VITUS JONASSEN BERING

☼     1680 případně 1681   HORSENS            ۞      19.12.1741    BERINGŮV OSTROV (NADĚJE?)

Na stole stojí globus. Je malý a není ani příliš podrobný. Stačí se jej jen dotknout a roztočí se. Barvy se míhají v rychlém sledu. Zelená, hnědá, modrá… Spousta modré. Modrá odděluje kontinenty. Položila se mezi ně ve velkých plochách a tenkou stužkou přeťala i spojnici, po které kdysi putovali předkové Inuitů a Indiánů instinktivně za lepším. Beringův průliv nalezneme na každé mapě.

Je tu klid. Úžina, která kdysi hladově polykala odvážlivce na kožených loďkách i bytelných dřevěných korábech, neskýtá ani dnes bezstarostnou plavbu bon voyage. Kdo může, ten se jí raději vyhne předem. Kdo by ty první průkopníky dokázal spočítat? Bezejmenné i slavné? Vyhnala je sem touha po slávě, po neznámém i nutnost přežít. Anebo také „jen“ lidská povinnost…

PRVNÍ STRÁNKA KNIHY JE TÉMĚŘ NEPOLEPŠITELNÁ PRO OČI…

Vitus Bering byl Dán. Chudá famílie mu nemohla poskytnout hluboké vzdělání, ani finanční jistotu. A tak mu zbyla jediná možnost. Moře. Kolik chudých mladíků vstoupilo na paluby nejrůznějších lodí, aniž se proslavili? Stovky, ba i tisíce. Moře je dokázalo jakžtakž uživit. Jen některým z nich nadělilo štěstí. Jako dvacetiletého jej můžeme spatřit na lodi, která se plaví do Indie. Na holandské lodi. To bylo v roce 1701.

O tři roky později je již v ruských službách. Monarchie přijímá v té době mnoho cizinců. Petr I. se snaží svou zemi povznést z nejhoršího utrpení. Každý, kdo něco umí, tu má dveře dokořán volné.

Bering mohl jednou zemřít v posteli, obklopen nebo stísněn do značné míry početnou rodinou, jako jeden z tisíců jemu podobných. Do pokročilého věku mohl na svěřených lodích vozit dřevo, mouku a obilí. Po dvaceti letech námořní služby je námořním kapitánem a získaný majetek sotva stačí pokrýt náklady na život jeho rozsáhlé rodiny. Když se ve čtyřiceti ohlédne zpět, jsou za ním roky nadité poctivou prací, prospěšnou, nutnou a tedy zásadní. Sláva v nich však neprodlívá. Představoval si to kdysi takhle? Kdo ví, co jej vedlo k napsání žádosti o uvolnění z ruských služeb. Hraje o povýšení, nebo se mu skutečně stýská po domově, ze kterého tak záhy odešel? Nebo měl ještě jiný důvod? Odpověď jej ale zaskočila. Admiralita mu vyhověla a Bering píše další žádosti. Tentokrát chce, aby jej přijali zpět. Vždyť co by hledal vlastně v cizím Dánsku? Z čeho by se uživil? Admiralita opět schvaluje. Proč by také ne. Bering dál pluje na průměrných lodích, průměrný kapitán, který se od mnoha jiných, se kterými se setkával v přístavech, příliš neliší. A přece. Právě na něj padla volba.

PETRŮV SEN

Dostal kýženou příležitost. Adekvátní šanci (snad na míru ušitou). Ne každý zažije to štěstí. A ne každý je hned využije. V Rusku stále sedí na carském křesle Petr I. Veliký. Mladá léta rozletu má již za sebou. Viděl svět daleko reálněji, i Rusko vidí jinak než před lety. Ale je stále plný plánů. Nerezignoval. Neusnul na vavřínech. A nezapomněl. Od mládí si hleděl několika snů, které zatím nedovedl naplno uskutečnit. I když o to tolik stál. I když se snažil. Otevřel Rusku cestu k moři. Poslal své poddané po moři do světa. Na zkušenou. Otevřel svou zemi šikovným cizincům. Ať bohatnou! On z toho bude mít užitek… A kolik by toho ještě chtěl stihnout za krátký lidský věk. Ví, že toho již moc nebude, ale něco se snad najde. Již dlouho se marně dožaduje odpovědi na zdánlivě jednoduchou otázku. Je mezi Asií a Amerikou průplav nebo šíje? Tak rád by měl jasno! Severní cesta by pro Rusko mohla být velice užitečná. (Petr, ani nikdo jiný netuší, že otázka je již dávno zodpovězená. Na zprávu kozáka Děžněva dopadá prach v omském archívu. Zapomněli ji odeslat. Již před více než sto lety…)

Petr podepíše příkaz, jaký není možné nesplnit. Uspořádá sibiřskou expedici. Vlastní rukou pro ni napíše instrukce. A jmenuje velitele – Dána Vituse Beringa. Muže, kterého geografické objevy nezajímají. Kterému je vlastně docela šum a fuk, jak daleko je z Kamčatky do Japonska. Muže, který se svému okolí jeví jako poctivý a důsledný člověk, ale také jako urputný byrokrat bez fantazie a snů. Proč si jen Petr zvolil právě jeho? Měl přece k dispozici desítky kapitánů a admirálů, geografů a nadšenců, kteří jsou pro posun laťky lidského poznání ochotni přistoupit na jakékoli oběti. Mužů mladších a schopnějších. Proč je tedy jmenován právě tento Dán, který se tváří, jako by se mu carovou přízní stala podělaná křivda?

Skutečné důvody můžeme jen odhadovat. Jisté je, že Petr chtěl, aby měla výprava úspěch. A horlivé nadšení by jí nemuselo prospět. V jeho jménu se dá udělat nenapravitelná chyba. Z tohoto hlediska si zvolil skutečně správného chlapíčka. Bering vystoupil z řady bezejmenných, překročil svůj stín. A posunul lidské poznání o krok kupředu. Společně se svými zástupci a námořníky.

Car mu totiž vybral i pobočníky. A i zde trefil do černého. Dán Martin Spanberg byl prchlivý, nelítostný a vytrvalý. Rus Alexej Čirikov, nejmladší a ještě nezkažený nutností dělat kompromisy, měl značné znalosti v navigaci. Trojice, která měla znovu objevit Ameriku. Tentokrát ze severu. A v pozadí Petr. Chytrý, zvědavý, nevšední. Už jen jako sváteční stín. Tři dny poté, co podepsal pokyny a jmenovací dekrety, předčasně zemřel.

EXPEDICE MÍŘÍ DO NEZNÁMA JAKO BOMB THE BASS V ROCE 1991

V únoru 1725 opustili účastníci budoucí expedice Petrohrad. Šedesát mariňáků. Tesaři, řemeslníci. Čekaly je roky těžké práce a strádání. Nejprve se museli dostat k Tichému oceánu a postavit tam loď. Až pak se mohli vydat na pátračku.

Vezou si s sebou všechny potřebné zásoby a nástroje. Plachty a lana. Kotvy, hřebíky a jídlo. Vozy se dokodrcají do Tobolska. A odtud do Jakutska, přes močály a řeky. Putují neobyvatelnou nebo zřídka obydlenou nehostinnou krajinou, velebenou jen divou zvěří a komáry. Cíl je nepředstavitelně daleko.

Jakutsk! Pět tisíc baráků a srubů. Krátký oddech a pak znovu na cestu. Cílem je Ochotsk, ale tam již žádné cesty nevedou. Posledních 3000 verst z 11 000 tvoří bažinatý zalesněný terén. Tudy málokdy projde rozumný člověk.

Tři muži se rozdělují. Bering bere proviant, ale sibiřští koníci táhnou svůj náklad den ode dne pomaleji. Ke konci si již lidé vlečou vozy a saně sami. Ze 663 zvířat jich polovina pochcípala námahou. Kolik došlo lidí?

Spanberg vede flotilu třinácti malých lodí s nejtěžšími náklady. I on postupuje hlemýždím tempem. Do cesty se staví led. Nakonec musí náklad přeložit na saně. Ze sta jich dojelo čtyřicet. Tajgou trousí životně důležité zásoby a materiál. Část posbírají. Část zůstane ležet ladem, chladem. Čirikov, který vezl mouku a obilí, se také problémům nevyhne. Konečně se sejdou v Ochotsku. Kdo by si však představoval, že tehdejší Ochotsk byl spolehlivou základnou pro chystanou výpravu, velice by se mýlil. Osadu na tichomořském pobřeží tvořilo deset srubů. Expedice sem přinesla nevídaný ruch. Staví se zásobárny, sklady, sváží se sem klády dřeva. A buduje se bytelná loď. Loď, která přepraví vše potřebné na Kamčatku. I tam ještě budou putovat budoucí mořeplavci notný kus pěšmo, obeplout ji po moři se neodváží.

Po třech letech může tedy kapitán Bering obrazně uklidit svůj stůl. První část úkolu je splněna. Z okna svého srubu pozoruje nakládání posledních zásob na loď Svatého Gabriela, která je doveze k průlivu. Nebo taky do věčných pekel. Zítra vyplouvají… Bering není z těch, kteří si nepřipouštějí nebezpečí. Je opatrný. Nechce se mu zemřít. Ani v zájmu vědy.

Svatý Gabriel se pohupuje v rytmu samby na vlnách. Nikdo neví, že jsou již vlnami Severního ledového oceánu. Že loď již dávno minula nejužší místo průlivu. Nemohou vědět, že i v momentě, kdy dává Bering pokyn k návratu, je od zatím neviděné, ale tušené americké pevniny dělí pouhých osmdesát kilometrů. Čirikov protestuje. Posádka žasne. Tolik příprav a teď mají plout zase zpět? Dostali se až na 67° 18´ severní šířky. Dál nepoplují. Na šíji nenarazili, zatím stále pluli po volném moři. Šíje neexistuje! Kapitán rozhodl. A navíc. Brzy bude zima. Co by si počali v těchto nehostinných končinách sami? Jedinou pevninou je tu ostrov svatého Vavřince a pak ostrůvky na nejužším místě průlivu. Odtud je za jasného počasí možné spatřit Asii i Ameriku pouhým okem. Jenže tehdy byla zrovna mlha.

DRUHÁ EXPEDICE JE NEZBYTNOSTÍ

Bering žene své koně, jako by mu šlo o kejhák. Jakutsk, Jenisejsk, Tomsk a Tobolsk. Konečně Petrohrad. Je na cestě už osm měsíců. Nebyl v hlavním městě pět let. Teprve nyní se dozvídal dávno událé novinky ze sídla carů. Však se jich za tu dobu vystřídalo. Kdo dnes vládne za oligarchu? Provincie to ještě dlouhou dobu nemusí vědět. Dvůr si žije sám pro sebe. S intrikami, závistmi i nedůvěrou, hrabivostí a řevnivostí na vše, co nese Petrovu pečeť. A do této podivné atmosféry rozkladu se vrací téměř padesátiletý Bering referovat o své cestě. Cizinec bez majetku, vykonavatel posledního přání silného panovníka! Kdo zvedne hlas na obranu muže, kterého povýšil? Bering si pro závěrečné účtování nemohl vybrat nevhodnější dobu. Jenže on má na spěch. Tolik se touží zbavit zadaného úkolu?

Admiralita pečlivě zkoumá jeho zprávu. A žasne. Bering přece kategoricky tvrdí, že průliv našel. Ale kde jsou jakékoliv důkazy? Jak je tedy široký? Jak daleko je z Ameriky do Asie? Kde je vůbec nejvhodnější trasa? Má mapu amerického pobřeží? Nemá? Kapitán nenajde uspokojivou odpověď ani na jednu z všetečných, ale vlastně logických otázek.

Bering pochopil. Svého úkolu se tak snadno nezbaví. Mrtvý Petr se mu postaral o práci už do konce života.

A zase práskají biče. Zase se ozývá nad tajgou pobízení koní a skřípění sáněk. Znovu putují Sibiří karavany s nákladem. Východní moře je velká neznámá. Co o něm dodnes v Rusku vlastně věděli? Nic. Nebo téměř nic. Ale teď se to změní. Bering na pokyn admirality vypracoval plán nové, rozsáhlé expedice. Deset lodí bude putovat kolem severního pobřeží. Od Pečory po Kolymu. Bude hledat cestu do Japonska a pochopitelně i do Ameriky. Výpravu doplní i geologové a etnografové, kteří se budou zajímat o sibiřské národy. Pod Beringovým vedením se na Sibiř vydají nejschopnější muži vědy, dobrodruzi i seriózní objevitelé a cestovatelé. Jejich jména zůstanou na věky na mapách Sibiře. Bratři Laptěvové, Malygin, Ovcyn, Krašennikov, Čeljuskin… Bering má k ruce i své dva staré známé, Čirikova a Spanberga. Koordinuje práci všech skupin, odesílá je na místo určení jednu po druhé. Osobně bude velet lodím, které se vydají vstříc Americe. V roce 1733 opouští kvapem Petrohrad, a o rok později přijíždí do Jakutska.

Odtud vede soukromou a vyčerpávající válku s byrokraty zalezlými v Petrohradě i s místními natvrdlými orgány. Jako by všichni hovořili neschopnou řečí. Petrohrad rozkazuje, radí a dotazuje se. Místní vládcové krčí rameny. Listy křižují Rusko. Bering píše žádosti o uvolnění z funkce. Protestuje proti nezájmu. Petrohrad jej chlácholí a pak po čase znovu kárá.

Lodě stále ještě nejsou hotovy. Americká expedice vysloveně přešlapuje na místě. Vázne zásobování. Osobní spory, které má Bering se Spanbergem, vyústí v boj o prestiž. Půtky se na čas uklidní, když Spanberg odpluje v čele expedice mířící k Japonsku. Ale po čase se vrací a nevraživost znovu vzplane. Doufá Bering, že se cestě na Aljašku vyhne? Ostatní expedice se již mají čím chlubit. Jen ta jeho je plonková na trofeje… A pak přijde den, kdy už nebude možné váhat a posouvat termíny. Výprava dostane posilu. Adjunkta přírodních věd Stellera.

Jednatřicetiletý prchlivý Němec, který je ochoten obětovat zájmu vědy cokoliv a stárnoucí stále melancholičtější Dán, který je bytostně zvyklý plnit do puntíku rozkazy, ale také je sám udělovat, si okamžitě vjedou do vlasů. Představují dva naprosto opačné typy badatelů. Samotné by je nemusel čekat úspěch. Jako dvojice měli naději. Steller se stal hnacím momentem soustrojí, které vybudoval pečlivý hodinář Bering. Doplňovali se, i když je to oba stálo hodně sil a nervů. Výprava tak ale získala.

V září 1740 vypluly dvě zbrusu nové lodě Svatý Petr a Svatý Pavel k Avančinskému zálivu na Kamčatce. Námořníci tu založili na jeho břehu nové město – Petropavlovsk. Postavili sruby hej rup, skladiště, sýpky. Po osmi letech se tedy Bering konečně vydá na dlouho připravovanou cestu. Na Svatém Petru pluje pod jeho velením 77 mužů, včetně neustále reptajícího Stellera. Pavlu velí Čirikov. Je 15. červen 1741. Ale brzy je čeká první deziluze. Obě lodi si mají pomáhat, do určité míry na sobě závisí. Jenže 1. července padne mlha a změní se počasí. Když se zvedne, jsou obě lodě jedna pro druhou ztraceny.

Svatý Petr odhodlaně pluje nekonečnými vlnami. Míjí Aleuty, Aljašku, aniž je spatří. A pak všichni uslyší volání, na které netrpělivě čekají: „Země“. 26. července spatřila hlídka vrchol pět a půl tisíce metrů vysoké hory sv. Eliáše. Stojí na americkém kontinentě.

Nadšení je nakažlivé, ale Bering neobměkne, naopak. Je stále zachmuřenější. Když loď zakotví u ostrova Kojaku, překvapí všechny nečekaným rozhodnutím. Nikdo nevystoupí na břeh. Ani on. Zkoumání pevnin a ostrovů odloží na další výpravu. Vždyť to sem není daleko. Necelé dva měsíce plavby. Určení muži načerpají vodu a vrátí se. Hlavní cíl výpravy je přece splněn! Proč by tu tedy zbytečně marnili čas? Blíží se zima. Musí se vrátit.

O Stellera se pokoušely mrákoty. Tak tohle on nepochopí. Co je ten Bering vlastně za člověka? Patnáct let věnuje přípravě tohoto okamžiku. To už je pěkný kus života! A pak, když už je u cíle, když se může dotknout znovuobjevené pevniny, zajímá jej jen čerstvá pitná voda pro posádku!

Vypukne vysilující hádka o pozice. A Berling ustoupí. Steller dostane šest hodin na to, aby si prohlédl Ameriku. Víc ani minutu. Přezimovat tu v žádném případě nebudou. A na to, aby se stihli vrátit, mají právě tak nejvyšší čas. Bohužel se ukázalo, že měl pravdu.

EPILOG

Kurděje. Metla námořních objevitelských cest. Strašák všech kapitánů. Nevyhnula se ani Svatému Petrovi. První případ protrhl celou lavinu. Už jsou i první mrtvolky. A Kamčatka stále jen v nedohlednu. Počasí se horší každým dnem. Vanou nepříznivé větry. Loď se již týdny nehne prakticky z místa. Námořníci propadají skepsi. Nemocných velkou měrou přibývá. Neměli by se přece jen vrátit zase do Ameriky? Tam byly lesy, tedy i dřevo na srub a polena pěkně do krbu. A určitě by se našla i nějaká zvěř. I Bering je nemocný, ale nápad okamžitě zamítá. Ztratili již kvantum času. Zemřelo dvanáct lidí. A dalších třicet je nakaženo. I oni mohou v brzké době přijít o život. Loď je již teď prakticky neovladatelná. Kam se to proboha chtějí plavit?

Země! ZEMĚ!! Slovo, které slibuje záchranu, teplý krajíc chleba a čerstvou vodu. Je to Kamčatka? Určitě. Bez jakýchkoli pochyb! Námořníci propadají horečnému spěchu. Přistanou. Budou zde přezimovat. Nemocným to udělá jen dobře. A když ne… jiný osud je stejně nečeká.

Marně se je kapitán snaží honem vzpamatovat. Kamčatka to nemůže být! Nikdo už kapitána neposlechne, propadli zcela vidině záchrany. A na Kamčatku, k lidem, to již bylo tak docela blízko! Loď při přistávacím manévru ztroskotala.

Bering i Steller, který jako jediný kypí zdravím a prakticky se ujal vedení, dobře vědí, že pevnina, na kterou se s velkými obtížemi z poškozené lodi sápou, není Kamčatka. Že to je ostrov. Opuštěný, neobydlený ostrov, jeden z Komodorských ostrovů. Zvířata jsou tu neobyčejně krotká. Vypadá to, že se s člověkem ještě nesetkala. Ale když to povědí zbytku posádky, co tím získají? A proč brát poslední naději umírajícím?

Ostrov, který dnes nese jeho jméno, se stal hrobem i pro kapitána Vituse Beringa…

Zbytek posádky přečkal zimu jen díky masu mrtvé velryby, a čajům z bylinek. Když nastalo krátké jaro, začali si stavět ze zbytků prken loď. Vydali se s ní na moře. Poslední zoufalý pokus o záchranu. A vyšel. Když po měsíci přistáli v Petropavlovsku, dozvěděli se, že Svatý Pavel připlul již na podzim 1741 a Čirikov je donedávna vytrvale hledal. Kroužil i kolem Beringova ostrova, dělilo je pouhých sedm kilometrů, ale nespatřili se.

Sám Čirikov zemřel krátce po návratu do Petrohradu na tuberkulózu. Dovezl sem společnou zprávu o cestě obou lodí, které obě dosáhly amerických břehů.

A epilog gültig für ein Steller paličák? Ani jej netěšil dlouhý život. Zemřel na Sibiři o tři roky později.