Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Le Corbusier a desetifranková bankovka ve Švýcarsku
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 21.6.2014 (15:11:05)

LE CORBUSIER

 

      6.10.1887   LA CHAUX–DE–FONDS      ۞     18.7.1965    ROQUEBRUNE

 

 

„Chceme-li poznat a pochopit dnešní sloh v novotě, je nutné zapomenout na starý a začít od základů, od těch nejjednodušších a nejčistších základních forem, čitelných norem, jako je koule, hranol, válec, kužel…“  Tak pravil Le Corbusier

 

http://www.tribuneindia.com/2003/20031007/chdplus/main4.htm

 

 

*

 

Hlavní představitel architektury s velkým A 20. století, zatvrzelý odpůrce akademismu a historizujících slohů, Charles Edouard Jeanneret, se začal jako Le Corbusier podepisovat na stavbách v roce 1920, ve svých třiatřiceti letech. To už je tři roky zabydlen v Paris, má téměř ujasněné představy o architektuře, za sebou bohaté zážitky z cestování po Itálii, Řecku, Turecku, Německu, pobyt v Praze – a před sebou nelehkou roli architekta se svérázným vystupováním, udivujícími názory a absolutní oddaností své práci.

 

Sám o sobě prohlašoval: „Puristou jsem proto, abych se zbavil všech špatných historických nánosů…“ Po obytných domech, které navrhoval nejčastěji, požadoval dokonalou praktickou i estetickou funkci. Dům v jeho pojetí se měl stát jakýmsi „strojem na bydlení“, kde by obyvatelé měli veškeré pohodlí, umocněné dostatkem slunce, pohledem na oblohu a stromy.

 

Svéráznost jeho vystupování měla rovněž své logické příčiny. Cokoliv, co stálo mimo jeho pracovní program, ho nezajímalo. Aby se mohl absolutně koncentrovat a dosahovat uspokojivých tvůrčích výsledků, musel se chovat zdánlivě arogantně a nepřístupně až nepřijatelně vůči vnějším rušivým vlivům. Z jeho neochvějného vědomí o správnosti nastoupené cesty k řešení zadaných staveb vyplývalo také jeho sebejisté vystupování, jímž si nejednou proti sobě popudil své zákazníky nebo kolegy. Pak se stávalo, že jednání, narušená architektovým nediplomatickým nebo netaktním chováním, nevedla k uzavření smlouvy. Tak si třeba proti sobě popudil v zimě roku 1935–1936 vlivné kruhy ve Spojených státech (můžeme se také domnívat, nakolik oni mohli být arogantní), kde zrovna vystupoval na přednáškovém turné. Důsledky se projevily ještě po mnoha letech, v roce 1947, kdy byl Le Corbusier jmenován členem architektonického týmu, který měl navrhnout budovu OSN v New Yorku. Řada pracovních roztržek vyústila v hádku s Wallacem K. Harrisonem, předním newyorským specialistou na výškové stavby, a dveře do USA se pro Le Corbusiera opět zaklaply.

 

Svou životní cestu si dovedl zkomplikovat sám. Ale byla by bez jeho „zásluh o něco nevídaného“ snadná?

 

Charles Edouard Jeanneret se měl původně věnovat zdobnému rytí hodinových plášťů, oboru, kterému se po vzoru rodinné tradice vyučil na umělecké škole v malé a malebné švýcarské destinaci La Chaux–de–Fonds, tedy ve svém rodišti. Uvadající umělecké řemeslo však naštěstí vyučoval jeden vnímavý učitel, který ve svém žáku rozeznal víc než malé množství nadání; na jeho doporučení se mladý Jeanneret vzdělává i v dalších výtvarných oborech. V letech 1905–1907 dokonce realizuje za pomoci místního architekta svou první stavbu – vilu Fallet. Později se však k tomuto tradičně pojednanému výtvoru osmnáctiletého „stavitele“ nechce věhlasný architekt znát.

 

Šťastná léta cestování a poznávání světa přerušila ambicióznímu mladíkovi první světová válka; i když se ho jako Švýcara osobně nedotkla, inspirovala ho k vypracování návrhu na skeletovou konstrukci ze železobetonu, kterou by si podle libosti dokončili budoucí majitelé, válkou připravení o své přístřešky. V praxi se však tento systém domků zvaný Dom–ino nikdy neuplatnil.

 

Konec válečných let prožívá Jeanneret už v Paříži, kam odjíždí za štěstím natrvalo. Existenční starosti mu pomáhá překonat kamarád, malíř Amédéus Ozefant. Společníkem při architektonické práci se ovšem v roce stává někdo jiný – Le Corbusierův bratranec, ženevský architekt Pierre Jeanneret, který se rovněž usazuje natrvalo v Paříži. Všechna díla s datem vzniku 1922–1940 jsou, alespoň de iure, společná; svědčí o tom mimo jiné společná značka LC/PJ.

 

Inspirující kamarádství Ozefanta a Le Corbusiera se naopak poměrně brzy dočkalo konce – v roce 1923 vyšel jejich společný soubor časopiseckých článků v knize Vers une architecture – jako autor je však uváděn pouze Le Corbusier.

 

Uvedený sborník statí je obecně pokládán za jedno z nejdůležitějších děl teorie architektury dvacátého století. Hlavní myšlenky se soustřeďují na krásu čistě účelových a racionálních řešení staveb, na uvědomění si pravého a jediného účelu architektury: „Architektura je moudrá, správná a VELKOLEPÁ hra objemů pod sluncem soustředěných… Ocitá se až za otázkami užitku, je otázkou výtvarné tvorby především…“ Bez zajímavosti není ani časný požadavek industrializace stavebnictví: „Poté, co se továrním způsobem vyrobilo tolik děl, letadel, nákladních aut, železničních vozů, ptáme se: Nedaly by se také vyrábět domy?“

 

Le Corbusierovy jednoznačně formulované názory byly vodou na mlýn jeho zapšklých odpůrců, kterých se mezi architekty našlo požehnaně. Jako samouk a protivník akademismu („…akademismus je určitý způsob nemyslet, hodí se pro lidi, kteří se bojí neklidných chvil invence jako čert kříže…“) provokoval především řady diplomovaných francouzských architektů. Ti ho vyhlásili za studeného, bezcitného technika a jeho pojetí bytu jako „stroje na bydlení“ zvulgarizovali.

 

Málem nenapravitelně se promítla tato zášť do osudu vily Savoye v Poissy nedaleko Paříže. Le Corbusier na ní v letech 1924–1931, kdy ji stavěl, uplatnil s určitými ústupky svých „pět bodů“, které představují zásady nové architektury tak, jak si je Le Corbusier stanovil v roce 1926. Vila má částečně volné přízemí, plochou střechu a odlišné řešení jednotlivých podlaží. Zprohýbané zdi střešní terasy tvoří kontrast k přísné geometrii prvního patra. Majestátnost stavbě dodává její umístění na vrcholu kopce. V roce 1940 musela majitelka vily prchnout před fašismem a neudržovaný dům se dostal do dezolátního stavu. Po válce byla z iniciativy francouzských architektů navržena v zastavovacím plánu cesta právě tak, aby bylo nutné vilu zbourat. Teprve po protestech odborníků z celé planety se v roce 1959 definitivně rozhodlo o tom, že stavba, dnes chráněná památkovým úřadem UNESCO, zůstane stát.

 

Otázkou obytných staveb se Le Corbusier zabýval intenzívně po celý život. Řada jeho návrhů zůstala jen na papíře, z mnohých se až časem uplatnily některé nové prvky – například i u nás dobře známé terasové domy s malou zahrádkou u každého bytu, bychom mohli v původně odlišné podobě nalézt na mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925, kde Le Corbusier vystavoval zařízenou bytovou jednotku vilového bloku typu Citrohan. Na výstavě však žádný zvláštní úspěch nesklidila – a z mistrových návrhů se tato kombinace bytů se zahrádkami „poskládanými na sebe“ postupně vytrácí.

 

Teprve po druhé světové válce se Le Corbusier dostal k první velké realizaci svých představ o bydlení. V letech 1946–1952 budoval na státní zakázku rozsáhlý obytný blok v Marseille. Tento dům pro 1600 přistěhovalců i domácích na jednom pozemku bychom s trochou nadsázky mohli nazvat malým, vertikálně členěným městem. V sedmém a osmém patře umístil architekt nákupní centrum, střecha, fungující jako náměstí, nesla vedle promodelovaných hmot větráků také školku, restauraci, hřiště… V některých odborných publikacích je tento „Unité d´habitation“ přirovnáván k parníku, jehož střecha je palubou se společenskými zařízeními. Vzhledem k tomu, že autor často cestoval na velkých lodích, není uvedený výklad příliš daleko od věci.

 

Určitou satisfakcí na množství neuskutečněných a přitom kvalitních staveb mu byl fakt, že tento obytný blok byl v různých obměnách opakován nejen v některých francouzských metropolích, ale také v Hansovní čtvrti Západního Berlína.

 

Pokud se týká odmítnutých nebo nerealizovaných návrhů, na Le Corbusiera hluboce až otřesně působily zprávy o zneuznání výsledků intenzivní práce, na níž nedokázal nic odfláknout, jako se to běžně praktikuje dnes. Tak zůstal na papíře epochální projekt Soudobého města pro tři milióny obyvatel, jenž předložil na pařížském Podzimním salónu v roce 1922; stejný osud postihl takzvaný Plan Voisin, týkající se přestavby Paříže severně od Louvru, urbanistický plán pro Rio de Janeiro a podobný pro Alžírsko – tím se zabýval celých dvanáct let. Naděje na jeho realizaci svitla, když se v roce 1934 uvažovalo o založení nového města na území Alžírska a Le Corbusier měl spolu s dalšími třemi architekty vypracovat urbanistický plán. Město Nencours nakonec vybudováno nebylo.

 

Za životní křivdu však velký architekt považoval jinou porážku. V roce 1927 mu porota nepřiřkla realizaci návrhu pro palác Společnosti národů. Le Corbusier se nespokojil s jednou z devíti hlavních cen, protestoval ze všech sil, avšak ne vždy oprávněně OK. Bohužel, ani opodstatněná námitka proti využití jeho myšlenek architekty stavbou pověřenými nenašla odezvu. Alespoň jednu jedinou ideu ze svého druhého návrhu na tuto budovu uplatnil při stavbě Domu odborů (Centrosojuzu) v Moskvě roku 1929, a to zakrytí velkého sálu s nesourodým příslušenstvím vhodným sestavením tří křídel stavby.

 

Jak jsme již uvedli, období mezi oběma světovými válkami Le Corbusierovým realizacím příliš nepřálo. Kromě již zmíněných návrhů můžeme toto tvrzení dosvědčit i řadou prací vytvořených pro firmu Baťa; Le Corbusier neuspěl s urbanistickým návrhem na rozvoj Zlína z roku 1935, s projekty typových prodejen obuvi z roku 1936, s návrhem podnikového města Helhourt ve východní Francii z roku 1935, ani s pavilónem firmy Baťa pro Světovou výstavu v Paříži.

 

Zajímavé je, že Le Corbusierova poválečná architektura se zřetelně odlišuje od předcházejících období. Materiálem povýšeným na monument se stává beton ponechaný v původním stavu, s otisky prken dřevěného bednění, se záměrně hrubým a neupraveným povrchem. RAW. Případné viditelné chyby v detailním provedení stavby neměly být na závadu, protože „…už jste na svých procházkách potkali Venuši medicejskou nebo Apollóna belvedérského z masa a krve? Chyby jsou lidské. Jsou všedním dnem.“

 

Z betonu měla být původně i v podstatě netypická Le Corbusierova stavba, poutní kaple v Ronchamp nedaleko Belfortu v severovýchodní Francii, budovaná v letech 1950–1955. Autor tuto zakázku přijal patrně pro lákavou možnost improvizace, bezstarostné tvůrčí práce, kterou mu umožňovalo minimum praktických požadavků.

 

Mimořádně odolné zdi sbíhané ke stropu, nepravidelně umístěná a tvarovaná malá okénka, tmavá střecha ze dvou skořepin ve tvaru škeble, podlaha sledující přirozený tvar terénu, světlo, které proniká do interiéru nepřímo shora věžemi řešenými jako světlíky – to vše dosvědčuje autorův sochařský přístup k řešení stavby a k jejímu pojetí v duchu středozemního dědictví. Škoda jen, že Le Corbusier musel ustoupit a nechat stavbu vybudovat z cihel zbořeniště, jež zůstalo po původní kapli rozstřílené za druhé světové války.

 

Vybudování této stavby tehdy již známé firmy a slavného architekta v jednom povzbudilo k tomu, aby si začal vybírat pokud možno neobvyklé úkoly. Některé nové motivy uplatnil například při stavbě kláštera La Tourette v Even u Lyonu v letech 1957–1960. Tvůrce sice respektoval řeholní předpisy ze 13. století, které určují, aby křídla stavby obemykala vnitřní nádvoří, ovšem v kapli zvolil prosvětlení shora pomocí světlíků – tak jako v Ronchamp. Velký ohlas vzbudilo a řadu následovatelů inspirovalo postupné přesahování jednotlivých etáží, které vzbuzuje dojem postupného rozrůstání budovy směrem vzhůru.

 

Francouzsko–japonská úmluva umožnila Le Corbusierovi v letech 1957–1959 vybudovat v Tokiu Muzeum západního umění. V Indii po sobě zanechává v roce 1956 budovu Svazu majitelů přádelen v Ahmadábádu. Dokonce i ve Spojených státech se mu v těchto letech relativně daří zaujmout největší investory – v roce 1961 zde realizuje projekt střediska výtvarné výchovy na Harvardské univerzitě. Především studenti jsou výsledkem nadšeni; mají být na co pyšní – vždyť je to první a poslední Le Corbusierův projekt tolerovaný a zdárně uskutečněný v USA.

 

Staví v Brazílii, Švýcarsku… Rozsévá své stavby po světě tak, jak si svět žádá. Přináší osobitý styl, přísnou pracovní morálku, mnohdy neuskutečnitelné požadavky, zvlášť na technickou stránku věci. Jeho největším přáním bylo stavět průmyslově, nejvyspělejší a nejdokonalejší technikou. Často se však musel smířit s tím, že jeho stavby – především v technicky dost zaostalých zemích – vyrostly za mnohých ústupků. Konečně – pro architekta světového formátu bylo důležité něco jiného; dokázat, že moderní architektura žije bez ohledu na hranice jednotlivých zemí, bez ohledu na historické tradice a národní mentalitu: „Jsem internacionalistou, ať chci nebo nechci. Situace si to vynucuje sama, ať stavím kdekoliv, musí být stavba v základních rysech a principech stejná…“

 

Le Corbusierovými základními principy byly čisté tvary, účelovost v harmonii s estetickým výrazem, slunce, příroda. V nedělitelný organismus dokázal spojit architekturu s urbanismem. Za nejvýznamnější poválečnou realizaci považoval urbanistický plán výstavby hlavního města provincie Panjabi, indický Čandígarh. Práci převzal po smrti Matthewa Nowického, který byl spolu s Albertem Mayerem původně projektem pověřen. Le Corbusier vstupuje na scénu v roce 1950, o rok později jsou zahájeny stavební práce. Při řešení jednotlivých budov bral architekt v potaz samotný fakt, že musí chránit jejich obyvatele před žhavým sluncem i před monzunovými dešti. Ne všechno v Čandígarhu pochází z jeho nápadů – například obytnou část a díl občanské vybavenosti řídil už zmíněný Pierre Jeanneret.

 

Světovou pověst Le Corbusiera jako mimořádně nadaného architekta pracanta však potvrzuje i jeho silný vliv na moderní tvář architektury v Brazílii, v Japonsku; díla podepsaná jeho pravicí najdeme ve všech končinách světa, z jeho ateliéru vycházejí takové osobnosti světové architektury jako Oscar Niemeyer, Lucio Costa, Junzo Sakakura.

 

Žáci vzpomínají na svého učitele jako na osobnost, která je naučila dokonalému pracovnímu soustředění, odvaze a tvůrčí invenci nebát se dokázat své plány v praxi. Neměl rád, když ho ve svých návrzích napodobovali. Při korigování chodil od prkna k prknu a vedl BOUŘLIVÉ DISKUSE. Žil jen svou prací a v té byl neúnavný drtič dříč.

 

Podle tvrzení Richarda Neutra, amerického architekta a blízkého kamaráda, měl Le Corbusier ke svým blízkým pozoruhodně vroucný vztah. Stejně tak hluboce lidský byl i jeho cit k manželce, která však bohužel velmi mladinká zahynula. Od onoho zlomu v rodinném životě se „Corbi“ plně věnoval svému poslání, aniž si nějak zakládal na finančních ziscích, které vynaloženému úsilí přinejmenším odpovídaly.

 

Jeho majetkem byl vlastně ateliér v nájemním baráku, který sám navrhoval – a pak bouda u moře. Le Corbusierův žák, český architekt Jaroslav Vaculík, píše ve svých vzpomínkách, že „měla rozměr deseti metrů čtverečních a nenechali by mu ji ani na Slapech…“

 

Legendární stavby, pod nimiž je podepsán Le Corbusier, se převážně zrodily v ateliéru, který rovněž popisuje Jaroslav Vaculík: „…To byly vlastně tři bedny 2x2x2,20 m; v jedné pracoval Le Corbusier, ve druhé sekretářka, ve třetí byla šatna. Jediným zařízením byly rýsovací stoly a na zdi háky s plány a skicami, na průčelí Le Corbusierova malba „Stavba“.

 

Ke konci života se velkému architektovi hrnuly zakázky z celého světa, téměř každé město se mu nabízelo. Poslední zakázku přijal již jen jako zadostiučinění; šlo o realizaci v prostředí velikánů historie architektury – v italských Benátkách. Nedočkal se jí. V červenci roku 1965, ve svých 78 letech, utonul v Roquebrune poblíž Cap Martin na francouzské Riviéře.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter