JOSEF ZÍTEK

☼     4.4.1832   PRAHA           ۞      2.8.1909   PRAHA (…TAKŽE LETOS 105 LET PO SMRTI)

„Berta ze Zítků, rozená Lippertová, podává bolestně dojata jménem svým a svých synů Bertholda ze Zítků a Rudolfa ze Zítků všem přátelům a známým zprávu, že skonal její manžel Dr. techn. Josef ze Zítků, architekt, c. k. dvorní rada, emer. děkan a veř. ř. profesor c. k. německé vysoké školy technické v Praze, rytíř císařského rakouského řádu železné koruny III. třídy, majitel jubilejní medaile cís. Františka Josefa, rytíř prvního oddělení velkovévodského saského domácího řádu bdělosti neboli Bílého sokola, čestný pan doktor technických věd německé vysoké školy technické v Praze, stavitel c. a k. hlavního a sídelního města Vídně, majitel medaile za umění ze světové výstavy vídeňské, předseda c. k. komise pro druhou státní zkoušku z pozemního stavitelství, skutečný člen c. k. akademie výtvarných umění ve Vídni, dopisovatel c. k. muzea pro umění a průmysl ve Vídni, člen c. k. zkušební komise pro úředně oprávněné soukromé techniky, člen zemské divadelní komise, člen komise pro obnovu hradu Karlštejna, dokavaď ho nestřelil jednomu Američanovi jeden „hochštapler se sci–fi diagnózou recidivity podvodů“ Josef Harry Jelínek z Vlašimi, a předseda užšího komitétu této komise, člen kolegia znalců pro obor umění výtvarných, čestný a skutečný člen Umělecké besedy v Praze, člen ředitelstva a předseda umělecké sekce Jednoty pro dostavění velechrámu svatého Víta v Praze, majitel bezva panství Lčovice a statku Zálesy a tak dále, a tak podobně.“

Rozpaky? Když pošta doručila adresátům ono smuteční oznámení, mnozí z obdivovatelů a přátel jednoho z největších českých architektů (nelze nevzpomenout ani na Jana Kaplického, čest jeho památkám!) je jistě pocítili, mnozí „vlastenci“ jen přivítali další důkaz Zítkova rozchodu s vlastním národem. Tak k nejasným konturám velkého života přibyl roku 1909 poslední Fragezeichen (s hlasem libové zpěvačky Neny, to je snad jasné).

*

Přes Karlův most k chrámu svatého Salvadora, půvabné Křížovnické náměstí a Karlova ulice korunována vznosným portálem Clam–Gallasova paláce, Dominikánskou kolem kostela svatého Jiljí a kláštera… Ta nejlepší učebnice je reál, ta největší učitelka je krása kolem dokola.

Díla Carlose Luraga či Johanna Bernarda Fischera z Erlachu, mistrovská díla mnoha dalších probouzejí v mladém Josefovi choutky pro umělecký cit ještě dříve než vejde do vrat domu s číslem 240, v němž sídlí stavovský polytechnický ústav.

Pryč jsou dva roky pražské reálky, vzdálené je nerozhodné dětství remízy. Je tu cíl a zaujetí mízy k němu směřující. Píše se letopočet 1848, doba převratných událostí. Kdo by vzpomínal? Natož o mnoho dní později v roce 2014? A přesto…

Nemůže pamatovat rok 1826, kdy se ze slečny Josefy Filemonové stala Josefa Zítková, nemůže pamatovat narození bratra Jana, věčné stěhování za lepším do levných bytů, rozvažování nad každým grošem, nepamatuje narození ani brzkou smrt malého Josefa, neprožil s matkou tu hrůzu s nejistotou v roce 1832, kdy jí cholera odňala muže do věčných nehostinných lovišť a chudoba přesvědčení, že očekávanému dítěti dá nejen plnokrevný život, ale i plnotučné štěstí.

Tehdy, na 4. apríla, se jí narodil. Do knihy křtů fary v Olšanech zapsal místní farář krasopisně – Josef Zítek. Život v chudé mokré čtvrti Karlínské, matčino šití a praní prádla pro vojenskou monturní komisi, množící se dluhy. Sedm let nejistoty a strádání, sedm let zoufalého hledání alespoň takového komfortu v podobě dobře placeného fleku, aby v pohodě mohl živit dva syny. Až v roce 1839 štěstěna v podobě domu zemského advokáta Adolfa Marie Pinkase, kde nastupuje jako pradlenka. Štěstí, jež tehdy ani nemohla docenit.

Kampa. Uprostřed půvabů bez omezení se náhle ocitají Jan a Josef, provždy inspirovaní klapotem mlýnů na Čertovce, renesancí i barokem měšťanských domů, také však patricijskou atmosférou domu Pinkasova, jednoho z center vlasteneckého hnutí. Přicházejí sem František Palacký, Karel Havlíček, Josef Mánes, střetávají se tu politické i umělecké směry.

Co víc – oba chlapci mají možnost studovat. A té využijí vrcholně. V domě pod Karlovým mostem roste z Jana budoucí úspěšný rytec a z Josefa – víc než úspěšný architekt.

Ne, zatím ještě netuší, jak blízce se ho dotýkají bouřlivé diskuze kolem ideje stálého českého divadla, neví, že Rieger, Tyl i Havlíček bojují také za jeho budoucnost. Ještě mnoha životními peripetiemi projde, než prokombinuje své jméno, svůj talent a um s prvním ryze českým kulturním stánkem. Stále ještě se píše rok 1848…

Revoluce ve Francii, shromáždění pražského lidu ve Svatováclavských lázních, petice k císaři, březnové vídeňské povstání a konečně dlouho očekávaná konstituce, to vše se Josefa hluboce dotýká. Nosí modrou čapku studentské legie, je členem iniciativního spolku Slavie, svatodušní povstání prožívá kdesi ne mimo na barikádách.

Mnohé si uvědomuje, mnohé teprve zvažuje. Porážka povstání Windischgrätzovým vojskem, stav obležení, rozpuštění Národního výboru, represálie, vyšetřování, postupné obnovování tuhého absolutismu. Zkušenosti, pramen velkých předsevzetí.

K těm největším patří – dostudovat. V roce 1851 končí pražskou polytechniku a odjíždí za bratrem do Vídně. Ctižádost budoucího architekta má naplnit tamní polytechnický institut, především však výtvarná akademie, jeden z nejstarších uměleckých ústavů v Evropě.

Téměř symbolicky se prolínají jeho pravidelné žádosti o osvobození od školného „z důvodů totální nemajetnosti“ s výbornými studijními výsledky, pilná účast na odborných seminářích s mimořádnými veřejnými přednáškami v české řeči, vedenými Johannem Konečným. Studuje také italštinu, francouzštinu a ruštinu, vyučí se dokonce zednickému řemeslu. Pracuje na sobě. A žije. Ve Vídni potkává Františka Palackého i Jana Erazima Vocela, získává sympatie ve Slovanské besedě. Miluje život a ten mu splácí vrchovatou měrou.

S výborným prospěchem končí v polovině roku 1854 akademii a nastupuje do ateliéru architekta Josefa Krannera, po dvou letech přechází do ateliéru svých bývalých profesorů van den Nülla a Siccardsburga. Tady řeší svůj první samostatný projekt, velký farní kostel, za který byl v roce 1858 vyznamenán „římskou cenou architektury“, tady jej čekají další úkoly = galeje a úspěchy k tomu. Bytem ve Vídni, srdcem však v Praze…

Ano, nemůže nečíst o nekonečném úsilí Sboru pro zřízení Národního divadla, nemůže předvídat, že to bude on, kdo jednou pronese konečné poslední slovo.

Když v říjnu 1858 najde na vysněném úředním sdělení podpis ředitele akademie Rubena, nezaváhá ani na moment. Jako laureátu římské ceny je mu uděleno stipendium na studijní stáž po Itálii. Odjíždí 20. února následujícího roku, aby se nechal okouzlit italskou renesancí, aby zaplnil nepočítané skicáře, aby projektoval na samém „Olympu architektury“, v Římě.

Vrací se po čtyřech letech ostřílený zkušenostmi a tvůrčím elánem, ve Vídni jej však čekají jen drobné zakázky. Je mladý, ctižádostivý, vyhlíží svou další šanci. Velkou šanci. A tu mu centrum mocnářství ne a ne udělit…

Jen krátce však váhá velkovévoda Karl Alexander, než mu při jednání na zámku Wilhelmsthal zadá projekt výmarského muzea, už při prvním setkání v Bruselu stačí vévodovi Alfrédu de Beaufort–Spontinimu, aby mu svěřil do péče přestavbu zámku Bečov u Karlových Varů. A aby byla míra dovršena, po návratu do Vídně jej žádá hrabě Eugen CZernin, aby pro jeho západočeské panství vypracoval studii přestavby petrohradského zámku a pivovaru.

Štěstí otevřelo náruč. Spolu s velkým talentem a vzděláním má tedy Josef Zítek všechny triumfy v ruce…

Ovšem – srdcem v Praze. Srdce však nejsou oči a české noviny ve Vídni nemohou zachytit víc, než pouhé kontury národního obrození.

Říjnový diplom z roku 1860, další císařské listy i Únorová ústava z roku 1861 přinášejí oživení. Julius Grégr vydává Národní listy, vzniká pěvecký soubor Hlahol a tělovýchovná jednota Sokol, znovu se diskutuje – tentokrát ještě peprněji – o Národním divadle. Bude se stavět hned, nebo ho v prvním období zastoupí Prozatímní divadlo?

V březnu 1862 vyhrává Riegrova koncepce, v květnu je zahájena stavba Prozatímního divadla podle projektu uznávaného architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna. Na popud opozice jsou však také jmenovitě vyzváni vlastenečtí architekti k činům, aby co nejrychleji předložili návrhy budoucího velkého divadla. Josef Zítek mezi nimi není. Jeho jméno Čechům zatím mnoho neříká.

Snad cítí hořkou lítost, snad skřípající rozladění: Havlíčkova koncepce důstojného, monumentálního divadla mizí v nedohlednu. Ne, hlasy Nerudy, Hálka či Sladkovského, hlasy nesmlouvavě kritizují opatrnickou politiku Riegera a jeho stoupenců, do Vídně zatím nedoléhají…

Ještě dva roky stráví ve světě, ještě s úspěchem dokončí projekt výmarského muzea a kostela, ještě bude pracovat na zakázkách hraběte Czernina a vévody de Beaufort–Spontiniho, stane se členem české Umělecké besedy a bude o sto šest korespondovat s přáteli v Čechách, než získá, oč mu šlo snad nejvíce v jeho životě.

Roku 1864 se stává řádným profesorem pražského polytechnického ústavu. Dvaatřicetiletý architekt s nejlepšími doporučeními se po třinácti letech vrací – domů do Prahy.

Praha šedesátých let devatenáctého století není Vídeň. Nedostatek velkorysosti, mnohé znaky provincialismu, politické postoje často diktované osobními zájmy a vypjatou národnostní nesnášenlivostí, pošetilou šovinistickou náladou. Atmosféra, s níž se nikdy neztotožní, nikdy se zcela nepřizpůsobí.

Nikdy nedokáže zaměnit vlastenectví za nacionalismus, objektivitu za tendenčnost. Obrní se optimismem a životním elánem, pracovitostí, cílevědomostí. Jako řádný profesor, přednosta odboru pro pozemní stavitelství, ředitel stavby muzea ve Výmaru a dopisovatel vídeňského muzea pro umění a průmysl, jako projektant renovace a modernizace zámků Bečov a Petrohrad, si ani jinou životní filozofii nemůže dovolit. A přesto…

Stojí na břehu Vltavy, před sebou mumraj staveniště, už zmenšený budovou Prozatímního divadla. V duchu si promítá vznosné stavby ve Vídni, Paříži, v Drážďanech, cítí, že ta pražská by neměla zůstat tolik opožděná. Nepochybuje o tom, že těsná parcela, navíc nepravidelná a zkosená, celou záležitost ztěžuje, nepochybuje o tom, že je přesto možné postavit tu dílo, jaké Praha ještě nepoznala.

A tak – byť z jiné motivace – stane po boku Grégra, Thurn–Taxise, Tonnera, přede všemi však Karla Sladkovského v opozici proti oficiální politice reprezentované Palackým a Riegerem.

V opozici, jež znamená už roku 1865 první velký úspěch: získá většinu ve výboru „divadelního“ sboru. Ne náhodou píší noviny, že Národní divadlo má „býti výmluvným svědkem našeho bytí a našeho rozletu ke hvězdám po staletém, všemi hmotnými i duševními prostředky provázeném utiskování, máť ono hlásati veškerému světu, že vložená v nás jiskřička duševní hygieny a obzvlášť nadanosti nedá se udusit.“ Ne náhodou cítí Josef Zítek, že tu někdo promluvil za něho.

Výbor přestal být pouhým „reprezentantem“ a začal – pracovat. Je ustanoven stavební dozor, architekti se pouštějí do „boje“. Mezi nimi i Zítek a Ullmann, jediní vážní konkurenti.

Celá země žije divadlem, do kasy se hrnou peněžité dary, výnosy benefičních koncertů, veřejných produkcí a sbírek. Velká myšlenka ožívá v nové síle.

A zavazuje. Josef Zítek to ví a jakkoli ještě dokončuje ostatní zakázky, od Národního divadla se zcela neodpoutá ani na sekundu. Aby podpořil své „akcie“ také u veřejnosti, pořádá 19. března 1866 ve velkém sále Staroměstské radnice úspěšnou výstavu svých italských i francouzských skic a výkresů, především však pilně pracuje.

Tak zatímco nad Prahou se vznášejí mračna rakousko–pruské války, dokončuje v bývalém Lichtenštejnském paláci na Kampě své velké dílo. V září ho spolu s plány ostatních posoudí vídeňští znalci a vyřknou jednoznačný verdikt: Zítkův návrh bez konkurence vede.

Následuje výstava ve Staroměstské radnici, po ní zveřejnění odborných posudků a Valná hromada Sboru, jež oficiálně přijímá Zítkův plán k realizaci. Vítězství na celé čáře, vítězství, které z něho – byť ne na dlouho – činí národního frajera.

Poslední úpravy v projektu, složité schvalovací obstrukce, organizační problémy před zahájením stavby, ale i pravidelné návštěvy Výmaru (stále ještě řídí stavbu muzea), to vše předcházelo slavnému šestnáctému květnu. Tím vším žil ředitel výstavby Národního divadla, než – jen na pár chvil – ztratil svůj obvyklý nadhled. Ano, emocionální dojetí. Upřímné, pochopitelné. Když symbolicky poklepal na základní kámen, zvolal stručně a přesto ze všech projevů snad to nejobsažnější: „Na zdar umění našeho národa!“ Svého národa… v srdci vyspělé Evropy.

Druhá polovina šedesátých let však vystavuje český národ stále větší perzekuci, dosud „pouhé“ rozpory přerůstají ve vyhrocený konflikt vášní. Víc než kde jinde, zrcadlí se stav společnosti na univerzitě i na polytechnice.

Ani pracovní vypětí před otevřením výmarského muzea, ani přibývající starosti s divadlem ho nedokáží odvést od neutěšených poměrů na škole. Polytechnika se dělí na českou a německou, přičemž stolici architektury v českém sboru zaujímá profesor Niklas, mimochodem autor jednoho ze zamítnutých projektů divadla. Není tedy jiné cesty, než zůstat ve sboru německém. Ani ne tak zklamání, jako prvotní signál k zamyšlení…

Další vzápětí následují. Zostřené poměry mezi Staročechy a Mladočechy produkují kraviny a fámy kolem stavby a v důsledcích ji zpomalují, výbor jej tlačí k neúměrnému zvýšení kapacity hlediště.

Objevují se hlasy zpochybňující správnost volby projektanta. Je to však znovu jeho skalní optimismus, jež mu umožní zahnat roztrpčení novou prací.

Řeší schodiště Thunova paláce na Malé Straně, navrhuje Havlíčkův pomník na Olšanských hřbitovech, především však počátkem sedmdesátých let potvrzuje na projektu Mlýnské kolonády v Karlových Varech své mistrovství.

Nový elán, nová chuť do života. Téměř čtyřicetiletý Josef Zítek žádá o ruku osmnáctileté stvoření Bertu Lippertovou (dočká se však teprve za deset let jejího výslovného souhlasu), stejně odhodlaně čelí těžkostem kolem stavby divadla, vyvolanými katastrofální povodní z 6. května 1872, světovou hospodářskou recesí i zostřenými poměry na domácí politické scéně. Roku 1876 je Národní divadlo zakryto střechou a zároveň je odstartována stavba pražského Rudolfina. Projektoval ho a stavbu řídí s nemenším tvůrčím rozletem za pomoci kolegy Josefa Schulze.

Jestliže nakonec dochází i ke smíření Mladočechů se Staročechy alespoň co se práce Sboru týče, zdání obecné harmonie už nenarušuje téměř nic. Do onoho 11. června 1881, kdy je divadlo „prozatím otevřeno k poctě jejich jasností korunního prince Rudolfa a nejjasnější korunní princezny Stephanie“ (a k rozhořčení Pražanů nad „vznešeným“ složením publika) však ještě zbývá pět let.

Léta nabitá nespočtem vážných nervních konfliktů i malicherných sporů, léta naditá horečnou tvůrčí činností hned na dvou velkých stavbách. Léta završená satisfakcí a katastrofou zároveň. 28. srpna si má na zámku rodiny Lippertů ve Lčovicích konečně vzít vytrvale zbožňovanou Bertu a 12. srpna zděsí Prahu – požár Národního divadla.

Netřeba opakovat známé události, jež následovaly x dní poté. Ze všech stran kritika, zbrklé a nenávistné odsudky, polopravdy, kruté výmysly mysli. Přesto pracuje na rekonstrukčních plánech, výbor v novém složení je však šmahem odmítá a žádá další zvýšení počtu míst na úkor prostoru jeviště. Konflikt už nemůže být ani vyhrocenější.

Když v noci z 22. na 23. března 1882 usedá k psacímu stolu, necítí se o nic lépe, než v onu osudnou noc průšvihu požáru. Teď však hoří jeho ideály, přesvědčení, nadšení. Píše: „…není mně tudíž možno – musím vysloviti to s nejvyšším politováním – za stávajících poměrů nové plány rekonstrukční vyhotoviti…“

Rekonstrukci divadla dokončí architekt Schulz; Zítek není ani na jeho slavnostním otevření 18. listopadu 1883, jeho jméno není vzpomenuto ani den poté na slavnostní Valné hromadě Sboru. Do „svého“ Národního divadla vkročí až po letech, už nadobro smířený s křivdou, možná rezignovaný s kretény v zahálčivých hamižných a vůbec zhýralých řadách, když přijde řeč o charakteristice zdejšího (blaha?) uvnitř národa. Náhoda? To ani náhodou.

Dostavbou Rudolfina roku 1884 končí Zítek s tvůrčí prací. Odmítá nabídky, uzavírá se do sebe. Množící se nactiutrhačné pomluvy „lidského hnoje“ o jeho údajném „odrodilství“ (učí na německé technice a má německou ženu, která mu imponovala snad až do jeho posledních dnů), smrt prvorozeného českoněmeckého syna… Kde hledat důvody k dřívějšímu optimismu? – Poraďte.

S rodinou (roku 1885 se narodil syn Berthold a po třech letech ještě Rudolf) odjíždí na své sídlo v Lčovicích, do Prahy se však pravidelně vrací. Pracuje a zasedá v různých komisích, v devadesátých letech získává znovu zasloužený věhlas, sklízí – opožděné – vavříny. Umírá v Praze, 2. srpna 1909. Umírá pěkně doma. A Berta Zítková dá vytisknout tamto smuteční parte citované v úvodu…

ANO, MÁ NEOKÁZALOU CHUŤ DO PRÁCE I TURISTICKÉ CHOUTKY DO ŠIROKÝCH PLÁNÍ

Co říci k nejpůvabnější protagonistce nejen tekutosti cinzana?

Že její lehkost filmové kamerky bude v pœsijní sbírce milostně vyznána?

Že její křehkost cestovní kabelky směrem k Římu může oscilovat vyslána?

Jestli máš něžnou dlaň, tak já v ní čtu daň s konverzační ochotou Kormorána

Neopakovatelné cosi je dosud nerozbalen šperk na řetízku v krabičce

Šperk kdysi dávno po babičce šperk zastavení v parku & výskyt romantiků u zeleně na lavičce

Jsi starobylá vzácnost Múzy oděná do současnosti rafinovaného pohybu neokoukané kočky

http://www.youtube.com/watch?v=FmJM9NeIcYQ

Depeche Mode „A Question Of Lust (Flood Remix)“