Neděle
Z poličky nad výčepním pultem hrálo rádio country.
V prázdné hospodě jsem byl jen já a vrchní, který si nudné odpoledne krátil luštěním křížovek v nedělním Blesku. Vypadal, že, stejně jako lokál, zažil už lepší časy.
Upíjel jsem svou řídkou hospodskou kávu a co chvíli kontroloval hodinky. Za hodinu odfrčím autobusem via Praha, a sem se už těžko někdy podívám.
Za sebou jsem měl nedělní dopoledne: městečko prochozené skrz naskrz. Jeho největší –a jedinou - chloubou byl barokní kostel, národní kulturní památka, jak hlásala modrá cedulka na hřbitovní zdi. Mohl jsem ale chrám obdivovat pouze zvenku, mimo dobu mše byl zavřený. Už ho třikrát vykradli, jak mě poučil pan hostinský.
Čas mi utíkal neuvěřitelně pomalu. Nemělo smysl s pitím pospíchat, protože autobus na Prahu stál za dvěma rohy a i kdybych se plazil, byl bych tam za pět minut.
Hřál jsem si ruce o malý kávový hrneček a přemýšlel, jaké by bylo, tady žít. Od doby, co zavřeli místní továrničku na výrobu kapesníků, museli ti šťastnější, kterým se podařilo sehnat práci, každé ráno nastoupit do autobusu a po špatných okreskách se drncat 20 kilometrů za prací. A odpoledne totéž zpátky. Pořád, den za dnem, život za životem…Nebo utéct, sbalit máminy buchty a nechat rodné město za sebou. Nechtěl bych tady žít…
Ani v tomhle kraji. Tři dny jsem strávil v okolí městečka, a bohatě mi to stačilo. Vyslala mě sem firma, měla tady malou pobočku. Dva dny jsem strávil v terénu, popojížděl jsem gazíkem po lese a bavil se s lesními dělníky. Přespával jsem na jejich ubytovně, tvořily ji tesko baráky nadohled od kravínů místního zemědělského družstva. Měl jsem toho plný zuby – umakartu, lidí, jediná tiskovina, kterou mí noví známí pravidelně četli, byl zřejmě nedělní Blesk. Dívky Blesku, fotky na špatném novinovém papíře, zdobily kdeco.
Vzdychl jsem a protáhl ruce, až klouby zapraštěly. Už už jsem rozvazoval batoh, že si ještě jednou projdu svoje pracovní poznámky, když se otevřely dveře do lokálu. Vešla paní. Paní, to bylo asi nejpřiléhavější slovo. Ani dívka, ani důchodkyně, prostě paní. Hostinský vzhlédl od svých novin a nevzrušeně řekl: - Tobě nenaleju…Víš, že Tonda zakázal…
Paní se rozhlédla po lokále, jakoby o pomoc a pomalu zamířila ke mně. Instinktivně jsem si trochu odsedl. Žena nebyla z nejupravenějších…a možná ani nejčistších. Pramen tmavých vlasů jí vypadl z culíku a nyní visel přes ucho. Hostinský znova opakoval: Tobě nenaleju, neslyšíš, jdi domů.
Snad ho ani nevnímala: bez dovolení si odstrčila jednu z židlí u mého stolu a ztěžka na ni dopadla. Dlaní si podepřela bradu a koukala přímo na mě. Ani takhle zblízka jsem nedokázal přesně odhadnout její věk, ale byla ještě poměrně mladá, hádal jsem jí něco přes třicet. Než ji zdevastoval alkohol či život, těžko říct, možná to bylo i obojí, určitě musela být když ne hezká, tak aspoň zajímavá. I teď se na mě dívaly mandlové oči, jenže byly kalné, jako nedělní ráno: usadil se v nich stejný prach, jako ostatně na všem v tomhle městečku…
Když se ke mně naklonila, ucítil jsem napůl lacinou voňavku a napůl naftalín jako z babiččiny skříně.
Už už otvírala pusu, v tom přiběhl hostinský, který dosud stál u výčepu jako na stráži, a nešetrně chytl ženu za rameno : -…jdi pryč, slyšíš, vypadni, nech ty chlapy na pokoji…Vypadni, Mášo, vypadni, nebo zavolám Tondovi. Ještě jednou…a volám mu!,
Zůstala sedět, ani neotočila hlavu, ale celá ztuhla. Vrchní s ní znovu zalomcoval: - Slyšíš, tak vypadni… Nevšímejte si jí, pane, za chvíli přijde ten její a …, nedořekl a rozhodně odcházel k telefonu, který byl upevněný na zdi u výčepu…
Snažil jsem se zařídit podle jeho rady a koukat do svých poznámek, ale nemohl jsem se soustředit. Cítil jsem na sobě upřený pohled mandlových očí.
Máša se naklonila ještě blíž, až tak, že mohla mluvit téměř šeptem: …kup mi panáka…Viděla, že váhám, naklonila se ještě blíž: - Ty odjedeš, já tu zůstanu, šeptem vynesla srdcové eso…Kup mi panáka. Kup ho jako na sebe, prosím…, prosím..,v hlase měla zvláštní naléhavý tón. Byla tak blízko, tak blízko, že už jsem cítil nejen naftalín, ale i slabou vůni mýdla, viděl jsem malou pihu ve výstřihu jejího zeleného trička. Viděl jsem ženu, kterou nikdo dlouho nehladil…
-Smradi jedni, už ten krám zase rozbili, bouchal hostinský do telefonního přístroje. –Přijdou sem a kdovíco tam hoděj, morgoši zatracený…Přitom má každej mobil, nemůžou toho nechat…Praštil se sluchátkem do vidlice, až umělá hmota zaskřípěla.
Došel jsem k výčepu, objednal čaj a dva rumy. Hospodský na mě zpytavě pohlédl: ale nechcete to pro ní, kývl hlavou k Máše, která se otočila i se židlí a napjatě, se mi zdálo, pozorovala dění u výčepu. –Pane, tý si nevšímejte, ta je pro vostudu…, opakoval varovně. –kdyby ten sráč-kývl k telefonu na zdi, šel, už by tu měla manžela…
Mlčel jsem a čekal. Vrchní naposledy zavrtěl nechápavě hlavou a odšoural se za roh do kuchyně. Bylo slyšet cinkání skleniček.
Vrátil jsem se ke stolu. Máša se mezitím na židli narovnala a v očích měla zvláštní otazník. Položil jsem si prst na rty a kývl. Usmála se nejen rty, ale i očima. V té chvíli byla krásná. Madona z malého městečka, kde cesty končí, ale žádná nezačíná.
Vrchní pořád ještě šramotil v kuchyni. Ticho v lokále rušilo jen bzučení mouchy, která se, probuzená zřejmě teplem, dlouho před jarem, vynořila z kdovíjakého úkrytu.
Začal jsem si pomalu balit do batohu své poznámky, už jen půl hodiny a nechám za sebou tři dny života v tomhle lidmi zapomenutém kraji…Pokud bude na mě, dobrovolně se sem nevrátím. V hlavě mi hučelo, najednou jsem ztratil chuť na cokoliv: na čaj, na rum, na konverzaci s kýmkoliv…na účinkování ve hře, do které jsem byl shodou náhod vtažen.
Pevně jsem utáhl šňůru na batohu, položil na stůl peněženku a začal si přes hlavu natahovat mikinu.
Pak jsem zachytil Máši pohled…měla oči plné slz. Snad vystřízlivěla, snad měla jasnější chvíli, oči měla jasné jako slunce po dešti. Teprve teď jsem si všiml jejich zvláštní barvy, měla je sytě zelené. A já do nich spadl jako do mechu. Každou chvíli už se mohl objevit vrchní…Rychle jsem Mášu objal kolem ramen a přitiskl jí k sobě. Přes tenkou bundu jsem cítil, jak se celá zachvěla…. Rukama jsem jí zajel do vlasů a jako v horečce jí začal líbat na rozpraskané rty. Vyšla mi vstříc…,najednou, jako když zhasne svíci, odvrátila hlavu…Chytila mě za zápěstí a sundala mi ruce ze svých ramen. Vstala, a když se předklonila, aby vzala mou hlavu do obou rukou, zahlédl jsem ve výstřihu blesknout se zlatý křížek. Chtěl jsem jí zase obejmout, ale ona ještě jednou rychle zavrtěla hlavou a naposledy mě políbila. Na rozloučenou. Jakoby mi dávala razítko, jakoby mě odkládala ad acta… Kočičí oči zešedly. Namáhavě vstala a nepevným krokem odcházela ke dveřím. Než vzala za kliku, naposledy se ohlédla, ani ne na mě, spíš jakoby hádala, kde se to ocitla…Pak za sebou zavřela.
-Tak pane, už se to nese,…už odešla…?
Rozestavil přede mě objednané pití a vyšel před hospodu. Otevřenými dveřmi sem vtáhlo chladné březnové jaro. Vrchní se spokojeně vrátil: konečně je pryč…nebo se schovává…Je to těžký, je to bláznivka, věřte mi pane. Jenom kazí kšefty. Lepí se na chlapy, nasává jak houba…, každej místní z ní má srandu. Pořád, že chce pryč, pryč, co by s ní kde dělali…?!Tý už není pomoci…těžkej případ, pane. Z léčení jí vykopli, když jí najdou ve škarpě, tak už ani nevolají policajty, ale rovnou Tondu, jejího manžela. Tonda, von taky není svatej, ale tohle si nezasloužil. Doma jí pár vrazí a ona se zas na pár dní zklidní…
Budu platit, přerušil jsem ho…Odšoural se k výčepu spočítat útratu a přitom pořád mluvil.
Poslouchal jsem vrchního, zároveň ale neslyšel. Pořád jsem se nemohl vzpamatovat, cítil jsem Mášiny měkké rty…, a viděl zelené kočičí oči. Obrátil jsem do sebe panáka rumu, a trošku mi to pomohlo. Za chvíli odjedu…a nechám za sebou všechno, cizí životy, zdejší příběhy…Zítra na poradě uvidím Markétu, začal jsem se těšit. Bude chtít slyšet, jak jsem se měl, vždycky je zvědavá, o tomhle se nezmíním. Nikdy.
Tak pane, tady to je, vrchní mi podával účtenku. Když jsem zaplatil, popřál mi šťastnou cestu a zase si sedl k novinám.
Byl akorát čas vyrazit. Venku se mezitím změnilo počasí, mezi šedými mraky občas vykukovalo nedomrlé slunce jako bledý žloutek.
Na zastávce už čekalo pár lidí. Babky s taškama, které asi vystoupí na nejbližší zastávce, starší manželský pár s hrubosrstým foxteriérem a slečna ve sportovním, která se tvářila, že sem vlastně nepatří , jenže výsledný dojem jí kazila pouze matka, která neustále přerovnávala v igelitce zásoby a přitom opakovala: - Vajíčka, Irenko, nezapomeň jíst vajíčka!.
Je to dobrý, sednu si, myslel jsem a opřel se o oprýskané zábradlí. Za rohem se ozvalo startování motoru a za chvilku přijel autobus. Stál jsem ve frontě jako poslední, připravoval jsem si peníze a těšil se, jak si sednu. To, co se stalo ani ne před hodinou v hospodě, už se mi zdálo jako sen, neskutečné a vzdálené. Takových zelených očí je na světě! Máša mi zmizela v šedivých uličkách paměti.
V autobuse jsem se posadil k oknu. Za dvě hodiny budu v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem se chystal měnit zaměstnání, další služební cesta sem nehrozila. Za dvě hodiny budu na Florenci, zítra napíšu zprávu ze služební cesty, půjdu na oběd, pak bude porada a na ní uvidím Markétu…,budoucnost mi připadala jistá jako pevnina.
Řidič konečně zavřel dveře a pomalu se rozjel. Ve chvíli, kdy vyjížděl z nádraží, uviděl jsem Mášu, jak prstem jede po tabuli označené ODJEZDY DO PRAHY. U nohou měla malý kufřík.
Jak jsem věděl, další spoj do Prahy už ten den nejel.
|