NIKOLAJ MICHAJLOVIČ PRŽEVALSKIJ

☼     12.4.1839    KIMBOROVO U SMOLENSKA          ۞     1.11.1888    KARAKOL

Každý, kdo sem jednou vstoupil, si mohl opakovat z Danteho postřehů: „Zanechejte vší naděje, kdož sem vkročíte.“ A přece si Prževalskij do kroku vesele pískal (a přece se všude okolo povaloval jen písek): „Je to můj drahý a památeční den!“ Vyrazil do pustin, kam carské prsty nedosáhly. „Divokost, širokánský prostor, svoboda – po tom já nekonečně toužím.“

Splnili mu prosbu, aby mohl jako voják prozkoumat neznámý ussurijský kraj. Právě zde potkal svého prvního medvěda. Lov byl jeho nezkrotnou vášní, toužil po stále nebezpečnějším soupeři: „Na Ussuri se setkám i s tygrem a docela jistě po něm půjdu.“

Jeho divoká, nespoutaná povaha, která se zdánlivě tolik podobala tuláku a dobrodruhu, odkryla svou pravdivější část. Z Prževalského se stal nejen objevitel neznámých krajinek, ale i výzkumník, který vše objevené přesně vědecky pojmenoval, aby obohatil naše znalosti o přírodě. Ale ani to mu nestačilo. Zrodil se tu v něm také cool básník. Tehdy v Rusku tvořili Tolstoj a Dostojevskij. Ale i v tomto nevyzpytatelném vojákovi Prževalském se objevil mistr pera, který o všem, co zažil, úchvatně vyprávěl lidem, kteří milují dálky. Objevitel, vědec, básník – to fakt na jednoho světoběžného tuláka není málo.

Po návratu ze své ussurijské pouti Pržewalskij doslova zavalil vědecký svět geografů a přírodošprtů takovou zásobou zeměpisných objevů, přetékajících herbářů a vycpaných zvířat, že i carský generální štáb pod touto palbou kapituloval. Ne, už se nikdy nemusel vrátit do kasáren. Zeměpisci i armáda se složili, aby mohl už po celý život objevovat neznámý svět a nasazovat při tom na každém kroku svůj krk. Srazil paty a šel. Vlastně vyjel na velbloudech. „Sen mého života se mi plnil.“

Ale kam na velbloudech? Na mapách vnitrozemí Ameriky, Afriky i obrovské Asie bylo stále možno číst Hic sunt leones – tady jsou doma lvi.

Prževalskij si vybral nezměrné pouště a velehorské řetězy Střední Asie a za nimi Střechu světa, Tibet. Jeho hvězdou, za kterou putoval, se stalo tibetské srdce, tajemná Lhasa, kam Evropan pod nejtěžším trestem nesměl ani nemohl vkročit. Prožil tam v pustině na svých cestách plných deset let, prošel se svými velbloudy třicet tisíc neschůdných kilometrů. Jeho drama se odehrávalo na obrovitém jevišti, které od západu střežila před vetřelci horstva Pamíru, od jihu Himaláje, od severu Altaj a od východu Veliký Chingán s prameny Žluté řeky. Do nekonečné, pusté a divoké říše mezi nimi se vydal na svou opovážlivou pouť.

Byl rok 1870.

Ať šel kamkoli, do cesty se mu postavila poušť. Poušť Gobi, poušť Takla–Makan, poušť Alašan a deset dalších písečných oceánů. „Nikde nic nevidíš než nebesa a písek, nespatříš rostlinku ani zvíře, jen se mihne nepatrná ještěrka. Ticho jako v hrobě. K zoufání je člověku v tomto písečném nekonečnu bez jiskřičky života.“

„Alašanská poušť je vždy připravena udusit každého poutníka svým žárem nebo ho zasypat při písečné bouři. Ty písky jsou tak rozsáhlé, že jim Mongolové říkají Nebe.“

„Stihla nás písečná bouře, nešlo otevřít kukadla, nešlo ani dýchat. Bylo to údolí smrti v pravém slova smyslu. …Lobnorská poušť je absolutně nejholejší a nejdivočejší.“

„V Chamijské poušti se po karavanní stezce povalují kosti velbloudů a mulů.“

Vaky s vodou jsou už docela prázdné. „Slunce nesnesitelně praží, stále se nám zjevuje fata morgana, ti zlí démoni pouště, kteří nám malují před očima siluety vlnící se vody.“

Přece došli k nějaké studni. „Ještě stále se mi svírá srdce, když si vzpomenu, jak jsem se dychtivě napil čaje z té špinavé vody. Pak jsme napájeli velbloudy, dokud jsme všechnu vodu nevyčerpali až do dna. Tam v hloubi jsme spatřili hrozný obraz rozkládající se mrtvoly.“

Prževalskij prošel všechny pouště Střední Asie, zmapoval je a vědecky popsal. Sklidil za to světový obdiv. Když ho pak v čase mezi jednotlivými výpravami přiměli usednout v salónu petrohradského velmože k nejlahodnějšímu francouzskému vínu, mohl se zalknout. „V té společnosti se těžko žije člověku s duší a srdcem. Nikdy se nesmířím s tímto retardovaným životem. Tam venku byla svoboda, tady jen pozlátková a pozlacená otročina.“

PEVNOSTI BOHŮ

Za pouštěmi směrem k Tibetu, kam Prževalského žene touha, se zvedají nebetyčné řetězy hor jako opevnění záhadných božstev.

„Je třeskutý mráz a proti nám fičí meluzína do chřtánu dost hroznou vichřici. Ve zředěném vzduchu náhorní planiny prsa chrčí záduchou, srdce bije, ruce a nohy se klepou, hlava se točí a zvracíš. Naše zimní kabátce se za dva roky cestování pokryly záplatami. Podobali jsme se nejžalostnějším žebrákům. Boty se rozpadaly úplně, a tak jsme přišívali ke starým holinkám kusy kůže ze zastřelených jaků a dělali jsme v takových botičkách parádu i za nejtěžších mrazů a vichřice.“

Prževalskij prozkoumal obrovský horský masív Kchun–lun a objevil desítky neznámých horstev, především hřebeny Altyn–tagu. Posunul na mapách hranici Tibetu daleko na sever, prokázal, že od Pamíru až k Žluté řece se táhne nepřetržitá přehrada velehor, kterým teprve dával křestní jména.

„Přichází pro nás chvíle nejtěžší, dlouhá mrazivá noc. Dusíme se, rty pukají. Naše postel – to je kus plsti na zmrzlé zemi. Před stanem vyjící vlci. V takovém pelechu se v hrozném mrazu a bez ohně jen válíme ze strany na stranu bez spánku, který by nám dal zapomenout.“

Na všech výpravách se Prževalskému do cesty stavěla dravá zvěř, tygři, miliardy nakažených komárů, smrtelně jedovatí pavouci. Vždy naložil na velbloudy metráky střeliva a svou legendární lankasterku nepouštěl ani ve spánku z rukou.

Potkávali tisícihlavá stáda, antilopy, divoké ovce, horské kozy, tygry, kamzíky, vlky, kance, jaky, medvědy a stovky jiných terčů. Když vysedával u jezer Kuku–noru a Lob–noru, nad hlavou mu přelétala mračna stěhovavých ptáků. „Jaká to byla obrovská hejna! Na jediný výstřel jsem srazil čtrnáct kachen lžičáků.“

Jen z vypravování Marca Pola byl dosud světu znám divoký velbloud. Náhle ho Prževalskij spatřil v neprobádaných lobnorských písčinách, v jediném místě na světě, kde dosud žil. Ihned zacílil, vyšla rána, raněný velbloud bojoval, dal se do neohrabaného ústupu, lovec za ním, hnal se mu v patách dvacku kilometrů, marně, nakonec se zvíře vrhlo do skalní úžlabiny a šplhalo vzhůru jako kamzík. „Divoký velbloud může žít i v té nejdivočejší a nejneplodnější poušti, ale jen když je co nejdál od člověka.“

Jednou jeli Džungarskou pouští. Uviděli, jak se v dálce zvedá mračno prachu. Prževalskij vyrazil vpřed s malým doprovodem, za chvíli už rozpoznával, že tam vpředu prchá stádo jakýchsi prapodivných koní. Musí aspoň jednoho z nich chytit stůj co stůj. Ale zvířata už zavětřila varovný pach nebezpečí a poušť za nimi zavřela svou ochrannou hradbu.

Náhodou pak Prževalskij dostal toto záhadné individuum darem od kirgizského lovce a dovezl je domů jako div světa zoologům. Jeden z nich zvíře v nadšení nazval koněm Prževalského.

LUPIČSKÁ PŘEPADENÍ

Přístupové cesty do nitra Tibetu střeží lidé někdy dobří, někdy nevlídní, vždycky však s hlubokou nedůvěrou k vetřelcům. Nebeský vládce, čínský císař, Prževalskému sice vydal k jeho vědecké pouti glejt, ale hnedka varoval, že nelze zaručit ani holé životy: povstalci nebo loupežníci si s chutí počíhají na vybavení výpravy.

„Všechny bedny se sbírkami jsme složili do čtverce, aby tvořily opevnění, až nás lupiči přepadnou. Tam stály naše pušky s nasazenými bodáky, s hromadami připravených patron, vedle leželo deset revolverů. Na noc jsme z přivázaných velbloudů udělali pevnost.

Ale pak se ve tmě ozval dusot koní. „Přepadovka je tu!“ vykřikl kozák a vystřelil. Tanguti zaječeli a bodli zvířata ostruhami. V okamžiku jsme vyskočili ze stanů a začali pálit. Nečekali takové uvítání, chtěli nás přepadnout ve spánku, prudce se stáčeli do stran.“

Brzy potom zaútočili daleko urputnější Ingolci. Tentokrát bitva trvala plné dvě hodiny. Teprve pak bylo možno na bojišti spočítat třicet mrtvých těl útočníků. Stříleli buď z luků, nebo z pušek, u kterých vždy znova museli zapalovat knot. A pramínky, které odtud tekly k jejich rodné Žluté řece, zkrvavěly.

To se nestávalo často, většinou tam žili lidi chudí a ubozí, s dušemi plnými víry v čáry a zázraky. Jejich náčelníci, kořistní vykukové, byli stále podroušeni opiem. Někdy zvali Prževalského na omračující hody. Bylo to horší než bitka. Za večer musel pozřít šedesát čínských chodů se zvlášť chutnými vlaštovčími hnízdy, žraločími ploutvemi a uzenými sumýši obloženými mořskou travou. Když se pak zmítal v křečích, snažili se z něj za ty dobroty vymámit jeho zbraně.

Většina Mongolů, Tangutů i Číňanů uvěřila, že Prževalskij je veliký chubilgan neboli světec s čarovnou úrovní. „Přicházeli v celých zástupech, aby se na kolenou pomodlili k nám i k našim puškám, místní knížata přiváděla své děti, abych na ně vložil ruku a požehnal jim pro celý život. Byli jsme pro ně proroci, přicházeli se ptát na další své osudy, ale i kam se jim včera zatoulaly krávy. Kouzlo našeho jména převyšovalo jakoukoli míru.“

Některé důvtipnější kmeny však neopouštěla myšlenka, zda by i velikého chubilgana a věštce nešlo nějak okrást. Pokusili se o to Jegrajové. Jeden z nich neodolal kráse zavíracího nože, který tlumočníkovi visel od pasu, a mocným trhnutím mu ho zabavil. Když tlumočník zareptal, sekl po něm šavlí. To už další Jegrajové přiskočili s kopími a praky i s archaickými puškami na knot. Od blízké skály slétla palba kamenů i kulí. Ozvěna rychlopalných pušek rozduněla skalní stěny, jako by to byly hromové bubny, lomoz nepřátelských gard. Vyděšení Jegrajové rychle zdrhali, čtyři už tu navěky zůstali znehybnění. Ale když dunění utichlo a snesla se tma, navrátila se útočníkům odvaha a u ohňů svých tábořišť smluvili pomstu.

Do rána obklíčili několika jezdeckými voji celou karavanu a jejich nejlepší střelci s knotovkami obsadili skály nad soutěskou, kudy musela karavana projít. Prževalskij od úsvitu pozoroval dalekohledem, jak chystají léčku. Vydal rozkaz k pochodu přímo k soutěsce. Roty nájezdníků na obou úbočích se zlověstně hnuly. Zbýval kilometr k průsmyku… pak osm set metrů… ještě kupředu! Tu se karavana zastavila. Ozval se povel velitele: „Vzdálenost sedm set kroků. Palte!“ Skály se rozduněly. Jegrajové netušili, že by je mohla nějaká střela na takovou dálku zabít; k čemu jsou teď jejich knotovky a praky, střely pleskají do skal i těl, prchající se kryjí balvany, pak už jen koňmi. A zazní další rozkaz: „Vzdálenost tisíc kroků. Palte do nich!“

„Začalo se v domorodých stanech šeptat, že máme tři oči, že víme všechno dopředu a naše pušky střílejí na den cesty bez přestání tolikrát, jak jen chceme. Jsme nezranitelní.“

Když Prževalského průvod dorazil k průsmyku, vládl tam už klid a ticho. Cesta byla volná.

NEBOJÍM SE SMRTI

Zbývalo přejít poslední hřebeny. „Příroda před námi měla hrůzný ráz, drsný a divoký. Přivítala nás písečná vichřice.“ Domorodý průvodce, kterého získali násilím, měl tvář staženou hrůzou. Brebentil motlitby.

Úmyslně sváděl karavanu na falešnou cestu. Tehdy ho Prževalskij vyhnal s trochou zásob do sněhu. Dál si už hledali směr sami. „Tak jsme se dostali na tibetskou náhorní rovinu. Jako bychom se vloupali do jiného světa.“ Po dalších úmorných pochodech se zastavili u hory Bumzy. Jen dvě stě padesát kilometrů před námi stála vytoužená Lhasa s velikým dalajlámou. Z blízkých vrcholků mohli na jihu spatřit věčné ledovce Transhimaláje.

A právě v tu chvíli Prževalského zastihla jeho nejtěžší hodina. Z Lhasy se přiřítili ozbrojenci. Dalajláma nevpustí ani o krok dál přivandrovalce na svou posvátnou půdu. V ústrety jim vypravil vojsko, po cestách jsou ve střehu milice, žádný z Tibeťanů nesmí pod trestem smrti karavaně prodat sousto, ba ani trus jaků, který by je zachránil před zmrznutím.

Prževalskij si chtěl vynutit průchod zbraněmi, jestliže mu osobní dalajlámův sekretář nedoručí do rukou písemný zákaz tibetského vládce i s plným vysvětlením. Pak ho držel v ruce – bezpodmínečný a strohý; jako by tu byl úhlavním nepřítelem.

„Nesnesitelně těžké bylo smířit se s tímto nezdarem, když už jsem stál před branami. Ale mohl jsem se snad se svými vyčerpanými lidmi i zvířaty postavit na odpor fanatismu celého tohoto národa? Museli bychom každou chvíli nechat promlouvat pušky. Snad bychom se probili, ale náš výzkum by tím byl navěky potřísněn.“

S poraněným srdcem putoval zas na sever. „Ohlédnout se zpátky na Tibet byla úplná katastrofa. Na nebi tam visela černá mračna a hnaly se k nim bouře.“

Po čtyřech výpravách se vrátil domů s přebohatou kořistí. Sklidil světovou slávu objevitele i vědce a zlaté medaile učených společností mnoha zemí. Ale žil jedinou myšlenkou – vystrojit daleko silnější karavanu, dorazit přes všechen odpor do Lhasy a projít až do údolí Brahmaputry v Indii. Když potom roku 1888 vyrážel znova na pochod k poušti, napsal si do deníku: „Opět svoboda.“

Toho rána opět neodolal své vášni. Vypravil se na lov bažantů a střílel… střílel. Bylo parno k udušení, musel se v té proklaté říčce napít, aby spláchl prach střelby a žár.