OTAKAR ŠEVČÍK Z JIHOZÁPADU

☼     22.3.1852   HORAŽĎOVICE–PŘEDMĚSTÍ             ۞      18.1.1934  (KRUCI) PÍSEK

Pražská houslová škola si za několik málo dekádek získala vynikající renomé. U jejích počátků stál a nelenil učitel houslí na pražské konzervatoři Béďa Vilém Pixis, jehož práci a úspěchy dál rozčepýřili znamenití čeští houslisté – Josef Slavík, Ferdinand Laub a Franta Ondříček, kteří šířili slávu této školy v mnoha lokalitách. Teprve však Otakar Ševčík – jak svou učitelskou praxí, tak svým pedagogickým dílem – pozvedl pražskou houslovou školu se svými žáky Janem Kubelíkem a Jaroslavem Kocianem na úroveň veskrze světovou.

Ševčík se narodil 22. března 1852 v Horažďovicích, kde působil jeho otec – Josef – jako učitel a regenschori. Se systematickou hudební výchovou Otakara začal brzy, už v pěti letech. A krátce na to už malý capart zpíval na kůru horažďovického kostela první dětská sóla. Ani ho nebylo za notovým pultem vidět. Pak začal otec seznamovat chlapce se základy klavírní hry. V sedmi letech přišly na řadu housle. Než vychodil obecnou jednotřídku, získal Ševčík všestrannou hudební průpravu. Vynikal především jako zpěvák a houslista.

V deseti letech – v roce 1862 – odešel do Prahy, aby zde studoval na gymplu. Otec mu moc pomáhat nemohl. Vždyť živit sedmičlennou famílii z nevalného učitelského platu nebyla maličkost, zvlášť když byl živitel postižen tuberkulózou. Otakar se však stal i v Praze brzy zpěvákem v kostele u svatého Jakuba a pak v kostele u Křížovníků. Měl tím zajištěny stravu a byt. Kromě toho studoval hru na housle u absolventa pražské konzervatoře Viléma Bauera. Koncem roku 1865 poznal Ševčíka Ferdinand Flammiger, jehož zaujal zpěvem na kůru. Když pak zjistil, že Ševčík je zrovna tak výtečným houslistou, ujal se ho pod podmínkou, že Ševčík bude vzorným studentem. Flammiger přemluvil otce, aby dal svolení ke vstupu Otakara na pražskou konzervatoř. Na jeho přímluvu byla Ševčíkovi povolena i mimořádná přijímací zkouška.

Když v konzervatoři nastoupil na místo zemřelého umrlce namísto umělce Mildnera Antonín Benewitz, přeřadil Ševčíka okamžitě do vyššího oddělení. K té době se váže i tato Ševčíkova vzpomínka na otce: „Přestoupiv na konzervatoř, nejsa již vokalistou u Křížovníků, neměl jsem zpočátku jiné práce než hrát na housle. A hrál jsem, leč tou dobou nijak v rekordech, stačily mi bohatě dvě hodiny denně, abych dostal do své třídní knížky „eminenc“. Přišly prázdniny a já viděl, jak se otec podezřele ohlíží po mém krátkém cvičebním intervalu, kterému jsem lehce v Praze přivykl. Nastal neočekávaný obrat. Udiveného probouzí mne fotr jednoho jitra v šest hodin, mlčky vede do třídy v prvním poschodí, kde mne přivítala Spohrova škola, otevřená v místě etudy, kterou jsem měl cvičit. Otec připravil sám sobě práci na katedře stojící opodál hned vedle. Porozuměl jsem a ihned jsem začal pilovat dovednost a každým coulem každý grif. Hodiny tloukly osm, devět, deset – a otec se od stolu nehýbal. Nějak příliš pomalé se mi zdály minuty mezi desátou a jedenáctou a myslím, že jsem si dobře uvědomil každou vteřinu do hodiny jedenácté, kdy tělo, nezvyklé na takový trénink, zemdlené začalo povolovati. Radikální tento obrat v trvání cvičební lhůty opakoval se za stejných formalit po celý týden. Ale co jsem zpozoroval už čtvrtý den? Že hrozná únava prvního dne mizí a energie do mne proudí. Zmiňuji se o tom proto, že to byl sice drastický, přece však v životě naprosto jistou směrnici udávající čin mého drahého táty, vědoucího, co ve světě znamená píle a vytrvalost…“

Už v roce 1867 začal Ševčík se studiem paganinských capricií a věnoval mu skoro dva roky. Jeho vzorem se tehdy stal houslový virtuos Ferdinand Laub, který už patřil mezi nejlepší světové houslisty. Při veřejných absolventských zkouškách 21. a 22. července 1870 hrál Ševčík Beethovenův houslový koncert s kadencemi Joachima. Dílo, které před necelými dvěma roky slyšel právě v přednesu Laubově. Ze všech čtrnácti absolventů ocenila kritika nejvýš hru Otakara Ševčíka. Učinil na nás rozhodně nejpřijatelnější dojem bezvadnou technikou i veškerou svou neobyčejnou kvalifikací uměleckou. V krásném, vždy čistém a určitém tónu odráží se zanícené nitro, snaha ryze umělecká. Technické záludnosti skoro hravě překonal, zvlášť nesnadné kadence Joachimovy vystřihl skvěle. Kdyby nebylo obecenstvo vázáno žádostí ředitelství, aby se chovancům z ohledů pedagogických neprojevovala nižádná pochvala, bylo by jej zajisté vyznamenalo bouřlivým aplausem!“ (Hudební listy, 1870).

Už v říjnu 1870 přijal Ševčík místo koncertního mistra a učitele na Mozarteu v Salzburgu. Během tří let, které zde prožil, si získal v řadě koncertních vystoupení pověst výtečného virtuóza. Na programu míval především skladby Paganiniho, Ernsta, Vieuxtempse, Spohra i Brucha. I když kritika nešetřila chválou na jeho adresu, Ševčík sám sebe nevnímal jako velké eso mezi jinými. Jak uvádí dr. Vladimír Šefl v díle „Otakar Ševčík, sborník statí a vzpomínek“, přiznal: „Hned po prvním veřejném vystoupení v Salzburgu seznal jsem, že mi do dokonalosti technické ještě velmi mnoho schází. Zopakoval jsem znovu veškeren materiál, arsenál, dle kterého se tehdy na konzervatoři vyučovalo, ale nedostatky mé techniky tím nevymizely.“ Toto přiznání bylo vlastně prvotním impulsem, aby začal hledat nové cesty.

V roce 1871 koncertoval ve Vídni a o rok později v Praze. V repertoáru měl Paganiniho I. koncert s vlastní kadencí, Corelliho La mistra Folii a Paganiniho Rej čarodějnic. Bylo mu nabídnuto místo koncertního řádiče – řídícího mistra odposlechu orchestru Prozatímního divadla v Praze. Nabídka koncertního mistra v nové Komické opeře ve Vídni ho však zajímala víc. Sem také v listopadu 1873 uhnul. Ovšem štěstí mu moc nepřálo. Opera byla v době hospodářské krize přeměněna na operetu, kde byly daleko horší platové podmínky pro všechny zainteresované. Kromě toho si Ševčík proti sobě poštval vystoupením na koncertu Slovanského spolku oficiální šosáckou šovinistickou kritiku. Takže když se uprostřed koncertní sezóny v roce 1873 ocitl ve finančních malérech, přijal velmi rád výzvu Hynka Vojáčka z Ruska, aby mu doporučil nějakého houslistu na místo koncertního mistra orchestru v Charkově a odcestoval tam sám. Volání divočiny i bez doktora bolíto putina. Poněvadž opera v Charkově nebyla ještě doťuknuta, rozuměj dokončena a v provozu, uskutečnil řadu koncertů, některé i v Moskvě poblíž Arbatu. A tady ho zaslechl ředitel kyjevské konzervatoře. Okamžitě mu nabídl post profesora v Kyjevě. Takže od 1. září 1875 září Ševčík jako novopečený lektor s houslemi a kuráží ve prospěch zvědavých koumesů žáků. V Rusku setrval až do roku 1892. I když po celou dobu vystupoval na koncertech jako sólista i jako komorní nekomerční hráč, do popředí začaly vystupovat jeho pedagogické vlohy. V Kyjevě vznikla jeho dvě základní pedagogická díla – Škola houslové techniky, kterou vydal vlastním nákladem v roce 1881 a Škola smyčcové techniky. Dokončil ji po svém návratu z Rusi. Patrně z touhy po rodné zemi vznikly houslové skladby České tance. Bylo jich sedm statečných. Z nich patří k nejznámějším Statečná holka modrooká, která dodnes nechybí v repertoáru ani těch nejmenších našich houslových virtuózů, lépe řečeno permoníků ve skalách, nebo cvrčků na louce.

Zdá se, že se Ševčík v Rusku zamiloval. V roce 1886 se v jeho životě objevila jakási Alexandra a její syn Viktor. Nevyřešenou však dodnes zůstala otázka, zda to byla Ševčíkova manželka nebo občasná občanská příležitost milenka. Když se vrátil z Ruska, Alexandra beze stop z jeho života vyplula jako Aurora do ztrát vědomí. Jisté je, že Ševčík přijel do Prahy s Viktorem, kterého adoptoval jako syna. Odchodu z Kyjeva patrně předcházela nějaká tragédie jeho soukromého nahnutého života, o níž se nikdy nepochlubil ani slůvkem. V Rusku se začal horšit i jeho zdravotní stav – v roce 1883 musel nutně zakročit na druhou velkou operaci oka. Nakonec jako Ricky Walters v rapu Slick Rick na jedno oko oslepl.

V roce 1892 mu nabídlo ředitelství pražské konzervatoře místo profesora houslí. Přijal. Tuto funkci zahájil přijímacími zkouškami. Mezi posluchači se o přízeň ucházel i dvanáctiletý hoch – Jan Kubelík. Všichni členové přijímací komise hlasovali, aby nebyl pro své mládí přijat, Ševčík se však proti tomu rázně i přes jedno slepé oko postavil a prosadil jeho přijetí prohlášením, že za jeho studium přejímá veškerou odpovědnost sám. A tak se Kubelík stal žákem Otakara Ševčíka.

Ve své třídě začal Ševčík učit podle své metody. V čem spočívala? V čem kralovala? Snažil se, aby své svěřence přivedl k absolutní technické dokonalosti. Jeho metoda byla založena na precizním vypracování každého pidi souměrného detailu ve spojení s dokonalou přesností rytmickou, tónovou i intonační. Vrznout si s houslistou bylo pro každou bažící posluchačku jisté setkání s extází. Ševčík vždycky viděl v technickém ovládání nástroje cestu k dokonalé interpretaci hudebního obsahu každého díla. Co bylo na Ševčíkovi fascinující – neexistoval zádrhel, v němž by tápal a nedovedl jej odstranit. A když ne ihned, tedy stalo se tak po určitém časovém rozmezí, až si causu důkladně promyslel a mistrně ošéfoval.

„Jeho obdivuhodnou vlastností byla spravedlnost, nezaujatost,“ napsal jeden z jeho nejúspěšnějších žáků, houslový virtuos Pepa Muzika. „Nezáleželo mu na sympatiích, ale jedině na výkonu. Leckdy se stávalo, že ho někdo rozezlil, ale stačilo dobře zabrnkat na struny nervů, a všechen hněv byl odehnán k nepolepšitelným sousedům pro zlost na just, vše bylo rázem odpuštěno. Jeden jeho žák, jehož se mi vůbec nechce upřímně jmenovat, mu provedl hrozný nervák, div ne melodrama. Tak hroznou patálii, že se to bude zdát až k nevíře. Blížil se konec školního roku a rozhodovalo se o tom, kdo z žáků při hodině vytáhl na pana profesora pistoli a začal mu vyhrožovat, že ho sejme, jestliže ho nenechá absolvovat s orchestrem. Leckdo na Ševčíkově místě by za takový incident žákovi nezůstal dlužen. Profesor Ševčík se však zachoval velkoryse: nechal žáka s orchestrem skutečně hrát. Ne proto, že by dal souhlas pod nátlakem, ale proto, že se tak rozhodl dávno předtím, o čemž žák neměl potuchy. Avšak pointa příběhu je jinde. Představte si, že když mi pan profesor o této příhodě vypravoval, zdůraznil mnohem víc, jak „krásně ten chlapec na koncertě zahrál“ než to, čeho se vlastně dopustil…“

24. června 1898 vystoupil Ševčík na koncertě v Praze se svými Českými tanci, čímž ukončil svou veřejně prospěšnou koncertní činnost. V témže roce – o necelý měsíc později – vystoupil Jan Kubelík, který mezi jiným hrál rovněž České tance. A tak skoro ve stejné době, kdy mæstro odkládá před veřejností svůj orgán, jeho žák nastupuje na koncertní podium. Kubelík stál na počátku řady vynikajících žáků Ševčíkovy školy. To, co Ševčík Kubelíkovi vštěpoval, mu v té době nikdo jiný poskytnout nemohl. A Kubelík byl svému učiteli vděčen. V roce 1902, už jako světoznámý houslista, napsal svému spolužákovi do památníku místo krásných slov první dva takty Ševčíkova základního díla Školy houslové techniky. Stylové rozeznění. Vždyť právě na něm byl založený nemalý díl jeho slávy…

Ke Kubelíkovu jménu připojoval svět dovětek „Paganini recidivus“. Byla mu udělována nejvyšší vyznamenání, jaká kdy výkonný umělec dostal. Za každé jeho vystoupení se platily závratné honoráře. Jako svého času letěla po světě všech výstřelků a senzací móda à la Paganini, rostla nyní móda à la Kubelík. S tím samozřejmě kladli mnozí otázku: „A kdo byl učitelem tohoto houslového zázraku?“ Světem se začala šířit i Ševčíkova sláva. Zvlášť když řady jeho vynikajících žáků neustále rostly. Za několik málo let kolem absolutoria Kubelíkova vyšli z „Ševčíkovy dílny“ další vynikající houslisté: pozdější primárius Ševčíkova kvarteta Bohuslav Lhotský (1897), Emanuel Ondříček (1899), Jaroslav Kocian, který kráčel ve stopách Kubelíkových. Anglická houslistka Mary Hall, jíž u nohou ležela celá muzikantská Anglie (1902). Ve snaze ukázat význam své školy v celém rozsahu, přistoupil Ševčík v roce 1904 ke kolektivnímu vystoupení svých žáků. Na koncertě Spolku českých žurnalistů hrálo celkem 74 houslistů jeho školy unisono Paganiniho Motto perpetuo, Raffovu Cavatinu, Hellmesbergerovu Romanci a Tarantellu a Vivaldiho Koncert pro troje housle. Ševčík sám tento koncert řídil. Současné podání skladeb – jak psala kritika – bylo naprosto dokonalé. Nebyla to tedy jen senzace vypočtená na vnější efekt, ale ukázka toho, že se našel učitel, který může dát světu tak velký počet žáků s vrcholným mistrovstvím. Tento koncert se opakoval čtyřikrát, jako roční období v případě nejpůvabnější pozemské svůdné Plzeňačky s plezírem. Ševčík se postupně stával „houslovým čarodějem a mágem“, za nímž přijížděli houslisté ze všech kontinentů.

Ševčík vytvořil v té době v duchu svých základních pedagogických děl další s názvy: 40 variací ve snadném vnadném slohu, Houslová škola pro začátečníky, Průprava k trylkům, Výměna poloh a průprava ke stupnicím, Průprava k dvojhmatům. V roce 1900 našel – po mnoha marných pokusech – svého nakladatele, kterým byla londýnská značka Bosworth. Jí prodal také jednou navždy celé své dílo. A ve vydání Bosworthově zaplavilo celý svět.

Kolem Ševčíka se začala seskupovat i jeho soukromá škola, poněvadž bylo vyloučeno, aby se našlo tolik míst na pražské konzervatoři. Této škole se začalo říkat Cizinecká kolonie talentů. Objevovali se v ní i hotoví houslisté a profesoři konzervatoří. Je zajímavé, že Ševčík talentované žáky učil laciněji a některé nemajetné to u něj měli zcela zdarma.

Cizinecká kolonie byla nejdřív v Praze, v roce 1904 se odstěhovala do Prachatic, kde zůstala až do roku 1906. Odtud Ševčík odešel se svou houslovou školou do Písku. Toto město se stalo pro Ševčíkovy žáky zkušebním pódiem jejich koncertů. Kromě toho sem za Ševčíkem vyráželi nejlepší houslisté jeho školy, kteří zde koncertovali. Například Jaroslav Kocian i Jan Kubelík. Písek se v té době stal kulturním střediskem jihu Čech. V letech 1907 až 1934 přišlo za Ševčíkem do Písku několik set houslistů z celého světa. Ti vzbuzovali pochopitelně zájem o hudbu v nejširších vrstvách občanů, což se odrazilo na rozkvětu filharmonického spolku Bedřich Smetana a zpěváckého sdružení.

Velkou předností Ševčíka bylo virtuózní ovládání houslí až do pokročilého čilého věku. Na umění odhalit žákům skryté kouzlo studovaných skladeb, vzpomíná například houslistka Eugenia Umiňská, Ševčíkova vnadná žačka v letech 1927–1928 v Písku.

„Mýlí se ti, kteří se domnívají, že Ševčíkova škola spočívala pouze v dosažení nejvyššího stupně technické dokonalosti. To teplo a poezie, když nám profesor Ševčík ukazoval, jak se má hrát Paganini, Ernst nebo Wieniawski, byly pro nás vzorem nedostižným. Dovedl podávat virtuózní příklady s největším vkusem virtuozity. Nebyla v tom žádná samoúčelnost. Jeho technika překvapovala. Celé dny učil a v pozdním věku snad už sám nikdy netrénoval. A přece, když se někdy chopil náhle houslí, pod jeho prsty bublaly, zurčely, šmrdlaly kaskády čistých tónů, stupnic, v terciích, závratné běhy, neomylné skoky, jadrné akordy nebo hřejivé kantilény.“

Velké Ševčíkovy úspěchy – jak už to v Čechách až do dneška bývá zvykem – vyvolaly proti němu i útoky nespravedlivé ba přímo nenávistné od pedagogů středních a průměrných. Přispělo k tomu i to, že se Ševčík nikdy netajil svým češstvím.

Rok 1906 byl pro Ševčíka velmi těžkým i ze zdravotního hlediska. Jeho zdraví bylo podlomeno tak silně, že se v dalším roce podrobil operaci v Bernu. A právě tehdy byl proti němu veden ze strany konzervativních nejapných živlů, které se po smrti Antonína Dvořáka dostaly do vedení pražské konzervatoře, nejapný trapný nevybíravý útok. Tak například hulvátek Dr. Richard Batka, novinář a historik, který byl jmenován ve školním semestru 1906/1907 profesorem konzervatoře pro předmět kulturní historie, nevybíravě o Ševčíkovi napsal: „Je to jen úzký virtuózní horizont malého ducha, který všude postřehne jen technické a žádné duchovní problémy.“ Český tisk bohužel nedovedl Ševčíka, kterého už uznával celý svět, čestně a patřičně přátelsky podpořit.

A tak Ševčík odchází do Vídně, kde byl jmenován šéfem mistrovské školy na vídeňské konzervatoři, která nesla název – Akademie pro hudbu a výtvarné umění. Pražská konzervatoř primitivů a přízemního póvlu – neuměla přijmout Ševčíkův odchod jako důsledek nesprávného postoje některých svých funkcionářů. Naopak. Vydala prohlášení, že Ševčík nepřijal nabídku vedení mistrovské školy houslové, poněvadž dával přednost Vídni. To byla kardinální vědomá lež. O založení nějaké mistrovské školy se tehdy v Praze ještě neuvažovalo.

V roce 1911 podnikl Ševčík zájezd s šesticí houslistek a houslistů do Londýna (Vladimír Reznikov, David Hochstein, Rosa Ehrlich, Nora Düsberg, Daisy Kennedy & Frank Williams), kteří vystoupili na společném koncertě 12.12.1911 a pak každý sólo na vlastním koncertě. Nastudoval s nimi skladby čtyřiceti autorů různých epoch a stylů. To dokázalo jednak šíři Ševčíkova uměleckého zaměření i nicotnost útoků proti jeho houslové metodě. Ševčík sám se k tomu vyjádřil velmi stručně: „Když i ve Vídni vyrůstali moji žáci jako houby po dešti, mluvilo se o mé škole poněkud posměšně jako o „Ševčíkově továrně na virtuózy“, což si dovoluji doplnit slovy: Ale jediné na světě!“

Po první světové válce byl Ševčík v roce 1918 jmenován čestným členem profesorského sboru pražské konzervatoře a ve školním roce 1919/1920 pak nastoupil jako smluvní profesor na nově založené mistrovské škole konzervatoře. Když se však jeho jmenování řádným profesorem neustále protahovalo, vzdal se místa smluvního profesora a odešel…

V roce 1920 přijal pozvání k zájezdu na konzervatoř v Ithace v USA, kde strávil celý rok 4 ročními obdobími skrz naskrz až do ledna 1922. Spojené státy pak navštívil ještě dvakrát – v roce 1923 odjel na konzervatoř v Chicagu a v létě a na podzim do New Yorku. Od roku 1929 začala vycházet jeho Škola houslového přednesu na podkladě melodickém a rozbory několika slavných houslových koncertů. Od října 1931 až do května 1932 vyučoval na střídačku v New Yorku a v Bostonu. O prázdninách 1929 a 1930 vedl mistrovské oddělení vysokoškolského hudebního a výtvarného kursu v Mondsee v Rakousku. I když už byl vážně nemocen, stihl ještě v dubnu 1933 podniknout tříměsíční zájezd do Anglie. Zemřel v Písku 18. ledna 1934. Legenda krásně znějícího mládí.

Je smutné a ostudné, že doma Ševčík nedosáhl nikdy takového uznání, jakého by si byl právem zasluhoval. Byly sice podniknuty pokusy, aby byl ke svým osmdesátinám prohlášen za člena Akademie věd a umění a aby mu Karlova univerzita udělila doktorát honoris causa. Bohužel, žádný z těchto návrhů nedošel zdárně svého konce. Své sociální a národní cítění však přes hořký kalich a trpký život v medvědích službách, který absolvoval, projevil Ševčík s nadhledem tím, že ve své závěti odkázal celé své jmění v hodnotě 1 360 000 korun Ševčíkově koleji při státní konzervatoři v Praze. Byla ustanovena 12. ledna 1934, těsně před jeho úmrtím. Měla podporovat chudé a nemajetné houslisty české a slovenské národnosti, kteří studovali na pražské konzervatoři i zestárlé umělce. Jméno koleje však bylo za druhé světové války znehodnoceno a kolej byla v roce 1958 devastujícím národem zrušena…