FRANCESCO PETRARCA

☼     20.7.1304   AREZZO            ۞        19.7.1374     ARQUÁ

Francesco Petrarca se narodil v Arezzu. Jeho otec, povoláním notář, byl stejně jako například básník Dante Alighieri odsouzen roku 1302 k trestu vyhnanství z Firenze z politických důvodů. V roce 1313 se celá rodina přestěhovala do Provence. Během pobytu v městečku Carpentras poblíž Avignonu pečoval o Francescovu výchovu významný dobový dramatik Convenevole da Prato. Nadaný mladík pak od roku 1319 pokračoval ve studiích na věhlasných právnických fakultách v Montpellieru nedaleko od Aigues–Mortes a v Bologni. Vstoupil též do duchovního stavu a po smrti svého táty, v roce 1326, se odebral zpět do Avignonu, kde se pohyboval v šlechtických kruzích kolem papežského dvora, jenž tehdy v Avignonu sídlil. V té době uzavřel pevné přátelské vazby s Giacomem Colonnou. Úzké kontakty k tomuto šlechtickému rodu výrazně ovlivnily i Petrarcovu politickou orientaci.

Už během studií a pak po celý život se Petrarca zabýval četbou a hlubším studiem provensálské a italské lyriky, jejímž významným představitelem se také stal. Začátkem dubna roku 1327 uviděl v kostele svaté Kláry poprvé šlechtičnu Lauru. Její původ, stejně jako tomu bylo u Dantovy Beatrice, není dosud dostatečně znám. Některé prameny uvádějí, že byla snad nemanželskou dcerou neapolského vladaře Roberta I. z Anjou a patřila ve své době mezi nejkrásnější dvorní dámy. Jisté je však, že se stala Petrarcovou životní a hlavně literární neobnošenou láskou. Kráskou. Sedmikráskou nevadnoucí až do důchodu. Kromě ní samozřejmě miloval a obhajoval půvaby i jiných žen a měl tři děti. Byla to však Laura, která zdechla v roce 1348 v době morové epidemie, jež se stala nesmrtelným inspiračním zdrojem Petrarcovy milostné lyriky.

Zhruba od roku 1330 vlastně až do své smrti prožíval Petrarca neustálý vnitřní boj. Řešil svou osobní mravní krizi vyplývající z protikladného vztahu mezi jeho ryze světskou touhou po literární slávě, veřejném uznání a lásce k ženám na jedné straně a vědomím, že jen důsledná asketická samota a nezávislost na pomíjivých hodnotách a vrtkavých citech se může stát solidním zdrojem nesmrtelných literárních děl. Petrarcova bezmezná touha po vědění, přesycenost vytříbenou kulturou a jeho vlastní tvůrčí zápasy u něho vedly k bolestnému pocitu prázdnoty a rozptýlení duchovních sil.

V roce 1336 vystoupil Petrarca s bratrem Gherardem na svahy Větrné hory, aby se tam oddával četbě úryvků z Konfesí svatého Augustina. Jejich podněty vyostřily v Petrarcově mysli vědomí neslučitelnosti věcí pozemských a nadčasových, aniž by se nějak výrazně dotkly jeho náboženského cítění. Petrarca spíše nalezl ve svatém Augustinovi lidský subjekt, jenž byl sužován stejnými problémy jako on sám. Zaujat touhou po asketické čistotě v tvůrčím slova smyslu opustil básník v roce 1337 mondénní způsob života v Avignonu. Až do roku 1353 pak s menšími přestávkami pobýval v půvabném údolí Vaucluse, aby se mohl věnovat nerušenému studiu, tvorbě, výchově syna Giovanniho a intelektuálním disputacím s kamarádem – biskupem Philippem des Cabassoles, známým u nás z Vrchlického básně „Idylla z Vaucluse“.

8. dubna 1341 byl Petrarca slavnostně korunován vavřínovým věncem na římském Kapitolu a dosáhl tak nejvyššího uznání své básnické autority. O dvanáct let později se Petrarca definitivně vrátil do Itálie, kterou od té doby už opouštěl jen sporadicky. Do roku 1361 pobýval v rodině Viscontiů v Miláně. Galeazzo Visconti jej také v roce 1356 pověřil i tříměsíční stáží do Prahy.

Ze strachu před morem opustil Milán a odešel nejdříve do Padovy, později do Benátek, kde se v roce 1363 sešel s Giovannim Boccacciem. Od téhož roku pak žil stranou středověkého obyvatelstva v Arquá na úpatí pahorků Euganských, ponořen do studia a štěstí rodinného života, jež mu poskytovala rodina jeho dcery Francescy a zvláště pak vnučka Eletta.

„MÍR PRO MOU ITÁLII!“

Giovanni Boccaccio v jedné prudké hádce napadl Petrarcu, že vůbec nerozumí politice, že jeho myšlenky a ideály jsou více než zmatené a on sám že prý projevuje trestuhodnou nedůslednost v prosazování svých politických názorů. Bylo tomu skutečně tak, jak tvrdil Boccaccio.

Vývoj Petrarcovy osobnosti byl už v zárodku ovlivněn skutečností, že byl dítětem emigranta, které logicky nemohlo navázat nějaký hlubší vztah ke střídajícím se místům pobytu rodiny, ani k florentské městské obci, z níž byl jeho otec sprostě vypoklonkován. Politická aktivita v rámci městských obcí, jak ji můžeme sledovat například u Danta Alighieriho, byla tedy Petrarcovi naprosto cizí. Zpočátku byl ovlivněn znalostí politiky papežské curie a vlasteneckými politickými ideály rodu Colonnů, ale brzy si vytvořil vlastní, nezávislou politickou koncepci. Uvědomil si totiž, že hlavním problémem současné Itálie není už dantovský rozpor mezi císařstvím a papežstvím, ale nastolení trvalejšího míru v Itálii. Jedině mírový život je podle Petrarcy základní podmínkou pro hospodářský, politický, kulturní, ale i mravní rozvoj země a jejích obyvatel. Petrarca opěvuje tuto svou koncepci v jedné ze svých nejslavnějších politických kancón nazvané „Moje Itálie“ (Italia mia), v níž pateticky volá po míru zaručujícím „štěstí na zemi a blaženost v nebi“.

S nadějemi se proto obrací ke komukoli, kdo má v daném historickém okamžiku možnost zajistit mír pro rozdrobenou Itálii na nepatrné státečky, bez ohledu na jeho politickou příslušnost – ať je to klíďo píďo guelfský panovník Robert I. z Anjou, ghibelin Visconti, papež, císař Karel IV. (Praha je mu dodnes pro mnohé vděčná, s bankovkou v oběhu 100 Kč) nebo odbojný Cola di Rienzo.

Římské povstání tribuna lidu Coly di Rienzo v roce 1347 zasáhlo Petrarcu doslova jako metelescum blescum um. Jeho protipapežský a protifeudální charakter, stejně jako snaha nastolit republikánskou vládu, vnitřně souzněly s Petrarcovými názory. Básník adresoval vůdci převratu povzbudivé psaní na pergamenu plné sympatií nazvané Hortatoria, v němž sám ostře napadl vysokou šlechtu včetně svých dosavadních přátel a protektorů a velebil římský lid – obchodníky a řemeslníky – jako nositele ideálu římské republiky. Tragický konec povstání Petrarcu hluboce zarmoutil a zároveň v něm probudil novou aktivitu v hledání významného bosse politika, který by byl ochoten a schopen realizovat jeho politické koncepce. Pokaždé však byly jeho naděje zklamány a to včetně těch, které vkládal v autoritu nově zvoleného římského císaře a krále Čechů Karla IV.

Petrarca si tehdy uvědomil, že bude nucen obrátit se sám ke svému nitru, zajistit si určitý „vnitřní mír“ na základě autonomie myšlení a tvorby, filozofického přístupu k současným událostem i k dějinám. Z hlediska vývoje evropského filozofického myšlení, lze považovat Petrarcovy úvahy za počátek renesančního obratu člověka k sobě samému, s trochou potřebného koření a neodbytné parafráze to zkouší i „Nový človek“ aka Majk Spirit. Petrarca se tak stává zásadním odpůrcem středověkého filozofického systému doktrinálního typu, který mně dost nasírá u doktrinálních neštěstí plzeňských, jehož formalismus a obsahové pusto pustoší čisté duše a jeho přímo odpuzovaly jako repelent komáry. Toužil z humanistických pozic především poznat člověka. Za základ si však nevzal učení Platónovo, ale dílo filozofa, rétora, politika a moralisty Cicerona a dále pak Senecův stoicismus, jehož používá jako účinné zbraně proti teologii.

Humanistický charakter nabývá i Petrarcův vztah k historii. Kronikářsky popisné dějepisectví náleží dle jeho názoru výhradně jen minulosti. Současný historik musí události nejen zaznamenávat, ale předtím je přepečlivě klasifikovat – třídit na podstatné a nepodstatné – hodnotit je, komentovat a uvádět do vzájemných souvislostí, přemýšlet nad nimi. Jen tak se historická zkušenost může stát pramenem pro přítomnost i budoucnost a může posloužit jako jedno z teoretických východisek stávající politické a mravní krize, nechutného marasmu, jejichž existenci, hlavní rysy a rozpory si Petrarca uvědomoval stejně naléhavě jako před ním Dante a po něm například Machiavelli.

HOST KARLA IV.

16. prosince 1354 se Petrarca v Mantově setkal s českým a německým králem, pozdějším císařem Karlem IV. Rozhovor s ním vyvolal v básníkovi naději, že konečně objevil panovníka, který nejen soustředěně pracuje na budování vlastní mocenské pozice, ale díky své abnormálně mimořádné inteligenci se živě zajímá o veškeré politické dění v Evropě. Svůj poměrně dlouhý rozhovor s vladařem líčil Petrarca podrobně ve svém dopise Leliovi z 12. ledna 1355. S Karlem IV. se pak znovu setkal na italské půdě, a to v květnu 1368 v Udine. Během svého tříměsíčního pobytu v Praze (cesta započala 20. května 1356) byl básník, jako předtím například i Cola di Rienzo, hostem Angela di Firenze. Petrarca předem třemi naléhavými dopisy vyzýval Karla IV., nyní už korunovaného císaře, aby tažením do Itálie nastolil v zemi pořádek. Zametl s K.O. až pod práh vnímání K.O. Nakonec byl však výsledky císařovy cesty italské dost rozčarován, zklamání a deziluze tady vládly. Ani básníkovy pražské rozhovory s Karlem IV. nepřinesly kýžený politický efekt. Císař si však Petrarcy velice vážil jako básníka a Petrarca ve svém dopise Leliovi z 29. dubna 1357 vydal pochvalné svědectví o kulturní a společenské úrovni, se kterou se v Praze setkal. Petrarcova korespondence s Karlem a vzdělanými příslušníky jeho dvora z let 1351 až 1368 poskytuje pak cenné svědectví o prvních náznacích stop humanismu v Čechách. Za nejvýznamnější osobnosti této pražské společnosti považoval Petrarca kancléře Jana ze Středy a hlavně pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který prožil v Itálii čtrnáct let studiem na univerzitách v Bologni a Padově. Z Itálie napsal Petrarca svým přátelům také řadu listů. Za zmínku stojí hlavně dvacet dopisů sdružených pod společný titul Anonymní hanopis, a dvanáct eklog – Pastýřská bukolika, které svým protipapežským zaměřením působily na „padreho – starého“ české reformace Jana Milíče z Kroměříže.

POSLÁNÍ VYVOLENÝCH

Petrarcova literární díla se stala obrazem nejen autorova myšlenkového vývoje, ale i společenské situace, v níž se již připravovaly podmínky pro plné rozvinutí humanistických koncepcí. Sledovat postupný vývoj Petrarcovy básnické tvorby je velice obtížné, neboť svá díla celý život přepracovával a doplňoval. Jisté je, že v oblasti lyrické poezie, v níž dosáhl snad největší obliby na světě, vyšel ze zásad básnictví, takzvaného sladkého nového stylu, které však byly v jeho době už pouhou formálně cizelovanou manýrou. Dále prošel fází „vnějšího klasicismu“, kdy se vědomě inspiroval odkazem antiky, až nalezl pravý výraz v umění niterném, které z existujících literárních škol vstřebávalo pouze prvky, které vnitřně seděly básníkovu světu. Jak hezké pocítit la dolce vita s vitamíny uno duo tres quatro.

Petrarcův literární odkaz se obvykle dělí na díla latinská a lyriku smolenou v dobové formě hovorové italštiny, zvané „volgare“. Sám Petrarca si nejvíc cenil děl latinských a těmi se také hodlal proslavit. Někteří pozdější literární historici naopak považovali za hodnotný pouze lyrický Zpěvník. Petrarcova tvůrčí osobnost se však, objektivně vzato, odráží v obou vzájemně se doplňujících částech jeho díla.

Z latinských veršovaných prací je nejvýznamnější epos v hexametrech Africa, pocházející z let 1338–1340, jehož obsah je inspirován Liviovým líčením druhé punské války. Vzorem pro básnickou formu se stal v tomto případě Vergilius. Na kvalitě tohoto díla se projevila skutečnost, že Petrarca neměl příliš smyslu pro epickou poezii – umělecky nejsilněji zde totiž působí lyrické pasáže. Ze skupiny v próze psaných asketických děl vyniká zejména traktát Moje tajemství z let 1341–1343, v němž ve formě fiktivního dialogu analyzuje své nitro plné rozporů a protikladných rozmarů. Ani jeho další asketická díla O ústraní řeholníků a O životě samotářském (1346–1347) nemají ve své podstatě katolický charakter svých středověkých vzorů, ale snaží se dosáhnout vnitřní vyrovnanosti a moudrosti. Polemické spisy pocházející z posledních let jsou plny adresných útoků jednou proti dobovým felčarům, jindy filozofům, a tak ataky dále.

Zajímavou kapitolou Petrarcova tvůrčího odkazu jsou dopisy. Řada z nich je určena skutečným adresátům, některé pak významným antickým postavám (Ciceronovi, Sokratovi, Senecovi), jiné jsou zcela fiktivní.

Z takzvaných „učených spisů“ neztratily dodnes na zajímavosti Petrarcovy Životopisy slavných mužů z let 1338–1339, které později rozšířil a doplnil v letech 1351–1353.

Svou tvorbu v lidovém nářečí, v tehdejší formě mluvené italštiny, považoval Petrarca pouze za méně významný doplněk svých latinských děl. Jak už tomu tak často v historii bývá, stal se nesmrtelným právě jeho lyrický Zpěvník (il Canzoniere). Petrarca je autorem celkem 366 sonetů, kancón, ballat, madrigalů a sestin, které shrnul pod titul Fragmenty básní v řeči lidové. Jejich nejposlednější, Petrarcou upravené znění, je uloženo ve Vatikánském kodexu pod číslem 3159.

Hlavním tématem Petrarcova Zpěvníku je básníkova tygrovsky neochuzená láska k Lauře. Kniha je rozčleněna na dvě části – ze života Laury a po její smrti. Řazení i původ básní však ne vždy odpovídá časové posloupnosti. Ve druhé části Zpěvníku se objevuje i Petrarcův stálý motiv rozporu mezi vědomím hříšnosti a smyslové vášně a touhou po lásce nekomplikované a často opětované. Do schematu knihy je zařazeno i několik básní s politicko–polemickými náměty, básně příležitostné a nábožensky laděné.

Jak už to u Petrarcových děl bývá často, není ani Zpěvník odrazem reálné historie lásky ke konkrétní ženské. I zde se jedná spíš o stylizaci, o umělou a často přehodnocovanou analýzu básníkových pocitů a duševních stavů.

Druhým významným dílem psaným v italštině je didakticko–alegorický epos Trionfi napsaný roku 1354 podle vzoru Dantovy „Božské komedie“. Skutečnou básnickou hodnotu mají opět pouze lyrické pasáže, stejně jako tomu bylo u eposu psaného v latině.

NOVÝ SMĚR – HUMANISMUS

Petrarcu nedělí od Danta Alighieriho ani tak hluboká prohlubeň časová jako spíše ideová. Petrarcova tvorba totiž svým obsahem i formálním charakterem už plně náleží období, kdy kultura městských obcí přechází v nový směr – humanismus. Řada zásadních rysů názorového vývoje spojuje Petrarcu se členy takzvaných předhumanistických kroužků, které spontánně bujely ve Veroně, v Padově a Vicenze a jejichž příslušníky byli především historici a jazykovědci. Spojoval je navzájem odpor k teologii a scholastice, pečlivá jazyková a literární studia i tvůrčí postoj ke klasické literatuře, na kterou začínají pohlížet novýma očima. Antika už pro ně není protikladem křesťanství, jak ji ještě chápal středověk, ale moudrou fází lidské civilizace, která je citově i lidsky blízká novému typu literáta. Petrarca ani jiní humanisté se sice nevzdávali víry v boha, ale vůle po konání dobra zde na zemi a právě ve sféře duchovních naučných frází a fráziček, je u nich silnější, než touha po pasivním uctívání zjevených pravd.

Na rozdíl od řady jiných významných mužů, dočkal se Petrarca slávy a uznání už za svého života. Mocní vládcové Itálie přímo mezi sebou soupeřili o čest a prestiž, aby ho směli hostit na svém dvoře. Paříž i Řím současně mu chtěly propůjčit vavřínovou korunu – nejvyšší poctu, jaké se tehdy básníkovi mohlo dostat. Florencie mu navrátila konečně veškerý majetek zabavený kdysi jeho otci z politických důvodů. Navíc měl možnost shromažďovat kolem sebe široký okruh svých přátel a žáků, s nimiž diskutoval a předčítal jim srozumitelně svá díla, a kteří se později stali představiteli a propagátory myšlenek tvůrčího humanismu. Vliv Petrarcovy autority v oblasti lyrické poezie trval až hluboce do osmnáctého století. Ptáte se možná, co bylo příčinou takové vážnosti nebo popularity? Nepochybně v prvé řadě kvalita Petrarcovy literární produkce. Ale byl tu ještě jeden, snad důležitější aspekt. S Petrarcou totiž vstoupil do dějin nový kus literáta – ne už vzdělaný, didakticky založený úředníček jakési městské části, leč plnohodnotný literát – profesionál, který se literatuře věnuje jako ostřílený typ svému povolání nebo spíše duchovnímu poslání. Váží si své ideové nezávislosti, chápe své společenské postavení jako výlučné a je sebevědomě soustředěn na svrchovanou duchovní aktivitu – uměleckou tvořivost.

Jako vybraný renesanční člověk funguje i Gary Clail:

http://www.youtube.com/watch?v=KSrT8k9XQ5k

Gary Clail live in New Zealand – Powerstation 1991