PRÁXITELÉS

☼     asi  400  před Kristem   ATÉNY        ۞    asi   330 a půl   před Kristem   ATÉNY

Nejen hlas poety i ruce sochařovy jsou prodchnuty božským Duchem s velkým Dé.  (Kallikratés)

*

Z pěkného aténského obydlí se ozývá pláč novorozeněte. Dnes se jim tu narodil zdravý hoch. Hlásí se o své výsluní ve světě stejně hlasitě diplomaticky, jako všechna dítka, která dnes ve městě pod Akropolí spatřila poprvé sluneční paprsky.

Občané aténští žijí ve svém městě poklidně a bez velkých obav z budoucnosti. Ničivé války, které se přes něj přehnaly v minulých desetiletích, již ustaly. Minula vypjatá doba pýchy a bojů o moc. Minula? Zdá se, že opravdu ano. A s ní čas odvál i období největší aténské slávy. Atény těchto dnů, to již není ta slavná politická metropole Antiky, jak ji budoval Periklés. Nejsou proslaveným centrem umění, kde na divadelním nebi zářilo slavné trojhvězdí velkých dramatiků Aischyla, Euripida a Sofokla. Atény již nejsou oním obdivovaným stánkem výtvarného umění, jako bývaly za Feidia. Za kterého zdejšího sochaře by dnes někdo v Řecku byl ochotný vysolit tak vysokou kauci, jako kdysi za něj? Doba nejvyššího vzletu pominula. Opravdu je to všechno docela pryč a tak dávno?

Na mnoha aténských adresách bulí po domech novorozeňátka. Do jakého světa se narodila? Co je čeká v životě? Klid nebo nepokoj? Slzy nebo smíšek? Blahobyt nebo hlad? A co čeká maličkého, který po svém dědovi dostane přísně znějící pojmenování Práxitelés? Co bude provázet na životní stezce jeho? Smíšek nebo pláč? Obojí v hojné míře? Jak jinak. Ale tohle dítě čeká ještě něco navíc. Sláva. Pod jeho prsty bude vyrůstat krása jako zkamenělý zhmotněný sen… Ale pozor! Nad novorozenětem se sklání múza s velkým M. Nesmíme ji vyplašit! Nemá jméno, kterým bychom ji přivolali zpět.

Řekové sice počítají mezi umění i historii a astronomii, ale práci sochařů a malířů, i když si jí velice váží, považují jen za zručnost, za výrobní proces. Nemají mezi svými bohy nikoho, kdo by nad mistry dláta a štětce bděl, kdo by je ochraňoval. Kdo by střežil jejich neobvyklý dar pro další generace.

KDO JSI, MISTŘE?

Chlapec Práxitelés se tedy narodil v Aténách. To víme přesně. Ale stačí se zeptat: Kdy to bylo? a rázem jsme na půdě nejisté a mlhavé. Antické prameny začínají měřit jeho pomalu sedmdesát let dlouhý život prožitý ve 4. století před Kristem hned od jeho počátku. Ale bylo to skutečně tak? Nevíme moc.

Stejně skoupé a neurčité jsou informace o jeho životě. Jsou sice propleteny řadou historek a anekdot, tvrzení a pověstí, které mohou a nemusí být pravdivé, ale ve skutečnosti toho o něm víme málo. Na základě náznaků se můžeme leccos domyslet, ale to, jaký byl, o čem přemýšlel, co ho soužilo, to se nikdy nedozvíme. Osud člověka, kterému bylo dáno prožít relativně dlouhý život tak vlastně mohou dokládat jen jeho sochy. A ještě přesněji – kopie jeho soch. Část jich známe z dobrých římských replik, ty však mohou vést k mylným výkladům. Část se uchovala jen ve vyprávění. Práxitelés měl ale štěstí, jakého se každému antickému sochaři nedostalo. Zachoval se originál jeho práce! Díky vykopávkám v řecké Olympii mohl opustit staleté nánosy bahna a prachu i jeho Hermes s Dionýsem. Bylo to v roce 1877. Svět milovníků umění obdržel vzácný dar.

O Práxitelovi víme, že se narodil v rodině, kde se sochařská dláta dědila z pokolení na pokolení. Sochařem byl jeho děd, byl jím i táta. A jednou se jím stane i jeho syn. Nejméně čtyři generace tu vytvářely křehkou jemnou krásu z kamene a bronzu. A ne špatně. Múza, která kdysi snad náhodou vtančila do domu, v něm našla zalíbení a bude se k němu často vracet.

Práxitelés tedy již od útlého mládí přivyká na klepání kladívek a dláta o kámen, naučil se dýchat prach mramoru. Zvolna jej bude přitahovat rušný frmol v dílně, kam přicházejí investoři z celého Řecka. To bude jeho škola. A když se pak rozhodne pokračovat v rodinné tradici, nebude nikoho, kdo by mu v tom chtěl zabránit. Proč také? Jeho dědeček, Práxitelés starší, se prý jako dobrý kovolijec podílel na dokončování Feidiovy Atény Promachos. Jeho vlastní samostatná díla se nezachovala, ale ve své době patřil k oblíbeným sochařům a i římští kopírovači originálů si jeho zmizelé masterpísy rádi brali za svou předlohu. Práxitelés starší byl i učitelem svého syna Késífodota.

Késífodotos, druhý z dynastie, také nepřekročil meze mezi velkým talentem a géniem, ale i on měl v Aténách vynikající pověst. Jeho sochu Eirené s malým Plútem, jejíž římská kopie je dnes k vidění v mnichovské Glyptotéce a menší, helenistická, na Krétě, zdobila aténské náměstí s tržištěm. Bylo to víc než symbolické. Eirené, dceruška boha Dia a Themidy, jedné z Hór, byla ochránkyní pořádku a míru v přírodě i společnosti. A Plúto, kterého se ujala, představoval pro Řeky boha bohatství. Obojího, míru i blahobytu, mělo město víc než zapotřebí a jedno podmiňovalo druhé.

A právě v tomto Késífodotově sousoší se již začíná projevovat blížící se posun uměleckého pojetí výtvarných děl; Eirené je řemeslně dokonalá znázorněná bytost, jako sochy Feidiova období, a přece je již odlišná. Tatam je vznešená netečnost, kterou opředli sochaři bohy v minulosti. Eirené je víc ženou než bohyní, s láskou hledí na dítě ve svém náručí. Nakročená noha dává celému jejímu postoji dramatičnost a vzruch. Umění se začíná blížit k životu svých autorů. Polidšťuje se.

NĚKOMU TRNÍ, NĚKOMU TA VŮNĚ S RŮŽÍ VOLNĚ NAKLÁDÁ A VRNÍ;  RŮŽE SMYSLNĚ VONÍ

Zakázek na monumentální sochy hlavních bohů řeckého Olympu bude postupně ubývat. Začne však přibývat těch, kteří jsou lidem bližší pro své vlastnosti či poslání. Zatím stáli ve stínu, nyní se postaví až na piedestal na výsluní. Dionýsos, Afrodita… kolik se jich rozletí do řeckých měst ze sochařských manufaktur. Bronzoví a kamenní Olympané budou dál sledovat s mračným pohledem lidské hemžení u svých polo-bosých nohou. Kde je však stará dávná úcta? Kde je posvátný obdiv a bázeň?

V Řecku se stále více začínají šířit cizí náboženské kulty, proudí sem volně z Malé Asie, z Egypta, z Thrákie. Mystéria, tajné obřady, které jsou s nimi spojené, slibují zasvěcencům rozděleným do několika stupňů očistu, nový život, dokonce i vzkříšení. Tajemno, kterým jsou opředeny, jim otevírá cestu k dalším dychtivým posluchačům. Mystéria spojená s kultem Orfeovým, Kybeliným, Ísidiným… kolik jich tam vlastně bylo? Byla známá a přitažlivá. A přece o nich víme bezvýznamné minimum. Opředly je zákazy tabu šílenství a tajemství, hrozící tresty. I básník aischylos se dostal do potíží, když o eleusínských mystériích prozradil víc, než musel.

Práxitelés by nesměl být umělcem, aby mohl zůstat k vlivu těchto nových podob náboženství zcela hluchý a slepý. Podle všeho patřil k řadě zasvěcenců a nový životní názor se zrcadlil i v jeho tvorbě. Jeho sochy nebudou nabity vnitřními rozpory, nezachytí své hrdiny ve vypjatých chvílích jejich života. Většina jeho známých děl představuje postavy zasněné, ponořené do svých ultra-lehkých myšlenek, do svého vlastního života, který je jen jejich. A vůbec nedokáže modelovat sebejisté, pevné a heroické postavy reků, tak charakteristické pro období, které se odehrálo před ním. Jeho modely jsou ztvárněny ve chvílích odpočinku, kdy se celé tělo uvolní, boky vysunou a prohnou tak, že skulptura potřebuje pro vyrovnání těžiště pevnou oporu. To dovede Práxitela k důmyslným kompozicím, kterážto sousoším i jednotlivým sochám poskytnou zázemí, stanou se z nich malá architektonická díla, kamenné epizody uzavřeného příběhu umění na počest…

Mladý Práxitelés vyrůstal v uměleckém prostředí, ale měl možnost i vidět druhou stránku práce svých předků. Přihlížel jejich handrkování s kupci, všímal si rozdílů v chápání krásy a vkusu zákazníků. A tříbil ten svůj.

Nevíme, kdy se prvně sám chopil dláta, nevíme, kdy převzal rodinnou dílnu a její klientelu. Nevíme ani, co bylo jeho prvním dílem. Jisté je však, že od okamžiku, kdy vstoupil na pole umění, věhlas dílny neutrpěl, naopak, začal kynout a prosperovat. Práxitelés se stal vyhledávaným umělcem a uznávaným mistrem. Měl co nabídnout. Ale nebyl sám.

V Aténách, stejně jako v mnoha dalších centrech žití Hellady, bylo podobných dílniček jako byla ta jeho, několik. A mistři, kteří v nich pracovali, byli ochotni zhotovit libovolnou zakázku. S erudicí i bez ní. Jejich největší klientelou byli zámožní soukromníci, kteří toužili postavit svým předkům důstojný, a pokud to kapsa dovolovala, také pompézní památník. Tato touha proslavit se i po smrti nebyla, jak známo, cizí ani panovníkům. Největší takovou zakázkou Řecka byla hrobka Maussola, satrapy v Kárii. Začal si svou hrobku budovat ještě za svého žití. Když ulehl k věčnému spánku, ujala se jejího dokončení Maussolova choť a vdova Artemísia. A hotové Mausoleum v Halikarnassu pak bylo považováno za jeden ze sedmi divů světa… Však se také na jeho výrobě podíleli nejlepší sochaři a stavitelé, přilákáni velikou příležitostí a cinkáním Maussolových a Artemísiných plátů zlata. Zejména umělci z Atén byli v Halikarnassu vítáni. Stavba zabrala velké množství času a vystřídalo se jich tu několik zvučných jmen. Nejdříve se do Kárie vydal Skopás, Práxitelův současník a asi i konkurent, později tam proudili i Práxitelovi žáci. A co mistr? Netoužil po daleké zemi a hrobce, která má zajistit nesmrtelnou slávu jednoho vladaře. Má přece svou zavedenou dílnu, zákazníky, dostatek práce, která jej těší a inspiruje k tomu, stát se lepší. Skopás je na tom docela jinak. Jeho sochy jsou prodchnuty vnitřním napětím. Vášněmi a cherry city. Neklidem do ruda viděti. I jejich tvůrce byl asi podobného ražení. V Aténách je stále ještě cizincem, pochází z ostrova Paru. Jeho otec, také sochař, mu však neodkázal zavedenou dílnu a zajištěné postavení. Musel se zpočátku hodně ohánět, aby se tu prosadil. A sláva získaná v dalekém Halikarnassu mu tedy jen prospěje. Nemá co ztratit, když odejde. Může jen získat.

KTERÁ Z NICH JE NEJKRÁSNĚJŠÍ?

Tak se prý často tázali Práxitela jeho přátelé, zákazníci, chtěla to vědět i jeho krásná přítelkyně s dobrou pověstí Frýna. A každý k tomu měl svůj osobní důvod… Dá se na takovou otázku vůbec odpovědět? Řešení hledala antika a přece je dodnes velkou neznámou. Odpověď neznáme ani my. Jak také jinak? Vždyť dnes známé Práxitelovy sochy jsou jen pořízenými kopiemi. Krásnými, urozenými, přesnými, dokonalými, ale někdy také volnými či nedbalými. Kopiemi. Replikami. Kde končí mistr a začíná zručný římský řemeslník? Jen Hermes je originál. Jen ten jediný. Stačí k vynesení jakéhokoliv soudu?

Jak však odpovídal na podobné dotěrné dotazy sám Práxitelés? Vyhýbavě. Nejlepší jsou prý ty sochy, kterých se dotkl štětcem a barvami Nikiás…

Malované sochy! Afrodity a Héry s rudými vlasy a rty, Zeus s modrým vousem jako kiraso, koně s rudou hřívou, bohové a bohyně s nalíčenými tvářemi, podmalovanýma očkama… S jakým překvapením by si ale prohlíželi současníci největší slávy antického sochařství díla, která dnes vystavujeme k ilustraci jejich doby ve světových muzeích my smrtelníci? Díla, která se pro nás stala měřítkem antické krásy a dokonalosti? S jakým zděšením by hleděli na dlouhé zástupy bílých, našedlých a nažloutlých mramorů? Vždyť jejich svět výtvarného umění byl tak barevný, že by nám z něj přecházel zrak, painted world with Dorothea Breik. A nebyl to jen ústupek snaze po maximálním realismu, i když ani ten se nedá podceňovat. Malované sochy byly odrazem jejich pojetí krásy, odpovídaly i výrazové barevnosti celé řecké architektury.

Práxitelés považoval tedy právem polychromii za nedílnou součást svého díla. A my bychom měli dnes řecké mistry palety politovat. Jejich umění, které bylo ceněno víc než vlastní sochařská práce, námaha, čas, až na malé výjimky, bez lítosti ohlodal do ruin. Tak málo z umění zbylo.

Jméno Atéňana Práxitela má zvuk. A spojí-li se s Nikiásem, je zárukou vysoké kvality. Kupcům to vyhovuje. Stačí to i přátelům. Jen Frýna není stále s něčím spokojená. Frýna. Hétera. Co pro něj znamenala? Lásku? Inspiraci? Pochopení? Klídek? Práxitelés byl jistě ženatý, o jeho manželství víme jen to, že z něj dohlížel jen občas na syna. Manželka pečovala o děti a dům, tak jak to bylo v Řecku ostatně pravidlem. Pochopení, obdiv i vzrůšo poskytovala umělci jeho incognito darkside milenka.

Frýna je vtipná, pohotová, zajímavá. A krásná. A touží mít jeho nejkrásnější sochu pro sebe. Je obklopena atmosférou tajemna, pro obdiv k tajným kultům byla dokonce veřejně souzena. Slavný hyper tlučhuba konferenciér Hypereidés, který se ujal její obhajoby, že to takhle nemyslela, ji z prekérní situace dostal sice svérázně rázně, zato však s jistotou znalce síly ze slova. Na konci své obhajovací řeči obnažil před soudci její ňadérka, aby je přiměl k osvobozujícímu výroku s poukazem na to, že je služka Afroditina…

Frýna  a Afrodita! Ale nakonec, proč ne?! Krásná bohyně a žádoucí žena. Sice trochu vypočítavá mrcha, ale tolik půvabů na jednom těle. Vždyť i bohyně, stejně jako ženy, někdy zneužívaly svých půvabů ve prospěch zápletek! A muži jim ochotně odpouštěli drobné hříchy a nepatrné slabosti. Proč by Frýna nemohla být koneckonců Afroditou? A Afrodita naopak Frýnou? Jen na chvíli. Sochařům k vytváření ženských postav a kompozic zatím pózovala jenom nějaká mládež. Ale copak může mít bohyně lásky odlišná ramena a lýtka?

Práxitelés uhání již mnoho let v každé chvíli do Frýnina intimního krcálku. Celé desetiletí prý trval jejich vztah. A daroval jí údajně i sochy, kterých si nad jiné považoval. Velkomyslně nevnímal, že se je z něj pokoušela vydundat nejdříve lstivě. Dal jí je rád na památku, proč by ne. Érota i Fauna. Měla z nich jaksepatří veselí a on se mohl radovat s ní. Érota pak vlastnilo Frýnino rodné město Thespie. A Fauna? Kdo ví, kterou Práxitelovu sochu můžeme považovat za Fauna! Zdobil Atény na cestě trojnožek do té doby, dokud po něm žádostivě nešáhl Nero a neodvezl si jej do Říma, znáte to, jaký z Nera byl nerváček i kruťas. Jak ale Faunus vypadal? Z několika římských replik známe podobnou nazvanou odpočívající Satyr. Je tohle snad Faunus?

„Má podobu mladého muže, opřeného v nedbalém postoji o kmen stromu. Všechno na té soše přispívá k vyvolání dojmu smyslové odevzdanosti. Jak jsme daleko od Pólykleitova Doryfora, který platil v předcházejícím staletí za dokonalý vzorec lidského půvabu. Tvary Práxitelova Satyra jsou zaoblené, na pažích a nohou nelze pozorovat jediný vystouplý sval. V podání těla a postoje – právě tak provokativního jako koketního s přírodními vědami – je cosi lehce zženštilého… Nejzajímavější partií si troufáme označit hlavu, pod lidskými liniemi očí a úst odhaluje subtilní animální výraz. Kozlí ušiska jsou přikryta bohatou hřívou vlasů, ale zastřený pohled prozrazuje pravou povahu modelu, u něhož zřejmě zápolí instinkt s inteligencí, ale ani jeden se moc nechytá. Dovedeme si představit, jak by se takový tvor i netvor pohyboval, kdyby se dal do tempa. Lehký a štíhlý by se ubíral kupředu skoky.“ Tolik José Pijoan v Dějinách umění, vydaných u nás Odeonem. Co k tomu dál dodat?

Práxitelés dosáhl slávy, která pokryla celé Řecko. Z dalekých měst k němu míří kupci. Řecký sochař má dost napilno, když chce splnit termíny zakázek včas. A musí mít hlavně co nabízet. Udává se, že Lýssipos, který žil o něco později než náš znalec sochařiny, vytvořil za svůj život neuvěřitelných 1500 soch a sousoší. Kolika sochám dal tvar Práxitelés?

AFRODITA

Kupci cinkají zlaťáky. Hledají Afroditu. Bohyni lásky. Vzdálený Kós, město na maloasijském pobřeží, kde Práxitelés nikdy nebyl a kam se ani nepodívá, si přeje mít mistrovu sochu. Přeje? Inu tak má ji mít. Kójští si za svou důvěru mohou dokonce vybrat z více variant. Mohou mít svou bohyni zahalenou do úboru, ale také docela odhalenou v půvabu. Tak, jak vstupuje do koupele. Kterou si odvezou nakonec do svého domova?

Kójští z celé té nádhery váhají. Nahá vnadná bohyně? Afroditu zatím žádný sochař z kamene nevykouzlil a nesvlékl! Mnohokrát již dostala průhledné roucho, ale nikdo se jí je zatím neodvažoval odnít. Až Práxitelés. Veliký mistr sochařiny. Těžce se rozhodují. A nakonec si vyberou Afroditu v tradičním pojetí.

Probendili svou šanci. Obnažené bohyni, Frýně, která jí propůjčila své tělo a snad i kukuč, se příště bude říkat jen Afrodita Knídská. To Knídští, blízcí sousedé Kójských, ji naložili na svou loď, v jejich městě bude propříště přijímat hold milovníků krásy i ctitelů bohyně lásky. Práxitelés jim usnadnil volbu. Nabídl jim jenom ji.

Byla perfektně pohledná. Tak pohledná, že se našel mladík, který ji za nocí docházel objímat. A plakal, když mu to zatrhli.

Obdivoval se jí i Plinius a považoval ji za nejkrásnější sochu nejen Práxitelovu, ale na celém světě…

Knídští zkrátka neprohloupili. Proslavila jejich město víc než cokoliv jiného. Kolikrát odmítli výhodné nabídky, které dostávali z jiných měst. Níkodémés, král bíthýnský (asi kolem roku 280–255 před Kristem) byl ochotný výměnou za Afroditu zatáhnout veškeré dluhy Knídu. Byl by za ni vydal většinu pokladů své země. Ale nebyla na prodej. A přece si ji Knídští neuchránili. Ve starověku byla socha odvezena do Cařihradu k Turkům, kde ji měl ve své sbírce milovník antického umění Lausos. A pak zmizela do nenávratna…

Práxitelés vytvořil ještě řadu soch a sousoší. Kam se všechny poděly? Nevíme. Jen z některých nám zůstaly kopie. Bělostné kopie zářivě barevných soch. A z jiných ani to. Ke konci života předal svou dílnu synovi, který stejně jako on dostal jméno po svém dědovi. Jmenoval se Késífodotos. Kdy to bylo? Nevíme.

Jeho syn, jeho žáci i mnoho dalších vykročilo po cestě hledání tvarů dokonalosti, hledání tvárné krásy. Své krásy. Aniž by tím snižovali krásu a dokonalost děl jiných. Půvab nejkrásnější sochy světa. Afrodity Knídské. Jestliže k ní stála modelem Frýna, mohla by být spokojená. Konečně dostala odpověď na svou otázku. Byla-li to Frýna. Pak ano…