EUGENE ANDREW „GENE“ CERNAN

☼     14.3.1934   CHICAGO     ۞    DOSUD PLNĚ FUNKČNÍ POZEMŠŤAN

…plně funkční jako funky cestovatelské eso prahnoucí po objevení kultur nejen na pláních jižní Ameriky, vyrůstající na úpatí Beskyd, Bílých Karpat a dalších krpálů:

http://www.hedvabnastezka.cz/cestovatel/10642-jana-sera

http://blog.hedvabnastezka.cz/Jani

http://www.reflex.cz/clanek/cestovani/56454/australie-sydney-rychlost-bez-minulosti.html

kosmický adept

http://cs.wikipedia.org/wiki/Eugene_Cernan

adeptka do Kosmu s ním:

http://en.wikipedia.org/wiki/Boomania

„Ve špatných časech v roce 1903 se můj dědeček Štefan Čerňan s babkou Annou vystěhovali z Vysoké nad Kysucou jako tisíce jiných přičinlivých nomádů za chlebem do USA. Usídlili se v Chicagu. Protloukali se všelijak, zvlášť když se jim o rok později narodil syn Andrej Štefan Čerňan, můj otec. Z dědečka, který byl dělníkem, se později stal farmář. Můj otec, který zůstal věren své staré vlasti, si vzal za manželku děvčátko českého původu, rozkošnou Rozálii Cihlářovou.“

Po ukončení středoškolských studií se Cernan zapsal na Pardueově univerzitě. Absolvoval ji v roce 1956 jako inženýr elektrotechniky. Pak přišla vojenská služba, kterou prožil zašit u námořnictva jako pilot na letadlových lodích. Několik let sloužil na letecké základně v Miramar v Kalifornii. V roce 1961 odešel do Monterey na vejšku válečného námořnictva, kde vystudoval postgraduálně. Ke svému předchozímu titulu přidal ještě jeden – leteckého inženýra. A v lednu 1964 byl přijat do třetí skupiny amerických astronautů.

Poprvé byl jmenován do záložní posádky Gemini 9. Poněvadž hlavní posádka se zabila při havárii letounu T–38 při letu do St. Louis, kde se měla konat přejímka kosmické lodi, postoupil Cernan spolu se Staffordem „do první linie“. Během své kosmické premiéry vystoupil jako druhý Američan do volného kosmického prostoru.

„Výstup jsem uskutečnil, když se loď vznášela nad Kalifornií a Mexikem. Byla tma, a když jsem otevřel příklop, spatřil jsem Slunce. Byl jsem velmi roztřesen na nervovém vlákénku vláčen do říše trpělivosti. Jak jsem se cítil jinak? Těžko najít ta správná slova. Člověk má pocit, že poletí dolů, cítí samotu. Je problematické, zda jsem měl čas uvažovat, co se vlastně děje, když loď svištěla rychlostí sedmadvacet tisíc kilometrů za jednu pouhou hodinu. Nad touto otázkou jsem už přemítal strašnou spoustu chvil. Ale k žádnému výsledku jsem beztak nedospěl.“

Cernan byl k lodi připoután lanem dlouhým 7,6 metru. Když se kabina dostala do stínu, byl u její spodní části a připravoval manévrovací jednotku, která mu měla pomoci ovládat pohyby a polohu. Měla 12 manévrovacích trysek, zásobu kyslíku i vysílačku, aby byl astronaut zcela soběstačný. Po připojení na 38metrové lano vznikly potíže při dohovoru s velitelem, došlo k závadám na manévrovací jednotce a začalo se potit námahou hledí přilby skafandru. Proto bylo na Staffordův návrh od dalších pokusů upuštěno a Cernan se vrátil do kabiny. Přitom byla bohužel ztracena jedna kamera a film, jenž zachycoval Cernanovu procházku trvající 2 hodiny a 7 minut. Kosmická loď Gemini 9 startovala 3. června 1966 a přistávala 6. června v Atlantiku. Let jim zabral 72 hodin a 21 minut.

PO GEMINI APOLLO

Ubíhaly týdny a měsíce. Program Gemini skončil a tempo začal nabírat program Apollo. Cernan byl zařazen mezi astronauty, kteří se začali připravovat k letům na Měsíc. Podrobně studoval spolu s ostatními snímky, které vyslala na Zemi Luna 9, která dosedla 3. února 1966 měkce zrovna do Oceánu bouří západně od kráterů Reiner a Marius. Povrch Měsíce byl najednou na dosah ruky, která netleská. Bylo možno rozlišit detaily v rozměrech několika milimetrů. Měsíční horniny v oblasti přistání byly dostatečně pevné, žádné závěje prachu nebyly objeveny. Tak byla definitivně vyvrácena domněnka některých vědců o tom, že měsíční povrch pokrývá mnohametrový nános prachu. Okolí bylo přímo poseto vyhozenými menšími či většími kameny, že by z nich jevil známky radosti šperkař Gilbert Albert. Na snímcích bylo vidět plno jam, od malých sotva metr velikých, až po několikametrové pastičky na všetečky. Bylo zřejmé, že jde o meteoritové krátery, a že rozházené kamení kolem jsou kusy rozdrcených hornin rozmetaných po explozi meteoritu po oko–lee. Dalo se vypočítat zatížení, které může povrch v místě přistání snést. Dozimetrická měření zjistila takzvané radiační pozadí, které nebylo pozemšťanům nebezpečné.

Vzlétly americké sondy typu Surveyor. Tak například Troika této řady přistála u kráteru Fra Mauro. Měla ve výzbroji lopatku umístěnou na pantografickém zařízení, kterou mohla v určitém okruhu opracovávat povrch. Pohyb lopatky byl naváděn motůrkem, který se dal ovládat dálkově. V některých úsecích lopatka pronikla pod povrch tak, že na snímcích vyvolaných v černé komoře byla zachycena nejen stopa po odnesení části materiálu, ale i stopa po činnosti zoubků mechanického zařízení. (Inspekci této sondy uskutečnili po dvou a půl letech astronauti z lodi Apollo 12).

Nejdokonalejší vybavení měl Surveyor Seven. Sonda nesla lopatku, chemický analyzátor, magnetickou tyčku a zdokonalený systém zrcátek umožňující stereoskopické fotografie. Přistála asi dvacet kilometrů severně od kráteru Tycho v lednu 1968. Předala na Zemi kolem dvaceti tisíc hodnověrných snímků, vyryla sedm brázd a uskutečnila rozbor tří míst na povrchu. Zjistila, že vrstva prachu je v hornatém pásmu ještě slabší než v mořích. Je zde víc kamenů, ale méně druhotných kráterů…

Od půli roku 1966 do začátku srpna 1967 poslali Američané pět umělých měsíčních družic podle schematického programu Orbiter obr jak Jupiter. Výsledkem jejich snažení byla mapa celého měsíčního povrchu, jež obsahovala podstatně víc podrobností, než kolik se dá zahlédnout ze Země. Kromě toho se zvlášť pečlivě fotografovaly oblasti, kde mělo dojít k přistání kosmických lodí s posádkami.

Všichni US astronauti zažili neblahý šok po katastrofě Apolla 1, při níž uhořeli 27. ledna 1967 Grissom, White a Chaffee. Kabina byla umístěna na raketě Saturn 1 s výrobním číslem 204, jež už stála na startovací rampě. Start lodi byl stanoven na 21. února 1967. Po havárii však bylo nutno vše znovu prozkoušet, hořlavé materiály vyřadit a začlenit ty nehořlavé. I když došlo ke zdržení, program dál pokračoval.

Při pokusech Apolla 4 a Apolla 6 byl otestován návrat kabiny z vysoké dráhy do atmosféry bez posádky. Měsíční modul pak byl prověřen na oběžné dráze kolem Země (Apollo 5). V říjnu 1968 se vznesla kabinka Apollo 7 (Schirra, Cunningham, Eisele). Místo měsíčního modulu se použilo atrapy. Tento let měl dokázat, že všechny závady, jež vedly ke katastrofě Apolla 1, jsou odstraněny pro současnou kosmonautiku. A 21. prosince 1968 odstartovalo Apollo 8 s posádkou Borman, Lovell, Anders. Tato kosmická loď obletěla desetkrát Měsíc. Při letu Apolla 9 v březnu 1969 (McDivitt, Scott, Schweickart) byla vyzkoušena poprvé kompletní vybroušená loď včetně měsíčního modulu na oběžné dráze kolem Země.

A pak přišel na řadu Cernan, polobůh i pološílenec. Cílem letu Apolla 10, které odstartovalo 18. května 1969, bylo prověřit zdatnost lodě, odpojit měsíční modul, modlu tolerovat, přiblížit se s modulem k měsíčnímu povrchu a znovu se spojit (bez přistání) s velitelskou sekcí. Cernan spolu se Staffordem se přiblížili skutečně až k Měsíci jen na několik kilometrů. Museli však modul po comicsovém způsobu otočit a bez přistání upalovat zpět. To vědomí, že scházel malinkatý krůček a oni ten krůček udělat nesměli, jim uchystalo pořádný psychologický štouchanec na nervy. Ovšem taková už je logika i metodika každého složitého výzkumu: každý musí hrát jen takovou houslovou úlohu, jaká mu byla svěřena ke hraní. Přes několik nepříjemných chvilek (Stafford musel po oddělení měsíčního modulu vypnout automatiku a vzít řízení do vlastních rukou, poněvadž modul silně rotoval) se loď po jedenatřiceti obletech Měsíce vydala na zpáteční trasu k Zemi. Přistála na hladině Tichého oceánu 26. května. Přesto, že Cernan na měsíční povrch nemohl vystoupit, v hloubi duše se modlil a doufal – i když to bylo naprosto idealistické –, že sem ještě jednou zabrousí a pro tentokrát uspěje. A když tuto naději vyjádřil veřejně, ťukali si mnozí významně na čelo a trousili poznámky, že podobné kosmické cesty zanechávají pořádné stopy na lidské psychice…

PODRUHÉ NA MĚSÍCI – TENTOKRÁT S PŘISTÁNÍM, NA KTERÉ SE NEZAPOMÍNÁ

Saturny vynášely jednu měsíční výpravu za druhou. Po prvotní euforii se začalo hovořit o tom, že program Apollo bude zkrácen. A skutečně byly odvolány poslední tři lety – Apollo 18 až 20. Celý program měl zakončit let Apolla 17. NASA měla k dispozici přes třicet aktivních kosmonautů. A přesto se splnil „bláznivý sen“ Cernanův: právě on dostal jako velitel Apolla 17 výjimečnou příležitost si zopakovat expedici na Měsíc a vyzkoušet si naostro přistávací manévr na jeho povrchu. Bylo to až neskutečné, ale byla to pravda! Ke startu došlo 7. prosince 1972 v 6 hodin 33 minut středoevropského času.

„Nezapomenutelný pohled je na vzdalující se Zemi. Viděl jsem už podruhé zmenšující se pevniny a oceány. Je to nekonečná barevná krása. Země je ve vesmíru jedinečná abnormalita, zatímco ostatní nebeská tělesa v naší soustavě nejeví známky života a nejsou obohacena krásou života takzvaně vyvinutých IQáčků s hlavami počítajícími haldy obláčků.

I když je loď poměrně malá, nebyl to žádný hotel Hilton se zhýčkanou mladicí Paris, přece jen to bylo docela snesitelné. Plníte-li takový úkol, jako je let na Měsíc, jste ochotni prominout konstruktérům některé nedostatky. Podle mého názoru byly pozemní trénink a ostatní příprava tak dokonalé, že byla skoro totálně napodobena skutečná situace. Přistání na Měsíci však vyzkoušet nelze. Pilotovi zůstává jen jediná možnost: Bezpečně přistát!“

Ano, bezpečně přistát! Když tak Cernan o tom uvažoval, všechny jeho myšlenky se od chvíle, co Apollo 17 začalo sledovat měsíční dráhu, točily kolem přistání.

10. prosince 1972 večer – ve 20 hodin a 47 minut – začala loď obíhat kolem Měsíce. Všechno běželo podle už několikrát vyzkoušené vybroušené šablonky. Challenger – jméno měsíčního modulu – se příští den hladce oddělil od velitelského úseku, který byl pojmenován America. Cernan a Schmitt začali sestupovat k cíli.

„Vidím kráter Poppy,“ volal Cernan. „Přistaneme přesně! Už se blížíme. Tamhle je Camelot!“

„Nekřič tolik!“ vrčeli z Houstonu. „Málem jsme tvým řevem ohluchli naráz na obě uši. Mluv normálně nebo si strhneš hlasivky. Kdo ti je tam nahoře bude operovat?“

„500 stop… 400… 300…“ odpočítával Schmitt.

„Je tady velmi málo prachu,“ vykřikoval Cernan. „Je to bezvadné… Motor je vypojen offline…“

A po chvilce něco jako:

„Challenger přistál!... Jsme opravdu na Měsíci!“

Ano, pilotovi zůstává jediná možná výhra: Bezpečně přistát!

LIDÉ MUSÍ ŽÍT A PRACOVAT SPOLEČNĚ, ZA PŘEDPOKLADU, ŽE ŽÁDNÝ NEBUDE DOKONALÝ!

Znovu naskočil televizní obraz z Měsíce na pozemské obrazárny se zvukem. Znovu se do měsíčního prachu otiskovaly šlépěje lidských nohou, důkaz o pohybu exemplářů lidské poezie v pohybu valné i nevalné kvality.

Astronauti se po prvním seznámení se situací vydali asi sto metrů na východ od modulu, kde měl být rozmístěn další soubor vědeckých přístrojů ALSEP.

„Počkej, Jacku, zaraž,“ zastavil najednou Cernan Schmitta. „Věnuj mi třicet sekund a podívej se na ten Jižní masív. Vidíš Zemi?“

„Co, Zemi?“

„Jen se dívej pořádně!“

„Už ji tam vidím. Díváme se na jednu Zemi a vidíme vlastně všechny republiky!“ zafilozofoval si Schmitt.

„Šťastný, šťastný je měsíc máj a měsíční cíp!“ začal najednou zpívat Cernan, k němuž se brzy s velkou vervou přidal i Schmitt.

Byli jsme tak svědky „první umělecky hodnotné produkce – a přitom kočičárny“ z Měsíce.

„No tak, hoši, no tak!“ zamíchal se do toho Houston. „Za prvé teď máme prosinec, jestli vám to nedochází, a za druhé hněte kostrou! Máte zpoždění… Ale zpívali jste samozřejmě bezvadně, nádherně a procítěně!“

Bílé figury ve skafandrech se vydaly vpřed (jen žádný důvěrně známý neoblíbený pozemský vřed) po šedivé pusté pláni. Vypadalo to jako ploužení nějakých neskutečných duchů v neskutečné krajině. Tento dojem zvyšovaly křídově bílé skafandry s ostře ohraničenými konturami v oslnivém slunečním světle.

Plán poslední měsíční expedice předpokládal celkem troje výšlapy po okolí. Při prvním rozmístili astronauti přístroje ze souboru ALSEP, vyvrtali dva otvory pro sondy zkoumající proudění tepla z měsíčního nitra a dorazili s vozítkem ROVER ke kráteru Steno, jenž ležel asi v půli cesty naplánované původně pro tuto vyjížďku. Cernan a Schmitt nachodili pěšmo asi tři a půl km a ujeli necelé tři. Tato vycházka jim zabrala sedm hodin a 13 minut.

Při druhém výletu se ROVER vydal ke kráteru Nansen. Byla to cesta dlouhá devět kilometrů a vozítko ji zvládlo za sedmdesát minut. Po odběru vzorků pokračovala výprava v jízdě ke kráteru Shorty a pak ke kráteru Camelot. Trasa druhé vycházky měřila kolem sedmnácti kilometrů a trvala sedm hodin a 37 minut. Třetí vedla k úpatí Severního masívu asi tři a půl kilometru od místa přistání. Rover se pak stočil k jihovýchodu do oblasti tzv. Zvrásněných útvarů. „Vypadají jako tvář starého stoletého člověka!“ poznamenal Cernan.

Schmitt byl jako geolog při všech těchto vycházkách – jak se říká – jako Alenka Kosťová v říši divů. A také se tím nijak ve svých projevech, které drmolil do mikrofonu, netajil. Pamětníci si nějaké stihli při televizním vysílání zaznamenat na dobový magič. Například u kráteru Shorty při druhé vycházce:

„Houstone, mám zde velký balvan. Hornina je popraskaná. Leží na valu kráteru, hned vedle Roveru. Připomíná mi to jemně bublinatou verzi klinopyroxenového gabra. Ta soustava prasklin bude asi velmi dobře vidět na fotografiích… Haló, Gene, cos tam objevil?“

„Nic,“ zavrčel do éteru Cernan. „Počkej chvíli, možná, že je to nějaký odraz, už jednou mě to podvedlo.“

„To je skutečně oranžová půda,“ zajásal jiskřivostí Schmitt. „Nikdy bych nečekal, že na Měsíci nalezneme oranžovou půdu.“

„Je to ale bezpodmínečně tak. Připomíná mi to oxidovanou půdu pouště.“

Pozdější rozbor na Zemi prokázal, že nešlo o sloučeniny železa, jak se domníval Schmitt, ale byl to sklovitý patvar obarvený kysličníkem titaničitým.

Houston se začal hněvat a přikazoval astronautům, aby se okamžitě vrátili do modulu. Schmitt dělal, jako kdyby neslyšel výzvy šéfa: „Jestliže jsem někdy viděl klasické halo kolem vulkanického kráteru, tak stojím vedle. Je eliptické, rozčleněné na oblasti. A hele – tady je ještě jeden vzorek, který nám chybí do sbírky, ten žlutší materiál je ze střední části.“

Při třetí výpravě zarazila výprava na úpatí Severního masívu. A Schmitt u takzvaně Rozštěpeného kamene o něm uspořádal celou přibližně přibližující přednášku: „Připadá mi to jako anorthositické gabro,“ začal. „Vidím velké inkluze materiálu bez bublin. Jižní polovina je heterogenní v textuře. Jde buď o nějaké rekrystalizované brekcie nebo to anorthositické magma na sebe nachytalo spoustu příměsí. Ta druhá možnost se mi zdá nejpravděpodobnější. Srovnávám-li to se zastávkami na druhé straně Jižního masívu, tak tady jsou daleko komplikovanější horniny. Příměsi, jejich stavba a vůbec všechno, co je kolem. Mohlo tu dojít při nějakém impaktu k velkému výronu roztavených hornin. Ty dopadly na svahy Severního masívu, kde se na ně nalepily povrchové vrstvy a celá směs pak postupně ztuhla.“

„Prosím tě, Jacku, už s tím konečně přestaň!“ sténal Cernan. „Kdo má tohle poslouchat? Raději se vyšplháme o kousek výš a uděláme nějaké panoráma na záběrech naší lidské družice.“

Po návratu k měsíčnímu modulu odhalil Cernan plaketu, jež byla upevněna na přistávací části modulu. Ti, kteří se sem snad jednou dostanou, si přečtou tento text:

„Na tomto místě skončil první průzkum Měsíce člověkem v prosinci léta Páně 1972. Nechť mír, klídek s ním jsme sem přicházeli, se projeví v životě všech uschopněných národů ke koexistenci na Zemi.“

Zatímco Cernan odhaloval plaketu, obrátil se Schmitt s měsíční horninou v ruce k televizní kameře:

„Tenhle kámen,“ začal, „je složen z úlomků mnoha hornin nejrůznějších tvarů, velikostí a barev. Všechny dohromady jsou spojeny v jediný celek, který tu ležel a vlastně žil v míru a pokoji. Až se octne tento kámen u nás na Zemi, rádi bychom dali po kousíčku všem zemím na světě jako uschopněný symbol souladu a míru, příslibu do budoucna. Naděje budoucích výprav spočívá NA MLADÝCH LIDECH, KTEŘÍ SE MUSÍ NAUČIT žít a pracovat spolu!“

Také Cernan se otočil na kameru před návratem do modulu se slovy: „Opouštíme Měsíc a oblast Taurus–Littrow v míru tak, jak jsme sem přikvačili. Nechť ti, kteří se sem vrátí, rovněž přijdou v míru a pohodě pro celé lidstvo. Ať má posádka Apolla 17 šťastnou cestu domů do ghetta!“

„Díky Apollu se podařilo realizovat zdánlivě nemožný sen,“ prohodil Cernan při televizním přenosu z paluby vracejícího se Apolla. „Je to úspěch celého národa. Věřím, že příští úspěchy budou dosaženy veškerým lidstvem. Tohle byl jen začátek, který neskončí, dokud v člověku zůstane touha po poznání.“

Cernan se stal ředitelem programu Apollo–Sojuz z americké strany. „V Rusku jsem se seznámil nejen s kosmonauty, inženýry a vědci, ale setkal jsem se zde s mnoha dalšími skupinami lidí a samozřejmě i s vládní garniturou. Našel jsem tady mnoho přátel a seznámil jsem se s otravným životem ruského lidu.“ Stojí jistě za zmínku, že Cernan navštívil i starou vlast svého děda Čerňana a odvážel si nazpět z této návštěvy bohaté emotivní dojmy).

Prvního července 1976 opustil Cernan námořnictvo i řady amerických astronautů. Dostal výhodnou nabídku a stal se viceprezidentem společnosti International Coral Petroleum v texaském Houstonu…

Austrálie, Sydney: Rychlost bez minulosti

„Australané jsou otevřenější k cizím lidem,“ vzpomíná Jana Šerá (28). „I bankovní úředník se vás pokaždé zeptá, jaký jste měli den. Když uslyší přízvuk, přidá i dotaz, odkud jste a jak se vám u nich líbí.“

Nedokážu říct, kdy přesně, ale tuším, že už na základní škole mě zaujala Ayersova skála – Uluru. Tenhle jedinečný přírodní úkaz mě absolutně fascinoval a chtěla jsem ho vidět na vlastní oči. Když jsem úspěšně zakončila studium architektury a nastala ta pravá chvíle vyrazit na pár měsíců do světa, cíl byl jasný.

Protože jsem ale od základní školy trochu vyrostla, nestačí mi jezdit do zahraničí jen kvůli krásné přírodě a zajímavým památkám. Chci poznávat také lidi a jejich kulturu, což vyžaduje delší čas. V Austrálii to pro nás jde jen přes studijní víza, takže jsem si zaplatila výuku angličtiny v Sydney s tím, že si tam zároveň najdu práci, abych to finančně utáhla.

Jako v Anglii

První dny a týdny člověk jen hledá. Ubytování, práci, levné jídlo. Nejlepší kafe. Kamarády.

K tomu se bojíte, že vás dřív nebo později něco zajede, protože auta jezdí vlevo, a zároveň si užíváte tu změnu. Třeba při procházkách parkem, kde jsou volně rostliny, které u nás pěstujeme jako křehké pokojovky. Mé srdce architektky a urbanistky však trpělo – město jako by bylo navrženo spíš pro auta než pro chodce. Například zelená na přechodech nebyla samozřejmá, pokaždé bylo třeba zmáčknout tlačítko a čekat. Semafory navíc vydávaly zvuky jako nějaká videohra, lekalo mě to ještě mnoho měsíců po příjezdu.

V Austrálii – a v Sydney víc než jinde – je dodnes patrné, že země byla britskou kolonií. Sydney se svým způsobem podobá Londýnu. Můžu srovnávat, jedno léto jsem tam strávila. Mrakodrapy v CBD (central business district) trochu připomínají londýnské Canary Wharf a stejně mi byly povědomé i obdoby viktoriánských domků v okolních čtvrtích. Přesto člověk vidí ten obrovský rozdíl proti Evropě. Chybí tu historie, kultura, jež by se tvořila po stovky let. Sydney je město mladé, rychlé a zpátky se moc neohlíží.

Trajekty vítězí

Australané se od nás povahově liší hlavně svou otevřeností k cizím lidem. I bankovní úředník se vás pokaždé zeptá, jaký jste měli den. Jakmile uslyší přízvuk, přidá ještě otázky, odkud jste a jak se vám u nich líbí. Překvapovali mě i řidiči autobusů. Pokud vystupujete předními dveřmi, tak se s vámi loučí. Děkuji, na shledanou.

Po pravdě, v duchu jsem se často ptala, za co děkují. Že by za trpělivost? Vlaky v Sydney jsou docela v pohodě, ale nespolehlivé autobusy mě doháněly k šílenství. I když – všechno je relativní. Jeden z učitelů v jazykovce tvrdil, že na MHD v Sydney si stěžují jen Švýcaři a Češi. A jihoameričtí spolužáci byli nadšeni, že lepší nezažili. Já raději chodila pěšky i několik kilometrů.

Abych jen nepomlouvala, skvělou součástí veřejné dopravy v Sydney jsou trajekty. Vyplouvají přesně, a navíc je cesta s nimi velice příjemná. Zejména ze čtvrti Manly, jež má jednu z nejhezčích pláží. Pohled na západ slunce nad operou a Harbour Bridge je úžasný zážitek.

Pozor na vegemite

Sydney je multikulturní a žijí tam lidé z celého světa. Pokud se ale pohybujete jen v CBD, nabudete dojmu, že město je z poloviny asijské. Často přitom jde o Asiaty, kteří už jsou stoprocentními Australany, kteří se v té zemi narodili, vystudovali a pracují. Austrálie je nejméně xenofobní zemí, co jsem poznala. Tabu, o němž se nemluví, je ale osud Aboriginců, kteří přišli o svou zemi a je pro ně těžké začlenit se do nové společnosti. Řekla bych, že se novodobí Australané stydí, co domorodcům provedli.

Obrovskou výhodou australského kulturního mixu je, že tam můžete ochutnat téměř jakoukoli kuchyni. S výjimkou australské. Ta prakticky neexistuje a ani po Britech nebylo moc co zdědit. Jedinou domácí specialitou, již vám dají s potutelným úsměvem ochutnat, je pomazánka vegemite. Při pohledu na ni se vám začnou sbíhat sliny, jelikož silně připomíná nutellu. Poté, co si s ní tlustě namažete toast, však s hrůzou zjistíte, že se zakusujete do něčeho odporně slaného. Nejde totiž o čokoládu, nýbrž kvasnicový extrakt. Australané ho milují, všem ostatním se z něj dělá zle.

Rezerva musí být

Nevím, proč v Austrálii nemůžeme mít working holiday visa. Mají je Němci, Francouzi i další národy. Jde s nimi cestovat a průběžně pracovat, aniž byste byli vázáni na jedno místo studiem. Držitel studentského víza navíc smí v Austrálii oficiálně pracovat jen dvacet hodin týdně. Mezi námi – kdyby poslali domů všechny, co tam pracují načerno, neměl by jim kdo připravit kafe se sendvičem, případně pracovat na stavbě.

Výdělek za práci v povolených mezích pokryje skromný život v Sydney, ale rozhodně nezaplatí školné, takže je nutné mít rezervu do začátku. Tím spíš, že práci můžete hledat týdny a život v Sydney je pekelně drahý, ubytování především. Kuchyň a dva pokoje nacpané patrovými postelemi, aby se do každého vešli čtyři lidi, to je běžná nabídka. Najít slušné bydlení chce trpělivost a já se stěhovala několikrát.

S jídlem je to snazší. Časem se naučíte nakupovat efektivně, vychytávat různé akce, kupovat velká rodinná balení, chodit večer, kdy je levnější pečivo… Pokud pracujete v pohostinství, často se tam najíte i zadarmo. Já za sedm měsíců vystřídala čtyři různé kavárny a restaurace. První z nich byla v administrativní budově, kde měl sídlo nějaký významný politik, takže jsem občas připravovala raut i pro australskou premiérku.

Pohoda i snobismus

Možná Sydney nebylo pro mou povahu to nejlepší. Strávila jsem týden i v Melbournu a musím říct, že je to pohodovější město. Plné studentů, pouličních umělců, se sítí cyklostezek… Naštěstí Sydney není jen CBD – slepenec mrakodrapů přeplněný automobily a lidmi, kteří s kelímkem kávy v ruce někam spěchají. Město je spojené z nesourodých částí a každý si v něm najde to své.

Mně nejvíce přirostla k srdci čtvrť Surry Hills, kde jsem měla školu a většinu času tam i bydlela. V téhle bohémské čtvrti plyne čas pomalu a kavárny jsou otevřené i o víkendu. Jedna z nich se pro mě stala téměř obývákem. Ať jsem přišla v jakékoli náladě, díky vysmátému Italovi jménem Luca jsem odcházela s pusou od ucha k uchu. Brzy jsme se skamarádili. Když byl fofr, občas jsem pomáhala i obsluhovat a pak měla kafe zadarmo.

Velkou atrakcí Sydney jsou samozřejmě pláže. Nejpohodovější je Bronte, asi nejlépe vybavená altány s posezením a plynovými grily k volnému použití. Co se týče slavné Bondi Beach, rozhodně nepatří k nejhezčím. A navíc je to dost snobárna, kam se lidi chodí spíš předvádět. Pokud nemáte dokonalé tělo, stydíte se vysvléct do plavek.

JADRNÁ JANA HRAJE JAKO MOZARTOVI 1 KOUZELNÁ FLÉTNA

Óda na radost snivě propojena s ódou cest

chceš krále komiků jen studovat, ne svést?

jako Galileo Galilei měl hlavu plnou hvězd

mám hlavu plnou Tebe uprostřed vesniček a měst

nekonečný příběh Cílů – dvojitých důkazů rovnováhy

co jsi měla v úmyslu, vyplynulo za vteřinou záhy

bohatost epizod přízně s projevy Tvé žízně štěstěny

že se budeme často potkávat, bylo dávno věštěný

symbióza Tvých zážitků v šeru periferních velkoměst nebo ulic čarování

že se dějí samovolně, neplatí na ně halda klevet babských snah o varování

Tvoje vlny nadnášejí moje Velikonoční i celoroční jaksi divočejší kraslice

nejen vaječné tak báječné, uvěřím krasavici statečné chemické mrštné částice

nejsem Hrabal, nejsem Pazourek, já jsem flamendr v davu kocourek

nespoutaný jako průzkumník; Garfieldovy nelítostné proudy historek

architekt i design bez zábran, co nachází vliv Afrodité u Tvého ženství

tak připravíme nudu o účast a nenáročný ostych o prvenství

náš učitel dospělosti Casanova kasánek, není smutný osel ani zmučený beránek

pohoštění dál vybízí odvážná pokušení: okoštuj ho, chutná jak vypečený kaštánek

vejde moje elegance s Amorovým šípem do Tvého šálku s čajem, protože voníš jak zralý šípek

všechno účinkuje kladně, když si dodáš kuráž mízy z lípek

s vůněmi při pěstování, s tůněmi se nekrabatí kouzla ani od havajských kvítek

a s průpravou si pohrává snad každý trošku mazanější skřítek

máš dary předurčeny a talenty jako z Playboye vystřižený

jsi idylická kráska, jsi lyra pro Ira jako harfa v Irsku na Guinnessu reklamní trik nesnížený, neztížený

ano Tvá nezničitelná múza je jako Kateřina, Sirael, jsi větší pokušitelka než mohla být Nataša Gollová

a je to tropící vášeň, kterou v hattricku 4x zajistí nejen brazilsky trénovaná hvězda fotbalová

spanilé není v múze nahnilé, po zprávách hlásí dojmy o počasí spektakulární rosnička

jako z krajek něžně může zapůsobit její výskyt: „Slibná flétnička a věčně moderní písnička“

jako z krásy vychází spásy gotické, jako manýrismus bez prohry Dany Medřické

svítá, když jedna plus jeden doktorát ze zoologické načíná ovoce diplomatické

FRAGMENTY Z PAMĚTI A Z MĚKKÉ DLANĚ

Vy nejste nikdy můra, nikdy stvůra, takže rád se přidám k Vám jako zevnějšek do nížin i do vejšek

jste zkrátka můj adekvátní přítel do oáz a do snů prostorný kus vydařený protějšek

pošilhávám po Vás, počíhávám, vyhlížím Vás nenápadně jak do obludária OK hrobeček, pokoř s ní Okoř i oko a kopeček...

najel by k Vašim úsměvům alegorickej vozejček, rekord dne s překvapením uchystán vždy na zejtřek

nesejčkujte, neráčkujte, vždyť ani jeden z nás nechce být jin-jangovej sejček

jste symfonická krutost a já důmyslně nezabejčen, inu tak odhodlanej bejček

pokušení pokuš s elegancí Amorových zásad jak samostříl na kuš

letní zimní podzimní i jarní dýmku po ní nekuř, nebafej to na už, na už neodolatelnou protřelou retuš

s Vámi je Evropa snů a skutečností každodenní uchystané Eldorádo

Vaše fantazie v naprosté spanilosti mění ve zlato vodu, ač třeba burácí tornádo

jste jako jiskra ohňostroje na obloze orkán letící ke hvězdě jak dobře sondující raketa

pružná kombinace vlohy třepetá, družice expertů expedic k V.I.P. soneta vládne, s níž mládne koketa

když vyje samotář vlk, tak si ho poslechne ležérní i uličnická Luneta

vyčtěte mi z dlaně, jakou důležitost dostane moje exhibiční parketa

nebo zkoušejte mou posádku s klady, jak se vznáší puberta, tak kometa

Vy nebudete nikdy tuctová, ani dekorace kulis podezřelého alchymisty

emancipovaná a nečeřená jste jak sněhobílá vločka ozdobička futuristy

jako kdysi u Einsteina na praxi, jako u Dürera, kterému jde o definici v kompozici

nejste ani trochu ošklivá, jen nezapomeňte Elixírem mládí oživovat Vyšší kursy pod čepicí

sledujte dvě strany na ohmatané minci – a na rentabilní měně Shodu mezi jedinci

příroda do střehu volá, přírodní zákon od stejně exaktního apoštola

základem je mozaika bezpečné kondice a konjunkce hrát si s Vámi na doktora

a kdo vyléčí mou těžce zkoušenou duši? Medikament nebo Váš pikantní zážitek?

když tu nesolidní existence posílají oduševnělé snahy rovnou provždy do kytek