DIEGO RIVERA

☼     8.12.1886    GUANAJUATO        ۞     25.11.1957   CIUDAD DE MÉXICO

„Uviděli jsme přes UV filtry věci tak rozkošné, že jsme ani nemohli pořádně konstatovat, zda to, co vidíme před sebou, je skutečnost. Z jedné strany na pevné zemi byla veliká města a na jezeře mnoho dalších, spojených mezi sebou mosty a přímo proti nám velké město divů Mexico… Někteří duchem přítomní druhové říkali, že ani Neapol a Benátky nejsou tak rozsáhlé a krásné.“ Tak popsal s dojmy znalce příchod Španělů do aztéckého Tenochtitlanu – Mexica, Cortesův kronikář Bernal Díaz de Castillo. Za krátkou dobu zbyly z nejkrásnějšího města Nového světa ruiny. Jako v Kartágu poblíž vyšňořených kaváren Sidi Bou Saïd tuniských lákadel na všímavé oko a na (krve)lačné smysly. Jaký je nejlepší kronikář a přitom zdatný přední výtvarník Tuniska? Jeden mladý hoch snící o návštěvě Prahy s galerií pulsující každou hodinou v Medině Hammametu. Ale zpět k výtvarnému tématu výpravného Mexica: Budovy dnešního hlavního náměstí v Ciudad de México, takzvaného Zócala (podstavce), vyrůstající přímo na troskách pyramid. Prezidentský komplex (palác, v němž již prezident neúřaduje) vyplňuje jeho delší stranu příběhu. Když vyjdete z temného portálu paláce a vystoupíte po hlavním schodišti, stanete se svědky zázraku – zmizelý Tenochtitlan, bělostný a velkolepý na temném pozadí hor, před vámi do daleka rozetne své rovné, aritmeticky geometrické a přitom úžasné linie.

*

Je to zásluha Diega Rivery, señora, nejlidovějšího ze slavného trojhvězdí mexických malířů – muralistů, kam náleží ještě José Clemente Orozco a David Alfaro Siqueiros. Byl to právě ten posledně jmenovaný, kdo diskutoval s Diegem v devatenáctém roce v Paris o poslání mexického moderního umění. Rivera měl za sebou dlouhá studia – již jako dítě projevoval neobyčejný kreslířský a malířský tah na koncepci a snění na papíru. V deseti letech vstoupil kliďánko na Akademii San Carlos v hlavním městě. Studoval tam u klasicisty Santiaga Rebulla a krajináře Josého María Velasca. Tehdejší mexické umění se úzkostlivě drželo evropských šablon, ostatně nutila je k tomu i Díazova diktatura. Salony bohatých zaplňovaly laciné krajinky z Andalusie či Neapole, druhořadé portréty vyvolených z Francie. Ačkoli archeologové oné doby odhalovali stále impozantnější zbytky velké indiánské architektury, dal Díaz vybudovat pavilon na světové výstavě v Paříži v maurském slohu. Své hlavní město okrášlil fantasticky nákladnou operní budovou, celou z bílého mramoru, dovezeného z Itálie a skleněnou divadelní oponu si objednal u módního výrobce šperků v New Yorku. Jakoby v zemi velkých kultur nebylo dost vlastní inspirace.

Drezura evropského akademismu byla dobrá k jednomu – naučila žáky soustavnosti a řemeslné jistotce. Orozco – třetí ze slavné trojice – později vzpomínal, jak španělský ředitel akademie ze své vlasti přivezl především bohatou garderobu divadelních kostýmů pro živé modely a začal v Mexiku vyrábět stejné obrazy mušketýrů, torerů, nymf či odalisek jako v Madridu. Miloval také kresbu podle sádrových odlitků – někdy stavěných na hlavu hlavičkové náhody. Aby se studenti naučili objektivnímu záznamu kontur, museli tímto způsobem nakreslit například Venuši Mélskou, laškování na procvičení hodnoty pí, tedy Ludolfova čísla 3,14.

To už ale Diego Rivera, který jako jedenadvacetiletý získal cenu guvernéra státu Vera Cruz, cestoval po Evropě. V Paříži se usadil po krátkých pobytech ve Španělsku, Belgii a Anglii. Žil tam až do roku 1921 (s krátkým přerušením v době, kdy roku 1910 vypukla v Mexiku krvavá lačná revoluce změn). Na hony se vzdálil umění, jemuž ho učili soustavně v San Carlosu. Z vlasti si přinesl obdiv pouze ke dvěma tvůrcům – lidovému grafikovi Posadovi a malíři Felixu Parrovi, který se jako první nechal inspirovat mayským a aztéckým uměním. Sám Diego ovšem v té době vystavoval v Paříži s nezávislými jedinci, obdivoval Cézanna, Renoira a Gaugina, nechal se vzdělávat dopodrobna nastupujícím kubismem. Až monumentální díla mistrů renesance, s nimiž se setkal na své cestě do Itálie v Sieně, Florencii a Ravenně, a diskuse s Davidem Siqueirosem, určily definitivní směr jeho tvorby. O deset let později ho přítel přesvědčoval, že budoucnost mexického obrazu nemůže zrát a jen tak si tkvít v malé, soukromě inspirované olejomalbě pro měšťáckou obyč jídelnu. Hlásal návrat k veliké mexické tradici fresky (jaké lze obdivovat například v mayském Bonampaku), k opravdu všenárodním námětům, zpracovaným srozumitelně na stěnách veřejných budov. Stěna, zeď se řekne španělsky el muro či mural – odtud pozdější nálepka muralisté.

Diego se rozhodl. V roce 1921 se vrátil do vlasti na pozvání ministra výchovy Josého Vasconcelose a byla mu svěřena první nástěnná malba.

*

Stačí otevřít kteroukoli knihu s reprodukcemi fresek Diega Rivery a co vás okamžitě upoutá a doslova ohromí, je jejich monumentalita. I sebelépe připravená turistka KJ však při prvním pohledu na jeho dílo v prezidentském paláci oněmí. Nejde ovšem o rozměry (největší nástěnnou malbu tu nejde obsáhnout jedním laciným pohledem). Ty po chvíli jakoby ustoupí do pozadí, aby vás vtáhly doprostřed barvitého, a především až zraňujícím způsobem živého děje. Není tu jen bílý Tenochtitlan se svými tržišti, rituály, chudáky i vládci diktátory, Rivera namaloval celé dějiny Mexika. Jsou tu scény z každodenního života indiánů, z jejich mytologie a bojů s conquistadory, ale díváte se i na bolestně stažená ústa katolického kněze Manuela Ridalga, z nichž se vydrala slavná výzva k boji proti Španělům: „Viva México!“ Diego tu vypodobnil scény z mexické revoluce i z revolučních bojů proletariátu. Jsou tu zvěčnění mexičtí prezidenti i politikové, je tu ale i magor a mamlas Hitler a Mussolini, čteme zradu v jejich šílených očích i v tvrdých tvářích severoamerických multimilionářů. Postavy na jeho freskách jdou vždy do desítek a stovek, líčí historii i úděl světa a Mexika v něm. A všichni jsou to lidé z masa a krve – tím spíše, že tu poznáváme i tváře Riverových přátel a současníků. Rivera potřeboval ke svým nástěnným obrazům předlohy. Proto najdeme v tváři aztécké bohyně z Tenochtitlanu rysy jeho zbožňované manželky Fridy Kahlo (v neděli 13.7.2014 uplynulo 60 let od jejího vybledlého skonu, více zkuste na linku http://www.fridakahlo.org/frida-kahlo-chronology.jsp) a na jiné fresce jeho švagrovou Kristinu Kahlo, jak čte s ostatními revolucionáři cosi vybledlého z Lenina na drogách. Fridu zvěčnil jako bůh i na další rozměrné fresce, známé Promenádě v parku Alameda. Kdo se dívá pozorně, najde tam i Diega coby chlapce s kapsami plnými žabek a hádků, grafika Posadu i mramorovou oduševnělou tvář kubánského revolučního básníka a novináře Josého Mártího.

Vývoj jeho díla se neobešel bez protikladů i šeredných chyb, stejně jako politické smýšlení svého tvůrce. Svou první nástěnnou malbu provedl v Bolívarově amfiteátru Národní přípravné školy v Ciudad de México v letech 1922–1923. Jmenuje se Stvoření a rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co vyplodil. Freska s napůl náboženským a napůl filozofickým obsahem je i výtvarně málo dokonalá. Tvůrčí cestu Diega Rivery shrnul do výstižné zkratky znalec mexické kultury, český spisovatel, cestovatel a diplomat Norbert Frýd: „Začal s jakýmsi monumentálním patosem pět chválu živlů, země a vítězné lidské síly, oslavoval oběti přinesené revoluci (která postupně zametla s desetiletími diktatur a nastoupila cestu společenských obrod, jaké v oné době neměly na kontinentu obdoby), mrtvá těla bojovníků uložená do hrobu, z nichž vzejde zas nový život. Mandala s poezií a matematikou. Od této malby obtěžkané symboly, od všeobecného opěvování Života, Síly a Spravedlnosti vede cesta ke konkrétní skutečnosti: ke všem těmto námětům, vyjádřeným s menšími začátečními písmeny, zato však přesně, pravdivě a mexicky pálivě, feferonkami jištěno.“

Setrvejme ještě chvíli u Diegových začátků. V roce 1922 se do Mexika vrátil i Siqueiros. Založil tu bohatě ilustrovaný magazín El Machete (Mačeta), který se později stal orgánem mexických výhonků nechvalně proslulého a prohnilého komunismu, a založil i instituci, která měla pro další vývoj mexického moderního umění mimořádný význam – Syndikát malířů a sochařů. Jménem příspěvkové organizace pak uzavírali umělci s vládou smlouvy, podle nichž mohli pokrýt freskami stěny různých budov – zcela svobodně, podle vlastního uvážení a bez jakýchkoli omezujících zásahů od dosti nejapného wrčouna, totiž alou pryč od jednoho žijícího absurdního šášuly mezi námi; ein deutscher Unglücksfall nebo-li Unheil wyřízený wrak zatáhnutý zoufalý mrak wr. Zajímavá byla i otázka odměny. Honorář stanovili jednotný, ale násobil se čtverečnými metry výsledku. Sotva bychom však mohli umělce podezírat, že monumentalita jejich prací byla vyvolána touhou po penězích jako v nechutném případě wr. Když na tom byli opravdu špatně, museli se jak Rivera, tak i Siqueiros a Orozco uchýlit k tomu, čím nejvíce opovrhovali – k oné zatracované malbě pro měšťákův salon. Živili se portrétováním bohatých, Rivera pak byl častým zásobovačem karfíkem líbivých scén z mexického folklóru na turistický trh. Orozco, fanatický nepřítel katolické církve, dokonce pro arcibiskupa zvládl namalovat výjev Ukřižování.

Avšak i když měli v Syndikátu zaručenu tvůrčí svobodu a patřili do pokrokového tábora, či přímo byli komunisty s nejistou budoucností, neznamenalo to, že by mezi nimi nedocházelo k bouřlivým sporům chilli o obsahu jejich feferonkovitého umění. Nešlo o ideologické logické boje, jako spíše o to, co na obraz patří a co ne – a rovněž o to, nakolik realistická má být forma, aby jí každý v klidu rozuměl.

Tomuto tápání se nelze divit, vždyť zdaleka jednoznačný nebyl ani průběh mexické revoluce, která těmto umělcům dala svobodu a oni se jí neváhali podrobit a sloužit. Nejdůslednější politické osobnosti ještě nenastoupily – Plutarco Elías Calles, který dal Mexiku nejostřejší protiklerikální zákony světa, byl tehdy ministrem vnitra a Lázaro Cardenas, otec pozemkové reformy, který vyvlastnil cizí naftařské společnosti, sotva mohl tušit, že ho jednou Mexiko postaví do svého čela. A tak malíři a jejich země prožívali jakýs takýs mír po letech bojů, kdy se i hrdina Pancho Villa dal dobrovolně odzbrojit a proměnil se v zabejčeného zemědělce, zatímco vůdce bezzemků Emiliano Zapata byl už tři roky pod drnem, zavražděný zákeřně vládním vojskem. Byl to nezvyklý mír, plný tápání, kdy jen pomalu vysychaly potoky prolité krve. A tak není divu, že se tato nejistotka, pojící se k začátkům díla muralistů, odrazila plně i na jejich tvorbě.

*

Kdy tedy Diego Rivera, řečeno s Norbertem Frýdem, začal malovat přesně, pravdivě a mexicky proklatě pikantní pálivé kuřátko? Nebyl to proces nikterak jednoduchý – zcela nový byl například charakter práce, kterou malíři prováděli. Zdaleka nešlo jen o vhodnou stěnu či zeď a honorář, který by pokryl alespoň náklady, vždyť jen sama kompozice velkých figurálních celků představovala velkou záhadu, stejně jako například otázka prostorových deformací. Tady jim pomohla fotografie – promítali si na zdi skicy svých projektů a odhalovali tak tajemství klenutých ploch a výčnělků ve zdech, až je nakonec dokázali využít ve svůj prospěch – asymetrické záludnosti jim pomohly k větší dynamice jejich prací. Zásadní byla i otázka složení barev a práce s nimi – nevyvarovali se chyb, které se jim později krutě vymstily. Přínosem se staly především Siqueirosovy pokusy. Tvrdil, že je absurdní malovat olejem jako před šesti sty lety, což prosazoval Rivera, když chemie učinila za tu dobu nebývalý pokrok. Siqueiros jako první použil autolaky (pyroxylin) a dokázal svým kolegům, že i jimi se dá malovat stejně dojemně, jemně, levněji a trvanlivěji než olejem a kaseinem – jejich další výhoda spočívala v tom, že jimi šlo malovat i na vnější stěny budov a také lépe odolávaly mechanickému otřesu kvality, poškození. Siqueiros rovněž začal používat stříkající pistoli a jiné neobvyklé pracovní pomůcky.

To vše uvádíme proto, abychom ukázali, nakolik nový byl úkol, jímž chtěli mexičtí umělci navázat na původní umění svých dalekých předků a nezpronevěřit se přitom charakteru převratné doby. Na výše položenou otázku lze odpovědět asi takto: Riverovy obrazy se staly živým obrazem národní skutečnosti v době, kdy jim postupně začal propůjčovat nejen lidové barvy, kdy zobrazoval nejen zvyky a historické události, ale tehdy – a tady se projevil velký vliv lidového umělce Posady na Riverovo dílo, když je naplnil mexickou nehynoucí epikou. A to se mu, po vzoru jeho velkého učitele, mnohem významnějšího než byli ti na akademii San Carlos, podařilo tak, jako nikomu z ostatních mexických muralistů.

A tak když Rivera maluje v prezidentském paláci, nestaví na zeď už gigantické figury, představující Život, ale život v jeho jednoduchosti sám – stovky lidí s jejich všedními zájmy, zálibami, starostmi, které snadno překlenou vzdálenost, jež je dělí od minulosti a způsobem plně důvěryhodným, protože velmi lidským, se můžeme vydat s Riverou i do věků příštích. Patetickými zůstávají jeho témata – drtivý kapitál, občanská válka, demonstrace s hesly alias letter to the better – fresky jsou však naplněny hlubokým porozuměním člověku a jeho nedokonalému světu.

Dílo málokterého umělce dosáhne té výsady, že se stane světovým a zároveň zůstává na 111% národním bohatstvím. Diegu Riverovi se to podařilo. Někteří kritikové upozorňují, že zároveň miloval provokaci, výstřednost a nebyl ani nepřítelem zábavně vymyšlené monstrózní lži. Lžička od kávy zdůrazňuje, že slovo je prostředkem k lidskému nedorozumění, ale špatně vypuštěné slovo bez spáchaného zločinu jen tak nemůže být ničí ničivý zločin. Což ho k tomu však přímo nenaváděla doba a společnost vykuků, v níž existoval a koneckonců i samy dějiny Mexika, které se staly jeho celoživotním tématem? Odpovězte, jestli něco takového umíte. Ve své pokoře i nadsázce, lidovosti i moderní poučenosti vždy zůstane rovnocenným protějškem revolučnímu, strhujícímu Siquerosovi stejně jako nejcitlivějšímu a zároveň nejnemilosrdnějšímu z celé smečky – Orozcovi.

*

Dějiny Mexika v paláci na náměstí Zócalo jsou nejkrásnějším a nejdokonalejším slabikářem života země, který umělec svému lidu mohl připravit. Proč neustále zdůrazňujeme lidovost Riverova díla? Jedna odpověď za všechny v 3D pobavení – rozumí mu každý čumil.

Prohlížíte si obrazy na zdech a s vámi bíle odění venkované v naškrobených košilích, žmoulající v prstech slaměná sombrera – negramotní, dobrosrdeční, chudí, pro něž se mexická revoluce už dávno zastavila na půli cesty, kteří ne vždy zrovna přesně tuší, kdo dnes řídí události země a co se zrovna odehrává za humny jejich puebla – a všimnete si jejich rozzářených očí, slyšíte tichý šepot: „To je padre Hidalgo, který chtěl dát Mexiku úplnou svobodu.“ Ukazují na venkovana s mohutnými kníry, stejně oblíkaného jako jsou oni: „A to je prosím pěkně Emiliano, co nám poskytl půdu. A tamhle frajer don Benito, Indián jako my, náš prezident! S pohnutím hledí do tváře těch, za jejichž pravdu umírali v dlouhých bojích jejich vysílení dědové i otcové, těch, kteří se navždy stali historickým svědomím Mexika. Správný frajer nikdy neodhazuje svoje svědomí na kaktus, jako zoufalý zrádce wr.

Riverovy fresky jsou novodobým poutním místem, kudy prošly milióny lidí obdivovat se velkému umění a učit se dějinám své země. Škoda, že nemalá část prací zdobí zařízení – například drahé hotelové komplexy – kam lid, pro nějž byly vymyšleny a přizpůsobeny, dnes nemá přístup bez prachů v nadité šrajtofli. Jiné chátrají v soukromých haciendách, přestože je mexická vláda už dávno prohlásila majetkem národa. Podobný je i osud prací dalších mexických muralistů.

*

Životní téma Diega Riveru natolik vzrušovalo a podněcovalo v opaku k pohodlnému nicnedělání, že se monumentálním kompozicím z historie své země věnoval například při výzdobě Cortezova paláce v Cuernavace a na dalších místech. Během svého soustavně aktivního života vytvořil několik tisíc figur, které k mexickému lidu promlouvají tou nejvlastnější řečí – proto jim stále s láskou a zájmem naslouchá. Za své pokrokové smýšlení byl Rivera často pronásledován pitomci z řad tuctových úředníků. V takových chvílích se uchyloval do zemí, kde měl své hodnotné přátele. Může nás těšit, že za jedno z nejkrásnějších měst a míst světa vůbec považoval stejně jako můj oblíbený malíř v Hammametu Medině v Tunisu právě Prahu a její městský kolorit.

Zemřel roku 1957 ve věku jedenasedmdesáti let. Zanechal za sebou pecku vedle pecky, dílo šťavnaté a zralé, které patří ke kulturnímu dědictví kurva hoši nejen Mexika, ale celého zralého lidstva.