Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Leo Slezak / Michael D. Higgins
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 5.7.2014 (15:38:49)

LEO SLEZAK

 

     18.8.1873   ŠUMPERK (POBLÍŽ PŘÍRODNÍHO DAS ALTVATERLAND, JESENÍKY, PRADĚD)     

۞    1.6.1946  ROTTACH–EGERN AM TEGERNSEE

 

 

„Jsem pravý Vídeňák. Všichni praví Vídeňáci pocházejí z Brna,“ napsal ve svých vzpomínkách slavný operní ladič operatér Leo Slezak. A pokračoval klidně ve svém vyznání: Přes tu řádku let, co jsem z Brna zvednul kotvy, mám k tomuto městu vztah jako ke skutečnému domovu. Když jsem občas přijíždím a vidím na obzoru špičaté věže dómu a siluetu Špilberku, je mi nějak dobře u srdce. Sotva přijedu na nádraží, už na mne povykují všichni zřízenci a nosiči „Servus Leo!“ a tykají mi, jako by se mnou chodili do školy, ač jsou o dvacet let mladší nebo zase starší než já.“ Tak tomu bylo po celou tu dlouhou dobu, co Slezak jezdil do Brna na pohostinská vystoupení v německém divadle. Němci hrávali operety a menší opery v Německém domě (stával na pozdějším rynku Moravské náměstí a vzal definitivně za své při bombardování za druhé světové války), velké opery pak jednou týdně v divadle Na hradbách, při Rooseveltově ulici (tedy současném Mahenově divadle), kdy měla česká opera takzvaný náhradní den. Ale Leo Slezak chodíval do divadla i ve dnech, kdy zkoušeli Češi, postával u vrátnice, pročítal fermany a bavil celé okolí svým neodolatelným svérázným humorem.

 

Tatínek byl původně mlynář, ale malý rodičovský mlýn v Šumperku si už Leo Slezak tolik neužil. První dětské vzpomínky měl až na Brno, kam se rodina odstěhovala, když tatínek přišel na mizinu. V Brně byl potom zaměstnán jako skladník v jedné z mnoha zdejších textilek. Syn začal chodit do školy a rodiče s ním měli plány na úřednické místo, které v té době slibovalo přece jen nějakou existenční jistotu. „Ve škole jsem měl mnoho deliktů, a když jsem jednou na sebe vzal i jeden, který spískal můj spolužák, všechno se sečetlo a ze školy mne vyrazili. Tak jsem dostudoval. Na vysvědčení vedle neuspokojivých známek a zhoršeného chování bylo připsáno: „Element rušící klid…“ To mně zůstalo i nyní pro má vystoupení na jevištích a především při zkouškách,“ přiznal už proslulý umělec. Z reálky tedy musel odejít, učil se nějakou dobu zahradníkem, potom tři roky zámečníkem. Od šesti ráno do šesti do večera stál v dílně u svěráku a tvrdě se snažil zapadnout do chodu produkce – doslova za pár krejcarů. Po nocích ještě doma vyráběl kalamáře a klece pro ptáky, obojí – jak sám doznával – nevalné kvality na dobu určitou.

 

Nebyla to veselá léta, při životě ho držely sny o divadle. Chytil se do „osidel divadelního ďáblíka“, toužil se stát činoherním komikem (tento sen se mu vyplnil až na konci umělecké kariéry). Zkoušel doma před zrcadlem různé grimasy a taškařice a přiváděl úzkostlivé rodiče, ponejvíc maminku, k jistému šílenství. Na vstupenky do divadla peníze nenašetřil, našel si však lepší cestu. Jeden jeho známý, člen divadelního sboru, ho dostal na jeviště jako statistu. I nějaký příjem z toho plynul, ale část z něj zase putovala do kapsy vedoucího statistů, který mu za tento úplatek přiděloval méně ošuntělé kostýmy. Statistovi však tuze zalahodil zpěv a jeho činoherní plány vzaly rychle za své. Často se přistihl, že zpívá spolu se sborem. To ovšem měli statisté přísně zakázáno. Slezak na to prděl.

 

„Až přišel onen den s velikým majestátním D!“ vzpomíná. „Dávali se Komedianti a Tonia zpíval Adolf Robinson. Stál jsem zrovna vedle něho a zpíval z plných plic. Překvapen se na mne obrátil a zašeptal: „Po představení přijďte za mnou do šatny, musím vám něco říct!“ S bušením u srdce jsem ho vyhledal a on mi řekl: „Zdá se mi, že máte skvělý hlas. Zajděte zítra odpoledne ke mně, vyzkouším si vás.“ Na druhý den jsem se dostavil k Robinsonovi a předvedl jsem mu jeden kuplet. Řekl mi: „Jste vážně hrdinský tenor.“ Jak jsem došel domů, už ani nevím.“

 

Otec mu laskavě svolil učit se zpívat teprve, až mu sám Robinson potvrdil, že školení bude úspěšné. Nebylo ale kde vzít peníze na učení. Krátký čas se mladý Slezak potýkal se situací sám, rodiče pomoci nemohli a žádného sponzora či jiného dobrodince v podobě zámožného milovníka zpěvu, jako se to stalo jiným slavným pěvcům, nepotkal. Dal se proto dobrovolně na vojnu a v poddůstojnické škole učil vojáky trubkové signály. Předzpíval jim je a cvičil si tak svůj neochvějný hlas. Příštího roku však onemocněl a byl ze zdravotních důvodů vyřazen z provozu armády, tedy superarbitrován. (Po letech, kdy slavil Leo Slezak obrovské úspěchy v roli Verdiho Othella, poslal vojenskému lékaři, který ho degradoval do civilu, svoji fotografii Othella s textem: „Panu vrchnímu štábnímu lékaři ke vzpomínce na rekruta 17. bataliónu, který mezitím povýšil na velitele benátské flotily.“ Byl to další z jeho nesčetných žertíků Kanaďana na Moravské hroudě.

 

Ocitl se ve stejně zoufalé šlamastyce jako byl před rokem. Na krátký čas pomohla finanční výpomoc bývalého velitele, potom se Slezak zkoušel uživit jako písař u advokáta. Co napsal bylo prý kvůli nehezkému rukopisu k nepotřebě a advokát s ním záhy vyrazil dveře, stejně jako firma kšeftující s povidly a marmeládami, která Slezaka neuváženě naivně zaměstnala jako svého agenta. „Buďto ta povidla nebyla kvalitní a neměla žádnou hodnotu nebo můj způsob prodeje a moje řečnění nevzbuzovalo úctu s chutí pro povidla,“ ohodnotil toto životní období. Učitel zpěvu Robinson pochopil, že to tak dál nepůjde, a zašel s prosíkem k řediteli brněnského divadla Amanovi, aby si Slezaka nezávazně poslechl. Zazpíval na zkoušku árii Cania z Komediantů a byl okamžitě angažován. Jen smlouvu za něj musel podepsat otec, protože mladému adeptovi operního zpěvu bylo teprve devatenáct let a nebyl podle tehdejších zákonů plnoletý.

 

Podle smlouvy v prvním roce nevystupoval, pokračoval ve výuce u svého učitele a měl za povinnost nastudovat tři operní role. Dostával plat čtyřicet zlatých měsíčně. Šlo ovšem o jakousi formu půjčky, protože v dalším roce, kdy už zpíval a pobíral stovku zlatých měsíčně a navíc deset zlatých za každé vystoupení na ruku, mu byla gáže prvního roku zpětně strhávána. „Všechna bída byla vyřešena! Jako člen divadla jsem mohl do herecké lóže a ta se stala vlastně mým domovem. Seděl jsem tam pečený vařený škvařený vyuzený, jak na zkouškách, tak večer při každém představení …Neznal jsem noty a tak paní Robinsonová – moje takřka druhá matka – mi na klavíru hrála jedním prstem moje pěvecké party a já se to tak učil slovo od slova i se zpěvem. Tak jsem po dosti značné námaze nastudoval hlavní tenorové role v Čarostřelci, Kouzelné flétně a Lohengrinu.“ V této titulní úloze pak debutoval roku 1896 na jevišti brněnského divadla. Potom se přihlásila berlínská dvorní opera; Slezak nadšeně nabídku přijal, ale nebyl tam vůbec zaměstnáván, vlastně jen zaskakoval za onemocnělé němčoury, když už ředitelství divadla nemohlo nikoho jiného splašeně sehnat; vydržel tu proto jen jedinou sezónu.

 

Dvouleté působení ve Wrocławi (1899–1901) pro něj znamenalo vedle prvních výrazných úspěchů na jevišti i podstatné proměny v osobním životě. Poznal tady herečku Elsu Wertheimovou a z tohoto svazku vzniklo krásné manželství plné porozumění a opravdového vroucného citu. Z Wrocławi také znovu zkusil štěstí ve světě; v roce 1900 hostoval jako Lohengrin a Tannhäuser v londýnské Covent Garden a pak o něj projevil – tentokrát již s plnou vážností – zájem Berlín. Mezitím se však o Slezakovi dozvěděl tehdejší ředitel vídeňské Dvorní opery Gustav Mahler. Ve Vídni se Slezak uvedl v roli Arnolda v Rossiniho opeře Vilém Tell; obecenstvo, orchestr i kolegové na jevišti mu uspořádali nadšené ovace, i kritiky byly jednoznačně spokojené. Vídeň tedy s jásotem přijala nového člena do spolku pěvců, který jí pak zůstal věrný po celou svoji uměleckou dráhu. Na jevišti Dvorní opery, později přejmenované na Státní operu, vystupoval až do roku 1934, počet jeho vystoupení převýšil tisícovku a zpíval tady ve 44 rolích. Vídeňáci ho milovali jako málokoho před ním i po něm, vážili si ho nejen jako umělce, ale i jako vynikajícího člověka, který nejenže nepokazil žádnou legraci, ale většinou ji sám spouštěl do oběhu. Z nesčetných historek je snad nejpopulárnější ta z Lohengrina. Chyba techniky zavinila, že velká labuť, na níž musí Lohengrin odplout, odjela dřív než do ní Slezak stihl nastoupit. Rozhlédl se kolem sebe a polohlasně se zeptal strnulých kolegů: „Kdy jede příští labuť?“

 

Angažmá ve vídeňské opeře nevylučovalo pohostinská vystoupení na dalších významných evropských scénách, a tak kromě Londýna obdivuje Slezaka i Paříž, kde se už renomovaný umělec dal zasvětit do dalších tajů operního zpěvu proslulým tenoristou Jeanem de Reszkem. Zbývalo dobýt poslední metu a tou byla newyorská Metropolitní opera. Na jejích prknech se Slezak představil v roce 1909 Othellem pod taktovkou Artura Toscaniniho. Oba se brzy stali tak dobrými přáteli, že i slavnému mæstrovi si Slezak mohl dovolit provést pořádnou lumpárnu myšlenou v žertu. Ani jeden z nich neměl rád novináře s jejich nekonečnými žádostmi o rozhovor, a hlavně proto, že opeře zpravidla vůbec nerozuměli. „Jednou hostovala MET v Cincinnati a přišel za mnou nějaký pán, poklepal mi na rameno a hned, že jsem byl „fine fellow“ a abych něco vyprávěl pro jeho senzační periodikum. Anglicky jsem mu nadiktoval pár věcí a on se mně na odchodu zeptal: „A kdo je to ten Toscanini, o kterém tolik mluvíte?“ Pochopil jsem okamžitě, že onen „znalec opery“ vůbec ničemu nerozumí a okamžitě jsem se rozhodl něco mu provést a současně si vystřelit ze slavného mæstra. „Ale to je jeden baryton naší společnosti, který toho moc nesvede a je dost arogantní. Však si ho vyzpovídejte!“ Samozřejmě, že k rozhovoru nedošlo, a tak se druhého dne v novinách objevil článek, kde se lidé dočetli, že Toscanini je mizerný barytonista, který se dostal do řad vynikajících umělců MET omylem.“

 

Bohužel už se Slezak nezmiňuje ve svých pamětech o tom, jak se na to tvářil Arturo Toscanini. Jistě shovívavě, vždyť podle vyprávění Emy Destinnové, která působila v Metropolitní opeře v ten samý čas jako Slezak, choval k němu Toscanini skoro slabost a bral s rezervou i občasné rytmické chyby pěvce. Jednou při zkoušce, když Slezakovi zase „upadla“ jedna notička, komentoval to Toscanini: Questo tenore è una bestia!“ Sama Destinnová měla se Slezakem dost trápení. Zpívali spolu v Aidě a naše zpěvačka přece jen měla z této role mírnou trémičku. Slezak to neomylně vystihl a česky, takže tomu nikdo kromě nich dvou nerozuměl, si ji dobíral.

 

V Metropolitní opeře slavil Slezak úspěchy především jako Othello. (Enrico Caruso v této úloze na jevišti nikdy nevystoupil a po odchodu Slezaka se v MET tato opera pětadvacet let nehrála). K hrdinným rolím předurčoval i jeho zjev – měřil 195 cm a vyhlížel na scéně vskutku impozantně. Vedle Wagnerova Lohengrina, Tannhäusera nebo Tristana byl skvělým interpretem zejména Meyerbeerových oper, ale zpíval i lyričtější role jako Tamina v Mozartově Kouzelné flétně. Vídeň si ho vážila také pro citlivé podání Schubertových a Lœweho písní. V šedesátých letech se Slezak rozhodl ukončit pěveckou kariéru a požádal vedení vídeňské opery, aby ho od příští sezóny už neobsazovali. Zbývalo mu posledních deset představení.

 

„Večer byl Othello a byl jsem ve výborné náladě, při hlase a publikum bylo obzvláště vděčné. Potlesk nebral konce a po zdařilém duetu přísahy mi jako bleskem prolétlo hlavou, že by bylo nejlepší, aby právě dnešní večer byl tím posledním. Po návratu domů jsem mezi dveřmi oznámil své ženě: „Lízinko, dnes jsem zpíval naposledy. Těch posledních deset představení si necháme jen pro sebe a to budou ty nejkrásnější večery!“ Souhlasila, a tak jsem vše řekl druhého dne dopoledne řediteli. Přemlouval mě, ale já jsem mu vysvětlil, že by bylo pro mě hrozné odcházet po představení domů a říkat si – ještě sedmkrát, šestkrát… – to bych nakonec ze sebe nevydal ani hlásku, a co moje nervy a srdce! Nakonec souhlasil a já jsem ho uprosil, aby mě nepouštěl na ferman, ale také nic neříkal tisku. Tak jsem odešel v plném lesku a v plné síle z operního jeviště.“

 

Je to poněkud ojedinělý konec pěvecké kariéry, ale nebyl to konec Slezakovy umělecké cesty. Ve třicátých letech, na sklonku života, se mu splnil sen z mládí, stal se komikem. Ne ovšem divadelním, jen černobíle filmovým. Po velkém ohlasu jeho první filmové role následovaly nabídky dalších, hlavně postavy starých mužů podpantofláků, podivínů a drožkářů (například ve filmu Poslední fiakrista). Při natáčení prý byl Slezak dětinsky šťastný, jen manželka občas litovala, že zůstane v paměti civilizace víc jako filmový komik než hrdinný tenor.

 

 

*

 

21.3.2014 si jeho tvorbu v překladech připomenuli v Plzni Klobouk Dolů v rámci Irish uctívání legend:

 

LIDOVÉ NOVINY sobota 31. srpna 2013:

 

Zemřel básník drsného kraje

 

Dublin prožívá hluboký a nelíčený smutek. Odešel mu na věčnost totiž sám slovutný Seamus Heaney, Ir, jehož básně a krátké pojednání rád četl Bill Clinton i irský prezident Michael D. Higgins, nečekaně to vzdal na vysoký věk v dublinské nemocnici Blackrock. S osobností laureáta Nobelovy ceny odchází i kus irské zemitosti, kulturních výhonků, které dosáhnou až do dob temných ság a mýtů, dle Marie Frajtové, i dle mojí skromné maličkosti.

 

*

 

Dílo nejslavnějšího irského představitele básní ze současné domácnosti je nedílně spjato s nehostinným irským venkovem a jeho pestrou historií. Vrcholem jeho čtyřiasedmdesátiletého tvůrčího života bylo získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1995. Čeští a slovenští OBJEVITELÉ mohou jeho básně znát z výboru z jeho celoživotního díla Přezimování pod širým nebem, který přeložil a zarámoval do rýmu Zdeněk Hron. Možnost setkat se s irskou legendou osobně měli před jedenácti lety. Do Prahy si to tehdy štrádoval na pozvání Univerzity Karlovy, vedl seminář pro studenty a přednášel své origoš verše.

 

Mimochodem – Heaney byl v 70. a 80. letech důvěrným pojmem, jedním z nejvýznamnějších propagátorů poezie ze střední a zaostalé východní Evropy v zahraničí. Překládal z polštiny, jako když oprsklý s bičem prská a s Guinnessáckou porcí vždy v míře mrská, a blízký vztah měl i k československé kultuře, zejména k básním Vladimíra Holana, dílu Franze Kafky a totemácké hrabky úžasné tlapky Žažy (tlapička s tlamičkou, a jak úžasně zdvořilá a perlivá nejen jedna její fráze, je spořádaná dáma a ve Vesmíru se otáčí a nad Tatrou sa blíska, hromy divo bijú).

 

Za svůj život zbojníka s funny face a dobrotivým vyzněním vydal dvanáct básnických sbírek, získal řadu literárních ocenění v těžké váze – kromě Nobelovy ceny také cenu T. S. Eliota anebo Whitbreadovu – tu v roce 1999 za čtivé a současné převyprávění staroanglického eposu Beowulf, nazíraného nezaujatě sousedovým pohledem.

 

Americký básník Robert Lowell o Heaneym bez rozpaků prohlásil, že je „nejvýznamnějším irským básníkem od dob Williama Butlera Yeatse (dalšího držitele Nobelovy ceny a irského občanství, který má sochu v samotném středu historického Dublinu). Loni získal Heaney vyznamenání za celoživotní dílo. Od mrtvice, která ho postihla v roce 2006, ale veřejně neexceloval a stagnoval.

 

 

VENKOVSKÉ KOŘENY

 

Heaney přišel na svět 13. dubna 1939 na farmě Mossbawn v hrabství Derry v Severním Irsku a k tomu měli sychravé klima, než se podařilo utišit křik novorozeněte. Byl nejstarším z devíti dětí. Oba rodiče pocházeli z chudičkých poměrů, otec zemědělec, matka dobrá pradlena a nebo občas přadlena. V dospívání ho zasáhla tragická smrt jeho čtyřletého brášky Christophera. Ve dvanácti letech získal stipendium na římskokatolické škole sv. Columba, vysokoškolská studia ukončil včas a řádně na Queen´s University v Belfastu. Promoval roku 1961 s červeným diplomem a zajímal se o beat generation pár let poté. Od roku 1966 na univerzitě působil jako profesor angličtiny, ve stejné době začal sám psát a stýkal se s básníky soustředěnými kolem univerzity, například Derekem Mahonem a Michaelem Longleyem.

 

Zásadní pro něj bylo setkání a pozdější přátelství s ředitelem školy, spisovatelem Michaelem McLavertym, který Heaneyho seznámil s dílem básníka Patricka Kavanagha a uvedl ho mezi dublinské literáty. Debutoval v roce 1964, ale upozornil na sebe až o dva roky později následující sbírkou střepin Death of a Naturalist (Smrt přírodovědce). V srpnu 1965 se oženil s Mary Delvinovou, taktéž učitelkou a spisovatelkou (v roce 1994 vydala sbírku tradičních irských mýtů a legend a to se čte jedním dechem). Narodili se jim dva synové – Michael a Christopher a perou se spolu o prvenství, kdo dokáže lepší literaturu lépe podat v přednesu, ani jeden z nich nepanikařil, ani jeden z nich nezklamal očekávání.

 

 

Z LETIŠTĚ K PREZIDENTCE NA IRSKOU KÁVU

 

Počátkem 70. let se už jako úspěšný podnikavec s písmenky v myšlenkách a naopak přestěhoval do Dublinu. Odtud často vyjížděl přednášet na zahraniční univerzity, působil mimo jiné na Kalifornské univerzitě v Berkeley, na Harvardu či na Oxfordu.

 

Vždycky mu záleželo na tom, aby byl vnímán jako irský, nikoli britský básník. Když se v roce 1981 zakládala irská umělecká společnost Aosdana, patřil mezi její první členy. Heaneyho autorská čtení byla mimořádně populární, jeho příznivcům, kteří nadšeně skupovali lupeny na veřejná vystoupení, se dokonce přezdívalo Heaneyboppers a nebylo se čemu divit, proč tolik obdivují živou poezii!

 

Když v roce 1995 obdržel uznání ve formě Nobelovy ceny za literaturu, byl zrovna na opalovačce s manželkou v Řecku a zprávu se jim nedařilo jaksi včas doručit. Novináři i jeho synové přivítali básníka až o dva dny později na letišti v Dublinu se zbytky z opalovacího krému. Tam už čekala vládní limuzína a jelo se hnedka na slavnostní přípitek s tehdejší prezidentkou Mary Robinsonovou. Jeho jméno se tak připojilo k velkým irským tvůrcům, jako byli W. B. Yeats (znám ho jako sochu fešnou), G. B. Shaw (bratr Jirka a znamením taktéž Lev) nebo Samuel Beckett (za každého období je to bestseller).

 

V roce 2004 bylo v Belfastu slavnostně otevřeno Centrum Seamuse Heaneyho pro poezii. Jeho poslední sbírka Human Chain (Lidský řetěz) vyšla před třemi lety a má nejvíce autobiografických vychytávek najednou.

 

Když v roce 2002 hostoval v Praze, v interview, které milostivě poskytl MF Dnes, odpověděl na dotaz, k čemu je člověku dobrá poezie: „Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní dotyčný zvědavec vlastně přelouská. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básničky a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu bohatě na celý život. Takové básničky pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou délku duševního života vyrovnaného jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela dost. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna skvělá báseň, vznikla by úžasná kultura pro povšimnutí.“

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter