DEMOKRITOS Z ABDÉR

☼      asi  460 před Kristem       ۞   snad doufejme 370   před Kristem

Jakoby mávnutím kouzelného proutku vše utichlo, i ta blbá a prostoduchá prapradávná bytost a představitelka demence a trosky. Před chvílí ještě klokotající městské tržiště se zahalilo do mlčenlivého oparu. Všichni čekali, co se bude dít. What is goin´ on? Dokonce i prodejci ryb, obvykle nejhlučnější a nejrozvernější součást show tržiště přestali s decibely na rtech vychvalovat své úlovky, ztichla i skupinka mladíků sedících na schodech s plnými vaky vína. Pohled všech byl obrácen do jedné z postranních uliček, odkud se pozvolna vynořoval asi padesátičlenný průvod lidí ve slavnostním oděvu. Také oni kráčeli bez jediného slova a zdálo se, jako by našlapovali po špičkách. Z tváří jim čišela odhodlanost dodávající jejich výrazům vážnosti. Průvod vedl do hněda osmahlý, mírně zavalitý pan Vajíčko (povídám, nebyl to Bílek od nás) s kozí bradkou. Z jeho chůze, každého pohybu vyzařovala značná duševní síla sebevědomého, vzdělaného a světaznalého šikuly. A tím Demokritos z Abdér dozajista byl.

Průvod se zastavil před mohutnou bránou městského soudu. Dveře se se skřípotem otevřely a vpustily zástup dovnitř. Mysl všech venku zůstávala ale i nadále upnuta na dění v soudničkách. Všichni cítili, že se tam rozhoduje i o nich, o míře jejich svobod nebo faulovaného otroctví. Protože co jiného by potom byla demokracie, když ne snaha o vybřednutí z potupného diktátorství želez, peněz nebo zvůle lidských bytostí zbytečně přísně bytelných. Potvrdí se zde znovu její neotřesitelnost? Vždyť muž, který teď bude souzen, věhlasný filozof Demokritos, kdysi vážený občan zdejšího města, tam stojí i za ně. Demokritos, který získal sympatie prostého lidu svými vtipnými, IRONICKÝMI výpady proti nebezpečí v tuposti městských pracháčů, ač by sám mezi ně mohl patřit. Nezměnilo ho těch deset let strávených na cestách po cizích končinách? Deset let, které ho stály takřka celé jmění, dědictví jeho přičinlivého táty? A na to je už zákon zaručující nedotknutelnost zděděného majetku. Demokritos ho prý pohanil tím, že utratil tisíce, desetitisíce na svých pochybných cestách. Teď se dobrovolně vrátil, aby se před soudem zodpovídal. Hrozí mu trest potupný pro každého řádného občana. Zákaz být pohřben s poctami ve vlastní zemi velkých předků.

Páté století je právem nazýváno zlatým věkem antiky. Člověk, do té doby hříčka přírodních sil, vůči nimž si připadá absolutně bezbranný a nicotný jako komár s K.O. na začátku čáry máry, se začíná postupně emancipovat nebo otrkávat a poprvé v dějinách si také uvědomuje i možnosti vlastní osobnosti. Učí se spoléhat sám na sebe, na vlastní přidělený rozum, jakožto bohatství po předcích.

Vývoj v Řecku, kterému se v té době daří dosáhnout značného ekonomického, ale i politického pokroku, přímo kontrastuje se strnulým, stovky let neobdělávaným třídním rozdělením kast u mocných orientálních říší na východě. Smyslem všeho dění není absolutisticky panující vládce, ztělesnění „boha na zemi“, nýbrž stále více samostatný občan řecké polis. A s touto převratnou skutečností se musejí Řekové (rekové) vyrovnat i náležitě vnitřně a pak vně duševně. Právě k tomu jim slouží filozofie jako věda shrnující znalosti všech vědních oborů sakumprásk. Jejím hlavním účelem je odpovědět na základní otázky o vzniku a smyslu lidské existence, nápověda mi radí prozkoumat si Bomb The Bass a jejich základní pojmy v opusu Winter in July (až v 1991 po Kristu), stanovit obecně platné normy lidského chování. Při vysilujícím a často marném hledání se přitom stále častěji dostává do rozporu s ustálenými náboženskými a jinými pošahanými předsudky, které mají také v poměrně „osvíceném“ a benevolentním Řecku své pevné kořeny, bohužel. Prvním vážným příznakem těchto rozporů bylo vyhnání z Atén slavného filozofa Anaxagora, tehdy jinými považovaného víc za magora, a to i přes přímluvy neméně slavného státníka Perikla.

Žalobce dokončil svou řeč nebo křeč. Demokritos seděl celou tu dobu takřka nepohnutě na místě určeném obžalovaným, jen občas si pročísl rukou svou hustou bradku. Na pohled byl klidný, možná až příliš klidný vzhledem k obvinění, které proti němu bylo vzneseno, a trestu, jenž mu hrozí jako Damoklův mečík. Na jeho rtech se dokonce chvílemi objevoval lehký, sebevědomý úsměv, jenž by mu mohl Vít Bárta u soudu navždy závidět. Demokritos si byl totiž vnitřně jist morální převahou nad fraškou, které se musí chtě nechtě účastnit jen proto, aby mohl ve městě nadále žít a pracovat. Byl si ale také vědom toho, že díky svému troufalému chování má nepřátel opravdu na každém rohu nespočet. Konečně mu bylo uděleno slovo. Klidně vstal, opřel se o desku před sebou a očima přejel publikum v sále. Sešli se zde opravdu všichni. Praví, poctiví přátelé z fanklubu, kteří se k němu ihned hlásili i přes oněch deset let odloučení, ale i zarputilí nepřátelé jako ti vystřižení postižení z mateřských jesliček. Mnozí z těch retardovaných se cítili Demokritem v minulosti několikrát smrtelně uraženi a jejich špatný vtip jim nedovolil se ani trochu povznést nad realitu. Všeobecně se očekávalo, že jejich naprostá početní převaha v sále může ovlivnit konečný výsledek soudního tribunálu.

„Byla proti mně vznesena vážná obvinění. A já, i když se zákonem, proti kterému jsem se údajně tolik zpronevěřil, z duše nesouhlasím a pokládám ho za OSTUDNÝ, zde stojím, abych se ZODPOVÍDAL. Viníte mne z chyb, chcete za ně trestat. Jenže kdo je člověku více soudcem než jeho vlastní svědomí, než on sám. Nikoli ze strachu před trestem, nýbrž ze strachu před sebou samým se má člověk zdržovat chyb, opakuji pro NATVRDLOUNY, zdržovat svých chyb. To, že jsem na svých cestách za poznáním tu a támhle utratil majetek zděděný po otci, považujete už jaksi za nemravné a pobuřující gesto. Mravným ale dělá naše jednání jedině vědomí vnitřní povinnosti a svobodné rozhodnutí. A já se rozhodnul svobodně, i když jsem si byl vědom, že až se vrátím, budu se muset ze svého rozhodnutí zodpovídat. Dále jsem byl vyzván, abych se za své jednání styděl. Jsem pyšný na to, že jsem nikdy neučinil nic proti sobě, proti své vůli. A neučiním. Nesluší se o nic víc stydět se lidí než sebe samotného a o nic víc konat zlé, nedozví-li se o tom nikdo, než dozví-li se o tom všichni. Je třeba stydět se sebe samotného a každý vážený člověk má mít na duši napsáno, že nesmí dělat nic nepřístojného. Věřím pevně ve výchovu ducha, které se mi bohatou měrou dostalo. To je moje jistota, že jsem nepochybil. Nevěřím na sto let staré zákony, které občana ochuzují a svazují, protože lidské vědění od té doby postoupilo dalekosáhle vpřed.“

Demokritova obratně volená, avšak smělá slova vyvolala v sále šum. Jeho odpůrci i přátelé pochopili, že jde o víc než pouhou obhajobu.

„Prošel jsem ze všech lidí nejvíc zemí, zkoumal největší věci, uviděl nejvíc krajů a vyslechl nejvíc učených kapacit osobností. A napsal mnoho desítek závěrů ve spisech pojednávajících o matematice (kolik je u nás 1+1), hudbě, zeměpisu, lékařství. Za všechny vědomosti vtisknuté do stránek mých spisů vděčím putování po krajích, které tady nikdo nezná, protože všichni tvrdí, že tam žijí nějací neotesaní barbaři, barbárci a proč ne taky kousaví cartoon bubáci. A co bychom tam pak my rekové Řekové pohledávali? Knihy, které leží před vámi, mi přinesly osobní užitek pramalý. Vás, občany města, by ale měly a také mohly mnohé naučit, jak sami sebe zlepšit. Dovíte se z nich, jak se jinde obdělává půda, jak se léčí, ale třeba i maluje. Protože mysliti si, že jsme neomylní polobohové a nejlepší božstva na zemské půdě, je hloupé a omezené. Právě proto mi nebylo líto vynaložených peněz a pokládal bych se za špatného člověka, kdybych myslil a činil jinak. Suďte mne, ale dříve než VYNESETE ROZSUDEK, přečtěte si alespoň nezávisle část z toho, pro co jste mne sem povolali. Pokud i potom zůstanete neoblomní, přijímám váš rozsudek, co mi jiného zbývá.“

Byla to troufalá a nebojácná slova. Soudci si prý na nátlak občanů opravdu přelouskali v zubech Demokritovy nezapomenutelné spisy a veřejně, přede všemi, zprostili filozofa viny. Město mu dokonce přidělilo grant ze společné kasy, aby mohl ve svých výzkumech a cestách pokračovat. Byl to velký úspěch tahouna na branku, který nasázel gólů jako Straka vedle Jágra, tudíž pravé vítězství rozumu nad retardovaným barbarem, nebo co to do přírody beztrestně vyrostlo. Vítězství rozumu, na který Demokritos vždy velmi rád sázel.

Nelze hovořit o Demokritovi, aniž bychom nevzpomněli dalšího významného řeckého filozofa Leukippa. O něm toho zrovna dost nevíme, snad jen to, že byl stejně jako Demokritos zapřisáhlým stoupencem atomismu. Je dokonce pravděpodobné, že základní atomistické zásady formuloval právě on. Antické prameny tečou a bublají většinou výklad o Leukippovi a Demokritovi v souvislosti, takže je obtížné stanovit poměr jejich zásluh. Nepochybně základní myšlenky pocházejí od Leukippa, který byl přibližně o třicet let starší, avšak Demokritos teorii pečlivě prokonfrontoval až doformuloval a vytvořil tak první ucelený materialistický systém v dějinách filozofie vůbec. Jeho teorie představuje poměrně zdařilý pokus vyřešit problémy bytí a změny, dělitelnosti a nedělitelnosti, zformulované už předchozí, elejskou filozofickou oldschool legendou. Demokritos při tvorbě svého materialistického systému viděl stále jasně před sebou myšlenku hmotné jednoty světa, což lze označit za nosnou osu všech jeho filozofických úvah.

Bádání antických filozofů se dlouho omezovalo na vyřešení otázky původu světa. Každý přitom označoval za „prahmotu“ něco zcela jiného – Thales vodu, Pythagoras vhodné numero, Hérakleitos oheň a další lišák na přemýšlející pochody tam a naopak, Empedoklés z Akragantu, „objevil“ dokonce prvky čtyři – oheň, vodu, vzduch a zemi. Tyto byly pokládány za věčné a kvalitativně různé. Každému přisuzuje obecné vlastnosti – oheň je horký, vzduch je suchý, voda dosti vlhká a země studená, takové Grónsko nebo Island. Základním hybatelem všech čtyř jsou dva protikladné principy: láska a svár, jablko sváru. Právě ony se třou o sebe a střídají jako v hokeji ve vládě nad světem, který mění svou tvář podle toho, kdo je zrovna na koni. Není bez zajímavosti, že podle této představy léčili i řečtí lékaři. Převažoval-li v lidském těle žár, bylo třeba ho za každou cenu ochladit. A naopak. Takto zasahovala filozofie i do ostatních vědních oborů.

Další z Demokritových předchůdců, filozof Anaxagorás z Klazomen, se nespokojil se čtyřmi elementy nebo živly, nýbrž za základ světa označil nekonečné množství malých, vzájemně se lišících prvků, které jsou stavebními kameny všech věcí na světě.

Demokritos stejně jako ostatní filozofové využil omylů svých předchůdců, poučil se z nich a výsledkem byla filozofie odpovídající ve své době na většinu sporných otázek. Atomismus přinesl originální řešení v podobě nedělitelných a smysly nevnímatelných částic – atomů. Atomy mohou nabývat nejrůznějších tvarů. Jsou kulaté, vejčité, hranaté, robotické, různým způsobem prohnuté. Kromě tvaru se liší polohou, tíží a vzájemným uspořádáním. Také lidská duše je sestavena z atomů, a to z těch nejoblejších a nejpohyblivějších, čilá forma poezie v pohybu ta lidská duše. Svůj původ atomy mívají v „ohnivé látce“. A právě prostřednictvím těchto „ohnivých plápolavých atomů“ poznává duše podstatu světa – atomy a prázdno. Atomy mají podle Demokrita na sobě pidi-háčky, jimiž se mohou zapínat. Spojení atomů nejsou stabilního rázu, nýbrž pouze přechodného. Demokritos se také snaží vyřešit problém pohybu. Dospěl k závěru, že atomy nejsou nikým a ničím řízeny. Jen buď samy sebou, nebo nárazy ostatních atomů. Tím rezolutně odmítl případné úvahy o „božském prvotním to hybateli“. Atomy do sebe neustále vrážejí jako autodromy na pouti, vytváří se víření atomů, během kterého se atomy různě přeskupují, staré shluky se rozpadají a tvoří se nové krásné útvary, jen u Putinových atomů je všechno špatně na sto let dopředu. Tím vznikají a zanikají věci kolem nás. Podobně vysvětluje Demokritos i smrt. Nepokládá ji za něco nepřirozeného, ba právě zrovna naopak. Je logickým vyústěním takzvaného padání atomů, jak sám tento proces nazval pravděpodobně proto, že příhodnější výraz na to nenašel. Správně poukázal na skutečnost, že jde o pohyb nezastavitelný, jdoucí z minulosti do budoucnosti, proces nenávratné změny podle zákona nutnosti. Spočívejte tudíž v pokoji atomově neživí kámoši v paměti: Petře Jedlíku, Láďo Ulči, Jardo Jiránku.

Dalším sporným kamenem, o nějž se v té době přela už několikerá generace filozofů, byly otazníky kolem způsobů lidského vnímání. Jinými slovy – co slouží k plnějšímu, dokonalejšímu vnímání reality kolem: rozum nebo smysly? Demokritos dává přednost rozumu a současně jako první dokazuje, že smyslové vnímání může být za určitých okolností klamné. KLAMNÉ POVÍDÁM, chce to nezatížený rozum mocí emocí. Smyslové vnímání vysvětloval poněkud paradoxně tím, že z povrchu věcí vycházejí jakési jemné obrázky a ty my zachycujeme svými smysly. Iluze. Rozum zde nutně provádí nutnou korekci, ovšem za možnost hodnotit svět je zavázán právě smyslům. Na Demokritově pohledu je cenné především to, že zkoumá rozum a smysly jako vzájemně propojený celek, symbiózu jinu a jangu.

Jen v jednom neměl Demokritos nikdy zcela jasno – ve vztahu k mytologii. Antičtí filozofové se vehementně snažili přizpůsobit představu o božstvu novějším požadavkům a v podstatě tímto způsobem obnovit a upevnit závislost člověka na tomto novém, „zdokonaleném“ božstvu. Dokonce i Sokrates a Platón se pokoušeli o podobné „zjemnění iluze“ náboženství a k zachování objektivity dodejme, že poměrně úspěšně: „klukovsky“ rekreačně „rekovsky“. Což pochopitelně neznamená, že by jejich řešení byla správná a stoprocentní zábava. Relativně vyspělé mravní vědomí společnosti a jeho spor s tradičními mytologickými představami donutily i Demokrita k prapodivným úvahám. V určitém období například tvrdil, že bohové ze sebe vydávají eidóla – obrazy, takže je možno bohy za určitých okolností dokonce i vidět v živých barvách krásné duhy. Jindy zase bohy pokládá za „ve vzduchu létající obrazy bohů“. Co je ale nejdůležitější – pravděpodobně si Demokritos uvědomil přílišnou deduktivnost a nepřesvědčivost těchto představ a v závěru života podle všeho dospěl až do fáze, že existenci bohů rezolutně zamítal. Svědčí o tom mimo jiné i to, že řečník Cicero několikrát Demokritovi ve svých projevech vytýká „zarputilý ateismus“. A tak mohl Demokritos vyřknout svou nesmrtelnou myšlenku, že „věčné hledání příčiny vzniku bohů je marné, neboť bohové jsou pouze v lidech vzniklé iluze vznikající ze strachuplné nevědomosti, tudíž výplod tmářství…“ Jen opravdový znalec dějin antiky ocení, co tato slova znamenala. A nejen v době, kdy byla nebojácně a ještě k tomu dost inovativně vyřčena.

Demokritos byl přesvědčený harcovník za „naučitelnost dobra“. Jeho etické názory se v mnohém shodují s etickým racionalismem Sokrata. „Lidskost spočívá v tom, co je člověku specifické – ve stránce duševní rovnováhy. Ušlechtilost lidí se zakládá na řádné povaze, kdežto tělesnou sílu má i dobytče,“ říká na rovinu Demokritos v jednom z dochovaných zlomků pamfletu. Na rozdíl od idealistických filozofů věří pevně v úlohu včelí nebo včelařské výchovy. Jeho autonomní morálka, morálka vycházející z vnitřního přesvědčení jednotlivce, stojí přímo v opozici proti náboženské pseudomorálce. Podle Demokrita JE ČLOVĚK POVINEN skládat účty jen sám sobě, co si natropíš, to si také holomku vypiješ, takže hořký pohár může přetékat a schytáš to sám na sobě, hovořící zákon karmy je neoblomný. Odmítá přitom strach z trestu či touhu po odměně jako motivaci svého mravního jednání. „Mravným dělá naše jednání pouze vědomí vnitřní povinnosti a svobodné rozhodnutí dobře konat naše jakési dané poslání. K tvoření takovéto vnitřní opory existuje jen jediný prostředek – výchova.“

Z obrovského počtu Demokritových děl z oboru logiky, matematiky, mnoha přírodních věd, etiky, rozpustilé uměnovědy se bohužel žádné nedochovalo až do 21. století, kdy svět straší Putinův chmur ne timur a jeho parta. Svou roli v tom sehrál pravděpodobně fakt, že několik Demokritových následovníků mělo přímo osobní zájem na fyzické likvidaci jeho moudrého a vždy potěšujícího odkazu.

Aristotelův žák Aristoxenes z Tarentu zaznamenal pointu, že sám Platón pokládal Demokritovo učení za největší nebezpečí pro své dílo. Diogenes Lærtios o tom ve svých Životopisech slavných filozofů píše: „Platón chtěl spálit Demokritovy lekce slušného chování, díla, kolik jich mohl schrastit, avšak odvrátili ho od takového hanebného činu pythagorovci Amyklás a Kleiniás ukazujíce na to, že to nic nepomůže, neboť jsou dotyčné nebezpečné knihy již dávno v oběhu mezi čtenáři. A je jasné, že tomu tak bylo, neboť ačkoli Platón vzpomíná všech starých filozofů, nikde nepřipomíná Demokrita, ani tam, kde by mu měl co namítnout. Zřejmě proto, že si uvědomoval, že by tak musel zápasit s nejlepším z filozofů, které tahle planetka samovolně porodila.“ Co víc svědčí o historické síle Demokritova odkazu bez kazu než právě tato poslední věta? Přidejme si i Milana Rúfusa, to kvůli čistotě svědomí až nadosmrti. Díky sílo Demokritova. Ty dál existuješ (i exceluješ) v dalších pokoleních čtenářů.

Slova Milana Rúfusa, to neplyne plynně od Rusa, mimořádně krásné:

Skús, hovor z prapočiatku

Mať čisto za sebou.
I z modlitby
raz bude mlynček. Rúchom nebohého
si onedlho poutieraš prach
na obuvi.

Čas, koho obhajuješ,
že ako svedkov zosmiešňuješ slová?
Alebo pravdy ako mliečny chrup
vypadajú a po nich nenarastie
v ústach už nič?

Mať čisto za sebou.
Skús, hovor z prapočiatku. Ako ten,
čo zasial, zaoral a z každej brázdy
i smeť odfúkol, uveriac,
že všetko ostatné až potom príde.
Skús. Budeš smiešny.

Ale už iba smiešni
sú v poriadku.