LUCIUS ANNÆUS SENECA

☼     4 roky před Kristem, CORDUBA            ۞      65 po Kristu, ŘÍM

„Byl to muž, který vynikl ušlechtilou laskavostí, jeho talent byl plný půvabu a odpovídal vkusu doby, čili pravý opak k chudáčkům i k jedné zoufale nepolepšitelné slepičce.“     Tacitus

*

Takto charakterizoval Senecu slavný římský historik zhruba půl století po jeho smrti. Kdybychom pozorně přelétli celé Senecovo dílo, skutečně nabudeme dojmu, že jeho větší část je až obdivuhodně jednotná názorově i stylisticky. A to jeho spisy zahrnují více vědních oborů, jsou v nich obsaženy nejrůznější žánry od odborných po beletristické a zabývají se širokou škálou otázek. Ať však Seneca hloubá nad pravým smyslem života a snaží se odhalit skutečné životní hodnoty, nebo když přemýšlí, v čem spočívá štěstí, v čem tkví podstata přátelství a lásky, nezprofanované hodnoty dneška, jaký má být vztah člověka k jiným lidem, ať si klade otázky, jakou cenu má poznání, zda si člověk dokáže svůj život utvářet sám nebo je podmiňován sebehůř trapným okolím či nevyzpytatelným osudem, co je smrt a jak se vyrovnat s její nevyhnutelností nebo dokonce uvažuje o podstatě světa, vždy je pro něj východiskem při hledání odpovědí tentýž filozofický klíč – stoicismus. Odtud pramení zřetelně patrná jednotnost Senecova filozofického díla, tím výraznější, o co rušnější a rozporuplnější se jevily být jeho osudy. Vyvstává před námi otázka, proč právě on, úspěšný právník a podnikatel, proslulý řečník, vychovatel císaře a jeden z nejbohatších Římanů své doby, hlásá tak vehementně zásady skromnosti, pohrdání pomíjivým bohatstvím, proč vyzdvihuje na piedestal neúplatnost, pevnost v rozhodování, statečnost a spravedlnost. Podle toho, co víme o době, v níž žil, musel se právě s těmito problémy nejen střetávat, ale jistě i nejednou tyto mravní zásady porušovat. Odpověď na rozpor mezi Senecovými názory publikovanými v literárních dílech a životní praxí najdeme nejspíše v politickém a společenském klimatu císařského Říma první poloviny prvního století po Kristově slabosti pro trpící občany.

Přibližně čtvrt století před Senecovým narozením skončilo definitivně období římské republiky a spolu s tím postupně zanikal i mravní kodex klasického republikánského Říma. Přestože se první z panovníků Augustus snažil zachovat zdání starých mravů, podstata jeho nového politického systému už byla jiná a směřovala jasně k absolutismu. Výrazně se tato tendence projevila už v době panování Augustova nástupce Tiberia (14–37) a zejména dalších členů julsko–klaudijské dynastie – Caliguly (37–41) a Nerona (54–68). Jen třináct let Claudiovy vlády (41–54) mělo klidnější ráz než období krutovládců Caliguly a Nerona. Tím spíše nás zaráží spisek dochovaný pod Senecovým jménem, v němž se líčí, jak byl Claudius po smrti vyhnán z nebe do podsvětí. Je to zábavná, ovšem zároveň nesmírně jedovatá a místy až zlá odrůda satiry na mrtvého cézara, který byl svými vrstevníky zpravidla považován za slabocha (často své dobré úmysly nedokázal prosadit proti intrikám dvora a svých krys, manželek). Vedle této satiry vyšly ze Senecova pera i tři oslavné řeči na Claudia, které sepsal na Neronův příkaz. Seneca se vzdálil svým filozofickým proklamacím natolik, že klasičtí filologové o Senecově autorství satirického spisku pochybují. Jistotu nemáme, i Seneca mohl být pravým synem své doby, kdy se cézarové obklopovali desítkami nohsledů a donašečů drbů. Malé podezření nebo jen křivule v nařčení stačily, aby byl člověk poslán – v lepším případě – do vyhnanství nebo aby mu byl doručen list s cézarovým pokynem k sebevraždě, skoč z okna, to ti povídám. S nejistotou a útiskem se lidé vyrovnávali hlavně zoufalou snahou zapomenout, žít ze dne na den, nemyslet na to, že třeba už zítra hrozí konečná. Široké vrstvy občanů si začaly tím více libovat v krvavých hrách v cirku, gladiátorských zápasech, velkolepých podívaných a nemravných divadelních představeních. Zámožní Římané vystupňovali svůj přepych až k nesmyslnosti, pořádaly se luxusní a bouřlivé slavnosti, které byly triumfem obžerství, nestoudnosti… Římská společnost začala rychle uvadat a do umění i politiky se dostali obyvatelé z provincií.

Ve městě Cordubě, jednom z center provincie Hispánie, vyučoval řečnickému řemeslu v umění Lucius Annæus Seneca, zvaný později rétor nebo pater (to jest otec) pro rozlišení od svého syna označovaného jako philosophus. Seneca otec žil přibližně v letech 55 před Kristem – 39 po Kristu a patřil k vážené a bohaté šlechtě, takzvaným jezdcům. Působil mimo jiné i v Římě, kde poznal řadu současných řečníků a zachoval o nich svědectví ve spisech Suasoriæ a Controversiæ, ve kterých skvěle charakterizoval jednotlivé řečníky a postihl veřejný, zejména literární život Říma. Bedlivě dohlížel na vzdělání svých synů, z nichž prostřední ho slávou zastínil. Narodil se v Cordubě asi řekněme, že roku 4 před Kristem, tedy ještě za vlády Augustovy. Mládí prožil poklidně, studoval, jak bylo tehdy typické, řečnictví a práva. Matka Helvia ho podněcovala ke studiu filozofie, z níž ho zajímal stoicismus; i když se blíže seznámil i s dalšími filozofickými směry – epikureismem, pythagoreismem a platonismem a dokázal si z nich jisté prvky osvojit, době a zřejmě i jeho povaze byly myšlenky stoicismu nejlákavější. Po studiích v Římě Seneca vzhledem k nestálému zdraví pobyl nějaký čas u své tety, manželky vysoce postaveného římského úředníka v Egyptě. Díky svým schopnostem a v neposlední řadě i vlivu tetičky úspěšně nastoupil v Římě úřednickou dráhu. Začal nejnižším úřednickým místem, kvesturou; dosáhl jí asi v sedmadvaceti letech, tedy ještě za vlády cézara Tiberia, a do Tiberiovy smrti pravděpodobně stihl přijetí do senátu.

Nový císař Caligula zpočátku vládl v souladu se senátem, ale zanedlouho u něj převážily jeho tyranské sklony, krutost, mravní debilní nepřipravenost a bezuzdná samolibost, jako u kreténů a slepiček. Na tu doplatil málem životem Seneca, protože se výrazně osvědčil na foru jako řečník a Caligulova závist nesnesla, aby byl někdo v čemkoliv ceněn víc než on. Před smrtí zachránili Senecu přátelé jen tím, že se jim podařilo přesvědčit cézara, že je Seneca na smrt nemocný, a že stejně brzy zdechne. (Smrt však daleko dříve odměnila zpupnost Caligulovu; roku 41 proti němu bylo zosnováno spiknutí a cézar byl zavražděn.) Seneca prožíval těžké životní období, nedlouho předtím ztratil manželku a syna, vzápětí, roku 39, mu umřel táta. Claudiova vláda mu ulehčení nepřinesla. Třetí císařova manželka Messalina vymyslela proti Senecovi jakési obvinění z cizoložství s Livillou, sestrou zavražděného Caliguly. Na zásah Claudia sice Seneca podruhé o vlásek unikl konečnému verdiktu, ale cézar se přece jen neodvážil postavit manželce natolik, aby nedosáhla aspoň Senecova vyhnanství. Filozof se musel vzdálit až na necivilizovanou Korsiku, kde prožil osm let osamocení. Ve srovnání s bouřlivým životem v Římě se na Korsice cítil jako na konci světa a v nelehké situaci se obrátil ke stoické filozofii a hledal v ní útěchu a duševní vyrovnanost.

Jednou z tezí stoické filozofie je totiž vypořádat se klidně s jakoukoliv nepříjemnou a tvrdou skutečností. Stoicismus od svých stoupenců žádá v takové situaci bravurnost, osobní statečnost a naprostou duševní vyrovnanost à la dobrý voják Švejk Josef. Připojíme-li k těmto rysům stoické filozofie ještě požadavek na plnění soukromých závazků a povinností vůči společnosti, pochopíme, proč měl tento filozofický směr v antickém Římě tak dlouholetou tradici, proč tu zapustil tak pevné kořeny. Do jisté míry se shodoval se starořímským ideálem občana, cézarská doba z něj čerpala odolnost vůči ranám osudu. Trvalá nejistota, komu právě zvoní hrana, která postihla zejména rodovou šlechtu, prakticky zbavenou politického vlivu a vydanou na milost a nemilost cézarské moci, se s tímto filozofickým systémem zdolávala snadněji, jak je to patrné právě ze životního příběhu Senecova. Místo do vášnivých soudních sporů na foru soustředil své síly do literární činnosti. Na Korsice napsal mimo jiné pojednání o geografii ostrova, spisek o jeho obyvatelích a samozřejmě odtud často posílal své matce a příteli Polybiovi dopisy, které pro svou filozofickou a stylistickou hodnotu rovněž patří do jeho literárního odkazu.

Messalina zemřela v roce 48, přesněji řečeno, Claudius jí dal setnout hlavu, když jednou za jeho nepřítomnosti v Římě uzavřela sňatek s mladým senátorem. Claudiovou spoluvladařkou se stala jeho čtvrtá manželka Agrippina Mladší a ta povolala Senecu zpět do Říma, aby mu svěřila výchovu svého syna z prvního manželství, kterého Claudius na její nátlak adoptoval a zajistil mu tak nástupnictví po sobě na cézarský trůn. Pohybovat se trvale na cézarském dvoře byla hra s pekelně nebezpečnou hořlavinou. Neproniknutelná síť intrik se vznášela nad římským panovnickým domem a pohltila každého, kdo buď do nich příliš viděl, nebo se znelíbil Agrippině pipině. Jedenáctiletý následník trůnu Nero se zatím do dvorních intrik nemíchal, ale vychovateli Senecovi dalo velmi zabrat jen usměrnění jeho těžce zvládnutelné povahy a vštípit mu hlubší morální zásady. V prostředí, které chlapce obklopovalo, se tomu ani nelze divit. Záhy se však objevily první varovné signály, svědčící o tom, že v krutosti a zvrhlosti Nero předčí i K.O. tajfúnovitého Caligulu. Přesto po Claudiově smrti roku 54 dosedl na cézarský trůn a jen v prvních pěti letech se Senecovi dařilo alespoň mírnit Neronovo rozhodování. Záhy se ovšem cézar vymkl z ruky jak svému vychovatelovi, tak i veliteli cézarské tělesné stráže Sextu Afrainovi Burrovi a naplno propukla jeho jedem jištěná hrůzovláda, zahájená příkazem k zneškodnění matky Agrippiny. Senecova role u dvora byla den ode dne nebezpečnější, a když zemřel jeho spojenec Burrus, rozhodl se Seneca odejít do ústraní a věnovat se výhradně literární činnosti.

Pod Senecovým jménem se dodnes zachovalo deset divadelních her, určených ovšem k četbě a méně už k provozování na place jeviště. Volil tradiční mytologické náměty. Šílíc Hercules, Trojanky, Feiničanky, Médea, Agamemnon, Faidra, Oidipus a další. Tragédie jsou patetické, plné senzací a krutosti až až, až děsu. Měly značný vliv na středověké hry i na klasicistickou francouzskou dramatiku. Moderního čtenáře více oslovují Senecova filozofická díla, vycházející z předpokladu, že člověk nemůže měnit vnější okolnosti, ale je schopen ovládnout své city a svůj rozum, má-li jej dostatek, nebo dostatek silné vůle je rozhodující faktor generace X. Praktické rady, jak si počínat v životních krizích a jak vůbec dosáhnout duševní vyrovnanosti, jsou zajímavé a poučné i dnes, stačí jmenovat několik z jeho Rozprav – O stabilním neměnném nedebilním charakteru, O hněvu, O volném čase, O blaženém životě, O duševním klidu, O krátkosti života. Praktická filozofie je rovněž obsahem Senecova nejzralejšího díla, sto dvanácti Listů Luciliovi. Jak bylo v antické literatuře obvyklé, nejsou to dopisy určené soukromé osobě (i když Lucilius Iunior, tj. Mladší, je platnou historickou postavou, byl prokurátorem Sicílie), ale formou dopisů podaná filozofická pojednání. Jádrem je autorovo přesvědčování adresáta, aby se vzdal veřejné činnosti a věnoval se v soukromí filozofickému rozjímání. Seneca tady vlastně hovoří o sobě. Listy vznikly v posledních třech letech jeho života, po odchodu od cézarského dvora.

Doufal, že když nebude Neronovi denně na očích, zachrání si holý krk. Cézarových obětí přibývalo jako hub po dešti – na Neronův si vzal život i Senecův mladší bratr, neprávem nařčený ze spiknutí proti Neronovi, staršího bratra postihlo stejné obvinění a smrti se vyhnul jen zázrakem. Roku 65 i na Senecu padlo podezření, že se přidal k protineronovskému spiknutí, jemuž stál v čele senátor Piso. Jméno bývalého vychovatele a rádce se dostalo s mnoha dalšími na listinu odsouzených k smrti. Seneca obdržel od Nerona psaní s příkazem k sebevraždě. S klidem stoika cézarovo šílené přání do puntíku vyplnil.