JEAN HENRI DUNANT

☼      8.5.1828   GENÈVE, GENEVRA            ۞     30.10.1910   HEIDEN

Příběh Jeana Henriho Dunanta je veskrze příběhem dobrotivé organizace Červeného kříže. I když se jako bohatý obchodník dostal k problému raněných na bitevních jatkách spíše náhodou, věnoval mu celičký svůj majetek, postavení a vlastně svůj osobní kompletní život. Dobrodruh každým coulem. Prošel nesmírně rušnou životní etapou, prodchnutou jediným krédem – založit organizaci na pomoc trpícím a raněným. Po jeho uskutečnění však kupodivu nepřišla sláva, ale zase jen starosti plné bídy a trpkého zapomenutí; léta byl dokonce považován za ztracenou existenci, za dávno zemřelého živáčka. Pak přišlo znovuobjevení – světe div se, a v roce 1901 Nobelova cena míru.

Henri Dunant se narodil 8. května 1828 v Ženevském distriktu uliček a kavárniček, v rodině ctěné a vážené. Otec byl jedním z ženevských radních, matka dcerou ředitele ženevského špitálu. Otec stál také v čele sirotčince (tedy sirotčí organizace), mátinka peprná rozdávala dívkám v této organizaci drobné dary na přilepšenou. V takové přátelské atmosféře vyrůstal i mladý Henri. Brzy se stal členem společnosti, která vyhledávala a ošetřovala invalidní lazary; neděle trávil ve vězeňských celách předčítáním vězňům (nebo grázlům ostrým jako grizzly) o naději (aby nevěšeli hlavu v mučících podmínkách na špagát). A přece se z něj dříve než ochránce trpících stal ekonomicky inspirující obchodník a zdatný bankéř.

V obou těchto rolích dovedl využít svého umění ovlivňovat mínění druhých. Byl mistrem působení na okolí. Největších úspěchů dosahoval v rozhovorech z očí do očí, v soukromých konverzacích. Jeho umění spočívalo v tom, že dovedl vést takové rozhovory ve správnou chvíli vyměřenou po Švýcarsku přesnými hodinkami, na správném místě, správným tónem a hlavně se správným člověkem.

V roce 1854 vstoupil jako šestadvacetiletý do služeb Compagnie des Colonies Suisses de Sétif, která měla široké zájmy v severní Africe. Z jejího pověření dohlížel na úspěšný chod až do roku 1858 na různých cestách po Alžíru, Tunisku a dalších lokalitách. Seznámil se přitom s mnoha významnými lidmi, z nichž pro naše další vyprávění je třeba jmenovat aspoň šéfa generálního štábu Napoleona III. generála de Beauforta nebo alžírského guvernéra generála Mac Mahona. Za zmínku jistě stojí i Dunantův podnikatelský přínos aktivit – stal se prezidentem Finanční a průmyslové společnosti s kapitálem jednoho miliónů franků.

Do Dunantova života zasáhl osud v podobě bitvy u Solferina. Bylo to 24. června 1859, tehdy mu bylo o málo víc než jedenatřicet let. Přijíždí jako vážený podnikatel, člen Francouzské orientální společnosti, zeměpisných společností v Paříži a Ženevě, člověk s mnoha plány a nemalými kalými zájmy. Když pak na radu de Beauforta zhlédne krutý průběh bitvy a její nekalé následky, změní se v otřesenou astrální bytost z masa a kostí a kyslíku a kapalin a osvědčeného mozku s jediným zájmem – nedopustit, aby se něco podobného opakovalo.

Co vlastně Dunant spatřil? Bitva u severoitalského Solférina byla součástí války Rakouska s Itálií a Francií. V ní postavil rakouský panovník Franz Josef devět armádních sborů se 170 000 muži a 500 kanóny proti spojeným vojskům Napoleona III., která měla 150 000 vojáků a 400 děl. Na sklonku onoho tragického červnového dne se tak do sebe pustilo více než 300 000 mladých tělíček snadno ovlivnitelných posluhovačů zájmů vlasti na frontě delší než patnáct kilometrů. Francouzi, kteří byli od rána na nohou, nedostali předtím nic jiného než pár doušků horké kávy. Rakušané, vyčerpaní předchozím nočním maršem, dostávali přes den tuplovanou porci kořalky. Tak tu stála únava proti únavě, hlad proti hladu, celkově pakárna proti celkově pakárně…

Když bitva skončila, 40 000 z těch mladých zdravých rekrutů nežilo a dalších 40 000 jich zůstalo ležet na bojišti notně poznamenaných, zmrzačených i znehodnocených s přerývaným dechem a takhle malinkatou nadějí na lepší zdravotní stav. Leželi tam den, dva, týden, v žáru slunce i v letních lijácích, neošetření, vyhládlí a žízniví víc než spekulant hladovkář Mareček, v ukrutných bolestech spěli ke svému fyzickému a duševnímu zániku. Během bitvy sice pracovaly na obou stranách polní lazarety, umístěné podle zvyku na vyvýšených plochách, ale protože byly označeny různými barvami a symbolikou, nikdo je nerespektoval. Bitevní vřava postihla i je, čímž byl krutě zpečetěn osud raněných a jejich ošetřujících. Bylo málo H²O pitné a lahodné tekutiny, a tak ranění museli pít zbytky z louží. Těla se ukládala do společných hrobů, padni komu padni, nikdo neměl čas či zájem zjišťovat, zda to či ono srdce ještě tluče svou suverénní hymničku žij a překonej tyhle útrapy. Ani o zajaté se neměl kdo postarat.

Události v bitvě nebyli nic proti tomu, co následovalo po ní. Dunant viděl oči poděsů, kteří mu chtěli líbat ruce za sklenici vody. Viděl raněné s několik dní nevyměněnými obvazy, slyšel žadonit nešťastníky o jídlo a pití. Spatřil, jak jsou do společných hrobů vhazováni muži, kteří nemohli stát na vlastních chodidlech. Lze se divit, že začal pokřikovat: „Nedělejte to. Všichni jsme bratři. Sono fratelli…“?

Prožil bitvu v přímém přenosu reality show k poblití (fakt Realita agónie rezavosti a zápach zániku) i dny po realitě jako v nějakém poškozeném to snění. Ranění nepřestávali hrozivě sténat, nebylo v lidských silách pečovat o všechny potřebné. Kam se poděl původní cíl Dunantova cestování, ať už byl jakýkoli? Celou jeho mysl ovládla jediná myšlenka – pomoci všem, kdo zde skomírali, a také všem, kdo tam mohou zůstat ležet v jakékoli bitvě s nedůstojností na praporech. Solférino vodstartovalo novou etapu jeho života, již obětoval beze zbytku vše, co si mohl dovolit.

Zkusil to nejprve v Paříži, ale neuspěl podle svých náročných představ. Snažil se mluvit s co nejširším počtem vlivných lidí a získat jejich podporu, ale ohlas nebyl úměrný jeho úsilí. Vrátil se proto do Ženevy a vše, co viděl a co ho přitom napadlo, sepsal. V roce 1862 spatřila světlo světa kniha Vzpomínka na Solférino (Un Souvenir de Solférino), v níž Dunant popsal bitvu a její průběh, pokusil se tlumočit vlastní otřesné zážitky a nakonec zformuloval návrhy na nápravu. Už tehdy, stejně jako v celém dalším životě, nepřemýšlel o válce jako o nevyhnutelné nutnosti vs. zbrklosti nervů vlivných a vyjadřoval touhu po odstranění válek vůbec. Zakažte války ze scénáře, vymažte je z obsahu hlav a hlavně: ERASE THE RACISM, protože to fakt nebyl nikdy racionální trend. Biz Markie, Kool G Rap, Big Daddy Kane for real: http://www.youtube.com/watch?v=wWuFj_HAjYs

Současně hledal a navrhoval přijatelná řešení k okamžitému zlepšení neutěšené situace. Proti snaze o likvidaci co největšího množství životů kladl úsilí co nejvíce jich zachránit, vyretušovat, opravit a posilnit. Navrhoval, aby se všem raněným mohla poskytnout první pomoc hned na bojišti, se souhlasem obou válčících stran, a aby tu byli k dispozici vyškolení lékaři a kurážné ošetřovatelky, které jen tak něco nerozhází. Takže žádné kravky se 4 žaludky, nebo obyčejné paničky se slabším žaludkem pro havárie, aby tu byli k dispozici zřetelně označení a respektovaní spolu se zraněnými a zajatými jako neutrální tábor. Proto navrhoval svolat mezinárodní kongres a v jednotlivých zemích založit příslušné prospěšné organizace. Už tehdy hovořil i o tom, kolik dobra by takové organizace mohly vykonat při epidemiích, požárech, povodních a jiných živelných pohromách.

„Vzpomínka na Solférino“ byla brzy rozebrána, muselo přijít druhé a třetí vydání. Díky Dunantově organizačnímu talentu a neochvějné disciplíně se kniha dostávala do správných rukou. Našla si cestu do úřadoven ministrů, do královských kuloárů i do redakcí předních novin a časopisů. V Journal des Débats se o ní pochvalně zmínili bratři Goncourtové, slova uznání vyslovil můj životní vzor Victor Hugo, Charles Dickens a další. Všichni ji četli, všichni o ní diskutovali, ale ne všichni chtěli a mohli přispět k realizaci jejich velkých vzletných myšlenek.

Jednou z výjimek byl ženevský právník G. Moynier, který se na základě přečtení knihy začátkem roku 1863 s Dunantem sešel. Léta pak oba usilovali o totéž, i když mezi nimi od počátku stála a nikdy nezmizela bariéra rozdílných povah a principů. Dunant byl mysticus, mystický vizionář, Moynier chladně a racionálně uvažující praktik na tahu. Dunant vytkl cíl, Moynier našel potřebné prostředky k jeho získání. Jako muž kongresů, konferencí, schůzí a rezolucí především nemohl pochopit, že za tak skvělou myšlenkou stojí jedno jediné obyčejné jméno; nabídl proto Dunantovi podporu Společnosti pro veřejné blaho se sídlem v Ženevě. V jejím rámci se pak během několika dní utvořila zvláštní komise – byl v ní generál Dufour, lékaři Maunoir a Appia, právník Moynier a konečně i Jean Henri Dunant. Těchto pět V.I.P. uskutečnilo Dunantovu vizi v praxi a již 18. února 1863 založili organizaci, která byla předchůdkyní Červeného kříže.

Dunant až neuvěřitelně ožil, když ho komise pověřila agitací pro další rozšíření myšlenky. Upadl téměř do euforie, která ho hnala z jednoho konce Evropy na druhý. Žádné důležité dveře před ním nezůstaly zaklapnuty, nevynechal jedinou významnou osobnost. V černém fraku se stříbrnou vázankou, důstojným řetězem od hodinek přes vestu a stužkou vyznamenání na klopě vypadal jako suchý školní inspektor hlídající si vždy potřebné zdání controllingu. Stačilo však pohlédnout do jeho tváře, ohraničené černými vousy a zvýrazněné bystrýma očima, do tváře jakoby dětské a nesmírně upřímné, abychom z ní vyčetli podobnost s Ježíšem Kristem, králem Nazaretským: totiž hloubku zaujetí pro jedinou věc – nezištně pomáhat nemocem do hrobu a postiženým vstát zase na nohy. Od Solférina nedovedl oddělit svůj osud od osudu raněných, a také od osudů světa. Nemyslel na nic jiného, dokonce ani na peníze a své prospěšné obchody. A ty, jako vždy v podobných případech, šly do háje od 10 k 5%.

Dunant chystal tehdy se svými přáteli mezinárodně diplomatickou konferenci, která se měla konat v Ženevě a kde měly být schváleny zásady péče o raněné. K její propagaci využili i Mezinárodního kongresu o statistice, která byla v té době novinkou a těšila se značné oblibě. Navíc byla v rámci kongresu přístupna veřejnosti i sekce věnovaná srovnávacím statistikám zdravotního stavu a úmrtnosti. Dunanta bychom však opět marně hledali při výkladu za řečnickým pultem. Jeho schopnosti se nejvíce uplatnily mezi aperitivem a jídlem při slavnostních banketech. Díky tomu mnoho účastníků kongresu z různých zemí odjíždělo se slibem na rtech, že podpoří účast zástupce své vlády na chystané ženevské konferenci.

Určitě i proto byla účast na jednání zahájeném 26. října 1863 v Ženevě překvapivě velká – přijelo 62 delegátů z šestnácti zemí. Konferenci zahájil šestasedmdesátiletý generál Dufour s řádem Čestné legie na klopě. Vhodnější osoba by se nenašla. Dufour byl totiž v roce 1813 jedním z trosečníků lodi potopené sejmuté Angličany, kteří ho poté zachránili z nejhoršího a nakonec ho Napoleon vyznamenal řádem Čestné legie. Kromě toho v roce 1831 navrhl švýcarskou vlajku – červené pole s bílým křížem. Ve svém projevu mimo jiné řekl: „Svět musí dokázat sám sobě, že nejsme žádní barbaři… Do naší ochrany dávám dámy, děti, staré nemohoucí občany, a hlavně zajatce a raněné. Musíme hledat a najít cestu, jak realizovat ušlechtilé humánní myšlenky z knihy Henriho Dunanta o Solférinu.“

Čtyřdenní konference skončila velkým úspěchem – účastníci se shodli nejen na zásadách, ale i na emblému budoucí mezinárodní organizace. Po řadě úvah byl navržen barevný protiklad státní vlajky Švýcarska, kde se organizace zrodila – červený kříž v bílém poli. Dunant, který byl duchovním kmotrem celé organizace a bez jehož aktivity by se konference nikdy nesešla, se diskuze opět zdráhal zúčastnit. Byl apoštolem své myšlenky mezi čtyřma očima, nikoli na veřejných jednáních. Ještě mnoho vlád a panovníků musel přesvědčit, aby se společnost mohla nazývat mezinárodní…

Teprve 8.8.1864 mohla v Ženevě začít ustavující konference takzvané Ženevské konvence, se všemi náležitostmi velké politické události. Z pětadvaceti pozvaných států vyslalo své zástupce šestnáct zemí. Když jednání skončilo a diplomaté se rozjížděli do svých domovů, byl v jejich aktovkách vzácný dokument – Ženevská konvence pro zlepšení osudu raněných na bojištích. Měla zaručit ochranu raněným a nemocným, lékařům, zdravotníkům a zdravotním zařízením, označeným symbolem Červeného kříže. Přestože ratifikace konvence probíhala postupně a teprve na Bruselské konferenci v roce 1882 byla společnost Červeného kříže prohlášena za mezinárodní, byl Dunant vlastně u konce své cesty.

Bylo mu necelých čtyřicet let, měl za sebou pozvání snad ke všem důležitým stolům nejvznešenějších rodin, jeho věhlas přesahoval hranice humna a rámec jednoho obrazu Evropy. Jak skvělé východisko – stačilo znovu začít s obchodem a na všem trhnout lukrativní zisk. Pro Dunanta však jako by všechno bohatství a hromadění peněz tváří v tvář tomu šílenému utrpení Solférina ztratilo svůj význam. Byl mladý na to, aby žil z předchozí slávy, ale příliš starý a unavený, než aby znovu začínal od nuly. Roku 1867, v němž vyšel první díl Marxova ekonomicky laděného sociálního Kapitálu, Dunant vyhlásil úpadek.

Bankrot je v buržoazní a materiální společnosti vůbec tou nejvyšší pohanou. Z člověka, který až dosud mohl jako dobře situovaný apoštol ovlivňovat horních deset tisíc u jejich prostřených stolů, se stala „nežádoucí osoba“. Přiostřilo se i napětí mezi Dunantem a ostatními členy ženevského výboru Červeného kříže, ale Dunant nechtěl za žádnou cenu připustit veřejný skandál. A tak byl v Kalvínově městě, kde úpadek byl chápán jako projev nepřízně boží, pohřben zaživa. Svou novou identickou situaci popisuje sám následovně: „Noci jsem musel trávit pod otevřenou oblohou, protože jsem nebyl schopen zaplatit ani za skromný pokoj… jinak nezbylo než jít do nádražní haly mezi čekající na odjezdy.“

Jeho další život byl spíše přežíváním v jakési apatii s patami už v agónii, z níž se nechal vytrhnout pouze dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1870 při francouzsko–pruské válce, která jako ničivý stroj decimovala armády, národy a dokonce i Červený kříž – ovšem jen francouzský. Dunant se soustředil hlavně na posílení myšlenky neutralizace a ochrany shromaždišť raněných a zajatých. Znovu se dostal do rozporu s mezinárodním výborem vedeným Moynierem. Podle názoru výboru měl totiž Červený kříž sloužit pouze jako technická základna pro vyklizení bojiště po rozhodnuté bitvě, zatímco Dunant mnohem naléhavěji cítil i potřebu bojovat proti válce samé. Byla pro něho něčím jako přírodní katastrofa (viz tajfun) – a podobně jako lze někdy předcházet těmto katastrofám, chtěl hledat i profylaxi katastrofy sociální. Zatímco Ženeva myslela technicky, Dunant uvažoval humánně, sociálně, terapeuticky. O důvod více k jeho izolaci nepohodlné osoby. Za svou aktivitu v době francouzsko–pruské války byl dokonce zatčen, obviněn nesmyslně z anarchismu, nihilismu a označen za jednoho padoucha a vůdce Internacionály. Byl to ovšem důsledek nedorozumění, které vzniklo z Dunantova členství v „International Committee“ Červeného kříže. Ve skutečnosti byl tehdy Dunant vším jiným než revolucionářem s rudým odstínem od zapálené tváře.

Po roce 1870 opět zmizel ze scény a jeho hlas se ozývá znovu o pět let později, kdy stvořil „memorandum k černošské otázce“. ERASE THE RACISM. Nebylo mu však ani tentokrát popřáno valného slyšení, a snad právě to bylo poslední hořkou kapkou. Ve 47 letech, kdy jiní muži začínají sklízet plody své poctivé uctivé práce, mizí na dlouhých patnáct let do tajemného osamocení.

Když se zase ukázal na veřejnosti, byl už stařec s dlouhou bílou bradou a vyhaslou duší vizionáře a dobrotivého snílka. Za své znovuobjevení vděčil náhodě a dvěma mužům.

Prvým byl Wilhelm Sonderegger, venkovský učitel z Heidenu, kde Dunant trávil své „vyhnanství“. Ve skromné komůrce, v jaké lidé obvykle očekávají zubatou s plnou parádou, našel svobodu a klídek k rozjímání. Svět o něm nevěděl a dodnes není jasné, jak a z čeho tedy vlastně tak dlouho přežil. Byl příliš hrdý na to, aby prosil o pomoc, příliš sláb a nemocen, aby sám vydělával rychlé prachy, a příliš osamělý kamarád na to, aby mu kdokoli z ulice dodal kuráže. Bydlel za tři franky denně, na ostatní výdaje měl všeho všudy deset franků měsíčně. Četl Tolstého, jehož filozofie byla blízká jeho smýšlení, a dospěl do fáze trpké deziluze: „Nechají mě zde chcípnout hladem… Dva největší nepřátelé humanity jsou církev a stát, intelektuální a morální molekuly všeho otroctví.“ A přece, když ho Sonderegger díky upozornění svých žáků poznal, zapsal si: „Nikdy nezapomenu na prvý dojem. Byl milý, přátelský, vyzařoval lásku, pohodu, prostě jen dobrotu.“

Sonderegger napsal o ostudné bilanci Dunantovy nepěkné situace mezinárodnímu kongresu Červeného kříže v Římě. Bylo to v roce 1882 a dopis vzbudil rozruch, protože většina lidí už měla Dunanta za mrtvého. Skutečný obrat však nastal teprve v roce 1895, kdy druhý Dunantův znovuobjevitel, švýcarský lovec senzací a také novinář Georges Bamberger, „vyhnance“ osobně navštívil a popsal setkání s ním v hojně čteném německém magazínu Űber Land und Meer. Dunantovo jméno se opět po letech začalo objevovat na titulcích předních a stěžejních evropských novin. Pošta mu nosila spoustu zajímavých i dojímavých dopisů. Slavné společnosti mu nabízeli členství. A Dunant ožil do té míry, že znovu rozvinul (zejména v předvečer mírové konference v Haagu roku 1899) bohatou korespondenci ve snaze získat přední evropské politiky pro myšlenku míru. Byla to doba vzniku Mezinárodní poštovní a telegrafní unie, Mezinárodního úřadu pro míry a váhy a jiných podobných organizací. Od harmonie v mírách a váhách k harmonii mezi lidi samotné a mezi lidmi a národy trvá bohužel nedozírná dálka. Dunantovy sny se vlastně dodnes neuskutečnily, jak by si tolik opravdově přál.

Když byla v roce 1901 poprvé udělovaná Nobelova cena míru, získal ji (spolu s F. Passym, zakladatelem francouzského Svazu za mír) právě Dunant. Náhlé bohatství v rukou tohoto šlechtice ducha a svědomí, to byla jedna z tragických ironií a možných paradoxů jeho života. Ocenění pro něho bylo obrovským zadostiučiněním a Dunantovo „nebyl jsem pochopen, protože jsem kráčel asi až moc napřed a osvícensky“ přestalo platit – Nobelova cena míru vzdala hold právě jeho snaze přeměnit válečný Červený kříž v mírový.

Když se v roce 1907 sešla v Haagu druhá mírová konference, byla už vlastně předehrou první světové války. Hlas kapitálu hlas boží byl silnější než hlas rozumu a skutečné humanity beránka božího, nacionální vášně silnější než internacionální solidarita. A Červený kříž, technicky dokonalý jako vše v první moderní válce, tehdy poprvé (jako od té doby mnohokrát) prokázal svou oprávněnost v průběhu bojů a současně svou bezmocnost ve snaze válce zabránit.

To už byl ale tatíček Dunant čtyři roky pohřben – zemřel 30. října 1910 v Heidenu ve věku statečných 82 let. Tím skončil jeho dlouhý, peprný a přesto málo šťastný život bez ženy, bez dětí a vlastně bez přátel, se kterými každý potřebujeme kořenit náš vlastní souboj o hru, nebo hru o souboj.