KOMU VĚŘIT A KOMU TO V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NERÁČIT DOVOLIT

Iva Roze Skochová si cestuje, kam ji to nejsilněji táhne a píše o tom čtenářům Lidových Novin v pravidelných sloupcích. Zaujal mě ten věnovaný Maye Angelou v sobotu posledního května 2014. PROTOŽE:

Americká autorka MAYA ANGELOU jednou řekla, že člověka nejlíp poznáte podle toho, jak reaguje na tyhle tři situace: deštivý den, ztracená zavazadla a zamotaná vánoční světla. Nevěš hlavu a čti její know how i do nepohody od světaznalé autorky Máji, včelky, ale královny roje.

Měla jsem z něj dobrý pocit. Během deseti vteřin jsem vyhodnotila, že můj průvodce rájem Kipenus není člověk, který by mi chtěl uškodit. Když jsem pohlédnula na jeho smutné, skleněné oči a představovala jsem si, že společně strávíme několik dní v papuánském pralese, nepřepadaly mě žádné nepokoje ve scénáři. Tak nějak jsem vysvětlila jednomu známému, který taky hodně cestuje, jakou mám strategii na to, aby se mi v nebezpečných koutech moderní zeměkoule nic hrozného nestalo.

Trpělivě mě poslouchal a pak řekl: „A to je jako všechno, jo?“

Představa, že se spoléhám z velké části na svůj instinkt, pokud se jedná o lidi, mu přišla dětinsky naivní a nezodpovědná. Mně zase přišla neadekvátní jeho strategie cestování, při které se spoléhá na doporučení ostatních. Takové to: „Když řekl Jean–Paul, že Vincent říkal, že Margaret je dobrá a čestná překladatelka, tak musí být dobrá a čestná překladatelka.“

Řekla jsem mu, že přeceňuje, jak vážně lidé v určitých zemích berou doporučení cizincům. On mi řekl, že já podceňuju, jak velkému nebezpečí se vystavuju. „Můžeš být ráda, že tě ještě nikdo neznásilnil a neodkopl zbitou,“ řekl mi. A to já zas jsem. Opravdu.

Ale nejsem si jistá, jestli já jsem tady ta divná a ke všemu naivní. On je ten, kdo má naivní, „romantické“ představy o tom, jak probíhá znásilňování žen. Ano, občas se jaksi někde přihodí, že nějaký muž někde po indicku znásilní ženu v noci plné nekamarádské kama sútry, v tmavé uličce, v autobusu nebo v lese. Pak jsou toho plné noviny. Ale neměly bychom zapomínat, že 90 procent všech žen, které kdy byly znásilněny, byly znásilněny a zhrzeny mužem, kterého předtím znaly. Strýc, rodinný kamarádíček, kamarád kamaráda. Jinými slovy někdo, koho jste už měli ve své „bublině“. Někdo, koho někdo „dohodil“ a s city bez uzardění „doporučil“. O těch se nemluví.

Každý má nastavené parametry na to, jak rychle prohlédnout lidi, jinak. Někdo se bojí všech a podezírá všechny cizí. Jiný se nebojí nikdy nikoho. A pak jsou tu lidé, kteří si vymyslí svá pravidla. Maya Angelou, americká autorka, která poslední květnový týden vydechla želbohu už naposledy, zasmála se od srdce naposledy v 86 letech a nejlépe, jednou řekla:

„Nevěřím lidem, kteří nemají rádi sebe, ale mně budou furt tvrdit: Miluji tě. Jedno africké přísloví nabádá: Dej si pozor na to, když ti naháč nabízí košili.“

Angelou byla shodou okolností v dětství zneužívána přítelem své matky. Svého útočníka obvinila a on obratem zemřel tragickou smrtí. Angelou na pět let oněměla, protože nabyla přesvědčení, že její hlas má sílu zabít. Od té doby se věnovala pouze hlavně psaní. Respektive u psaní románů a poezie se usadila poté, co pracovala v následující kombinaci pouličních branží: průvodčí v tramvaji v San Franciscu, zpěvačka, prostitutka pro lepší klientelu, novinářka v Egyptě, bordelšéfová, asistentka na univerzitě v Ghaně, koordinátorka akcí Martina Luthera Kinga, tanečnice a kuchařka s nejlepším ponětím, co nadělit mlsným jazýčkům. Nikdo jí rozhodně nemohl upřít, že toho dost v životě nevyzkoušela. O svém životě jednou takhle na férovku prohlásila:

„Když budeš vždycky chtít být normální, nikdy nepoznáš, jak můžeš být úžasný.“

Pak taky razila názor, že lidé zapomenou, co jste kdy řekli, a zapomenou, co jste kdy udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se cítili ve vaší přítomnosti, jestli je oslovil něčím mimořádným váš dar ducha svatého. A to je možná ten hlavní důvod, proč věřím svým instinktům. Nezklamaly mě, ani když jsme vybírali vhodného průvodce v papuánské džungli, ani řidiče v Afghánistánu, ani překladatele v Indii. S instinkty je to jako se vším – když je trénujete, fungují na jedničku. Když je necháte odstát, vyprchá z nich síla intuice. Myslím si, že jedna z největších tragédií, jaká se modernímu lidstvu přihodila, je právě to, že jsme přestali spoléhat na své vrozené instinkty. A že jsme se začali spoléhat výhradně na mozek a na doporučení druhých mozků.

Přitom ten instinkt máme všichni v sobě, někde hluboko. Občas někoho potkáte a je vám strašně protivný. Neumíte říct proč, ale máte reakci téměř fyzického odporu. A snažíte se to v sobě překonat. Dát tomu nechutnému člověku šanci. Pak další šanci. Říkáte si, to je jenom nějaká slupka, přes kterou se musíte prokousat, abyste se dostali k tomu dobrému jadérku, co tam někde uvnitř chudáček živoří.

Jako bychom si chtěli dokázat, že jsme větší a lepší, než ve skutečnosti jsme. Že nejsme v Evropě hajzlíci povrchní a že dovedeme milovat bezpodmínečně.

Maya Angelou říkávala, že nejdůležitější lidskou vlastností je kuráž. Bez kuráže totiž nejde trvale praktikovat žádná jiná ctnost. Bez zlaté kuráže před obecenstvo nelez. A s tím zřejmě souvisí i její životní motto:

„Zkus být duhou v něčím mraku.“

P.S. Mraky si vybírej výhradně instinktem.

P.S.II: Odpočívej v pokoji, Mayo. Vždy bystrá bojovnice za uplatnění kuráže a zesměšnění stísněné trémy.