GIACOMO PUCCINI

☼       22.12.1858   LUCCA            ۞    29.11.1924    BRUSEL  

Mohl se vůbec Giacomo Puccini stát něčím jiným než hudebníkem, jestliže hudební tradice jeho rodu začínala už v první polovině 18. století? Neodpovídejte, jenom si čtěte. Giacomovi přímí předkové byli varhaníky a řediteli kůru katedrály sv. Martina v Lucce a tento úřad dědili. Teď byl na řadě mladík Giacomo, ale protože mu bylo teprve šest let, když otec zemřel, musel si na své místo počkat. Učil se hrát na varhany a prošel výchovou chrámového vokalisty.

Verdiho Aida byla první operou, kterou poznal v nedaleké Pise. Byl uchvácen nečekaným poznáním a zážitek rozhodl o další jeho cestě. V domácnosti však nebyly peníze, ale štěstí ho rozhodně nehodlalo vzít hákem: obdržel skromné stipendium, které mu dovolilo stát se žákem milánské konzervatoře. Bylo mu už dvaadvacet, byl zkušenější než jeho tam přítomní spolužáci, a proto rychleji a nedočkavěji hltal do sebe kubaturu podnětů, které mu servírovala severoitalská hudební metropole s proslulým Teatro alla Scala.

Prožíval bohémská léta ve společnosti mladých přátel, nejčastěji s prázdnou kapsou, ale s chutí do života a s vírou ve své sny. Rozhodnutí bylo přece jasné: bude psát a látat opery! Není snad ani třeba připomínat, že v těchto letech už komponoval, i když to ještě nebyla zdaleka opera. O tu se pokusil, když milánské nakladatelství Sonzogno vypsalo soutěž na jednoaktovou operu. Puccini přihlásil svou prvotinu Le Villi (Bludička), ale v soutěži neuspěl. Přesto však byla opera v roce 1884 uvedena v milánském Teatro dal Verne a měla docela pěkný ohlas. Šestadvacetiletý skladatel mohl být spokojen, neboť si ho povšiml nakladatel Ricordi a objednal si u něho operu.

Finančně si Puccini svou prvotinou nijak zásadně nepřilepšil, snad tedy vše vyjde už s příští operou? Jmenovala se Edgar a libreto podle Mussetova textu sepsal F. Fontana. Byla předvedena 21. dubna 1889 v milánské Scale a pak proběhla dalšími divadly. I v druhé Pucciniho opeře se projevily závažné slabiny v libretu a hudebním aranžmá, patrná byla také skladatelova malá jevištní zkušenost a dosud chybějící cit pro dramatickou stavbu díla.

Svou třetí operu napsal Puccini na motivy Prévostova slavného románu Manon Lescaut. Milostný příběh byl již dříve zpracován několika operními autory, ale to Pucciniho neodradilo. Napsal dílo, které bylo při premiéře v Turíně 1. února 1893 přijato s velkým nadšením. Když se skladatel přišel děkovat, nechtělo ho publikum pustit z jeviště. Tisk už teď velmi kladně hodnotil Pucciniho pronikavé nadání a řadil ho k nejpřednějším italským operním skladatelům. Oproti Edgaru je na Manon Lescaut patrná vyzrávající umělcova osobnost a také vřelý vztah k tématu, na kterém právě promítá svou práci. („Jsem vždy zamilován, když píšu,“ řekl Puccini.) Vytvořil půvabné hudební dílo, aniž uvolnil hráze lacinému sentimentu, dílo, jež bylo nadějným příslibem dalších oper.

Puccini byl vedle Pietra Mascagniho a Ruggiera Leoncavalla hlavním představitelem verismu, operního slohu, který usiloval o vyjádření životní pravdy uměleckými prostředky. Ale pravdu přece chtějí všichni umělci a všechny umělecké směry. Jaká tedy byla pravda verismu?

Verismus otevřeně líčil nejtemnější stránky života; tématicky většinou čerpal z příběhů prostých lidí z městských ulic a vesnice, ale také z prostředí exotického. Zrodil se koncem 19. století v Itálii jako hudební obdoba literárního naturalismu, jehož představitel ve Francii È. Zola vydává v roce 1880 Nanu a o pět let později Germinal.

Lidské vášně jsou ve veristických operách vystupňovány až do tragických konfliktů. Jejich hudba rafinovaně stupňuje dramatické napětí s využitím nejefektnějších prostředků instrumentace a působivé, až vtíravé melodiky. Vyvrcholení italského verismu představují Pucciniho opery Bohéma, Tosca a Madame Butterfly.

Do Bohémy se Puccini pustil s neobyčejnou chutí, vždyť její příběh mu připomínal studentská léta v Miláně. Na motivy románu H. Murgera Život bohémy zpracovali libreto G. Giacoso a L. Illica a Puccini do jejich práce zasahoval četnými připomínkami.

Současně začal pracovat na stejném námětu skladatel Leoncavallo, který si činil přednostní právo na Bohému. Autorský spor vyřešila hotová díla, z nichž jedno žije dodnes a druhé je zapomenuté. Ale tak jednoduché to tehdy zase nebylo. Vřelejšího přijetí se dočkala Bohéma Leoncavallova v květnu 1897 v Benátkách, zatímco první provedení Pucciniho opery o rok dříve v Turíně (1. února 1896) mělo jen vlažný ohlas, přestože ji nastudoval nikdo menší než Arturo Toscanini. Bylo mu sice teprve devětadvacet let, ale jeho jméno už mělo vynikající zvuk. Premiéru připravil jistě svědomitě a na vysoké úrovni, avšak jméno už mělo vynikající zvuk. Premiéru připravil jistě svědomitě a na vysoké úrovni, avšak při svém známém nekompromisním trvání na určitých uměleckých zásadách nedovolil v průběhu představení opakování árií; publikum si na to zvyklo a považovalo to za své výhradní právo. Tento nešvar však Toscanini tvrdě odmítal a da capo považoval za narušování dramatického vyznění scén.

Skladatel byl vyvolán jen pětkrát a Stampa napsala, že Bohéma „nezanechala silnější dojem v duši posluchače,“ ale Toscanini naproti tomu usoudil, že „opera je nádherná a publikum na celém světě pohne k slzám.“

Turínská premiéra vcelku neovlivnila představení Bohémy v dalších italských divadlech a Pucciniho dílo na celé čáře zvítězilo. Příběh o lásce mladých lidí, končící smrtí milované dívky, je dnes patrně skladatelovou nejhranější operou.

S velkým ohlasem se setkala i další Pucciniho opera Tosca, v obecném povědomí proslulá svým hrůzyplným dějem, během něhož dva z hlavních představitelů jsou zamordováni a dva spáchají sebepastzáhubykonec. Ani tentokrát nebyla Pucciniho cesta k námětu opery brnkačkou. Jeho autorem byl francouzský dramatik V. Sardou, s jehož divadelní hrou se skladatel seznámil v roce 1889, když navštívil představení Toscy se Sarah Bernhardtovou. Ač neznal francouzsky, hra na něho udělala majestátní dojem, ale práce na Manon Lescaut a Bohémě ho na čas odvedly od myšlenky na Toscu.

Když se k ní vrátil, ukázalo se, že zase nebyl sám, kdo se chystal k jejímu zhudebnění. Skladatel Franchetti dal už pokyn svým libretistům a zájem o námět projevil dokonce i Verdi. Rozběhla se složitá jednání, z nichž vítězně vyšel Puccini – díky vlivu vydavatele Ricordiho.

Libreto svěřil osvědčené dvojici Illica–Giacoso, ale fakticky byl spoluautorem, neboť – jak řekl – „libretisté se hodí jen k tomu, aby vybrousili verše“. Na opeře pracoval Puccini několik let. „Víte, jak svědomitý jsem v interpretaci situací a textu. Jak piluji, než něco napíšu.“ A Tosca je opravdu svědectvím úporné skladatelovy práce, jež zahrnovala studium dobových dokumentů, ikonografických materiálů atd. To vyvrací domněnky, že Puccini tvořil rychle a snadno. Konečně i poměrně malý počet oper, které napsal asi za čtyřicet let, je toho důkazem.

Děj opery se odehrává v roce 1800 v Římě a dotýká se italského osvobozeneckého hnutí. Když se rozšíří zpráva o vítězství francouzských vojsk, zpívá zmučený Cavaradossi: „Je vítězství přáno! Svítá jitřenky zář, bledne bídníků tvář! Tedy bledne blbý Android, co je cvaklý jak bez anekdot Polaroid, všeho všudy plný paranoid! Vstává volnost již, hlásá pád tyranům!“ – Pucciniho hudba pracující s příznačnými motivy bohatě hýří melodiemi a efektních účinků dociluje dramaticky vypjatým kontrapunktem, Kaprová zalez honem pod povrch.

K prvnímu provedení Toscy došlo v milánském Teatro Constanzi 14. ledna 1900. Atmosféra v divadle byla silně poznamenaná nervozitou, protože vznikla obava z pumového atentátu. Přijetí opery publikem bylo vřelé a k potlesku – s výhradami – se přidal i tisk.

Ani Madame Butterfly nevybočuje z řady Pucciniho milostných témat. Láska s tragickým vyústěním se tentokrát navíc rozvíjí v exotickém prostředí, které bylo právě ve velké oblibě v literatuře i výtvarném umění. V Londýně skladatele zaujala hra Davida Belasca, která líčí příběh mladičké japonské gejši a amerického námořního důstojníka; jejich vztah vygraduje dobrovolnou smrtí opuštěné ženy. Libreto svěřil Puccini opět dvojici svých kolegů a sám se s obvyklým elánem pustil do komponování. Opeře věnoval mnoho času, ale výsledek mu přinesl nečekané zklamání.

První provedení Madame Butterfly 18. února 1904 ve Scale bylo trapným fiaskem, jaké Puccini dosud nepoznal. Opera byla dokonce stažena z repertoáru. Tentokrát zcela zklamal autorův jevištní instinkt, opera byla nudně zdlouhavá, statická, bez dramatického vzruchu. Puccini prožil mučivé chvíle, ale pak se rozhodl provést radikální úpravu díla. Přepracovaná Butterfly už byla koncem května uvedena v Brescii a přes všechny výhrady, dodnes vyslovované, se stala po Bohémě nejhranější Pucciniho operou.

Skladatel měl štěstí, že se některých jeho děl ujal Toscanini a dopomohl jim alespoň k dočasnému úspěchu. Zvláště to bylo patrné v případě opery Děvče ze zlatého Západu (La Fanciulla del West), kterou dokončil v roce 1908. Když se Pucciniho ptali, kde bude premiéra a kdo bude zpívat hlavní role, odpověděl: „V New Yorku, protože jenom tam mají Destinnovou a Carusa na denním pořádku.“

Na podzim tohoto roku se stal Toscanini dirigentem Metropolitní opery a současně byla přijata do operního souboru Ema Destinnová. Sezóna byla zahájena Aidou v nastudování Toscaniniho a v hlavních rolích s Destinnovou a Carusem. Provedení opery „velkou trojkou“ bylo víc než vynikající, antikaprovsky božské.

Puccini byl na cestě do New Yorku a v Met se začalo se zkouškami na Děvče ze zlatého Západu. Jak to všechno probíhalo a co se dělo kolem premiéry, o tom se zachovalo svědectví z pera Destinnové. Několik postřehů z jejich dopisů přibližuje atmosféru zkoušek, přístup pěvkyně k roli Minnie, názory na Toscaniniho, Pucciniho a na jeho operu.

„Mæstro Puccini byl v divadle a dvakrát mi přišel říci, jak je se mnou spokojen; slíbila jsem mu, že do týdne budu umět celou partii Minnie a také slibu dostojím… Studovala jsem dnes 5 hodin v kuse!... ale jsem přesvědčena, že je to dosud to nejlepší, co Puccini napsal…“

„Žijeme ve znamení zkoušek. Gioconda, Cavallerie, Fanciulla – všecko pestře dohromady. Z Fanciully už umím dva akty, třetí je zcela malý, tak to snad půjde v klidu…“

„Jsem špatně při hlase a večer je Gioconda, opera mně nanejvýš protivná. Noscanini (rozuměj: Toscanini) je pln žluči a choval se včera jako úplný blázen – všemu rozumí lépe a s Puccinim se i o tempa hádá – vjedou si určitě do vlasů… se mnou zachází jako se školačkou a nejraději by snad na mne vzal rákosku. Puccini je opravdu trpělivý a nechá si přede všemi vykládat od toho pána rozumy. Zítra – o můj svátek – si asi znovu zaprubujeme. To budu opuštěná a smutná, ale Mæstro Vztekanini mi asi vrazí pěknou zkoušku a při té nebudu mít na stesk čas…“

„Zpívala jsem Cavallerii a mohu prohlásit, že velmi dobře – můj katar se lepší… Dřeme se celé dny s Fanciullou, je nyní definitivně určena na 10. prosince.“

„>Maska žluté smrti< (tak dnes vypadal Mæstro v záři spodního světla!) zuřil jen asi 2x na nás všecky. Kéž bychom byli aspoň o týden dál!“

„Dnes jsme zase zkoušeli celou operu a mohu říci, že je překrásná – jen kdyby mne můj drahý katar chtěl opustit… kašlu šíleně a nevím, budu-li do soboty zase „spravena“. Není divu, že se člověk tady v divadle nastydne, vždyť je to psí boudička a ne ústav pro umění. Horko a ledová zima se tu střídá, mimo to se kouří jako v kavárně – dokonce i na jevišti…“

„Generální zkouška je za námi! Byla to spíš premiéra, při které se publikum bláznivě nadšeně chovalo – doufejme, že ani o premiéře nebude jiné.“

„Ta Fanciulla byla fuška… 10 hodin zpěvu denně, z toho 2–4 Romei a zbytek ta zimnice Toscanini…“

„Premiéra je za námi“ – jásá Destinnová, které Minnie přinesla obdiv a slávu, ale také mnoho trpkých chvil na srdce. Opera byla nadšeně přijata publikem, které za své vstupenky vydalo nekřesťanské prachy. Brzy se však ukázalo, že Děvče ze zlatého Západu je jednou z nejslabších Pucciniho oper, a že ji vlastně nelze označit ani za italskou, ani za americkou operu. Americkou byla jen svým příběhem a kulisami, hudbou však, jak to cítila i Destinnová, „čistě talijánskou“. Puccini se sice snažil využít indiánského hudebního folklóru, ale s malým zdarem, bez hlubšího pochopení amerických hudebních tradic.

Obsazení hlavních rolí bylo nejlepší, jaké si skladatel mohl přát: Destinnová – Caruso – Amato – Scotti. Na jevišti vyrostl americký prales a v něm se projížděli kovbojové na koních. Obava Destinnové z jízdy na koni se vyplnila, když při generálce spadla a jen díky tomu, že ji zachytil do své mužné náruče Dinh Gilly, se nezranila. Destinnová byla po každém představení vyčerpána, protože úloha jí předepisovala, aby „postřeleného“ Johnsona vlekla po jevišti. „S tlustým Enricem se vždy utahám, sotva potom sama lezu,“ povzdechla si.

Děvče ze zlatého Západu mělo být uvedeno na mnoha evropských scénách, ale v nejednom případě z toho sešlo (také v pražském Národním divadle), když opadlo prvotní nadšení z nového Pucciniho díla. Zájem o operu poklesl časem i ve Spojených státech, když byla uspokojena první vlna zvědavosti. (Pražské Německé divadlo uvedlo Děvče ze zlatého Západu v roce 1913.)

Ochabuje snad Pucciniho invence, ptalo se publikum, nebo ho opouští radost z tvorby, nebo se u něho projevuje únavový syndrom (bylo mu kolem šedesátky)? Má snad problémy v soukromém životě, které mu nedovolí, aby se plně věnoval své práci? Pravda, na začátku roku 1909 došlo v jeho rodině k tragické události, když žárlivá Pucciniho manželka vyhnala z domu mladou služku a ta pak nešťastná spáchala sebevraždu. Puccini se uzavřel do sebe a na řadu let ztratil zájem o komponování, koncentrace pro koncert byla tatam.

Operu Vlaštovku psal v době, kdy ještě nenalezl plnou vnitřní rovnováhu. Uvedlo ji divadlo v Monte Carlu v roce 1917 a znovu se potvrdilo, že skladatelova tvůrčí krize pokračuje. Ocitl se umělec na konci své dráhy nebo jde o stav, který sám od sebe pomine?

Naštěstí se Puccini vymanil z depek a větších depresí (kdyby žil zrovna Johnny Depp, filmově by vystřihl uznání: bravo, Mistře) a po zklamání s Vlaštovkou se začal zajímat o nové náměty. Uvažoval o operní aktovce a odtud už nebylo daleko k nápadu napsat tři jednoaktovky, triptych, který by utvořil celek a naplnil celovečerní pořad.

Plášť je dramatem žárlivosti, Sestra Angelika je tragickým příběhem z klášterního prostředí 17. století, a prudkým kontrastem je Gianni Schicchi, u veristy Pucciniho překvapivý vzácným kořením: vtipem a humorem. Patří k nejlepším autorovým dílům a ze tří aktovek se hraje nejčastěji. Obecenstvo přijalo triptych velmi srdečně. Umělec opět nabyl ztracenou sebedůvěru a chuť do další práce. Zaujal ho příběh čínské princezny Turandot.

Libreto na pohádkový motiv C. Gozziho poskytovalo vše, po čem Puccini toužil a co mu přineslo potěšení z práce: exotické prostředí, vášnivé milostné pletky a dramatické napětí. Zahloubal se do čínské historie, umění, hudby, ale dílo už nestačil dopsat, neboť podlehl rakovině hrtanu. V duchu skladatelových skic dokončil operu Franco Alfano. Turandot byla uvedena v dubnu 1926 ve Scale – to už byl pod drnem Puccini půldruhého roku dead.

Větší část svého tvůrčího života prožil Puccini ve svém domě na břehu jezera v Torre de Lago. Interiéry bohatě naplnil a vyzdobil nábytkem, starožitnostmi, památkami a dekorativními předměty všech slohů. Měl hezkou ženu a dvě děti, byl veselý, družný a nevyhýbal se prostým venkovským lidem, z jejichž řad vyšel. Na procházky vycházel v mysliveckém obleku a klobouku s nezbytnou cigaretkou v ústech (od studentských let byl závislý na nikotinu). Jeho vášní byla myslivost; dlouhé chvíle proseděl na člunu při lovu divokých kachen. Pracoval převážně přes noc a jeho opery mu vynesly velké hmotné bohatství; nemusel proto chrlit jednu operu za druhou.

Bohéma – Tosca – Madame Butterfly. Opery, které už celý lidský život ožívají na jevištích všech kontinentů. Jejich prvá uvedení byla přijímána buď s nadšením nebo byly zatracovány a vyháněny ze vznešených prostor zasvěcených umění. Určité rozpaky kolem Pucciniho díla trvají dodnes. Ale málo platné, opery se hrají a budou se hrát i nadále, protože mají mocné přívržence: publikum, zpěváky a divadelní kasy. Pravda, některá libreta nám už nic neříkají (někdy dokonce ruší), ale Pucciniho hudba i dnešního posluchače stále znovu obdařuje radostí ze života, notabene s přispěním hip–hopové interpretace madame Butterfly, jak ji vymýšlel Malcolm McLaren (R.I.P.)