Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
zamilovaný do Afrického koloritu: mladý Antonín Stecker
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 27.7.2014 (13:52:50)

ANTONÍN STECKER

 

     1855   KOSMONOSY      ۞     15.4.1888   MLADÁ SMRT, BOLEHLAV, MLADÁ BOLESLAV

 

 

Čtvrtý geografický kongres měl v roce 1884 své dějiště v Mnichově. V bavorské metropoli bylo tehdy možné potkat badatele, kteří si v klidu svých pracoven lámali hlavy nad letitými kartografickými výtvory a neméně starými cestovatelskými letopisy, aby vyluštili hádanky stran ztracených pevnin nebo stran zaniklých civilizací. Byli tam však i muži, co se teprve nedávno vrátili z objevitelských cest po zemích latinské Ameriky, černého světadílu či z rozličných psích vsí a oblastí Tichomoří. A každý z nich měl co sdělit ostatním dychtivým účastníkům kongresu. A vlastně nejen jim, nýbrž celé světové veřejnosti, která se bez zábran a bez ostychu zajímala o všechno, co nějak souviselo s novými objevy dosud neprobádaných teritorií neznámé známé zeměkoule.

 

Když druhý den ohlásil předsedající, že svůj výklad „O významu Etiopie a zemí Gallů pro Evropu“ přednese doktor Antonín Stecker, většina účastníků kongresu napjala své vědomí. O zemi ležící při východním pobřeží Afriky toho bylo v té době známo velmi poskrovnu. Téměř nic. Přesto byli mnozí z účastníků kongresu překvapeni, když se za řečnický pult postavil statný, leč viditelně mladý muž. Jeho věk nemohl zastřít ani krátký plnovous, zdobící jeho funny face. Vysoké čelo, pod nímž jiskřily bystré oči, až příliš nápadně prozrazovalo mládí tohoto cestovatele.

 

Antonínu Steckerovi bylo v té době devětadvacet let, měl ale již za sebou několik pozoruhodných výprav po neznámých lokalitách severovýchodní Afriky. Jejich výsledky, které ještě před kongresem publikoval, významně obohatily dosavadní znalosti o africkém světadílu. Většina badatelů, kteří seděli v kongresovém sále, znala Steckerovy články, které v minulosti uveřejnil ve Zprávách africké společnosti v Berlíně a také ve Sborníku zeměpisném, zasvěcenější pak ještě navíc Steckerovy působivé kresby, které vytvořil právě v Etiopii u jezera Tana.

 

Ten mladý muž, který na mnichovském zeměpisném kongresu tak zaníceně rozmlouval o nevšímavosti Evropy vůči lidu Etiopie, o bezohlednosti bílých ksindlů, kteří při kolonizaci země (v letech 1867 až 1868 anglicko–etiopský otevřený konflikt, později pak italské rozbroje) postrádají jakýchkoli zábran, měl německé jméno značící něco jako Konektor hovaďácky přesný, pocházel však z Čech. Narodil se v roce 1855 v Kosmonosích. Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu šel studovat do Prahy přírodní vědy. Zaměřoval se především na zoologii a mikroskopickou anatomii, nicméně už tehdy bylo středem jeho zájmu vše, co se nějak týká dosud neobjevených koutů naší planety.

 

Po dosažení doktorátu v Praze potom odešel Antonín Stecker do Heildelbergu, kde dál pokračoval ve svých studiích. Jeho mimostudijní zájmy, související s touhou poznávat dosud nepoznané (oblasti zeměkoule), ho záhy přivedly do okruhu přátel profesora Ferdinanda Richthofena, tehdy známého zeměpisce a badatele. Jeho prostřednictvím se potom Stecker seznámil i s dvojicí afrických cestovatelů Gustavem Nachtigalem a Gerhardem Rohlfsem. Oba tito muži již tehdy měli za sebou úspěšné africké výpravy a chystali se na další. Antonín Stecker proto při jedné příležitosti požádal Gerharda Rohlfse, aby ho přijal do své chystané africké expedice. Cestovatel nebyl proti tomu, neboť si Steckera už od první chvíle oblíbil pro jeho přímé jednání a četné zoologické znalosti, nicméně o účast ve výpravě byl neobyčejný zájem. Berlínská Africká společnost, která expedici chystala, dostala nabídky od více než šesti set třicet uchazečů o tuto cestu. Proto bylo organizátory rozhodnuto uspořádat mezi uchazeči konkurs. Gerhard Rohlfs doporučil Steckerovi, aby si ještě v Berlíně doplnil některé nezbytné cestovatelské a geografické vědomosti, potřebné pro účast na této expedici. Stecker ho poslechl, vzdálil se na několik přínosných týdnů do Berlína, kde do sebe natankoval všechno učivo palivo, co mu Rohlfs doporučil. Při konkursním řízení pak všechny přesvědčil a byl z víc než půl tisíce zájemců zvolen za Rohlfsova vědeckého asistenta.

 

*

 

Rohlfsova výprava se vydala na cestu na sklonku roku 1878. Jejím úkolem bylo proniknout do vnitrozemí Sahary dávno před Antoine de Saint–Exupérym, prozkoumat některé oblasti sultanátu Vadaj (území, nacházející se dnes v republice Čad), a potom se vydat zčistajasna k východnímu pobřeží afrického subkontinentu.

 

V té době byl Černý světadíl stále ještě z valné části tajuplným neprobádaným dobrodružstvím. Na počátku 19. století znali Evropané převážně jen jeho pobřežní oblasti. A to ještě často až příliš povrchně. A tak tehdejší tvrzení, že vnitrozemí černého kontinentu je vlastně pro Evropu převážně bělostné místo na mapě, nebylo zdaleka jen dvojsmyslem. Odvážní badatelé, kteří se po roce 1800 začali vydávat do afrického vnútra, platili nezřídka za své objevitelské činy nejvyšší daň, vlastní žití.

 

Už v prvním roce 19. století to byl Němec Friedrich Konrad Hornemann, který prošel jako vůbec první Evropan z Káhiry do libyjského Murzuku a odtud pak až k tehdy ještě zcela neprobádanému a až příliš legendárnímu Čadskému jezeru. Byl vůbec prvním Evropanem, který prokazatelně jezero spatřil. Z Kúky se potom vydal Hornemann na západ k Nigeru a tam, kdesi v tajuplné říši Sokoto, upadl do zapomnění, protože zahynul na nedostatek vláhy a neměl již kapku elixíru života, aby zabojoval ve vysílení metabolismu.

 

Původně se myslelo, že byl domorodci zavražděn, leč později bylo prokázáno, že zahynul na úplavici. Ani tomuto badateli nebylo ještě celých třicet roků.

 

Druhým z cestovatelů, jimž uhranula a stala se osudnou symfonií Odyssea vedená po afrických roklinách, byl skotský vědec Mungo Park. Také on zkoumal se svou nevelkou výpravou povodí Nigeru a v jeho vodách na něj číhala smrt. Člun, na němž se expedice plavila, byl napaden domorodci, většina účastníků byla v boji s nimi nešťastná a Mungo Park, který se zachránil skokem do vody v Nigeru, utonul glo glo glo, konec glosátorské glosy.

 

Jiný skotský badatel Hugh Clapperton, který měl v úmyslu Parkovy výzkumy dokončit, podlehl rovněž v této oblasti zákeřné tropické zimnici; viru bujícímu nenápadně za keři. Všichni tři se marně pokoušeli dosáhnout jednoho z největších tehdejších afrických obchodních center TIMBUKTU. To se potom podařilo až Francouzovi René Caillému. Bylo to na sklonku dvacátých let 19. století. Caillé se nechal zlákat vidinou prémie 10 000 franků, které v roce 1824 vypsala Pařížská zeměpisná společnost pro cestovatele, který jako první Evropan vtrhne do Timbuktu. Když se mladý Francouz vydal do Gambie, odkud pak pronikal do nitra Afriky, měl již za sebou cestu po některých zemích jihoamerického kontinentu. A také jisté zkušenosti. Proto se také Caillé skutečně do Timbuktu podíval zaživa. Z tohoto obchodního střediska potom putoval s jednou karavanou arabských kupců přes poušť do Maroka. Prožil všechny útrapy pouštního prostředí, nicméně se vrátil do Paříže živ a zdráv, získal vypsanou odměnu i patřičný nehynoucí respekt.

 

Po těchto cestovatelích pak ještě úspěšně zkoumal nitro severní Afriky Heinrich Barth. A po něm vstoupili na severoafrickou objevitelskou scénu Nachtigal s Rohlfsem. A s nimi i Čech Antonín Stecker.

 

Jestliže musel Rohlfs při svých dvou předcházejících afrických cestách překonávat nejedno úskalí jeho třetí výprava byla pronásledována překážkami doslova na každém kroku. Expedice začala tuto svou africkou cestu v libyjském Tripolisu (tehdy se mu tak říkalo běžně). Během úmorného putování Libyjskou pustinou kladli výpravě četné nástrahy fanatičtí „otravové“ trapné náboženské sekty Senussiů. Pro tyto fanatiky byli nepřátelé všichni, kdo nevyznávali jejich zběsilou víru a podle toho s nimi také zacházeli do krajností. Rohlfsově expedici se pokoušeli nejdříve znehodnotit všechny zásoby vody nezbytné pro putování pouští, v dalších dnech ji pak několikrát napadli. Přesto cestou k jihovýchodu objevila výprava Evropanům dosud neznámé saharské oázy Soknu, Audžíly a dostala se do oáz Kufry. Rohlfs se Steckerem do nich vstoupili vůbec jako první z obyvatel našeho starého kontinentu. V jedné z kuferských oáz však nepřátelství Senussiů kulminovalo dalším otravným přepadením výpravy. Její stanoviště bylo vydrancováno, zavazadla, veškeré vědecké pomůcky, zásoby i dosud získaný materiál domorodci šlohli a Rohlfs se Steckerem si jen útěkem zachránili své holé žití. Vrátili se nazpět v zuboženém stavu do Bengházi, odkud Rohlfs odplul první linkou do Evropy, zatímco Antonín Stecker se rozhodl, že v Africe ještě nějaký čas setrvá.

 

Po krátkém zotavení se vydal s obchodní karavanou přes Murzuk k Čadskému jezeru. V této oblasti se zdržel přes rok a prováděl zde četná přírodovědná a geografická bádání. Když se potom na počátku roku 1880 vydal Rohlfs s novou expedicí do Afriky, připojil se k nim Stecker. Výprava měla nyní namíříno do vnitrozemí Etiopie. V tomto případě bez větších karambolů a bolů dospěli až k císařskému dvoru Johannise IV. v Gondaru (v novějších publikacích uváděn jako Gonder). U císařského dvora působil Rohlfs spíš jako diplomat než jako cestovatel. Ostatně záhy potom byl Gerhard Rohlfs jmenován německým generálním konzulem na ostrově Zanzibaru. Antonín Stecker však i tentokrát v Africe zůstal.

 

V následujících několika letech prováděl v Etiopii četné geografické, přírodovědné i etnografické sondy, které přinesly velký užitek nejen Etiopii, nýbrž celkově světové vědě. Zvlášť významné byly Steckerovy objevy v okolí jezera Tana, z něhož proudí a vytéká Modrý Nil. Z později otištěné korespondence tohoto našeho borce se dozvídáme kromě jiného i takováto pozoruhodná fakta:

 

„Pokud se týká jezera Tana, poznamenáváme, že dosavadní mapy, se zřetelem na pohoří Gorgora na severu, jižní břeh a ústí řeky Abale, jsou úplně nesprávné. Musel jsem prozkoumat dvě cesty k jezeru Tana, abych mohl vypracovat nezavádějící nezávadnou mapu…“

 

Antonín Stecker potom dále popisuje své poznatky o sopečných erupcích, k nimž muselo docházet v této oblasti v minulosti a zaznamenává své vlastní poznatky z výzkumu jezera.

 

„Měřil jsem v Tana na 300 hloubek a dosáhl jsem pěkných výsledků. Mezi Dega a Zegi jsem zjistil hloubku 72 metrů, mezi Koratou a Zegi na jednom místě 67 metrů a řadu hloubek 32 a 47 metrů a 10 až 30 metrů. Zanesl jsem je na mapy. Provedl jsem rovněž 250 antropologických zjištění, určil jsem astronomicky 12 bodů na jezeře Tana, pokud jde o zeměpisnou šíři, a shromáždil jsem 2000 barometrických, termických a hydrometeorologických záznamů. Nejdůležitější je však mapa v měřítku 1 : 200 000, kterou posílám v příloze…“

 

Mapa, kterou Antonín Stecker v oblasti jezera Tana vypracoval, byla potom po cestovatelově návratu do Evropy rozmnožena tiskem. Cestovatel se ve svých listech nezmiňuje o jiné své záslužné činnosti, o výstižných kresbách krajiny, vesnic i obyvatel, žijících v této oblasti. Dnes jsou tyto obrázky cenným dokumentem o tom, jak kdysi vypadal život lidí v okolí jezera Tana.

 

Po průzkumu této lokality se vydal Antonín Stecker do jižních provincií Etiopie. Prošel z Makaly na Sokotu, do Somary, Koraty, až do hlavního střediska království Godžam. Potom pokračoval stále k Modrému Nilu a dostal se na výsostné území Gallů. I tady stanul Stecker jako první Evropan. Rovněž z tohoto jeho působení a bádání se zachovaly četné doklady, které jsou i v dnešní přetechnizované době cenným svědectvím o životě tehdejších obyvatel Afriky. O svých výzkumech v zemi Gallů napsal Antonín Stecker kromě jiného i tato slova:

 

„Nádherná zvlněná krajina, posázená příbytky Gallů, se rozprostírá až k okraji Gugru Dega, odtud se nabízí překrásný pohled na rovinu Kolla, bohatou na slony. Lze spatřit i výtok řeky Čomendavo…

 

Na jih odtud je nádherný kraj Goda–dami. Ve značné míře se zde pěstují zejména sladké brambory, zemiaky, nazývané disnick. V tomto kraji se vyskytuje množství hyen a jeřábů. O jménu vesnic v území Gallů se nedá vůbec spekulovat, neboť jich nemají.

 

Tamní obyvatelé nejsou ani mohamedáni ani křesťané. Bohoslužby konají v určité dny pod některým stromem: tlučou hlavou do kmene stromu, zpívají k tomu a troubí bez poplašných signálů na bambusovou rouru zvanou „fagga“. To je celý ragga obřad. Na hroby nebožtíků kladou kávové šálky, sklenice, podle toho, byl-li zemřelý milovník kávy, piva a podobně…

 

Náboženství Gallů se zakládá na víře v boha, který sídlí ve vysokých korunách stromů, a na víře v raráška čerta. Po smrti otce přechází celý jeho majetek i se ženami na jeho nejstaršího bratra, po něm na mladšího, nikdy však ne na syna…

 

Mrtví jsou hned pochováváni v sedící poloze. Při pohřbu se hodně naříká a řve. Ženy si nějakou dobu nemastí vlasy a muži se nesmějí učesat. Hrdinou je ten, kdo zabije ve válce nejvíc nepřátel… Slovem nepřítel se vždy míní křesťan, nikoliv pohan.

 

Gallové, podobně jako Habešané, dovedou připravovat medové víno a výborné pivo. Při jídle nesedí na zemi, nýbrž na židli. Výroba dobrého tabáku je důležitým průmyslem země. Gallové kouří všichni do jednoho: dospělí i nedospělí, muži i ženy. Jejich tabák je znamenitý a připomíná turecký. Je tak levný, že ho lze za dinár pořídit celý náklad, který unese osel. Na vysokém stupni dokonalosti je průmysl textilní, zejména po stránce originality vzorů a jakosti zboží. Hlavní ozdobou každé gallské krásky jsou namaštěné vlasy a měděné prsteny, které se většinou nosí na levačce. Namasté. Jen ty nejbohatší ženy nosí stříbrné prsteny, na každém prstě jich mají šest až dvanáct. Jinou ozdobou žen jsou náramky, zhotovené rovněž z mědi nebo ze stříbra.

 

Dívky zdejších Gallů se vyznačují krásnou souměrnou postavou a ušlechtilými tvary těla. Člověk se musí divit, jak je možné, že v poměrech, v nichž tyto bytosti zažívají přenádherná rána, vykouzlila příroda tolik krásy…“

 

Z citovaného úryvku jedné ze Steckerových studií je patrný vztah tohoto nadšence k zemi i lidu Etiopie a vůbec černého kontinentu. Antonín Stecker to ostatně veřejně vyznal i v jednom ze svých dopisů, který byl s jeho souhlasem zveřejněn. V něm kromě dalšího uvedl:

 

„…navrátím se do vlasti a pobyv nějaký čas nutný k sepsání vědeckého díla, nanovo poharcuji do Afriky, kterou jsem si více zamiloval než kdy kterou krásku.“

 

Vraťme se však ještě k Steckerově cestě po Etiopii. Také při zpátečním putování ze země Gallů prováděl Antonín Stecker četné výzkumy a dostal se i v tomto případě do mnoha terénů, v nichž doposud nepobýval ani jeden Evropan. O to cennější pak byly pro vědu jeho poznatky, s nimiž se vrátil do Evropy. Objevil tři velká jezera Vonči, Chole a Bečo, popsal horské masívy Zabulu i habešskou náhorní planinu mezi jezery Ardiggo a Ašangi. Vrátil se s obrovským množstvím nasbíraného materiálu, ať už se jednalo o africké rostlinstvo, sbírku hmyzu, zoologické exponáty, antropologické nálezy či předměty etnografického charakteru. Mnohé z těchto Steckerových exemplářů jsou dodnes k zastižení ve sbírkách Národního a Náprstkova muzea v Praze.

 

Steckerovu badatelskou činnost a jeho zásluhy o prozkoumání četných oblastí Etiopie ocenil Johannis IV., který našeho cestovatele vyznamenal Šalamounovým řádem, godžamský král zase zhodnotil jeho zásluhy kromě jiného i tím, že mu věnoval malého černošského sirotka.

 

Mnohé z toho, co bylo o makáči všech cestovatelů již v kostce nastíněno, přednesl Antonín Stecker i na mnichovském geografickém semináři. A také napsal pro různé odborné časopisy. O ledasčems však tehdy ještě nehovořil ani nepsal. Například o tom, že jeho výzkumná činnost v Africe měla i svá četná úskalí, že přitom prožil nemálo útrap a nezřídka byl ohrožen i na životě. Teprve v pozdějších letech se na některých přednáškách zmiňoval Antonín Stecker o tom, že byl po několik měsíců zajatcem jednoho z černošských krutovládců a byl nucen se účastnit jeho loupeživých výprav. Rovněž jen v náznacích se zmiňoval o nebezpečných chorobách, jimiž byl až příliš často ohrožován (několikrát i sužován). Snad o tom hodlal Antonín Stecker napsat zprávu ve svém dvoudílném cestopise o Africe. Ten však už nenapsal.

 

Po návratu do rodné země se pustil do zpracovávání získaných poznatků. Některé z nich se mu podařilo zveřejnit nejen v odborných, nýbrž i v populárních naučných časopisech. Kromě toho absolvoval v Čechách desítky přednášek a besed, na nichž poutavě vyprávěl o vzdálených krajích. Připravovaný cestopis, v němž měly být i podrobné mapy probádaných území i původní Steckerovy kresby a akvarely, však už nešlo v jeho případě uskutečnit. Práce zůstala nedokončená. Právě tak jako se neuskutečnila druhá Steckerova výprava do Afriky, kterou připravoval. Při pořádání přednášek po českých městech se v zimních měsících roku 1888 nachladil, dostal zápal plic a uprostřed dubna pak v Mladé Boleslavi prohrál svůj boj s nemocí. Bylo mu třiatřicet let a mohl toho pro prozření černého světadílu bílýma očima ještě tolik dokázat. I přes tuto životní tragédii však zanechal Antonín Stecker budoucím generacím přehršle poznatků, které jsou i dnes stejně aktuální jako užitečné. Žel, jak už to někdy chodívá, byl v minulosti náš cestovatel oceňován spíš v zahraničí než ve své rodné zemi. Mnohem víc se o Steckerově nenadálém skonu psalo v Německu, o jeho záslužných výzkumech u jezera Tana psal španělský korespondent na cestách J. V. Abarguese, pro svou knihu Jezero Tana a Modrý Nil je využil i britský autor R. E. Cheesman i další zahraniční autoři nebo vědci.

 

Pravda, Antonín Stecker nebyl z našich krajanů prvním ani posledním, kdo se podíval na zoubek objevům černého kontinentu. Pomineme-li některé misionářské cesty, jichž se zúčastnili lidé, zrození u nás, existují dva cestovatelé, kteří působili v jižní Africe už pár let před ním – byl to Čenda Páclt a Dr. Emil Holub. „Poslední husita“, jak si Páclt sám říkával, však nebyl oním klasickým cestovatelem–objevitelem a pokud jde o Emila Holuba, jsou jeho životní osudy v široké veřejnosti podstatně známější než osudy Antonína Steckera.

 

Po Pácltovi, Holubovi a Steckerovi se pak do Afriky vypravili další naši extra-otrlí a odolní cestovatelé: E. St. Vráz, Josef Kořenský, Alois Musil, L. M. Pařízek, Pavel Šebesta. Každý z nich vykonal pro poznání afrického kontinentu víc než dost. Antonín Stecker však mezi nimi zaujímá čestné přední místo.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter