NIKOLAJ NIKOLAJEVIČ MIKLUCHO–MAKLAJ

☼    17.7.1846  ROŽDĚSTVENSKOJE        ۞    14.4.1888   PETĚRBURG

Vy první, pokud je mi známo, jste svou zkušeností dokázal, že člověk je všude člověkem, tj. společenskou bytostí, s níž je nutno vcházet ve styk jen dobrem a pravdou a nikoliv děly a kořalkou. Dokázal jste to činem opravdové zmužilosti, se kterou se setkáváme v naší civilizaci dosti zřídka, že ji lidé ani nechápou.

L. N. Tolstoj v dopise Nikolaji Nikolajeviči Miklucho–Maklajovi

*

Dva muži dopadli vyčerpaně na své lože. Povedlo se! Chudák Boy konečně odpočívá ve svém vodním hrobním památníku. Tedy, odpočívá… Ale jinak to zaonačit prostě nešlo. Hlavně, že je při tom tajném pohřbu žádný z domorodců nenačapal. Jak by asi reagovali?

Na břehu zálivu Nové Guineje leží na svých nepohodlných matracích dva muži. Rus a Švéd. Donedávna tu byli tři. Jenže třetí podlehl svým zraněním. Pomalu se courá další ráno. Od civilizace je dělí stovky kilometrů, od sebe navzájem závěs z plachtoviny. A strach. Velký strach jednoho z nich. Druhý se nebojí. Pomalu se propadá do spánku. Brzy nastane den. Těžký den na nervy. Den, který se může stát i jejich posledním v řadě.

„Boy od vás odešel,“ prohlásí druhý den před domorodci. „Odešel, že ho to táhlo domů. A já mu to dovolil. Pomohl jsem mu.“ Je to přímá artikulace s odpovědí na přímou otázku? Domorodci se po sobě mazácky podívají. Již dlouho krouží kolem schůdků malé verandy. Karam–tamo je veliký kouzelník. Ale dokázal by poslat nemocného domů? A kam?

Kudrnatý muž s plnovousem čte v jejich tvářích jako v otevřeném slabikáři prvňáček svou vážnou slabiku. Kolik ještě zbývá, aby se zdvořilá nedůvěra změnila v nenávist, pramenící ze strachu z neznáma? Vybral si život na ostří nože, ale nechce se hloupě pořezat. Cítí na sobě jejich slídící pohledy, když na chvíli mizí v chatě. Propalují jej, když se vrací. A nepřichází s prázdnýma rukama. Nese talířek a pohárek s vodou, každý se může brzy přesvědčit, že v nádobě je skutečná voda. A pak ji trochu ucákne na misku. Opatrně. Nikdo si nevšimne, že tam již nějaká tekutinka kdysi byla. Líh. Pak škrtem sirky připraví svým hostům nevídané pokoukání s divadélkem. Voda hoří! Karam–tamo ji vylil dokonce i na schody a muži polekaně zdrhají z cesty. Pokus je zcela ohromil… Ale po chvíli jsou zase zpět. A ne sami, jak hlásí svému pánovi roztřesený Švéd.

Papuánci však přicházejí v míru, salám alajkum. I ostatní se chtějí podívat na zajímavé a děsivé divadélko s kapalinou a s hořlavinou. Zástupem pulzuje náramné zděšení. Co kdyby Karam–tamo zapálil vodu v moři? Co by si pak počali s takovou katastrofou za zády? Všechny oči se otáčejí s prosbou na mocného čaroděje… Muž se usměje. Ne, vodu v moři nikdy nezapálí, vždyť má rozum i srdce OK, nikoliv KO. Domorodci mohou být klidní. Nikdo si přitom nevšimne, jak moc se mu v tu chvíli ulevilo. Stín mrtvého sluhy je zatlačen do pozadí novými, silnějšími zážitky. O jeho zmizení se již nikdo z domorodců nezmíní ani slovem.

ROBINSONEM Z VLASTNÍ VŮLE

Téměř rok již hospodaří v bytelné chýši na břehu zálivu Astrolabe. To je dobré pojmenování, znáte-li ke všemu osobně ono místo nad Horními Mísečkami, odkud pramení a proudí Labe. Bílý cestovatel a jeho sluha. Kdo ví, jak dlouho tu ještě zůstanou. Přišli sem dobrovolně, nezavála je sem žádná nehoda na moři. Sami si vybrali toto místečko i společnost domorodých divochů, o kterých kolují neuvěřitelné pověry. Jsou prý lidojedy. Horší verbež než Animal Cannibals. Hu, hu, hu. V září 1871 je tu vysadila ruská loď Viťjaz. Cestovatele Nikolaje Nikolajeviče Miklucho–Maklaje a jeho dva sluhy Švéda Ulsona a domorodce z ostrovů, Boye. Maklaj si je najal (nebo šikovně ekonomicky zajal?) při zastávce lodi v Tichomoří a na rozdíl od něj měli asi sluhové velice matnou představu, k jakému podniku se to vlastně schyluje? …a oni se k tomu navíc poctivě zavázali. Nové Guineji se přece lodě vyhýbají velkým obloukem, klima je tu přímo vražedné a domorodci… Kapitán Viťjazu nechce mít na svědomí černý chmurný stín. Nechce si to Nikolaj Nikolajevič ještě přece jen rozmyslet? Je mladý. Škoda promarněného života. Ale kučeravý mládenec se již dávno rozhodl. Není se již o čem bavit.

A tak námořníci z Viťjazu stěhují na břeh skromné ruské vybavení a potají si ťukají na čelo. Žít mezi lidojedy! Jsou to prý ďáblové. I ocasy mají cikánsky nepřikrášleny. A zkušení mořští vlci se pokradmu ohlížejí přes rameno. Za každým stromem tu může číhat nebezpečí… Tzink, a šíp či oštěp prolétnou vzduchem dřív, než se nic netušící oběť vzpamatuje. …Zelená stěna stromů je však jako bez života. Že by si jich ještě snad nevšimli?

Poslední večer. Námořníci v podpalubí skončili svou práci. Čekají již netrpělivě na odjezd. Pryč z toho příšerného ostrova, plného příšer a vlezlé vleklé zimnice, která se přes všechna ochranná opatření vloudila už na loď. Jsou tu pár dní, co čeká Miklucho–Maklaje? Kdo ví, kdy se sem zatoulá některá loď. Odpoledne prý ukazoval kapitánovi a důstojníkům, kam zakope měděné válce, se kterými se vláčí již z Petrohradu. Prý aby zůstaly zachovány alespoň jeho zápisky, kdyby se všechno nevyvíjelo tak, jak očekává… Nevyvíjelo ksakru! Kuchař zaklepe výmluvně na poličku nejbližšího kotle a všichni se nad tím gestem křivě ušklíbnou. Zakope. Jistě. Když mu domorodci dopřejí trochu času.

Lidé tu žijí na úrovni doby kamenné, nestojí o kontakty s cizím a nezáživným světem, který prostě nechápou. Běloši mizí po výsadkářském přistání neznámo kam. Na mapě ostrova jsou bílá místa. Kdo tam žije a jak?! Hrůza, vydechne Maklajův současník v Petrohradě, Londýně i v Batávii. „Nádhera,“ myslí si Miklucho–Maklaj. Tady, jen tady se dá vědecky pracovat.

MLADÍK Z PETROHRADU

Muž, který si mezi domorodci vysloužil přezdívku Karam–tamo, člověk z Měsíce, přišel na svět v malé vesničce v novgorodské střediskové gubernii, kam jeho otce zavála profese železničního inženýra. Tehdy se jmenoval Nikolaj Miklucha. To až o dvacet let později si jméno doplní o přezdívku svého kozáckého předka. Neklidná krev kozáckých atamanů se v jeho žilách smísila s krví německých generálů a polských nóbl vzdělanců, kteří tvořili rodovou osu jeho matky Jekatěriny. Dívka z dobře vychované rodiny volila nejistou existenci po boku nezámožného muže, ale manželství z lásky jí mnoho štěstí nenadělilo. Rodina sice brzy mohla zanechat kočovného života od stavby k stavbě, otec se stal náčelníkem železniční stanice v Petrohradě, ale to už byly jeho dny sečteny. Zemřel na tuberkulózu, když bylo jeho nejstaršímu synovi z pěti dětí dvanáct let.

Starost o početnou rodinu zůstala na matce. Děti sice prospívaly dobře, ale s druhým synem, Nikolajem, byly neustálé potíže. Z gymnázia jej vyloučili pro účast na proticarské demonstraci a i když se Jekatěrině podařilo prosadit, aby jej přijali na univerzitu jako mimořádného studenta, dokončit ji nesměl. A co víc, zvláštním rozhodnutím mu bylo zakázáno studovat na všech vysokých školách carského Ruska. Co s neklidným mladíkem bude dál?

Nikolaj asi nikdy nedocenil námahu, jakou musela matka vynaložit na to, aby mohl její politicky nespolehlivý syn odjet ze země. Nakonec přece jen překročí hranice a míří do Německa. Údajně na léčení. Jeho cílem je však univerzita v Heidelbergu.

Studia filozofie jej brzy omrzí. Přestěhuje se do Lipska a pak do Jeny. Zapíše se na medicínu, pryč s neduhy, hlouběji jej přitahuje i zoologie. V té době tu přednáší profesor Hæckel, česky hekl, potažmo cekl, muž o málo starší než jeho žáci. Zvídavý a zajímavý cizinec se brzy stane jeho asistentem. Spolu se pak vydají i na první výzkumnou cestu. Na Kanárské ostrovy, do Maroka. Cestují po severní Africe. Sbírají podnětný materiál, třídí, popisují. Univerzita bude spokojená. Provedli tu výzkum mořských hub, zabývají se studiem nervové soustavy žraloka.

Po návratu Miklucho–Maklaj rychle dostuduje. A dozrálo v něm nezvratné rozhodnutí. Matka z něj chtěla mít inženýra, pak lékaře. On však bude přírodovědcem. Tam je jeho doména, i budoucnost. Pracuje nějakou dobu v jenské univerzitě, ale táhne jej to domů. Vrací se však oklikou, přes břehy Rudého moře. A tady ustupuje do pozadí i samotná zoologie. Více než příroda jej zaujme život a zvyklosti zdejších lidí.

Konečně je zase doma. Pět let si s matkou jen dopisoval. Pět let s ním měla jen starosti z mateřské péče. Nyní se jí vrátil. Jeho články o poznatcích z cest se setkaly se zájmem. Doporučující dopisy mu otevírají zavřené dveře. Může přednášet, publikovat. Ale to by znamenalo zůstat navždy doma. Nikolaj touží po volnosti v práci, nedokáže plnit sterilní příkazy suchopárného sterilního diktátora.

Již dlouho se vnitřně bouří nad články některých antropologů, kteří svými závěry de facto zdůvodňují a posvěcují řádění kolonizátorů v Africe, Americe, Austrálii i v samotné Oceánii. Podle nich jsou tmaví domorodci jakýmsi mezistupněm mezi opicí (vědci jsou muži moderní, tedy darwinisté a naivkové k tomu) a bílou, „údajně tou inteligentní“ rasou. Miklucho–Maklaj si je jist tím, že nemají pravdu. Jak to však dokázat? K tomu by musel prostudovat život lidí, kteří zatím nejsou v zajetí civilizace. Domorodce z nějakého opuštěného ostrova. Kde však vzít na takový projekt peníze? Ruská zeměpisná společnost si sice váží práce zoologa Miklucho–Maklaje, nicméně se o antropologii nezajímá. Daleko přínosnější se jí zdá být studium mořských hub. Na to by byla ochotna přispět mladému badateli malým příspěvkem. Má se urazit? Rozčílit a dokazovat neslyšícím a slepým, že jsou na světě daleko důležitější věci než mořské houby? Proč? Přijme podporu, vlastně s tím již dlouho dopředu kalkuloval, systematicky si budoval postavení nejfundovanějšího experta v tomto oboru. A společnost netuší „nepravost“, když si do programu své výzkumné cesty zahrne i drobné antropologické výzkumy. Mořské houby se vyskytují všude. I na Nové Guineji. Tam jsou však i lidé, kteří zatím nepoznali „blahodárný“ vliv civilizace. Otrokáře a obchodníky k sobě zatím nepustili.

TAJEMNÝ OSTROV LIDOJEDŮ, BOJ SE, BOJ…

Viťjaz již dávno odplul. Zůstala tu po něm pečlivě vybudovaná chata a trošku zásob pro první období. A také dárky pro plaché a nebezpečné sousedy – podivínská individua. Maklaj se jim však příliš nevnucuje, není „limitován“ AMWAY ®. Nechávají se navzájem na pokoji. Čeká. Při každé příležitosti neopomene zdůraznit, že přichází v míru.

Papuánci si pomalu zvykají na neznámé tvory, první bělochy, které spatřili. Ovládají světlo. Dovedou svlékat svou kůži. Opatrně pozorují jejich život, přijímají dárky, které jim bílí mužové ve vysokých bagančatech nabízejí. A po čase přinesou něco na oplátku. Život se vrací do vyježděných kolejí. Maklaj se ničeho nebojí. Chodí bez pušky a ojedinělé útoky vůči svému majestátu přechází ledovým klidem. Nebojí se smrti. Jeho deníky, které si pečlivě vedl při všech dlouhodobých pobytech mezi domorodci, jsou toho jasným důkazem. Ale zbytečně neriskuje. Proto, když zemře na oslabení a snad i na malárii jeho poskok, pokládá za nutné o tom domorodce neinformovat.

Po celou dobu pobytu na ostrově jej pronásleduje malárie, kterou si přivezl již z Afriky. Také jeho druhý lokajíček snáší zdejší podnebí dost hrozivě. Ale nezapomíná, proč sem přijeli. Více než rok sbírá rostliny, semena, studuje mořskou faunu. Navazuje stále bližší opatrné styky s domorodci, a když se naučí jejich hatmatilku, může začít s antropologickým měřením. Jako první a dlouho jediný běloch má otevřené dveře do všech okolních vesnic, smí se účastnit svatebních i pohřebních obřadů. Smí i kárat a trestat. Když má někdo resty, schytá za ně tresty. Jednou oholí domorodému muži polovinu pečlivě pěstovaného účesu za to, že mu lhal. I Papuánci chápou oprávněnost takového zásahu do děje. Karam–tamo sám (téměř vždy) nikdy neselže.

Po čase může s úsměvem vyvrátit tvrzení uznávaných kapacit o podřadnosti některých ras. Člověk, ať už je mouřenín, žlutý, bílý nebo rudý, je stále dokolečka jenom člověkem. I Papuánci cítí lásku a nenávist, dovedou odpouštět, ale i počkat na vhodnou příležitost pro odvetu. Stavba jejich těla je stejná jako bělochů v Evropě, žijí jen v odlišných podmínkách, tím se od Evropanů liší. Ale proto nejsou o nic méně lidmi.

Z pilné práce jej vlastně nepříjemně vyruší příjezd ruské lodi Izumrud, která se jej více než po roce vydala najít. Váhá, má-li práci přerušit. Ale pak odjede. Však se ještě vrátí. Karam–tamo nikdy neselže a nelže, kámo.

HRDINA

Do zálivu Astrolabe se vrátí ještě několikrát, prožije tu další jeden dlouhodobý pobyt a i pak využije každou příležitost, aby se se svými přáteli znovu setkal. Ale to už bude za zcela jiných podmínek.

Že se živ a zdráv vrátil z ostrova lidojedů, z něj rázem udělalo v celé Oceánii i v Evropě hrdinu dne. Druhý největší ostrov světa stále vzdoruje obsazení kolonizátory, ani Anglie, ani Německo, ba ani Holandsko tu nemá svou stálou základnu. Domorodci byli příliš nebezpeční, krvežízniví. Maklaj se však vrátil. To znamená, že se tam u nich dá přežít. Že se dá najít způsob, jak nevyvolávat smrtící konflikty. Že by se tedy i z Papuánců mohli stát tolik potřební otroci? Kolonialisté zbystřili pozornost.

Miklucho–Maklaj se zatím léčí z nemocí, které se mu na ostrově staly stálými společnicemi. Netuší, k čemu by se výsledky jeho výpravy daly použít. Proto přijímá pozvání mocných, kteří se s ním chtějí setkat. Dostává blahopřejné dopisy. Pozvání ke guvernérovi Jávy. Ale trochu naivní a nezáludný Maklaj brzy pochopí, oč tu vlastně běží. Práce v zálivu Astrolabe, jeho cesta na Malajský poloostrov, kde hledá původní obyvatele v džungli, vyvrací teorie o lepší a horší rase. Vyvrací i závěry, vyvozované podle tvaru lebky. Velikost mozku ještě zdaleka neznamená, že nositel většího mozku je chytřejší nebo snad i více člověkem. To už se jeho hostitelům líbilo daleko méně, než exotické historky z ostrova plného lidojedů. A když zdůvodní, proč nehodlá teď ani jindy publikovat své zápisy z Malajského poloostrova, otevřené dveře do společnosti se před ním začnou přivírat.

Nastávají i ekonomické trable. Zeměpisná společnost mu začíná pomalu a jistě vyhrožovat. Vyslali jej přece zkoumat houby, ne bojovat za práva nějakých domorodců.

NEROVNÝ BOJ

Miklucho–Maklaj vidí, že se pozvolna stahují sítě i nad pobřežím, které dostalo jeho jméno. Nabízí protektorství svému carovi, ale ten nemá pochopitelně o Papuánce sebemenší zájem. Ještě aby se tak pro ně dostal do potíží.

Odjede tedy znovu na Novou Guineu. Snaží se tu utvořit Papuánský oddíl všech, rozdílům navzdory, sjednotit jednotlivé kmeny, aby se mohly společně postavit kolonizátorům. Víc než rok objíždí jednotlivé vsi, hovoří s náčelníky, nezapomíná pochopitelně ani na svou antropologickou a zoologickou činnost. Ale ta se nyní ocitá až na druhé koleji. Domorodci však žijí v zajetí svých místních žabo–myších nenávistí, nespojuje je vlastně nic jiného než barva kůže a společné území. Ani jazyk nemají společný. Miklucho–Maklaj pochopí, jaký to vede donkichotský zápas o nic. Dosáhne vlastně jen jediného. Domorodci pochopí, že ne všichni běloši jsou jejich přáteli. Maklajovými bratry.

Po více než ročním pobytu využije příležitosti a nalodí se na kolem plující loď. Usadí se v Austrálii, odkud podniká krátké výpravy na okolní ostrovy, zajíždí do Asie.

Sporadicky se účastní i společenského života, využívá každé příležitosti, aby vystoupil na obranu práv domorodců. V rodině ministra kolonií se seznamuje s jeho dcerou, ovdovělou Margaritou Robertson. Maklaj má pocit, že konečně potkal ženu, která by jej chápala. Ale mlčí. Uvědomuje si společenské rozdíly, které je dělí. Pak se dozvídá, že v Austrálii kotví ruské lodě. Vynaloží mnoho úsilí na to, aby se s nimi mohl vrátit do vlasti. A z egyptského přístavu pošle Margaritě depeši se žádostí o ruku.

Po dvanácti letech je zase doma. S mnoha přáteli se tu však již nesetká, to dá rozum. Sestra Olga zemřela, matka mu chřadne před očima. Přednáší o Papuáncích, intervenuje u cara. Dívají se na něj jako na blázna. Rusko nechce mít v Oceánii kolonii. Stejnou odpověď pak dostane i po dvou letech, když už přijede s přesně formulovaným plánem. A tak se uchýlí k zoufalému kroku. Uveřejní v novinách výzvu. Hledá odvážlivce, kteří by s ním chtěli v Tichomoří založit ruskou komunitu. A svou přítomností bránit domorodce před systematickým vyvražďováním. Dostane přes dva tisíce nabídek. Tolik ani upřímně nečekal, nečekal to však ani car. Maklajova aktivita se mu vůbec nezamlouvá. Ani on, ale ani Maklaj nemohou tušit, že se tyto odvážné plány neuskuteční. Maklajovo zdraví se v poslední době neustále rapidně horší. Nepomáhá lékařská péče, obětavá péče a starost manželky Margarity, ani touha po uskutečnění vele–cíle. Maklaj sotva popadá dech, chodí, sužuje jej horečka a záchvaty zimnice. Nikam již nepojede. Jeho Papuánci se s ním již neshledají. Pochopil, že je na konečné štaci. Horečně třídí poznámky z cest, je mezi nimi mnoho věcí, které se kolonizátorům nikdy nesmí dostat do rukou. V pokoji neustále plápolá ohýnek …zbytek poznámek spálila čerstvá vdova až po smrti svého manžela. Jeho deníky byly zveřejněny až s mnohaletým odkladem…