JAKUB JAN RYBA
☼ 26.10.1765 PŘEŠTICE ۞ 8.4.1815 ROŽMITÁL POD TŘEMŠÍNEM
Napsal a dovedně vysázel záhonky not, přes čtrnáct set skladeb, ale pouze jedné se dostalo té cti, aby se vepsala do širšího povědomí národa. Když se rozezní, vyčaruje kouzlo tajemného půvabu svátků zimy, probouzí obraz pradávné legendy v představách českého kantora. A tehdy se jeho jméno rozsvěcuje tichými tisícerými díky s rýmy všech, komu svým uměním nadělil dostatečný pocit krásy a radosti.
Narodil se do rodiny, kde vládla hudba a knižní světozor – do prostředí příznivého pro nadané dítě. Jeho otec byl učitel a varhaník, maminka pocházela z kantorské rodiny, čas prvních dojmů a zájmů vyplnil u dědečka v Přešticích. Co český kantor, to muzikantské sémě. Pro pozemkovou vrchnost vychovávali z venkovanů členy zámeckých kapel, v kostele zajišťovali hudbu k obřadům a k oslavě svátků a veselic. Jejich domov se od rána do večera rozezvučel brnkáním na různé nástroje, hudba dítě probouzela i uspávala. Jakub Jan propadl jejím účinkům medicíny pro těžce zkoušenou duši i čáry máry zaříkadel na celý život.
O literách a číslicích ještě neměl ani šajn, ale na každý kus papíru „psal noty“. Notabene, dali mu staré vrzavé housle a on „koncertoval“ s takovou vervou, že mu je museli vyrvat, s houslemi ráčil ulehnout ke spánku, hovořil s nimi jako kamarád, líbal je a dokonce i oplachoval, takže pouze prováděl nezbytnou dezinfekci. Okouzlil ho klavír, ale když jej po otcově vzoru „opravil“, měl s nástrojem šmytec. Před veřejnost předstoupil, když mu byly čtyři roky. Už dlouho toužil po otestování varhan a příležitost se našla – v pašijovém týdnu byl kostel po celý den otevřený, ochotný školák se ujal kantorského dítka, zavedl je na kůr, usadil na lavici a šlapal měchy, aby se mohl předvést. Co se ozvalo, vyděsilo kdekoho. Zasáhl dědeček, vnuka vzal za límec, odnesl z akčního rádia, jeho pomocníkovi napohlavkoval a tím byl zažehnán první pokus o zrození masivního útočnického varhaníka bez Bristolu, jen s Přešticemi za zády. Nicméně všechno nasvědčovalo, že hudba bude proudivější a divější divočejší o oddaného stoupence.
V roce 1770 se Rybovi přestěhovali k Zelené Hoře na pohled do blízkého Nepomuku. Otec tam dostal místo varhaníka a Jakubu Janovi záhy nastaly první povinnosti a první životní útrapy:
Do školy mne vedl otec,
Jížto vzhled byl jak psí kotec,
Zdi co komín vyhlížely –
Sem tam v úhlech houby zely:
Půda z cihel vybortěna
Husím trusem vydlážděna
To mně nešlo věru k duhu,
Zvlášť když nebyl den bez pruhu.
Neb pak kantor, příjmením Strejček,
na mne byl co dravý sejček;
Ctil mne stále: Hloupým Kubou,
Troubou, mezkem, býčí hubou…
Učitel si nenávist k Jakubu Janu staršímu jako zakomplexovaná držka plechová vybíjel bohužel na jeho synovi. Ale škola znamenala pro chlapce taktéž sblížení s hudbou. Učitel rozhodoval o přijímání do sboru a žáku Rybovi nezbývalo, než aby se pod jeho vedením učil zpěvu. Stal se prvním altistou a vydělával tři zlaté ročně. Doma se od sedmi soustavně věnoval hře na klavír, od devíti na housle a otec ho zasvěcoval do základů varhanického kumštu. V devíti stvořil první dílo – chuť komponovat v něm probudil Dittersdorf. V nadšení z jeho hudby se dal do psaní a za čtyři dny předstoupil před otce s hotovým Salve. Komponovat své zdání do muziky? To je jako zavařovat sny do kompotu krásy ouška jejího naslouchajícího a Múzy lačného. Takže do Tvého. Zkušený varhaník–skladatel leccos poupravil, Salve bylo veřejně ošetřeno, ale úspěch malému skladateli zhořkl, protože otec Salve „poranil“. Od hudby jej však nic neodradilo, psal ochotně dál, předváděl svá díla, jakoby se nechumelilo, rozdával hostům muzikantům svoje rady do života a později si zjistil, že ho hrají na Svaté Hoře.
Byl dychtivý vzdělání, „deklinovat, komparovat, konjugovat“ se naučil u Nepomuckého kaplana. Václav Helda ho připravoval pro střední školu. Studium mu umožnil strýc Jan Vaníček, kněz a výtečný zpěvák. Odvedl Jakuba Jana do Prahy a zapsal ho na piaristické gymnázium. Bylo to v roce 1780. Na habsburském trůnu tehdy vystřídal Marii Terezii její syn Josef II. V patnáctiletém troufalci z českého venkova vzbuzovala Praha smíšené pocity; byl zasažen její krásou, vznešenými paláci, chrámy, ale zaráželo ho, že nerozumí, že zde lidé mluví podivným slangem. A zažil další rozčarování, doufal, že bude přijat do gramatiky, do III. třídy, neuměl však kváknout německy.
Vešel jsem do obšírné Prahy,
mezi zněmčilé již práhy,
Však Čech v Čechách neměl místa!
Vše, co pravím, pravda čistá.
Přijdu k panu prefektovi –
„Není pomoc synáčkovi,“
Praví velebný pan prefekt.
Tuť byl pro mne velký defekt.
A tak, jak se praví, „štokbém“
Musil jsem jít s dlouhým copem
Mezi Němce posmívačné,
Čechům stále uštípačné,
Jímž se všude dobře hoví –
Čechům před hubou vždy loví.
Praha mu to ponížení vynahradila, ani ve stínu Habsburků nepřestávala žít hudbou. Neměl peníze na divadlo, nikdo ho nepozval do paláců na koncerty, ale kostely zněly díly Brixiho, Černohorského, Myslivečka, Koželuha, Vaňhala, Segera, Haydna a účinkovali v nich mistři. Opájel se krásou umění a pečlivě si zapisoval do sešitu, co ho zrovna udivilo nebo víc zaujalo. Jan Vaníček chtěl mít synovce na očích, nařídil mu tedy, aby se chodil učit k němu do kláštera. A tam objevil Jakub Jan regály plné partitur. Dal se do opisování komorních skladeb a při rozebírání notového materiálu se dostával pomalu a jistě ke studiu naškrobené kompozice.
Pilně a soustředěně jak zákon mudrce praví, vstřebával poučení, připravoval se k rozletu a po dvou letech se pustil do práce. Bylo mu sedmnáct pryč a za jediný rok zkomponoval čtyřiadvacet kvartet, kvinteto, čtyři koncerty, dvanáct sonát pro klavír, operetu, osm kasací, čtyřiadvacet nosných písní, litanie, Salve, Te deum, Veni sancte, mši, řadu menuetů a německých tanců. S fantazií se dovedl vyřádit na jedničku. Jeho skladby se hrály, oblíbili si je hudební znalci. Našel se zprostředkovatel; ochotně díla prodával obchodníkům hudebninami a aby jim přidal lesku, vylepšoval jméno mladého autora překlady jeho českého jména, takže se vynořili skladatelé Peace, Poisson, Rybaville. Když se provalilo, co „manažer“ provádí, a že z honoráře odvádí jen směšný zlomek, Ryba se s ním rozkmotřil. Ale tato příhoda přispěla k jeho vášnivé skladatelské pověsti. Komponoval i pro ředitele Kůru, barnabitu pátera Leopolda, hrál na violoncello v kvartetu svého profesora hudby Cassia, ale nezanedbával své učení. Vystudoval školu s výborným prospěchem, zapsal se na filozofii a uvažoval o bohosloví. Ale první místo v jeho srdci náleželo jak jinak hudbě. Zamiloval se do odvážné laškující opery, cítil v ní tvůrčí možnosti pro uplatnění nových nápadů v hudebním výrazu: Hej mistře, vstaň bystře. Zahloubal se do kontrapunktu a rozšířil své vyjadřovací schopnosti. Uplaťnoval své poznatky v tvorbě a upoutával k sobě stále větší pozornost. O jeho skladatelské cestě vzhůru nebylo pochyb.
Jaro 1785 bylo nemilosrdné k probouzející se přírodě a nemilosrdně zasáhlo i do budoucnosti Jakuba Jana Ryby. Otec mu zavelel, aby se vrátil do Nepomuku nejbližším koňským spojem spřežením a ucházel se o uvolněné místo po kantorovi Strejčkovi. Přál si, aby syn splatil, čím byl rodičům povinován.
Bylať putování slota.
„Špatné,“ myslím, „přednávěští
Mého v Nepomuku štěstí!“
Praha proměnila venkovského hocha v mladého vzdělance, pobýval ve společnosti učených profesorů, umělců a přivykl ušlechtilému standardu. Rodiče však byli hrdi především na jeho vysvědčení o způsobilosti vyučovat dovednostem mladé žhavé želízko v ohni civilizace, tím se mohl u nich na vsi pochlubit jen málokdo. Tři měsíce učil „na zakázku“, jak bylo pravidlem, místo však získal hraběcí chráněnec, konkurent J. J. Ryby. Do Prahy ho už nepustili. Četl, komponoval, vydal se po českých krajích, zajímalo ho, jak kde provozují hudbu. Navštívil svého bratra Václava, kuchaře na zámku v Příchovicích a na přání barona z Henegardu komponoval komorní hudbu, dokonce napsal varhanní koncert. Šlo mu to snadno a úspěch napověděl, aby šel dál za svým cílem. Uvažoval, že zkusí štěstí v mnichovské opeře, vždyť co českých muzikusů oslavují daleko za hranicemi rodné pidi zemičky. Ale právě tehdy onemocněl Ryba otec; žádal, aby jej syn zastupoval a úcta k rodičům byla Jakubovi Janovi bez odmlouvání svatá. Pustil se však do opisování nejzdařilejších skladeb, aby se měl v Bavorsku čím představit, protože se svého záměru nevzdával.
26. duben 1785, den rozlučky s Prahou, pokládal za začátek svého neštěstí. Po otcově uzdravení se přihlásil strýc Jakoubek, učitel v Mníšku, vyzýval synovce, aby u něho nastoupil jako školník a otec na tom trval. Nedokázal říci nemám zájem, ovšem zklamání nepřekonal, po šest týdnů ohrožovaly jeho život vysoké horečky. Sedmnáct měsíců poctivě učil, poznával práci venkovského kantora, prostudoval všechny klauzule o povinnostech a právech učitele. Uvědomoval si význam poslání vychovatele lidu a věnoval se mu in full effect, s plným pochopením. Představitel nadřízeného školského řádu, po inspekci v Mníšku, jej za vzornou péči odměnil – Jakub Jan Ryba byl povolán jako zástupce učitele do Rožmitálu pod Třemšínem. Svůj úřad převzal 11. února 1788, po půl roce byl jmenován skutečným učitelem. Sen o hudební dráze zůstával stále jen snem.
Přímým nadřízeným rožmitálské školy byla církev v osobě faráře Kašpara Zachara, vyznavače starého řádu a zaracha pro provinilce řádu. Drama Jakuba Jana Ryby povážlivě kulminovalo. Byl vzdělaný, sečtělý, schopný skladatel. Rožmitálská společnost mu otevřela své příbytky, ale to, čím si ji naklonil, popouzelo kašpary a kněze, viděli v něm totiž představitele osvícenství. Zachar měl moc i důvěru zámožných sedláků, avšak selský rozum mu dost scházel. 11. února 1788 si cvičitel nejlepší investice národa Ryba zapsal do školního deníku: „…jak ve školním zařízení, tak na školních dětech shledal četné nedostatky… některé děti byly hrubé povahy, zpupné, nemravné… nesnesitelně hlučely, bručely, tloukly se, ba i rvaly.“ Bylo mu třiadvacet let, ale své povinnosti bral zodpovědně, ujal se výchovy žáků od základu, vedl je k hygieně, dobrému vychování, aby se nebiflovaly předepsanou látku, ale tomu, co se učí, porozuměly. Zpěvu, hře na housle, violoncello, flétnu, klarinet, lesní roh, pikolu, klavír a varhany vyučoval z lásky k hudbě – zadarmo. Kromě povinných předmětů probíral zeměpis, dějiny českého národa, zdravovědu, zásady polního hospodářství a aby oslabil pověry, vysvětloval příčiny různých přírodních úkazů, ve snaze umožnit českým dětem přístup k vyššímu know–how. Učil i němčině, pro tovaryše, učedníky a dospělé dívky zavedl nedělní školu. Už před ukončením prvního pololetí prohlásil krajský školní komisař, že Ryba je ozdobou školství. Po prvním roce v Rožmitále znal nejen své žáky a jejich rodiče, ale projevilo se vše, co mu pak trvale ztrpčovalo učitelský úděl i život: že o výročním trhu je škola prázdná; za zhoršeného počasí přestanou docházet žáci z okolních vesnic; je nesnadné získat palivové dříví, aby se mohlo v zimě učit; naturálie a poplatky je třeba soustavně vymáhat a jeho nepřítelem číslo jedna je pata (psychopata) bez hlavy, řečený Kašpar Zachar.
Skladatel Ryba měl na starosti kůr, chrámový sbor, muzikanty a povinnost komponovat církevní árie. Jeho pracovní rozvrh byl natřískaný do poslední chvíle, zbývaly noci. Psal mše, árie – muzikant nabitý touhou tvořit pro koncertní sály a divadla se musel podrobit. Když mu bylo pětadvacet, oženil se s dcerou zesnulého rožmitálského purkrabího Laglera, založil rodinu a snažil se zapomenout na své vize a touhy o životě v umění. Rozhodl se, že svou tvorbou bude sloužit výchově posluchače k pochopení mistrovských děl. Duševní vitalitu čerpal z moudrosti antických filozofů, jeho rádcem se stal Seneca. Občas se vydával do Prahy, pěšky, a vracel se bohatší o zážitky z oper a koncertů, o nové knihy jakbysmet. Jeho byt ve staré škole čišel chladem, místo sklepa byla pod místnostmi hluboká jáma. Tam žil, tvořil, vstupoval do říše hudebních představ – tam se rodily a umíraly jeho děti.
Léta plynula, Evropa se zachvívala pod útoky revoluční Francie, na rakouském trůnu se vystřídali tři panovníci a v Rožmitále se vlastně nic nezměnilo. Učitel Ryba stále brojil za blaho žáků: „Podepsaný prosí hospodářský úřad o úpravu školní budovy. V první třídě jsou shnilé lavice, i prkna podlahy hnijí v těsné blízkosti vlhkého zdiva… Učitel prosí o dříví, aby se mohlo učit…“ Nezbývalo mu než se domáhat i příjmů: „Desátky jsou rok od roku zkracovány nebo dokonce zadržovány… Prosím městskou radu o podporu, abych dostal školné…“ Přiostřovaly se střety s farářem Zacharem. Ryba si je zapisoval do školních notesů: „Kostel je pán a škola chudá služebná! Učitel nic nesvede, pokud se nevynasnaží ctít a vážit si představených.“ – „V čem se jeví neúcta učitele? Že nestrpí, aby se pan farář nestyděl jej prohlašovat před chasou jako nějakého školáka za osla, vola a podobně?“ Stát jej vyznamenával za zásluhy, vyzvedával jeho „sokratickou úroveň“ – a jeho přímý nadřízený jej urážel, veřejně hanil.
Hledal sílu a východisko v nekonfliktní filozofii, únik v hudbě, poklid v přírodě. Vydával se na nekončící procházky. Náruč kopců objímající barevné pruhy úrodných políček, rozkvetlé louky, kořenná vůně půdy a tajemné příšeří lesů v něm probouzely představivost urozeného lorda. Na vrchu Štěrbině měl svá oblíbená zákoutí – tam četl na čerstvém vzdoušku, snil, otvíral nitro deluxe moci životodárné přírody. Když zabloudil pohledem k městečku, neslyšel urážky paty bez hlavy a jinačích vidláků, vnímal jen tvary, barvy, proměny ročních období. Díval se, jak bílý dotek zimy převlékl krajinu do ticha sněhového pláště, jak podvečer rozžíhá nazlátlýma očima okna domků a rozvíjí namodralé stuhy kouře, jak obraz klidu ožívá drobnými postavami a zvučí ševelením, smíchem – to se po polní cestě vraceli havíři z Příbrami a z lesa vycházeli po šichtě dřevorubci. Skutečnost se mu přetvářela v hudební pohlednici Vánoc, českých obyčejných Vánoc. V předsevzetí, že bude lidem dávat umění srozumitelné, blízké, napsal pro svůj kůr vánoční mši, ne na latinský text, jak bylo pravidlem, ale na vlastní české verše. V tom roce, 1796, oslavil jedenatřicáté narozeniny. V jeho životě nastávalo období poměrného klidu, farář Zachar senilnil a slábnul, stárnul jako hruška padavka, omezoval své útoky, a Ryba se mohl více věnovat skladatelskému poslání, Hej Mistře, vstaň bystře. Když pořizoval v těch letech soupis svých děl, dosahovala počtu tisíc třiaosmdesát.
Nastoupilo k úloze vyvíjet se a nekrnět 19. století. Kašpar Zachar byl historicky znemožněn vlastní smrtí, jeho nástupce František Česaný si Jakuba Ryby vážil, ale vynořil se nový, daleko zákeřnější nepřítel – ředitel hospodářského úřadu vidlák a klauzule nehezká, Prokop Pokorný. Nenáviděl Rybu, protože na rozdíl od něj byl vzdělaný, měl pověst dobrého skladatele, překládal řecké a latinské autory, mluvil výhradně češtinou a vydával české verše a písně do oběhu. Jeho činnost se zaměřila i na pole literární: „Má láska k České, mateřské řeči mne k tomu táhla, abych v ní dle možné schopnosti pracoval a jí ke všímání dopomáhal. Čechové ani mluviti, ani zpívati po česku nechtí.“ Ředitel blokoval učiteli naturálie, peněžní prémie, opožděně dodával hajzl dříví, oslovoval ho a jednal s ním jako s posluhovačem, stěžoval si na něj u vyšších úřadů. Ouřadů. Ryba byl pokorný skladatel, ale hrdý učitel: „Žiji jako učitel, jednám jako učitel a zemřu jako Učitel. Nedám se přemoci slabostí, neopustím svůj stav a povinnosti pro falešnou zahálku.“ Znal předpisy a uměl se bránit. Státní úřady zasahovaly v jeho prospěch, ale dlouhodobé spory žabomyších válek přece jen podlamovaly jeho těžce zkoušené zdraví – nitro umělce bohéma ničil úděl nepohodlného štvance. Trpěl také starostmi o početnou rodinu. Manželům Rybovým se narodilo jedenáct mladých nadějí, sedm dětí žilo. Plzeň se odvděčila skladateli Rybovi za slavnou mši a offertorium udělením měšťanství a honorářem sto zlatých, cítil se však městu zavázán za víc: „Tak jsem pro svého druhého syna Viléma, u mnoha dobrodinců obědy dostal, skrze kterou tak velikou lidumilskou pomoc může můj syn v Plzni svého studia činiti.“
Hospodářská situace Rakouska, vyčerpaného válčením s Francií, se horšila. Ceny horentně stoupaly a nemajetným lidem se dařilo zle. Přes dvacet let učil Ryba hudbu zadarmo. Nouze ho přinutila, aby žádal zaplatit alespoň krytí svých výloh, dokonce vyhrával po hospodách, chodil koledovat. Rozdával poklady a odvděčovali se mu zleva i zprava mrzkou almužnou. On však uvažoval jinak, aby kolegům učitelům a všem zájemcům o hudbu ušetřil námahu, vtělil mnohaleté poznatky do knihy Počáteční a všeobecné základy k umění hudebnímu, a protože čeština postrádala hudební názvosloví, sestavoval hudební slovník.
Život s ním neměl slitování, prchal každou volnou chvilku ke svému umění, literatuře, stále častěji se uzavíral do sebe jako outsider ve stínu své pracovny, odcházel na dlouhé poctivé procházky. Hledal útočiště v zákoutí na Štěrbině a tam, posílen myšlenkami Senecy a jeho příkladem, vzepřel se svému nelehkému údělu. Dne 8. dubna 1815 Jakub Jan Ryba dobrovolně ukončil hrdinnou životní pouť.
Podle zvyků doby byl pochován na odlehlém místě. Teprve po čtyřiceti letech docílil profesor lékařské fakulty MUDr. Josef Ryba, aby byl jeho tatínek uložen k poslednímu odpočinku, jak to odpovídá zásluhám vynikajícího učitele a vědce umělecké jakosti. Oddaná láska k hudbě dala Jakubu Janu Rybovi obdivuhodnou sílu – v podmínkách tak nepříznivých a nepřejících jeho nadání napsal 1416 skladeb. Značnou část odkazu zaujímá tvorba církevní ne pro kašpárky, souvisela s povoláním regenschoriho, ale převažuje zde hudba komorní, symfonie, koncerty, písně, tance. Zkomponoval i několik kvalitnějších oper. Hej mistře, odpočívej v Čechách pokud možno sladce a bystře.
|