná Mistinguettová a angažovala ho jako tanečníka do varieté v Moulin Rouge. Téměř rok hlaholil výkřik senzace o „módních ženských krátkých punčochách“ ve hře Paříž trsá. Teprve v červnu 1929, když hrál v operetě Flossie, a příští rok – za výkon v detektivní hře Arsène Lupin – se objevily dobré kritiky. Díky tomu a samozřejmě svému talentu debutoval za několik měsíců ve filmu ve scénce Lvi. I na toto období si zavzpomíná v rozhovoru s Alainem Rémondem v časopísku Télérama: „S komikem Dandym, který mi dosahoval po ramena, jsme natáčeli pro krátký zvukový film. A v příštích letech, 1931–1935, jsem hrál v osmnácti filmech!“

Oddete Pannetierová nadšeně psala: „Ještě před několika měsíci Gabina nikdo neznal. Teď se z něho stává velká filmová událost. Je přirozený, dýchá z něho dobrota a shovívavost.“

Svět už viděl Gabina ve třech dalších skvělých filmech. Byly to Duvivierovy Pépé–le–Moko, La belle équipe (Dobrá parta) a Les bas–fonds (Na dně) od Jeana Renoira.

V Seině uplynulo málo vody a přišly současně Nábřeží mlh a Člověk velká bestie. A především jim vděčí za podstatnou část své popularity, kterou však nikdy nebral vážně: „Ach, kdybych si býval o sobě moc myslel, byl bych už dávno na hromadě. Brát v tomhle řemesle sám sebe vážně, je nejjistější prostředek, jak zkrachovat… Každý nový film je jako boxerský zápas. Dáváte pokaždé v sázku své jméno…

Gabin svou nervozitou také vysvětloval, proč, když po válce debutoval na jevišti a hrál v Žízni od Henryho Bernsteina, se už nikdy nechtěl na divadelní prkna vrátit: „Divadlo nebudu hrát za nic na světě. Zaprvé je mi protivné učit se nějakému textu. A pak, po celou dobu, co trvá kus, přestávám existovat. Ani pomyšlení, že bych vzal před představením něco do úst. Je to úplně jasné, když jsem hrál Žízeň, rozstonal jsem se z toho pekla. Kdybyste mě viděli večer při generálce! Byl jsem úplně zpanikařený. Jazyk jsem měl těžký a docela bílý. Toho večera mě zachránilo jen jedno: myslel jsem na otce, který nikdy nemohl uskutečnit svůj sen, hrát Bernsteina. Vyšel jsem tedy na prkna kvůli němu. Neviděl jsem nic. Hrál jsem pro jediného, nepřítomného diváka: pro svého vzácného, znamenitého otce.“

ŠPATNÍ A DOBŘÍ

Žízeň však bylo vítězství filmového umělce s nevšedním talentem nad pomluvami, že už divadlo nedokáže hrát. Gabin také vděčil Henrymu Bernsteinovi za nejkrásnější poklonu – jak se sám jednou pochlubil: „Po posledním představení mi Bernstein řekl: „Měl jsem ve svém divadle velké herce. Vy jste první, kdo hrál poslední představení se stejnou profesionální poctivostí jako premiéru.“

Gabin, jeden z nejsvědomitějších a nejodpovědnějších filmových umělců, který za svou téměř půlstoletí trvající kariéru nepřišel ani jednou pozdě na natáčení, věřil pouze v dobrou práci: „Ve vášeň nevěřím. Herci, kteří hrají vášnivě, jsou vesměs špatní. Jsou to amatéři, kteří hrají s vášní, protože žijí, aby hráli. Skuteční profesionálové, ti hrají, aby žili, aby si vydělali na živobytí.“

Šel svou cestou, ač zpočátku trnitou, řídil se svým talentem, pílí a rozumem. Prohlašoval, že pokud někomu za něco ve filmu vděčil, pak pouze dvěma lidem: Duvivierovi za techniku, Renoirovi za hereckou práci. „Po nich mě už žádný režisér neusměrňoval. Když mi někdo o někom vykládá, že „znamenitě vede herce“, jen se tomu směju, protože pořád čekám na nějakého režiséra, který by mi ukázal, co mám dělat.“

Vraťme se však k období, které herec sám označoval za šťastné (1936–1939), kdy už byly jeho partnerkami Michèle Morganová, Mireille Balinová, Gaby Morlayová, Dita Parlová.

Ve Visages et Contes du Cinéma z té doby čteme slova: „Je na dračku, protože všichni filmoví producenti ho chtějí mít na plakátech. Film s Gabinem je dopředu vyprodán, zisk je čistý, ředitelé kin vědí, jakou má tento člověk nad obecenstvem moc, nikdy se nepodbízí divákovi a nikdy nezvýrazňuje svou osobu na úkor děje nebo svého partnera…“

GABIN VOJÁK

Přišla nová šílenější válka, ponížení Francie a umělcova cesta do Spojených států. Patřil mezi Francouze, kteří opustili kvaltem rodinu bez jediného slova rozloučení, prošli sněhem a vánicí a mrazem s drkotající čelistí v Pyrenejích nebo překonali La Manche na pramicích ukradených rybářům, mezi uprchlíky z koncentračních táborů a zajateckých hororů, mezi muže opouštějící zrádnou vichistickou Francii.

„Setkala jsem se s ním,“ píše v Pamětech Marlene Dietrichová, „když z obsazené vlasti přišel do Hollywoodu. Byl bezmocný jako ryba na suchu a visel na mně jako osiřelé dítě. A já jsem nad ním ve dne v noci mateřsky bděla. Starala jsem se o smlouvy i o chod domácnosti. Hollywood byl pro něho nepřitažlivé dobrodružství. Přišel, protože ho k tomu donutily okolnosti… Měl zde jedinou možnost, jak se uživit – být filmovým hercem…“

V Hollywoodu ještě doznívala dvacátá léta, kdy se jako hvězda první velikosti skvěl na plátnech dřívější statista Rodolpho Valentino, sicilský rolník s exotickým zjevem, jemuž scénáristé, režiséři a kostyméři dodali romantický háv. Estetická hodnota této romantičnosti byla téhož druhu jako romantičnost jarmarečního kýče. Byl to však hrdina „amerického snu“. Jenže Gabin nechtěl, aby ctihodná divačka v setmělém sále jen o něm snila. Tím spíš, že byla válka a on sám už dlouho před ní dokazoval svůj nesmiřitelný antifašismus.

Marlene Dietrichová se stala svědkyní jeho rozkolu s Hollywoodem. „Plakali jsme spolu, když jsme onu historickou noc poslouchali de Gaullův projev. V tu chvíli nám oběma bylo jasné, co musíme udělat – co on, a co já. Chtěl jít bojovat… Zavezla jsem ho do tmavého přístaviště v blízkosti New Yorku, kde se měl hlásit na tankové lodi. Loď cestou do Maroka potopili a od té doby jsem o něm dlouho nic neslyšela.“

Gabin přežil ponorkový útok a nakonec se stal příslušníkem 2. francouzské (zahraniční) tankové divize. Do Paříže se vrátil s touto šestnáctitisícovou jednotkou obnovené francouzské armády, aby vzápětí po osvobození jeho milovaného města pokračoval v boji a došel až k Hitlerovu doupěti.

V červnu 1945 ho propustili z armády – s Vojenskou medailí a francouzským Válečným křížem. V rozkaze se pravilo „… V hodnosti kapitána se podílel na odrážení prudkých útoků nepřátelských letounů u mysu Tenès. Jako dobrovolník Svobodných námořních sil Francie převzal funkci velitele tanku a stal se nejstarším velitelem jednotky. Zúčastnil se bojů LeClercovy 2. tankové divize od Rouenu až po Berchtesgaden a prokázal odvahu a vojenskou statečnost.“

Gabin se svou vrozenou skromností hovořil o válce jen jednou. „…Když se okolo mě potápěly lodě, to už nebyl film. Plnil jsem úkoly, jak jsem uměl nejlíp. Kdybych byl ženatý a měl děti, možná bych si počínal jinak. Ale tehdy jsem byl svobodný a byl bych se cítil jako proklatý prokletý budižkničemu, kdybych nekonal tak, jako jsem konal.“

Po osvobození napsala jeho přítelkyně Marlene Dietrichová, že celý svět zná jeho velký herecký talent, avšak jeho citlivost není světoznámá. Je hrubý navenek a drsné slapské manýry jen předstírá. Je nesmírně laskavý a ohleduplný.

Tehdy mu bylo jedenačtyřicet a musel začínat zas od nuly.

BUDÍK SMRTI

Dlouho sháněl práci a ještě déle dobrého režiséra. Přesto na jeho kontu znovu začínaly přibývat tak skvělé filmy, že už v říjnu 1950 bude klasik filmové teorie André Bazin psát o hrdinovi a mistrovi tragédií současné kinematografie.

Přestože jsme v tehdejším Československu neviděli všechny jeho filmy, i z těch, co známe, víme, že skutečně většina, přinejmenším od Člověka bestie, končí špatně. Obvykle násilnou smrtí hrdiny. Bazin: „Při každém novém filmu natahovala kinematografie „pekelný stroj“ Gabinova osudu podobně jako dělník ve filmu „Den začíná“ natahuje svůj budík v onen večer, stejně jako každý den předtím, a jeho ironické a kruté vyzvánění pak zazní za úsvitu v hodině jeho smrti… Platí to především o předválečném Gabinovi. Později se změnil, zestárnul, jeho světlé vlasy zešedivěly, rysy obličeje ochably. Ale řekli jsme, že ve filmu nenabývá osud tvář, nýbrž že tvář odhaluje svůj osud. Gabinova tvář nemohla zůstat stále tatáž, avšak Gabin se již nemohl vyprostit z tak pevně nastolené mytologie.“

V četných snímcích se opravdu zdá, že se dobrovolně zřekl lásky, štěstí a leckdy i přátelství. Také nechuť k rozhovorům s novináři a snaha chránit soukromí daly vzniknout nepodložené pověsti, že Gabin, když nehraje, se mění na podivína, který uznává jen sám sebe, svou rodinu, svou farmu, koně, a hraje jen proto, aby vydělal slušné peníze.

Legendy však obklopují každou filmovou hvězdu. Tu Gabinovu však vyvracejí všichni lidé, kteří se s ním sblížili; jedním dechem hovoří o kamarádství a profesionální poctivosti.

OSTÝCHAVÝ BÁZLIVEC

Pověst nejlepšího člověka a spolehlivého herce, jenž se „hrozí jediné věci, totiž amatérismu“, potvrzuje i Michel Audiard, který od roku 1955 s Gabinem tvořil to, čemu s humorem říkali „zavedená domácnost“.

„Gabin? Je to nejdokonalejší stroj na vymýšlení dialogů. Toho nemusíte vést. Stačí, když ho postavíte na místo. A že je jako mrzout? Jistě, něco na tom bude, přesně tak jako s každým. Jsou prostě dny, kdy člověk není ve své kůži. V takovém případě mám velice jednoduchou metodu: mračím se. A je nevyhnutelné, že za mnou přijde Jean, který je velký trémista a nesnáší lhostejnost, a zeptá se: Co je s tebou? Od té chvíle je všechno v pořádku. A jeho odpovědnost? Když tvrdí, že neumí svůj text, je to chyták. Chodí do ateliéru tři hodiny před natáčením, znovu si pročítá scénář a přitom kouří. A nejen to. Dokonale zná role svých partnerů. Jeanovo tajemství lze odhalit. Mohli bychom ho nazvat ostýchavým bázlivcem, vzdor jeho skvělé kariéře.“

Avšak i jeho skvělou kariéru doprovázeli závistivci a klevety, a to až do konce umělcova života. Tak například kdekdo věděl, jak moc měl rád koně.

Sám kdysi vysvětloval proč. „Je to stará rodinná tradice. Můj dědeček byl dlaždič a bydlel u dostihového závodiště Auteuil. Generálním štábem mého otce býval výčep U Viktora v ulici Compiègne, kam chodili pít všichni žokejové, kteří se vraceli z Chantilly. Bylo to v letech 1919–1920. Otec mě vodil s sebou, protože maminka zahynula, když jsem byl ještě velmi mladý. Patřím tedy do rodiny dostihových fandů… Tvrdí se však, že mám nejdražší závodní koně. To je vyložená hovadina! Co mám rád, je chov závodních koní, a nejsem miliardář!

Kdybych zítra svůj „hřebčinec“ prodal, nedostal bych za něj ani dva centimy. Stále se mluví o miliardáři a Gabinově majetku. A co jmění Peugeota a ostatních podnikatelů? Nezískal jsem peníze jako nějaký synáček bohatého papínka, vydělal jsem si je proto, že jsem padesát let bavil publikum, obyčejné lidi stejně jako snobáky, co utrácejí obrovské sumy peněz… Takový průmyslník si je jist, že rok co rok shrábne stejný příjem. Ale co my? Postavení herce se může změnit ze dne na den. Ať mi tedy o naší politice nikdo nemluví. Bouřím se proti každé nespravedlnosti.“

Jedenáct let po smrti podsaditého, jakoby těžkopádného muže s modrýma očima a krátkýma rukama, avšak stále obdivovaného a milovaného, se jeho drahá choť Dominique poprvé rozhodla promluvit o svém manželovi. Bylo to na jaře 1987, kdy mu francouzská filmová akademie udělila in memoriam nejvyšší vyznamenání – Césara: „Pro mě existovali dva Gabinové – herec a manžel. Však také důsledně odděloval svou práci od soukromí.

O filmování se doma zmiňoval jen minimálně. Obvykle když se mu něco nedařilo nebo když se s někým pohádal. Chtěl se totiž svěřit, neboť se neuměl otevřeně přiznat ke své chybě. Ale když už nějakou jako každý z nás natropil, snažil se zachovat se tak, aby všichni poznali, že o své chybě ví.

A když natáčel? Byl znatelně unavenější a nervóznější než jindy. „Policajtské“ filmy točil poměrně lehce, složitější postavy, například v Ministerském předsedovi, to bylo komplikovanější. Ale ať studoval jakoukoli roli, nikdy jsem neviděla, že by si ji příliš opakoval. Scénář pročítal velmi pomalu a také dbal na správný kostým. Například pro Maigreta si kupoval šaty v obchodním domě. Pro Luční ulici v bazaru, pro Mocné tohoto světa mu ušil oblek nejslavnější módní salón.

A vztah k dětem? Školní prospěch našich dcer ho příliš nezajímal. Často připomínal, že sám nemá žádné vysvědčení o ukončení školy, a přesto patří k nejlepším hercům.

Za hlavní věc považoval, aby neonemocněly nebo se nesžily se špatnou společností. Také proto, ač už byly velké, jim zakazoval trávit večery mimo domov. Dcery se mu občas mstily příkrou kritikou jeho filmů… výsměchem na účet Maigreta. O smrti nikdy nehovořil, bál se nemocí a stařecké bezmocnosti.

Zemřel tak, jak si to vždy přál – náhle a nečekaně, aniž by si to snad stihl uvědomit.“

http://www.youtube.com/watch?v=LUDbHyW6ths

http://www.youtube.com/watch?v=IVfOnxAkf5w