RUDOLF CARACCIOLA

☼ 30.1.1901 REMAGEN         ۞ 28.9.1959 KASSEL

Kousek od mostu v Remagenu na Rýně se v roce 1901 narodil černovlasý Němčourek. Rek, nikoliv jen trapná parodie na reka v podání páprdy, trhlého, zvrhlého kuřáka alias „prd“ z BRD wolfganga rohna. Rudi Caracciola. Než se ve druhé polovině dvacátých let stihl proslavit, většina německého obyvatelstva ani neuměla jeho jméno dobře přečíst. Koho by napadlo vyslovovat je karačiola, když se nabízelo sice kostrbatější, ale němčině bližší karakciola?

Jeho dětství nebylo ničím mimořádné. Po absolvování základní školy začal pracovat za plat sto marek v drážďanské pobočce firmy Daimler–Benz, kde mu také trpěli jeho slabost jezdit o nedělích automobilové okruhy, závody do vrchu a jízdy spolehlivosti, jimž se teprve mnohem později začalo říkat rallye. Caracciola měl zjevný talent, protože jeho sbírka medailí, plaket a pohárů se rozrůstala, až to dělalo ve Stuttgartu mezi starými továrními jezdci zlou krev.

Otto Merz, Alfred Neubauer, Christian Werner skřípali kusadla jako dětičky z mateřské školky. Ten příručí ze Saska musí dostat za vyučenou, aby se ukázalo, kdo je tady pán, jinak by mu příliš narostl hřebínek!

V létě roku 1925 se jela několikadenní soutěž napříč celým Německem. Ředitel Sailer, sám automobilový závodník, svolal u Mercedesů poradu továrních jezdců. Sdělil, že pojede Neubauer, Nallinger a on sám.

„A kdo bude ten čtvrtý?“ padla okamžitě otázka.

„Caracciola. Ano, Caracciola z Drážďan. Musíme se starat také o dorost. Musíme se přesvědčit, co ten hoch doopravdy umí.“

O názoru ředitele se jaktěživ nediskutovalo. Alfred Neubauer vzal ještě na vědomí, že v průběhu soutěže se bude o novice starat. Spíš ho však hlídat, aby se večer někde příliš neztřískal podroušen a nezačínal si s děvčaty.

Neubauer se však nestačil divit. Sotva přijeli do Mnichova, místa startu soutěže, Caracciola šel už odpoledne zalamovat na kutě. A spal bez ustání osmnáct hodin. Ráno požádal jen o sklenici mléka. Bez pečiva, bez másla a marmelády. Tak ho později znal celý závodnický svět: mnoho spánku a spousty litrů mléka. To byl „Caratsch“, jak ho nazývali familiérně přátelé i soupeři.

Po snídani se Rudi vrátil do pelechu, spokojeně se obrátil na bok a znovu usnul na dalších čtyřiadvacet hodin – a víte, co mi můžete!

V pondělí ráno však stával čerstvý jako rybička. Vůbec ho nemrzelo, že dostal šestilitrového „slona“ s kompresorem, který ho měl trochu znevýhodnit. Všude v soutěži byl o něco rychlejší než všichni soupeři, včetně starých lišáků z továrny Daimler–Benz. Na úsecích v horách, kde se šplhalo proti obloze, stejně jako na rovinách nebo při testech pravidelnosti. Když se po sedmi dnech soutěže všechno podtrhlo a sečetlo, Caracciola vyhrál s úctyhodným bodovým náskokem.

Po této porážce už víckrát Neubauer za soutěživý volant neusedl. A necekl už ani Ň. Zato se stal prvním velkým stratégem automobilových klání na světě.

Skutečným rozhodujícím momentem v životě Rudi Caraccioly byla asi první Velká cena, uspořádaná v roce 1926 na berlínském AVUSu. Přihlásilo se na ni čtyřicet nejlepších jezdců té doby. Jen firma Daimler–Benz byla přesvědčena, že přednost musí dát závodu ve španělském San Sebastianu, kde se úspěch mohl lépe projevit na exportu.

Sotva se to Caracciola dozvěděl v Drážďanech, vzal si tři týdny řádné dovči a rozjel se do Stuttgartu. Rovnou za nejvyšším bossem podniku Sailerem. Z mlčenlivého mladíka se obratem vyklubal výmluvný řečník. Přesvědčoval Sailera, že je to jedinečná příležitost získat vavříny pro značku Mercedes. Jen tak mimochodem se zmínil také o tom, že je to i jeho osobní šance vyhrát svou první Grand Prix.

Caracciolovu jezdeckou zdatnost Sailer už poznal. Ale na druhé straně taky věděl, že dosud nemá žádné mezinárodní zkušenosti. Jak si může být tak jistý, že Velkou cenu na AVUSu bude mít v kapse on? Budou tam přece přítomná automobilová esa z řady zemí. A porážka by mohla značce velmi zle uškodit. Co dělat?

Ve chvíli, kdy „Caratsch“ pocítil, že Sailer váhá, co má na to říci, přemýšlí a uvažuje, měl už napůl vyhráno. Nakonec se ředitel rozhodl nejenom nechat Caracciolu startovat, ale i odjet na místo do San Sebastianu do Berlína. Třeba bude tento zelenáč, o jehož mimořádném talentu byl přesvědčen, jeho přítomnost a radu přece jen potřebovat?

Neděle 11. července 1926, 10.00 hod. Kolem AVUSu, v té době nejrychlejší závodní dráhy v Evropě, se tísní v hustých špalírech, v korunách stromů a na střechách autobusů půl mega diváků. Na startéra se upřeně dívá jedenačtyřicet jezdců. Zavytí motorů, oblaka namodralého kouře a divoká smečka vozů vyráží vpřed. Jen jeden vůz, startovní číslo čtrnáct, zůstává stát. Rudi Caracciola. Jeho spolujezdec, Eugen Salzer vyskakuje z auta a vší silou roztlačuje mercedes. Jde to ztuha, ale nakonec motor zabublá, zarachotí, otáčky vyletí do výše. Salzer naskakuje, nastává honička za jezdeckým peletónem.

Favorité Riecken, Guilleaume a Rosenberger jsou daleko vpředu. S menším odstupem se za nimi vine had pronásledovatelů. Obecenstvo sleduje alegorický adrenalinový souboj titánů, prvních tří. Ani si neuvědomuje, že čtrnáctka během tří kol už splynula se šňůrou závodních vozů.
Vpředu se odehrávají dramatické okamžiky. Rosenberger, omámený výpary éteru z prasklé nádobky na posilovací kapky při startu, najíždí ve výjezdu ze severní klopené zatáčky na boudu pořadatelů. Jeden časoměřič, student, umírá na místě, další dva jsou těžce raněni. Saniťáci běhají s nosítky, lidé mávají rukama, něco augerechnet volají. Caracciola to zahlédne koutkem oka, ale hned se napomíná: „To není teď tvoje starost. Soustřeď se, jeď, všechno si hlídej, ať nedopadneš stejně!“
Za chvíli zjišťuje, že mu nezapaluje 1 svíčka. Musí k boxu. Která to tak teďka bude? Tenkrát mu nesměl nikdo pomáhat. Do motoru mohl hrábnout jen jezdec. Vysazuje jednu svíčku za druhou a žhavou ji háže šéfkonstruktérovi dr. Porschemu. Ten kroutí hlavou, že je dobrá, dobrá, taky dobrá… Jako naschvál, až ta poslední byla napadrť nepoužitelná. K čertu! Do toho ještě leje. Rudi má popálené prsty, ale snad to ani necítí. Ve třináctém kole déšť ustává. Vzápětí „Caratsch“ vytváří na jedno kolo nový rekord: 154,8 km/hod.

Zatím o tom ještě neví. Tenkrát se na jezdce nevystrkovaly informační cedule, o rádiovém přenosu komunikační taktiky s ním se nikomu ani nezdálo. Závod se chýlí ke konci, ale Rudi nemá správnou představu, jak je vůbec na tom. Dojede třetí, čtvrtý nebo druhý? Když míjel boxy, uviděl jak Sailer zvedá palec pravačky, což nemůže znamenat nic tragisch, než že se jde do posledního rozhodujícího kola.

A je to tu zas: motor pracuje jen na sedm válců, což znamená zpomalení. Je to ďábelská hra na nervy za jízdy…

Ale co má tohle znamenat? Lidé na něho mávají klobouky, čepicemi a kapesníčky. Co se děje?
Míjí severní bránu, tribuny a konečně šachovnicový prapor. Je konec. Rudi je vyčerpán, nemá ani sílu vystoupit z vozidla. Ale to už k němu přibíhají Sailer i dr. Porsche. Oba mu natahují ruce vstříc, někdo ho plácá po ramenou a támhle další uhání s velkým věncem.

„Vyhráli jsme to, Rudi!“

Vítězství neznamenalo pro Caracciolu jen první zlatý pohár do sbírky trofejí a sedmnáct tisíc marek v hotovosti, což bylo víc než jeho plat za čtrnáct let dopředu. Umožnilo mu, spolu s jeho kamarádem Ottem z Drážďan jako tichým společníkem, otevřít v Berlíně na luxusní třídě Kurfürstendamm novou prodejnu rachotin Daimler–Benz „Caracciola a spol.“

Měl dokonce i zahraniční zákazníky. Na jaře roku 1927 dodal nejnovější model Mercedesu zámožnému Švýcarovi. Vůz mu přivezl osobně až k jeho vile v Ruviglianu u Lugana.
Pan Mengers tuto službu ocenil nabídkou, aby Caracciola u něho nějaký čas pobyl, aby si od věčného závodění a shonu trochu odpočinul. Pozvání bylo s díky přijato. Rudimu se kolem Lugana náramně zalíbilo. Den před odjezdem do Berlína objevil na krásném místě cedulku, že tento pozemek je na prodej. Caracciola jej do čtrnácti dnů koupil. Přitom neměl ani zdání, jak to o deset let později udělá jeho život zajímavějším. Jak bude rád, že má útočiště, vlastní domek a kousek od Lugana.

Dvacátá léta ještě nebyla v poraženém Německu ve znamení hákenkrajcu. Ještě nedošlo ani k černému pátku na newyorské burze. Evropa se zotavovala z válečných ran. Psychicky i hospodářsky. Také Berlín byl ve druhé polovině dvacátých let městem zábavy, jazzu, rozmachu filmového průmyslu a začínající hospodářské prosperity.

V Německu však byly i rozsáhlé kraje bídy a chudoby. Jako například v pohoří Eifelu kolem městečka Adenau. Jak sem přivábit hosty z bohatších koutů země? Jak zapůsobit na turisty? Chtělo by to nějakou atrakci, třeba automobilovou závodní dráhu jako je italská Monza nebo berlínský AVUS. Zemský rada dr. Creutz vydupal ze země investory, peníze i zlatonosné projekty. Během dvou let vznikla kolem hradu Nürburg trať, jež splnila všechna očekávání: Nürburg–ring. Hned napoprvé, 19. června 1927, přišlo na závod 150 000 platících diváků. Hotely, hostince, restaurace a jiné podniky měly najednou nabito.

Jaké to bylo při premiéře? Přijela elita závodníků ze všech evropských automobilových zemí. Caracciola naspal do zásoby mnoho hodin jako šípky a Růži a vypil spousty mléka jako savec z prsu zvířete. Hermann Lang spořádal jako vždy před startem nejméně čtvrt kila kostkového cukru, Christian Lautenschlager si vzal do vozu zase pytlík sušených švestek. Otto Merz vypil v den závodu ke snídani sklenici vody a nic nejedl, Italu Verzimu zase připravovali mechanici před zastavením v boxu hořící cigaretu u retu, hrabě Kolowrat z Prahy se i tady osvěžil před závodem svým vyhlášeným životabudičem, který si nechal připravovat z vína, malaga, cukru, žloutku a silné kávy. Závod plný napětí vyhrál Rudolf Caracciola.

Rok 1928. Na Nürburg–ringu se jela v tom roce třetí Velká cena Německa. Stožáry zdobily vlajky všech pěti závodnických velmocí té doby: Anglie, Francie, Itálie, Československa a pořádající BRD.

Čekal se velký souboj vozů Bugatti a Mercedes. Ale také „panských“ jezdců s těmi ostatními, i když to vyhlašované nebylo. Na jedné straně princ Leiningen, hrabě Brilli–Peri, hrabě Conelli, hraběnka madam Einsiedel, baron Wentzel–Mosau. Na druhé straně Caracciola, Chiron, Merz, Minoia, ale také závodníci z Československé stáje talentů: Čeněk Junek, Eliška Junková, docent doctor Bittmann, Urban–Emmrich.

Závod měl poněkud jiný průběh, než jaký se očekával. Charakterizován byl dvěma klíčovými událostmi: smrtelnou havárií Čeňka Junka, po níž ze závodu odstoupili ostatní českoslovenští jezdci, a pak velmi dramatickou dohrou.

Ve dvanáctém kole zastavil u boxu nečekaně Rudi Caracciola. „Nemohu fakt už dál… horko!“ A omdlel. On, vedoucí tahoun, který si jel očividně pro vítězství. Vzdát to? Zrovna teď, ty brďo, šest koleček před koncem? Bezvládného jezdce vytáhli a položili pěkně na stín, ať se trochu zmátoří.

Alfred Neubauer se rozhlížel, jako by hledal řešení v krizi. Opodál seděl na stoličce zrovna Christian Werner, chladil si poraněnou paži. Měl ji po havárce vykloubenou v rameni.

„Nevezmete to, brácho, za Rudiho?“ zeptal se prosebně „Don Alfrédo.“

„Pane Neubauer, při nejlepší vůli – NEIN!“

„Člověče, kurňa, je ve hře 18 000 marek, vítězství, čest. To všechno hodláte jen tak darovat jiným?!“

Werner vzdychne, chvíli váhá a pak řekne: „Tak mi udělejte z leukoplasti bandáž. Kolo nebo dvě to zatáhnu, pak bude Rudi snad trochu fit.“

Baron Wentzel–Mosau popadl šedou dílenskou pásku, zručně mu ji přilepil kolem ramenního kloubu na neposlušnou holou kůži. Jezdec rychle nasedl a vystřelil jak kraken krajan z boxové uličky za Merzem, který vedl před plejádou bugattek.

Ale co Caracciola? Jak je na tom po pár sekundách nicnedělání ve stínu? Toho obskakovala s mokrými hadry jeho paní. Čelo, zátylek, ale také pravé chodidlo, popálené od žhavého plynového pedálu. Sebere se natolik, aby mohl sám absolvovat další dvě kola?

„Ne, dneska to už nepůjde“, vzdoruje svému osudu „Caratsch“.

„Jen dvě obyčejná kola, pak už to dotáhne do cíle Werner!“ vymlouvá se Neubauer. Žádná odpověď. Kolem Caraccioly se všichni točí jako kolem K.O. boxera o přestávce po třináctém kole nakládaček. Nakonec, snad dvě tři minuty před příjezdem Wernera, řekne sám: „Tak já to přeci jen vyzkouším!“

Vzápětí přijíždí Werner. Náplasti mu vlají z ramene, volant drží ledabyle jednou rukou. V očích se mu lesknou slzy trápení z bolesti, Caratsch ho vystřídá, hrubě zařadí a vyrazí na trať zjednat pořádek či formu.

Wernerovi mezitím vylijí na hlavu džber vody a lepí mu novou pásku kolem ramene. „Don Alfrédo“ vytahuje odněkud Kolowratův zázračný životabudič, aby si loknul jako Asterix před Římskými pacholky na kuráž a na provokaci.

Patnácté, šestnácté kolo. Caracciola jede na druhé pozici, když dostává znamení, aby zastavil. Z vozu ho vynášejí napůl mrtvého. Dýchá rychle, těžce a ještě přerývaně. Schreckliche Gesundheit.

V závěrečném duelu se projeví námaha a vedro u pneumatik vedoucího jezdce Merze. V jedné z posledních zatáček se mu urve celý běhoun pravého předního kola. Na gumě zůstává jen holý karkas. To znamená dojet do cíle s rizikem, velmi opatrně. Werner využívá příležitosti a cílem sviští jako první. Sluneční souboj na Nürburg–ringu je zaplaťpánbůh u konce. Vítězná dvojice Caracciola–Werner se podělila o čest i peníze. Dokonce i zlatý pohár si nechala rozříznout vertikálně napůl, taková pakárna!

„Caratsch“ měl před sebou ještě víc než deset let závodění s vichrem do cíle. Vybojoval řadu vítězství, vytvořil světové rekordy, ale utržil i šrámy a bolestivější rány. Po jedné z nich mu zůstala kratší noha, takže pak ťapkal jako Ťapkin. K poslední Grand Prix v Bělehradě (3. 9. 1939) se sice dostavil, ale do závodu již nenastoupil. Wehrmacht vpadla do Polska 1. 9. 1939 u Gdaňsku, vypukla II. světová válka. Caratsch odjel s největším zájmem do Švýcar, do svého nekonfliktního domu Casa Scania u Lugana. Tady ho navštívil Louis Chiron. Ale i to se dověděl v Berlíně přiblblý Bormann a prohlásil „Caratsche“ za renegáta, který se přátelí s nepřítelem.