MIKOLÁŠ ALEŠ

☼     18.11.1852     MIROTICE           ۞      10.7.1913    PRAHA  ZA CÍSAŘPÁNA  BEZ  M. H. D.

Malíři už dávno nemalují jako maloval on, a přece, v kolika z nich dodnes setrvává… Patřil k výjimečným zjevům v kultuře a tvorbě, jejichž božská snaha věrně vyjadřovala svou dobu a přitom předznamenala i budoucí pokrok. Východiska objevoval ve zdánlivě prostých vlastnostech: pravdivosti, srozumitelnosti, umělecké poctivosti. K jeho odkazu patří neustálé hledání, odvaha vyslovit názor. Umělec pro každého – tak jej nazval JOSEF ČAPEK, příslušník generace, která rovněž čerpala z jeho lidské i výtvarné síly. A přišla další vynikající malířská esa v rukávu se štětci a oleji a temperami, další kreslíři, ilustrátoři, illumináti zcela odlišného projevu, kterým však jako vzorec dokonalého, ryze národního umění, vždy zářilo jeho jméno: Mikoláš Aleš osobně.

PRACUJI RÁD PRO DĚTI, PROTOŽE KDYŽ TAKOVÝ OBRÁZEK REALIZUJI, JSEM TEN NEJŠŤASTNĚJŠÍ, PONĚVADŽ SE MUSÍM PŘED KAŽDOU KRESBOU HODNĚ DALEKO ZATOULAT…

Krajina jižních Čech je místem, kam Miki Mikoláš Aleš podnikal své „toulky“. V malé vesničce Miroticích u Písku v roce 1852 přibyl svým rodičům do famílie. Dětství, to byla maminka Veronika rozená Fanfulová, jejíž rodiče sloužili kdysi v Alšovně. Tak se jmenoval jednopatrový dům, i když léta Alšům nepatřil. (Dnes už nestojí, ale na místě rodné malířovy chaloupky z mechu a kapradí a poeticky zdobných ornamentů přeslice postavili Mirotičtí Alšův dům s pamětní síní, knihovnou alšovské literatury, který ročně okouknou desetitisíce zvědavců). Prostá venkovská žena byla pro děti především přístav bezpečí a kouzelné pečující lásky. Krásně zpívala, vyšívala, měla vždy porozumění a vlídné slovo pro své blízké v rodině i sousedy. Za to všechno jí pak malíř mnohokrát poděkoval ve svém díle. Otec František Aleš byl z rozsáhlého starého rodu, jehož dějiny umělce později doslova fascinovaly. Vytvořil pamětní rodovou knihu, nakreslil i fiktivní portréty svých předků. Ke své radosti mezi nimi objevil i malíře Daniela Alše z Květné, (ať už šlo jen o pouhou shodu jmen nebo ne), který v 16. století vyzdobil jednu z kaplí v pražské katedrále. Mikolášův otec, třebaže žil ve svízelných finančních poměrech, velice pečoval o výchovu a vzdělání svých dětí. Sám úspěšně studoval na píseckém gymplíku, ovšem materiální nejistota i neklidná povaha mu přinesly hlavně časté střídání profesí a hodně stěhování. Nicméně to všechno absorboval a absolvoval s odhodláním, aby „náš rod i budoucně hodných mužů čítal“.

První se narodil syn František (1846), o dva roky později Jan a jako poslední Miki. Oba starší chlapci prokazovali už od dětství výtvarný talent a vždy se zájmem prováděli „korekturu“ kresbiček sotva čtyřletého bratra. „To byli géniové, já jsem nicka proti nim,“ zhodnotil malíř po mnoha letech jejich nadání. Kolorit rodiny dokreslovali ještě kmotr Mikoláš Sichrovský, provazník a řezbář, který dělal pimprlata všem jihočeským loutkářům a dětem Alšovým dal poprvé nahlédnout do pohádkového světa divů a kouzel a strýc Tom, matčin bratr, v rodině uznávaný náhradní otec.

Vysloužilý voják měl nepřebernou zásobárnu historek a zážitků, zčásti pravdivých, zčásti s nádhernou fantazií vymyšlených, které na potkání rozdával a bavil se u toho. Rád vzpomínal na svou vojenskou misi v Uhrách, Polsku, Francii, Itálii. Už tehdy vyjíždějí na drobných Alšových kresbách koně nesoucí venkovské brance na vojnu do neznámé ciziny, už tehdy vznikají první huláni, husaři, ale i husitští hejtmani, jejichž „přítomnost“ v prácheňském okrsku vnímavému chlapci rozhodně neunikla. Kreslí ošuntělé babky v šátku a dědky v kožichu, houfy prcků, se kterými si šťastně hrál, a mezi nimiž je určitě někde i dívenka Marina Kailová, kamarádka z dětství a příští oddaná partnerka pro nesnadný život.

Na tehdejší hlavní školu a pak na gymnázium v Písku nastoupil Mikoláš Aleš v roce 1862. (Oba starší bratři už tam studovali a o všechny se v klidu postaral strýc Tomáš Fanfule). Tehdy začíná skutečně malovat, umělecky podporován Janem, který byl jeho „prvním a snad nejvlivnějším lektorem kreslení“. Když po mnoha letech objevil v Alšově kvartýru mladý Max Švabinský portrét matky, který Jan vytvořil v roce 1864, řekl o něm, že je jako od Holbeina. Nejstarší František, vážný a přemýšlivý, měl zase mimořádný zájem o literaturu a historii, což byl druhý podstatný impuls formující osobnost budoucího malíře. Všem dohromady bylo spolu fajn a splnil se i otcův záměr o erudovaných a procvičovaných potomcích, třebaže jeho uskutečnění nebylo nijak snadné. V roce 1863 napsal bratru Vincentovi: „To není žádná prdel, čtyři lidé v Písku – co nemůže skoro každý měšťan s jedním podniknout, držím já s pomocí boží s třemi dítkami, jenž pouze hlavu a ruce za majetek mám. Byl by to již hezký dům v Miroticích za to, co jsem do dětí investoval.“

Do všech nadějí a plánů však v krátké době krutě nevyhnutelně zasáhla smrt. V roce 1865 zemřel na tuberkulózu František, těsně před vánoci se o dva roky později zastřelil senzitivní a impulsivní Jan. „Bylo v něm příliš mnoho nadání a musel zahynout,“ řekl jednou Miki o svém bráškovi, kterého tolik uctíval a měl rád bratrsky. Zřejmě i tato tragédie utvrdila jeho rozhodnutí – stát se malířem. Když byl v roce 1869 přijat na pražskou Akademii, osud zhatil jeho radost další ranou. Koncem září, těsně před zahájením semestru, mu zemřela matka.

MYSLÍM, ŽE VŠECKO, CO TVOŘÍM, DĚLÁ SRDCE, TROCHU TAKY INTELEKT, RUKA JEN POSLOUCHÁ. ZDÁ SE MI, ŽE V TOM TVOŘENÍ JE COSI DÉMONICKÉHO…

Spontánní, frajerský, „démonický“ demonstrativní talent však náhle narazil na nepochopení a opatrný konzervatismus. Alšovo okouzlení Prahou brzdil sešněrovaný způsob výuky i protičeské smýšlení pedagogického sboru. Akademii tehdy spravovala Společnost vlasteneckých přátel umění, jež v paradoxu se svým názvem neoplývala národním cítěním. To bylo naopak životním krédem mladého malíře. Snažil se tedy poznat umělce blízké svému naturelu: husitskými náměty ho zaujal dnes téměř zapomenutý Karel Svoboda, vlasteneckou tématikou mu byl blízký Petr Maixner, ale i polští malíři Jan Matejko a Artur Grottger. Uvažoval (podobně jako jeho kolegové) o studiích v Polsku, Mnichově nebo Paříži, ale finanční poměry to zcela vylučovaly. Otec se čtyři měsíce po matčině smrti znovu oženil a druhá žena viděla i drobné příspěvky na přilepšenou s krajní nelibostí.

O mezinárodní kontakty a organizování českého kulturního života se tehdy zasloužil pořádáním výstav i celou svou činností nový spolek Umělecká beseda, založený v Praze v roce 1863. Jedinou pevnou jistotu Aleš nalezl v díle Josefa Mánesa, další povzbudivou útěchou mu bylo přátelství s literáty – Aloisem Jiráskem, Jaroslavem Vrchlickým a dalšími. Nejbližší vztah měl k Jiráskovi. S ním tvořil plány do budoucna, sbližovala je společná vášeň k historii i stejné názory na kulturní dění. Toto krásné umělecké dynamické porozumění jim vydrželo po celý život. (Pod názvem Listy dvou přátel vyšla jejich korespondence knižně).

Doba vrcholu národního obrození je spojena s takzvanou Generací Národního divadla. Patřili k ní vedle Alše i jeho spolužáci František Ženíšek, Václav Brožík, Antonín Chittusi, sochař Josef Václav Myslbek a další. Každý byl jiný, byli rozdílného věku, ale téměř všichni získali znalosti o své profesi bez přičinění školy. Alše zasvětil do technik olejomalby Chittusi. Oba se snažili změnit poměry na Akademii a zapojili se aktivně i do známé „Woltmannovy aféry“, která vypukla v roce 1876 poté, co profesor estetiky a dějin umění Woltmann veřejně prohlásil, že veškeré české umění je německého základu, prevít jeden. Chittusi a Aleš byli označeni za hlavní iniciátory studentského odporu, Aleš se neodvolal a šel na čtyři dny bručet do basy. A v té době už měl mezi kolegy jméno, (na Žofíně s úspěchem vystavil kartón Čechie v slávě), proto také jeho postoj měl váhu a získal veřejné uznání. Ale budoucnost přesto vypadala mlhavě. Otec zemřel, nová rodina to ani nedala vědět, Aleš chyběl na pohřbu. Tehdy vstupuje do jeho života mecenáš Antonín Brandeis, spolužák Františka Ženíška z reálky, statkář, který rád poznával a zval mladé umělce.

Na jeho pronajatý statek v Suchdole jezdil samozřejmě Ženíšek, dále Brožík, Schikaneder, Myslbek, z méně proslulých Emanuel K. Liška, Josef Tulka, Antonín Lhota, Václav Kavka, Josef Mauder… ale i spisovatelé Julius Zeyer a Josef Thomayer. Brandeis byl bohatý a záleželo mu na tom, aby společnost, kterou kolem sebe soustředil, byla v dobrém smyslu na úrovni. Atmosféra setkání byla zajímavá, pro každého něčím přínosná a pravda je, že suchdolský hostitel vynikal jednou předností: uměl odhadnout opravdový talent a jeho perspektivy. Když Aleš přijel na statek poprvé, upoutal žoviálností, temperamentem, ale brzy i svou prací. Brandeis projevil zájem o cyklus kreseb Smysly, který Aleš dokončil už na jeho objednávku, koupil jeho první významné malířské dílo, olej zobrazující ležení bojovníků před bitvou, nazvaný Husitský tábor (1877). Tento prolog vydatného Alšova umění připadal dobovému vkusu příliš neotesaný, nesetkal se s pochopením kritiky ani veřejnosti. Brandeis mladému umělci poskytl prostor pro tvůrčí soustředění a pro klid na práci. K dokonalé pohodě bez PhD. PS a štěstí přispělo Alšovi citové techtle mechtle s Marinou Kailovou, s níž se scházel v Praze.

Téměř tři roky prožité v Suchdole (1876–1879) představují v jeho tvorbě nejjasnější etapu. Inspirovala ho baladicky laděná dokonale komorní okolní krajina, našel se v ní a v pevné umělecké orientaci dával najevo, jak to navenek prožívá. Tady se formoval malíř, který se mohl stát čelným představitelem historické malby. Uveďme jen dva číselné údaje: v roce 1877 namaloval sedm olejů, v roce 1878 už dvacet. Jsou mezi nimi zmíněný Husitský tábor, vrcholem pak je monumentálně koncipovaný obraz Setkání Jiříka z Poděbrad s Matyášem Korvínem (skica z roku 1877, definitivní verze z roku 1878). Kromě několika drobných olejů vznikla řada návrhů k tematickým cyklům – zejména v cyklu Vlast. Ze stejné doby je Májový triptych (1878), svěží, barevně neobyčejně působivé dílo. Všechny části, personifikující Poezii, Malbu, Hudbu, věnoval umělec budoucí ženě Marině.

JÁ BEZ TEBE NEJSEM CELISTVÝ KUS!

Tato slova adresoval Mikoláš Aleš své celoživotní lásce v jednom z posledních dopisů před svatbou. Hráli si spolu jako malé děti, byl to Marinin bratr a Mikolášův kámoš Vilém, žijící pak v Praze, kdo po náhodných prázdninových schůzkách v Miroticích zprostředkoval jejich seznámení. „Dva dny jsem nejed, nespal, zapomenul na vše a byl jsem dost happy“, píše o tom malíř příteli Jiráskovi. Sílu a opravdovost tohoto citu dokumentuje bohatá korespondence: „Drahá, jak rád bych v těchto svých čistě uměleckých záležitostech vedl s Tebou rozpravy, jak rád bych Tebe bral si na radu, neb věci jsou, jež duše umělcova spáchá, které nemůže posoudit než cítící, milující srdíčko ženy.“ A v jiném dopise: „Co by mně byly k užitku veškeré mé vlohy, touha po velkém cíli, kdybych neměl lásky Tvé, která mě naučila teprve umění si vážiti, jež jsem dřív bez ní ceniti nedovedl, bylať duše má jako pole, v němž koukol zasetý…“. Marina Kailová byla půvabná, vnímavá, inteligentní ňafyna třpytka a zřejmě by si sňatek v době plnoletosti prosadila i proti vůli strýce a tety, kteří o ni pečovali po smrti rodičů. Pobyt u Brandeise však zlomil překážku, že malíř svou ženu neuživí a svatba se odehrála dne 29. dubna 1879 v Miroticích. Následující život nebyl lehký, ale Aleš a jeho žena byli zářným příkladem hlubokého, vzájemným pochopením se neustále obohacujícího partnerského svazku. První dcera Veronika jim zahynula pár dní po narození. Pak měli další tři děti: Tomáše, Marinu, Elišku. Marinin manžel dr. Emanuel Svoboda se zasloužil o uchování kvanta životopisné látky, korespondence, Alšových výroků, které vyšly v několika publikacích. Společně se svou ženou napsal i půvabnou vzpomínkovou knihu U nás doma.

JÁ TO DĚLAL PRO VLAST A NE PRO PENÍZE. TO JSEM MOHL BÝT ŠEVCEM A JEN PŘIKRAJOVAT TOVARYŠŮM KŮŽE…

Vraťme se však do Alšovy suchdolské etapy, která zahrnuje i jeho významnější a největší životní práci – cyklus lunet pro foyer Národního divadla – Vlast. Do soutěže se přihlásil společně s Františkem Ženíškem. Při pohledu na lunety si znovu uvědomujeme odkaz Josefa Mánesa, který Aleš rozvinul s uměleckou dokonalostí, s obdivuhodným citovým zaujetím. Začaly vznikat počátkem roku 1878. Zanedlouho pak vypukl spor, který vyvolaly Ženíškovy neoprávněné nároky přisoudit si autorství celého cyklu. Ve skutečnosti se podílel pouze na technické rutině. Výbor Sboru pro zřízení Národního divadla však začal projevovat Alšovým schopnostem nedůvěru. První fáze konfliktu se na čas vyřešila smírně; osudnému omylu a v celé naší kultuře nenahraditelné škodě to ale nedokázalo předejít. Když Aleš namaloval návrhy, nedovolili mu, aby kartóny realizoval a barevné provedení svěřil v roce 1880 stylově zcela nesourodému kolektivu malířů. Skutečnou dokonalost dokazují dnes vlastně jen studie a náčrty. Jediný kartón, který mohl Aleš sám dokončit, je závěrečný obraz Žalov.

Těžko si dokážeme představit, kolik bezmoci, vzteku a lítosti musel prožít po takové srdeční křivdě. Už renomovaný, hodnotí pesimistickým přízvukem svůj úděl: „co jsem mohl bejt, lidičky – tohle jsou jen zlomky – zlomky mého života, a ještě jiní z nich těžili a těží. Přišel jsem na řadu a nepoznali mě.“ Ale pro jeho povahu byla typická i další věta: „My Jihočeši jsme už takoví, v boji a strádání silnější než v lepším.“ Neúspěch ho ani tentokrát nezlikvidoval, jen utužil malířův plán pro chrabrost při práci, s chutí do toho a půl zlomku je již hotovo. Vytváří významný cyklus Živly, v němž výjimečně romanticky zpracovává motivy života a mytologie Indiánů. Vzniká sada řada paráda vynikajících volných kreseb, drobných obrazů (například Dragoun, Hulán), z nichž každý je skvostem ve srovnání s tvorbou tehdejší Evropy. Tragické nepochopení způsobilo, že olej Hunové (z roku 1884) se stal Alšovým epilogem a naše výtvarná kultura tak přišla o další obdivuhodné ukázky historické malby devatenáctého století.

V časopise Světozor začala ve stejném roce opět polemika mezi dobrem a špatnostmi k lunetám. Aleš z ní vyšel vítězně a potvrdil své autorství. S malbou přestal a zahájil svůj velký ilustrační úkol – výzdobu Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Čin, který tvoří jeden z pilířů dějin české krásné knihy, se tenkrát setkal se surovou až zahanbující kritikou. Julius Grégr, majitel a vydavatel Národních listů podotkl, že „práce tak ohyzdná nestojí ani za papír na náklad“. Zatímco dnes si i hodně pilný gymnazista láme hlavu s otázkou, kdože to byl Grégr, zda mladočech nebo praprastaročech, nad autorstvím Alšovy ilustrace nezaváhá nikdy. NIKDY. A desítky uplynulých let jen potvrdily domněnku, že Aleš Špalíčku není o nic horší než Aleš Žalova.

MAJÍ MĚ RÁDI I TI MLADÍ, KTEŘÍ UŽ VŠE STARÉ ZAVRHUJÍ. VŠAK JSEM JIM ŘÍKAL V MÁNESU: DĚLEJTE, CO JEŠTĚ NIKDO NEDOKÁZAL!

V osmdesátých letech se k umělci poprvé hlásí nastupující generace. Mezi studujícími na Akademii v Mnichově projevuje svou podporu kromě jiných i Alfons Mucha. Morální povzbuzení je jediné, co malíři pomáhá v jeho nelehkém údělu. Umělecky je odkázán na příležitostnou spolupráci s časopisy, mezi nimiž na předním místě stojí Kwěty, řízené přítelem Svatoplukem Čechem. V roce 1887 je Mikoláš Aleš zvolen předsedou nově ustanoveného spolku Mánes. Ke slovu se dostávají mladí výtvarníci, kteří v jeho díle objevují sobě blízké snahy i pevnou návaznost s tradicí. V devadesátých letech malíř dokončuje pětidílný cyklus lavírovaných kreseb Život starých Slovanů, ve stejné době začíná jeho spolupráce s architekturou. Během několika let zdobí stěny domů v Praze i mnoha jiných městech, Plzeň z toho výčtu nevyjímaje. Výsledkem je množství velmi zdařilých návrhů sgrafit, které svému tvůrci přinášejí uznání a popularitu. Dochované originály jsou dalším důkazem Alšova výjimečného kreslířského talentu.

Ve čtyřiačtyřiceti letech se konečně dočká první výstavy. Kolekce obsahuje i dřívější olejomalby – poprvé veřejně respektované a pochválené. Vedle úkolů pro architekturu ilustruje díla přátel, svých oblíbených autorů: Arbesa, Čecha, Čelakovského, Nerudy, Raise a samozřejmě ne-zapadlého vlastence Jiráska. Výstava k padesátinám v roce 1902, pořádaná Mánesem, definitivně potvrzuje jeho osobní i tvůrčí autoritu. Ze záplavy prací pak vyniká Slabikář pro školy obecné z roku 1898 a 1905, který představuje důkaz jeho lásky k dětem – budoucím čtenářům. V roce 1907 vyšel první díl, v roce 1911 díl druhý. Tady vzpomíná na události z dětství a mládí – něžné motivy ztvárňuje se zralou znalostí hodnot, vroucností, laskavostí, a tak to má být.

Uprostřed práce podlehl náhle Miki Aleš mozkové mrtvici. Poslední kresba znázorňovala smrt ukrytou v růži – byla to jedna z ilustrací pro pověst Aloise Jiráska Rabín Löw a smrt. Jeho hrob na Vyšehradském hřbitůvku je poblíž Němcové Boženy, Nerudy Jana, Smetany Bedřicha.

Není mnoho tvůrců, jejichž dílo v průběhu několika generací přijaly a obdivovaly stejně nejširší vrstvy laiků jako odborníci. Miki Aleš takovým umělcem byl. Zastáncům různých uměleckých směrů a proudů pomohl objevovat a doceňovat tradici: modernost, kterou prokazoval v době svého mládí, z něj činila jejich současníka. Antonín Slavíček, Jan Preisler, Max Švabinský, Miloš Jiránek, ale i sochaři Bohumil Kafka a Otakar Španiel (oba vytvořili jeho sochařské portréty) jsou jen namátkou některá z jmen, k nimž se přidružila další: Václav Špála, Josef Čapek, Emil Filla… Četné podněty přinesl malířům – ilustrátorům, kteří dnes už sami náležejí ke Klasice. Tak se přímými následníky Alšovy tradice stali Josef Lada, Jiří Trnka, Adolf Zábranský. Jeho obrazy a kresby vstoupily do veršů básníků: Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína. Jan Neruda o jeho díle řekl: „Zde myslil a cítil poeta úplný a český.“ A stejnou odpověď dal přes několik generací i básník František Halas: „Aleš počeští, čeho se dotkne. Nikde a nikým nebylo češství tak korunováno, jako jím.“