PABLO CASALS

☼    29.12.1876    VENDRELL         ۞     22.10.1973    PORTORICO

Pablo Casals denně objevoval život všude, na každém kroku. Nevýslovně miloval moře – záhadné, obyčejné, krásné, nekonečně proměnlivé, které sledoval už jako mrně. Poprvé uslyšel Středozemní moře ve Vendrellu na katalánském pobřeží, kde se 29. prosince 1876 vyklubal mamince z bříška. Když dospěl, vzpomínal, jak celé dlouhé hodiny okouzleně pozoroval neúnavné vlny.

Jeho otec Carlos – učitel hudby v městečku sedláků, řemeslníků a drobných živnostníků – považoval za samozřejmé, že syn půjde v jeho šlépějích. Rodina proslula chudobou, skromností a láskou k malým dětem. Vedle Pabla si pořídili ještě osm synů a dvě dcery.

Čtyřletý rozumbrada vnímal hudbu ve vzácně harmonickém prostředí stejně rychle jako řeč. Tóny mu však přišly o dost zajímavější. Zpíval v chrámovém sboru a sedával vedle otce na lavici u varhan. Doma „Paulito“ trénoval na pianu a pravidelně hrál Bachův Temperovaný klavír. Časem se jej naučil zpaměti a celý život – jak bude vzpomínat – začínal svou každodenní práci nejmilejšími preludii a fugami z tohoto Základu vší hudby. Bach byl Casalsův hudební génius par excellence. Mentor nad ostatními rádci, jak na to. „Osvěžuje ducha a povzbuzuje nás, abychom strávili den v radosti a pokoji.“

S violoncellem se seznámil až v deseti, když do jeho rodné vsi přišli potulní kejklíři muzikálně vybavení a spustili na nástroje, nejčastěji vlastní konstrukce. Tehdy Casals – jehož jméno se později stane symbolem interpretační geniality – ustavičně vyprávěl o jednom nástroji dost podobném cellu. Přestal škemrat, až když uslyšel otcovo rozhodnutí: „Jasně Pablo, udělám ti violoncello.“ Na tomto nástroji zhotoveném z tykve a s jedinou strunou hrál Pablo písně, které mu složil tatínek. A nejen on, společně s otcem zkomponoval a zvelebil na únosnou míru i vánoční zpěvohru. To byl hnedka signál pro rodinu, aby Pabla poslala k některému z profesionálů na lekce hraní. Stal se jím barcelonský José Garcia, učitel městské hudebky.

„PAN“ CASALS

Od svého prvního koncertu v druhém největším španělském městě (5. srpna 1889), kdy mu bylo třináct let, se začínal na hudební scéně stávat osobností velikého významu. Místní kritik tehdy napsal: „Bez váhání mu přisuzujeme světlou budoucnost, bude-li i nadále rozvíjet klady a zase klady základy svého hudebního nadání s dosavadní oddaností.“ Je to první výstřižek, který mu maminka vlepila do zvláštního notesu, jenž je nyní součástí Mistrova archívu.

V patnácti odjel se svou přepečlivou maminkou do španělské metropole a záhy mu mecenáš hrabě de Morphy zajistil stipendium na bruselské konzervatoři. Hudební škola v belgickém hlavním městě se tehdy těšila skvělé pověsti v oboru smyčcových nástrojů a náležela k hudební špičce v Evropě.

Pablo se v Bruselu ohlásil u ředitele ústavu a druhý den absolvoval přijímací pohovor. Jak příjem probíhal? Předseda komise ho posadil do poslední lavice, aby počkal, až „lepší žáčkové“ přehrají předepsané skladby.

Koncem hodiny přistoupil i k němu a s neskrývanou hulvátovou ironií prohodil k venkovsky oděnému chlapci: „Tak ty jsi ten malý Španěl, který nám chce něco zahrát? A co to bude?“

Zaražený Pablo tiše odvětil: „Zahraju, co si budete přát, pane profesore.“

Zkoušející se rozchechtal. „Zdá se, že tenhle chlapeček zná všechno,“ odsekl uštěpačně a ostatní žáci se přidali k výsměchu.

Profesor začal vyjmenovávat skladby – za všeobecného pobavení – a ptal se mladého adepta, zda zahraje to či ono. Na Casalsův souhlas odpovídali studenti i přítomní učitelé novými výbuchy smíchu. Nakonec profesor prohlásil: „Tak nám, slavný cellisto, zahrajete Souvenir de Spa, ať něco uslyšíme od mladíka, který umí všechno.“ V té době šlo o jednu z nejzáludnějších skladeb violoncellové techniky. Bylo to virtuózní dílo Servaisovo.

Již po úvodních taktech se výraz přítomných zděsil a k poznání změnil. A když Pablo dohrál, setrvali jen v zahanbeném mlčení, neb na další reakce se nezmohli. Nato předseda komise požádal „pana Casalse“, talent, aby s ním laskavě odešel do vedlejší místnosti, kde měl svůj kabinet. „Jste skutečný talent, machr, co se tady jen tak nevidí, a pokud vstoupíte na naši konzervatoř, slibuji vám, že proti všem předpisům dostanete ještě letos Velkou cenu našeho ústavu.“

„Ne,“ zněla kategorická odpověď s rozvahou. „Zesměšnil jste mě a potupil před budoucími kolegy, nezůstanu zde ani chvilku, maucta!“

DOBYTÍ PAŘÍŽE

Po této příhodě a uvážlivé poradě s matkou Pilar Defilló de Casals, která obětavě se svým synem snášela všechna strádání, odjeli do Paříže. Hrabě Morphy se však cítil být uražen, že jeho chráněnec odmítal využívat ke svému prospěchu Brusel, a přestal ho tudíž podporovat.

Hrdý Španěl studoval v Paříži za nejobtížnějších podmínek. Přišel čas, kdy zůstal s matkou a nejmladším Enriquem bez jediného floka. Záchrana se zjevila ve formě krajana, který mu našel místo druhého cellisty v orchestru varieté Foliés–Marigny. Druhořadý stánek umění se projevoval kankánem.

Denně docházel Pablo pěšky z jednoho konce města na druhý do práce a zpět domů, aby ušetřil to nic za dopravní prostředky (vyšly by ho denně na 15 centimů). Když onemocněl chřipkou, musela matka prodat i své černé vlasy, aby měla z čeho koupit léky.

Starosti, nemoci, bída, ale i touha po domově je přinutily k návratu do Barcelony. Zde se na ně usmálo štěstí. José Garcia, Pablův dřívější učitel, odjížděl do Buenos Aires a právě hledal nástupce. Od té chvíle učil mladý Casals v městské hudebce, později na konzervatoři. Vydělal dost peněz, aby existenčně zabezpečil rodinu, a znovu se, tentokrát ve dvaadvaceti letech, vydal do Paříže hledat uplatnění. Odjel s doporučením ke slavnému francouzskému Charlesovi Lamoureuxovi.

Při první návštěvě uslyšel jen Mistrovu nevrlou odpověď: „Stavte se tu až zítra!“

Přišel tedy druhý den, dirigent seděl za stolem. Studoval Wagnerova Tristana a mladíkovi dával dobře najevo, že ho návštěva příliš netěší. Aniž by se otočil, zeptal se cellisty, co jako hodlá hrát. Odpověděl mu jako kdysi v Bruselu: „Co chcete, Mistře.“

Rozmrzelý dirigent mrazivě prohodil: „Lalův galakoncert“.

Jakmile Pablo spustil s celou svou energií a podivuhodnou soustředěností, důstojný Francouz se začal pomalu otáčet a pak napjatě až do konce poslouchal. A nyní přišlo to, co prý upjatý a věhlasný umělec učinil poprvé. Charles Lamoureux návštěvníka s potěšením objal: „Milý kluku, ty jsi génius. Budeš hrát na mém příštím koncertě!“

Stalo se tak v říjnu 1899. Pozoruhodný debut cizího, pro Francii neznámého mladého cellisty, se stal začátkem světové slávy Pabla Casalse, která nikdy nezanikla a už nezanikne. V několika dnech uchvacoval Paříž geniální smyčcovou a prstokladovou technikou. Lamoureux požádal Pabla, aby hrál i v dalších koncertech, které svým úspěchem předčily premiéru.

BARCELONSKÝ VZDOR

Do roku 1914 sídlil Casals v Auteuil nedaleko od Paříže, odkud podnikal dlouhé cesty po Evropě a Americe. „Hrával jsem jako ďábel. Měl jsem i 250 vystoupení za vražedný rok.“

Úžasná technika rozpoutávala bouře ovací v každém městě, kam zavítal. K práci přistupoval s mimořádnou odpovědností a nikdy nesnížil svoji uměleckou laťku důstojnosti k tomu, aby ohromoval obecenstvo jen řemeslnou technikou. Uváděl violoncellové koncerty Haydna, Boccheriniho, Schumanna, Dvořáka, Lala, Saint–Saënse, d´Alberta, M. G. Monna, Beethovena, Brahmse i E. Moora.

Casals se měnil na legendu. „Posluchači,“ uvádí Rudolf Tobel v díle Pablo Casals, „cítili z jeho umění takovou jedinečnou jiskru, že nepochybovali o setkání nejen s nejlepším žijícím cellistou, ale vůbec nejlepším výkonným hudebníkem. Všechny konzervatoře a akademie světa si považovaly za svoji čest počítat jej ke svým členům. Byl rytířem francouzské Čestné legie a členem desítek filharmonických společností.“ Především však zůstal schopným violoncellistou. A nikdy nezapomněl na svoji touhu po dirigování.

Již v době prvních úspěchů v Paříži psal svému příteli: „Jsem nesmírně šťastný se svým cellem, ale budu nejšťastnější teprve, až se dostanu k nejkrásnějšímu tělesu: k orchestru.“ Za několik let se jeho přání vyplní – bude dirigovat renomované „nástroje“ v Paříži, Londýně i New Yorku.

Casalsův lidský profil dotváří jeho nezměrné úsilí o zpřístupnění hudby širokým lidovým vrstvám. V roce 1920 se vzdal kariéry koncertního sólového umělce, aby mohl vybudovat proslulý Barcelonský orchestr. Projektu věnoval šestnáct let života. Zrod orchestru s vysokou uměleckou úrovní se vyznačoval přetěžkými problémy. Žádal o pomoc desítky zasvěcených tváří. Marně. Nakonec všechny významné muže, kteří mu podporu odmítali poskytnout, pozval na setkání, kde k nim pronesl tuto řeč: „Poprvé ve svém životě jsem vás o něco prosil. Promiňte mi, nežádal jsem to pro sebe, ale pro kulturu a čest naší země. Odmítli jste mou prosbu, ale to ještě není důvod, abych se vzdal svých plánů. Uskutečním si je sám.“

Na vlastní režii angažoval 88 nejlepších hudebníků a dal jim patřičné materiální podmínky. Ještě sedm nebo osm let po založení tělesa dotoval Casals jeho provoz obřími sumami, ale – a to považoval za rozhodující – Orquestra Paul Casals rozdával lidem radost a pohodové rozptýlení.

„Několik let po vzniku orchestru jsem začal s něčím jiným. Měla to být jedinečná organizace sloužící pro blaho pracujících. Vydal jsem se za odborovými předáky, kteří projevili zájem o kulturu. Byli to inteligentní jedinci a opravdu pracovali ve prospěch svého členstva. Zprvu však nemohli pochopit můj záměr, poněvadž se jim zdál příliš štědrý a velkorysý. Namítli, že když dělníci budou platit ročně šest peset, nic se za ty peníze nepořídí… „I tak mi dáte víc, než zaplatí boháč za svůj lístek!“ Začínali koncertem v sále pro dva tisíce osob a záhy zajížděli do největších průmyslových oblastí Katalánska. „Hudební“ organizace odborářů, která navštěvovala Casalsova vystoupení, se rozrostla na 300 tisíc fandů!

„Po skončení sezóny vyšlo najevo, že z hudby, kterou jsme jim hráli,“ vyprávěl Casals reportérce britského periodika Sunday Times Jacksonové, „si nejvíc zamilovali „mého“ Bacha!“

Šťastnému umělci však nebylo souzeno prožít klidné stáří ve svém milovaném Španělsku.

ZA OBČANSKÉ VÁLKY

se neohroženě postavil proti frankistickému režimu. „Nevinná krev, která teče, a slzy obětí nespravedlnosti jsou pro mě důležitější než moje hudba a všechny moje violoncellové koncerty dohromady.“ Právě 18. července 1936 dirigoval v Barceloně poslední zkoušku Beethovenovy IX. symfonie. V okamžiku, kdy sbor začal zpívat, se objevil zmocněnec autonomní vlády a diktoval Mistrovi, že se koncert nesmí uskutečnit, neboť „v ulicích se může každým okamžikem začít střílet; musíte co nejrychleji vyklidit sál!“

„Protože nevím, kdy se opět sejdeme,“ řekl Casals účinkujícím, „navrhuji provést symfonii až do konce“. Dostal nadšenou odpověď. Síní se valilo „Si, si, señor.“

Společně zpívali nesmrtelnou hymnu na bratrství, zatímco v barcelonských ulicích a tolika jiných městech zahajoval fašismus hnusný bratrovražedný boj 20. století.

Casals s duší vrchovatou úzkostí z hrozící tragédie a na protest proti násilnickému režimu odešel v roce 1939 do exilu v jižní Francii. Usadil se v městečku Prades.

„Začala šílet a řinčet druhá světová válka. Mohl vycestovat do Ameriky – ale neudělal to. Připadalo by mu to jako útěk; jeho povinností bylo vytrvat, i když ho čekání často přivádělo do nebezpečenství.“ (Josef Müller–Blattau: Casals). Až do své smrti žil dobrovolně ve vyhnanství.

Thomas Mann kdysi ve své vzpomínce na Casalse napsal: „Tu není stopy po „útěku“, po neutralitě v problémech lidstva, žádné stopy po sklonu prodávat se, který tak často charakterizuje ten drahý, malý svět umělců, říkající „hraji tomu, kdo mi štědře zaplatí“.“

V roce 1956 se odstěhoval na Portorico, kde založil tradici pokrokových hudebních festivalů, jež dodnes nesou jeho jméno. Ve veřejné, protiválečné činnosti mu nezabránilo ani zklamání, ani vysoký věk. Ještě v roce 1962 podnikl mírové turné po Americe a Evropě, aby burcoval svědomí světa proti zpátečnictví.

Desítky zemí ho vyznamenaly nejvyššími poctami. V roce 1958 mu udělila čestný doktorát Karlova univerzita. V Praze koncertoval několikrát. Dodnes pamětníci vzpomínají na jeho vystoupení v dojaté Lucerně, kdy nezapomenutelným způsobem zahrál Dvořákův violoncellový koncert. Snad prvním umělcem ze socialistického bloku, který za Casalsem přišel, byl náš violoncellista Miloš Sádlo.

Casals prohlašoval: „Vím, že svým uměním žádnou reakční vládu nepodkopu, ale možná, že moje hudba bude mít úspěch tam, kde slova nic nezmohou.“ A své ideje proměňoval ve skutečnost. „V roce 1971 dokončil svoji Hymnu na mír. Jeho láska patřila vždy všem lidem!“ (Das Beste, Stuttgart).

„Nepovažuji za žádnou zvláštní zásluhu, že jsem byl v jedenácti letech umělcem. Měl jsem vrozenou schopnost, hudba bujela ve mně, to je všechno. Nezasluhuji žádného uznání. Můžeme žádat jen jediné uznání za to, jak využijeme svého talentu.“ A Casals, který zemřel krátce před chystanou oslavou svých 97. narozenin, svůj talent nepromarnil.

Na třicet monografií a bezpočet studií, jež o něm vyšly, spolehlivě zachycují životopisná fakta a jeho odhodlání nevrátit se do rodného Španělska, dokud bude u moci Frankův fašistický režim. Jeho život výstižně charakterizoval Picasso, umělec s tak blízkým osudem: „Přemohl čas, aby zůstal věrný sám sobě.“