PADESÁTNÍK Z ROKU 2010.

Dnes je 28.12.2007, a právě jsem se rozhodl psát, váhání bylo dlouhé a nyní padlo mé rozhodnutí……

Tento román je trochu sci-fi a trochu voní životem, je to náhrdelník z perel a každá perla, černá nebo bílá je ztrátou, či nálezem, je to putování časem a uznáním dílu Jacka Londona – Tulák po hvězdách, které se mě hluboce dotklo (zatím jsem o tom nikdy nikomu neřekl), a i když už to je dlouhých (nebo krátkých třicet let) co mi náhoda tuto knížku podstrčila, vzdávám jí dnes hold a píši…Píši své vyznání ke svobodě a nesvobodě… K životu a neživotu….

Je pár minut po půlnoci , první den roku 2014, právě končím poslední řádky „Padesátníka z roku 2010“ a jdu si se svými nejbližšími připít, u půlnočního přípitku jsem zase chyběl, mé srdce chtělo a má mysl mě nabádala (jak dítě a žena - srdce je dětinské a žena vždycky ví co chce) mé chybění bylo mým přáním dokončit, jen ty poslední řádky…

Kapitola první – ortodoxní mládí.

Právě zvonilo, první zvonění třetího ročníku gymplu…Zase spořádaně sedíme v lavicích, tak jako minulý rok, nikdo si nikam nepřesednul, je vidět, že všichni vyhovují všem, jak dokonalá idylka…Tři řady lavic po dvou, celkem nás je skoro čtyřicet, někteří už odpadli, co se dá dělat, třeba umí něco jiného než jen sedět a naslouchat a papouškovat a poslouchat. Jsme sehraný tým a našim soupeřem je každý z profesorů, jsme sehraní, ale jenom, když jde o profesorský sbor. Ve skutečnosti zde v uvozovkách válčí dvě skupiny, tzv. „Bratrstvo kočičí pracky“ a „Šípáci“, každý z nás zná Foglara…No a pak je tu ten střed, který nepatří nikam, spolužáci bez názoru, kteří jdou vždycky tam, a za těma, kdo zrovna vítězí, no vítězí je možná silné slovo, snad momentální převaha. „Bratrstvo kočičí pracky“ je upřímné a holduje pivu, kartám, všelijakým vylomeninám a uznávají kamarádství, „Šípáci“ jsou také upřímní, a neholdují pivu a alkoholu, ani kartám, chodí do přírody a také uznávají kamarádství, no a ta poslední skupina mých spolužáků a největší, jsou bez názoru. Ale když jde o zásadní věci proti profesorskému sboru, pak vždycky dojde ke shodě mezi „Bratrstvem kočičí pracky“ a mezi „Šípáky“, no a těm bez názoru nezbývá, než se přidat.

Je poslední den třetího gympláckého roku. Nikdo nevypadnul, jen odchází jedna „Šípačka“. Vrací se s rodiči do Makedonie. Bude mi chybět, ne proto, že jsem „Šípák“ ale proto, že to je mé dvojče, ne pokrevní, ale datem narození , a vůbec, má stejné myšlení jako já, že by ta numerologie fungovala? Tomu nevěřím! No, jak jsem zjistil, bude chybět i spolužákům z „Bratrstva kočičí pracky“ a dokonce i spolužákům ze střední vrstvy…no jo no….To je prostě život!

Chystáme se k maturitě. Profesoři již dopředu upozorňují, že to nebude sranda, že budou přísní, bodejť by ne na třídu, která jim skutečně dala zabrat. Co se týče mé osoby, bojuji s češtinářem, jo, jo…Byl jsem drzý a vyzývavý. Jenom si z toho zkoušení pamatuji a pleskanci suší lítali kolem uší, a to mi napovídala skoro celá třída, jenom ho nemám zrovna moc v lásce, nějaký Červenka…toho fakt nemusím. Tak jsem dostal čtverku z češtiny na pololetí, dobrý start k maturitě…Měl jsem jedinou známku, a to z výkladu…vliv VŘSR na utváření českého státu…No, to téma mi hodně smrdělo a vypořádal jsem se s nim po svém, tak proto ta známka.

Dnes vyhlásil Červenka gympláckou soutěž v psaní veršů..jo, jo, to je život, mám chuť se přihlásit, ale co to je verš? Nevím co to je verš, ale za to vím, co to je pomsta! Tak dnešní den čtu verše a zkoumám jejich rytmus a zjišťuji, že to je jak hudba. To prostě musí sedět, žádná arytmie, buď je to verš, nebo próza…No protože je mi o rok víc než většině spolužáků a právě čistím boty špinavé z toulky lesem, přemýšlím nad svým prvním veršem…

A napsal jsem Bodlák…

Dnes slavím sám svých devatenáct let,

přinesl jsem si bodlák z hor…

tahle krása nechutná jak med

a není to zrovna sladké kytky vzor

Že nevoní jak růže,

něžnost nikdy nemoh znát

píchá kde jen může

a přece je krásný

jako svět

a život

co mám rád….

No a světe div se, upřímnost vyhrála, hodnotitelem nebyl jen Červenka, vyhrál jsem a u maturity už pak v klidu prošel, ale pane profesore, stejně Vám moc děkuji!!!!! Naučil jste mne poezii.

Kapitola druhá – sny a toulky, vzdělání.

Trmácíme se vlakem do Sokolova na skoro třídenní festival country a folkové hudby, na celostátní kolo Porty. Jsme utahaní, ale vlak zní hudbou a veselou náladou, k ránu jsme vytuhli. Bylo nás pár z Třince, je to přece jen kus štreky, přes celou republiku. Ale nadšení dokáže překonávat všechny překážky a cestování nám vůbec nebylo cizí.

Konečně na místě, celé město je plné nám podobných typů, lidí, co milují hudbu a svobodu, pozdravy dlaň a palec, ortodoxní nadšení a nechuť k přetvářce a snobismu, takové novodobé děti květin, jen s tím rozdílem, že žijí v nesvobodné zemi, nechuť k „paďourům“, pak stačí slůvko narážky na současnost a je veselo, mříže vězení dávají vychutnat i úzkému paprsku slunce, deroucímu se do žaláře temnoty, Porta, festival konaný pod rouškou SSM ( socialistického svazu mládeže).

„Dobré ránko! Vstáváme!“ Zavolal Kolčava při vjezdu do vlakového nádraží. Jsem sebou trošku cuknul, tenhle budíček byl nečekaný.

„Co? Co se děje?“ málem mi vypadl spacák z pod hlavy.

„Konečná, vystupujeme“ stačil ještě Kolčava zahlaholit, než ho můj spacák trefil.

Luboš a jeho brácha Slávek už byli vzhůru a balili všechno, co bylo vybaleno a roztaháno po kupé.

Trápil nás děsný hlad, tak první kroky vedly k bufetu na nádraží. Měli teplé párky, tak v nás zmizely s několika krajíčky chleba. S teplem v žaludku se procházíme ulicemi Sokolova a hledáme stadion. Všude proudí davy lidiček v maskáčích s telety a usárnami na zádech. Těšíme se, tento svátek hudby je jen jednou za rok.

Usadili jsme se v amfiteátru pod širým nebem a maratón hudby mohl začít. Bratři Ebenové, Bratři Nedvědi a Brontosauři, AG Flek a spousta, spousta dalších, každý den od dopoledne dlouho do noci, a pak pokračování v místě noclehu, na stadioně, veselí střídalo veselí, kytary zněly a měnily ruce, co je ovládaly. Zaujala mě skupinka z východního Slovenska, z Košic a Prešova. Hráli krásně, uměli dokonale zpívat české písně česky, občas si kytaru vzala do rukou jedna černovláska s očima jak uhel, fascinoval mě její temperament. Jen jsem tak na ni občas kouknul, naše oči se jako by náhodou na chvilku setkaly, ale neoslovil jsem ji, jen se usmál. Také se usmála, a pak jsme se v těch davech očima hledali, celé tři dny. Možná čekala, že něco řeknu, ale dočkala se jenom mlčení a úsměvů a pohledů.

Porta skončila. Každý se loučí s každým, stisky rukou, těšení se na další setkání. Ani naše skupinka nedělala nic jiného, našli jsme spoustu nových kamarádů. Trošku mě lechtalo u žaludku, hledal jsem očima v davu tu východňárskou tmavovlásku. Konečně! Naše oči se setkaly. Poslal jsem úsměv na rozloučenou. A najednou koukám, rozběhla se ke mně, zastavila přede mnou podává mi starou vstupenku s propiskou a povídá: „Prosím Ťa, daj mi svoju adresu.“ Překvapen a neschopen slov jí podávám lístek s adresou zpět. „Maj sa, napíšem Ti“ ještě řekla a zmizela v davu.

Od návratu z Porty domů už uplynul týden. Mám co dělat. Připravuji se na zkoušky na Vysokou školu dřevařsko-lesnickou do Zvolena. Budou to již mé druhé přijímací zkoušky. Ty první nedopadly. Snil jsem o tom, že se stanu lesákem. Ještě před začátkem prázdnin proběhly přijímačky v Brně, na Vysoké škole zemědělské, fakultě lesnické. Jaké bylo mé zklamání, když jsem třesoucími se a nedočkavými prsty otevřel obálku a četl…“Pro velký počet uchazečů ….NEPŘIJAT….“ Vím, že, co se týče znalostí jsem přijímačky zvládnul dobře, problém byl jinde. Lesníkem se mohl stát jen ten, kdo měl otce lesákem a pokud ne, další kritéria byla zřejmá….dokonalý kádrový profil rodičů (lesáci přece v té době provázeli například ruské generály a naše komunistické pohlaváry při lovu vysoké zvěře a museli splňovat přísné požadavky naši vládnoucí a dobrotivé strany). Nesplňoval jsem ani jednu z těchto podmínek. Je pravda, že v rodině jsme lesáky měli, ale to se nepočítalo, byli to mí prastrýcové, kteří sloužili za první republiky na Zakarpatské Ukrajině. Zahynuli střelbou pytláků. A druhá podmínka nebyla splněna také. Mamka byla od mého narození v invalidním důchodu (měla zánět srdečního svalu – endokarditidu), původně zdravotní sestra, samozřejmě nikdy v komunistické straně nebyla a otec vystoupil po osmašedesátém roce, a tak se dostal na černou listinu.

Vysoká škola ve Zvolenu vyhlásila druhé kolo přijímaček, protože v prvním kole se jí nepodařilo naplnit požadované stavy studentů. O vzdělání na této škole byl malý zájem. Byla to hodně technická škola s těžkými předměty , hodně matematiky, deskriptivní geometrie, strojařiny, analytické chemie, organické chemie, fyziky a další a další, protože dřevo je materiál přírodní a v různých směrech má různé vlastnosti. Vědělo se, že je to těžká škola, a proto se tam uchazeči báli hlásit. Pro mě to byla jediná šance, jak se vyhnout dvouleté vojenské základní službě a zároveň studovat obor aspoň trošku příbuzný lesnictví. A tak šprtám a dávám do toho vše.

Sedím u stolu a všude kolem mně rozložené papíry a otevřené knihy. Černá káva v půllitru voní a já se trošku protáhnul s rukama za hlavou, zhoupnul se v židli a na chvíli se zakoukal rohovým oknem do zahrady. Žiji zde již odmalička, tak už ani nevnímám projíždějící nákladní vlaky, koleje vedou hned za zahradou. Je to velmi frekventovaná trať Bohumín – Žilina a dál na východ.

Mezi papíry na stole dominují dva dopisy od Iky (Ivetky Šálkové), dívky z Porty. Je z Prešova , na chvíli se oddávám snům a myslím právě na ty koleje, co vedou až k ní.

Píše mile a krásně, láska na první pohled. I to je důvod, proč chci ty přijímačky zvládnout, být jí blíže. Ve chvilce odpočinku si ty dopisy pročítám znova a znova, až už je znám skoro zpaměti. Také poslala pár svých fotek z toulek po lesích, z toulek se svými kamarády a kamarádkami. Těší se, že budu ve Zvolenu a píše, že tam, na lesnické fakultě, má kamarády a že jim o mně řekne, že mně vezmou do party a nebudu sám.

Koukám do jejich skoro černých očí, které mně z fotografií hypnotizují a přemýšlím nad tím, co je to za dívku, že mi šlape cestičku v prostředí, které jsem si ještě ani nevybojoval.

„Petře, oběd ! “volá mě mamka ke stolu. Přiznám se, že už mi kručí v břiše, studium dokáže člověka vyhladovět, tak se rychle zvedám a jdu do kuchyně.

Na stole už voní hovězí polévka s nudlemi, tu já rád.

„Tak jak Ti to jde?“ ptá se mamka.

„Jo, docela jo, už mi toho moc nezbývá. Do středy to určitě zvládnu.“ říkám a foukám lžíci s horkou polévkou.

„Díval jsem se už do jízdního řádu, přijímačky jsou od devíti ve čtvrtek, tak pojedu něco po půlnoci, jede tam přímý rychlík, až do Zvolena, tam budu někdy kolem čtvrté ráno.“

„Tak snad Ti to vyjde“ starostivě odtušila mamka a šla vypnout troubu, ze které se linula vůně pečeného kuřete.

Je půlnoc, ještě středa, v 00.23. hod ve čtvrtek mi odjíždí rychlík do Zvolena. Mám ještě cca 20 minut čas. Lístek už koupený, sedím na tvrdé dřevěné lavici a pozoruji lidi. Je tu jeden týpek, který mě zaujal. Před chvíli zavřeli nádražní restauraci a všechny vykázali do veřejných prostor. Sedí, ale nečeká, jen se opírá sám o sebe, je zřejmé, že necestuje nikam, maximálně tak do říše snů. Kdybych uměl malovat, udělám skicu, ale na to si netroufám, a tak jsem vytáhl jen svůj sešit a psal slovíčka, co mi k němu seděla.

Nádraží

Tady se

zastavil čas,

čas

v prostoru

mezi zdmi,

zem krytá

kachlemi,

špačci si

dávají sraz.

Špačci

z cigaret

a opilý muž

z nádražní

restaurace

chystají

kabaret.

Opřel se

o zeď

a tupě

hledí,

co dál….

Kachle se

houpou

pořád blíž,

k zemi se

sune

níž a níž…

spal.

Scénu

dokresluje

křoví

z lidí

bez

myšlenek,

snad,

kdo ví.

Vlak 00.23

už houká,

všichni se

zvedají,

jen piják

do prázdna

kouká,

víčka mu

padají.

Vestibulem ztichlé nádražní haly zaznělo burcující hlášení, můj pozorovaný objekt ani nemrknul, ani záškub v koutcích úst….skutečně spal a hodně tvrdě. Zítra, vlastně už dnes ho čeká stejně náročný den. Odněkud získat peníze a znova se opít. Tento člověk má svoji pětiletku už dávno dopředu naplánovanou. Možná to ještě proloží nějakým tím výkřikem na fotbale nebo v hokejové hale.

Nastupuji do půlnočního rychlíku a přemýšlím, jak se mi dnes povede…Vím, že cestu prospím, musím se dobře vyspat, to naštěstí umím, usnu kdekoliv, když si řeknu….

Podřimuji a jen v zastávkách, když mi do tváře zasvítí lampy z nádražních perónů a chvíli svítí, když stojíme, na malý okamžik procitnu a registruji, kde jsem. Bát se, že přejedu svou zastávku nemusím, je to konečná, konečná mého světa, teda zatím, zatím jsem sám nikdy nebyl dále. Tak vnímám v polospánku jednotlivá nádraží….Třinec, Žilina, Vrůtky, Martin, Bánská Bystrica a konečně zjišťuji, že už stojíme nějak dlouho, stáhnul jsem okno, vyklonil se ven, vlak opouštěli poslední pasažéři. Byl jsem na místě. Obloha začínala blednout, byly čtyři hodiny ráno.

Sbalil jsem svých pár „švestek“, to znamená jen taštičku s doklady, abych se mohl u přijímaček legitimovat a pak, abych měl čím psát. Nádražní bufet otvírali až za dvě hodiny, spát se mi v nádražní hale nechtělo, potřeboval jsem už na čerstvý vzduch, tak si říkám, kouknu, jak to kolem vypadá. Je doposud vlahá srpnová noc, vane teplý větřík, jak obloha jasní, hvězdy začínají blednout. Vpravo od nádraží však doposud nádherně září osvětlený Zvolenský hrad. Je vážně pěkný. Usedám na lavičku v parčíku u nádraží a ještě na dvě hodinky upadám do lehkého spánku.

Městečko začalo ožívat, jezdily autobusy, lidé spěchali do práce, ožilo i nádraží. A po dvojité černé kávě v kelímku ožívám i já. Uvelebil jsem se na lavičce před nádražím, s klidem usrkávám horkou hořkou kávu a pozorují chodce kolem. Trošku přemýšlím, co který z nich bude dnes dělat, pozorovat lidi je můj koníček a kratochvíle a nyní nesmím myslet na přijímačky, musím být klidný. Když se stávám pozorovatelem, zapomínám na své vlastní problémy, a to mi moc pomáhá. A dá se toho kolem sebe vidět tolik! Jen se umět dívat.

Je čas jít. Před nádražím vidím ukazatel, malou cedulku se šipkou a nápisem Vysoká škola lesnicko-drevárská vo Zvolenu, vydávám se tímto směrem, zjišťuji, že je to pouhých pár uliček od nádraží. Na vstupních dveřích je vylepen seznam uchazečů, sjíždím ukazováčkem po seznamu a nacházím své jméno. Je už půl deváté, fajn, akorát.

Usedám do lavice a rozhlížím se po okolních tvářích. Hned je mi pár obličejů sympatických. Říkám si v duchu , jestli se dostanu a oni také, tak to bude asi zajímavé studium. Vždycky dám na první dojem, jaký ve mně zanechá, člověk, kterého vidím poprvé.

Vlak si to frčí, až teď mohu vnímat tu krásu okolí, cestou zpět, odpoledne, všechno je zalité sluncem, jen občas, když se vřítíme do tmavého tunelu, kterých je tu vskutku dost, se mi zdá, že ve větší temnotě jsem se nikdy neocitnul , a pak zase, když z něj vyjedeme, nevidím okolní nádherné skály a stromy pro ten úžasný jas, a tak chvílemi oči přivírám, chvílemi otvírám dokořán, abych zachytil alespoň maličký paprsek světla.

Z přijímaček mám dobrý pocit, snad to vyjde. Děsím se možnosti, že bych měl skončit na dvouleté vojenské službě, všechno, jen to ne, děsím se blbců a lidské blbosti, blbosti, která je často ostatním předkládaná jako rozhodnost a síla, děsím se davů, kdy dav se skládá z lidí, co už nemají mozek, snad jen nějaký kolektivní cíl, kdy každý z nich už nepřemýšlí za sebe…toho se vážně děsím.

Vím, že je ve mně kus samotáře, občas mi to někdo vyčte. I moje mamka mi občas říká: „Jsi jako škeble, nevidím do Tebe“ když se mě snaží třeba jen pohladit, ucuknu. Nevím….nějak tímto způsobem neumím dávat city najevo. Radši jí, když třeba odpočívá, nachystám „šunknfleka“, a to ona ocení, když jsem jí ho připravil ve svých deseti, byla překvapená, jen jsem odpozoroval, jak takové rychlé jídlo chystala pro nás, pro své děti, třeba na večeři. Večeře byly vždycky krásné, to když jsme byli ještě menší. Čtyři caparti kolem stolu, prakticky po dvou letech stupínky, dřevěná deska na stůl, na to pořádný hrnec s míchanými brambory, před každého půl litru kyšky, to byly večeře. Nebo vajíčka naměkko a krajíček chleba s máslem a se solí a s čerstvou pažitkou.

Jak tak jedu těmi tunely, tak se usmívám. Jednou jsem si to vajíčko schoval do kapsičky od pyžama a šel s ním spát. Ráno povlečení špinavé a já natahoval moldánky. Mamka mě začala hubovat:“ Co jsi to prováděl?“ s těmito slovy mě vytáhla z postele a začala převlíkat povlečení s nádherně žlutými fleky.

„Nic, maminko, chtěl jsem to vajíčko zahřívat a mít kuřátko“.

V ten moment mamka přestala hubovat a rozesmála se, pohladila mě po tváři a konejšivě mi sdělila pro mě tehdy úžasnou novinu:“ To už nejde broučku“.

Proč to nejde, mi došlo až později, a tak mám rád vajíčka na měkko a nezamýšlím už s nimi žádné další vývojové kroky.

Do konce srpna zbývá jediný týden, netrpělivě čekám, kdy zazvoní pošťačka a předá mi doporučený dopis s výsledkem mých přijímaček ve Zvolenu. Čekám každý den, nějak se to protahuje a začínám být nejistý. Už se vidím, jak pochoduji na buzerplacu v přijímači….zavřený, udušený, ztracený….

Slyším štěkot našeho podvraťáka Zoriny, fenky co dala každému…sice pouliční směs, ale úžasně chytrá, ví, že se nesmí toulat, vždycky když mě potká na náměstí, dělá, že mě nevidí a pádí domů, proleze ze zadu pod plotem a když vcházím přední brankou, už čeká, vrtí ocasem a tváří se, že tu sedí odjakživa. Její štěkot hlásí uniformu, také ty uniformy moc nemusí. Měla pravdu, pošťačka přináší doporučené psaní. Tuhle chvílí jsem už jednou zažil…dychtivě a napjatý trhám obálku….a s úlevou čtu…PŘIJAT!….

Má radost neznala mezí, běžel jsem to sdělit mamce a ta, když slyšela tu novinu, si také oddechla. Pak jsem se zavřel ve svém pokoji a psal dopis Ice. Zápis bude 4. září, přihlášku na studentské koleje, mám poslat do konce srpna. Napsal jsem jí, že za ní jedu, do Prešova, ať je doma, že pak někam společně vyrazíme, někam do okolí. Se zalepenou obálkou spěchám na poštu, času už moc není. Rozhodně nemám čas čekat na její odpověď. Vím, že vyjedu jen tak naslepo, buď u sebe doma bude, nebo se budu jen tak toulat po okolí a třeba cestou zpět se ještě jednou u ní zastavím, adresu mám. Není co ztratit a navíc, díky přijímačkám jsem si letošní prázdniny moc neužil, potřebuji vypadnout z města, někam do lesů, jít někam, to je jedno kam, jen tak naslepo, nespěchat, spát kde skončím den, probouzet se v ranní rose, vařit si čaj z toho co dá les….Byl jsem najednou plný energie a elánu, prostě natěšený na všechno, co mi přinese příští týden.

Hned druhý den odpoledne, s teletem na zádech (batoh z první světové) a s kytarou v ruce se loučím s mamkou. Řekl jsem jí, že jedu do Beskyd. Milosrdná lež, měla by obavy a bála by se, kdyby věděla, že se toulám někde po východním Slovensku a sám.

Nasedám do osobáku směr Žilina. Je to takový modrý Pantograf, koukám z okna a obdivuji „své“ hory. Míjím úpatí Kozubové a vzpomínám na chvilky prožité se Šípáky. Na krku mám na stříbrném řetízku zavěšenou čtvrtinku stříbrné mince. Další čtvrtinky mají Danka, to mé dvojče makedonské, tahle čtvrtinka se toulá někde v Makedonii ve Skopje, pak Luboš a Kolčava, zrovna někde spolu vandrují pod Kozubovou, mají ještě času dost, dostali se na stavební do Brna, kvůli veletrhu se tam začíná o hodně později než na jiných vysokých školách.

Už končí Česko a začíná Slovensko, zastávky Svrčinovec, Čadca, Nové Mesto nad Váhom, Žilina. Koukám, že mi rychlík ujel, zase jednou nečekal na přípoj. Ale já nikam nespěchám, je mi to docela jedno. Není ten, pojede další. Prohlížím tabuli s odjezdy, další až po půlnoci, nevadí.

Nakukuji do nádražního bufetu, co tam mají…nějaké ty párky, to by šlo, to je klasika. Zaháním hlad buřtíkem s hořčicí a třemi krajíčky chleba, na pití, jak tak koukám jedině pivo, tak jsem si jedno dal. Než odcházím, ještě si kupuji několik svazků korbáčíků, ať mám něco na cestu.

Rozednívá se. Koukám s úžasem, projíždíme Vysokými Tatrami. Nádherný pohled, takové hory my v Česku a na Moravě prostě nemáme. Dech se mi tají, když vidím ty štíty, jak se tyčí do obrovské výšky a strmě, připadá mi tady z té úžlabiny, kterou vedou koleje, že ty hory podpírají oblohu. Bylo to krásné probuzení do dalšího dne.

Je ráno. Na nádraží v Košicích už je rušno. Cítím, že to město žije. Temperament lidí tohoto města se sčítá a vyúsťuje ve zvláštní nepopsatelnou atmosféru. Jsem na východním Slovensku a je to znát všude kolem….

Moc toho sebou nemám…spaní pod širákem, kotlík….zajel jsem vlakem kousek za město a vím, že týden se tu budu jen tak poflakovat…..Našel jsem si pěkný bukový lesík a trajdám tam a zpět….vidím, všude kolem sebe bílé ryzce, ryzec peprný…tak jsem si rozdělal malý ohníček, trošku špeku jsem rozpustil a na to je naházel….nemusím pepřit, jsou hodně ostří…jako by sám pepř…..

S plným žaludkem pokračuji kousek dál…Je mi krásně a vím, že tyto chvíle mi už nikdo nikdy nevezme….

Stojím nad studánkou a mám žízeň….Naklonil jsem se a dlaněmi nabírám tu křišťálově průzračnou a chladivou tekutinu, najednou mám pocit, že mi někdo dýchá za krk a skutečně…v odraze hladiny studánky….nade mnou cikán se sekerou v ruce…Opatrně jsem se narovnal a zjistil jsem, že jsem vyšší než on…..Héj gadžo, dobrý den Vam prajem….V jedné ruce mám kytaru a jsem připraven ji obětovat a použít jako obrany schopný prostředek….Kouká úplně fascinován mou čtvrtinkou mince na krku….Héééj, predáš? Nie niepredám, tohle nie je na predaj….Hééj zahráš? To mohu….usmál jsem se a byli jsme kámoši….Zahrál jsem „Kde jsou ty starý časy“ od Kapitána Kida….A tak se dělají kámoši….

Trošku jsme si povídali, ….A čo ty tu s tou sekyrou…ÁÁÁ… třeba drevo narúbať na zimu….čakám kedy to urobí vedlajšia obec….potom drevo len vypožíčám…

V duchu se směji…A vím, že vypůjčit je na věky….

Východní Slovensko je nádherné….I lidé…I s těmi Cikány jsem se sžil, už věděli, že se tam toulám… Gadžo s kytarou a čtvrtinkou mince na krku…..Vlastně jsem poznal kraj mých prastrýců, pak už je hranice a Zakarpatská Ukrajina….v té době zrovna se rozšířil krkavec do našich zemí…od .řeky Uh….je to velký a hodně inteligentní pták…..Poprvé v životě jsem ho spatřil v Beskydech, když jsme se s Kolčavou a Lubošem učili na chatě k maturitě….To bylo v květnu…..jo, to byli Šípáci……

Viděl jsem kolem kukuřičná pole…dnes budu baštit pečenou kukuřici….

Po týdnu stráveném v lese, se postupně vracím, opět Prešov. Bylo mi krásně, samota je krásná, ale nesmí trvat příliš dlouho. Zvoním u dveří jednoho panelového bytu. Otevřel mi brácha Iky.

„Ahoj, je Ika doma?“

„ Ahóóój“ a skočila mi do náruče.

„Pojedeš se mnou? Aspoň kousek?“

„ Áno, odprovodím ťa.“

Bylo to nádherné odpoledne, zajela se mnou až do Margecan a koupali jsme se v přehradě Kysak. Přehrada házela zářivá prasátka na naše tváře, skály kolem byly dost vysoké a voda byla hodně studená. Ale v té době mi říkali vodní poutník Tarka. Vždycky a všude jsem lezl do vody, nezáleželo na roční době.

Seděli jsme vysoko nad hladinou Kysaku a hřáli se na slunci.

„Hej, Peťko, keď budeš bývať vo Zvolenu, mám tam svojich kamarátov, študujú lesničinu, neostaneš sám.“

„Budu rád“ řekl jsem a zadíval jsem se do jejich černých očí. Byl jsem oslepen jasem slunce a odrazem vodní hladiny. To černo v těch očích byl dokonalý kontrast a obrovské tajemno. To byl pohled, ve kterém se topí úplně všechno, bezedná hluboká a tmavá studna.

Vracím se domů, pro mamku, jakoby z toulky po Beskydech a jen já vím, o co jsem zase bohatší, o lásku, co ve mně roste, o nové pohledy na svět, o poznání, i o ty přírodní cikány. Vím, že stále jsem ta škeble, jak to říká mamka, že do mě nevidí, co je mi drahé ukrývám před světem, ono, když se to tak vezme, tak perly rostou ve tmě, ne na výsluní.

Doma jsem si vybalil a lehnul a spal a spal…Člověk má žít stále na doraz…a tak to dělám, a vím, že tak to u mě bude celý život…jednoho dne nevstanu, ale o tom už nebudu vědět.

Je září, konec prázdnin a můj vlak si to frčí přímo do Zvolena. Má studia pokračují a vojna nehrozí. Ale je fakt, že jsem se posunul trošku na východ. Čím dál na východ, tím krutější podmínky pro svobodný život a svobodné rozhodování. Ale těším se na tváře, doufám, aspoň některé, které jsem potkal na přijímačkách, pár lidí mi tam bylo opravdu hodně sympatických.

Náš studijní kruh čítá asi dvacet lidí. Ti, které jsem chtěl vidět sedí vedle mě. Po zápise se již dáváme dohromady. Dadi, Bebo, Krtek, Lee, Medvědice, samozřejmě jsou to jenom přezdívky….vzniklé až časem, ale na vysvětlování není prostor. Život plyne a lidé získávají jména, která si zaslouží. Ne ta, která jim nadělili rodiče.

Dnes jsem měl návštěvu, na kolejích, první rok máme ubytování automaticky, další, to se ukáže.Bydlím se svým spolužákem z gymplu, s Vladem. Je to takový hodně snaživý jedničkář. Ale známe se.

Vlado šel otevřít dveře. „Hezký večer prajem, je tu Peťo?“

„Ano, je“ odpověděl Vlado a zavolal mě.

„Prosím?“

„Ja som Brčo, Peter Šiška, som tuná na lesničině, a posiela ma Ika. Vraj si kamarát“.

Usmál jsem se a říkám“Ano, jsem kamarád a jsem také moc rád, že tu jsou kamarádi Iky.“

Je konec září, náš kruh je skutečně výjimečný , sladili jsme se okamžitě.

„Hej, Peťo, čo robíme? Vraj za Zvolenom sú hradiská, len třeba ísť do hory.“ navrhla Dadi. Je z Prievidze a vskutku dívka, která si zaslouží pozornost. Vždy plná humoru a neposedný díblík.

„Ano, tak to by šlo“. Nebyl problém dát dohromady náš studijní kruh číslo 9 a večer byl skutečně kouzelný. Největší práci nám dalo dostat na vrchol soudek piva. Ale nakonec všechno vyšlo. Místo bylo úchvatné, skutečně staré zbytky hradiště, ve vápencových skalách, v dubových porostech a svahy byly tak příkré, že sudy by skutečně válet nešlo, asi by nás to proředilo více než zkouškové.

Vytvořili jsme z kamenů čarodějný kruh a zapálili ohniště. Kytary zněly, kdo co uměl, dal k dobru, bylo to takové první seznámení, kdo je kdo. Slovenčina, moravština i čeština, dokonalá míchanice, ale všichni si rozuměli. Setmělo se a oheň dohoříval, bečka byla dopitá a začal houkat sýček. Podmanivá atmosféra nenechala nikoho z nás na pochybách, že nám začal skutečný a svobodný studentský život, daleko od rodičů. Byl začátek semestru a my jsme se už znali.

Blíží se zápočtový týden, není zrovna jednoduchý. Na tuto školu se dostal každý, protože byla těžká a nebyl o ní zájem. Dokonce i Krtek, vyhublý blonďák, syn komunistického papaláše, se tu dostal bez maturity, podmínečně. Maturitu si dodělal až později. Docela „vybíjokno“ . Možná to dělal otci na truc. Doděláváme rysy z deskriptivní geometrie, úlohy z matematiky (například statistické metody), je toho dost.

Dřevo je zvláštní věc,. Není to kov, v každém směru má jiné vlastnosti, v radiálním, tangenciálním, v každém také vypadá jinak. Jiné vlastnosti v tahu, v tlaku a tak dál a dál. Máme za sebou poznávačky dřeva. Poznat na kousku dřeva, co je buk, nebo akát, nebo švestka, třešeň, olše a pojmenovat latinsky. Poznat je podle kůry. Přiznám se, že tohle mě bavilo ze všeho nejvíce.

Zápočtový týden byl krutý, ale kupodivu jsme všichni prošli a indexy se zaplnily potřebným počtem podpisů tak, abychom mohli být připuštěni ke zkouškám. To pravé ořechové teprve začíná.

Slovo zkouška vzniklo od slova zkoušet to, ne být zkoušen. To je holá studentská pravda. Pár termínů je, tak občas se chodilo i naslepo, abychom pokoušeli štěstí. To já velmi rád pokoušel a nakonec z toho byly i děkanáty, ale štěstí stálo vždy při mně a nikdy jsem se nevzdal. První rok prošel a já s ním, i když uši byly odřené.

Běží třetí semestr mých studií. Jedu za Ikou do Košic, mrzne až praští, Ika má návrh, že zajedeme na jejich nedostavěnou chatu v Levoči. Tak jedeme, není tam ani elektřina, ještě díry ve zdi a nepředstavitelný chlad nevytopené budovy. Necítím se zrovna nejlíp. Škube mě trošku v uchu, starý problém. Lehli jsme si vedle sebe a cítíme, že to tak nemůže dlouho zůstat. Objali jsme se, a pak jsem ji svléknul. A před bránou, ještě panic, mi prasknul ušní bubínek. Asi toho bylo moc najednou. „Prečo si ma vlastně vyzvliekal?“ mi znělo ještě pár let. Promiň, řekl jsem. Vrátili jsem se domů k nim a její mamka, zdravotní sestra, viděla, jak mi teče z ucha, i když jsem se to snažil skrýt. Nebyla hloupá, a řekla Ice, že to není sranda, byl to pro mě velmi nepodařený vandr a zanechal hluboké rány na duši. Asi Hrabal by to popsal lépe. Pak už jsme se moc nevídali a nakonec mi napsala, že někoho poznala. Nikdy mi to neodpustila. A já sobě jen velmi zvolna.

Tak se cpu antibotiky, tento třetí semestr již nežiji na kolejích, ale na privátu, malá sklepní místnost, záchod v chodbě, zima a vlhko. Jsme tu já, Bebo, Krtek a Lee. Žijeme jak se dá, podzim byl fajn, brambory pod postelemi z brigády, musím přiznat, že by vydržely až do jara, a také jsme chodili na houby. Trošku jsem to kluky učil, sbírám od svých sedmi let. Ve sbírání hub jsme se střídali, nezapomenu, jak jsem se jednou vrátil o něco dříve z přednášek a vidím Krtka, jak krájí houby do guláše. Koukám a nevěřím svým očím, spletl si žampióny ovčí s muchomůrkou hlízovitou, beze slova jsem ten hrnec vzal a šel ho vylít do záchodu, myslím, že to byla docela slušná dezinfekce. Nevěřícně na mně koukal, a pak, když jsem mu řekl, co krájel do guláše, utíkal znesvětit právě houbami dezinfikovaný záchod, poblil se při představě, co by způsobil. Od té doby jím jen to, co si nasbírám sám.

Bydlení s kluky bylo fajn, ale byla to sklepní místnost s okýnkem na úrovni chodníku, a vlhko a chlad. A já bojoval s uchem, a pak jednoho dne přišly komplikace. Dostal jsem čtyřicítky a venku bylo mínus dvacet. Pro mé tělo, rozdíl šedesáti stupňů. Věděl jsem, že je čas na návrat domů, k mamce. Jezdil jsem tam moc málo, ale teď už to nešlo odkládat. Zastávka autobusu k vlaku byla nedaleko, držel jsem se tyčky autobusové cedule a každou chvíli se mi zdálo, že už se neudržím. V nohách křeče, já čtyřicet, venku mínus dvacet. Dorazil jsem na nádraží, s vypětím všech sil koupená jízdenka na rychlík do Třince a těšení se na teplo. Koženka v kupé byla povleklá jinovatkou, ještě vlak nevytopili. Vnímám už svět jenom zkratkovitě, nějak to musím přetrpět.

Nemusím říkat, jak se tvářila mamka, když mě spatřila. Dojel jsem do ráje. Pak komplikace, když teploty klesly, přišly bolesti ledvin…celou noc v kruhu jsem prochodil, nakonec jsem to asi vyčůral a vrátil se do normálu, následky nezůstaly. Jen vzpomínka na bolesti.

Je dobré si pamatovat bolest. Je dobré vědět, co se může stát. A když to zažiješ na vlastní kůži, pak věříš.

Strejda, tehdy lékař a biochemik, později, okresní hygienik mě proklepal a řekl, jsi o.k., potěšilo mě to. Bylo to krásné být doma v péči mamky, nabíral jsem sílu a pomaličku se začal chystat na návrat do Zvolena.

Vrátil jsem se, kluci byli stále v pohodě, já přemýšlel, co udělám se zkouškovým, měl jsem toho moc zameškaného.Byl jsem tam jen čtrnáct dní a mám zprávu, že mamka je v nemocnici, vracím se.

Zase domů, mamka leží v nemocnici, usmívá se, když mě vidí a říká mi, ať jsem hodný na tátu, že toho hodně prožil a sděluje mi tajemství, o kterém se v rodině nehovořilo. Nevím proč, ale když odcházím a říkám ji, zase příště, vím, že už žádné příště nebude.

Jediné místo, kde mohu studovat je studovna v hlavní budově vysoké školy, na privátě to prostě nejde, tam, do té sklepní místnosti se my čtyři kamarádi vracíme vyspat a poklábosit o uplynulém dnu. Sedím a louskám skripta analytické chemie. Mám to určitě radši než vojenskou přípravu. Jsme zařazeni k motostřelcům. Jeden den v týdnu musíme protrpět na buzerplacu. Minulý týden to bylo docela kruté. Kluci měli bečku a jeden si donesl zbytek piva ve džbánku a zavřel ho do šatní skříňky. Pak si chodili trošku doplnit hladinku a zapomněli džbánek se zbytkem piva na skříňce. Všichni postaveni do pozoru posloucháme zuřícího podplukovníka Viciána. Kto to bol? Řval a žádal odpověď. Tak nikto? Vy niktoši! Pak jen procházel před řadou mlčících v pozoru a říká…Ty, ty, ty…vystúptě si! Ste vylúčení z katedry. V té chvíli jsem si říkal, že čím dál na východ, tím je to horší.

Opět jsem se pohroužil do studia, denní příděl byl cca 100 stránek. Měl jsem co dělat. Bylo známo, že analytická chemie byla jedním z sít na této vysoké škole.

Je večer, vaříme si bramborový guláš z brambor z brigády, uskladněných pod našimi postelemi, tedy lépe řečeno, já ho vařím. Kluci povídají, byli na pívko a Krtek líčí své dnešní zážitky. Neuvěříte…za hospodou mi dala za pivo. Byli jsme zvědaví, Kdo? No byla sice trošku tmavší ale to byla jízda, chlubí se. Tak na Tvé zdraví, říká Bebo a ťukají si lahváčem. O týden později Krtek utíkal pro antibiotika a opět se připíjelo na zdraví lahváčem. Už máš tu maturitu? Ptal se Bebo Krtka. Mám, byla to sranda. Víme své a usmíváme se. Občasné výbuchy smíchu tlačí slzy do očí, a také ta cibule do guláše. Hold vlivný tatínek papaláš a Krtek živel a asi dělal otci věčné naschvály. Chtěl žít jinak než jeho otec a dával to patřičně najevo.

Zkouškové končí, pro mě fajn, sice s jedním děkanátem, ale hlavní je, že to je za mnou. Na známkách nezáleží, jen prolézt a odřené uši se časem zahojí. Krtek skončil, byla to jen otázka času. Nešel studovat, ale chvilku si užít. Možná bude zase nějakou dobu na jiné škole.

Před vraty u vchodu do privátu mě čeká domácí. Mátě tuná telegram, strká mi ho do dlaně a rychle utíká.

…prijed mamka umrela…tata

Jedu domů a vím, že doma už není doma. Otec je trošku zmatený, skutečně si dokázal uvařit jen čaj. Hlava otevřená, ale praktický život ho teprve čekal. Nějak bylo, nějak bude, říkám si, do Zvolena se mi už moc nechce. A stále mám svůj sen, lesařinu. Trošku pak otec vyváděl, začal hledat a zkoušet vše, co nemohl, když byl s mamkou. Zvolen jsem přerušil ze zdravotních důvodů, měl jsem půl roku čas. Pokouším se přestoupit na Lesnickou do Brna. Podařilo se, uznali mi hodně zkoušek, no budu o dva až tři roky starší než mí noví spolužáci, dosáhnul jsem svého, tam kam jsem se hlásil před Zvolenem jsem se nakonec dostal. Sny se občas plní.

Brno, to je krásné město, připadá mi jako úžasná, obrovská vesnice. Sídliště jen na okraji, jinak domky. Má teta v Jiráskově čtvrti a světoznámá vila Tudendgharta. Chodím kolem ní každý den.

Teta pronajímá horní byt svého domu studentům, ale mi se stýská po životě na kolejích. Vím, že se tam brzo usídlím.

Kohoutovy koleje jsou moc fajn, vnímám to velmi intenzívně, po zkušenostech ve sklepním bytě ve Zvolenu. První půlrok v Brně jsem strávil u tety v Jiráskově čtvrti, ale ten skutečný studentský život mi moc chyběl. Dostavěli nové budovy kolejí, a tak jsem se mohl přestěhovat. Úžasné, nádherné, dvojáky, kuchyňka a wc a sprcha a zase dvoják.

S Oldou jsem se shodli okamžitě. Když všichni šíleli a šprtali, my si dali nohy na stůl a otevřeli sedmičku červeného. Je z Týniště nad Orlicí. Chytrý kluk, ale bez táty, ten mu odešel, když byl malý, tak jen mamka a brácha. Později jsem pochopil, že mu moc chyběl. Nepoznal autoritu.

Studuje se mi moc fajn. Je to možná tím, že většinu předmětů mi uznali, chemii, nauku o dřevě, matematiky, prostě vše z čeho se na lesnické lítá. A také trošku platím za rebela. Čekáme na Akademika Vyskota. Už má zpoždění čtvrt hodiny,netrpělivě čekáme v aule.

„Akademická čtvrthodinka uplynula“ zavolal jsem mezi spolužáky.

„Nevím jak vy, ale já jdu pryč“ zvednul jsem se z lavice a odcházím. A světe div se, za mnou celá aula.

A pak mě ještě překvapilo, když se na příští přednášce Akademik Vyskot omluvil za zpoždění.

Nastal čas lesnické všestrannosti, byla to mezinárodní lesnická soutěž na půdě Brněnské lesnické vysoké školy. Dostal jsem za úkol provázet lesáky z Polska, z vysoké školy lesnické v Poznani. Proč? Protože jsem polsky rozuměl.

První naše setkání bylo docela nedůvěřivé, nechápali, že jim mohu rozumět, jejich řeči. První jejich otázky byla:“ Ty šlyndzok“, píši to radši jen foneticky. Ne, Čech, odpovídám a usmívám se. Nemají moc naše „tutajší“ Poláky v lásce. Tak to bardzo dobrze. Nenapadá mě nic jiného, než je pozvat na známou uličku, „Na Českou“, jak zvláštní název v centru brněnské metropole. Vlezli jsme do „Špalíčku“ a začali s pívky. Moc jim to chutnalo. Waldek říká: popijeme našego špyritusu, říkám, o.k. Vracíme se na koleje. Pak dvě decky jejich pití a já přišel na svůj pokoj a padnul na postel, Olda mi pak říkal, že mi sundal boty. Fakt kámoš.

Další den nastal, já už se vzpamatoval a Waldek čeká dole u dveří a směje se na celé kolo. Pak mě ještě na soutěži hodně překvapil….

Je docela chladno, koukám jak se daří našim. No, co bych povídal. Všechna mužstva při střelbě na hliněné holuby mířila, jen Waldek pálil od pasu a vyhrál. Byl to neskutečný koncert. Stále veselý, i po včerejšku, dvoumetrový blonďák. Pro mě bylo zážitkem potkat takový samorost. Ale myslím, že ani Waldek nebyl mnou zklamaný. Rozloučil jsem se s Waldekem a Henrykem jak jinak než decovkou toho jejich devadesáti procentního špiritusu. Už jsme se pak nikdy nesešli, ale zážitek to pro mě byl. Pochopil jsem jak pijí Poláci. Našinci spíše to pivo, oni byli snad jediní, co pivo neničili sirupem. To je oblíbený zlozvyk Poláků. Byl jsem jim moc vděčný, že pili jak pili a nezkoušeli prznit české chutě.

Sedíme o přestávce mezi cviky a Franta líčí své teorie.

„Dravec na obloze je kýč“. Pak dodal „včera jsem na Lednici zastřelil Kormorána, no to se nedalo žrát. Byl tvrdý jako… nedopověděl, vešel asistent, možná dobře, že neslyšel. V té době hnízdilo pár kormoránů v ČSSR jen na lednických rybnících.

„Až se vrátíte z bramborové brigády, budeme pokračovat ve cvičeních, co se týče myslivosti, před zkouškami vás čeká zápočet. Pan profesor Hromas slíbil, kdo chytí živého zajíce vlastními rukama při odlovu do sítí, dostane ho ihned.“ Ne zajíce, ti šli za tvrdé devizy do Holandska, ale ten zápočet.

Ukončili jsme hodinu smíchem.

Jedeme na Vysočinu na bramborovou brigádu, na týden. Přes den fyzická práce , vesničky maličké, hospody skoro nikde. Skončili jsme večer a jako správná parta hledáme možnost sebe vybití a sobě vypití. Velký problém. Nejbližší hospoda je v sousední vesnici. Nějak šíleně střízliví jsme tam dorazili. Bylo však už něco po půlnoci. A hospoda tmavá a zavřená. Bušíme na dveře a okna. Svitl nám plamének naděje, rozsvítilo se. Vyšla trošku kulatá dáma v županu,a spustila“Co vy tady? Už je zavřeno! Já také chci spát.“

Franta na ni chvilku koukal jako na zjevení, a pak pronesl spásnou větu:“Paní, vy jste anděl a odměna za naši dlouhou cestu“. Paní se zasnila a řekla:“ Ach jo, tak pojďte.“

Narazila novou bečku. Odcházeli jsme ve čtyři ráno a nikdo z nás nevěděl kudy zpět v tom cizím prostoru, v té krásné a tmavé noční krajině na Vysočině, žádná světla, prostě nic.

Razili jsme si to tou temnotemnou nocí cestou necestou. Před námi je nějaký potůček. Musíme ho přeskočit, říká Franta. A skočil jako první. Po kolena ve vodě. Musíte skočit dál… dodal dovětek za svým nezdařeným skokanským pokusem. Na řadě byl Standa. Zůstal po pás ve vodě. Až pak nám došlo, že se snažíme přeskočit rybník. Co nejde přeskočit, musí se obejít.

Náš pracovní výkon při sběru brambor dokonale odpovídal prožité noci. Ale byli jsme bohatší o nový prožitek a ten nám už nikdy nikdo nevezme. Červené oči z nevyspání a koutky úst to cukalo při myšlence na skoky do dálek. Jiří Raška by z nás měl radost.

Je zase zkouškové, hektolitry černé kávy, kruhy pod očima. Vyšší spotřeba toaletního papíru. Nějak jsem to dal ani nevím jak. Jedu za bráchou do Olomouce, studuje medinu , jeho žena, se bude vracet z porodnice se synem.

„Musí přijít do čistého“, řekl brácha. A tak jsme celou noc drhli koberce, ještě teď cítím odřené kostky na prstech obou rukou. Padla láhev lékařského špiritusu s jeho trestí bylinek, prý to je jako Whiska. Bylo to skutečně kvalitní pití, ráno všude čisto a hlava nebolela.

Pokračuji do Třince a vím, že synovec Lukáš bude hodně zdravý.

Sedím u řeky. Olše (pro nás zdejší vždy jen Olza). Vedle mě štíhlá tmavovláska. Právě odmaturovala a dostala se na zahradní architekturu. První rok v Jihlavě, pak do Lednice. Sylva se opřela o mé koleno a já ucítil přítulnost jejich ňader. Začalo to mezi námi jiskřit. Začínám ze sebe shazovat ten nezdar s Ikou. Všechno chce svůj čas. I návrat ztracené sebedůvěry. K řece chodíme stále častěji, také do kina, těšíme se na sebe a stále si máme o čem povídat. Trapné ticho neznáme. Sylva je premiantka, na gymplu samé jedničky , ale veselá, normální, nehraje si na královnu ze Sáby. Vyprávím jí o svém otci, jak páchal sebevraždy, jak ho STB uneslo na jednu horskou chatu, jak se radši nechal zavřít na psychinu, aby už na něho nemohli, aby sestra mohla dokončit gymnázium. Prostě si povídáme o životě. Vypráví mi o svém otci, jak se její matka rozvedla, o bratrovi. Cítím, že je na matce dost závislá.

Svět je jako kytka, která právě rozkvétá. Sylva má ráda kytky a já také. Vracíme se od Olzy a je už k večeru, sedli jsme si na lavičku a…Její plná ňadra a mé nenechavé ruce, docela ji to dostalo, ty zóny nenechavé, s koleny daleko od sebe.

„Sylvo, tak jak bylo?“ ptám se, když za mnou přijela na studentské koleje, na Kohoutky.

„Jo bylo fajn, zkoušky jsem dala, dnes se mi nechce na víkend jet domů, za mamkou. Můžu zůstat?“ řekla a odhrnula záclonu a koukala ven z okna na padající kapky deště, smáčející okno...

„Můžeš, Olda odjel domů, do Týniště nad Orlicí, něco ukuchtím v kuchyňce, vedlejší pokoj je také prázdný, Jarda Komárek, jel také domů“ do Jeseníků, kamarád z rodu lesáckých rodin.

Se spolubydlícím, Oldou jsem si dával každý večer sedmičku červeného. Jedna mi tady zůstala.

Stydlivost po pár deci se někam opilecky vypotácela. Byla to krásná noc. Jen ráno na prostěradle jediná krůpěj.

Vyprovodil jsem Sylvu k vlaku, na nádraží.

„Tak Sylvo, doufám, že se Ti líbilo“ a letmo jsem ji políbil.

„Líbilo a moc“, objala mě a já myslel, že v tom velikém vesmíru neexistuje nic silnějšího.

Prázdniny na sebe nenechaly dlouho čekat. Přišel jsem o bráchu, Sylva měla slzy v očích, když jsem jí to řekl. Sjížděl nesjízdný jez na řece Morava v Olomouci. Já nebrečel, nějak mi to nejde, ale zůstalo to ve mně.

„Zajedeme si někam?, možná Maďarsko, Balaton?“ prostě jsem chtěl vypadnout a mít v hlavě něco jiného, než ty poslední smutné události.

„Ano“ řekla Sylva a přitiskla se ke mně trošku více.

Vlak si to drncá, směr Budapešť, na klíně Sylvy je svetr a pod ním má ruka, na mém klíně je bunda a pod ní ruka Sylvy. Ten chlap naproti na sedadle němě zírá a možná jen ve své fantazii si představuje, co se zrovna děje. No, celkem nic, jen dva zamilovaní si jedou vlakem a už to trvá dlouho.

Budapešť byla krásná, už začínal kvést obchod, trička, rifle, co hrdlo ráčí. Děti komunistického ráje koukaly jak Alenka v říši divů.

Konečně v kempu. Tak máme maličké áčko, jen pro nás dva. Jazyková bariéra je neskutečná. Možná proto jsem jeli zrovna sem. Abychom byli sami pro sebe.

„Jé, to je největší rybník světa“ ohodnotil jsem situaci, když jsem byl do půl pasu ve vodě, asi 100 m od břehu. Bylo tam spousta lákadel, ale za draho, šlapadla, tenis, ryby na grilu. Nic pro studenty.

Naše Áčko se v noci chvělo vibracemi. A rána byla krásná. Slunce nad tou sladkou louží.

Ale všechno někdy nějak končí. Šel jsem zaplatit. Můj údiv byl veliký, chtěli po mně nekřesťanské peníze, prý, že jsem s přívěsem. My, študáci s malým áčkem. A prý s karavanem a s elektrikou? Nešlo se s nimi domluvit. Vedle byli němci a balili to.

Poprosil jsem je. „Bitte, Rechnung durch Zaun „

Usmáli se a účet mi podali, tak jsme svobodně vycestovali od slavného Balatonu. Kdo chce moc, nedostane nic.

„Prosím, ať už jsme doma“, sténala Sylva a bylo vidět, že ji fakt není dobře. Cesta vlakem zpět domů byla vážně nějaká divná. Sylvě se dělalo každou chvílí špatně.

Křeče u žaludku, byl jsem rád,když jsme dorazili do Třince a předal ji do péče její mamky. Brzo byla opět v pořádku, ale čekala mě docela nečekaná zpráva.

„Je mi zvláštně a nevím, co mám dělat“ řekla večer,když jsme se vraceli z kina.

„Co se děje?“ zeptal jsem se .

„Budu mít dítě“ a mamka se zlobí.

Ztuhnul jsem a v makovici mi to začalo šrotit na plné obrátky.

„Vezmeme se“, a pak uvidíme co dále. Za měsíc dodělám státnice, a pak budeme jen spolu. Budu pracovat a vydělávat.

„Hm“ odtušila Sylva a mi začalo být jasné, že něco není v pořádku.

Jestli se něco dá nazvat dopingem, tak to byla zrovna tato zpráva. Měsíc studia, cpal jsem do hlavy co se dalo, diplomovou práci už mám svázanou. Na téma „Vlastnosti kořenového systému smrku“. Trošku netradiční práce na lesáka. Samá fyzika, trhací zkoušky, kořínky byly pojaty jako materiál a jeho únava v tahu a tlaku.

Do státnic zbývá jeden den.

„Sylvo, zítra dokončím studia, pak už budeme spolu. Nějakou práci, jako inženýr určitě seženu. Těším se, moc.“ Objal jsem ji a cítím nějakou odtažitost.

„Nevím, mamka říká, že jako lesák nás neuživíš.“ Trošku mě to zarazilo.

„Myslíš? Tak budu dělat něco, co nás uživí.“ Těšil jsem se na to, že budeme rodina. Nějaký ten titul není podstatný, jen to dokončit, a pak se uvidí.

Je 19. srpna, zrovna má můj otec narozeniny. Tak maličký dárek pro něho a veliký pro mě. Státnice se podařily. Diplomová práce za jedna, on tam totiž v komisi nebyl nikdo,kdo by se odvážil na něco z té fyziky zeptat. Jen sami pěstitelé lesa, broučkaři a kytičkáři. Můj diplomový vedoucí Oleg Sereda byl poklad. Byl moc šťastný, že sehnal diplomanta. Já nějak zaváhal a prošvihnul jsem všechna témata přírodního charakteru, tak mi šťastně zbyl. Do dneška toho nelituji a poznal jsem úžasného člověka.

„Mám to“ sděloval jsem Sylvě ve dveřích a unavený a šťastný, spadl mi kámen z krku.

„Teď vás oba uživím, jsem inženýr, moc se těším“. Přijala tuto zprávu docela chladně.

„Lesařinou nás neuživíš“ odtušila a já najednou nevěděl, jestli mám jít dále nebo se otočit a jít domů, za otcem.

„Mám na úřadě objednaný termín svatby, bydlet můžeme zatím u nás, jeden pokoj zatím, navrchu u dědečka.“ Snažil jsem se vnést radost a odpovědí mi byl smutek a deziluze.

„Zruš to“. Tak jsem zrušil první termín.

Nechápu, co se děje. Její matka má na Sylvu veliký vliv. Prý, že je nemocná na srdce a Sylva musí být stále s ní. Mám pocit, že jde o vydírání. Je slabá vůči matce. A matka je sobec, ničí její vlastní já.

KAPITOLA TŘETÍ PRÁCE

„Dobrý den, pane inženýre“ nesu flašku domů, personálnímu z Třineckých železáren a škemrám o místo dělníka na rovnačkách.

Byl kdysi zamilovaný do mé mamky.

„No nevím, jestli se ta práce pro Vás hodí. Jste inženýr“.

„Děkuji“ říkám a on odpovídá…

„Vážně nemáte zač“.

Nastupuji hned druhý den. Mistr si mě zkoumavě přeměřuje pohledem a nechápavě kroutí hlavou. „Proč zrovna sem na rovnačky?“

„Čekám rodinu a jako lesák toho moc nevydělám. Tak radši tady,na šichty.“

„Dobrá, uvidíme, jak dlouho to tady vydržíte“ odtušil a poslal mě k rozdělení práce, co kde, kdo a jak a s kým.

Mám štěstí, je tady Mirek z mé ulice, o něco mladší,hned se stal mým parťákem a začal mě zaučovat, jak to tady chodí.

Sylvu znal, byl jejím spolužákem na gymnáziu. Ale maturitu nedodělal. Když mu zemřel otec, na všechno se vykašlal a po třetím ročníku nastoupil tady, v železárnách, na rovnačkách. Chlapi z naší šichty mu říkají „Filosof“.

Vrazil mi do ruky kus hřebínkové ocele, tzv. „štangli“ a říká:

„To je Tvůj hlavní pracovní nástroj na vázání balíků“, a také „nožice“ na štípání vázacího drátu.

Žhavé „vinkle“, tedy úhelníky, frčely jeden za druhým, balíkovaly se, pro další rovnání. O tom, že, tam bylo jako v pekle, je zbytečné hovořit. Bez rukavic se k vinklům nedalo přiblížit. Po dvou hodinách mi valil pot z čela a doslova jsem se modlil, kdy už konečně bude chvíle odpočinku.

„Ables“ řekl Mirek, znamenalo to půl hodiny vytouženého odpočinku. Nápor na mé svaly to byl značný, než si tělo zvyklo. Pracovalo se ve dvojicích, každý na jedné straně „vinklů“ a házet a házet. Po prvním týdnu této činnosti jsem musel za lékařem. Přesílené ruce se třásly a nebyly schopny nic udržet. Doktorka nasadila léčbu elektroforézou, ale bez marodky, docházel jsem tam v době svého volna. Čas se nedal zastavit. Věčný kolotoč, dva dny ranní, dva dny odpolední, dva dny noční, po noční dva dny volna, ze kterého bylo pár hodin ukrojeno na dospání po noční.

A tak běžely dny a týdny, měsíce.

„Filosof“ byl skutečným filosofem. Probrali jsme kde co, „Citadelu“, „Malého prince“ a jiné knihy a autory. Také Sylvu. Mirek to nechápal, proč se nemůžeme dát dohromady. Abych pravdu řekl, já také ne. Neuměl jsem to vysvětlit ani jemu ani sobě.

Že se mi narodil syn Jan se dovídám od cizích lidí. Chtěl bych ho vidět, ale Sylva s její matkou vytvořily totální blokádu, nemohu se k němu dostat. Pokusy o společný život totálně ztroskotaly, dva další termíny svatby už jsou dávno zrušeny. Jen po určité době mi přichází papíry od soudu o placení výživného. A tak se setkám se Sylvou až u soudu.

„Ablesy“ v noci sloužily jako chvíle na pořádného turka v kantýně, na stojáka. Někdy jen na chvilku v odpočívárně, natáhnout se na lavici, s tvrdou přilbou pod hlavou a na půl hodinky odpadnout do říše temna, beze snů.

„Mirku, končím tady“ pronáším do šera odpočívárny.

„Kdy?“ zeptal se.

„Už je zbytečné se dále snažit zachránit něco, co zachránit nejde. Musím se věnovat tomu, co jsem vystudoval. Táhne mě to do lesa. Důvod, proč jsem tady dávno pominul. Minulý týden jsem si zajel do Frýdku-Místku, na Lesprojekt. Mají zájem, prý mohu nastoupit ihned.“

„Jo, to máš pravdu, stejně jsem věděl, že tu nebudeš věčně.“

Usmál jsem se, vím, že někteří z naši šichty, ač tvrďáci třeba po výkonu trestu, se ke mně chovali velice slušně a s úctou, s představou, že když jsem inženýr, že budu jednoho dne jejich „majstrem“, tak je asi zklamu.

Z TŽ VŘSR (Třinecké Železárny Velké Říjnové Socialistické Revoluce) odcházím dohodou. Všichni respektují, že se vracím k tomu, co jsem vystudoval a nedělají mi žádné problémy. Za týden nastupuji v Lesprojektu ve Frýdku-Místku.

„Dobrý den, pane řediteli“ představuji se řediteli pobočky Lesprojektu ve Frýdku-Místku.

„Dobrý den, pane inženýre, vítám Vás u nás. Jsem rád, že máme posilu, za měsíc vyrážíme opět do terénu. Přišel jste jako na zavolanou“ podává mi ruku a pokračuje:

„Řidičský průkaz na motorku máte?“

„Ne,nemám pane řediteli“ trošku jsem znejistěl po tomto dotazu.

„Nevadí, do měsíce to stihnete, náš podnik Vám to uhradí, tak se hned přihlaste do kurzu, asi v Třinci, přes týden to asi stihat nebudete, při dojíždění“.

„Dobře, hned se přihlásím“ slíbil jsem.

„Paní sekretářka Vás zavede za pracovnicí, která má na starosti pracovní prostředky a pomůcky, tam vyfasujete vše potřebné“.

„Děkuji“ loučím se tímto slůvkem a následuji příjemnou paní o patro níže.

„Tak Vám vedu naši novou posilu“ představuje mou rozpačitou osobu paní sekretářka a nechává mě na pospas statné padesátnici, která má na starosti fasování potřebných věcí a pomůcek.

Píše si mé velikosti a předává mi proti podpisu výškoměr, relaskopické sklíčko, kosu na měření průměru stromů.

„Pro pracovní oblečení si dojděte příští týden, to už by tady mělo být. Ať se Vám u nás líbí“ říká s úsměvem a já kráčím opět o patro výš.

Přidělili mě do kanceláře k jednomu staršímu pánovi skoro v důchodovém věku, který většinou mlčí. Vedle něj však sedí cca čtyřicátník, který pusu nezavře, zajímá se o všechny a o všechno. Dokonalá dvojka, jeden mlčí, druhý hovoří. Nicméně tuším, že jsem se dostal do společnosti znalců ve svém oboru.

Kreslím do map různé věci, učí mě to soustředit se a znát věci. Tomu hovornému jsem už vykecal celý svůj život. Je to člověk chápající. Je mi tam moc fajn. S úžasem sledoval ten chápající můj život ač chápající nechápal. Má své syny a domov. Já celkem nic. Nějak jsem si postupně vybudoval ve firmě pozici. Jen skromností.

Je krutá zima a dnes Silvestr. Dnes dokončuji svou práci na hranici Beskyd s Polskem. Ano, chybělo mi dokončení práce. Zastavil mě celník s jinovatkou pod vousy. Polák. Ukázal jsem mu průkaz a nevěřícně kroutil hlavou. Na Silvestra v práci? Tak. Řekl jsem a pokračoval po stezce a mapoval škody vysokou jelení.

Potkal jsem dívku, kterou znal filosof. Pozval jsem je na bažanta, nadívaného, tak jak to umím jenom já. Filosof nedorazil, dívka ano. Troška vínka a bylo vymalováno. Něžné ruce a prsa. Začal jsem znova milovat. A pak jsme se scházeli stále a stále. O tři týdny později jsem ji nabídl sňatek. Docela rychlovka, ale upřímná. Pak svatba. A věděla, že mám syna.

„Chceš mě?“

„Ano“.

A vše bylo jasné. Když miluji, tak miluji. Na tom se nedá nic změnit.

Na svatbě nám hrála naše kapela „Kobylky“. Honza zahrál nádherný Montiho čardáš na housle. A v noci jsme stvořili syna, teda já a ona, ne s Honzou.

Svět je krásný ve své jednoduchosti. Miluj a žij. Tím se řídím. Svatba byla krásná a snad i upřímná. Na chvíli jsem potkal lásku..

Egypťan Sinuhet rozprostřel rohož u dveří a lehl si s ženou u svého prahu. Tak jsem to chápal.

Dnes mi přišel můj šéf říct, že má pro mě nabídku. Pracovní. Jestli prý chci jezdit s Horibou po horách. Ale doma asi moc nebudu.

Horiba je první mašina v ČR (Japonská), na měření ovzduší. Na exhaláty a ovzduší bylo to zajímavé.

Pan Ing. šéf mi řekl:

„Jdeš do toho?“

„Ano“ řekl jsem.

„Tak fajn“. Je málo lidí, co jdou do samoty.

„Já samotě rozumím“ .

Těším se a moc.

A tak se rozvíjí můj neskutečný život. S jógou a vlastním poznáním světa. Žít jenom na houbách a rýži a čajích z bylinek. Na vlastním uvědomění života. To se nepodaří každému. Vždy tři týdny o samotě v lesích. Tam nasbírám to moudro, to umění čekat na chvíli, která přijde. Ernst. T. Setton měl obrovskou pravdu. Čas všechno vyřeší. A tak to je. A nebude jinak.

Vlastně se samotou jsem sžitý. Jako nikdo. Byl to krásný den v Jeseníkách. Kolega mě měl střídat a odjet druhý den. Pili jsme a zapíjeli narození syna Michala. Nebyl jsem u jeho narození, jen jsem se to dozvěděl. A byl jsem šťastný. Václav se šel ven vyčůrat a najednou ho to nějak vzalo po svahu dolů. Vrhl jsem se za ním a a zachytil ho nad srázem. Měl prostě dřevěné nohy. Pak jsme už moc nemluvili. Oba jsme věděli, jak to mohlo dopadnout. Jen jsme mlčky dopili půllitr myslivce.

Jsme s Horibou na Kněhyni, na chatě „Leopoldce“. Historická lovecká chata arcibiskupa Leopolda Prečana. Střídám se s Liborem, střílí myši vzduchovkou.. „Proč je střílíš?“

„Tak“.

„Potvory, okusují chleba“.

„A ty ne?“ odvětil jsem.

„Já si ho platím, ony kradou.“

Svým způsobem svatá pravda. Ale za krádež smrt? To se mi moc nezdá.

Jdu opět do mrazivé noci, není tady elektřina, jdu dolít naftu do agregátu, aby mohly počítače pracovat. A také zkontrolovat počítač, jestli se nezasekla tiskárna. Co dvě hodiny. Je to zvláštní život, rozsekaný na kousky. Po dvou hodinách. Ale spousta času na myšlení a přemýšlení. Ano, čas na přemýšlení o nesplněných touhách. Chtěl bych jednou k Amazonce.

Snad se mi to jednou splní.

„Libore, spíš?“

„Jo, co je?“

„Ty myši za to nemohly, jen měly hlad“.

„Si zblbnul nebo co?“

Tak jsem se opět zachumlal do deky a pustil to z hlavy. Ale ne tak docela. Z hladu lze dělat různé věci. A vraždy z hladu by se měly odpouštět. Ale ne pro zábavu, jako třeba střelby myslivců pro zábavu. Pokud jde o jídlo, ano, pokud o zábavu ne.

Dnes si mě zavolal Mirek, ten co řídí náš projekt. „Končíme“. Ředitel rozhodl. Jsem naštvaný, dyť všechno klapalo. Líbil se mi ten život a zakázek bylo dost. Lesy české republiky potřebovaly důkazy o poškozování lesů exhaláty. Nesouhlasím a vím, že půjdu pryč z organizace, co měla vše na talíři. Tak předali Horibu Českému hydrometeorologickému ústavu. A s ní jsem odešel i já. Celý život něco hledám, ale vlastně je to o odcházení. Lásky k práci, lásky k ženám, vyjde to nastejno.

Dal jsem výpověď. Hledali vedoucího odboru životního prostředí na úřadě v Českém Těšíně. Vyhrál jsem to.

„Pane vedoucí, co mám dělat s těmi, co neplatí?“.

„Jen jim zatím napište, asi mají důvod“. Odpovídám referentce.

Český Těšín, hm, kolečko od mostu k mostu a pašování chlastu. A zbytky krabic a bordel ve městě. Tvořím vyhlášku města a vím, že další krok nanic. Každá boční cesta do lesa vede ke skládce, která je jenom pozůstatek překladiště alkoholu. Pan Budínský, jeden z radních mě podporuje. Férový chlap, jeho otec je zdejším knězem. Jsem tvrdý ateista, ale když narazím na moudrého člověka, rád se poučím. Syn zdejšího faráře. Vážil si mé práce. A nebyla jednoduchá.

Ale rada rozhodovala stylem…

Ještě ne… odsunovala co se dalo.

Alibismus správy.

Pak tajemník přišel na „nádhernou“ myšlenku, proč nesloučit životní prostředí a stavební úřad? Můj nesouhlas byl jasný, ne!

A také můj další krok byl jasný. Tajemníkovi jsem podal výpověď.

Ano, ne, to jsou dva protipóly. Ano žít a ne , to je složitější, ne se neříká, až když už to jinak nejde. Rád žiji a co jsem se naučil, předávám dál.

Přihlásil jsem se na výběrové řízení na vedoucího referátu životního prostředí ve Frýdku-Místku. Docela tam zrovna politická garnitura odrovnala přednostu. Říkal:“ je to Vaše odvaha, přihlásit se na potápějící se loď“. Jsem se jen usmál a říkám“jsem jaký jsem, a možná i námořník“. A tou větou jsem vyhrál.

Byl to moudrý člověk. Na rozdíl od toho, co přišel po něm.

Tchán byl na mě hrdý, všichni na mě byli hrdí, jen já na sebe ne. A tak to byla neustálá válka. Miluji život v jakékoliv podobě. Byla to válka mě proti mě. Vrcholem mého válčení bylo, když jsme měl dát pokutu stařence, co vlastnila les a někdo ji ho ukradl a neměla prostředky na zalesnění. Běsnil jsem v duchu. Mám rád lidi a nemohu jít proti nim. Ach jo.

A pak, rozdělení dotací, mezi obce. Chtěl jsem to udělat spravedlivě. Bohužel, nešlo to. Navrhnul jsem systém, jak se to dá obhájit na okresním shromáždění. Jeden škrt přednosty okresního úřadu. Musí vyhrát jiná obec, ta starostka byla v komisi, co určila jeho další vývoj. Byl jsem tam a vždy jsem říkal, jsem tu proto, abych věděl, jak moc si mám vážit svého přednosty. Ano, byl jsem na ministerstvu vnitra, abych věděl, kdo přijde. Směji se tomu do dneška, asi jsem udělal psychotesty nějak skvěle. Světe div se, všechny vyhodil, jen mě ne.

„Pane přednosto, zde je má výpověď!

Věděl to, že se nebojím, že vždy vyplavu odněkud jinud. Nešlo přistoupit na jeho diktát. Moc rychle rozkazoval a málo přemýšlel Jen blbec rozhoduje rychle.

Mou výpověď. přijal bez mrknutí oka, hráč, také uměl šachy.

Hledal jsem místo na Zemi. Děti, žena a já.

Jsme na zkoušce na Ministerstvu životního prostředí. Já a můj přítel, byl vždy jen můj podřízený, ale vážně fajn. Moc ho hodnotím, sice trošku pan opatrný, to já nikdy neuměl, jeho dcerka, rodina. A v globále úžasný člověk. 12 lidí v půlkruhu, každý se ptá na to svoje. Každý si myslí, že to jeho, je nejdůležitější. To jsou ty největší chyby úředníků.

Oba jsme to dostali, měli jsme přehled.

Ano a právě v té době se děly věci. Byl to rok 1991.

Přemýšlím, a proto, že jsem člověk přemýšlivý, dostal jsem papíry na hlavu, různé….prostě různé licence. Stal jsem se soudním znalcem, a také jiné věci. Připadá mi, že mohu vše. Vyhrál jsem soutěž o lesní hospodářské osnovy okresu Karviná.

Jsem doma, v zaprášené chatce, co se má stát mým domovem. Tchán říká“ Vápno je zdravé“. Ale jsem hodně alergik, zrovna na tohle jeho zdravé vápno. Bouráme a stavíme a já se dusím. Zrovna přijelo auto s dalšími cihlami a najelo do rybníčku, co jsem vybudoval. Tak folie odešla a s ní i mí koi kapři a sny. Jako by už nic krásného v mém životě nemohlo být. Koukáme se s ženou z okna té blbé chatky, objímám ji a přemýšlím, jestli chtěla zrovna takový život. Trošku jsme se milovali, občas jsem odcházel: „Tak já jdu, beru si slipy, občanku a pas“. Křičím za plotem, po noci, co ji přivezli z nevinného mejdanu z práce. Nevinný polibek řediteli, všechno tak krásně nevinné.

„Peter je doma, tak tam ty cihly můžete složit, on vám pomůže“.

A Peter šel a skládal cihly, poslušně, jako beránek. A zatím nevěděl, co dělat s těmi lesními hospodářskými osnovami okresu Karviná.

Na uzavřenou smlouvu se státem jsem si vzal leasing na mé první auto, „buclíka“ Renolta Clio, maličkého.

„ Podˇ, jedeme do Chorvatska“ říkám jednoho dne ráno, zrovna končí válka v Jugoslávii. Trošku se bojí, žena, ale nakonec souhlasí a jedeme. A tak poprvé mapuji cestu k moři, není to daleko, spíše blízko. Večer jedu a ráno si máčím nohy v moři. No ono se to nabízí, být všichni spolu, od Baltu až po Jadran. Jen lidé jsou hodně různí. A každý z nich má své bolesti i pravdy. A než se ty pravdy spojí v jednu velikou pravdu, bude to ještě trvat hodně dlouho. A žádný úředník to nevyřeší nařízením. Měli bychom znovu začít u Karla.

„Petrčane“.

„Tati“ tahá mě za ruku v pravé poledne dcerka.

„No, copak?“

„Deme“.

No, prostě nezmar, sotva se naučila chodit, tak …řekla dementovi deme a dement poslušně šel.

Nemohu ji nechat jen tak chodit…skály jsou vysoké…to dítě nikdy nespí přes den…

Tak šlapu s ní a její malá ruka určuje směr. Z moře vyšli lovci tuňáků, jo, jeden z nich má pověšenou rybu od pasu až na zem. A nůž má také poblíž. No, líbila se mi ta ryba, ale na ni bych asi zrovna neměl. Potím se jako prase a dcerka je v pohodě. Stále zvědavá.

Jsme zpátky, já mrtvý, dcerka v pohodě, žena jako lachtan narovnaná, snad se ani nepohnula za tu dobu, co jsme byli pryč.

„Už jste zpět?“ ptá se, jako by si ani nevšimla.

„Jo, jdeme na Karlovacko“ funím.

Drobné, smažené rybičky, byly fajn.

Všechno je tu tak krásně bílé, ty skály z vápence, ten písek omletý z korálů, jen myšlenky šedé mi kazí tu nádheru. Bílá prostěradla, bílé hory naproti, všechno je bílé .i vítr je bílý, tak si ho tady představuji. Anisia (domácí) nás uvítala jejich tvrdým alkoholem, Rakiou. Koukám do očí jejímu otci…no jo…autorita…usmál se

„Stavitel přehrad pro vodu na pobřeží“.

Ještě je to tu docela syrové, válkou zničené, když jsme jeli, vypálené domy…šlapu do hor, prý jsem tak trošku sebevrah…no na miny jsem nenarazil, jen ďobu víno podél chodníku, ano, navrtané vodovody tam byly, lidé si pomáhají jak umí v těch horách.

Vrátil jsem se.

Dovádí výrostci na pobřeží a už dávno poznali smrt. Klobouk dolů, před životem.

„Máš mě ráda?“

No, na to se moc neumí odpovídat. Proto jsem se ptal.

„Nemám ráda nejistotu“ řekla. A dále se slunila.

„Svitičko sluní“ odpověděl jsem a náhle cítím, že musím někam jít. Do hloubky. Ano, tam jsem svůj. Rostou mi rychle vlasy i nehty na rukou i nohách. Prý tak rychle rostou i mrtvolám. Poslední den.

No, ale já žiji a budu dál. Cestou jsem poztrácel drobné z mých kapes. Mamku, bráchu, otce…a asi těch drobných ještě bude více…svíčky měknou a také já…

Jsme úžasní, když se chlubíme. Větrejme okny dokořán…Všichni se chlubíme, a tak je to správně, chlubíme se dětmi, tím, co jsme dokázali….ať je toho hodně….

Jen tak zlehka jsem se nadechl,

prý, prý to bude trvat dlouho, ten můj cit….

nechej toho a nelechtej mě

nedráždí můj klid.

No, jak bych to řekl, mé ruce jsou chladné a modrají, no a potají fandím…všem moudrým myšlenkám, aby se prosadily, jen tak o krůček dál, navzdory všem blbcům, kterých je vážně moc….jen blbec si skuhrá na nemoc…

Neskuhrám….

Ještě žiji.

Mi se líbí

to Tvoje

dám Ti

na pivo…

Žena držela kasu, Karlovacko zabodovalo. Zasloužil jsem si ho po procházce v pravé poledne s dcerkou.

Obsluhuje nás takový hubený čahoun v letech. Ví, že jsme z Česka.

„Mám rád Havla“ říká česky. Na chvíli zmizel, aby se opět objevil. Přinesl nám ukázat jednu fotku. Trošku se chlubil. „Píšu knihy“. Na fotce byl on a Havel.

Moc se nám v té hospůdce líbilo, do jiných jsme již nechodili. To spisovatelství mu koukalo z obličeje. Je zvláštní, že to tito lidé neumí zatajit.

Přinesl obrovskou pizu, to bylo něco pro syna. Na téhle pochoutce prostě ujíždí. „Pozornost podniku“ řekl s úsměvem. Už jsem jako doma, škoda, že nemáme moře, moře obohacuje duši. „Chvala“ děkuji. Usmál se a opět zmizel. Takový Džin z láhve, mi připadal.

Jsme maličký národ ve středu kontinentu. Nevím, proč „Středozemí“ je zrovna v Chorvatsku. Máme obrovskou genetickou výbavu, snad proto nám není cizí ta šikovnost. Tu výbavičku jsme získali skrz utrpení a nájezdy mnoha národů a dobyvatelů. Nikdy jsme moc neválčili, války jsme nahradili chytrostí. Snad proto, ještě, ač malí, jsme. Hloupí jsme byli jen v dobách husitů. A ničili všechny krásy světa. A vychytralí jsme byli v područí komunismu. Šlo o přežití.

Dobrosrdečnost tohoto Chorvata neznala hranice. Ještě donesl po dvě deci kvalitního vína. Tak nevím, z čeho žije, když se tak rozdává. Jako by pochopil, že také píši. Mám to snad napsané na čele? Jako on?

Loučíme se s Anisií a jejími rodiči. Rakii si již nedávám. Čeká mě noční jízda. Je dost náročná, cca 12 hodin jízdy. Pak mi ještě dlouho blikají v očích, ta světla protijedoucích aut.

„Chvala“.

Jsme doma. Tak nákupy a zase normální život. Lednice je prázdná.

Je to vážně krásná doba. Vše tak uvolněné a jako by vše šlo samo. Pocity, vše dokážeme. „Samobrano“. Všechny dveře světa dokořán. Živím se svou palicí a mám pocit, že vše je možné. S „Buclíkem“ jezdím po okrese Karviná a popisuji lesy. Základ je to projít v terénu. Dnes mi ukradli na parkovišti u kostela znak Renolta, no, asi teď ten zloděj někde u toho znaku onanuje. Budiž mu přáno. Zůstaly jen dvě dírky po šroubcích. Ten chudák, asi jiné dírky neumí.

Popisuji lesy a kopřiv mám až po krk. No, jo no, naše přehnojená pole a dusičnany, tak ty lesíky se také dusí kopřivami. Na chvíli jsem se zastavil a koukám, jak světlo proniká skrz listy stromů. Je to prostě chrám, boží. Jsem tvrdý ateista, věřím lesu a přírodě. A lidem, co tak často zklamou. Ale lidem se dá nakopat prdel.

Pomáhám, jak jinak, na střeše, děláme střechu, pokrývač mého tchána, přibil latě a po nich chodíme. Ale nějak to flákal. Lať se urvala a padám, zastavil jsem se o „buntram“ o patro níž. Na zádech jeho kopie. A dvě zlomená žebra. Nutno přiznat, že také on spadl, ale až dolů. Naštěstí také jen pohmožděn.

Nějak nemohu točit volantem, ta zlomená žebra se musí jen přebolet. Je hodně věcí, co musí prostě přebolet, nic jiného se s nimi dělat nedá.

Je večer a zase sedím u počítače. Snaha vložit všechny ty údaje, co jsem přes den nachodil. Jen ten program trošku kulhá. A s ním kulhám i já, smluvní termíny se blíží.

Začínám se v noci často budit a zpocený…stres. Zpocený stres. Nějak jsem si aniž bych chtěl, oblekl ten dres a musím přiznat, že mě moc škrtí.

Žena nic neví a děti jsou také v pohodě.

Sněží, jdu zavřít svého vlčáka. Jen tak naboso ve sněhu. „Dine, domů!“.

Čeká mě v kleci a kouká, jak zavírám vrátka. Pak ještě pár skoků tam a zpět o boky mříží, je spokojený, pozdravil jsem ho.

Volnosti si užil více než dost. Je vždy celou noc puštěný. Ráno u schodů, se jenom zvedne ostrov sněhu. Miluje volnost ale chce být blízko. Taková dobrovolná pouta. Něco takového jako láska.

A zítra bude také den a snaha dokončit načaté věci.

Snad po tisícáté se snažím nabušit v lese nachozené věci do počítače. Program stále chybuje, vždy mi přijde nová verze programu, ale již vložené údaje ukládá chybově. Ministerstvo zemědělství se rozhodlo, že bude jediný program pro celou republiku. Chvályhodné. Kdo chtěl popisovat lesy a tvořit lesní hospodářské plány a osnovy, musel pracovat v tomto programu. Součástí získaného programu však byla také smlouva, že uživatelé programu do něho nesmí nikterak zasahovat. Program vytvořila nejmenovaná lesnická společnost, která ovšem také bojovala o všechny možné zakázky. Ona jediná mohla program upravovat a dále tvořit. Okres Karviná mi poslal peníze na můj účet, těsně před Silvestrem. Práci ještě nemám hotovou, ale okres se bojí, že bude muset na konci roku vracet peníze státu. Domluvili jsme se, že když se něco nepodaří, ošetříme to v rámci záruky díla. A nepodařilo. Poslední verze programu je stále nedostatečná.

Začaly tahanice o peníze. A soudy, přátelé se snažili pomoct, z Lesprojektu. V noci nespím, potím se a přes den, když jsem sám, občas upadnu do podivného stavu strnulosti. Občas koukám na větve, která by byla vhodná.

Předal jsem Lesprojektu, co jsem mohl, ale moje poznámky a údaje dokáži číst jen já sám. Mou zakázku , dle předpokladu pak dokončila ta „nejmenovaná lesnická společnost“. Asi měli podobné problémy i další malí taxátoři, tvůrci lesních hospodářských plánů a osnov. Byl jsem zcela sám a bylo to nad síly jednoho člověka.

Zatím mi chodí korespondence od soudu. Mám to všechno vrátit. Díra na celý život, uvědomuji si.

„Peter je doma“ dále říkává tchán a já kopu výkop pro základy přístavby , z chatky se tvoří rodinný dům. Žena i děti jsou s tchánem u Baltu v Polsku. Já také odpočívám. Jsem tu sám na celých čtrnáct dní, zabíjím stres tvrdou dřinou. Tchýně mého tchána, bydlí vedle, přišla a zeptala se:“ Tož, ty boroku, je moc horko, dej si pauzu, nemáš hlad?“

„Ne je mi dobře“ odpovídám a přes oči mi stéká pot a pálí. Vařím si sám, a jen to, na co mám zrovna chuť. Vzpomněl jsem si na slova bratra mého dvojčete z Makedonie, Beba, když u nás naposledy přespal. „Kdyby nebyla vajíčka, chlapi by umřeli hladem“.

Tak nějak jednoduše jím. Ale na zítřek se těším. Přijede Erik a Mirek „Filosof“. To zase bude alchymie. Tuším, co udělám, ve skleníku dozrává „kruté chilli“.

K večeru jdu na pivo, v té době byla ve Stříteži u Českého Těšína jediná hospoda. Vládla tam silnou republikánskou rukou hospodská Božena. Tak něco po čtyřicítce, spíše skoro padesát. Také jedna z těch, co se nechala oblbnout Sládkem. Prý snad mu poslala i nějaké ty prachy. No, ale pivo je pivo, mám ho rád. A je mi docela jedno, jestli mě zrovna obsluhuje zapřísáhlá republikánka. Hlavně, že mi nic nevnucuje.

Pivo je dobré, jako křen. Jsem vysušený jako treska a dále rozvíjím myšlenku, už vím, co zítra nabídnu klukům. Při myšlence na rybu se mi vybavila makrela na grilu. Dnes již je v samoobsluze zavřeno, ráno to jistí.

Ráno pokračuji ve výkopových pracích, beru to jako rozcvičku. Din leží vedle mě a pozoruje, co to vlastně dělám. V těchto dnech má docela svátek, protože je skoro pořád venku z klece. A je mi za to patřičně vděčný.

„No, Dine, na chvíli musíš do klece, jdu se sprchnout a nakoupit.“

Din poslušně čeká v kleci, až ho zavřu. Nemohl bych ho nechat jen tak bez dozoru běhat, je to moc ostrý pes, potomek psů městských policistů z Českého Těšína z doby, kdy jsem tam dělal vedoucího odboru životního prostředí. Když s ním jdu na procházku, vrhá se proti autobusům, myslí si, že mi chtějí ublížit, když jdu s ním na houby, jedině na vodítku, má něco i proti jiným houbařům. Ani háravá fena vlčáka od souseda na něho neplatila. Soused ji chtěl nechat Dinem pokrýt. Nepovedlo se, bral ji jako hrozbu vůči mé osobě. Možná, kdyby s ním šel někdo jiný. Ale kdo?

Rozmrazuji makrely a trošku je kořením, trošku oleje a soli a kmínu a VIP papričky ze skleníku. Do lednice dávám chladit Veltlín z Jižní Moravy, z Mutěnic. Tchán ho vozí, přes nějakého kamaráda z Frýdku-Místku, tuším pracuje u kriminálky. Ale to není důležité, hlavně, že se jedná o dobré víno.

Kluci stojí u vrátek a Din řádí.

„Počkejte, Dine, domů!“ rozkazuji a zavírám klec.

Přivítali jsme se. Jen tak podání rukou a Erikovi říkám:“ To byla doba“.

„No, jsem rád, že Tě vidím, tady je lahvinka, kde budeme sedět?“ rozhlíží se Erik.

Mirek to tady zná, pomáhal mi se základy skleníku z láhví. Ještě je nedokončen. Jsou tu jiné věci, důležitější.

„No, asi rozděláme oheň, a pak, ať žije alchymie“ říkám a vedu je za chalupu k ohništi.

Suchých větví z ořezů ovocných stromů je zde na podpalku dost.

„Tak kluci, na naše setkání“ sklenice se orosily chlazeným vínem.

„Cucejte a kritizujte. A hlavně povídejte“, zatím rozdělám oheň.

Ohniště je skromné, jen pár cihel, ze stavby, prostě se tu staví, na to kovový rošt. Škrtnutí zápalkou a oheň vzplál.

„Necháme to na uhlíky a vypálit rošt.“ usoudil jsem.

„Tak, Eriku, jak bylo?“

A Erik se rozpovídal, jak bylo. Asi nelehko a daleko, jak jsem usoudil. Za ženu mé dvoje v Makedonii, pak rozchod, práce na universitě ve Švédsku. Revoluce u nás a návrat. Vrátil se tam, kde jsem začínal po vysoké škole, do Lesprojektu ve Frýdku-Místku. A dokonce do stejné kanceláře k těm dvěma. K tomu, co mlčel a k tomu co stále hovořil, k tomu, co byl stále moc zvědavý.

Kladu makrely na rozpálený rošt. „Co budeš dělat dále?“

„Ještě nevím, něco jsem si našetřil, ale určitě něco přes to naše lesnictví“.

„Dáme šachy?“ můj nevinný dotaz.

„Jasněěěě!“ přivítali můj návrh svorně.

Světlo ohně házelo stíny na šachové figurky, rozložené na dvou šachovnicích na dřevěných špalcích vhodné velikosti. A makrely voněly. A hladina vínka klesala a pak se opět vzdouvala.

Měli oba velikou radost, s hladinou vínka přibývaly mé chyby. V simultánce proti nim jsem neobstál.

„Jste lepší“ jdeme na ty makrely.

„Fíháááá….myslíš, že někdy zchladnou?“ pochválil Erik.

„Myslím, že néééé a pozor na prsty, ne do očí“…upozornil Mirek.

Kruté chilli ze skleníku bodovalo.

Makrely slavily úspěch, normální jídlo se časem zapomene, ale to chilli se vryje do paměti.

Tak jako každá ostrá událost. Odjeli až ráno, bylo to krásné, budou si to pamatovat. Netradičně pouštím Dina až ráno. Moc to nechápal, trošku rozmlsaný předchozí svobodou.

Uplynul týden mé dovolené skoro o samotě. Ještě mi zbývá týden, domluvil jsem setkání „Kobylek“.

Základy jsou skoro vykopané, je také čas se radovat ze života. Přijeli, všichni, co hráli v naši bývalé studentské folkové kapele.

A zase oheň, děvčata dovezla dobroty, tentokrát jsem nekuchtil. Basa, housle, kytary, bubínky. Nespalo se, jam session se hodně povedl.

Janulka spustila tím svým silným a vemlouvavým hlasem.

Pánové,

dejte si za okna

kaktusy

a každé ráno

budou

zrcadlem

vašich tváří…

Pánové, hledejte

v trávě

čtyřlístky,

hledejte,

není to lehké,

nezůstat otrokem

toho, co máme.

Houpací křeslo,

fajfka a papuče,

v teple za pecí

srdce netluče,

slunce se vysmívá

skleníkům.

Přítel mě láká

svou rukou

podanou,

městem se flákat,

nezůstat před

branou

svých snů,

spiklenci v davu,

ozvěny kroků.

Přátelé,

přestože

vůbec nemluví,

upíjí horké kafe

z voskových

kelímků.

Přátelé,

přestože vůbec

nemluví,

beze slov

s vykřičníkem

dosáhli na dno

vlastních kapes.

A zase zní ten chytlavý refrén…Houpací křeslo….

Prolétl mi v mžiku kus života na vysoké, studentské kluby, hraní na schodech, tam se to krásně rozléhalo, Porty, zájmová umělecká činnost studentů. Zpočátku jsem hrál a tvořil s nimi, pak jsem je již brzdil, stal jsem se nehrajícím kapelníkem, prostě jsem cítil rytmus jinak než oni, tak jsem jen skládal texty a hudbu, aranžmá a vystupování bylo jejich.

Sousedé se mě druhý den ptali „Co to bylo za živou hudbu, na zahradě?“

„No trošku moje“.

Všichni už odjeli a já se již nedívám po žádných vhodných větvích. Jedna z mých nejkrásnějších dovolených končí. Život je hezké žít, ať se děje cokoliv.

Děti a žena se vrátili. Ještě ani nevybalili a děti zajímá ten výkop kolem chalupy. Napadaly do něj drobné žabičky skokana hnědého. Dcerka donesla svůj kyblík, co celou dobu ležel v písku pro stavební účely, z jejího hřiště. Opatrně jsem ji spustil do výkopu a začala sbírat.

„Tati, jsou nějaké mokré“.

„Jsou to žáby“.

Vedu ji za tu drobnou ručku, ona tou druhou svírá ten svůj kyblík. Jdeme ke kanálu, k převaděči vody mezi Ropičankou a Nošovickým převaděčem.

„Stačí, když je vyklopíš na břehu, tam jim bude dobře.“

„Jé, ty skáčou“ raduje se.

„Jsou to žáby“.

Zítra s tchánem doděláme „šalung“ a může se betonovat.

Žena i děcka jsou od moře docela osmáhlí, no nutno přiznat, že já také. Těch čtrnáct uplynulých dní slunce docela pražilo. Mám svůj recept na dobré opálení. Makat a potit se. A přitom něco vzniká.

Naproti, za plotem je hektar dvacet, babička mé ženy to napsala na tchána. Je to málo kosený pozemek. Tráva již skoro po mou hlavu. Nedá mi to a jdu kosit. Stará kosa, brousek do kapsy a tiché a rytmiské šššš, šššš.

Nová tráva prorůstá tou starou a kosa dostává zabrat. Jeden větší záběr a kov to nevydržel. Tak dnes již vážně kosit nebudu.

kAPITOLA ČTVRTÁ oDCHODY

„Kurva, zničil jsi kosu, co jsem měl celý život“ zuří tchán.

„Možná právě proto nevydržela“ odsekl jsem a vztek mi stoupá do hlavy.

„Běž do prdele“ ještě dodávám a odcházím o patro výše, celý vytočený. Odcházím, raději, abych mu ještě neublížil.

„Dusím se tu“ už klidněji říkám ženě.

„Nechci tu již bydlet, odjedeme?“

Vím, jsou to její rodiče. Ale také se tu asi necítí zrovna nej.

„Najdi něco a půjdeme“.

Našel jsem byt na „Terase“ v Třinci. Podnájem.

Druhý den jsme byli pryč.

Ta zlomená kosa byla jen tou špičkou ledovce, hora drobností, kopec nevysvětlených nedorozumění. Já nemohl aktivně dělat, co jsem chtěl, tchán zase myslel, že jsem lenivý. Dokonce ve sklepě dal pod schody cihlu ze siporexu a čekal, že ji uklidím, já myslel, že to má nějaký svůj důvod, že ji tam dal, tak jsem na ni ani nesáhl. Tak to vypadá, když lidé spolu nehovoří. Nejhorší věc na světě je ticho mezi lidmi. Když Italové rozbíjí v manželství talíře, je to správně.

Je dnes moc krásně. Se synem a dcerkou procházíme skanzen pod Radhoštěm. Děti jsou nadšené a žena se již trošku otřepala z toho nenadálého odchodu od rodičů. Je hezké se znova umět nadechnout, sami za sebe, sami před sebou, sami.

„Tati, ty budky se smějou“ říká dcerka a ukazuje na vyřezávané úly plné včel.

„No, ano, smějí se, ale blíže radši nechoď. Včelky mají žíhadla. A když Tě píchnou, tak to bolí a ony potom umřou“

„A půjdou pak do nebe?“

„Půjdou, do toho včelího“.

Žena se usmívá. Nakonec jsem asi udělal správnou věc, asi také cítila tu věčnou nesvobodu pod taktovkou dirigenta, svého otce. Přicházím na jednu věc. Někdy, abychom se mohli mít trošku rádi, je potřeba být od sebe daleko. Vím, že do té přestavované chalupy již nevkročím, pokud tam bude tchán. Nakonec je to dobře. Něco jsem tam dokázal, kromě té stavby, zrušil jsem pole s bramborami a mezi nimi se snažila tchýně pěstovat růže, bláto až ke schodům, vytvořil rekreační trávník a zasadil dřeviny a hrál se i fotbal na tom trávníku. Žena se na něm často opalovala a když přijel tchán a viděl ji jak se opaluje, byl nasraný, že zrovna něco nedělá. Tak se opalovala vždy s obavou. Dost blbé.

Žijeme v paneláku, v podnájmu. Zahrada mi moc nechybí, protože jsem neustále v lese, pracovně, v terénu. Žena zase čeká na sobotu a neděli, jezdíme k přehradám, tam může tmavnout kolik chce, bez obav, že se někdo bude tvářit, že něco nedělá podle jeho příkazů.

Občas se zamyslím nad svobodou. Svoboda je někdy více pout než vězení. Dobrovolná svoboda. Dobrovolná svoboda jsou dobrovolná pouta. Láska je dobrovolná, práce je dobrovolná. Když chci být s přáteli, je to mé dobrovolné rozhodnutí. Mus je hnus.

„Tati, tam je zdechlá ryba“ udýchaně a překotně sděluje syn.

„Jo, tolstolobik a pěkný macan, škoda, že leklý“.

Lidé se koupou kolem skoro metrové mrtvoly.

Kluk vzal klacek a postrkuje ho dál od břehu.

Leklé ryby jsou stále stejně studené, jako když žily. A znám takové lidi. Jejich podání ruky je studené, když se přemohou, tak vlažné, ale to se již většinou ryby dusí.

V tom podnájmu končíme. Ženě dali v práci byt, dva plus jedna, tak nový začátek. Těším se.

Stěhování bylo jednoduché, nemáme skoro nic svého. Rozhlížíme se v tom novém bytě a radši nic neříkám, protože by mi to asi vrátila ozvěna.

„Máme svůj balkón“ usmívám se.

„Můžeme koukat i dolů“.

Zatím jsme koukali jen nahoru, ve svých snech. Dělám to stále a dělat vždy budu. Hranice jsou proto, aby se překonávaly. Každý má svou hranici a své strachy.

„Děti už spí“ bouchnutí šampusu je neprobudilo.

„V pondělí mám práci“ pro kriminálku ze Vsetína.

„Musím to dokončit, ty krádeže lesů a ohodnocení škod“.

Nikdo to moc neumí, škody v penězích na lese, pro stanovení trestní sazby. Tak kouzlím. Asi z toho mít nic moc nebudu, ale jsem povinen znalecký posudek podat. Také jeden z bičů nad soudními znalci.

Je sobota a svítí slunce.

„Dneska by to šlo, jedeme?“

„Ano“ protahuje se žena.

O tři hodiny později čekáme ve frontě na lístek v Bešeňové.

Slunce ještě pálí a železitá horká voda dělá divy. Malé divy.

Tak jsme si dopřáli maledivy. U rozdělených Slováků, kousek za hranicí. I to je důkaz, jak se mají hranice překonávat. Rozdělili nás hloupí politici, ale my se nedáme…jednou se zase sejdeme. T.G. M. byl filosof a myslel to vážně.

Pokračování příště až nasněží

Nasněžilo a tálo.

Trošku jsem přemýšlel, asi bych neměl nikdy. Přemýšlet. Přemýšlení zavazuje. Tkaničky na botách a také u krku. Ale nedá mi to a zase blbě přemýšlím. Krásy života se nedají ničím napodobit. Každá hra, každá inscenace, každý film, je jen pouhou náhražkou. Jsem tak blbý, až to řve do nebes, říkám si.

A tak si tiše řvu.

Děti mi rostou před očima. Svítí slunce a želvičky se rochní na balkoně. Želvák po dlouhé zimě dostal chuť. Vyplázl svůj červený jazyk a nastoupil za želvici.

Dcerka zavolala na celý balkon a báby, co seděly dole na lavičkách. „Oni zase jebou“. No, prostě dále, bez komentáře.

Že nikdo nevěděl, že jde o želvy je zřejmé.

Žena si vzala mobil a šla vynášet smetí. Hm. Zabrousila až do sklepa…Se smetím? Hm..důvěřuj, ale již jsem nedůvěřoval. Trvalo to dlouho.

Děti rostly a žena stále přilepená na mobilu. Vážně to trvalo moc dlouho. Pak řešení účtu za mobil z Řecka, kam jela s dcerkou. Tak jsem nakoukl do jejího PC a vidím, objednávka chaty na noc. Se mnou to vážně nebylo.

Když si lidé lžou, to již není život. „Zajisti rozvod“ řekl jsem. Až po tom, co jsem našel fotky chlapa, co si schovávala. Vypadal jak Brežněv. Asi se jí moc líbil, mi teda vůbec, což je pochopitelné.

Měl tu drzost ji doprovodit k rozvodu u soudu, jen venku.

„Pane inženýre, vy si svých dokladů moc nevážíte“, vytýká mi soudkyně stav mé občanky.

„Naopak, paní soudkyně, mám ji tak rád, že ji stále nosím sebou, a proto tak vypadá“.

Ještě má žena vyprskla smíchem a soudkyně se již věnovala pouze praktickým věcem rozvodu.

Spali jsme chvíli vedle sebe v ložnici, již jsem věděl, že se ji nedotknu. Nemohl, stále jsem viděl toho „Brežněva“. Vadilo to nám oběma, tak mě vyštvala pryč.

kAPITOLA PÁTÁ SAMOTA

Pronajaté zahradnictví vedle hřbitova se stalo mým domovem.

Kancelář i bydlení. Udělal jsem potěr z cementu na podlaze a řekl si…“jedu někam“.

A jel jsem do Chorvatska. Balení vody sebou, štangli suchého salámu. Pežot 407 SW. Moc dobré autíčko.. Byl jsem prostě „Na cestě“….

Jsem stále na cestě, cesta se stala mým osudem. Dubrovník a dále k hranicím ani nevím už jakým. To je jedno, stále jsou někde hranice, tady ještě můžeš a dál ani krůček, to ještě můžeš a dál zajít nesmíš, když ruce hladí, povoleno je, co není zakázáno. Ruce odhalují prostou pravdu. Krásy života.

Spím na odpočívadle nad Dubrovníkem, auta dělají kravál, ale mi to nějak vůbec nevadí. Hledám sám sebe a snad jsem i našel. Nehledám lidi, chci být sám a vypořádat se s tím hloupým smutněním. Vím, že zítra budu zase o kousek dál, blíž své zemi, tichý pomalý a plouživý návrat. Obloha byla ocelově šedá, no už to počasí není moc stálé, sešel jsem dolů k moři a jen jsem si trochu otřel tvář slanou vodou. Do moře bych nemohl, zlobilo se a burácelo. Je čas na návrat, na pomalé vracení se.

Stoupám po kamenné cestičce zpět k odpočívadlu, a tolik myšlenek mi pluje hlavou, jako ptáci nad mořem, jen se mihnou a nechají stopu v oblacích. Je krásně.

Dojel jsem těsně před Igrane, do autokempu. Za pár šupů, říkám si, klídek, tady se na chvíli zdržím. Mačkám jeden malý čudlík, sklápím sedačku a v autě se najednou nade mnou otevřela celá obloha, koukám střechou k nebi. Rána jsou krásná…zaplaval jsem si, pak jen sedím na oblázkové pláži, v jedné ruce „dobrou vodu“ a v druhé štangli polosuchého turistického salámu. Ukusuji a zapíjím a nohy zkřížené.

Pár nocí krásných, ráno obcházeli mé auto, takový německý pár, trošku postarší, byli hned vedle, s karavanem, no nechápali moc, hledali, kde jsem připojen k elektrice, žádnou přípojku nenašli, ráno mě zvali na kafe, hrdě jsem odmítnul, nejsem žádný chudák, respektovali mé odmítnutí, stále jsem ještě chtěl být sám. Nehledal jsem společnost lidí, žádných.

Svět je tak malý, za jednu noc z Česka do Chorvatska a máčet nohy ve slané vodě. Svět je tak krutě krásný, štěstí se mění v slané slzy, tak rychle…no nelze si ale stěžovat, jen žít dál. Slanost je vždy vlahá, přitahuje vlhkost. Oči, které nejsou svlažovány nevidí.

Zítra pojedu domů, do zahradnictví, kde spím na zemi, kde žiji se svými citrusy, potěr již asi vyzrál, také stále zraji. Blíži se dušičky, z okna, za plotem tisíce světýlek, vzpomínky na blízké, blízké tak vzdálené v jiných světech. Nikdy neslevím z drahých věcí. Mi drahých, mých drahých.

Být pobudou je někdy krásné, chvíli pobudu tam a chvíli jinde.

Potěr uzrál, po návratu z Chorvatska, tři madrace na zem a já na nich ve spacáku. Stále se mi nějak rozjížděly, tak jsem je slepil izolepou. Chystám se udělat plovoucí podlahu, ať mám čisto. Kancelář, noclehárna, všechno v jednom. Kotelna, vše v nízkém podlaží, pak veranda a tudy se chodilo do dvou skleníkových loží. Pustil jsem tam volně želvy zelenavé (Testudo hermani), pásly se na plevelech. Blížila se zima a chlad, tak nakonec se zahrabaly do půdy.

Mrazy udeřily, topím v kotli a temperuji skleníky, co dvě hodiny vstávám a přikládám do kotle, koks a dřevěné brikety. A hubnu.

Přijely mě navštívit děti, kluk již má řidičák, dcerka teprve dorůstá, dovezli mi skleničky na víno a láhev kvalitního vínka. Měl jsem totiž narozeniny.

„Ahoj, tati, něco pro Tebe máme“ no mi stačilo to, že dovezly sebe. To ostatní bylo nepodstatné, ale potěšilo. Takové polní podmínky, ve kterých žiji, hned za oknem kotelny je plot, asi dva metry, od okna a městský hřbitov, na dušičky docela pěkné a věčný frmol kolem.

„Tati, ty se tu nebojíš?“ řekla dcerka, moc se jí to mé bydlení vedle zemřelých nezamlouvalo. „Mrtví jsou již hodní, bát se může člověk jen těch živých“ odtušil jsem.

„To občas bývají mrchy“.

Myslím, že ji to mé vysvětlení prozatím stačilo.

Domlouvám se s klukem, že někdy zajdeme do centra Třince, kde jsou diskotéky, dát pívko, posedět.

Uplynul týden, noci jsou složité, nechci aby citrusy pomrzly, a tak škrtím teplo v mé místnosti a přidávám skleníkům. Co dvě blbé hodiny, kontrola teploty ve sklenících a přikládání do kotle.

„Tak co? Jdeme na to pivo?“ volám klukovi.

„Jo, tato, jdeme“.

Jsem tam načas, ale syn moc času na fotra nemá, má tam spoustu kamarádů. Takt trošku cucám ten tekutý chmel až ho bylo najednou docela dost. Nakonec někam zmizel, tak zůstávám sám, jdu se provětrat ven, na sníh. To byl ale špatný nápad, obstoupili mě tři výrostci a prý „Naval mobil“, bránil jsem se.

Dorazil jsem nějak do „svého“ zahradnictví, jo mobil jsem ubránil, ale všude samá krev a ráno stopa těžké boty na hrudi a zlomená žebra. A zítra mám jet za ségrou do Frýdlantu nad Ostravicí. No, vyjel jsem, ale moc těžko se mi dýchalo.

Byl jsem trošku zlý v duchu na kluka, měli jsme být spolu. Sestra, když mě viděla tak zbídačeného a s rozbitým nosem, řekla:“Tak už to dál nejde, přijeď do Ostravy, budeš, bydlet v naši firmě, navrchu“. Souhlasil jsem a o týden později již byl tam, do Třince do skleníků jsem dojížděl, temperovat, elektrikou. No, dost drahá záležitost, ale žil jsem zase jako člověk.

Ségra je milující člověk, stmelující rodinu, no nějak to zdědila po bábině. Vždy se ozve, když se dlouho neozývám. Vím, že nejsem jednoduchý člověk a jsem si vědom svých chyb, ale nějak s nimi nedokážu nic udělat. Vím, jak se na mě dívají lidé…ale nikdy jsem se nelitoval, lítost v mysli muže je to poslední, co by mohl…Byla to krásná nová šance, změnit místo, město, ženu a způsob života, který mi již trochu přerůstal přes hlavu. Nové naděje…

kAPITOLA ŠESTÁ HLEDÁNÍ

Je to tu krásné, kuchyň, sprchový kout, místo pro práci a místo na spaní a televize, také jsem dostal možnost připojení na firemní net. Blížily se vánoce, neměl jsem žádnou představu, jak je budu trávit. Asi o samotě.

Stalo se tak. Četoval jsem s lidmi, co na tom byli podobně, tak to byla i nebyla samota. Zkoušel jsem kuře v elektrické troubě, těžké začátky kuchtění, chtěl jsem tam dám majoránku, netová kamarádka mi hned odepsala, že je to kravina, že to kuře při pečení zhořkne. Dával jsem na rady a učil se. Jiná netová kamarádka mi poradila, že nesmím čočku solit před provařením, že jinak se nedovařím, že ztvrdne, byly to zvláštní chvíle. Ségra chtěla, abych byl na Vánoce u nich, ale já se hrdě vymluvil, že možná budu s dětmi. No nebyl. Samota se stala osudem a železnou svěrací košilí. No, říká se, košile bližší než kabát. Jaký by asi byl potom ten kabát?

Naučil jsem se žít sám a povídat si s lidmi na netu. Možná na tom byli podobně. Naučil jsem se zapomínat na staré věci a žít jen dnes. S bývalou si občas povídáme na netu, líčím, kolik mám netových lidí kolem sebe. Zvláštní pocit. Záleží ji na tom abych nějak žil a přežil, přece zatím posílám alimenty. Chápu to, jen chabý zdroj příjmů. Pokud nebudu fungovat, nějak, nebudou ani ty příjmy. Když se dva lidé rozchází, většinou si neuvědomují v bouři těch emocí, že každý z nich bude platit dvakrát. Z jedné domácnosti se stanou najednou dvě. Ve chvíli zlosti se na to nemyslí. Také jsem na to nemyslel a spát v jedné ložnici, v jedné posteli, již bylo nemyslitelné. Proto to zahradnictví a počátek věčného toulání. Člověk se stává tulákem náhle. Romantismus toulání s tím nemá nic společného. Kdysi jsem se toulal rád a sám, nyní toulání nenávidím. Jak jsem psal v úvodu o Londonovi a jeho „Tuláku po hvězdách“. Stal jsem se jím v kobce vlastní nesvobody pramenící z nedostatků mých i prostředků. Zatím jsem jen tulákem ve své vlastní zemi a jednou se zatoulám navždy někam dál.

Ale zatím ten život nějak jde. Řeším ostravské olejové laguny, některé věci se trošku daly do pohybu. Ale faktury jsou jen na papíru, žít a přežít jsou možná dvě rozdílné věci. Toužím znova žít, ale minulost je prostě neúprosná. Navždy tulákem. A také otrokem svých snů.

Dokazovat něco, proč a komu? Ono totiž, a to je děs a horor, když si člověk uvědomí, že není komu. Nezbývá, než to nějak doklepávat a látat a přežívat, a to je ta chyba, má se totiž žít.

Věřím, že žijí takoví šťastlivci, ale není jich moc. Jsou lidé, kterým se vše daří a moc se přitom od ostatních neliší. Možná bych také mezi ně patřil, ale stačí jedna osudová chyba a celý život se v ní veze. Ale brečet? To nic neřeší, prostě to doklepávat dále, až tam, kam to půjde. Když se člověku vše daří, a jeden úspěch za druhým, nakonec uvěří, že může všechno dokázat, to je ten největší omyl života a cesta do pekel. Stručně řečeno, opatrnosti není nikdy dost.

Vysmívám se básníkům a směji se sám sobě, sny, které nebyly realizovány, zůstaly pouze sny. Moc velkých slov, která mají skutečnou moc, se nesmí používat moc často, pak tu svou velikou moc ztrácejí. To je jako se žvaněním politiků. Mám svou dnešní definici politika. To je ten, co se neuplatnil v normálním životě. Ten, kdo je odborník, nemá čas na politikaření a věnuje se skutečné vědecké pravdě. Politika je postavena na slibech a skutek utek.

Tak si tu tak sedím a cucám vínko a přemýšlím, co dál, je to paradox, za oknem mi nakukuje veverka, v již odpočívajícím průmyslovém odpadovém areálu, kde se skrývám před životem a učím se ho znova hledat. Když najdeme své dno, pak je vše kolem krásné. Větví je dost, ale provazů málo, říkám si.

Dluhy, dluhy, dluhy a snílkovské duhy mě provází na každém kroku, snažím se pracovat, reálně žít (v obraze peněz) a snít (odpočinek). Ale když již se pod někým zhroutí propadliště, těžko se škrábe ven. Cítím se jako odložený pes, neschopný výcviku. Občas se něco, nějaký posudek nebo studie podaří, ale jen pro chvilku euforie. Jednou z mých velkých chyb byla dlouhodobá práce na likvidaci „ostravských olejových lagun“. Příliš práce, nějaké to lákadlo v podobě krásného auta a propad v komunikaci s jinými možnými klienty mé nabídky mých znalostí v jiných oborech. Pohlcen touto krásnou vidinou dlouhodobé práce jenom ztrácím. Dnes vím, že je mnohem lepší mít širokou klientelu malých zakázek než toho „páva na střeše“. Ale nic nelze měnit, co již bylo, ještě dnes se mi vrací křik toho páva. Ale již toho nechám, nechci být uřvaný jako ten páv.

Odpadový areál, ve kterém bydlím, se dnes zase vylidnil, po třetí hodině tu většinou již není ani noha. Hodně věcí zpracovávám sám na počítači a tisknu a pak, pokud stíhám, vrhám se do kroužkové vazby. To především ta různá hodnocení vlivů staveb a činností na životní prostředí. A když je čas, tak sedím na netu a vraždím samotu. Nutno přiznat, že ohledně této činnosti jsem se stal docela dobrým vrahem. Internet je ozvěnou tisíců nářků, vystřelených do neznáma, to již nejsou jen láhve s dopisy házené do moří a oceánů, to jsou nářky a tužby poslané a doručené před vteřinou z jednoho konce světa na druhý. Jen nějak nedokáži rozlišit upřímnost těch slov a kdo za nimi stojí. Blázen, kdo věří každému napsanému slovu. Snad jen pro první kontakt je to hezká věcička, ten internet, a pro kousek snění. Lžím se věří krásně a zvláště v samotě. Dospěl jsem k názoru, po minulých zkušenostech svého života, že radši budu tím nevěřícím Tomášem.

Hezkých žen je hodně a povídá se hezky, ale být s někým je jiné. Moc bych si přál zase s nějakou být, ale můj dobrodružný život plný dluhů mi to zakazoval. Devatenáct a půl roku rodinného života, i když plného stěhování, mi navždy zůstane vryto pod kůží a také děti. Občas se zastaví na krátkou chvilku. Snad to jednou změním. Snad, ale moc tomu nevěřím.

A tak jsem získal spoustu netových přítelkyň, ale žil jako mnich. No, on ještě ani neuzrál čas, abych s nějakou ženou znova byl. Nevěřil jsem jim, to byla ta snadnější věc z těch dvou…

Po dlouhé době mám pocit, že mám trošku zázemí, a tak se vrhám zase pomaličku do mořské akvaristiky. Malý akvarijní set o 240 l slané vody, radši zírám na malé mořské akvárium než na debilní televizní seriály. V tom akváriu se toho děje během jediného dne mnohem více. A zprávy? , ony se komentují samy a já k nim nemám co dodat.

Těším se na příští ženu, ale nemám v úmyslu ponížit milování na tělocvik.

Svět kolem se přestal točit tak rychle, rychle jsem pochopil, že se netočí kolem mě. Bylo mi nějak moc prázdno, a to se musí změnit. V areálu bylo také zase prázdno, jako v mé duši, tentokrát, jsem si řekl, auto nechám doma a šel jsem se projít do centra Ostravy, z Petřkovic to byly takové 3 km. Posadil jsem se v „Kafé restaurantu v Mozartovi“ v obchodním domě u „Masarykáče“.

Dávám si kafe a přemýšlím…láká mě mobil a často jednám intuitivně, sahám po něm a píši sms netové kamarádce.

„Jestli chceš poznat, s kým si píšeš, přijdi do Mozarta“, vím, že bydlí někde tady a nemusí nikam jezdit.

„Přijdu“ odpověděl display mého mobilu.

Za čtvrt hodinky byla tady, překvapila mě, vypadala jinak než na fotkách, hezké rysy, květinky kolem očí a ty oči byly chápavé. Chvíli jsme si povídali a pak se přesunuli na „Stodolní“. Naše setkání bylo bouřlivé a plné emocí, asi jsme oba byli dost sami, mělo pár zápletek, ale ty se velmi rychle vyřešily, nepodstatné pro další život.

Důležité bylo, co přišlo v dalších dnech. „Zajdeme do kina?“ napsal jsem sms, „Jo, můžeme“.

Ani dnes nevím, co hrálo, bylo mi to docela jedno. Měl jsem hezkou ženu vedle sebe. Byl jsem autem, tak po představení ji zvu : „Můžeme zajet podívat se, kde bydlím? Pak Tě zase hodím zpět.“

Souhlasila a nastoupila do modrého Pežota 407 SW, dojeli jsme do té tmy u areálu v Petřkovicích. Otevřel jsem bránu, od které jsem měl klíče (švagr a sestra mě vyzbrojili), zaparkoval, otevřel postranní vchod do budovy firmy a vedl ji chodbou nahoru. Otvírám dveře do nového života.

Otvírám šampus a nalévám jenom jí s větou : „Nalil bych si také, ale musím Tě pak odvést zpátky, pokud by jsi zůstala, dám si s Tebou“.

Trošku se zamyslela: „Nalij si také“.

Chybění člověka člověku může být krásné, v té poušti lidí, těch zrníček v betonových pouštích, pak vznikají bouře a zrnka písku o sebe naráží. Člověk na člověka. Každým nárazem vzniká jiskra, křemínek o křemínek.

Jisker bylo hodně a v tmavém průmyslovém odpadovém areálu najednou příjemně a teplo. Krásy života přichází i odchází nečekaně, a proto se těším na každou z nich. Krásy nepřichází náhodně, o krásy se musí člověk zasloužit. Je to věčný boj reality a snů.

Laguny se nějak hroutí a tím i můj přísun peněz. Firma, pro kterou to dělám, prodává celou zakázku jiné firmě a má práce není zahrnuta, no někdy se i tak věci mají. Není dobré sázet na jednoho koně. Z Pežota 407 SW se stala Fábie (pro mou představu Fóbie), a to někdy radši píši mail, než abych volal, sms, se stává drahou záležitostí. Záchrana jsou občasné posudky, ale těch je málo. Nejsem lakomec, co mohu dát, dám. Ale nakonec je to tak, že přítelkyně mě vzala do „Srdce Beskyd“. Byl to krásný víkend. Ale cítím, že se mi nedaří. Měl bych to platit já.

Ale bylo to fajn, jen nevím, zda to budu moci někdy nahradit.

Švagr a sestra čekají, cítím to a je to logické, že přispěji aspoň na energie, co jsem spotřeboval, ale není z čeho. A tak se věci hroutí a ruku v ruce vyhrocují. Když není na benzín, není kam jet. Kam by možná bylo, spíše není jak jet dále.

A tak zase utíkám, nejdříve před sebou, pak před ostatními.

Jednoho dne se zastavím a začnu koukat všemu čelem, to až nebudu mít, co ztratit. Nejde o majetek…ten dávno žádný nemám, ještě mi zbylo něco, čemu se říká duše. Dá se duše cestou životem poztrácet? Myslím si, že ano. Tiše, plouživě a po drobných. Zlaťáky proměněné v mnohé drobné prohry života.

Duše každého člověka je důležitá, naplňuje podstatu bytí, štěstí každého člověka, jen si to musí umět přiznat. Já, nevěřící Tomáš, vím, kde se hledá štěstí. V drobnostech života, jinak to prostě nelze. Jen uzurpátor hledá štěstí v moci a nakonec má prázdnou dlaň za cenu spousty jemu nepatřících životů.

Hrdost přináší ztráty, a tomu se také brání většina politiků, jen schopnost se domluvit je důležitá, no, jo no…ještě za jakou cenu se prodává obecní blaho?

Obecní, to není jako obec nebo stát, obecní jsou lidé, obecné jsou různé názvy zvířat…latinsky to zní blbě, třeba Sciurus vulgaris (veverka obecná) ale je obecná, protož žije jako spousta jiných bytostí a s vulgaritou vrozenou mnoha politikům to nemá nic společného, prostě se vyskytuje jako lidé.

No, bylo fajn v Hotelu Srdce Beskyd ve vířivce se šampusem, také bylo fajn na terase, kde nám nosili kosiči luk houby a kde ojížděl výstavní uslintaný francouzský buldoček zdejší zaběhlou fenku. Prostě bylo fajn.

Dlouho mi nebylo tak dobře.

kAPITOLA SEDMÁ NÁVRAT

A proto, že je mi fajn, vracím se na začátek….

Je pár minut po půlnoci , první den roku 2014, právě končím poslední řádky „Padesátníka z roku 2010“ a jdu si se svými nejbližšími připít, u půlnočního přípitku jsem zase chyběl, mé srdce chtělo a má mysl mě nabádala (jak dítě a žena - srdce je dětinské a žena vždycky ví co chce) mé chybění bylo mým přáním dokončit, jen ty poslední řádky…